Vodopády Iguacu – velkolepá rozbouřená voda na řece Paraná

Svou velkolepostí prý předčí ty Viktoriiny a velikostí se rovnají Niagarským. Musíte je však navštívit v tom správném ročním období a ve správném státě. A jaké další záludnosti si na vás tento jedinečný div přírody ještě nachystal?

Bohatě členěná krajina dělí dravý rok řeky Paraná na hranicích s Brazílií a Argentinou na dva velkolepé terénní stupně, bohatě zdobené množstvím skalnatých ostrovů a ostrůvků a tropickými rostlinami. Právě tudy se valí hřmící vody na své nekonečné cestě k moři. V době největšího průtoku v období dešťů tu proteče až 4 700 m² za vteřinu.

Mimochodem toto zvláštní pojmenování vzniklo z původního indiánského jazyka Guaraní, kdy GUASU znamená řeka nebo voda a Y pak prostě velký.

Kdy nejlépe navštívit Iguacu?

Toto období trvá přibližně 80 dní, z turistického hlediska jsou však nejlepší první dva týdny, jinými slovy konec března. Tehdy je totiž už hladina řeky zvednutá vlivem přicházejících dešťů, u samotných vodopádů je však počasí stále ještě vcelku přívětivé.

Počítejte však s tím, že velkolepý pohled nebude zadarmo. Pokud si chcete krásu Iguacu opravdu užít, musíte se vyhnout davům turistů, kteří často bez nadsázky dokáží dunící vody doslova překřičet, o tlačenici na nejlepších místech ani nemluvě.

Pro ty nejlepší zážitky se tak musíte vypravit brzy ráno, a to nejlépe taxíkem. Rozhodně to stojí za to, i když se budete muset o místo podělit i s místními návštěvníky hotelu Iguacu nad vodopády. Právě v tuto dobu (nebo za soumraku, kdy už je ovšem park pro běžné návštěvníky uzavřen) můžete pozorovat pestře zbarvené tukany prolétající samostatně nebo v párech okolo duhové vodní tříště. Jen pro zajímavost, oba národní parky dohromady navštíví každý rok 3-5 milionů turistů z celého světa.

Z brazilské nebo argentinské strany?

Jednoznačnou odpověď vám nedáme. Každá návštěva má totiž své kouzlo. Vodopády Iguacu obklopují z obou stran národní parky, chránící přírody a zejména pak vzácné tukany a leguány, které můžete čas od času s trochou štěstí spatřit. Blíž se k nim dostanete z Brazílie, která vám nabídne i celkový pohled na tu nádheru. Vstupné je tu však dražší a zvlášť platíte i za takové „maličkosti“ jako je projití stezkou okolo vodopádu.

To brazilská strana je k turistům mnohem přívětivější. O panoramatický výhled na vodopády sice přijdete, zato se můžete rozlehnou oblastí okolo nich potulovat zcela bez omezení. A nesmyslné poplatky tu prakticky neznají. K ceně vstupenky do parku patří navíc i vláček, který vás proveze vskutku zajímavými zákoutími.

Dostanete se tu také na dosah ruky k nejhlubšímu místu vodopádů Iguacu – Ďáblovu chřtánu. Pohled na pěnící a vířící vody je neopakovatelný, a na davy turistů tu také obvykle nenarazíte.

Náš tip: Dostanete-li se k vodopádům Iguacu za slunečného počasí, překvapí vás množství duh, vznikajících z prosvícené vodní tříště.

Každopádně si na výlet k vodopádům nezapomeňte přibalit pasy, abyste nechtěně nemuseli řešit potíže s nelegálním překročením hranic. Pomoci v orientaci vám mohou i všudypřítomné ukazatele. Zatímco ty brazilské hlásají Cataratas do Iguacu, argentinské zase Cataratas del Iguazú.

Když vodou kráčí historie

Vznik vodopádů můžeme historicky datovat přibližně do období před 150 miliony lety. Pro západní svět objevili vodopády Iguacu jako první křesťanští misionáři. Byli fascinováni jejich zjevem a okamžitě je pojmenovali Vodopády svaté Marie, jejich snaha však vyšla na prázdno, protože časem se v řeči místních i zeměpisných mapách opět prosadil původní mnohem líbivější název.

Koneckonců, právě domorodci jim vděčili za mnohé. Představovaly totiž významnou překážku pro bandity, plundrující osady původních indiánů. Přeživší byli po řece dopravováni do otrokářských táborů, a odtud pak ke svým novým pánům. Osady nad vodopády Iguacu, které zde brzy začali zakládat i křesťanští učitelé, však jejich nájezdům více než 100 let odolávaly. Teprve poté se je nezvaným návštěvníkům podařilo obejít po souši.

Zajímavost: Podle legendy utichlo mohutné hřmění vodopádů v celé jejich historii pouze dvakrát, a to v době, kdy záplava v jejich spodní části dosáhla hranice prvního vodopádového stupně. Vzhledem k mohutnosti celého komplexu se však něčemu takovému nechce věřit, a ani žádné geologické důkazy podobná fantastická tvrzení nepodporují.

Dalším významným milníkem byl rok 1984, kdy byly vodopády Iguacu vyhlášeny jako světové dědictví UNESCO (na argentinské straně, ta brazilská si na toto ocenění musela ještě dva roky počkat). Právě tento výbor se před několika lety postaral o menší rozruch. Ještě donedávna si totiž mohli všichni movitější návštěvníci zaplatit přelet vrtulníkem až nad samou hranicí zpěněné vody. UNESCO však podobné aktivity zakázalo kvůli rušení divoké zvěře.

Málokdo však ví, že v roce 1999 byl brazilský národní park vodopádů Iguacu umístěn i na seznam tzv. ohroženého kulturního dědictví, a to kvůli aktivitám místních obyvatel, kteří si k vodopádům prosekali přímou cestu pralesem. Vláda naštěstí zasáhla a celé místo rekultivovala, takže dnes už z tohoto ponižujícího seznamu opět zmizel.

Kam se vypravit v okolí?

Kromě nádherných přírodních divů si však při cestě k Iguacu můžete dopřát i špetku těch technických. Stačí se vydat k blízké vodní nádrži Itaipú na řece Paraná, jež se ještě donedávna honosila titulem největší přehrada a vodní elektrárna na světě (dnes ji už předčily Tři soutěsky v Číně) a za menší vstupné si můžete prohlédnout historii i samotnou hráz s vodními turbínami. Rozhodně jde o velmi zajímavý výlet nejen pro milovníky techniky.