České země v letech 1197-1526 – část I. (Poslední Přemyslovci)

České země v letech 1197-1526 – část I. (Poslední Přemyslovci)
Libí se vám článek?

České země v letech 1197-1526

Část I. – Poslední Přemyslovci (1197-1306)

34)Přemysl Otakar I. a Václav I.

   1197-1306 – poslední Přemyslovci. Čechy se definitivně stávají dědičným královstvím. Čeští králové jsou bohatí (stříbro!) a mocní. To platí zejména o Přemyslu Otakarovi II. a Václavu II., kteří významně zasáhli do středoevropské politiky.

Přemysl Otakar I. (1197-1230)

   Přemysl Otakar I. vládnul v Čechách dvakrát. Poprvé krátce 1192-1193. Poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem (strýcem Přemysla Otakara I. a bratrem krále Vladislava I., který byl otcem Přemysla Otakara I.) a s císařem Jindřichem VI., odstoupil a pobýval v exilu. Na knížecím stolci se zatím vystřídali Jindřich Břetislav (1193-1197) a po něm Vladislav Jindřich (1197), mladší bratr Přemysla Otakara I., kterého si zvolila česká šlechta. Přemysl se však vrátil z exilu a hrozila válka mezi oběma bratry. Nakonec se oba bratři dohodli. Vladislav Jindřich odstoupil a stal se markrabětem moravským (byl jím pak 27 let), na knížecí stolec pak definitivně dosedl Přemysl Otakar I.

   Král Vladislav I. (1140-1172) měl celkem 5 synů a dvě dcery. Tři jeho synové se vystřídali na knížecím stolci: nejstarší Bedřich (I.1172-1173, II.1178-1189), nejmladší Vladislav Jindřich (1197) a Přemysl Otakar I.

   Přemysl Otakar I. byl synem krále Vladislava I. (1140-1172). Využil rozbrojů v říši, kde proti sobě bojovaly rody Štaufů a Welfů, a nechal si roku 1198 potvrdit královský titul od Filipa II. Švábského (Štauf) i Oty IV. (jeho protikrál, Welf) a pro jistotu i od papeže (1204). Už od roku 1198 byl tedy Přemysl Otakar I. králem.

   V bojích mezi Welfy a Štaufy o to, kdo se prosadí na říšský trůn, měli celkově navrch Štaufové. Římským králem se stal pouze jediný Welf, Ota IV. Welfský (1198-1215), který byl od roku 1209 navíc i císařem. Ota IV. sám byl zvolen jako vzdorokrál proti Štaufovi Filipu II. (1198-1208). Do sporů mezi Welfy a Štaufy ovšem zasahoval i mocný papež Inocenc III. (1198-1216). Ten v roce 1210 uvalil na Otu IV. klatbu. V roce 1212 byl pak (v 18 letech) vzdorokrálem zvolen Fridrich II. (Štauf, 1212-1250), který byl už předtím sicilským králem (jako sicilský král 1198-1250). Definitivně mocensky Ota IV. prohrál, když se v bitvě u Bouvines (1214) přidal na špatnou stranu (Anglie, Jan Bezzemek), zatímco jeho sok, Fridrich II., podpořil vítězného francouzského krále Filipa II. Augusta. V roce 1215 Ota IV. abdikoval. Zemřel v roce 1218. Fridrich II., král římský a sicilský, by pak roku 1220 korunován císařem.

Zlatá bula sicilská – 1212

   1212 (26.9.) – Zlatá bula sicilská. Bula = pečeť. Byla vydána v Basileji (Basel, Švýcarsko) římským a sicilským králem Fridrichem II. (římský král 1212-1250, císař od 1220). Vydání této buly bylo vděkem Fridricha II. vůči Přemyslovi za to, že ho krátce předtím podpořil při volbě římským králem (proti Otovi IV. Welfskému).  Protože byl Fridrich II. čerstvě zvolen a navíc jako vzdorokrál, neměl po ruce říšskou pečeť a použil tedy pečeť sicilskou, protože sicilským králem byl už předtím (od roku 1198). Proto se bule říká sicilská.

Hlavní body Zlaté buly sicilské:

   1)Potvrzuje dědičný královský titul pro Čechy. Čechy se tak definitivně stávají dědičným královstvím.

   2)Římský král nemá právo zasahovat do volby krále v Čechách, pouze tuto volbu potvrzuje.

   3)Právo investitury biskupů – český král sám jmenuje biskupy pražské a olomoucké.

   4)Bula určovala i povinnosti českého krále, které byly spíše formální. Český král například musel přispívat na případnou korunovaci římského panovníka císařem (musel poslat 300 jezdců nebo 300 hřiven stříbra). Říšských sněmů se musel český král zúčastnit pouze v případě, že se konaly v blízkosti českých hranic (Norimberk, Bamberk, Merseburk).

   Zlatá bula sicilská upravila poměr Českého království k Svaté říši římské. Český stát zůstal součástí Říše, ale jeho postavení bylo téměř nezávislé. Český král se navíc stal jedním ze 7 kurfiřtů, kteří měli právo volit římského krále.

7 kurfiřtů

   Původně volila římského krále všechna říšská knížata, ale kolem poloviny 13. století se ustálil počet volitelů, kurfiřtů, na sedmi. Tento počet stvrdil pak formálně císař Karel IV. Zlatou bulou v roce 1356 (viz Karel IV.).

   7 kurfiřtů: král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský.

   Po roce 1648 pak přibyli i další kurfiřtové (osmým byl vévoda bavorský, později následovali další). Slovo kurfiřt je odvozeno z německého kurfürst (küren je německy volit, Fürst je německy kníže).

   Přemysl Otakar I. také zavedl nový nástupnický řád. Předtím (od knížete Břetislava I.) platil seniorát (vláda nejstaršího Přemyslovce), od Přemysla I. ale platí zásada primogenitury – panovníkem se stává vždy nejstarší syn předešlého panovníka.

Václav I. (1230-1253)

   V roce 1241 vytáhnul Václav I. proti Tatarům, kteří předtím rozdrtili Poláky v bitvě u Lehnice. Tataři se střetu s Václavem I. vyhnuli, protáhli však Moravou do Uher.

   Odsud pak odtáhli zpět do Mongolska, aby zvolili nového chána (viz Mongolové a Rusko).

   Václav I. také zahájil politiku, vedoucí později k připojení Rakous k českým zemím. Svého syna Přemysla (Otakara II.) oženil s Markétou Babenberskou (která byla o 31 let starší než Přemysl!). Jeho syn Přemysl se také proti němu vzbouřil (viz níže).

   Václav I. byl silně neurotický. Nesnášel například zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Byl vášnivým lovcem; při jednom z lovů přišel o jedno oko.

Sestry Václava I.

   Václav I. měl dvě velevýznamné sestry:

   1)Markéta – vdala se do Dánska, kde byla později známa pod jménem královna Dagmar.

   Markéta si vzala za manžela budoucího dánského krále Valdemara II. (králem 1202-1241).

   2)svatá Anežka Česká (žila 1211-1282). Poté, co ztroskotaly plány na výhodný sňatek, se věnovala hlavně charitativní činnosti a zakládání klášterů. Zakládala nemocnice (špitály), pečovala o nemocné a chudé. V Praze založila Anežský klášter (v němž sídlil řád klarisek – ženská větev řádu minoritů) a stala se jeho první abatyší.

   Anežský klášter (postaven asi v letech 1233-1234) je nesmírně významný i z architektonického hlediska: je to nejstarší gotická stavba na našem území.

   Anežka také založila jediný původně český řád, řád Křižovníků s červenou hvězdou, který měl především charitativní poslání.

   Tento řád byl papežem potvrzen v roce 1252. Spoluzakladatelem řádu byl formálně i král Václav I. Je to jediný mužský řád, založený ženou. Původně byl tento řád ryze český, ale dnes působí (kromě mnoha českých měst) i ve Vídni. Velmistr řádu sídlí v Praze v klášteře Křížovníků u Karlova mostu (na Starém Městě).

   Anežka byla svatořečena 12.11.1989.

35)Přemysl Otakar II. (1253-1278)

   Přemysl Otakar II. (* asi 1233), syn Václava I., nastoupil na trůn za příznivé mezinárodní situace. V Říši trvalo v letech 1257-1273 interregnum (bezvládí). Toho využil k posílení svého vlivu.

   Interregnum v Říši trvalo přibližně mezi vládami Fridricha II. Štaufského (1212-1250) a Rudolfa I. Habsburského (1273-1291), v letech 1257-1273. Nominálně sice v té době vládli Richard z Cornwallu (1257-1272, mladší bratr anglického krále Jindřicha III. Plantageneta) a Alfons Kastilský (1257-1284, zvolen jako Richardův protikrál, jinak král kastilský). To ovšem byli cizinci, kteří v Říši neměli prakticky žádný vliv a v Německu se téměř vůbec nevyskytovali.

   Říkalo se mu král železný a zlatý. Opíral se totiž o svou obrněnou jízdu („železný“) a velké bohatství stříbrných dolů v Jihlavě („zlatý“). Svou hloupostí, chamtivostí a bezohledností však proti sobě popudil řadu mocných lidí doma i v Říši a nakonec špatně skončil. V tomto ohledu byl pravým opakem Karla IV., který používal spíše mozek a diplomacii než sílu zbraní…

   Už v 16 letech vedl Přemysl šlechtický odboj proti svému otci, králi Václavu I. Byl však poražen a krátce dokonce uvězněn (roku 1249) na hradě Přimda.

Přemyslova zahraniční politika do roku 1273

  1252 – otec Přemysla donutil, aby si vzal za ženu Markétu Babenberskou, dědičku Horních a Dolních Rakous a Štýrska. To se Přemyslovi pranic nelíbilo, protože v době svatby mu bylo 19 let, zatímco Markétě 50 let. Nežil s ní a Markéta mu již ani nemohla dát potomka-dědice.

   Na Štýrsko si však dělal nárok i mocný uherský král Béla IV. (1235-1270; za něj dosáhlo Uhersko největší rozlohy!).  Mezi Přemyslem a Bélou IV. vypukla válka, která s přestávkou trvala v letech 1253-1260.

   1255 – Přemysl Otakar II. podniknul na přání papeže Inocence IV. křížovou výpravu proti Prusům. Bylo to spíše propagandistické tříměsíční tažení než regulérní křížová výprava. Nicméně během tohoto tažení založil Přemysl Otakar II. významné město Königsberg (česky Královec, dnes ruský Kaliningrad) ve Východním Prusku.

   1260 – bitva u Kressenbrunnu (v Dolních Rakousích, 15 km na severozápad od Bratislavy, na Moravském poli). Přemysl Otakar II. porazil Bélu IV. Největší Přemyslovo vítězství. Bitva rozhodla o tom, že sporné Štýrsko ovládnul Přemysl Otakar II.

   V bitvě pravděpodobně zvítězil Přemysl Otakar II. dosti podlým způsobem, neboť obě vojska tábořila dlouhou dobu na opačných stranách řeky a nikdo se nechtěl přebrodit na druhou stranu, aby nebyl nepřítelem v nevýhodné pozici při brodění napaden. Nakonec se oba králové dohodli, že Uhrové se přebrodí na druhou stranu, Češi je nechají a teprve poté se vojska sešikují a dojde k regulérní bitvě. Češi však dohodu nedodrželi, zaútočili na brodivší se Uhry a snadno v bitvě zvítězili. To tvrdila po bitvě uherská strana, zatímco Češi přišli s verzí, že podmínky naopak porušila uherská strana, když zaútočila na nepřipravené Čechy ihned, jakmile se přebrodila. Logicky je však mnohem pravděpodobnější uherská verze.

   1261 – Přemysl se rozvedl s Markétou Babenberskou a vzal si vnučku Bély IV. Kunhutu, „ohnivou krasavici“ (bylo jí 16 let). Tím stvrdil i své spojenectví s Bélou IV., uzavřené po bitvě u Kressenbrunu. Béla IV. pak skutečně mír s Přemyslem až do své smrti dodržel. Zato rakouské stavy reptaly, jelikož Přemysl zapudil Markétu, skrze niž získal původně vládu v Rakousích. S Kunhutou měl Přemysl Otakar II. syna, Václava II.

   Roku 1266 Přemysl obsadil Chebsko, které nakonec držel v letech 1266-1276. Zabral ho vojenskou silou jako „dědictví po matce“. Jeho matkou byla Kunhuta Štaufská (Švábská), dcera římského krále Filipa Švábského (1198-1208, syn Fridricha I. Barbarossy).

    1269 – Přemysl Otakar II. získal Korutany a Kraňsko. Přemyslova říše (české a rakouské země) sahala tehdy až téměř k Jaderskému moři. Vrchol moci Přemysla.

   V Rakousích, Štýrsku a Korutanech vládl Přemysl jako vévoda, na Moravě jako markrabě moravský. Kraňsko je historické jádro dnešního Slovinska.

   Korutany a Kraňsko získal Přemysl na základě právně pochybné poděbradské smlouvy z roku 1268, kterou mu Oldřich Sponheimský, pán Korutan a Kraňska, slíbil po své smrti vládu v těchto zemích. Roku 1269 Oldřich skutečně zemřel a Přemysl obě země obsadil. Oldřich však pominul práva svého bratra Filipa, a navíc nemohl Oldřich „posmrtně“ volně disponovat svým územím, protože to bylo římským lénem.

   V roce 1271, po smrti Bély IV., propukly také nové boje mezi Přemyslem a Štěpánem, synem Bély IV.

Obrázek: Maximální rozsah panství Přemysla Otakara II. k roku 1276

Boj s Rudolfem Habsburským (1273-1278)

   Přemysl Otakar II. nyní začal usilovat o korunu římského krále.

   1273 – novým římským králem byl zvolen Rudolf I. Habsburský (1273-1291). Přemysl automaticky počítal s tím, že bude zvolen, a dokonce se ani volby neúčastnil, přestože byl jedním z kurfiřtů!

   Rudolf I. Habsburský byl ve srovnání s Přemyslem relativně chudým hrabětem. Centrum jeho hrabství leželo v dnešním Švýcarsku, které tehdy bylo součástí Říše. Byl zvolen ve svých 55 letech především proto, že Přemysl byl velmi silný a všichni se ho báli, zatímco Rudolf vypadal, že nebude mít velký vliv. Rudolf se však ukázal být velmi schopným vládcem. Svoji moc mj. posílil i sňatky svých dětí (měl jich celkem 9).

   Přemysl bral volbu Rudolfa jako svoji osobní urážku a odmítl ho uznat! Rudolf zpočátku postupoval opatrně a získal si proti chamtivému Přemyslu řadu spojenců v Říši i v řadách rakouské a české šlechty. Hlavními protivníky Přemysla v Čechách byli Vítkovci a Rýzmburkové.

   1276 – Přemysl Otakar II. zahájil proti Rudolfu Habsburskému válku. Proti Přemyslovi se však vzbouřila rakouská i česká šlechta. Proto se musel Přemysl Rudolfovi podrobit a vzdát se všech území, která během svého života získal! Ztratil tak všechny rakouské země i Chebsko. Rudolf I. pak zabral rakouské země jako odumřelé říšské léno pro sebe. Od té doby vládli Habsburkové v Rakousku jako ve svých dědičných zemích.

   Nepřátelství nicméně trvalo dál. Rudolf byl odhodlán Přemysla definitivně zničit a Přemysl se se ztrátou rakouských zemí nehodlal smířit. Přemysl navíc vědomě porušil podmínky míru s Rudolfem. Mj. totiž slíbil, že nepotrestá domácí zrádce, kteří se proti němu spojili s Rudolfem. Přemysl však nechal Boreše z Rýzmburka popravit. Vítkovec Záviš z Falkenštejna se pak zachránil pouze útěkem do zahraničí.

   1278 (26.8.) – bitva na Moravském poli. Přemysl Otakar II. x Rudolf I. Habsburský. Přemysl Otakar II. v této bitvě padnul, české země byly okupovány (viz Václav II.).

   K bitvě došlo u vesničky Dürnkrut (česky Suché Kruty). Ty leží na řece Moravě z rakouské strany, na hranici se Slovenskem, 30 kilometrů jižně od Břeclavi, kousek od Kressenbrunu, místa největšího Přemyslova vítězství. Jedna z největších rytířských bitev středověku. Na české straně stálo asi 25000, na straně Rudolfa 30000 vojáků. Část českých rytířů se utopila v rozbahněné řece Moravě.

Zakladatelská činnost Přemysla Otakara II.

   Přemysl nebyl jen velkým válečníkem, ale proslul i jako nejvýznamnější zakladatel českých a moravských měst. Celkem založil asi 25 královských měst. Některá založil fakticky, „na zeleném drnu“, jiná právně (tj. udělil městská privilegia osadě, která zde již předtím stála).

   Založil například tato královská města: Malá Strana (tj. „Menší Město“, roku 1257, zatímco „Větší Město“, tj. dnešní Staré Město, založil právně jeho otec Václav I. roku 1230), Písek (s nejstarším dochovaným kamenným mostem v Čechách z let 1263-1265), České Budějovice (1265; vybudoval je uprostřed vítkovských držav, což vzbudilo odpor tohoto rodu), Domažlice, Tachov, Ústí nad Labem…

   V této době také vznikala poddanská města, která budovali velcí feudálové. Nejvýznamnějším takovým městem byl Český Krumlov (založený asi mezi roky 1230-1239), který patřil Vítkovcům.

   Většinu obyvatel nově založených měst tvořili Němci. Ve 13. století byla druhým největším městem v českých zemích Jihlava. Později ji na tomto postu vystřídala Kutná Hora. Obě města mimořádně zbohatla díky těžbě stříbra.

   Přemysl Otakar II. rovněž stavěl královské hrady. Některé přímo založil (například Bezděz), jiné dostavěl (např. Zvíkov, který založil a začal stavět už jeho otec Václav I.).

   Hrady si ovšem stavěla i šlechta. Například Vítkovcům patřil hrad Rožmberk.

36)Václav II. a Václav III.

Václav II. (1278-1305)

   Václav II. (*1271) byl teoreticky králem od roku 1278. V době smrti jeho otce na Moravském poli mu však bylo pouhých 7 let, a české země byly navíc zpočátku 5 let okupovány. Proto se jako začátek jeho vlády uvádí i rok 1283.

Okupace Čech a Moravy (1278-1283)

   Po smrti Přemysla Otakara II. byly české země 5 let okupovány. Moravu obsadil Rudolf Habsburský, zatímco Čechy nakonec dostal do správy Ota Braniborský (markrabě braniborský („Braniboři v Čechách“).

   Ota V. Braniborský byl bratrancem Václava II. Otova matka Božena Česká byla sestrou Přemysla Otakara II. a královna-vdova Kunhuta u něj se synem Václavem hledala ochranu. Rudolf Habsburský vpadnul do Čech, ale Ota proti němu vytáhnul s vojskem. K boji nedošlo, u Kolína se nakonec Ota s Rudolfem dohodli, že si vládu rozdělí: Rudolf bude okupovat Moravu a Ota Čechy, a to po dobu 5 let. Ota Braniborský zároveň získal poručnictví nad malým Václavem.

   Malý Václav byl nejdříve Otou Braniborským internován na Bezdězu, později byl převezen do Německa. Doba braniborské okupace Čech byla dobou hospodářského rozvratu a šlechtické anarchie. V Čechách i na Moravě dokonce došlo v roce 1282 k hladomoru.

Záviš z Falkenštejna

   Roku 1283 okupace Čech a Moravy skončila. Česká šlechta vykoupila Václava od Oty Braniborského a Václav II. se vrací domů. Pořád mu ovšem bylo pouhých 12 let, takže zpočátku za něj vládnul poručník Záviš z Falkenštejna, šlechtic z rodu Vítkovců. Ten se stal nejdříve milencem a poté i manželem Václavovy matky Kunhuty.

   1285 – zemřela Václava matka Kunhuta. Ve stejném roce se také Václav oženil. Vzal si Gutu Habsburskou, dceru Rudolfa Habsburského, a ujal se samostatné vlády.

   S Gutou (*1271) pak měl Václav II. svého jediného syna, Václava III., který se narodil roku 1289. Guta zemřela v roce 1297, ve věku pouhých 26 let, po porodu.

   Pozice Záviše z Falkenštejna byla poté výrazně oslabena. Guta a někteří čeští šlechtici Záviše nesnášeli a intrikovali proti němu. Václav nakonec uvěřil, že Záviš plánuje spiknutí, nechal ho zatknout a odsoudit k smrti. To však vyvolalo vzpouru Vítkovců. Václav II. proto vodil Záviše jako své rukojmí od jednoho vítkovského hradu k druhému. Všechny vítkovské hrady se vzdaly, až na Hlubokou → roku 1290 byl Záviš z Falkenštejna před Hlubokou sťat.

České stříbro

   Během vlády Václava II. proběhnul bouřlivý rozvoj Kutné Hory, která byla tehdy největším stříbrným dolem v Evropě. Těžbu stříbra bylo třeba upravit i právně →

   1300 – Václav II. vydal Ius regale montanorum, na svou dobu vynikající horní zákoník. Upravoval podmínky těžby a mj. dbal i na sociální zabezpečení horníků a na bezpečnost práce v dolech. Je psán latinsky a byl sestaven za pomoci italských právníků.

   Součástí tohoto zákoníku byla také mincovní reforma → roku 1300 se začal razit pražský groš, nejslavnější český středověká mince.

   Pražský groš měl původně hmotnost kolem 3.6 gramu a ryzost stříbra 933/1000. Dělil se na 12 menších peněz, tzv. parvů. Mince se razila ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Později se zmenšila hmotnost i ryzost mince. Pražský groš se razil až do roku 1547 a platil až do roku 1644.

Polská a uherská koruna

   Václav II. využil sporů mezi polskými Piastovci. V Polsku zasáhnul vojensky i finančně (podplácel Poláky českým stříbrem). A když roku 1297 zemřela jeho první žena, Guta, oženil se (roku 1300) s Eliškou Rejčkou (latinsky Richenza) z rodu Piastovců.

   Eliška Rejčka se narodila roku 1288, v době svatby s Václavem jí tedy bylo pouhých 12 let (Václavovi 29). Jejím otcem byl Přemysl II. Velkopolský, polský král v letech 1279-1296. V 17 letech, roku 1305, Eliška Rejčka ovdověla. Hned roku 1306 se však vdala za Rudolfa I. Habsburského, nového českého krále. Po Rudolfově smrti (1307) ovdověla podruhé. Poté se stala milenkou Jindřicha z Lipé, jednoho z nejmocnějších českých šlechticů. Zemřela roku 1335 na Starém Brně, kde byla pohřbena po Jindřichově boku.

   1300 – Václav II. se nechal v Hnězdně korunovat za polského krále. Polsko ale zdaleka neovládal celé a měl tu řadu odpůrců.

   1301 – vymření Arpádovců v Uhrách. Poslední Arpádovec, Ondřej III., neměl syna, jen dceru Alžbětu. A ta byla zasnoubena Václavu III. Roku 1301 jí ovšem bylo pouhých 9 let. Václav II. toho využil, podplatil řadu uherských magnátů českým stříbrem a dosáhnul toho, že jeho syn Václav III. byl zvolen uherským králem (v Uhrách používal jméno Ladislav V., korunovace uherským králem proběhla ve Stoličném Bělehradě – Székesfehérváru). Část uherské šlechty však Václava III. neuznala a prosazovala nárok Karla Roberta z Anjou, kterého navíc podporoval i papež.

   Václav II. však nebyl schopen všechny tři koruny udržet, protože měl mocné odpůrce. Mj. proti němu vytáhnul i Albrecht Habsburský (nejstarší syn římského krále Rudolfa Habsburského), který oblehl Kutnou Horu. Václav II. proto svého syna nakonec roku 1304 z Uher odvezl a vytáhnul proti Albrechtovi. Ten ustoupil. Avšak roku 1305 Václav II. nečekaně zemřel. Bylo mu pouhých 34 let, příčinou smrti byla tuberkulóza.

Václav III. (1305-1306)

   Václav III. (* 1289) byl jediným synem Václava II. a jeho první ženy Guty. Vzdal se uherské koruny (tu pak získal Karel Robert z Anjou) a usmířil se s Albrechtem Habsburským. Oženil se s Violou Těšínskou (*asi 1290), s níž však již nestačil zplodit potomka.

   1306 (4.8.) – Václav III. byl zavražděn v Olomouci, kde pobýval během svého vojenského tažení do Polska. Bylo mu pouhých 16 let a 10 měsíců. Motiv vraždy je nejasný a ani se neví, kdo ho zavraždil. Dožil se nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Jeho vraždou vymřel rod Přemyslovců po meči.

   Stráže sice ubily hned po vraždě jakéhosi Konráda z Botenštejna, ale je velmi pravděpodobné, že ten vrahem nebyl.

   Václav III. byl posledním mužským Přemyslovcem v přímé linii. V Opavě však ještě žili opavští Přemyslovci, potomci Mikuláše Opavského, který byl nemanželským synem Přemysla Otakara II. Poslední opavský Přemyslovec, Valentin Hrbatý, kníže ratibořský, zemřel roku 1521. Jeho smrtí vymřeli definitivně Přemyslovci po meči i v boční linii.

Datum poslední aktualizace: 22.1.2014

petr.daubner

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní. Na těchto stránkách se tedy snažím skloubit zejména zeměpis a cestování. Další informace o mně naleznete zde

    Petr Daubner napsal 871 příspěvků Zobrazit všechny příspěvky člena

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *