České země v letech 1197-1526 – Část III. (Husitství, 1415-1437)

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 18.díl – České Země v letech 1197-1526 – Část II. (1306-1415). Po tomto díle následuje – České země v letech 1197-1526 – část IV. (1437-1526) – Jagelonci

Mistr Jan Hus

Za Václava IV. udeřil v Čechách mor (trest boží!), začalo papežské schizma (papežové byli od roku 1378 dva a od roku 1409 dokonce tři!), nastaly spory s církví, králova moc byla oslabena a nastaly i hospodářské potíže. Všechny tyto události způsobily nespokojenost obyvatelstva. Začal sílit názor, že chyba je především v církvi, která se nedrží původního Kristova učení. Odtud vzešla snaha napravit církev podle vzoru bible.

Církev byla tehdy velmi mocná a bohatá. Karel IV. byl hluboce věřící (sbíral mj. ostatky svatých) a navíc se o církev politicky opíral proti vyšší šlechtě, ale s podporou církve to dosti přehnal. Za Karla IV. byla také do češtiny přeložena Bible, což mělo za následek, že nyní si ji mohl každý gramotný Čech přečíst.

Již před Husem kázali v Praze reformní kazatelé, například Konrád Waldhauser (Rakušan, pozván do Prahy Karlem IV.), Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova (oba Češi).

Jan Hus se narodil kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic. Vyučoval na pražské univerzitě, kde byl v letech 1409-1410 rektorem. Vedle toho kázal v Betlémské kapli na Starém Městě. Svými reformními názory navázal na Angličana Johna Wiclifa (česky Viklefa, žil 1320-1384), jehož učení ovšem bylo katolickou církví odsouzeno jako kacířské. Hus (v souladu s Wyclifem) mj. doporučoval sekularizaci (zesvětštění) církevního majetku (církvi měl být zabaven majetek).

Husovi je rovněž připisována reforma českého pravopisu, i když jeho autorství není jisté. Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka – čárky a tečky (z nichž později vznikly háčky). Hus byl rovněž literárně činný, napsal několik děl, věnované především věroučným problémům.

Král Václav IV. byl Husovi zpočátku příznivě nakloněn. Podpořil ho (v době, kdy byl Hus rektorem) proti německým mistrům na univerzitě:

1409 – Dekret kutnohorský (vydán králem Václavem IV. v Kutné Hoře). Tento dekret změnil poměr hlasů na pražské univerzitě. Dříve měli cizinci (národ polský, saský a bavorský) tři hlasy a Češi jeden, nově byl tento poměr obrácen; Češi měli tři hlasy a cizinci jeden. Husovi příznivci poté ovládli univerzitu a cizinci z ní na protest odešli. To ovšem ve svém důsledku znamenalo velký úpadek univerzity, stalo se z ní téměř ryze české učení.

Většina cizích studentů odešla z Prahy do Lipska, kde založili roku 1409 novou univerzitu.

1412 – Hus ostře vystoupil proti odpustkům. Tím si znepřátelil i krále Václava IV., který měl z prodeje odpustků rovněž podíl. Hus byl dán do klatby a nad Prahou byl vyhlášen interdikt – zákaz všech církevních úkonů (křty, svatby, pohřby apod.), dokud Hus neodejde z Prahy. Hus tedy odešel a kázal pak na Kozím Hrádku (u Sezimova Ústí) a na hradě Krakovci (u Rakovníka).

Klatba je zákaz přijímání i udělování svátostí. Je to druhý nejtěžší trest kanonického práva po exkomunikaci („vyloučení“ z církve – zjednodušeno).

Kostnický koncil (1414-1418)

Hlavním úkolem kostnického koncilu, který svolal římský (a uherský) král Zikmund, bylo vyřešení papežského schizmatu, což se nakonec podařilo. To bylo vnímáno jako obrovský úspěch Zikmunda a jeho prestiž stoupla.

Kostnice (německy Konstanz) je město v jižním Německu, na hranicích se Švýcarskem. Dnes má asi 80000 obyvatel a je největším městem na březích Bodamského jezera. V Kostnici vytéká z jezera řeka Rýn (Rhein).

V rámci koncilu se také projednával Husův případ. Hus byl na koncil pozván, aby obhájil své učení.

Na cestu dostal Hus od Zikmunda ochranný glejt. Ten ovšem zaručoval Husovi jen bezpečnou cestu na koncil, ne ochranu před rozhodnutím koncilu! Církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Hus byl naivní a představoval si, že koncil uzná jeho reformní představy jako závazné pro celé křesťansvo!

Hus byl však krátce po svém příjezdu zatčen, uvězněn a odsouzen jako kacíř. Odmítnul odvolat své názory →

6.7.1415 – Jan Hus byl upálen v Kostnici jako kacíř. Dnes státní svátek České republiky. Proti jeho upálení písemně protestovala česká šlechta. Husův popel byl poté vhozen do Rýna.

Roku 1416 (30.5.) byl kostnickým koncilem odsouzen a upálen i Husův přítel, Mistr Jeroným Pražský, který chtěl před koncilem obhájit Husovo učení.

Počátek husitské revoluce (1415-1420)

Husovi přívrženci, husité, se sami označovali jako kališníci nebo utrakvisté. Toto slovo pochází z latinského výrazu „sub utraque specie“, což znamená „pod obojí způsobou“ (zkráceně pod obojí). Symbolem husitů se stal kalich, neboť byl symbolem rovnosti. Dříve, u katolíků, totiž přijímal z kalicha pouze kněz, laici (lid) dostali jen chléb. Husité však všichni přijímali krev (víno z kalicha) i tělo (chléb) Páně.

Poprvé začal pod obojí způsobou přijímat Mistr Jakoubek ze Stříbra, přítel Mistra Jana Husa, již v roce 1414.

Po Husově smrti se utrakvisté scházeli na památných horách – Tábor (u Bechyně, v jižních Čechách), Oreb (u Třebechovic ve východních Čechách), Beránek (u Mladé Vožice). Katoličtí kněží jsou vyháněni, husité postupně v Čechách získávají převahu.

Husité postupně převládli v Čechách. Ve vedlejších zemích Koruny české (Morava, obě Lužice, Slezsko) převládali katolíci. I v Čechách měli ovšem katolíci své přívržence, zejména v Českých Budějovicích a na rožmberských panstvích.

Římský král Zikmund pohrozil svému bratru Václavovi křížovou výpravou, pokud Václav nezasáhne proti husitům. Václav IV. proto ustoupil a dosadil na Novoměstskou radnici protihusitské konšely →

30.7.1419 – první pražská defenestrace. Radikální kazatel Jan Želivský a jeho přívrženci zaútočili na Novoměstskou radnici (na Karlově náměstí). Konšely a úředníky buď pobili, nebo vyhodili z okna (latinsky z okna = „de fenestra“, proto defenestrace). Poté husité ovládli Nové Město. Tato událost je považována za počátek husitské revoluce. Václav IV. tento převrat na Novém Městě dodatečně schválil, ale brzy poté (16.8.1419) zemřel na Hrádku u Kunratic. Ranila ho mrtvice, prý z rozrušení nad defenestrací.

Pražské defenestrace byly celkem tři, v letech 1419, 1483 a 1618. Jelikož defenestrace z roku 1483 z nich byla nejméně významná, často se mezi „řádné“ defenestrace nepočítá. Obvykle se tedy defenestrace z roku 1618 označuje jako druhá pražská defenestrace.

Zikmund Lucemburský (1419-1437)

Václav IV. neměl děti, a tak se jeho nástupcem na českém trůnu měl stát logicky jeho bratr Zikmund, již předtím uherský a římský král (a později, od roku 1433, i císař Svaté říše římské).

Čáslavský zemský sněm Zikmunda sice v roce 1421 sesadil (viz níže), Zikmunda však nadále jako krále uznávala katolická šlechta a rovněž Morava, Slezsko a Lužice (vedlejší země Koruny české).

Všeobecní uznání získal Zikmund až po husitských válkách v roce 1436, takže regulérně vládnul na celém českém území pouze jeden rok. Byl posledním Lucemburkem na českém trůně. Neměl totiž syna, jen dceru Alžbětu.

Hlavní husitské směry

1. Umírnění. Umírněná byla především husitská šlechta. Usilovali o dohodu s katolickou církví a odmítali společenskou revoluci.
2. Praha (pražský svaz) – zhruba „politický střed“ mezi umírněnými a radikály. Zatímco na Novém Městě měli zpočátku převahu spíše radikálové (Jan Želivský), na Starém Městě převažovali spíše umírnění (Jan Rokycana, Jakoubek ze Stříbra).
3. Radikálové. Radikální byla hlavně chudina. Radikálové usilovali nejen o náboženskou, ale i o společenskou revoluci. Nebyli ovšem jednotní. Vytvořili tři hlavní svazy:
   1. Táboři – převažovali v jižních a jihozápadních Čechách. Název získali podle města Tábor. To bylo založeno v roce 1420 na troskách zpustlého středověkého města. Soukromý majetek v Táboře byl výrazně omezen (husité zde odevzdávali cenné předměty do kádí). V čele Tábora stáli kněží, ale vojenské záležitosti řídili hejtmané. Nejvýznamnějším z nich byl Jan Žižka z Trocnova (1360-1424), působící do roku 1423 právě v Táboře. Byl to zchudlý jihočeský šlechtic. Narodil se roku 1360 v Trocnově. O jeho mládí se toho moc neví. Živil se asi hlavně jako lapka a již od dětství byl na jedno oko slepý. V roce 1410 se asi účastnil na polsko-litevské straně bitvy u Grunwaldu (historicky nejisté). Kromě hlavního proudu husitů měly zpočátku velký vliv, a to především v Táboře, různé sekty. Chiliasté očekávali bezprostřední příchod Ježíše Krista, který bude vládnout tisíc let. Adamité zase chodili nazí a vyznávali naprostou sexuální volnost, ženy měli společné. Dále zde působili třeba valdenští. Tito sektáři byli nejdříve z Tábora vyhnáni a později Žižkou fyzicky zlikvidováni.
   2. Orebité (sirotci) – tento svaz převažoval ve východních Čechách, hlavní sídlo měl v Hradci Králové. Od roku 1423 stál v jejich čele Jan Žižka, který v roce 1423 odešel po sporech s táborskými kněžími z Tábora. Žižka pro ně sestavil Žižkův vojenský řád. Po smrti Jana Žižky v roce 1424 si orebité začali říkat sirotci.
   3. Severočeský svaz – nejvýznamnějšími členy tohoto svazu byla města Žatec a Louny.

Čtyři pražské artikuly – 1420

Všichni husité, radikálové, Praha i umírnění, přijali na jaře 1420 společný program, zvaný Čtyři pražské artikuly (= články):

1. Přijímání pod obojí způsobou – Všichni husité přijímají „pod obojí způsobou“ (viz výše).
2. Zakázání a trestání smrtelných hříchů – Míněny byly hlavně ty, které jsou v rozporu s božím zákonem a které předtím běžně trestány nebyly, jako např. opilství, obžerství, hazardní hry, lichva apod.
3. Svobodné hlásání slova Božího – Neboli volnost husitské propagandy.
4. Zákaz světského panování kněží – Což ve skutečnosti znamenalo zabavení církevního majetku, a to hlavně pozemkového.

Husitské války (1420-1437)

Po první pražské defenestraci (30.7.1419) a smrti krále Václava IV. (16.8.1419) nastalo v Čechách faktické bezvládí. Vypukla husitská revoluce a náboženské války mezi husity(utrakvisty, kališníky) a katolíky. Kromě domácích bojů se do dění v zemi vměšovala i katolická církev. Výsledkem byly křížové výpravy proti husitům, které však vítězství katolíkům nepřinesly. Křižáci byli nejednotní, špatně organizovaní a měli mizernou bojovou morálku.

1420 (25.3.) – bitva u Sudoměře (u Strakonic). První větší bitva husitských válek. Husité (Jan Žižka) porazili vojsko české katolické šlechty. V této bitvě zároveň husité poprvé úspěšně použili vozovou hradbu (defenzivní taktika).

První křížová výprava – 1420

Vyhlásil ji nový papež Martin V. (1417-1431; první papež po překonání církevního schizmatu). Jejího vedení se ujal římský, uherský a český král Zikmund Lucemburský, který se tím zároveň chtěl zmocnit vlády v Čechách. Zikmundovi se podařilo bez boje obsadit Pražský hrad a Vyšehrad. Křížová výprava směřovala proti Praze (tj. proti Starému a Novému Měsu), kterou ovládali husité. Praze přišlo na pomoc vojsko z Tábora (vedené Janem Žižkou) a z dalších měst. O výsledku výpravy rozhodly dvě bitvy:

Bitva na Vítkově (14.7.1420)

V prostoru dnešního Žižkova, tehdy za pražskými hradbami. Husité, kterým velel Jan Žižka, odrazili útok obrněných jezdců.

Vítkov byl strategicky důležitý, protože kdyby ho křižáci dobyli, odřízli by Prahu (tj. Staré a Nové Město) od zásobování. Odhadované ztráty: husité několik desítek mužů, křižáci cca 100-200 (Wikipedia).

Zikmund se nicméně (28.7.1420) i po tomto neúspěchu nechal korunovat ve svatovítské katedrále (za asistence českých katolíků) českým králem. Husité ho ovšem odmítli uznat. Křižáci se poté (30.7.) začali rozcházet a odjíždět domů.

Bitva pod Vyšehradem (1.11.1420)

Husité obléhali Vyšehrad, který byl v držení Zikmunda. Zikmund sem poslal vojsko, aby posádku Vyšehradu vyprostil, ale jeho vojsko bylo poraženo a posádka Vyšehradu tak musela kapitulovat.

Husitům velel pod Vyšehradem Hynek Krušina z Lichtenburka. V bitvě prý zemřelo 30 husitů a 500 vojáků Zikmundových. Zikmund tu měl k dispozici vojáky německé, uherské, ale i české a moravské katolíky. Zikmund odtáhnul z Prahy. V červnu 1421 pak kapitulovala i posádka Pražského hradu.

První křížová výprava skončila pro Zikmunda a křižáky neúspěchem a Zikmundova prestiž výrazně utrpěla. Velká část české šlechty se poté přidala k husitům. Husité také ovládli většinu českých měst.

Čáslavský sněm – 1421

V červnu 1421 se sešel v Čáslavi zemský sněm. Zúčastnili se ho pouze husité z
Čech a Moravy. Sněm prohlásil korunovaci Zikmunda za neplatnou a potvrdil závaznost čtyř pražských artikulů.

Sněm také zvolil (místo sesazeného panovníka) prozatímní dvacetičlennou zemskou vládu, ve které bylo 8 měšťanů, 7 příslušníků nižší šlechty a jen 5 pánů (příslušníků vyšší šlechty). Tato vláda ovšem v podstatě vůbec nefungovala. Husité se navíc nedokázali dohodnout na osobě nového českého panovníka.

Druhá křížová výprava (1421-1422)

Vedl ji opět Zikmund. Tomu se sice zpočátku podařilo obsadit Kutnou Horu, nakonec byl ale poražen v bitvách u Habrů a Německého (Havlíčkova) Brodu v roce 1422 (obě v lednu).

V těchto bitvách už velel Žižka jako slepý. O druhé oko přišel v červnu 1421 při obléhání hradu Rabí. Pověst praví, že se tak stalo pod starou hruškou, odkud Žižka boje řídil. Ze stromu odlétla tříska poté, co se do ní trefil šípem jeden z obránců hradu.

1422 (9.3.) – smrt Jana Želivského. Želivský byl radikální pražský kazatel (kázal v chrámu Panny Marie Sněžné), který zavedl na Novém Městě diktaturu, zatímco Staré Město ovládali umírnění husité. Želivský byl staroměstskými pozván na Staroměstskou radnici, kde byl zatčen a potají popraven. Poté bylo i Nové Město ovládnuto umírněnými husity.

Bitva u Malešova – 1424 (7.6.)

V této bitvě (jihozápadně od Kutné Hory) porazil Žižka vojsko, složené z katolické šlechty a Pražanů (tj. umírněných husitů!). Poslední velké Žižkovo vítězství.

Bitva u Malešova patřila k nejkrvavějším bitvám husitských válek. Žižkovo vojsko mělo asi 200 mrtvých, druhá strana (tzv. svatohavelská koalice) 1200. Po bitvě chtěl Žižka obsadit Prahu (Pražané, nyní umírnění husité, stáli v bitvě proti Žižkovi), ale Jan Rokycana ho přemluvil, aby od toho upustil. Místo toho byl na Špitálském poli (dnešní Karlín) uzavřen smír mezi Pražany a Žižkou.

Spojená husitská vojska pak táhla na Moravu, kde Žižka při obléhání Přibyslavi (11.10.1424) zemřel.

Po Žižkově smrti

Nejvýznamnějším husitským velitelem se po Žižkově smrti stal Prokop Holý (též Prokop Veliký, asi 1380-1434), který stál v čele táboritů. V čele sirotků stál po smrti Jana Žižky Prokop Malý (Prokůpek), v čele Pražanů pak Jan Rokycana (asi 1396-1471), husitský kněz a teolog.

Od roku 1425 změnili husité taktiku, do té doby převážně defenzivní, a začali podnikat tzv. spanilé jízdy (též rejsy) – ofenzivní výpady do vedlejších zemí Koruny České (Lužice, Slezsko) i do zahraničí (Říše, Rakousko, Uhry). V roce 1433 dokonce pronikli husité až k Baltskému moři. Hlavním účelem spanilých jízd byla loupež. Jádrem husitských vojsk byli profesionální vojáci, kteří nemohli zahálet a byli živi převážně z kořisti. Dalším cílem spanilých jízd byla propagace husitských myšlenek v zahraničí a zasažení nepřátel přímo na jejich území.

Další tři křížové výpravy proti husitům

Všechny skončily fiaskem:

Třetí křížová výprava – 1426 – poražena v bitvě u Ústí nad Labem

Čtvrtá křížová výprava – 1427 – poražena v bitvě u Tachova

Pátá křížová výprava – 1431 – poražena v bitvě u Domažlic. Asi nejslavnější husitské vítězství vůbec. K regulérní bitvě přitom vůbec nedošlo, neboť křižáci, sotva zaslechli zpěv husitů, utekli. Křižáky vedl do boje kardinál Cesarini, který prý na útěku ztratil klobouk.

Basilejská jednání s husity

Po debaklu u Domažlic převládlo mezi nepřáteli husitů mínění, že bude lepší se s husity dohodnout. Od roku 1431 zasedal v Basileji (Basel, Švýcarsko) církevní koncil (zasedal 1431-1445!), který navázal kontakty s husity. Koncilu předsedal právě kardinál Cesarini. Dohodnout se chtěl i král Zikmund, který se hodlal konečně na stará kolena ujmout vlády v Čechách.

Pravidla jednání mezi husity a koncilem byla ujednána v roce 1432 v Chebu (soudce Chebský), od roku 1433 pak husité jednali v Basileji.

Jednání s husity však zároveň zasela mezi husity rozkol. Umírnění husité (Jan Rokycana) se chtěli s koncilem dohodnout, ale radikálové (Prokop Holý) nechtěli v ničem ustoupit. Mj. chtěli, aby Čtyři pražské artikuly byly závazné pro všechny obyvatele Čech a Moravy, i pro katolíky! Umírnění husité se proto proti radikálům spojili s katolíky →

30.5.1434 – bitva u Lipan (u Českého Brodu). Husitští radikálové (táboři a sirotci) byli rozdrceni spojenými oddíly umírněných husitů a katolíků. Velitel radikálů Prokop Holý v bitvě padl.

Bitvou u Lipan husitské války v českých zemích prakticky skončily, odpor nadále kladly pouze menší skupinky radikálů.

Vítězům velel Diviš Bořek z Miletínka († 1438), sám původně radikál a spolubojovník Jana Žižky. Nejkrvavější bitva husitských válek; radikálové ztratili přímo v bitvě 1300 mužů, druhá strana jen 200. Dalších asi 700 radikálů bylo po bitvě upáleno v místních stodolách (Wikipedia). Obě strany postavily vozovou hradbu a nikomu se z ní nechtělo vyrazit k útoku. Vítězná strana proto předstírala ústup, čímž vyprovokovala radikály k otevření vozové hradby a k útoku. Pak se „ustupující“ jednotky najednou otočily a zaútočily na nekryté radikály. Zároveň na ně zaútočil ukrytý jízdní oddíl.

Jednání mezi husity a basilejským koncilem trvala až do roku 1436 →

1436 – Jihlavský sněm. Na tomto sněmu byla schválena basilejská kompaktáta, tj. dohoda mezi husity a basilejským koncilem. České země se staly zemí „dvojího lidu“, katolíků a husitů. Na území Čech a Moravy měli husité povoleno přijímat pod obojí, v oslabené míře jim pak byly přiznány i další tři pražské artikuly. Zejména byl uznán zábor církevního majetku („zákaz světského panování kněží“).

Záboru církevní půdy se ovšem neúčastnili pouze husité, nýbrž i katolíci, často pod záminkou ochrany tohoto majetku proti husitům. Katolická církev tak ztratila v Čechách velkou většinu svého majetku. Artikuly byly závazné jen pro husity, ne pro katolíky! Nastaly i další změny. Na českém zemském sněmu ztratilo duchovenstvo úplně zastoupení. Nadále tedy na sněmu zasedali pouze zástupci vyšší šlechty, nižší šlechty a královských měst. Pozice krále byla výrazně oslabena na úkor šlechty a měst. Husité měli mnohem více přívrženců v Čechách než na Moravě, kde byly pozice katolíků a katolické církve mnohem silnější. V dalších vedlejších zemích (Lužice, Slezsko) pak husitství nezakotvilo vůbec. Husitství také vedlo k počeštění českých měst, kde dříve převažovali Němci (například Kutná Hora), jelikož Němci po vypuknutí husitské revoluce tato města opustili.

Husité získali v rámci katolické církve de facto autonomii, neodtrhli se však od ní úplně, jako to udělal o století později Luther. Císař Zikmund (císařem byl od roku 1433) byl uznán za českého krále i husity, jeho moc však byla velmi omezená.

Husitská revoluce zvítězila ve své umírněné podobě. Pro další vývoj v českých zemích však bylo důležité, že basilejská kompaktáta schválil basilejský koncil, nikoliv však papež!

Zikmund opět českým králem (1436-1437)

Zikmund byl konečně na stará kolena (*1368) uznán českým králem. Během pouhého roku jeho vlády se mu podařilo zlikvidovat zbytky husitských radikálů. Poslední z nich byl Jan Roháč z Dubé. Jeho hrad Sion (JZ od Kutné Hory) byl dobyt a Jan Roháč z Dubé byl popraven. Někteří husitští bojovníci se podřídili, vstoupili jako žoldnéři do Zikmundových služeb a bojovali proti Turkům.

Poté se Zikmund vydal na cestu do Uher (byl i králem uherským), na cestě však zemřel (asi na rakovinu) ve Znojmě. Zikmundovou smrtí vymřeli Lucemburkové po meči, neboť Zikmund neměl syna, pouze dceru Alžbětu.

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 18.díl – České Země v letech 1197-1526 – Část II. (1306-1415). Po tomto díle následuje – České země v letech 1197-1526 – část IV. (1437-1526) – Jagelonci