Edvard Beneš

Edvard Beneš
Libí se vám článek?

Edvard Beneš

(*28.5.1884)

   Ve svých pětatřiceti se zasloužil o vlast víc než málokdo před ním za celý život. Dvakrát doslova vydupal ze země Československo a v Evropě byl respektován jako diplomat par excellence. Kouzlo Masarykovy osobnosti přitom postrádal; nadměrné sebevědomí mu navíc zabraňovalo uznávat své omyly, radit se a naslouchat. Od nesporných a velkých úspěchů tak vedla jeho kariéra prací zahlceného ministra a prezidenta republiky ke smutným koncům. Úctyhodnou poslaneckou sněmovnou byl před lety postaven na roveň T.G.M.; nicméně jeho odkazu, jak sliboval, věrný nezůstal. Edvard Beneš.

Eduard Beneš (na Edvarda se překřtil později sám) se narodil 28.května 1884 jako nejmladší syn (10.dítě) rolníka Matěje Beneše (původně Benesche) v Kožlanech na Rakovnicku. Otec se velmi tvrdou prací vypracoval z chuďase až na „pana statkáře“ a člena městské honorace.

„Pamatuji, že když jsem šel jako desetiletý hoch k svatému přijímání, že jsem pak plakal, protože jsem si uvědomil, jak bezbožný a prostopášný život jsem vedl. Byl jsem na sebe velmi přísný.“

 

Od září 1896 byl studentem gymnázia na Královských Vinohradech. Starší bratři Václav (u kterého v Praze bydlel) a Vojta chtěli, aby se stal učitelem jako oni. Impulsivní Vojta už dávno zmařil matčinu touhu mít nejmladšího syna knězem a k jeho spokojenosti byl středoškolák Eda už „skoro atheista“.

„Jako student jsem hrával na levém křídle, protože jsem dobře běhal. Rozumíte, potřeboval jsem vybít energii. Měl jsem přebytek životní síly, musel jsem ji nějak vybíjet.“

S Masarykem se jako středoškolák setkal několikrát, když mu nesl své překlady pro Naši dobu; už tehdy ctil Masarykovu autoritu, ale dlouho ho popuzovaly profesorovy příliš „náboženské“, „nesocialistické“ názory.

„Povahou byl jsem málo citový, rozumářství, racionalismu, ba materialismu nakloněný, měl jsem…odpor k náboženství, materiální poměry ve studiích hnaly mne k socialismu. Měl jsem příliš mnoho dispozic, které mne přímo vybízely, abych odporoval idejím a vlivu Masarykovu. Cítil jsem často instinktivní odpor k tomu, co někdy tvrdíval…“  (1910)

Na podzim 1904 začal studovat na filozofické fakultě UK románskou, germánskou a slovanskou filologii. Po dvou semestrech pokračoval ve vzdělávání na pařížské Sorbonně a kratší čas navštěvoval univerzitu v Berlíně. Na rozdíl od tradičních tvrzeních si na zmiňovaných školách nezapsal jedinou přednášku sociologickou, právnickou nebo národohospodářskou.

Už za studií v Paříži se seznámil s o rok mladší Annou (přiměl ji přejmenovat se na Hanu) Vlčkovou, jíž si vzal v listopadu 1909. Přirozeně inteligentní energická žena byla Benešovou šťastnou volbou a (navždy) bezdětná žena se k manželovi upnula pečovatelskou láskou.

„Začátkem září (=1914) jsem se rozhodl vstoupit do redakce Času a spolupracovat jako volontér. Zároveň jsem si umínil vyhledat prof.Masaryka a říci mu, co soudím o událostech. Byl jsem vrchovatě nespokojen s událostmi a poměry doma… A cítil jsem, že ta zvláštní pasivita naší politiky je nemožná: Musí se něco dělat.“

 

„Naznačil mi, že se stará nyní o řadu svých přátel z ciziny, zastižených zde válkou ve zlé situaci, a že je potřebí peněz. Také na eventuální činnost politickou že bude třeba peněz… Udělal jsem si hned své výpočty a slíbil jsem finančně přispět. V několika dnech jsem také odevzdal Masarykovi první peníze.“

 

Proklouzl několika odvody do nenáviděné rakouské armády (díky instrukcím známých lékařů mistrně simuloval jednu kratší nohu), ale začátkem září 1915 po zatčení některých předáků „Maffie“ Rakousko opustil. Neprodíral se s průvodcem za deště lesem plných nepřátelských stráží (jak se romanticky psalo), nýbrž absolvoval normální pasovou kontrolu v Aši.

„Sliboval jsem své ženě návrat nejdéle do dvou let, připravuje ji na těžké doby, na policejní šikany, vyšetřování, snad vězení; dával jsem jí rady, jak postupovat, jak vypovídat. Byli jsme připraveni na vše.“

___________________________________________________________________________

 

„Je to velmi hodný hoch, ale blázen.“  (francouzský poslanec po Benešově přednášce o plánu rozbití Rakousko-Uherska, 1915)

„Jsem od přírody optimista. Nezoufal jsem si ani v nejobtížnějších situacích. V politice jsem se choval vždy tak, jako bych hrál tenis. Měl-li můj soupeř „čtyřicet“ a já jsem byl bez bodu…byl jsem stále ještě přesvědčen, že mohu vyhrát hru i celé utkání. Tomu přisuzuji řadu politických úspěchů, jež se mnohdy zdály nad lidskou obraznost.“

„Bylo nutno krok za krokem poznávat, které jsou to kruhy, které mají vliv, pozorovat žurnály, které mají pochopení… Oficiálně na vlády, na významné politiky…šli jsme teprve tehdy, když touto metodou věc naše již téměř triumfovala.“

„Nenechme se zmást jeho silně zkreslenými Pamětmi. Ještě hluboce do roku 1917 sice prosazoval coby maximální plán „samostatnost úplnou“, ale v nutnosti by přijal „větší samostatnost… asi v té formě jako dnes jsou Uhry“.  (A.Klimek, 1992)

„Spolupráce s drem Benešem byla snadná a účinná… Byl politicky a historicky tak vzdělán, že stačilo slovo. Plány v podrobnostech vymyslil a provedl, brzy dovedl postupovat o své újmě, a dobře.“  (T. G. Masaryk)

„My jsme drželi v době války klíč k zachování nebo zničení rakousko-uherské říše.“

 

„Český podvýbor. Slovo má Beneš; zahrnujeme ho nekonečnou řadou otázek. Nepoznal jsem dosud člověka tak obratného.“  (Nicolson, britský zástupce na poválečné mírové konferenci)

„Neváhám říci, že bez něho nebylo by republiky; já sám – když vezmu do povahy to zcela praktické a konkrétní – nebyl bych býval s to ji udělat.“  (T.G.Masaryk, 1930)

___________________________________________________________________________

„Pokládám… pokračovat v stranickém životě tak, jak byl před válkou… přímo za vražedné existenci státu… Symptomem dezorganizace a vlastní vnitřní slabosti státu jest příliš veliký počet politických stran… Pokládám tudíž za dnešních okolností za podstatné snažit se vytvořit velké strany, totiž velké bloky stran… Domnívám se, že první taková nejsilnější strana státní musí být strana socialistická…“  (z nástinu Benešova vnitropolitického programu, 15.4.1919)

„Bez Ruska evropská politika a evropský mír není možný; proto jsme hledali této politice cesty jiné: otevřít co nejvíce dveře styku Ruska s Evropou a Evropy s Ruskem.“  (na společné schůzi zahraničních výborů obou komor parlamentu, 6.2.1924)

V lednu 1925 nabídl generál Klecanda svoji rezignaci na místo v generálním štábu, protože nesouhlasil s bezmyšlenkovitým přejímáním francouzské vojenské doktríny. Byl přesvědčen, že Francie by Československu v případě jeho napadení Německem nepřišla na pomoc.

„Varovné signály přicházely z Paříže i Londýna, a to dlouho před mnichovskou dohodou. Beneš se však pokoušel kritické zahraniční hlasy před českými a slovenskými politiky skrývat, neboť se obával, že by mohly podrýt jeho postavení.“  (Z.Zeman)

Edvard Beneš vykonal v letech 1920-28 přes padesát důležitých zahraničních cest, šestkrát (čehož žádný jiný státník nedosáhl) předsedal Radě Společnosti národů. Po smrti A.Brianda (1932) byl mezi evropskými diplomaty pokládán za nejvýznamnějšího zastánce a propagátora mírové politiky. Svou činností pomohl i vymanit Německo z poválečné mezinárodní izolace jeho přijetím (v září 1926) do Společnosti národů.

„Nebyl jsem slepý k tomu, co velkolepého dovedli vykonat před válkou i za války. Vážil jsem si toho. Nepociťoval jsem k nim nikdy toho, co by bylo lze nazvat citem nenávisti k národu.“

 

„Ve shromáždění nemluvil příliš často, ale kdykoli promluvil, lišila se jeho řeč od jiných. Jestliže byly nesnáze, byly zmírněny… Ve výborech byl prostě jedinečný. Neměl rovného. Byl úžasně důmyslný.“  (Robert Cecil, nositel Nobelovy ceny za mír 1937)

___________________________________________________________________________

„Člověk nemá mít víc než jednu vášeň. Jeden pije, druhý letí na ženský, třetí hraje karty. Já propadl politice.“

„Byl natolik mladý, aby se stal terčem všech politických střelců ve státě, jimž ústava zakazovala střílet po Masarykovi… Jako ministr zahraničních věcí byl terčem tak divokých útoků, jakým jen moderní politik může být vystaven.“  (E.B.Hitchcock)

„Najdu si příležitost a chvíli, kdy si to s nimi vyřídím. Budu mít trpělivost a dovedu čekat celá léta, v zájmu klidu a v zájmu státu. Ale až přijde chvíle; budu – ne nemilosrdný, ale spravedlivý.“  (Haně ze Ženevy, 18.9.1927)

„Jsou dvě kategorie lidí u nás. Jedni jsou ti, kdo zahraničnímu ministru slouží. Blaze jim. Žádný kompromitující dokument se o nich neobjeví, za hříchy předválečné, válečné i poválečné dostanou generální absoluci, smí všechno a dělají tudíž, co smí. Hůře na tom jsou ti, kdož… jsou tak neprozřetelní, že se postaví proti němu…“  (V.Dyk)

„Když Beneš mluví, nemáte mnoho příležitostí zasahovat do debaty, ostatně byste mohli povědět Benešovi sotva co nového. Všechno ví, o všem má zprávy, všechno dávno promyšleno, předvídá všechny eventuality, nic ho nemůže překvapit…“  (J.Werstadt, 1937)

„Ono je pravda, že je to takový profesor. Takový kantorský typ, co vám dá sedmadvacet důvodů pro každý prd. Já si někdy říkám, že on asi myslí, i když spí. Mě tohle kdysi trochu znepokojovalo. On byl pro můj vkus trochu takový primus.“  (Jan Masaryk)

„Jak já ho pozoruji už několik let, zdá se mi, že Benešovi chybí trochu poezie. Politika a poezie se nevylučují.“  (T.G.M., 1931)

„Ukázalo se, že neumí přiznat své chyby ani se s nimi vypořádat. Příliš ho oslnil jeho poválečný úspěch; každý si musel všimnout určité arogance, jež však rozhodně nebyla na místě, zvláště ne u zástupce malého státu. Uniklo mu, že velká budova evropské diplomacie stojí na tekutých píscích…“  (Z.Zeman)

___________________________________________________________________________

Dlouho, zejména od počátku 30.let, Beneše zaměstnával vytrvalý zápas o úřad prezidenta. Kromě Masarykovy automatické přízně využíval svou pověst vynikajícího diplomata a prohlašoval, že jím nepřestane být ani po zvolení hlavou státu. V případě svého nezvolení prý odejde z politického života, ale ne na dlouho.

„Proto jsem také během boje o nástupnictví Masarykovo odmítl být jen kandidátem levice a jasně zdůraznil, že nepřijmu funkce prezidentské, nebude-li o mé volbě dohody ve všech vládních stranách, zejména nebude-li dohody se stranou republikánskou (=agrární). Bylo mi jasno, že do krize, která se blížila, musí jít národ v otázce tak podstatné nerozpolcen.“

„Kdybych nevěřil, že vyhraji, nekandidoval bych.“  (týden před prezidentskou volbou, 1935; 18.12. pak zvolen 340 hlasy z platných 440 – takovým poměrem nikdy nezvítězil ani Masaryk)

„Ani jedna ze stran, které se v prosinci 1935 stavěly proti volbě Beneše prezidentem – byť ji nakonec i podpořila – nebyla po druhé světové válce v Československu obnovena.“ (A.Klimek)

___________________________________________________________________________

„Německé obyvatelstvo čítalo dvaadvacet procent všeho obyvatelstva, avšak mezi státními úředníky měli Němci jen asi čtrnáct až šestnáct procent svých lidí. Němci žádali, aby se tento podíl zvýšil na dvaadvacet procent. Domníval jsem se, že je to spravedlivý požadavek, a když jsem byl zvolen prezidentem republiky, rozhodl jsem se, že uskutečnění této rovnoprávnosti bude součástí mého vládního programu…“

„Přípravě řešení věcí německých a slovenských byly věnovány především mé politické cesty na Slovensko a do německých krajů republiky v roce 1936 a 1937. Mé politické projevy, učiněné při těchto zájezdech, byly vědomě zaměřeny k chystaným změnám, opatřením a reformám. Chtěl jsem tím vytvořit především příznivou psychologii a důvěru jak na Slovensku, tak i mezi Němci. Zdálo se – až do jara roku 1938, tj. do rakouské anexe – , že poměry pro takovýto vnitřní politický vývoj se utvářejí příznivě.“

„Byl jsem tehdy přesvědčen, že bude-li zachován mír, bude možno do sedmi deseti let (během mého presidentského období) všecky tyto otázky v zásadě slušně vyřešit… Uvedené reformy měly být cenou, kterou za to zaplatíme.“

 

„Třeba říci, že vykonal zázrak. Československo mělo sbor vzdělaných důstojníků a jeho armáda byla co do zbraní a munice jednou z nejlépe vyzbrojených v Evropě…“  (E.B.Hitchcock)

„Československo učinilo vše, k čemu bylo vázáno menšinovou smlouvou, učinilo dokonce víc. Postavení německé menšiny v Československu bylo lepší než postavení její v kterémkoliv státě sousedícím s Německem. Není možno aplikovat na Československo příklad Švýcarska: Švýcarsko se vyvíjelo pět set let, Československo dvacet.“

„Pro nás, sudetoněmecké sociální demokraty, je věrnost Masarykově práci a státu, který vytvořil a vedl, samozřejmostí.“  (Josef Hofbauer, říjen 1937)

„Demokratických Němců bylo prý u nás asi 400 000, tj. skoro 15 %. Nezapomínejme, že vyhraněný odpůrce představuje vždycky elitu, a tedy menšinu; nemůže být vážen proti celku, nýbrž jen proti aktivnímu jádru většiny. Při skutečné podpoře demokratických Němců…nemuselo být jeho vítězství mezi Sudetoněmci tak veliké.“  (J.Tesař)

„Zatímco okolní diktatury pracovaly s ohromným spěchem a až s chorobnou účinností, náš koaliční systém sice zásady demokracie pevně držel, ale fungoval pomalu… Tomu dlužno připsat jistou naši vnitřní slabost v krizi roku 1938, kterou nemůžeme popírat a která nám byla vytýkána ve Francii a Anglii, tj. že jsme svá vnitropolitická řešení v otázkách minoritníchpřipravovali pomalu…“

„Obě velmoci (=V.Británie a Francie) v podstatě přijímaly většinu podezírání, výtek, lží a vůbec propagandy, kterou proti nám šířil Berlín a naši nacisti; v Henleinovi po dlouhou dobu naivně viděli, zejména londýnští činitelé, politika, který se chce s námi upřímně dohadovat, a nikoli onoho gangstera, který, stavě se v jejich očích jako umírněný poctivec, se stále dohodoval s Hitlerem, jak dorozumění s námi zabránit…“

„Budeme-li pevní, Hitlera zarazíme. Prosím, aby francouzská vláda všecko to uvážila… Budeme-li pevni my, půjdou s námi nakonec všichni ostatní v Evropě jednotně proti nacistickému Německu. Je to dnes jediná cesta pro nás všechny.“  (vyslanci Francie, 16.září)

„Dáváme přednost nejstrašlivějšímu riziku války před potupnou kapitulací, která nám zahubí všechno čisté, silné a odhodlané. Bylo by to přece poprvé v naší historii, že bychom kapitulovali bez boje. Té zničující hanby nesmíme připustit.“  (H.Ripka, 20.9.1938)

„Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé… Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.“  (na poradě s vládou na Hradě po Mnichovu, 30.září 1938)

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2979233  (Měli jsme se bránit? Pro a proti, 50 minut)

„Skutečnost, že o osudu země rozhodoval jediný muž, svědčila o povážlivých vztazích mezi nejvyššími ústavními orgány demokratické země.“  (P.Kosatík)

 

„Mnichov – to byl nejhroznější boj, který jsem kdy podstoupil. Přiznávám se ve vší upřímnosti, že jsem zvítězil sám nad sebou a že jsem se obětoval nejen pro československý národ, ale i pro Evropu a že vlastně pro mír a pokoj mezi lidmi vůbec.“  (Paměti, 1948)

„Československo potřebovalo k svému rozhodnutí (=nebojovat) více hrdinství a odvahy, než by bylo třeba k tomu, aby byl dán rozkaz k útoku na nepřítele.“  (na obědě pořádaném Britským národním výborem pro obranu, 8.ledna 1941)

„Chronická neochota národa přinášet oběti, umocněná nespoutaným sobectvím, podvědomým švejkováním a hledáním pokoutných chodníčků za humny k obejití problémů, kterým je třeba čelit na návsi, přetrvává dodnes jako osudový trest za to, že jsme tehdy o svoji svobodu nebojovali.“  (generálporučík v.v. Radovan Procházka)

___________________________________________________________________________

„První, kdo teď bude na ráně, bude Polsko… Francie hrozně odpyká zradu, kterou na nás spáchala… A Chamberlain se ještě dožije následků svého appeasementu… Hitler půjde na všechny, na Západ i na Rusko, a nakonec v tom bude také Amerika…“  (v Anglii, 12.11.1938)

„Byl spáchán veliký mezinárodní zločin proti československému lidu a proti zemím českým a slovenským. Československý lid dnes nemůže zdvihnout svého hlasu, aby protestoval… Proto obracím se na Vás s s tímto slavnostním protestem já, jako druhý a bývalý prezident Republiky československé…“  (v telegramu světovým státníkům po něm.vpádu do Prahy, 16.3.1939)

„Náš nepřítel je Německo, náš cíl svoboda…, ať se situace mění jakkoli.“  (v den útoku na Polsko, 1.září 1939)

„Přijde chvíle, kdy pád tohoto nelidského režimu se dostaví tak jistě, jako nezvratně vychází denně nad naší krásnou zlatou Prahou a našimi symbolickými Hradčany ranní slunce. Vždyť nejde jen o nás, jde o celou Evropu… Také my říkáme dnes, že „přijde den“.“   (3.12.1939)

„…a nezapomeň těm na druhém břehu říci, že na kanapi se revoluce dělá dobře.“  (Alois Eliáš ministru Feierabendovi před jeho útěkem z protektorátu, leden 1940)

„Je to strašné odsouzení jejich a ovšem i Mnichova. Je to strašné zadostiučinění nám a naší politice…“  (před vstupem wehrmachtu do Paříže, 14.6.1940)

„…svrchovaně nepřátelská a krajně nebezpečná agentura anglo-amerického kapitálu v českých řadách.“  (E.Beneš a londýnský exil podle ÚV KSČ, Moskva 15.12.1940)

 

„Snít o nových dobrodružstvích zůstává nepochybnou výsadou korupční emigrantské kliky, jejímž ošuntělým vývěsním štítem je zbankrotovaná nula Beneš.“  (tentokrát nacistický Völkischer Beobachter, leden 1941)

„Musíme dát pozor, aby se naši lidé nekompromitovali proti Rusku. Na to se nezapomene, to jim nikdo neodpustí… Kdybychom byli kompromitováni proti Rusku, tak by se nám mohlo stát, že doma nebudeme mít autority zadržet nápor komunismu. To si musíme teď dobře rozmyslet.“  (24.6.1941, po útoku na SSSR)

„Politikové a diplomati zůstávají slabí, ne-li bezmocní, nemohou-li ukázat na bojující národ doma a na pohotové vojáky za hranicemi, kteří pro vlast jsou ochotni obětovat své životy.“  (na jedné z návštěv u 311.perutě, léto 1942)

„Soudím, že rok 1942 je rozhodujícím rokem války, a očekával bych, že se přes ten rok válka nemůže nadlouho protáhnout.“  (v londýnské Státní radě československé, 25.11.1941)

„Ať řekne pan Beneš cokoli, zpětně bude vždycky tvrdit, že měl pravdu. Může to tvrdit tím spíše, že toho namluví tolik.“  (W.Strang, říjen 1941)

„Před jedním, před dvěma lety jsem měl naději, že 28.říjen r.1943, tj. 25.jubileum republiky budeme slavit už v nové jásavé svobodě… Triumf vítězství budeme slavit patrně o několik měsíců později, nežli jsem čekal.“  (27.října 1943)

„Všecky hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směšné báchorky. Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotnosti svého území pevnou dohodu.“  (v telegrafickémvzkazu do vlasti, 2.3.1943)

„Budu dělat takovou politiku, abyste mohli být budoucně v každé vládě. Diskriminace komunistů musí zmizet. Bude platit pro komunisty plná rovnoprávnost.“  (na jednání s čs.komunisty, 16.12.1943)

„Stalin dovedl být přímo roztomilý, když chtěl oslabit ostražitost své oběti. Toto kouzlo s úspěchem použil u prezidenta Roosevelta, u Churchilla a byl skvělý i při setkání s Benešem. Čekali jsme v přijímacím sále Kremlu a on se nám drobnými stařeckými krůčky přibatolil vstříc s žoviálním úsměvem, zářícím na vrásčité tváři, s očima vesele přivřenýma a hned začal se svými obvyklými žertíky. Skutečně ničím neprozrazoval „ocelového muže“… (E.Táborský)

„S Moskvou a Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní… Nedbejte tudíž u nás doma, v Praze, v českých zemích a na Slovensku té štvavé nacistické propagandy, která tak hloupě hlásá, že nás Sovětský svaz chce pohltit… Náš stát, který si hned po této válce vytvoří zcela svobodně svůj politický režim se zcela omezeným počtem stran – já sám osobně bych si přál jen tři – bude státem demokratickým a skutečně lidovým…“  (v moskevském rozhlasu, 21.12.1943)

„Po Benešově návratu z Ruska napsal o něm anglický spisovatel Mackenzie knihu, kterou složil zejména z toho, co mu československý prezident pověděl o svých názorech na Rusko a na jeho budoucí vývoj. Dnes je trapno číst tuto knihu: čtenář má dojem, že se prochází hřbitovem iluzí. Co slovo, to omyl.“  (F.Peroutka, Byl Beneš vinen?)

„Obdivuji Stalina jako muže, který, ač vyrostl ve světoznámou osobnost, se nicméně stal bodrým, upřímným a ochotným vyjít vstříc.“  (v interview pro Daily Express, březen 1944)

„Soudů zejména hrdelních se máme (=po válce) pokud možno vyvarovat. Kdo zaslouží smrt, má být vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a v prvých dnech nového režimu. Pokud možno ne senzační a manifestační soudy a popravy!“  (červen 1944)

„Churchill začal (na obědě 24.2.1945), že slyšel, že mám některé obavy z toho, co u nás budou dělat Sověty a Rudá armáda. Potvrdil jsem mu, že mám jisté starosti, ne obavy. Udělal jsem maximum toho, co bylo možno, uzavřel jsem smlouvu s Moskvou, dělal vnitropoliticky politiku demokratickou – více nebylo možno dělat. Doufám, že věci bude možno zvládnout.“

„Když jsem vyslovil obavu, aby u nás nevzniklo bolševictví, prezident jen poznamenal, že by odešel do Sezimova Ústí a psal paměti. „A myslíte, že byste je mohl uveřejnit?“ ptal jsem se prezidenta. „O to bych se už postaral,“ byla jeho odpověď.“  (L.Feierabend)

___________________________________________________________________________

„Zcela nově bude vybudován i v kulturním ohledu náš poměr k největšímu našemu spojenci – SSSR. K tomuto cíli nejen bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR. Ruský jazyk bude proto v novém učebním plánu z cizích jazyků na prvním místě… Na univerzitách k tomu účelu budou zřízeny i nové stolice: dějin SSSR, ekonomiky SSSR a práva SSSR.“  (Košický vládní program)

„Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů, telegrafoval Anthony Eden z konference v San Francisku do Londýna. „Po jednom z jednání, při němž byl Molotovovými papírky instruován, jak má hlasovat, si československý ministr zahraničí nad sklenkou whisky se sodou stěžoval americkému diplomatu Charlesi Bohlenovi: „Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská? Můžeš být na kolenou a Rusům to nestačí.“  Nepřidal si Jan Masaryk už tehdy jako „Stalinův pacholek“?  (Vít Smetana, 2003)

„Češi nyní vcelku otevřeně hovoří o své nelibosti a znechucení zapříčiněným osvobozením z Východu, ale nemyslím si, že bychom si měli byť jen na chvíli namlouvat, že v tomto směru cokoli podniknou. Stejná psychologie, která jim bránila v tom, provádět akce proti bošům, nastoupí znovu a výsledkem bude ochablé podvolení se.“  (Harold Perkins, britský vyslanec v Praze, 21.5.1945)

___________________________________________________________________________

„Nesmíme mít neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhnat tři miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však možno nebo je nutno počítat s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců kompromitovaných nacistických Němců do oněch tří německých žup (=krnovské, liberecké a karlovarské) nebo do Rakouska a Německa. Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v republice byli.“  (ze zprávy domácímu odboji, l8.11.1940)

„Žádný Angličan by nedovedl pochopit, že Němci mají být z Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by mělo být Československu ponecháno.“  (britský vyslanec Nichols v rozhovoru s Benešem, 18.9.1942)

 

„Němci demokratičtí a věrní, kteří s námi zůstali a kteří pak za války s námi šli, budou pokládáni a jsou pokládáni za plné a právoplatné naše občany, s nimiž jako s takovými, tj. s věrnými občany republiky, i v osvobozené republice má být počítáno a nakládáno.“ 

(v londýnské Státní radě, 12.11.1942)

 

„Nechceme mstu a nebudeme provádět mstu. Nechceme a nebudeme ničit německý antifašistický lid.“  (10.6.1944)

„Činím německý národ jako celek za nacismus a za všecky jeho zločiny, jimiž se nacismus navždycky před celou historií lidstva tak smutně proslavil, odpovědným, pokládám za nutné politicky z toho vyvodit důsledky…“  (na smuteční tryzně v Lidicích o rok později, 10.6.1945)

„Netvrdím, že Němci jsou národ špatný, nebo že všichni Němci jsou špatní. Tvrdím,… že Němci jako národ a stát jsou odpovědni za Hitlera a Himmlera stejně jako Američané za Lincolna nebo Roosevelta, Angličané za Churchilla, Italové za Mussoliniho, Maďaři za Horthyho, Čechoslováci za Masaryka a Rusové za Lenina a Stalina… A jednotlivé státy a národy musí nést důsledky této odpovědnosti. Po mém soudu je to spravedlivé.“

 

„Opravdu si Češi, se kterými toho Masaryk tolik zkusil, směli připisovat podíl na jeho významu? A cítil se snad Beneš odpovědný třeba za Emanuela Moravce?“  (P.Kosatík)

„Rozhodněme se, že musíme republiku odgermanizovat, všude a ve všem. Přemýšlejte, jak to učiníme. Půjde o odgermanizování jmen, krajů, měst, zvyků – půjde o všechno, co se vůbec odgermanizovat dá… Všude a ve všem odgermanizovat republiku.“  (v Táboře, 16.6.1945)

„Znovu opakuji svoje slova, že nejsme mezi Východem a Západem, nýbrž mezi Němci a Rusy. Když je takto problém položen, kdo může váhat?“  (k delegaci Svazu osvobozených politických vězňů na Hradě, 27.6.1946)

„Téměř jedna třetina obyvatel Čech, Moravy a Slezska opustila nebo opustí svůj domov… Zanechávají zde práci milionů a práci mnoha staletí… Sotva může někdo, kdo to sám neprožil, změřit morální a duševní tíhu, kterou nyní snášíme. Český národ, věřím, ji uzná, teď nebo později.“  (Hans Krebs před Národním soudem, + 15.2.1947)

„Snad nikdy se náš národ neprovinil tolik jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilné činy klesly na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili.“  (Přemysl Pitter, teolog, zachránce dětí)

„Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona… Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně.“  (F.Peroutka; 1939-1945 vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald)

___________________________________________________________________________

„U nás před válkou za republiky, jakmile se někomu něco ve státě nelíbilo…, hned začal připravovat založení stran nových. Říkalo se tomu demokracie a byla to anarchie… Tomu všemu musí být v nové republice konec.“  (v londýnské Státní radě, 3.2.1944)

„Vím, že se tu a tam klade někde se zvědavostí, jinde s obavou otázka, jaký bude dále vnitřní vývoj republiky. Odpovídám jasně: Nic, naprosto nic nemůže otřást a dotknout se našeho demokratického režimu.“  (v Plzni, 15.6.1945)

„Byl bych dal přednost – říkám to zcela otevřeně -, kdybychom postupovali po etapách a kdyby celý zákon co do rozsahu byl prováděn tak, aby postupem doby bylo více zkušeností. Rozhodli jste se však pro okamžité řešení celé věci najednou…“  (před podpisem dekretů o znárodnění, říjen 1945)

„Nevěřím v komunistický puč u nás, a to z důvodů mezinárodních.“  (2.6.1947)

„Jedině přes moji mrtvolu budou moci udělat puč v této zemi.“  (23.11.1947)

„Jestliže komunisté chtějí občanskou válku, kdybych měl lézt po čtyřech, svolám Sokoly, legionáře a všechny ostatní, a budou ji mít.“  (27.11.1947)

„Raději smrt, než abych ustoupil násilí a zradil Masarykovy ideály.“  (23.2.1948)

„Nejsem Hácha, neustoupím v ničem.“  (24.2.1948)

„Byli připraveni odstranit prezidenta násilím. Měli proti němu připravenou obžalobu pro velezradu. Mimo to působili na jeho city: předložili mu seznam demokratů, kteří budou pykat, jestliže dojde k občanské válce…“  (F.Peroutka)

„Haničko, co mohu dělat, co mohu dělat?“

 

„Pomůžeš tím někomu, když nepodepíšeš?“ odpověděla mírně, ve snaze co nejvíc ulehčit jeho nesnesitelnému vypětí. Prezident se pak vrátil do místnosti, kde netrpělivě čekal Gottwald, a se smrtelným zoufalstvím v srdci podepsal…“  (E.Táborský)

„SNB se nebojí s bodákama na lidi!“

„Zavírat je snadná věc, to dělal už Moravec!“

„Je to jako před pár lety, na študáky s kulomety!“  (studenti v Nerudově ulici)

Několik Čechů, nakloněných přátelsky velvyslanectví, soukromě prohlásilo, že – když vlastní lidé (s výjimkou studentů) nebyli ochotni za svobodu bojovat – nezaslouží si ji…“  (americký velvyslanec Steinhardt v depeši do Washingtonu, 30.4.1948)

„Prostí lidé velmi často chápali význam událostí lépe než politici a intelektuálové. Již Stalinovu intervenci proti naší účasti na Marshallově plánu považoval muž z ulice za nový „Mnichov“. Na procházce pražskými ulicemi v březnu 1948, po puči, jsem potkal svého známého, dělníka, který mi řekl: „Tak už jsme zase v protektorátu, ale tenhle bude horší než ten první.“  (H.Ripka)

„Rezignuj, nebo skoč tady z té skály. Jinak zůstaneš malým člověkem!“  (Vojta Beneš, bratr)

„Prezident Masaryk si musel svou abdikaci vynutit. Ti po něm se jí naopak bránili a museli k ní být přinuceni.“  (V.Kadlec, Podivné konce našich prezidentů)

„Oni obviňují mne, že jsem zklamal, a já obviňuji je, že zklamali oni mne v rozhodující chvíli. Bez jejich přislíbeného zásahu byl jsem bezmocný. Když měl Gottwald Staroměstské náměstí plné krvežíznivé, po zuby ozbrojené milice, čekal jsem, že ostatní se shromáždí na Václavském náměstí. Ale nemohl jsem si představit, že jim do té míry schází organizace a rozhodnost, když se do toho mělo jít…“

Zlomený Beneš podepsal po únoru 1948 ještě dva ostudné zákony: na Gottwaldovu žádost obnovil platnost svého sporného retribučního dekretu z roku 1945 (s následnými drastickými rozsudky např. pro Háchovy spolupracovníky) a pak ještě nový volební zákon, podle kterého se bude „volit“ na základě „jednotné kandidátky obrozené Národní fronty“.

Abdikační dopis podepsal 7.června 1948 s odvoláním na (jak slíbil Gottwaldovi) zdravotní důvody. Když byl týden poté zvolen „první dělnický prezident“, poslal mu blahopřejný telegram.

„Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že všechny jeho záruky dané  mně i (=Janu)Masarykovi  byly úmyslné lži.“ (z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí, 19.8.1948)

___________________________________________________________________________

„Okolnost, že smrt ho zastihla teprve koncem léta 1948, způsobila, že není v silách nikoho, aby z něho sňal spoluodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice, o kterou se zasloužil víc než kdokoliv jiný v našich dějinách. V tom tkví smutná tragika života, jenž byl jinak vzácně prospěšný a v českých dějinách až neuvěřitelně úspěšný.“  (Prokop Drtina)

Svazky jeho Pamětí skončily po vyřazení z veřejných knihoven ve sběrnách papíru; jen malá část těchto „závadných“ knih se zachovala v tzv.zvláštních fondech několika vědeckých studoven. „Mnichovské dny“ směly vyjít ještě v roce 1968, další pak už pouze v exilu.

Hana Benešova byla až do své smrti pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti. Když na jejím pohřbu (7.prosince 1974) ve strašnickém krematoriu zazpíval Eduard Haken a Dana Medřická státní hymnu, bylo to gesto občanské statečnosti. O jejím skonu informovaly noviny kratičkou zprávou; samozřejmě až po pohřbu.

V dvoudílné kartotéce KDO BYL KDO („600 osobností, které je třeba znát“) vydaném v letech 1980 a 1981 se pod písmenem „B“ vyskytují mj. Vissarion Bělinskij, Bertold Brecht, August Bebel, Konstantin Biebl, Buffalo Bill, „nejrevolučnější karikaturista“ V.Brunner; nechybí dokonce ani loupežník a vrah Babinský.

Na druhého československého prezidenta a spolutvůrce republiky místo nezbylo.

S využitím:

Beneš E., Mnichovské dny (Paměti), Svoboda 1968

Beneš E., Odsun Němců z Československa (ed. Karel Novotný), Dita 1996

Beneš E., Paměti (Od Mnichova k nové válce a novému vítězství), Naše vojsko 2004

Beneš E., Šest let exilu a druhé světové války, Družstevní práce 1946

Feierabend L.K., Politické vzpomínky (3 díly), Atlantis 1994 s 1996

Gebhart J., Kuklík J., Velké dějiny zemí Koruny české XV.a+bPaseka 2006 a 2007

Hanzal J., Edvard Beneš, Mladá fronta 1994

Havlíček F., Eduard Beneš (člověk, sociolog, politik), Prospektrum 1991

Klimek A., Boj o hrad (2 díly), Panevropa Praha 1996 a 1998

Klimek A., Zrození státníka, Melantrich 1992

Kosatík P., Čeští demokraté, Mladá fronta 2010

Kvaček R., Chalupa A., Heyduk M., Československý rok 1938, Panorama 1988

Kvaček R., Poslední den, Melantrich 1989

Novotný K., Kufnerová Z., Člověk Edvard Beneš, BVD 2010

Ripka H., Únorová tragédie, Atlantis 1995

Střední Evropa č.26/1992 (Referáty z konference Politika dr.Edvarda Beneše a střed.Evropa)

Svědectví 89/90 (první legální v Československu), 1990

Táborský E., Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Mladá fronta 1993

Zeman Z., Edvard Beneš – politický životopis, Mladá fronta 2000

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *