České země v letech 1197-1526 – část II. (1306-1415)

České země v letech 1197-1526

Část II. – Český stát v letech 1306-1415

37)Jindřich Korutanský a Rudolf Habsburský

   Po smrti Václava III. vyvstává otázka: kdo na český trůn? Když vymřeli mužští potomci, „dědil“ se obvykle královský titul prostřednictvím žen. V tomto ohledu tu byly celkem tři kandidátky, všechny spojené s Václavem II. (neboť Václav III. neměl žádné potomky):

   1)Eliška Rejčka (1288-1335), vdova po Václavu II.

   2)Anna Přemyslovna (1290-1313), starší dcera Václava II. Ta se vdala počátkem roku 1306, ještě před smrtí svého bratra Václava III., za Jindřicha Korutanského.

   3)Eliška Přemyslovna (1292-1330), mladší dcera Václava II., dosud svobodná.

   Teoreticky tu byla ještě čtvrtá kandidátka, vdova po Václavu III., Viola Těšínská (1290-1317). O té se toho moc neví, jako vdova však nezdědila žádný majetek a do bojů o nástupnictví po Přemyslovcích se nezapojila. V roce 1316 se provdala za Vítkovce Petra I. z Rožmberka. Zemřela v roce 1317, ve věku pouhých 27 let, bez potomků.

Jindřich Korutanský (I. vláda, 1306)

   Jako první byl v roce 1306 za krále českými stavy zvolen Jindřich Korutanský (* asi 1265), manžel Anny Přemyslovny, tyrolský hrabě a korutanský vévoda. Byl to neschopný slaboch. Římský král Albrecht Habsburský, syn Rudolfa Habsburského (protivníka Přemysla Otakara II.) volbu neuznal a poslal do Čech vojsko v čele se svým synem Rudolfem Habsburským, kterého chtěl prosadit na trůn. Jakmile se Rudolfovo vojsko objevilo před Prahou, Jindřich Korutanský se sebral a uprchnul. Poprvé vládnul pouhý jeden měsíc!

Rudolf I. Habsburský (1306-1307)

   Rudolf Habsburský (*asi 1280) byl prvním Habsburkem na českém trůnu! Část české šlechty přijala Rudolfa za krále pod podmínkou, že si vezme za ženu Elišku Rejčku, vdovu po Václavu II., což splnil. Jiní čeští šlechtici však nesli jeho volbu nelibě, neboť byly pominuty nároky přemyslovských dcer.

  Roku 1307 ovšem Rudolf nečekaně zemřel při obléhání Horažďovic, zřejmě na úplavici. Část české šlechty totiž Rudolfa neuznala a Rudolf chtěl tyto šlechtice ztrestat silou. Eliška Rejčka se tak stala podruhé (v 19 letech) vdovou!

Jindřich Korutanský (II. vláda, 1307-1310)

   Když Rudolf nečekaně zemřel, Jindřich Korutanský se i s manželkou Annou vrátil do země a byl podruhé zvolen za českého krále. Byl to slabý panovník a v Čechách zavládla šlechtická anarchie.

   V roce 1308 zemřel římský král Albrecht Habsburský a po něm byl zvolen římským králem Jindřich VII. Lucemburský (římským králem 1308-1313), otec Jana Lucemburského. Zástupci české šlechty se zřekli (!) svého krále Jindřicha Korutanského (zemský sněm ho prohlásil za zbaveného českého trůnu!), a s Jindřichem VII. vyjednali, že přijmou za českého krále jeho syna Jana. Musel si ovšem vzít za ženu Elišku Přemyslovnu, toho času svobodnou.

   Svatba Jana (14 let) a Elišky (18 let) proběhla v roce 1310 (1.9., ve Špýru). Hned poté Jan vytáhnul s vojskem na Prahu. Jindřich Korutanský pak z Čech (i s manželkou Annou) podruhé utekl (do Korutan).

   Jindřich Korutanský se titulu českého krále nikdy nevzdal a stále na něm lpěl. Zemřel v roce 1335, ve věku 70 let.

38)Jan Lucemburský (1310-1346)

   Jan Lucemburský (*1296) byl prvním Lucemburkem na našem trůně. Lucemburkovévládli na českém trůně v letech 1310-1437. Za Lucemburků (Jana a Karla IV.) se nejdříve stal Český stát středoevropskou velmocí a nejvýznamnějším státem v rámci Svaté říše římské, avšak poté (za Václava IV. a Zikmunda) se dostal do vážné krize (husitství).

   Jan Lucemburský si získal nelichotivou přezdívku „král cizinec“V Čechách se totiž prakticky nevyskytoval a jezdil si sem hlavně pro peníze. Pobýval hlavně ve Francii a v Lucembursku, jelikož ho nebavilo neustále zápasit s českou šlechtou. Byl to ale skvělý rytíř a rovněž diplomat. Posílil prestiž Českého státu v zahraničí a připojil k němu další území.

Boje s českou šlechtou

   Kromě toho, že si musel vzít za ženu Elišku Přemyslovnu, vymohla si na něm rovněž česká šlechta při nástupu inaugurační diplom – listinu, v níž musel slíbit české šlechtě tyto podmínky:

   1)nebude dosazovat do úřadů cizince

   2)nemá právo vyžadovat zemskou hotovost pro války v zahraničí

   3)daně smí vybírat jen se souhlasem zemského sněmu

   4)šlechtická léna budou dědičná i v ženské linii. Předtím totiž platilo, že neměl-li šlechtic mužského potomka, připadlo jeho léno jako odúmrť králi. Takto ale mohlo přejít na ženu.

   Inaugurační diplom především omezil příjmy krále. Proto rozprodával a zastavoval hrady, aby měl peníze na války v zahraničí. Přesto docházelo i nadále ke sporům mezi králem a šlechtou.

   1318 – Domažlické úmluvy. Tyto úmluvy definitivně ukončily spory mezi králem a šlechtou. Znamenaly vítězství šlechty a potvrzení předchozího inauguračního diplomu. Jan Lucemburský zůstal českým králem, ale na domácí politiku prakticky úplně rezignoval. Během královy nepřítomnosti pak fakticky vládnul v Čechách (až do své smrti v roce 1329) nejmocnější šlechtic Jindřich z Lipé (z rodu Ronovců), milenec dvojnásobné vdovy Elišky Rejčky.

   V roce 1315 královna Eliška Přemyslovna, která se nesnášela s bývalou královnou („válka královen“) Eliškou Rejčkou, podnítila zatčení jejího milence Jindřicha z Lipé. To však vzbudilo odpor české šlechty a Jindřich byl nakonec po půlroce věznění (na hradě Týřov) propuštěn.

Manželství a děti

   Manželství Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou nebylo nikdy šťastné a nakonec zcela ztroskotalo, ačkoliv nikdy nebylo oficiálně rozvedeno. Později spolu manželé vůbec nežili. Eliška zemřela v roce 1330.

   S Eliškou měl Jan Lucemburský čtyři dcery a tři syny, z nichž však pouze dva se dožili dospělosti: starší Václav (= Karel IV.) a mladší Jan Jindřich, který byl v letech 1349-1375 markrabětem moravským.

   Po ztroskotání manželství Jan Elišce děti jednoduše sebral. Staršího syna Václava (* 1316) odvezl v jeho 7 letech na vychování do Francie. Zde dostal malý Václav při biřmování jméno Karel, které pak začal používat. Již v 7 letech ho také ve Francii oženili s Blankou z Valois (* 1316), což byla nevlastní sestra budoucího francouzského krále Filipa VI. (1328-1350, první francouzský král z rodu Valois).

   Filip VI. a Blanka z Valois měli společného otce, hraběte Karla z Valois, avšak rozdílnou matku – král Filip VI. byl synem z 1. manželství, Blanka dcerou ze 3. manželství. Karel z Valois měl se třemi manželkami celkem 13 dětí. Blanka z Valois si Karla IV. vzala roku 1323, dynastie Valois se ovšem na francouzský trůn dostala až v roce 1328.

   Po smrti Elišky Přemyslovny (1330) se Jan Lucemburský v roce 1334 oženil podruhé s Beatrix Bourbonskou. Jemu bylo v té době 38 let, jí 16 let. Měl s ní jednu dceru a syna Václava, který se stal vévodou lucemburským. Beatrix přežila svého manžela o 37 let.

Zahraniční politika a diplomacie

   Zahraniční politika a diplomacie Jana Lucemburského byla naopak, na rozdíl od domácí politiky, mimořádně úspěšná a Jan připojil k Českému státu nová území:

   1319-1329 – připojil k Českému státu (nadvakrát) Horní Lužici.

   1322 – získal Chebsko za pomoc Ludvíku Bavorovi.

   Chebsko byla původně říšská zástava. Jan ho získal za to, že Ludvíku Bavorovi (z rodu Wittelsbachů) pomohl roku 1322 v bitvě u Mühldorfu proti dalšímu římskému králi, Fridrichu Habsburskému. Navíc dal Jan Ludvíkovi už roku 1314 při volbě římského krále svůj kurfiřtský hlas. Po nečekané smrti Jindřicha VII. Lucemburského (otce Jana Lucemburského, † 1313) se totiž v Říši strhnul boj o to, kdo bude příštím římským králem, mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem Habsburským (syn Albrechta I. Habsburského). Fridrich I. padnul roku 1322 v bitvě u Mühldorfu do zajetí Ludvíkovi Bavorovi. Ludvík Bavor byl římským králem v letech 1314-1347 a císařem od roku 1328. Titul římského krále měl ovšem i Fridrich I. Habsburský (králem v letech 1314-1330), proti kterému byl Ludvík Bavor zvolen jako vzdorokrál. Později se ovšem Ludvík Bavor Lucemburkům znelíbil a tak proti němu byl zvolen jako římský vzdorokrál Karel IV. → viz níže.

   Jan Lucemburský také připojil k Českému státu většinu Slezska. Slezsko bylo tehdy rozděleno na mnoho malých knížectví. Trenčínskou dohodou (1335 – více viz Uhersko) se polský král Kazimír III. Veliký vzdal nároku na Slezsko, které pak postupně celé zabrali čeští Lucemburkové. Ti se naopak vzdali nároku na polský královský titul.

   Jan Lucemburský byl rovněž znám jako veliký milovník turnajů. Roku 1339 oslepl v důsledku vleklé oční choroby. Proto se rozhodnul pro dobrovolnou smrt na straně svého spojence, francouzského krále →

   1346 (26.8.) – bitva u Kresčaku (Crécy, úplný sever Francie) – v této bitvě stoleté války angličtí lukostřelci doslova rozstříleli francouzskou obrněnou jízdu. V bitvě padnul Jan Lucemburský. Bojoval zde i Karel IV., který byl v té době již zvoleným římským králem!

   Jan Lucemburský v bitvě pravděpodobně spáchal vědomou sebevraždu (raději padnul v boji jako rytíř na straně svého spojence, než by dál žil jako slepec), přičemž údajně prohlásil: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“. Jan Lucemburský je pohřben v souladu se svým přáním v Lucemburku.

   Naopak smrt Karla IV. v bitvě by byla krajně nežádoucí. Přesto byl Karel IV. zřejmě v bitvě raněn anglickým šípem, jeho zranění ale asi nebylo vážné. Z bitvy byl pak včas odveden do bezpečí, neboť byl příliš důležitý (jako římský a budoucí český král), než aby v bitvě padnul.

39)Karel IV. (1346-1378)

   Karel IV. se narodil Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně roku 1316. Pokřtěn byl jako Václav. V sedmi letech byl Janem odvezen na vychování do Francie, kde při biřmování dostal jméno Karel, které pak používal. Je znám jako Karel IV., jelikož byl čtvrtým římským císařem toho jména (jako český král by se měl titulovat Karel I., což se ovšem nepoužívá). Karel IV. byl jednoznačně nejvýznamnějším panovníkem v českých dějinách. Za jeho vlády byl Český stát nejdůležitějším státem Svaté říše římské a české země zažily nevídaný rozkvět mocenský, umělecký i kulturní. Za Karla IV. také dosáhnul český stát největší rozlohy ve své historii. V rámci střední Evropy měl tehdy Český stát prakticky velmocenské postavení.

Markrabě moravský (1334-1346)

   Karel IV. se do Čech vrátil roku 1333, v 17 letech. Přijel sem na pozvání české šlechty, bez vědomí svého otce! Ten mu ale nakonec roku 1334 udělil titul markraběte moravského. Jako markrabě moravský pak byl Karel IV. spoluvládcem svého otce a de facto spravoval zemi, zatímco jeho otec Jan pobýval prakticky nepřetržitě v zahraničí.

   Karel IV. získal ve Francii vynikající vzdělání. Je prvním historicky doloženým českým panovníkem, který uměl číst a psát (u některých dalších panovníků, mj. u svatého Václava, se o jejich gramotnosti vedou spory). Uměl francouzsky, italsky, latinsky a německy. Rodnou češtinu ve Francii zapomněl a musel se ji znovu naučit až po návratu do Čech. Karel IV. také napsal (latinsky) svůj vlastní životopis – Vita Caroli.

   Po příchodu do Čech byl Karel překvapen hroznými poměry v zemi, ve které vládla šlechtická anarchie. Postupně posílil svoji moc na úkor šlechty, přičemž se opíral hlavně o církev.

   1344 – založení pražského arcibiskupství. To vyvázalo Prahu z podřízenosti mohučské arcidiecézi. Karlovi pomohlo, že tehdejší avignonský papež Klement (Kliment) VI. (1342-1352) byl jeho učitelem a přítelem. Prvním pražským arcibiskupem se stal další Karlův přítel, mimořádně vzdělaný Arnošt z Pardubic (arcibiskupem 1344-1364).

Římský a český král (1346)

   1346 (11.7.) – Karel IV. byl zvolen římským králem, a to ještě před bitvou u Kresčaku. Byl zvolen u města Rhens na Rýně jako vzdorokrál proti císaři Ludvíku Bavorovi, který se krátce předtím Lucemburkům znelíbil. Karel dostal 5 kurfiřtských hlasů (jeden od svého otce). Lucemburkové si proti Ludvíkovi už před volbou zajistili podporu papeže Klementa VI.

   1346 (26.8.) – Jan Lucemburský padnul v bitvě u Kresčaku, čímž se Karel IV. stal i českým králem. Na zpáteční cestě z Kresčaku do Čech musel jet Karel v převleku za panoše, neboť jel přes území císaře Ludvíka Bavora, svého nepřítele.

   1347 – Karel IV. se rozhodnul, že konflikt s Ludvíkem Bavorem o vládu v Říši vyřeší silou. Jakmile ovšem proti němu vytáhnul z Čech, problém se vyřešil sám, neboť Ludvíka Bavora stihnul na lovu medvědů infarkt (či mrtvice) a Ludvík zemřel. Karel IV. se tak stal bez boje jediným panovníkem římské říše.

Karel IV. – zakladatel a stavitel

   1344 – v souvislosti se založením pražského arcibiskupství byl položen i základní kámen svatovítské katedrály. Oficiální název katedrály je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Zakladatelé jsou oficiálně tři: Jan Lucemburský, Karel IV. a arcibiskup Arnošt z Pardubic. Katedrálu začal stavět Francouz Matyáš z Arrasu, poté v ní pokračoval Němec Petr Parléř a jeho synové. Katedrála se stavěla s přestávkami téměř 600 let, byla dokončena až v roce 1929, u příležitosti milénia svatého Václava.

   Katedrála byla postavena na místě dřívější románské baziliky svatého Víta. Založení katedrály bylo úzce spjato se založením arcibiskupství, neboť katedrála je (v právním smyslu) sídelním kostelem biskupa. Karel IV. dal postavit i další církevní stavby. Roku 1347 se začal stavět chrám Panny Marie Sněžné (u Václavského náměstí). Ten nebyl nakonec dokončen. Je to ovšem chrám s nejvyšší klenbou u nás a rovněž s nejvyšším oltářem. Roku 1347 také Karel založil klášter Na Slovanech (Emauzy), pro který vymohl od papeže výslovné povolení slovanské bohoslužby.

   1348 (8.3.) – založeno Nové Město pražské (položen základní kámen). Založení Nového Města bylo více než velkorysé. Jeho plocha byla 360 hektarů, což bylo 3x více než plocha Starého Města. Na Novém Městě byla založena tři velká náměstí – Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí, jedno z největších v Evropě), Koňský trh (dnes Václavské náměstí) a Senný trh (dnes Senovážné náměstí).

   Šířka ulic na Novém Městě byla až 27 metrů, což bylo na středověk obrovské číslo. Praha (tj. Staré Město + Nové Město + Malá Strana + Hradčany) měla v době vlády Karla IV. asi 40000 obyvatel a byla největším městem Říše a jedním z největších měst Evropy. Pro srovnání: Benátky tehdy měly 90000 obyvatel, Paříž 80000 obyvatel. Důkazem zakladatelské velkorysosti Karla IV. je i fakt, že Praha se nerozšířila dalších 500 let!

   1348 (7.4.) – založena Univerzita Karlova, nejstarší univerzita ve střední Evropě. Univerzita měla původně 4 fakulty – právnickou, lékařskou, teologickou a artistickou (fakulta svobodných umění, zhruba řečeno předchůdce filosofické fakulty).

   Univerzita byla už roku 1347 potvrzena papežem Klementem VI. Vzorem pro strukturu UK byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli. V době svého založení neměla univerzita ani vlastní budovy. Teprve rou 1383 získala budovu dnešního Karolina. Učitelé i studenti byli organizačně rozděleni do 4 „národů“: českého, bavorského, polského a saského. Studenti české národnosti zpočátku tvořili necelou pětinu studentů. To se ovšem radikálně změnilo po vydání Kutnohorského dekretu – viz Václav IV.

   1348 (10.6.) – založen hrad Karlštejn (položen základní kámen). Sloužil především jako schránka pro říšské i české korunovační klenoty. Hlavním korunovačním klenotem je svatováclavská koruna, zhotovená přesně podle Karlova přání.

   Svatováclavská koruna váží 2.5 kilogramu a jejím oficiálním „majitelem“ je svatý Václav. Mezi české korunovační klenoty patří kromě koruny dále žezlo, jablko a korunovační plášť. Někdy se mezi ně řadí i svatováclavský meč a korunovační kříž. Korunovační klenoty nevznikly najednou! Nejstarší je právě svatováclavská koruna, kterou nechal Karel zhotovit v letech 1345-1346 pro svou budoucí korunovaci českým králem. Ostatní korunovační klenoty vznikly až mnohem později, ne za Karla IV.

   1357 – založen Karlův most. Základní kámen byl prý položen roku 1357, 9.7., 5:31 (sled lichých čísel, historicky je to ovšem nejisté). Původní název byl prostě Kamenný most. Byl postaven zhruba v místech bývalého Juditina mostu, který byl stržen povodní roku 1342. Karlův most je dlouhý 520 metrů a široký 10 metrů. Hlavním architektem byl Petr Parléř.

   Karlův most byl jediným mostem v Praze až do 19. století! Barokní sochy byly na most umístěny až v 17.-18 století, jejich autory jsou mj. Matyáš Bernard Braun (1684-1738) a Jan Brokoff (1652-1718). Staroměstská mostecká věž je považována za jednu z nejkrásnějších gotických věží v Evropě.

Domácí a říšská politika

   1355 – Maiestas Carolina. Tento zamýšlený zákoník Karla IV. měl být v podstatě novou ústavou Českého království. Měl především omezit moc šlechty. Karlovi se ale jeho návrh nepodařilo prosadit na zemském sněmu proti šlechtě, a proto raději prohlásil, že shořel. Nebyla to ovšem pravda, zachoval se nám jeho exemplář. Česká šlechta (a to především Rožmberkové, jedna z větví Vítkovců) měla tehdy velmi silné postavení a ani tak silný panovník, jako byl Karel IV., si ji nedokázal zcela podřídit.

   1355 (5.4.) – Karel IV. byl v Římě korunován římským císařem. Nebyl ovšem pomazán přímo papežem, nýbrž pouze papežským legátem, protože papež v té době sídlil v Avignonu. Karel IV. byl prvním českým panovníkem, který byl zároveň římským králem i císařem.

   1356 – Zlatá bula pro Říši. Tento zákon byl de facto ústavou Svaté říše římské. Její hlavní ustanovení platila až do zrušení Římské říše v roce 1806! Nejvýznamnější říšský zákon v celých dějinách SŘŘ vůbec.

   Zlatá bula byla vyhlášena nadvakrát, na říšských sněmech v Norimberku a v Metách.

Nejdůležitější ustanovení Zlaté buly:

   1)Ke zvolení římského krále stačí prostá většina kurfiřtských hlasů.

   2)Český král je první ze světských kurfiřtů. Pro české království jako pro jediné říšské léno platilo nástupnické právo i v ženské linii!

Koruna česká

   Roku 1348 vytvořil Karel IV. z dosavadních českých zemí soustátí, země Koruny české. Do tohoto soustátí patřily ty země, které spadaly pod svrchovanost českého panovníka:

   1)Čechy – pouze Čechy byly království, k němuž se vztahoval titul českého krále.

   2)Morava – v čele stál markrabě moravský.

   3)Slezsko – Slezsko se celkem skládalo ze 17 knížectví. Připojení Slezska zahájil Jan Lucemburský. Karel IV. ho dokončil, když sňatkem s Annou Svídnickou roku 1353 získal poslední dvě knížectví, Svídnicko a Javorsko.

   4)Horní Lužice – připojena již za Jana Lucemburského.

   5)Dolní Lužice – Karel IV. ji připojil 1370

   6)Braniborsko (markrabství) – připojeno Karlem IV. v roce 1373.

   Toto jsou hlavní země. Ve skutečnosti to bylo složitější, patřily sem i menší země jako Chebsko, Kladsko a Opavské knížectví, a dále (spíše ovšem teoreticky) Lucembursko a pár dalších zahraničních lén. Krátce (1353-1373) patřila k zemím Koruny české i Horní Falc, kterou však Karel IV. poté vyměnil za Braniborsko. Braniborsko zůstalo součástí českých zemí jen do roku 1415. Obě Lužice byly součástí českých zemí do roku 1635, Slezko a Kladsko do roku 1742 (Vratislavský mír po 1. slezské válce, kterým jsme ztratili velkou většinu Slezska).

České země za vlády Lucemburků

Obrázek: České země za Lucemburků (1310-1437)

Rodiče, sourozenci, manželky a děti Karla IV.

   otec: Jan Lucemburský (žil 1296-1346), syn římského krále Jindřicha VII. Lucemburského.

   matka: Eliška Přemyslovna (žila 1292-1330), dcera českého krále Václava II.

   bratr: Jan Jindřich (žil 1322-1375). Mladší bratr Karla IV., rovněž syn Jana a Elišky. Bylpo Karlovi moravským markrabětem v letech 1349-1375, až do své smrti.

   Jan Jindřich byl celkem čtyřikrát ženatý. Poprvé s Markétou Pyskatou (známa jako Ošklivá vévodkyně z románu Liona Feuchtwangera, dědička Tyrol). S ní neměl žádné děti. Podruhé byl ženatý s Markétou Opavskou, se kterou měl všech svých 6 legitimních dětí. Nejstarší z těchto dětí byl Jošt Moravský (žil 1351-1411), který byl v letech 13675-1411 po smrti svého otce markrabětem moravským. V letech 1410-1411, po sesazení svého bratrance Václava IV.,  byl Jošt dokonce zvoleným římským králem. Byl jím však jen 3 měsíce, poté zemřel.

   Karel IV. měl ještě nevlastního bratra, Václava Českého (též Václav Lucemburský žil 1337-1383), který se dokonce narodil v Praze. Byl to syn Jana Lucemburského a jeho druhé manželky, Beatrix Boourbonské. Byl nejenom vévodou lucemburským (v letech 1353-1383), ale rovněž básníkem!

Manželky a děti Karla IV.:

   1)Blanka z Valois (žila 1316-1348, sňatek s Karlem IV. roku 1323). Nevlastní sestra francouzského krále Filipa VI., prvního panovníka z dynastie Valois. S Karlem byli oddáni, když jim oběma bylo 7 let. Byla prý jedinou ženou, kterou Karel IV. opravdu miloval.

   S Blankou měl Karel IV. pouze 2 dcery.

   Další tři Karlovy sňatky byly motivovány politicky. Buď šlo o upevnění Karlovy pozice, nebo o územní zisky:

   2)Anna Falcká (1329-1353, sňatek 1349).

   Karel IV. s ní měl syna Václava, který však zemřel ve věku necelých dvou let. Anna Falcká zemřela na následky pádu z koně. Karel si vzal Annu Falckou hlavně proto, aby si naklonil jejího otce a jeho příznivce, kteří byli do té doby jeho protivníky v rámci říšské politiky.

   3)Anna Svídnická (1339-1362, sňatek 1353). Annu si vzal Karel především kvůli tomu, že byla dědičkou Svídnického knížectví, posledního území ve Slezsku, které ještě Lucemburkové neovládali. Dala Karlovi IV. konečně vytouženého dědice – byla matkou Václava IV., Karlova následníka.

   Původně Karel plánoval, že si Anna vezme jeho prvorozeného syna Václava (kterého měl s Annou Falckou), který však ve věku necelých dvou let nečekaně zemřel. Proto Karel IV. flexibilně zareagoval a Annu si vzal sám. V době sňatku bylo Karlovi 37 let, Anně 14. Anna byla prý ve své době považována za nejkrásnější ženu v Evropě. Zemřela při svém třetím porodu.

   4)Eliška (též Alžběta) Pomořanská (asi 1346-1393, sňatek 1363). S Eliškou měl Karel IV. další dva syny – Zikmunda Lucemburského (narozen 1368) a Jana Zhořeleckého(narozen 1370).

   Elišku si Karel vzal ze stejného důvodu, jako Annu Falckou – aby na svou stranu získal jejího otce, svého protivníka v říšské politice. V době sňatku bylo Karlovi 47 let, Elišce 16. Elišku si ovšem Karel vzal až poté, co nechal korunovat svého syna Václava (z předchozího manželství) českým králem ve věku pouhých 2 let! Eliška prý oplývala ohromnou tělesnou silou – říkal se o ní, že holýma rukama dokáže lámat podkovy.

   Celkem měl Karel IV. se svými 4 ženami 12 dětí, z nichž se ale dospělosti dožili pouze 3 synové a 3 dcery.

   Koncem života se Karel IV. dopustil vážné chyby, když rozdělil země Koruny české mezi své tři syny. Nejstarší Václav získal českou i římskou korunu. Zikmund získal Braniborsko a Jan Zhořelecký Zhořelecko (tj. východní část Horní Lužice). Na Moravě pak byl markrabětem synovec Karla IV., Jošt Moravský. Tito tři Lucemburkové měli být sice Václavovi podřízeni, ale v praxi to nefungovalo a brzy se mezi nimi projevily rozpory.

   Karel IV. zemřel v roce 1378, pravděpodobně na zápal plic, který se u něj projevil jako komplikace po zlomenině krčku stehenní kosti. Dožil se 62 let, což byl na tu dobu velmi vysoký věk. Je běžně označován titulem Otec vlasti. Roku 2005 také zvítězil v anketě Největší Čech.

   Anketu Největší Čech pořádala Česká televize roku 2005. Oficiální výsledky dopadly takto:

 1.Karel IV. – 68 713 hlasů

 2.Tomáš Garrigue Masaryk – 55 040 hlasů

 3.Václav Havel – 52 233 hlasů

 4.Jan Amos Komenský – 23 583 hlasů

 5.Jan Žižka – 13 815 hlasů

 6.Jan Werich – 11 140 hlasů

 7.Jan Hus – 10 487 hlasů

 8.Antonín Dvořák – 8 517 hlasů

 9.Karel Čapek – 6 640 hlasů

 10.Božena Němcová – 6 470 hlasů

40)Václav IV. (1378-1419)

   Václav IV. se narodil roku 1361 Karlu IV. a Anně Svídnické. Václav IV. zdaleka nedosahoval vladařských kvalit svého velkého otce. Politika ho zdaleka nezajímala tolik jako lov a alkohol. Navíc měl i smůlu, že zrovna za něj vypukly události (papežské schizma, husitství, mor), které prostě byly nad jeho síly. Za něj začala v českých zemích vleklá krize, která vyvrcholila husitskou revolucí.

   Václav IV. měl dvě manželky. S první, Johanou Bavorskou, ho jeho otec oženil již ve věku 9 let, roku 1370. Johaně bylo v té době již 14 let. Johana prý zemřela v roce 1386 poté, co ji pokousal Václavův lovecký pes. Podle jednoho tvrzení jí prokousnul hrdlo, podle druhého ji pes nakazil vzteklinou, na kterou zemřela. Existují ale i jiné verze. Podle jedné z nich zemřela královna na mor.

   Druhá žena Václava IV., Žofie Bavorská, byla neteří Johany. Svatba se konala roku 1389 v Chebu (Václavovi bylo 28 let, Žofii 13 let). Žofie Václava přežila, zemřela roku 1425. S ani jednou manželkou nezplodil Václav IV. potomka.

   Václav IV. byl českým králem (1378-1419) a zároveň králem římským (1378-1400/1419).

   Zvolen i korunován  římským králem byl Václav IV. již v roce 1376, tedy za života svého otce. Českým králem ho Karel IV. nechal pro jistotu korunovat už v roce 1363, ve věku pouhých dvou let!

   1380 – mor. Největší epidemie v české historii. Zemřelo prý 10-15% obyvatelstva. Zatímco největší evropská morová epidemie z roku 1350 se českým zemím téměř vyhnula, nyní udeřila s plnou silou.

Církev za Václava IV.

   Václav IV. nedokázal řešit problémy církve v Říši, nevycházel však s církví ani doma:

Papežské schizma

   Vypuklo v roce 1378, zrovna v době, kdy byl Václav IV. římským králem. Od římského krále se očekávalo, že tento velký celoevropský církevní problém vyřeší, čehož Václav IV. nebyl schopen. To se podařilo až později jeho bratru Zikmundovi.

Spor s Janem z Jenštejna

   Jan z Jenštejna byl pražský arcibiskup, který usiloval o to, aby se církev podílela na řízení státu, o čemž král Václav IV. nechtěl ani slyšet. Vztáhnout ruku na arcibiskupa Václav IV. ovšem nemohl, nechal však umučit jeho blízkého spolupracovníka (vikáře) Jana z Pomuku. Příběh Jana z Pomuku byl později zfalšován, čímž vznikla legenda o svatém Janu Nepomuckém. Jan Nepomucký se stal hlavním českým svatým v době pobělohorské. Arcibiskup Jan z Jenštejna ve sporech s králem neuspěl a odešel z Čech.

 

   Svatý Jan Nepomucký se narodil jako Jan (či Johánek) z Pomuku mezi lety 1340-1350 v Pomuku (dnes Nepomuk). Roku 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (ten byl arcibiskupem v letech 1379-1396). Roku 1393 byl Jan z Pomuku zatčen a mučen. Důvody nejsou zcela jasné. Na mučení se údajně přímo podílel i král Václav IV., který Jana osobně pálil pochodní. Jan při mučení zemřel a jeho mrtvé tělo bylo hozeno z Karlova mostu do Vltavy. Jeho tělo bylo ovšem posléze vyloveno z řeky rybáři a pohřbeno. Později převážila domněnka, že Jan byl umučen proto, že nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. „Historik“ Václav Hájek z Libočan pak v Kronice české z roku 1541 tvrdil, že Janové byli dva, Jan z Pomuku a Jan Nepomucký. Historicky je to nesmysl, ale Hájkova kronika byla tehdy velmi populární. Katolická církev kanonizovala Jana Nepomuckého roku 1729. Kult svatého Jana Nepomuckého byl poté prosazován hlavně jezuity, a to nejenom v Čechách, ale i v Bavorsku a v Latinské Americe. Jan Nepomucký je tak určitě nejznámějším českým svatým v cizině. U nás je spjat především s barokem. Soch svatého Jana Nepomuckého je u nás po venkově obrovské množství. Katolickou církví je uctíván zejména jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (kvůli způsobu jeho smrti).

   Samotný arcibiskup Jan z Jenštejna nakonec ve sporech s Václavem IV. neuspěl. Roku 1396 abdikoval na funkci arcibiskupa a odešel do Říma, kde roku 1400 zemřel jako chudý člověk v klášteře. Jeho majetek v Čechách mu byl králem zabaven. Římský papež na jeho ochranu nepodniknul nic, protože si nechtěl znepřátelit Václava IV. v době, kdy sám měl spory s avignonským papežem.

Spory s příbuznými a sesazení z římského trůnu

   Václav IV. měl doma spory nejen s církví, ale i s vyšší šlechtou. Spokojenost s jeho politikou nebyla ani v Říši. A hlavně měl spory se svými mocnými příbuznými, nevlastním bratrem Zikmundem a bratrance Joštem, který byl markrabětem moravským.

   1394 – vyšší šlechta se spojila s jeho bratrancem Joštem a král byl zajat v Králově Dvoře (u Berouna) a odvezen do Rakous. Nakonec byl propuštěn, ale musel šlechtě ustoupit.

   1400 – Václav IV. byl říšskými stavy sesazen (na jeho místo byl nejdříve zvolen jako vzdorokrál Ruprecht III. Falcký, který zemřel roku 1411). Václav ovšem své sesazení nikdy neuznal.

   A koncil v Pise (1409) Václava výslovně uznal králem římským! Fakticky byl však vliv Václava IV. v říši po roce 1400 pramalý.

   1402-1403 – Václav IV. byl podruhé zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem na Starém Městě, a opět byl vězněn v Rakousích.

   Odtud uprchnul. Po útěku musel ale doma opět ustoupit vyšší šlechtě.

   1410 – bratr Václava IV. Zikmund byl zvolen římským králem (vzdorokrál!), nedostal však potřebný počet hlasů, a volba byla tudíž neplatná. Proto stejného roku (v říjnu 1410) zvolili římským králem Jošta Moravského, bratrance Václava IV.! Ten však byl římským králem jen 3 měsíce, protože v lednu 1411 zemřel. Po jeho smrti byl Zikmund Lucemburský v červenci 1411 znovu zvolen římským králem!

 

   Druhá volba Zikmunda již byla nezpochybnitelná, dostal pět kurfiřtských hlasů. Zikmund v té době zároveň podruhé zastavil Braniborsko, které se tím definitivně odtrhlo od českých zemí.

Datum poslední aktualizace: 20.2.2014

 

České země v letech 1197-1526 – část II. (1306-1415)
Libí se vám článek?

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní.

    Petr Daubner has 870 posts and counting. See all posts by Petr Daubner

    1 komentář: „České země v letech 1197-1526 – část II. (1306-1415)

    • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

      Reagovat

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

    This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.