Thajsko – Thajský deník

Dlouho očekávané přípravy na první Asijskou štaci (Thajsko) započaly již v říjnu, ač odlet byl stanoven až na únor. Mnoho příprav bylo způsobeno i počtem lidí, v kterém jsme se na naše asijské turné hodlali vydat.

Naplánovat dovolenou ve dvanácti lidech by bylo náročné, i kdyby jela jen jedna rodina, natož různí lidé s různými představami, fyzickými možnostmi, vybavením a finančními možnostmi.

20.2. 2014 – Přípravy a odlet do Thajska

Na jednom z ostrovů na výletě 4 Islands.

            Na tak dalekou cestu bylo nutné se vybavit nejrůznějšími věcmi, které by se nám mohly hodit, a proto namátkou zmíním pár: probíhal hromadný nákup čelových baterií, tablet do vody, krosen, treckových bot, repelentů, opalovacích krémů s UV faktorem alespoň 30, bot do vody a dalších věcí, které nám posléze přišly vhod.

            Sraz na letišti si dáváme kolem osmé hodiny večerní a scházíme se načas v kompletním složení: Tomáš W, Martin W., Matěj K., Jan B., Tomáš S., Jan G. a za dámské osazenstvo Petra S. (sestra Tomáše), Petra Ž., Kája M., Eva Z., Jana C. a Zuzka Š.

Let s Austria Airlines

            Naším prvním cílem s Austria Airlines, se kterou nás zpáteční letenka vyšla na krásných 16 tisíc, je pochopitelně Vídeň, kde na nás čeká spoj přímo do Bangkoku. Malé letadýlko nenasvědčuje tomu, že bychom za příštích 12 hodin měli přeletět šest časových pásem a vzdálenost více než 8500 km. Dvě řady po dvou sedačkách, asi třicet cestujících a nástup z autobusu jasně vypovídá o tom, že tohle bude rychlejší než sázení ředkviček do květináče.

            Tak tak, že nám stihli alespoň nalít vodu a za 40 minut přistáváme na jednom z nejfrekventovanějších letišť Evropy. Zde děláme pouze rychlý nákup. Ani neopouštíme terminál a už se hrneme do obřího Airbusu pro 308 cestujících, kde v řadě sedí až deset lidí. Tím poletíme celých jedenáct hodin. Samozřejmě se nám nepodařilo získat letenky hned u sebe, a tak cestujeme vlastně každý skoro sám. Do půlnoci nám stihli podat ještě kvalitní pokrm, který si každý mohl zvolit dle libosti ze dvou možností.

21.2. 2014 – Přílet do Bangkoku

Po příletu do Bangkoku se nás hned na letišti ptají, kde spíme a jaký bude náš pobyt. Jen těžko chápou, že někdo přiletí a ten den nemá ubytování, nebo že bude cestovat. Jsou zvyklí na jasný řád Vaší dovolené. My jsme však měli ubytování dopředu bookované přes booking.com, takže vesměs nebyl problém jim říct, že bydlíme někde v Bangkoku.

            Dvanácti milionové město a tomu odpovídající pětipatrové letiště. Metro (místy nadzemka) se nachází až vespodu a za 45 Bathů Vás doveze na konečnou, tedy „blízko“ centra. Zde bych dodal, že kurz v době naší cesty byl něco mezi 0,61 – 0,65 Korun za jeden Bath. Člověk, který si myslí, že zde snadno vybere z bankomatu, se velice mýlí. Daleko lepší je vyměnit eura nebo dolary a to v zelené směnárně v nejnižším patře letiště, která má jeden z nejlepších kurzů v celém Thajsku (44B za 1E a 33B za 1$ v době naší cesty). Každý výběr z bankomatu je zde zpoplatněn částkou od 12-180 Bathů v závislosti na místě výběru a druhu karty (Visa a Mastercard).

Ubytování v Bangkoku

            Vystupujeme ve stanici metra Phaya Thai, která je konečná jedné ze dvou linek vedoucích z letiště. Již cestou tam si uvědomíte, že jste ve městě několikrát větším než Praha, protože ujedete vzdálenost jako hrom (cca 30 km) a to stále nejste v centru. Vystupujeme s veškerou bagáží vysoko nad všedním životem, a čím níž se dostáváme, tím více si uvědomujeme, jaké je tu horko a dusno. Čím níže jsme, tím je těžší vzduch a 35 stupňů ve stínu v únoru je také jistý přechod, který ve spojitosti s šesti hodinovým posunem znervózní i lenochoda po obědě. Prvním naším cílem je již zmiňovaný „booklý“ 4 hvězdičkový hotel Royal Princess.

Na mapě to vypadá blízko, ale to zase opomínáme fakt, že jsme v obřím městě. Metro dále nejede, autobusy jsou nepřehledné, ale jasné je, že většina lidí zde cestuje drožkou. Ať už v podobě obyčejných taxi (spíše pro Američany), anebo na tak zvaných tuk-tuk vozítkách (dle klaksonu). Tuktuk je motorka, která má vzadu sedačku – bez připoutání pro tři lidi. Na delší vzdálenosti se zde používá buď klimatizovaný multivan a nebo jedete na korbě pickupu. Jedno je jisté, pojem bezpečnost silničního provozu je zde cizí asi jako nám rozsypaný čaj. Písmo, kterým Thajci píší, je pro nás značně nesrozumitelné a nazývá se Abugida.

             Po dlouhém útrapném boji nacházíme ubytování v hotelu. Připadáme si jako bezdomovci v Hiltonu, kteří omylem vlezli do špatné popelnice. Zpocení s krosnami přicházíme do něčeho, co se spíš hodí do Paříže než do špinavého a všemi nelibými pachy čpícího Bangkoku. Pokoje jsou přepychové a za 400 Kč v přepočtu na noc/osobu. Martinovi v duchu děkujeme, že si evidentně první noc po náročném letu a časovém posunu odpočineme.

            Večer vyrážíme do víru města. V Bangkoku pravděpodobně zklameme dychtivce po fyzické a kulturní geografii. Nazdařbůh se vydáváme ulicema a „bezprůvodcováni“ spatřujeme místní kulturu v podobě Watů, mnichů, neuvěřitelně neorganizovaného vedení elektrického proudu, pravidel silničního provozu dle příručky „uhni vole“ a neuvěřitelných životních příběhů malých živnostníků, kteří prodávají takřka vše, co mají přímo na ulici a není pochyb o tom, že takhle dlouho mají otevřeno především proto, že jejich malé poklady kromě obchodu tvoří zároveň i jejich bydlo.

Jídlo v Čínské čtvrti

            Neznalí prostředí, hladoví a stále ještě lehce rozladěni kotvíme na jídlo u 4 stolků na ulici v čínské čtvrti. Jí tu mnoho místních a nevypadá to zle. Místní nám ochotně sráží stoly k sobě, protože dvanáct lidí pro ně jsou velice zajímavou atrakcí. Ač jsme všude četli, jak a kde a co nedělat, tak začínáme ihned velkým riskem a neznámou. Menu nemá ceník, nádobí se myje na zemi vedle nás v lavoru a toaleta je pravděpodobně u kuchařky doma po cestě temnou ulicí kamsi, kde švábi kontrolují naší stolici. To je začátek, „co nám asi donesou?“ Vzhledem k tomu, že nikdo z nich neumí ani zbla anglicky, zapisují vše podivně na papír a my vlastně ani nevíme, co pořádně objednáváme.

Začnou nosit jídla a my si je rozebíráme dle intuice. Vypadá to velmi dobře. Pochopitelně to většinou pálí, ale koneckonců to zpětně vypadá jako jedno z nejlepších jídel. Především nás nadchl krab s nudlemi. A jak už to tak bývá, když neznáte cenu předem ani místní ceny, tak se může stát, že Vás trochu natáhnou. My jsme si také zaplatili asi jedno z nejdražších jídel vůbec, asi 170 Bathů na osobu (což nám ihned po večeři přišlo dobré, jelikož jsme neměli srovnání).

Procházka Čínskou čtvrtí

Dále se hezky procházíme čínskou čtvrtí a jdeme až k místům, kde před několika týdny vrcholily demonstrace Thajského lidu proti vládě premiérky Jinglak Šinavatrové. Účastníci nepokojů obviňují vládu Šinavatrové z korupce a tvrdí, že ji ve skutečnosti z exilu řídí premiérčin bratr Tchaksin Šinavatra, který byl svržen při vojenském převratu v roce 2006, a který ve vlasti čelí obvinění ze zneužívání moci a korupčního chování.

            Nejslavnější ulice, dle Tomášova tipu, se jmenuje Dam Noen Klang Nuea Alley nebo také Mayom. Těžko říct jestli je nejslavnější, nicméně to tu v noci žije a od švábů, které jsme si nedali, po červy, které jsme si dali, tu seženete třeba ISICi, řidičáky a kdyby se člověk snažil tak tu koupí klidně i opici. My se držíme u běžných pochutin typu kokosového mléka, banánových palačinek a piva podle toho, jakou kdo má náladu. Cestou nazpět ještě stihneme obdivovat památník demokracie a pak téměř bez obtíží míříme k našemu hotelu v ulici Lan luang.

22.2. 2014 – Cesta vlakem do Ayutthayi

Ráno vstáváme brzy, abychom necestovali úplně za tepla. Dohodli jsme se, že na centrální vlakové nádraží půjdeme pěšky, ale již asi po kilometru to vzdáváme a bereme rychlejší a pohodlnější tuktuk. Je to opravdu velké město! Za pár Bathů se celkem pohodlně, ale ve strachu o krosny svezeme až k vlakům. Za 20 Bathů na stoják na hlavu nás vlak sveze do cca 80 km vzdálené Ayutthayi, obě města kromě železnice spojuje také řeka Chao Praya, okolo které se celý Bangkok rozprostírá a dále se pak vlévá na jihu do Thajského zálivu, který je součástí Jihočínského moře.

Cestou takovýmto vlakem (třetí třída) se dá krásně poznávat místní kultura. Někteří Thajci si za „těžké“ Bathy kupují místenky a pak se může stát, že někdo někoho třeba i třikrát nebo čtyřikrát vyžene z místa – no je to tzv. Standee, co naplat. Cestou ještě stařičký vlak stihne jednu paní skřípnout ve dveřích (pravděpodobně výjimečná situace s ohledem na reakce domorodců) a už jsme skoro tam.

            Pravidlo nechytit první taxi na nádraží okamžitě porušujeme, a tak si bereme pána, který nás akorát převeze přes řeku, slíbí ubytování a nic se vlastně nestane. Nemají místo, a tak jdeme po svých do nejbližší vhodné restaurace, kde mají ceník. Je to vcelku přívětivé město, jídlo bylo skvělé a dokonce se nám podařilo dohodnout s obsluhou i ubytování za rozumnou cenu. Dopravili nás tam dva tuktuky, jde o krásnou vilu s masivním dřevem na druhém konci města.

Ubytování v Ayutthayi

Ubytováváme se do celkem slušně zařízených pokojíků a jdeme se projít. Poblíž je půjčovna kol, a tak neváháme a do konce dne si půjčujeme každý své kolo. Je to zde celkem velké, spousta trosek starých chrámů (nazývaných waty), kanály, trhy a další zajímavosti jako je např. varan. Obdivujeme poprvé také slony, velké zlaté chrámy s ještě větším Buddhou a celé komplexy watů, které po obvodu mají betonové kopule, do kterých se nedá vejít, a z kterých čouhá anténa ve tvaru zmrzliny.

            Večer zakončíme s nakoupeným Changem (pivo znamenající v překladu slon) v přítmí zahrádky. Na večer k nám přichází i velmi veselý pan domácí Iťa, který nám chce zcela zdarma dát ochutnat místní speciality. Má z toho takovou radost, že bránit se by byla urážka. Stihneme si ještě před tím, než se definitivně opijeme na zahradě v altánku, objednat snídani. Dále už se staly věci, o kterých neradno mluvit, vlastně se dá říct, že jsme šli v klidu spát. P. S. Altánek zničili ti Němci, co tam byli s námi, zvraceli taky oni a pokud někdo viděl nahé náměsíčné, pak by se měl dát vyšetřit.

Most přes řeku Kwai

23.2. 2014 – Cesta do Kanchanaburi

            Po ránu snídáme a ihned poté vyrážíme soukromým multivanem do městečka Kanchanaburi, které je od Ayutthayi vzdálené cca 130 kilometrů. Dle našich informací se mělo jednat o malé „městečko“ (přes 31 tisíc obyvatel), ze kterého jsme chtěli podnikat výlety do širokého okolí.

Jediné místo, které nám v tomto městě doporučili, bylo malé bistro s ubytováním s názvem „Jolly Frog“. Mají zde jedno z nejlevnějších jídel – pad thai (nudle s krevetami) za 25,- Kč. Bohužel pro nás zde není místo, a tak sháníme ubytování přes booking. K hotelu je to celkem štreka, nicméně stojí za to. Nikdo zde neumí anglicky, a tak se domlouváme tak nějak všelijak.

 

Ďábelská železnice

Kultura

Odpoledne vyrážíme za místní kulturou. Je zde přes 7000 válečných hrobů zajatců, především Britů a Australanů, kteří zahynuli při budování železnice z Barmy do Siamu. Je zde poblíž mnoho nádherných, krásně udržovaných budov používaných buddhisty jako chrámy. Vyznačují se nejrůznějším vyřezáváním a honosnými pestrými barvami. Vzdáváme hledání mostu přes řeku Kwai na blind a bereme si na jistotu Tuk-tuk.

Vedle mostu je na místní poměry celkem slušné muzeum druhé světové války, kam se za pár šupů můžete podívat. Hlavní atrakcí vedle všemožných trhů je zde samozřejmé majestátní železniční most přes řeku o šířce Vltavy v Praze.

Na most můžete pěšky a v případě, že jede vlak, jsou zde připraveny můstky na krajích. Vlak jede opravdu pomalu a Vám se tak podaří si před něj třeba i lehnout. Mimochodem v Evropě se řeka používá pod názvem „kvaj“, avšak Thajsky toto znamená vejce. Řeka se místně čte „kvó“. Na místním tržišti seženete spoustu levných cetek, a tak neváhejte, pokud se dále chystáte na jih. Je to třeba poslední příležitost, kde koupit pět doutníků za 15,- Kč. Večer trávíme masážemi, pálivým jídlem v jedné lepší zdejší restauraci, návštěvou barů ve stylu Boba Marleyho a vodní dýmkou. Za zmínku stojí jeden nečekaný návštěvník baru, který vyděsil i samotnou obsluhu – šlo o obří housenku neznámého druhu.

24.2. 2014 – Organizovaný výlet k vodopádům do NP Erawan

            Včera jsme si koupili celodenní organizovaný výlet. Dá se celkem slušně smlouvat – prakticky všechno. A tak nás ráno přímo v hotelu nabírá náš multivan. Jedeme s dvěma Francouzi na výlet k vodopádům do Národního parku Erawan, kde máme čas prakticky celé dopoledne a dá se tu i koupat, což nám jistě přijde ve 40 stupních ve stínu vhod. Vodopády mají své jméno a jak jinak než po slonovi jednoho z hinduistických bohů. Cesta vede strmě vzhůru po turistické stezce kolem sedmi zastávek u vodopádů.

Tapa, naše průvodkyně, nám sděluje, kde se smíme koupat a pak už nám nechává volný prostor. Zajímavostí je checkpoint, kde Vám zkontrolují všechny PET láhve, které s sebou máte. Musíte za ně zaplatit zálohu a podepíší Vám je, aby měli jistotu, že je někde nevyhodíte. Jezdí sem mnoho Rusů, kteří si myslí, že jim to patří. Cestou vidíme jednu rodinku makaků, buď jde o makaka vepřího, anebo makaka rhesus. Protože nikdo z nás není makakolog nebo alespoň zoolog, tak víme houby, co je to za druh, ale podívaná na opičky ve volné přírodě je poutavá.

Soutězska smrti

            Cesta nahoru k nejvyššímu vodopádu je trošku dál, a tak nám na koupání zbývá jen hodinka času. To je celkem škoda, protože v místních teráskách plavou masážní rybičky. Ihned po skoku do vody Vám začnou okusovat nožky, ručky, zkrátka vše. Nejprve je to šok, ale když si člověk zvykne, je to celkem příjemná očista. Po návratu z parku nám Tapa zajistila rýži s něčím a už jsme mohli vyrazit na soutěsku smrti. Zde pracovalo za nelidských podmínek za druhé světové války na 60 000 zajatců a 300 000 asijských dělníků. Mnoho z nich zemřelo především proto, že Japonci vyznávali Samurajský zákon, který neuznává vojáky, kteří se vzdají. Je zde moderní muzeum, krásný výhled a cesta do průsmyku, kde jsou již jen dvě koleje jako připomínka železnice, která se využívala pouhé dva roky. Říká se, že každý pražec železnice byl zaplacen jedním životem.

            Z tohoto děsivého místa se jedeme projet místním turistickým vláčkem po ďábelském mostě.  Je zde pěkný výhled na řeku a prodávají zde trička za pouhých 100 Bathů (60,- Kč). Francouzi byli mezitím na slonech, a tak je nabíráme, abychom se ještě vydali opět k železničnímu mostu, který jsme navštívili již včera. Zde ochutnáváme játra na špejli (thajskou specialitu) – mimochodem po celém Thajsku prodávají na špejli za 10 Bathů takřka cokoliv – ale játra jsou vskutku nejlepší. Navečer od Tapy dostáváme tip na restaurant „all you can eat“, který je využíván hojně především místními. Při výstupu z auta nám paní z cestovky sděluje, že bydlíme v novém hotelu, ale že jde o „hodinový hotel“!

Večer v restauraci za směšnou cenu dostaneme pro 4 lidi gril a pak už si jen chodíme pro syrové maso. Na okraji grilu se vaří voda vhodná pro přípravu mušlí či krevet a na něm se dá grilovat prakticky cokoliv z nabídky. K tomu je možno přidat klasické nudle či rýži a celkem obstojně se najíst. Zákusky zde nečekejte, to opravdu neumí.

25.2. 2014 – Thajské chrámyVečeře v džungli

            Na snídani jdeme do pěkně zařízené a útulné kavárny naproti hřbitovu, kde si hned vedle půjčujeme skůtry. Chceme totiž ještě dnes před odjezdem vlaku k moři objet místní chrámy. Trošku se bojíme provozu, který je zde obrovský, nekoordinovaný a hlavně se jezdí vlevo. Začínáme návštěvou jednoho watu  ve městě a místní školy a následně se konečně dostáváme za město. Na skútrech jedeme po dvou.

Celkem překvapivě nám to jde a postupně získáváme sebedůvěru. Další naší návštěvou je poctěn velice krásný jeskynní chrám, což je samozřejmě zapříčiněno tím, že tuto návštěvu vynechal Tomáš W., který se vždy rozhodne něco nevidět ve chvíli, kdy to stojí za to. Jde o zdarma přístupný chrám v proláklině skály, kde je mnoho krásných sošek a cesta jako bludištěm ústící na skále. Do konce zde spatřujeme jednu obrovskou opici.

 

Zranění na skůtru            

První varování sebevědomým turistům mělať dát zkouška samostatné jízdy na skútru na parkovišti, která skončila pádem, který byl naštěstí bez zranění. Jedeme k poslednímu chrámu. Cesta je dlouhá, ale příjemná. Odbočujeme k jednomu watu ve stínu velkého stromu, je to celkem zklamání po té pecce v jeskyni. Je zde mnoho místních, kteří se ve 40 stupních povalují před chrámy, které jsou navíc zavřené. Ejhle! Máme jen pět motorek. Snaha zjistit, kde je Honza s Petrou, je marná. Posléze se dozvídáme, že se rozhodli vyfotit nějaké hroby a odpojit se od skupiny. Potom nás přehlédli kvůli velkému stromu, za kterým jsme nebyli vidět a asi 5 km za námi ošklivě upadli na štěrku.

Štěstí v neštěstí, že neměli nic zlomeného, a tak vyděšení chvátáme opět v konvoji do nemocnice. Kdo by si byl myslel, že je nemocnice riziko, bude na omylu. Všechny překvapuje velmi dobře vybavený špitál a profesionální péče. Nešťastníci dostávají antibiotika a Petra k tomu tři stehy na rozloučenou. Honza zaplatí takřka směšných 4600 Bathů za skoro zbořený scooter. Perličkou je ještě jeden pád druhého Honzy s druhou Petrou, který zkoušeli plyn a brzdu najednou. Na štěstí měli jen drobné oděrky. Přípoj sice nestíháme, ale hlavní vlak stihneme. Pomůže Tapa, která nám objednává náklaďák s korbou do hodinu a půl vzdáleného Nakhon Pathomu. Děkujeme a nashledanou.

            Ve městě je pouze dva bloky od nádraží pěkný chrám Phra Pathom Chedi, na jehož návštěvu nám stačí pouze půl hodinka. Pak již nasedáme do pěkně klimatizovaného vláčku a usínáme.

26.2. 2014 – Surrathani

Ráno se velmi brzy probouzíme v jiném kraji, ve velkém městě Surrathani. Přímo před nádražím je několik naháněčů, kteří nám nabízejí výlet na Krabi. Jsou velmi neodbytní. Po hodinovém zkoumání a hledání se necháváme přemluvit údajně milou paní. Posléze se ukáže, že pojedeme kus na korbě, kus multivanem, platba předem a nakonec nás vysadí ještě v nějakém motorestu, kde hodinu čekáme. Zkrátka jsme z toho naštvaní. Vrcholem je, že nám přibalují ještě dva Francouze, z nichž jeden mluví česky a taky nejsou příliš spokojeni.

Snaha vymanit se ze spárů cestovky je marná, a tak i na Krabi a vinnou toho, že nejsme příliš mobilní vzhledem k bagáži a zraněním, nás dopravují celkem draho k nějakým bungalovům, kde by to mělo být hezké. Zjišťujeme ceny po celé zátoce a nakonec dělíme na dvě skupiny. Jedna jde bydlet do klimatizace (marodi) a druhá do chýší k vysmáté ještěrce, kde to spravuje celkem flegmatický Thajec Nui.

            Na večer se zkulturníme a vyrážíme na noční trhy pro místní, kde se dá celkem levně nakoupit. Mezi spoustou jídla nakonec většina volí gyros. Ale pozor, trhy nejsou každý den, jak se ostatně i další dva večery sami přesvědčíme. Na pobřeží je mnoho příjemných restaurací, kde přímo grilují mořské potvory, a tak si dáváme kraby, obří olihně, tuňáka špičkové kvality i Barakudu. Určitě se vyplatí smlouvat. Mají vždy cenu, na kterou jsou ochotní jít a Vaším úkolem je na ni přijít.

 27.2. 2014 – Průvodce Nui

U Nuiho je prima sezení z masivu, houpací síť a pohoda. Dáte si pivo, kdy chcete a napíšete si ho do sešitu. Nui dělá zajímavé vaječné omelety a obecně je to prima chlapík, takže se zde scházíme.

I přes způsobené škody, jsme připadli na možnost objednat scootery a ráno vyrážíme na výlet po okolí. Samozřejmě nevyrážíme všichni, ale tentokrát nás jede jen osm. Již jsme chytřejší a víme, že benzin nám stačí za 50 Bathů. Nui nám vyprávěl o místech, kam bychom se mohli vydat, a tak jedeme k místu zvanému Royal villa, což je pravděpodobně jedna z vil krále. Nicméně těsně před ní se dá zahnout na krásnou plážičku, kde se také poprvé koupeme.

            Sraz se skupinkou, co jede tuktuky, si dáváme pouhým píchnutím prstu do mapy. To se ukáže jako šťastná volba, protože okolo druhé hodiny odpolední se potkáváme a ležíme na pláži za odlivu, který dosahuje vzdálenosti až 150 metrů a odkrývá ohromná hejna malých krabíků. Chvilku je pasem a oni před námi ochotně utíkají, anebo se zahrabávají do měkoučkého písku. Asi proto se celá oblast jmenuje krabi, avšak průvodce má na tuto domněnku jiný názor. Správný výklad je, že zde byl ztracen meč – v Thajštině Krabi.

Krabi v Krabi

Výstup na Khao Ngorn Nak

Nui nám doporučil tříhodinový trek, který má mít asi 8 km s výstupem na Khao Ngorn Nak. Vycházíme vzhledem k nesnesitelnému vedru až ve čtyři. Stmívá se v sedm, takže výšlap stíháme. Dole pod kopcem potkáme dva Němce, kteří nás hned zchladí, že to nestihneme. Po sto metrech potkáme skupinu, která s námi přijela v jedenáct. Trošku zklamaní si tedy říkáme, že vyjdeme alespoň na jednu z vyhlídek a necháme si dost času na cestu zpátky, abychom nešli za tmy. Cestička džunglí je nadprůměrně náročná a někdy musíme i po čtyřech.

Mnoho zvuků hmyzu nám ztěžuje soustředění. K tomu si mnoho lián, kořenů a všelijak kroucených stromů nestydatě roste přes cestu. Je to však neskutečná hříčka přírody a první výhled na zátoku je zkrátka nevyčerpatelně úchvatný. Stále stoupáme, nějaký čas zbývá, a tak si na rozcestí říkáme, že uvidíme alespoň „vodopád“ – jde spíše o skapávající vodu z útesu, ale k osvěžení postačí. A protože chvátáme, tak jdeme ještě o kousek výš, až potkáme pána, který nám sděluje, že je to už jen „ten minutes to the top!“ – to dáme! Na vrcholu je výhled do tří světových stran. Mít s sebou padák, věřím, že by to byl nádherný let. Odhadem jsme ve výšce 600 metrů a je zde krásný výhled na okolní krajinu plnou podobných hříbků jako ten náš.

Na večer si ještě koupíme pár Changů a povyprávíme si s Nuim, který na místní poměry hovoří dobře anglicky. Jedinou skvrnou je, že Zuzka někde nenávratně ztratila chytrý telefon, ale i tak se těšíme na zítra. Objednali jsme si totiž výlet na 4 ostrovy v okolí.

28.2. 2014 – Celodenní výlet

            Jedeme na celodenní výlet, stále ještě bez marodů za 350 Bathů na den (ostatní jedou i za 1000, díky Nui). První naší zastávkou je plážička ještě na pevnině, odkud je možné plavat na ostrov kousek odsud. Cestu však brázdí rychločluny, a tak se vydává jen Honza všanc tomuto nebezpečí. My přijeli lodí pro 100 lidí, ale dají se zde pronajmout i menší rychločluny, které mají zvláštní dlouhý spoj na konci, na kterém je vrtule. Pravděpodobně je to způsobené velkým přílivem a odlivem a lépe se jim tak balancuje mezi útesy.

            Další zastávkou je tzv. Chicken Island neboli ostrov připomínající kuře. Je zde velice podprůměrné šnorchlování a navíc celkem žahají medúzy, které roztrhávají místní ryby a roztahávají je tak po celém pobřeží. Třetím ostrovem je nádherná pláž spojující dva ostrovy, u které kotví mnoho jachet. Zde dostáváme docela dobrou mňamku a další hodinku na koupání. Poslední ostrov byl velký a velice příjemný.

Unaveni sluníčkem se večer vracíme do chýší a myslíme si, že objednáváme u Nuiho na druhý den cestu na ostrov Kho Jam. Někdo měl ještě tendence vyrazit na noční party na pláži, která však skončila fiaskem. Nikdo tam totiž nebyl.

1.3. 2014 – Resort Khopu Valley

            Ráno se klasicky nasnídáme u Nuiho a čekáme na odvoz. Vše je v klidu, až dokud se Nui nezeptá, co budeme dělat dneska! Rychle nám tedy sjednává odvoz a trajekt. Na korbě dorážíme do přístavu v Krabi, kde je už nutné si koupit ubytování na Kho Jam. Moc to nechápeme, ale jinak nás na trajekt nepustí. Koneckonců to není za nejhorší peníze. Po hodině trajekt zastavuje a okolo něj čeká asi deset malých člunů. Je zde chvilkový chaos v bagáži a ani nevnímáme rychlost, kterou se batohy dostávají na jednu z lodí, která patří našemu resortu Khopu Valley.

            Krásný resort, který má kontakt dvakrát během dopoledne pouze s trajektem, cestou uprostřed džungle a je téměř jenom pro nás. Uvnitř je restaurace, kde dělají spoustu zajímavých jídel. Za zmínku stojí třeba různé kombinace ovocných shaků a nebo hot pan, což je horká pánev buď s kuřecím, hovězím či mořskými plody, která je podávána s rýží ve výtečné omáčce.

Na večer je obří odliv, že i loďka, kterou jsme přijeli, vypadá neskutečně daleko. Je celá na souši. My se tak vydáváme po stopách unikajícího moře, kde objevujeme mnoho živočichů zejména krabíky, mušle a rybičky. Na konci této idylky nám ještě zahraje „zdebydlivší“ Ital na trubku a romantika je dokonána.

2.3. 2014 – Odpočinkový den

            Další den máme volnější. Začínáme válendou za přílivu, petangem a plně využíváme houpacích sítí. Na odpoledne jsme si objednali taxi, které nás veze přes celý 15km ostrov až do největší vesnice. Cestou vidíme mnoho zajímavých stromů, pravděpodobně kaučukovníky, o které se nikdo moc nestará. Míjíme mnoho malých obchůdků, kde se dají koupit třeba šaty, trepky či levné ovoce. Ve vesnici si můžete zajít třeba na ice kafé a nebo si koupit výlet na další den, tak jak jsme učinili my. Dá se zde pořídit za slušnou cenu i alkohol, který samozřejmě nakoupíme a v resortu smícháme s drinky – mňamka.

            Navečer hrajeme v altánku sabotéra a popíjíme vodečku. Když v tom již za tmy přicházejí dva místní a něco domlouvají s majiteli, kteří jsou rozespalí. Pravděpodobně přišli splatit dluh a část z něj chtěli zaplatit velkým krabem, kterého chytli za odlivu. Majiteli se to ale nelíbí a odmítá. Smutní lovci odchází a ze srandy nám pokládají kraba do altánku. Zachováme se natolik hrdinsky, že většina z nás opouští altánek a ani nevřeští hrůzou. Místní nás však zachraňují a my si ještě rádi s krabíkem uděláme pár fotek, než bude definitivně vypuštěn do moře.

3.3. 2014 – Ostrovy Phi Phi, Monkey Island, jeskyně Tham Viking

            Objednaná loď pro nás přijíždí až před resort hned po ránu. Jedeme sami rychločlunem. Hodinu jedeme lodí k ostrovům u Phi Phi. Při objednávce jsme měli požadavek, abychom nepotkávali moc lidí. Na začátku navštívíme Bamboo island, kde musíte po vstupu na pláž zaplatit každý 200 bathů za vstup do národního parku, což na štěstí platí na více ostrovů najednou. Na ostrově je docela dost odpadků, takže ani moc nevíme, za co to platíme. Nicméně jsme tu sami. Při přejezdu na mosquito island nás náš řidič nechá šnorchlovat. Šnorchlování je o mnoho lepší než na Chicken Islandu. Vidíme banánové rybičky, kterým náš průvodce hází banán (což je samozřejmě v rozporu s pravidly, protože ryby by se měly živit pouze korály, aby neumíraly), ale podívaná je to vskutku úžasná.

            Další destinací je Monkey Island, kde je nejjemnější písek, jaký si mysl dokáže představit. Prakticky je to něco mezi moukou a těstem a po pláži ještě běhají civilizované opice, které nám ukazují, jak umí pít z láhve, či jak probíhá soutěž v rychlojedení banánů. Odsud jedeme na hlavní ostrov Phi Phi podél krásných až sto metrových skal. Zde jsme se hodinku prošli, našli směnárnu s nejlepším kurzem, nakoupili trička a vyrazili na menší ostrov Phi Phi, „kde byl Leonardo“.

            Plavba vedla okolo jeskyně Tham Viking (Vikingská), kde hnízdí mnoho vlaštovek. Tito ptáci dle Číňanů zvyšují plodnost. Náš průvodce nás vysazuje na druhé straně ostrova než je běžné. Chvilku šnorchlujeme a pak se vydáváme malebnými proláklinami, lanovím a nakonec pěknou cestičkou v písku až na překrásnou pláž, která musí být v dopoledních hodinách zcela zaplněná lidmi. Nyní zde je cca 100 lidí, což se na tak velkém prostoru celkem rozprostře.  

4.3. 2014 – Sháníme výlet na jezero

Ráno v devět jsme již plně sbaleni a vyrážíme stejnou cestou zpět do Krabi. Až na trajektu si Zuzka všimla, že nemá foťák s penězi, které nechala na hotelu a Jana nakrmila melounem rybičky. Na nádraží vybíráme nejlevnější taxi do Národního parku Khao Sok. Klimatizace má i jednu nevýhodu. V chladu snadno zapomenete, že je vedro a při výstupu z auta dostanete pořádnou pecku, což se nám stalo zrovna nyní.

Po příjezdu si dáváme jednu z pouličních polívek, jejíž pálivost je na místním průměru, avšak na našem maximu. Ubytování se nám podaří zajistit asi za hodinku v místních ubykacích, které jsou v celkem hezkém prostředí, ale mají problém s úklidem. Evidentně ani odklizení myších bobků není jejich silnou stránkou. Večer jdeme na večeři, kde nás pozoruje mnoho ještěrek a mají zajímavé jogurtové shaky.

            Po večerech sháníme výlet na jezero, které je vzdálené 60 km. Chtěli bychom něco na 3 noci a 4 dni. Po pár neúspěšných pokusech narážíme na velmi milou mladou paní jménem Jin a staršího pána. Kromě místního alkoholu, co nám nabízejí, jsme s nimi usmlouvali výlet za 4000 bathů na hlavu all inclusive, slevu na slony a ubytování se slevou v hezkém prostředí na další den. Jen se musíme zítra ráno v šest přesunout do nového ubytování.

Na lodi v Khao Sok.5.3. 2014 – Přesun do nového ubytování

Ráno v 6.30 se stěhujeme do nového ubytování, protože jinak by nám Jin nemohla prodat zájezd – nechtěla sousedce přetahovat zákazníky na výlet, tak je rovnou přetáhla i s ubytováním. Do nových pěkných bungalovů u řeky si hodíme pouze krosny a frčíme na výlet do parku k vodopádům. Procházíme do parku zadarmo, což se odpoledne ukázalo jako zbytečné, protože nás opět zkásli o 200 Bathů.

Cesta je docela dobře značená a navádí nás na sedm vyhlídek k „vodopádům“ – spíše jde o skalky na říčce. U nejvyššího vodopádu cca po osmi kilometrech cesty v teple se vykoupeme a pak hurá zpátky.

 

Trošku se ztrácíme, ale určitě můžeme doporučit odbočku z cesty k 1,5 km vzdálenému vodopádku. Cesta jde korytem řeky a není tak využívaná turisty, takže se setkáte s mnoha rybami, hady a pavouky. Celkem unavení po dlouhé cestě si dáme večeři v novém ubytování a těšíme se na zítřejší slony a přesun do parku. Ještě zvažujeme navštívení místa s největší květinou na světě (Raflesie), ale bohužel je ve stádiu růstu a nemůžeme se tak pokochat květem o rozměrech až 80 cm.

6.3. 2014 – Přehrada Rachabrapha na jezeře Chiaw Lan

            Ráno balíme a opice nám sežrali snídani. Jsou fakt oprsklé. Přijíždí pro nás řidič „ušoplesk“ v parádně zdobeném multivanu a veze nás na slony, které nám Jin vyjednala se slevou – 500 Bathů na hlavu. Je potřeba si uvědomit, že u nich jsou sloni něco jako u nás koně. Mají uřezané kly a používají bodáky na popohánění, protože přes jejich drsnou kůži by nic jiného necítili a chovají se k nim jako k užitkovým zvířatům. Někteří z nás si dokonce mohli sednout sloníkovi za krk a hladit ho po ouškách na zpáteční cestě vyprahlým údolím.

Za odměnu nás nechají dát sloníkovi mňamku a již vyrážíme k přehradě Rachabrapha na jezeře Chiaw Lan, která byla postavena v roce 1982. Cestou nám Mr. zvukovod pustí Thajské karaoke, jehož klipy jsou všechny stejné – příběh o lásce. Po chvíli z toho bolí hlava, a tak jsme rádi, že můžeme usnout a hlavně, že se mu to karaoke rozbilo.

            Na molu se potkáváme s naším průvodcem „masterem“. Je to ten pán, co nám s Jin dával ochutnat kořalku. Neumí příliš anglicky a ani nevypadá na někoho, kdo by se vyznal v průvodcovství, ale zdání často klame. Nasedáme na loďku, která je podobná rychločlunu na Kho Jamu, zde potkáváme našeho druhého společníka v národním parku – „mauglího“, sympatický usměvavý čtyřicátník, který nezná slovo anglicky.

            Společně vyrážíme na druhou stranu jezera (cca 60 km), kde jsou plovoucí domy na vodě, okolo kterých se budeme pohybovat. Program je plně v režii mastera, který se nejprve staví na jednom výčnělku z vody (ostrůvek by byl v tomto případě megalománie) a přinese pár cancourů z čehosi hnědého a obratně nám z nich po celý zbytek cesty všem vyrábí moc pěkné prstýnky a holkám později z něčeho podobného náramky. Dále nám ukazuje jeskyni u jezera, která pro nás není nějak výjimečná a on nám není schopen popsat, proč nám jí ukazuje. Snad jen proto, že jde o zvláštní červeno černé oku ne příliš lahodící barvy a takový komín.

Floating houses

            Mohli jsme se vykoupat a Honza už to nevydržel a skočil si přes palubu zaplavat. Nicméně ještě netušil, že na oběd budeme zastavovat na břehu, u kterého je víc řas než vody – chudák. Dostali jsme v palmovém listu zabalenou rýži s kuřecím a vydali se na další plavbu. Naší další zastávkou jsou „floating houses“, kde budeme zítra a pozítří spát. Jde o domky asi sto metrů od břehů jezera ležících na změti klád. Asi dvacet metrů před nimi je obří kláda, která je přivázána k molu a slouží jako vlnolam.

Ihned po příjezdu zjišťujeme, že nám tato kláda přináší spoustu zábavy, protože se dá při dostatečné práci s těžištěm otočit skoro o 270°, což vytváří tlak na lidi na ní a nutí je to držet balanc – hra o „Pána klády“ nám vystačí i na další dny na mnoho hodin zábavy. Okolo třetí hodiny vyrážíme lodí do zátoky, kde ještě trčí stromy z jezera po zatopení, master zde hledá vhodný břeh k vylodění. Chvílemi se nám zamotává tráva do vrtule lodi a my nabýváme dojmu, jakoby tu nikdy master nebyl (nutno podotknout, že v tu chvíli mu nikdo neříkal master), a že je to amatér.

            Po asi hodince brouzdání po břehu a našem čekání v lodi, kdy nám Mauglí sundal plachtu, která nás chránila před sluníčkem, aby se nezadrhl ve zdejší džugli, se master vrátil s želvou o rozměru dlaně. Už není možné jet s motorem a oba naši průvodci tlačí loď ve vodě rákosím, které obývá mnoho komárů. Konečně vystupujeme na břeh a postupujeme vzhůru. Nikdo neví, co bude. Zastavujeme se na dosti zarostlém místě a dostáváme informaci, že zde budeme stanovat (to jsme samozřejmě věděli, nesli jsme vypůjčené stany, jen nebylo jasné kdy a kde). Oba průvodci začínají vysekávat křoví a přes něj si stavíme stany, mezi které nám rozprostírají plachty proti hmyzu.

Dál od stanů připravují oheň a začínají kácet mladé bambusy, které slouží k ohřevu vody. Do nich v palmových listech dávají vařit rýži, vedle pečou maso a na skládací pánvi nám dělají pálivé maso s omáčkou. Z bambusu nám vyrábí hrnečky, na které si vyrýváme své jméno (bohužel do příletu do Prahy zplesnivěly). Jednalo se o jednu z nejlepších večeří našeho života a již nikdo o průvodcových schopnostech nepochybuje.

7.3. 2014 – Cesta džunglí

            V noci se poblíž stanů pohybovalo něco, co master popisoval jako jezevce a údajně 300 metrů od nás číhal panter. Proto master, který spal v houpací síti, rozpálil oheň. Po ránu balíme a většinu věcí dáváme do lodi, se kterou odjíždí Mauglí. My se s masterem vydáváme na cestu. Ukazuje nám na 13 km cestě džunglí místo, kde spal panter, jak se pije voda z liány, co všechno se dá jíst, jak vystopovat slona a další. Než dorazíme na něco zdánlivě připomínajícího pěšinu, tak nám cestu náš vůdce prakticky vysekává. Trávil asi dva měsíce v džungli stopováním divokých slonů, což zde ještě provozuje mnoho pytláků nejen se slony, ale také s tygry. Strážci parku se s tímto snaží bojovat, ale jejich úspěšnost se nachází v oblasti odhadů.

            Master v žabkách nám řekl mnoho o pavoucích, liánách a dalších zvyklostech džungle, že všichni k floating houses přicházíme velmi nadšení. Jídlo máme zajištěné zde a je opravdu dobré. Zbytek odpoledne se „hádáme“, kdo je Pánem klády.

Na výletě v džungli8.3. 2014 – Vyjížďka krajinou

Ráno vstáváme brzy a jedeme na pozorovací vyjížďku krajinou. Pozorujeme opičky, tukany a i velmi vzácného orla bělobřichého. Na východ slunce se vracíme zpět na snídani a koupačku a vyrážíme na hodinovou túru k jeskyni, která je zde největším lákadlem. Jde o průchod jeskyní, kde někteří z nás jsou až po ramena ve vodě. Kromě krásných roklinek, v kterých se mele voda jsou k vidění i netopýři a krápníky.

Cestou tam i zpět dostáváme od Mastera další a další informace o džungli, což našim lačným cestovatelským žaludkům dělá dobře. K večeři servírují rybu průměrných kvalit. Ptáme se mastera jestli je to jedna z ryb, kterých je pod ubytováním mraky – není. Ty jsou totiž velmi kostnaté a živí se zbytky z restaurace. Mauglí pak večer s místňáky mastí karty, taková divná verze pokeru.

9.3. 2014 – Jeskyně hadů

Po ránu registrujeme hned dva problémy. Tomáš chytil nějakou agresivní verzi průjmu a na záchodech je velké sršní hnízdo, které zřejmě nikomu z provozovatelů nevadí. Nic z toho však nemůže zabránit další ranní vyjížďce, tentokrát na gibona za krásných panoramat tvořených jak východem, tak mlhou. Po návratu si bereme oběd s sebou a vyrážíme na cestu k molu. Cestou nás ještě čeká hodinový trek přes jeden poloostrov. Na vrcholu hikingu nás master zavede do jeskyně hadů, kde kromě hadů vidíme i pavouky ve velikosti dlaně, mnoho netopýrů a důvod proč nám master nesvítí na cestu jednou ze dvou baterek je ten, že se dívá, jestli tu někde není kobra, která jí ostatní hady.

Co si budeme namlouvat, tahle informace završila toto krásné místo pro všechny natolik, že již nikdo netrpí žádnou fóbií. Kousek od jeskyně pozorujeme stopy po medvědech, kteří lezou po stromech pro med.

Mauglí se zbytkem výpravy na nás čekají v malém přístavu, kde sídlí milý správce parku, který ihned dostal přezdívku „bezzub“. Rychle zde vykoupeme s místními Thajskými dětmi a už proti větru rychlostí šneka míříme do přístavu. Ve vlaku slaví Máslík narozky, a tak nejen, že zjišťujeme, že jsme ztratili vodku, ale ještě rušíme celý vagón.

10.3. 2014 – Zpět v Bangkoku

            Máme docela zpoždění a ještě k tomu vlakvedoucí, který je na nás kvůli rušné noci naštvaný, se nechová zrovna podle našich představ. Čím více cítíme zápach, tím více jsme v srdci Bangkoku, takové pravidlo zde platí bezvýhradně. Na nádraží necháváme bagáž v úschovně, kde nemáme nechat žádné jídlo, protože tu jsou myši. To ne všichni z nás udělali a teď mají díru v krosně. Máme celý den ve městě o sedmi milionech lidu, a tak se couráme čtvrtěmi, nakupujeme čaje, koření, ale i hodinky a elektroniku.

Nejzajímavější na nákupy je asi Čínská čtvrť, kde je zboží rozdělené po ulicích. V jedné jsou jen náhradní díly na auta a v jiné např. pouze kabelky a ořechy. I v centru Bangkoku můžete najít místo, kde se najíte za 40 Bathů, což se nám podařilo. Většinou je dobré pozorovat, kde sedí místní.

            Na letišti má Honza trochu problém s identifikací, nebo spíš letištnímu personálu nejde do hlavy, že při příletu měl mikinu, nesmrděl a měl kratší vlasy. Shodou náhod měl u sebe tutéž mikinu, a tak to prošlo.

 11.3. 2014 – Přílet do ČR na letiště Václava Havla

            Přilétáme na letiště Václava Havla a těšíme se na další výlet do Vietnamu v roce 2015.

Thajsko – Thajský deník
5 (100%) 1 vote

2 komentáře: „Thajsko – Thajský deník

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat
  • Dobry.den mne.by se tam taky urcite libilo jako vsem ostatnim.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.