České země v letech 1197-1526 – část IV. (1437-1526) – Jagelonci

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 19.díl –  České země v letech 1197-1526 – Část III. (Husitství, 1415-1437). Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1526-1618 – Část I. – (Proti) Reformace, Martin Luther

Léta 1437-1457 – Albrecht Hasburský, Ladislav Pohrobek

Albrecht Habsburský (1437 – 1439)

Po smrti Zikmunda prosadili katolíci a umírnění husité volbu Albrechta Habsburského, rakouského vévody. Albrecht byl Zikmundův zeť, neboť si vzal za ženu jeho jedinou dceru Alžbětu.

Jako český král byl Albrecht I., jako římský král Albrecht II.

Albrecht (*1397) zemřel náhle v roce 1439 na úplavici. Jeho jediný syn, Ladislav, se narodil až po jeho smrti, v roce 1440 (Ladislav Pohrobek) →

Bezvládí v Čechách (1439 – 1453)

V letech 1439-1453 jsou české země bez panovníka. V Čechách vládnou landfrýdy, jakési „krajské spolky“. Nejvýznamnějším z nich se postupně stal východočeský landfrýd, jehož vůdcem byl Jiří z Poděbrad.

1452 – Jiří z Poděbrad byl zvolen zemským správcem. Jiří byl umírněný husitský šlechtic, duchovní hlavou českých husitů ovšem zůstal Jan Rokycana.

Jan Rokycana byl roku 1435 českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti.

Jiří z Poděbrad se tvrdě vypořádal s táborskými radikály. Vůdce táboritů (Mikuláš z Pelhřimova, Václav Koranda) uvěznil na svých hradech.

Ladislav Pohrobek (1453 – 1457)

V roce 1453 se třináctiletý Ladislav Pohrobek ujal vlády v Čechách. Byl zároveň králem uherským (v Uhrách byl uznán za krále již roku 1444) a vévodou rakouským. Nejdříve sídlil v Uhrách, ale pak si zvolil za svoje sídlo Prahu a v roce 1457 do ní přesídlil. Po několika měsících zde však záhadně zemřel. Dlouho byl Jiří z Poděbrad obviňován, že nechal Ladislava otrávit, ale v roce 1985 Emanuel Vlček prokázal, že Ladislav zemřel na leukémii.

Jiří z Poděbrad (1458 – 1471)

Jelikož byl Ladislav Pohrobek bezdětný, zvolil český zemský sněm králem Jiřího z Poděbrad. Volba se konala 2.3.1458 na Staroměstské radnici. Jednalo se o první zcela svobodnou volbu českého panovníka. Jiří z Poděbrad byl navíc posledním českým králem českého původu. Jednalo se o bezprecedentní volbu, neboť Jiří (podobně jako v Uhrách Matyáš Korvín, zvolený rovněž roku 1458 po smrti Ladislava Pohrobka, uherského krále) nepocházel z panovnického rodu, a neměl tedy teoreticky (podle tehdejších zvyklostí) nárok na královský titul.

Jiří z Poděbrad byl umírněný husita („husitský král“) a doma dodržoval Basilejská kompaktáta. Zahraničí však Jiřího považovalo za kacíře. Basilejská kompaktáta totiž nikdy žádný papež neuznal (uznal je jen Basilejský koncil) a papež Pius II. (1458-1464, vlastním jménem Eneáš Silvius Piccolomini) v roce 1462 výslovně prohlásil kompaktáta za zrušená.

Jiří z Poděbrad se papeži snažil čelit diplomaticky. Podle jeho návrhu měla být založena organizace evropských křesťanských panovníků (strukturou připomínající dnešní OSN nebo EU), která měla oficiálně čelit rozpínavosti Turků. Ve skutečnosti však byla tato iniciativa namířena proti papeži a měla omezit jeho vliv. Jiří s touto iniciativou nakonec neuspěl.

Na podporu tohoto návrhu vyslal Jiří z Poděbrad v poselstvo v čele se svým švagrem, Lvem z Rožmitálu (bratr královy druhé ženy, Johany z Rožmitálu). Poslové navštívili v letech 1465-1467 mnoho evropských zemí a došli až do Portugalska a Španělska (mys Finisterre, 60 km na západ od Santiaga de Compostella). Členem poselstva byl i šlechtic a spisovatel Václav Šašek z Bířkova, který o této cestě napsal cestopis „Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa“. Tento cestopis inspiroval Aloise Jiráska k napsání díla „Z Čech až na konec světa“.

V roce 1466 uvrhnul nový papež (Pavel VI., 1464-1471) Jiřího jako kacíře do klatby a prohlásil ho za sesazeného z trůnu. Zároveň proti němu vyhlásil křížovou výpravu (viz níže).

Proti Jiřímu se postavily jak všechny vedlejší země Koruny české, tak čeští katolíci, kteří vytvořili Zelenohorskou jednotu. V jejím čele stál Zdeněk ze Šternberka. Zelenohorská jednota proti Jiřímu povstala, avšak Jiří z Poděbrad jí uštědřil několik porážek.

Mj. v roce 1437 dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad hrad Kostelec, který patřil právě Zdeňku ze Šternberka, a zničilo ho → Zbořený Kostelec.

Větší nebezpečí pro Jiřího představovala křížová výprava (vyhlášená papežem), jejíhož vedení se ujal Matyáš Korvín, uherský král →

1469 (únor) – Jiří z Poděbrad obklíčil Matyášovo vojsko u Vilémova (v Železných horách). Jiří Matyáše propustil za slib, že zanechá nepřátelství. Matyáš ale svůj slib nedodržel a místo toho se téhož roku (květen 1469) nechal v Olomouci zvolit (hlasy katolíků) českým králem.

Jako český král pak Matyáš Korvín vládnul v letech 1469-1490. V českých zemích byli v té době králové dva! Jiřího uznávala většina Čech (kališníci), ale Matyáše uznávaly za krále všechny vedlejší země Koruny české (Morava, Slezsko, Lužice) a dále čeští katolíci.

Jiří z Poděbrad zemřel v roce 1471. Ačkoliv měl několik synů, byl si vědom, že těžko může založit jako „kacíř“ dynastii. Proto se ještě před svou smrtí dohodl s polským králem Kazimírem IV. z dynastie Jagellonců (byli katolíci!), že po něm nastoupí na trůn Kazimírův syn.

Ve stejném roce (1471) zemřel i duchovní vůdce českých kališníků Jan Rokycana. Jiří z Poděbrad trpěl extrémní obezitou.

Jagellonci na českém trůně (1471 – 1526)

Vladislav II. Jagellonský (1471 – 1516)

V souladu s dohodou, kterou Jiří z Poděbrad uzavřel před svou smrtí s polským králem Kazimírem IV., nastoupili na český trůn Jagellonci. Prvním jagellonským králem se stal Vladislav II. Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV. Byl jedním z nejdéle vládnoucích, avšak zároveň jedním z nejslabších českých panovníků. Vysloužil si přezdívku „král Bene“, protože šlechtě jakoukoliv její žádost odkýval slovem bene („latinsky „dobře“).

Smrtí Jiřího z Poděbrad válka s Matyášem neskončila! Katolíci a vedlejší země i nadále uznávaly za krále Matyáše. Ani jeden z obou soků však nedokázal strhnout definitivní vítězství na svou stranu →

1479 – Olomoucké úmluvy. Vladislav a Matyáš uzavřeli v Olomouci příměří. Válka končí, ale rozdělení českých zemí trvá. Titul českého krále i nadále používají oba, ale Vladislav vládne pouze v Čechách, kdežto na Moravě, ve Slezsku a v Lužici vládne Matyáš. Dále se Matyáš a Vladislav dohodli, že až jeden z nich zemře, druhý se ujme vlády i v druhé části českých zemí.

Olomoucké úmluvy ovšem nevyřešily spory mezi katolíky a kališníky. V Čechách nadále převažovali kališníci, katolíci si však dělají naděje, že ovládnou i Čechy (král Vladislav je katolík!) a chystají převrat→

1483 (24.9.) – (druhá) pražská defenestrace. Kališníci, obávající se katolíků, vyvolali v Praze bouře, a provedli násilný převrat, při němž vyhodili z oken pražských radnic (Nové Město, Staré Město) konšely.

Tato pražská defenestrace byla celkově druhá ze tří (1419, 1483, 1618). Protože byla nejméně významná, označuje se často souslovím „druhá pražská defenestrace“ až ta z roku 1618.  V roce 1483 ovládali všechny 3 pražské radnice katolíci a konzervativní kališníci, kteří plánovali tvrdé akce proti radikálním kališníkům. Dokonce měli připravené seznamy 80 radikálů, které chtěli zavraždit nebo vyhnat z Prahy. Radikálové ale katolíky a umírněné předešli a sami provedli převrat, spojený s defenestrací. Jeden purkmistr byl vyhozen z oken Staroměstské radnice (přežil). Hůře dopadlo 7 konšelů na Novoměstské radnici, kteří byli pobiti, a z oken radnice byla vyhozena jejich mrtvá těla. K převratu došlo i na Malé Straně, kde však defenestrace neproběhla. Následovaly další popravy. Katolíci tedy nakonec neuspěli a vliv krále byl omezen.

1485 – kutnohorský smír. Po bouřlivých událostech z roku 1483 byl nakonec uzavřen náboženský smír mezi katolíky a kališníky na sněmu v Kutné Hoře. I katolíci konečně uznali basilejská kompaktáta za základní zemský zákon. Konec náboženských bojů v Čechách.

Kompaktáta zůstala zemským zákonem do roku 1567.

Jednota bratrská – menšinová protestantská církev. Na rozdíl od utrakvistů (kteří měli v rámci katolické církve něco jako autonomii) se programově úplně odtrhla od římské církve, a stala se tak první skutečně reformační církví v českých zemích. Vycházela hlavně z myšlenek Petra Chelčického, který odsuzoval války, násilí a oficiální církevní učení o trojím lidu. Členové Jednoty bratrské odmítali vzdělání (kromě studia Bible), řemeslo, obchod i stát. Centrum měli v Kunvaldu pod Orlickými horami, kde byla roku 1457 založena. Kompaktáta s nimi nepočítala (ta se týkala jen utrakvistů!), za Jiřího z Poděbrad však byli tolerováni, jelikož žili v ústraní. Později, po Bílé hoře, byli pronásledováni. Nejznámějším členem Jednoty bratrské byl Jan Amos Komenský, který byl dokonce jejím biskupem.

Jednota bratrská působí v českých zemích i dnes. Neplést s církví bratrskou ani s Českobratrskou církví evangelickou! V roce 2011 se při sčítání lidu k Jednotě bratrské přihlásilo pouhých 2152 osob.

1490 – smrt krále Matyáše. Matyáš Korvín nečekaně zemřel (na mrtvici, ve věku 47 let) bez legitimních mužských potomků. Všechny české země jsou opět sjednoceny pod vládou jediného krále, Vladislava II. Jagellonského. Vladislav II. byl navíc po Matyášovi zvolen rovněž králem uherským. Čechy tak byly s Uhrami opět spjaty personální unií.

Stavovský stát po roce 1490

Po roce 1485 (kutnohorský smír) nastává v Čechách delší období náboženské snášenlivosti. Král Vladislav II. Jagellonský, který byl roku 1490 zvolen i uherským králem, přesídlil natrvalo do Budína (Buda), a v českých zemích se od té doby prakticky nevyskytoval, ani do vývoje v Čechách téměř nezasahoval. V Čechách nastává období rozbrojů mezi stavy. Zejména se jednalo o zápas měst se šlechtou, ale velké rozpory byly i uvnitř šlechty, hlavně mezi vyšší a nižší šlechtou. Katolická církev v Čechách v této době nemá velký vliv a její zástupci ani nezasedají v zemském sněmu, tam jsou jen zástupci vyšší šlechty, nižší šlechty a královských měst. Rovněž vliv krále je v této době velmi omezený. Český stát je v této době stavovským státem.

Do této doby například spadá příběh o Daliborovi z Kozojed (byl to vladyka – nižší šlechtic). Ten byl prý odsouzen k smrti a popraven (roku 1498) za to, že k sobě přijal utiskované poddané svého šlechtického souseda. Historicky je ovšem tato příhoda nejasná.

Předchozí války a epidemie způsobily úbytek poddaných, čímž nastaly potíže i šlechtě. Šlechta úbytek svých poddaných v zásadě řešila dvěma způsoby:

1. Znevolňováním poddaných – brání svým poddaným v odchodu z půdy.
2. Podnikáním. Rozvíjí se hlavně pivovarnictví a rybníkářství.

Rybníkářství

Hlavní chovnou rybou byl kapr. V 16. století bylo velmi mnoho postních dnů, kdy se nesmělo jíst maso, ryby se však jíst mohly! Kapři byli hojně vyváženi i do Rakouska a Bavorska.

V rybníkářství podnikaly především dva šlechtické rody:

1. Pernštejnové – Pardubicko. Byla zde postavena soustava rybníků, napájených z Labe Opatovickým kanálem (vybudován v letech 1498-1521).
2. Rožmberkové – Českobudějovicko a Třeboňsko. Ve stavbě rybníků zde vynikli hlavně Štěpánek Netolický (vybudoval mj. Zlatou stoku, 45 km dlouhý kanál napájející rybníky vodou z Lužnice, postaven v letech 1508-1518) a Jakub Krčín z Jelčan (postavil největší český rybník, Rožmberk, postaven v letech 1584-1590).

Pivo

Pivo bylo v 16. století konzumováno daleko více než dnes! Bylo sytější a spíše než o nápoj se jednalo o potravinu. Z piva se například běžně dělaly polévky.

Pivo se stalo hlavním předmětem ekonomických sporů mezi královskými městy a šlechtou. Šlechta totiž tím, že začala vařit pivo, narušovala městům právo várečné. Šlechta navíc nutila svoje poddané, aby odebírali její pivo.

Boj měst se šlechtou

Boj měst se šlechtou se rozhořel hlavně po roce 1490, kdy král Vladislav II. Jagellonský sídlil v Uhrách:

1500 – Vladislavské zřízení zemské. Vladislav II. schválil toto zřízení, jehož zásady prosadila šlechta na úkor měst, která se projednávání neúčastnila. V podstatě se jednalo o novou zemskou ústavu. Vladislavské zřízení zemské zrušilo hospodářská privilegia měst (šlechta smí vařit pivo!) a města byla navíc zbavena práva účasti na zemském sněmu!

Vladislavské zřízení zemské ovšem města odmítla a začala se připravovat na válku se šlechtou. K válce však nakonec nedošlo a byl sjednán kompromis (viz níže).

Vladislavská gotika

Za Vladislava Jagellonského nastal velký rozkvět pozdně gotického umění, pro který se vžil název Vladislavská gotika. V této době byla postavena například Prašná brána v Praze (český architekt Matěj Rejsek), Vladislavský sál na Pražském hradě (německý architekt Benedikt Ried, největší středověký sál u nás; až donedávna se v něm konala volba prezidenta republiky) a především chrám svaté Barbory v Kutné Hoře – architekti Matěj Rejsek a Benedikt Ried, svatá Barbora byla patronkou havířů.

Ludvík Jagellonský (1516-1526)

Syn Vladislava II. Jagellonského. Přezdívalo se mu Ludvík Dítě, protože nastoupil na trůn ve věku pouhých 10 let! I on byl českým i uherským králem a sídlil v Budíně, takže v Čechách se téměř nevyskytoval.

Král Vladislav nechal svého syna pro jistotu korunovat uherským králem už ve dvou letech, v roce 1508, a českým králem v roce 1509.

1517 – v situaci, kdy hrozila otevřená válka mezi městy a šlechtou (viz výše), šlechta nakonec couvla. Byla podepsána Svatováclavská smlouva. Podle tohoto kompromisu bylo městům vráceno právo hlasovat na zemském sněmu, šlechtě ale bylo dovoleno podnikat (vařit pivo a pořádat trhy v poddanských městech).

I když šlechta nakonec o krok ustoupila, celkově skončil boj měst se šlechtou vítězstvím šlechty, protože šlechtě se podařilo prolomit hospodářská privilegia měst.

Na počátku 16. století se již téměř vyčerpala naleziště stříbra v Kutné Hoře, ale roku 1516 byla objevena další veliká ložiska stříbra v Jáchymově. Z jáchymovského stříbra se razil v letech 1519-1528 jáchymovský tolar (německy Taler). Od něj je mimo jiné i odvozen název amerického dolaru.

1526 – bitva u Moháče. Uherský a český král Ludvík Jagellonský zahynul na útěku (spadl z koně a utopil se v bažině). Tím končí vláda Jagellonců v Čechách i v Uhrách. Uherské vojsko utrpělo od osmanských Turků drtivou porážku, která ve svém důsledku znamenala konec nezávislosti a rozdělení Uherska.

Datum poslední aktualizace: 18.3.2014

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 19.díl –  České země v letech 1197-1526 – Část III. (Husitství, 1415-1437). Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1526-1618 – Část I. – (Proti) Reformace, Martin Luther