Reinhard Heydrich

Reinhard Heydrich
Libí se vám článek?

Reinhard Heydrich

(† 4.červen 1942)

Syn ředitele konzervatoře v Halle, vynikající houslista. Nadaný a všestranný sportovec, milující manžel, starostlivý otec. A také „muž se železným srdcem“ (Hitler), „vůdce smečky ostrých vlků“ (Wolff), „nejlepší SS-man“, architekt „konečného řešení“ židovské a české otázky, třetí muž Třetí říše. Jeho jméno provázel děs a hrůza (bez přehánění), přesto jeho první skutečný životopis vyšel česky teprve 60 let po jeho smrti. Reinhard Heydrich.

Otec k dětem žádný vnitřní vztah nezískal. Byl stále pryč na pěveckých večírcích, měl četné společenské povinnosti čestného rady Německé říšské šermířské školy, byl členem zednářské lóže „U tří kordů“ (za to mu jako katolíkovi hrozila exkomunikace). O masopustu byl jako „witzmeister“ neodmyslitelnou součástí společenského života Halle.

Matka, přesvědčená a „mimořádně fanatická“ katolička, se kromě důrazu na náboženskou výchovu starala i o hudební výchovu dětí. „Reini“ prý uměl číst noty dříve než písmenka, bezchybně hrál nejrůznější klavírní etudy a začal se učit na housle. Ve škole platil za poslušného, pilného a nadaného, trochu do sebe obráceného žáka.

„Chtěl být lepší než ostatní, chtěl být nejlepší. V tomto boji o výkon si vypěstoval již záhy demonstrativní cynismus. Když ho velice přísná matka, která pokládala rákosku za velmi účinný pedagogický nástroj, zase jednou zbila, nevydal ze sebe ani hlásku a s chladnou zdvořilostí nastavil k výprasku druhou stranu.“  (G.Deschner)

„Byl zprvu velmi slaboučký a starší chlapci ho často tloukli. Mluvil vysokou fistulkou, a spolužáci se mu proto posmívali. Dostal přezdívku „Hebbe“, koza. Pisklavý hlas mu ostatně zůstal i dlouho potom (v době služby v námořnictvu mu říkali „bílý kozel“). V narážce na pověsti kolující po Halle, že ředitel konzervatoře, který dovedl tak výborně karikovat Židy, je možná jedním z nich, pokřikovali spolužáci za štíhlým a vytáhlým gymnazistou „Isi, Isi“… Mladší bratr Heinz učinil pokřikování Isi přítrž až s nožem v ruce.“  (G.Dreschner)

Ačkoli rodina tyto pověsti opakovaně důrazně vyvracela (mj. i v brožuře k jubileu konzervatoře), udržovala s židovskými občany Halle docela normální styky. Židé posílali své děti do Heydrichovy konzervatoře, patřili ostatně k pevnému společenskému rodinnému okruhu. Často jejich dům navštěvovali.

Rozhodnutí 18letého Reinharda vybrat si povolání námořního důstojníka vyvolalo v rodině nesouhlas – ředitel konzervatoře Heydrich doufal, že ve svém synovi najde následovníka.

„Politicky byl v tu dobu zcela netknutý. Stranickou politiku považoval jako důstojník námořnictva za něco nečistého. Stranickým pletichařením opovrhoval. Nos ohrnoval i nad NSDAP, kterou znal jen z doslechu, nad frajtrem Hitlerem v jejím čele i nad mrzáckou řečnickou hvězdou Goebbelsem. Za nejdůležitější tehdy pokládal svou kariéru u námořnictva.“  (Lina Heydrichová, vdova)

Po briskním odmítnutí první snoubenky vyvolal její otec čestný soud. Šéf vedení námořnictva, admirál Raeder, rozhodl v dubnu 1931 o Heydrichově „okamžitém odchodu pro nedůstojné jednání“. Byl vyhozen rok před dosažením nároku na penzi. S vědomím konce vysněné kariéry se zhroutil. Proplakal prý celé dny.

„Vyhazov z námořnictva byl pro něj nejhorší ranou v životě, zasáhlo ho to mnohem více než později zranění při atentátu. Ztráta výdělku ho tolik nesklíčila, ale lpěl až fanaticky na povolání důstojníka.“  (Lina Heydrichová)

„Záchranou“ pro Reinharda se stala jeho kmotra a dlouholetá přítelkyně rodiny, která ho odkázala na svého syna, jednoho z původních nacionálních socialistů (a později oberguppenführera SS), barona Karl von Ebersteina (=Karlíček). Osobně znal velmi dobře vlivného vrchního vůdce SA Röhma i tehdy ještě téměř neznámého „říšského vedoucího SS“ Himmlera.

Pro Heydrichovu matku byla činnost v NSDAP „stavovsky absolutně v pořádku“. Vždyť u nich byl i baron von Eberstein. „Hlavně že nebude deklasován.“

Jeho snoubenka Lina (zanícená nacistka) Reiniho přemluvila, aby se vyhnul té „bandě darebáků“ (=SA), ale vstoupil do „skutečné elity, v každém ohledu jako vojsko“ (=SS).

V roce 1929 velel Himmler ne více než 280 mužům, v roce 1931 překročil počet příslušníků SS deset tisíc. Himmlerovými slovy šlo o „výběr rasově nejlepších lidí“, vybíraných podle tělesné velikosti a „podílu nordické krve“.

„Mohla se tu nosit uniforma, a právě ta vojenská stránka mu lahodila. A také úkol měl v sobě pro Heydricha něco vojenského. Měl za to, že se tam bude moci lépe realizovat než u civilních nabídek.“  (ze svědectví nejbližšího přítele z dětství)

„O druhém svátku vánočním (=1931) jsme byli evangelicky oddáni v malém vesnickém kostelíku v Grossenbrode. Můj ženich byl tehdy ještě prakticky neznám, ale já jsem už ve straně něco znamenala… Našeho smýšlení byl i pastor… Tam, kde jinak visí holubice, udělaly ženy z NSDAP hákový kříž z jedlového chvojí. Jako téma oddávací řeči zvolil pastor Lutherova slova: I kdyby byl svět plný ďáblů, přece se nám to musí podařit. Bruno Heydrich, Reinhardův otec, složil Otčenáš.“  (Lina)

Jako svatební dar měl říšský vedoucí SS v záloze povýšení: 25. prosince (už předtím byl povýšen na hauptsturmführera, čímž překonal svou starou hodnost u námořnictva) se Heydrich stal sturmbannführerem.

V únoru 1933 – už po Hitlerově nástupu k moci – byl poslán do Ženevy na mezinárodní odzbrojovací konferenci; byl přidělen k německé delegaci jako „policejní a bezpečnostní expert“. Nedokázal pochopit, o čem se vlastně v této „žvanírně“ jedná. Stěžoval si, že nebyla vyvěšena nová německá vlajka Třetí říše s hákovým křížem. Když byl odbyt, obstaral si ji sám a v noci spustil přes hřeben střechy hotelu. Na břehu Ženevského jezera tak poprvé zavlála vlajka se zlověstným symbolem.

„Zápal, s jakým bavorská politická policie pod Heydrichovým vedením, jenž nyní mohl dát konečně průchod svému loveckému pudu, zatýkala a zadržovala, vedl k tomu, že v Bavorsku byl záhy internován vyšší počet politických vězňů než ve všech ostatních zemích Říše včetně Pruska. Dokonce ani říšskému ministru vnitra Frickovi, přesvědčenému nacistovi, nebyl vysoký počet bavorských vězňů po chuti a upozorňoval Heydricha na existující nepoměr, ale marně.“  (G.Dreschner)

„Spolupracovníci i pozorovatelé s údivem sledovali, jak se v novém řemesle prosazuje amatér, který ač šéfem státního úřadu, nebyl nikdy úředníkem, kterému se nedostalo žádného policejního a byrokratického vzdělání a jenž byl mladší než v průměru jeho úředníci (=1934 mu bylo třicet)… Kombinační schopnosti jeho rozumu, spojené s nebývale pronikavým instinktem, mu dovolily u každého úkolu, na který se podíval, rozlišit hned podstatné od nedůležitého. Nepotřeboval se do čehokoli, co dělal, nějak zabíhat…

  Teď mu přišla vhod jeho fenomenální paměť: všechna telefonní čísla znal nazpaměť. Své referenty šokoval tím, že si pamatoval na případy staré celé měsíce a z rukávu sypal čísla dokumentace, která musel dokonce i příslušný referent teprve vyhledat.“  (týž)

„Nepřítelem státu je dnes každý, kdo působí proti národu, straně a státu, jejich světonázorovým základům a jejich politickým aktivitám.“  (Heydrichův spolupracovník, 1937)

„Úplné podchycení protivníka v jeho duchovních základních prvcích, naprostá identifikace a kriminalistické zjištění jeho organizačních forem a personálního obsazení a konečně plánovité potírání, ničení, ochromování, vyřizování tohoto protivníka donucovacími prostředky exekutivy. Zatímco stará policie se musela omezovat ve své práci na jednotlivé případy a postihovat pachatele, až když byl čin spáchán, základní myšlenkou pro bezpečnostní policii a SD je prevence v oblasti politické i kriminalistické.“

 

„Ze všech nepřátelských skupin pokládal za nejnebezpečnější církev. Politický katolicismus byl podle něj nepřítelem číslo jedna. Vždyť ho nemohl uchopit!“  (Lina Heydrichová)

„Nestačí, že se po staletí snažili zničit hodnoty krve a ducha našeho národa, převzetím vnějších forem předstírají udržení těchto hodnot a dnes tvrdí, že jsou obhájci tohoto světa. Místo aby byli nezištnými prostředníky, dobývali, zastírajíce se církevními záležitostmi, jednu mocenskou pozici za druhou…

  Nejlepší příklad takové světské arogance církví je pokus sabotovat zákon o sterilizaci a rasové zákonodárství… Dnes tak do vůdcem sjednocené národní pospolitosti vnášejí nedůvěru a pochyby a pokoušejí se zasít do strany a státu sémě nesváru.“  (Heydrich o církvích, 1935)

Dokonce i Hitler ho musel brzdit, když navrhoval infiltrovat kněžské semináře agenty SD. Znechucený Heydrich se nechal slyšet: „Když to bude nutné, půjdu dokonce i já se svíčkou v procesí o Božím těle!“

 

S vlastní matkou (jehož kariéry u SS si nesmírně cenila) se nepohodl poté, kdy dal zatknout míšeňského biskupa. Ze strany církve (katolické) bylo 1934 přijato rozhodnutí o neslučitelnosti, které zakazovalo angažovaným katolíkům členství v SS, a od 1937 dokonce i ve straně. Heydrichův církevní referent v SD (katolický duchovní Hartl), byl roku 1934 exkomunikován.

„Opět se prokázalo, že ze sil, jejichž působení není omezeno hranicemi státu, … je politický katolicismus nejnebezpečnější.“  Tato jeho slova patřila samozřejmě mezi „přísně tajná“ a měla být uložena v „pancéřové skříni“, ale jednou jedenkrát svůj názor vyjevil veřejně, v novinách Völkischer Beobachter:

  „Není tato obratnější a jemnější práce na podvracení jednotné vůle německého národa ještě nebezpečnější než leckterá velezrada či vlastizrada komunistů právě proto, že si jí hned každý nevšimne?“ 

 

Přes veškerý odpor, který k tomu projevoval Himmler i Hitler, se dával co nejčastěji „odvelet“ k nasazení na frontě (patřil k rezervním pilotům). Už v civilním životě byl nadšeným letcem s účastí v soutěžích letecké akrobacie. K prvním bojovým letům vzlétl za norského tažení a potom k výzvědným letům nad Anglií a Skotskem. Mezi lety se vracel nočním strojem do Berlína, aby svou nepřítomnost pokud možno utajil před oběma prvními muži Třetí říše… Polní pohlednicí z 5.května 1940 (létal nyní jako major nad Nizozemskem a Belgií) ujišťoval zneklidněného Himmlera, že bude „do osmi dnů zase v úřadě“…

 

Bylo mu kategoricky zakázáno létat, proto byl nucen své další výlety na frontu důsledně tajit. Jednou byl nucen nouzově přistát za sovětskými liniemi a muselo ho odtamtud vysvobodit německé úderné komando. Vše se uzavřelo důtkou před nastoupeným mužstvem a následným pokáráním od Himmlera a Heydrich (který se už 1936 spolupodílel na organizaci berlínské olympiády) se upnul ke sportu.

„Kdo ho zná, ví, že ani tentokrát nedozná klidu. Neodpočívat a neoddychovat, stále na sobě pracovat a hnát se vpřed, to je jeho základní postoj, stejně ve sportu jako v práci.“  (H.Daniels, špičkový funkcionář německého sportu, srpen 1941)

Když v prosinci 1941 (už ve funkci zastupujícího říšského protektora) při mezistátním turnaji Německo-Maďarsko nečekaně vypadl jeden z nominovaných šermířů německého národního mužstva, Heydrich nakrátko zaskočil. Neměl možnost účastnit se tréninku, a přesto vyšel z tohoto závodu jako nejlepší německý a druhý nejlepší šermíř vůbec.

„Jak velmi mu záleželo na tom, aby byl pokládán za férového sportovce, dokazuje fakt, že svého trenéra výslovně požádal, aby ho při všech závodech hned napomenul, jakmile by bylo možno jeho chování pokládat za nesportovní… Když v roce 1940 reptal proti rozhodnutí sudích, hlavní rozhodčí ho napomenul a Heydrich se ihned podřídil.“  (G.Deschner)

Svou nedůvěru nezastavil ani před ostatními straníky a vládními veličinami. Účelově „pro každý případ“ sbíral informace o výstředním milostném životě Josefa Goebbelse, sledoval korupci v kruzích okolo Göringa, Bormanna považoval za možného agenta NKVD a jeho pátrací mánie se nezastavila ani před diskutabilní minulostí Himmlera a Hitlera (!).

„Hnací síly protivníka jsou věčně stejné: světové židovstvo, světové zednářstvo a z větší části politické kněžstvo, jež zneužívá náboženské city.“  (1936)

„Reinhard byl hluboce přesvědčen o tom, že Židé musejí být od Němců odděleni. Židé byli v jeho očích… kořistníci bez vlasti, jejichž jedinou starostí bylo zajistit si výhody a nakonec se přisát jako upíři k tělu cizího národa.“  (Lina Heydrichová)

„Árijským zákonodárstvím nebylo židovské nebezpečí pro Německo zažehnáno… Buď protivníka definitivně přemůžeme, nebo jdeme ke dnu.“  (1936)

V důvěrném kroužku se označil za sionistu a představoval si, že by bylo možné „problém“ vyřešit postupným vysídlením židovského etnika do Palestiny. V únoru 1937 přivítal vyslance tajné sionistické organizace Hagana, na podzim byla návštěva oplacena výletem Heydrichova referenta pro židovské záležitosti Hagena a jeho pomocníka Eichmanna do Palestiny (!).

„Udělali jsme to tak, že jsme bohaté Židy, pokud se chtěli vystěhovat, přinutili ke složení určité částky u židovské náboženské obce. Problémem nebylo dostat ven bohatší Židy, ale židovský plebs.“  (po anšlusu Rakouska, jaro 1938)

Židovské držitele polských pasů (v počtu 15 tisíc) dal jako nežádoucí cizince vysídlit přes polské hranice. Protože se však polské pohraniční úřady zdráhaly tak velký počet Židů přijmout, Heydrichova bezpečnostní policie je v noci na 29.říjen 1938 zahnala přes hranici do Polska násilím (=první masová deportace Třetí říše).

„Jakkoli budou Židé odstraněni z hospodářského života, přece tu koneckonců zůstane základní problém, odchod Židů z Německa… Ve Vídni jsme na pokyn říšského komisaře zřídili centrálu pro vystěhovalectví Židů, díky níž dosud opustilo Rakousko 50 000 Židů, zatímco ze staré Říše jsme za stejnou dobu dokázali dostat jen 19 000 Židů.“

„Oba vyslanci Mossadu, Pino Ginzburg a Moše Auerbach, SD nabídli, že pomohou při přepravě Židů určených černým řádem k vystěhování. Ginzburg rozbil stan v Berlíně a Heydrich na něho naléhal, aby každý týden odeslal do Palestiny 400 Židů… Mossad a SD se společně snažily přelstít stále bdělejší Brity, kteří…beztak nízké legální imigrační kvóty brzy stlačili na nulu… Na říjen 1939 schválil Heydrich dokonce přímý transport z přístavů Hamburk a Emden, pro který již Mossad připravil další lodní kapacity, když tu připravila spolek SD a sionismu o budoucnost válka…“  (G.Deschner)

31.srpna 1939 zinscenoval fingované přepadení německé vysílačky v Gliwicích, které posloužilo jako záminka k útoku na Polsko. Druhá světová válka se rozhořela den poté.

„Roku 1939 mě pan generál polní maršál (=Göring) pověřil z titulu zmocněnce pro čtyřletý plán provedením vystěhování Židů z celého území Říše. V následující době se podařilo, přes velké těžkosti, dokonce i během války ve vystěhování Židů úspěšně pokračovat. Od převzetí úkolu mou služebnou 1.ledna 1939 dodnes opustilo říšské území více než 200 000 Židů.“  (z listu „milému straníkovi von Ribbentropovi“, 24.6.1940)

„Popravit je nutno všechny funkcionáře Kominterny (stejně jako komunistické profesionální politiky vůbec); vyšší, střední a radikální nižší funkcionáře strany, ústředních výborů, župních a územních výborů; lidové komisaře; ostatní radikální živly (sabotéry, propagandisty, záškodníky, atentátníky, štváče atd.); Židy na stranických a státních postech.“  (dva týdny po přepadení SSSR, počátek července 1941)

„Protože se nám v budoucnu otevře prostor u Ledového moře, kde vytvoří koncentrační tábory ideální domovinu pro 11 milionů Židů z Evropy, bude tam snad možno neponěmčitelné zdatné české kvalifikované dělníky použít pozitivně s proněmeckým úkolem jako předáky, dohlížitele atd.“  (z tajného projevu, Pražský hrad 4.2.1942)

„V průběhu konečného řešení mají být Židé pod příslušným vedením pracovně nasazeni. Ve velkých pracovních kolonách, oddělených podle pohlaví, budou práceschopní Židé odváděni na tato území a cestou budou stavět silnice, přičemž většina z nich bezpochyby odpadne přirozeným úbytkem… Se zbylými, kteří v každém případě zůstanou a kteří budou bezpochyby představovat tu část, která je nejvíce schopna odporu, budeme muset naložit odpovídajícím způsobem, poněvadž jde přirozeně o ty nejlepší, kteří by po propuštění představovali zárodek nového rozmachu židovstva…“  (na přísně tajné konferenci ve Wannsee, které předsedal a která v 90 minutách rozhodla o „konečném řešení“, 20.leden 1942)

„Vy v cizině nás máte za krvavé psy, že je to tak? … Je to možná příliš tvrdé vůči jednotlivci, ale my musíme být tvrdí jak žula, jinak bude po díle našeho vůdce veta. Mnohem později nám poděkujete za to, co jsme vzali na svá bedra.“  (v rozhovoru s komisařem Společnosti národů Burckhardtem, který žádal o povolení navštívit německé koncentrační tábory)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Když byl v září 1941 jmenován zastupujícím říšským protektorem, došlo kvůli tomu (podle vdovy) ke skutečné manželské krizi: „Že ses nestal raději poštovním poslíčkem!“

  Heydrich pak svou ženu po telefonu zapřísahal: „Pochop přece, co to pro mě znamená: Konečně jednou pozitivní úkol! Konečně jednou něco jiného než odpadkový koš Říše!“

 

„Jako Vůdcem pověřený zástupce reichsprotektora v Čechách a na Moravě mám čest, pane státní prezidente, vás navštívit a pozdravit v naději, že po dobu mého úředního pověření…budeme společně působit v zájmu veškerého obyvatelstva Říše.“  (Háchovi, 28.9.1941)

„Jednou tu žijete uprostřed osudového evropského prostoru… pochopte konečně, že obyvatelé tohoto prostoru nemohou dělat politiku v zájmu Londýna a Moskvy… V tomto smyslu vás žádám, abyste se dali do práce.“  (protektorátní vládě, týž den)

„Vláda se nepostavila proti vědomé pasivitě generála Eliáše a tím jeho velezrádné a zemězrádné činnosti z nedbalosti poskytovala podporu…“  (M.Bormannovi, týž den)

 

„Dělat vše, co slouží Evropě, jak ji Velkoněmecko buduje, a zamezit všemu a potírat vše, co jí škodí.“  (hlavní heslo jeho protektorátní mise)

Stanné právo, které zasáhlo české země s Heydrichovým nástupem, znamenalo okamžité zatčení předsedy vlády gen.Aloise Eliáše a zřízení stanných soudů. Odbojové organizace budou během několika týdnů prakticky zlikvidovány.

„Tato část Říše je součástí Říše… Tento prostor se musí stát jednou německým a Čech nemá v tomto prostoru koneckonců co pohledávat… (z tajného projevu v Černín. paláci, 2.10.1941)

  „Musím mít celkový obraz obyvatelstva a pak mohu říci, obyvatelstvo vypadá tak a tak. Existují totiž různí lidé: jedni jsou dobré rasy a špatně smýšlející, to je pak jednoduché, ty musíme dostat ven. Na Východě je místa plno. Potom zůstává ještě střední vrstva uprostřed a právě tu musím přezkoumat… Špatně smýšlející lidé dobré rasy jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva…“  (tamtéž)

„S obzvláštní škodolibostí hlásil první výsledky rasových měření. Vše nasvědčovalo tomu, že alespoň šedesát procent Čechů dosahovalo týchž průměrných rasových koeficientů jako Němci. Z jím rutinně objednané studie rasového a osídlovacího úřadu vyplývalo, že…zatímco bylo pro Čechy a Moravu zjištěno 45 procent „lidí převážně nordického, dinárského nebo západního typu a míšenců, kteří se na těchto rasových skupinách rovnovážně podílejí“, v německých Sudetech to bylo jen 25 procent.“  (G.Deschner)

„Vezmeme-li nyní z technického hlediska v úvahu, že …jsme jen při potírání české zpravodajské služby zabavili v uplynulém období cca 90 krátkovlnných vysílaček…, že počet rozsudků činí přibližně 400-500, zatímco počet zatčených činil a činí 4 000 až 5 000, pak vám bude jasné, že zde šlo o organizaci, pro kterou bylo ještě charakteristické, že lidé, kteří byli zatčeni nebo odsouzeni k smrti, byli vesměs lidé s vysokými duchovními kvalitami, že to nebyli žádní souputníci, ale vedoucí aparát! Z toho můžete vidět, co by se tu dalo očekávat!“  (stále 2.10.1941)

„Kdybychom byli chtěli zatknout všechny ty, kteří o tom (=Eliášově odbojové činnosti) věděli, byli bychom jich museli zatknout mnohem víc. Zneškodnil jsem jen klíčové pozice, a ty ostatní, kteří do toho byli také zasvěceni, jsem ponechal v úřadě a přitom jsem dělal, jako bych si nebyl ničeho všiml. Neshledával jsem totiž účelným tento prostor zcela vykolejit. Pak by nám totiž toho nebylo příliš zbylo, s čím bychom zde mohli pracovat.“

 

„Ať nás máš rád nebo ne, ať myslíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, abys aspoň nyní pochopil, že je pro tebe v tomto okamžiku škodlivé, když povstaneš a budeš klást odpor… Musíme propagandou a opatřeními jim všem objasnit, že je pro Čecha výhodnější, když v této chvíli hodně pracuje, i když si v tichosti myslí, že bude mít svobodu… To nám může být úplně jedno, hlavní věc je, že je klidný… V soukromí může Čech říkat, co chce…“

 

„Podle opatření je od 8.10.41 rozpuštěn Sokol. S platností od 3.10.41 legionáři. Nyní dělá státní prezident návrhy na nové obsazení vlády a určité organizační změny ve správním aparátu. Budu je oddalovat a zkoumat, aby příliš brzy neměli v českém smyslu intaktní vládu.“  (v telegramu do Hitlerova hlavního stanu v Rastenburgu, 9.10.1941)

O „konečném řešení“: „Jako sběrná střediska přicházejí v úvahu husitské město Tábor, a také Terezín, který by byl však vhodnější, neboť by po odchodu Židů mohl být v rámci poněmčovací akce vybudován jako vzorné německé město…“  (Bormannovi, 11.10.1941)

 

O prvních transportech do Terezína: „Každý den mohou odjet dva až tři vlaky, v každém přibližně tisíc lidí… Do prázdných bytů se rozdělí sláma, protože postele by zabraly moc místa… Židé ať si vyhrabou příbytky v zemi…“  (10.10.1941)

„Až bude pryč všech pět tisíc, má o tom přijít do tisku krátká zpráva, ale vhodným způsobem se v tom musí odrazit fakt, jak rychle se organizuje říšskoněmecká práce. Potom má následovat krátká přestávka, aby nebyly rušeny přípravy k další evakuaci, respektive posílání do ghett.“

„Příslušník zbraní SS se musí naučit zabíjet tisíce židů a zůstat přitom slušným člověkem.“  (Himmler)

„Je nutno postarat se o to, aby epidemie, které se rozšíří v ghettu, neohrozily okolí. Zvláště je třeba věnovat pozornost kanalizaci, aby odváděním odpadních vod do Ohře nebyla ohrožena země v Sudetech. Židé nesmějí být v žádném případě pohřbíváni, nýbrž budou na místě spáleni v malém krematoriu přímo v ghettu, kam nebude mít veřejnost přístup.“ 

 

………………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

„Heydrichův první přímý projev k českému obyvatelstvu zaměřený na přímou cestu k žaludku měl velký úspěch. Nahromaděný hněv proti válečným zbohatlíkům, kteří těžili zisky z všeobecné nouze, vedl k celé vlně udání… Tak se stalo, že mezi 404 oběťmi Heydrichova selektivního teroru bylo dvakrát tolik řezníků než intelektuálů, víc keťasů než důstojníků.“  (G.Deschner)

„Čeští dělníci přijali likvidaci spiklenců klidně.“  (na obědě u Hitlera, říjen 1941)

2.října nařídil Heydrich nové sčítání stavu dobytka a inventarizaci zásob obilí. Všem, kdo při minulém sčítání v červnu a září nahlásí chybná čísla a nyní chybějící kusy nahlásily dodatečně, byla zaručena beztrestnost. Už za několik dní mohl nahlásit do Berlína, že původně nahlášené počty byly „překročeny o tisíce“. Konečné číslo šokovalo i samého zastupujícího protektora: dodatečné nahlašování prasat dospělo k počtu 560 000.

Potraviny zajištěné u keťasů a podloudníků dal demonstrativně rozdělit do kantýn velkých závodů. Dělníci měli nabýt dojmu, že nebojuje proti českému národu, a už vůbec ne proti dělnictvu, ale že je jeho teror zaměřen výhradně proti aktivistům odboje a „škůdcům lidu“.

V této souvislosti začal Heydrich v českých závodech zavádět dosud neznámý systém závodních jídelen – stanovil 27.říjen jako poslední datum pro jejich zřízení. Osazenstvo tam dostávalo jídlo bez lístků na potraviny a akce byla podle dobových zpráv „radostně uvítána“.

24.října přijal čtyřicet představitelů dělnictva (prvně v historii byli dělníci přijati v Císařském sále Hradu, zdůraznil) a oslovil odboráře jako „své kamarády práce“. Slíbil lepší zásobování masem a tuky, a navíc obilí ze zásob Říše (co nám to připomíná?). V závodech budou okamžitě bezplatně rozděleny statisíce párů pracovní obuvi a vyřešeny budou příplatky na děti.

  „Faktory politického vlivu,“ tak svým opatřením (ovšemže neveřejně) říkal.

Nemělo zůstat jenom přitom. Invalidní a starobní důchody byly zvýšeny o pětinu, vdovské důchody rovněž a sirotčí o 75 procent. Svátek práce přeložil v roce 1942 na sobotu, aby měli dělníci dva volné dny za sebou. Jen pražským dal rozdat 116 000 volných vstupenek do kin a 18 000 lístků do divadel a luxusní hotel v Luhačovicích změnil na dělnickou zotavovnu. K 1.máji ji dostaly tři tisíce českých dělníků darem na zotavenou, za celý rok jich bude 7 tisíc.

„Všichni poctivě pracující“ jsou Heydrichovi lidé, vyhlásil ministr školství Emanuel Moravec.

„Nevyhýbal se ani maličkostem. Staral se o mzdové otázky, podnikal cesty dobré vůle do velkých závodů, kde se ke zděšení svého doprovodu bavil proti všem bezpečnostním pravidlům s českými dělníky, rozděloval zvláštní prémie, a to tak, aby si toho Češi všimli.“  (G.Deschner)

„Máme doma hodně kolaborantů a náš průmysl je největším a nejhorlivějším dodavatelem zbraní Německu.“  (Jaromír Smutný, šéf Benešovy kanceláře)

Jakkoli propaganda slavila žně, skutečnost byla pochopitelně složitější. Ani vychvalované zvýšení přídělu tuku pro české dělníky nemohlo zastřít, že dostávali pouze 72 % přídělu ve srovnání s německými kolegy vykonávajícími stejnou práci. Příděl másla se (dočasně) sice zvýšil, ale na polovinu bylo sníženo přidělované množství mléka. Čisté mzdy byly v protektorátu asi o 20 % nižší než v Německu, ceny naopak vyšší. Asi sto tisíc propuštěných dělníků se muselo začlenit do válečné produkce, v únoru 1942 prodloužil Heydrich pracovní dobu z osmi na dvanáct hodin atd.

„Všechno to bylo nádherně vybaveno. Dal si to zařídit už pan von Neurath. Něco takového dovedli jen ze zahraničního úřadu…  Líbilo se mu (=Heydrichovi), že může být konečně ležérní… Ležel na divanu a četl, někdy až do rána… (Lina o sídle v Panenských Břežanech)

Kromě spisů bestsellerů polykal historické romány, monografie a životopisy, které se zabývaly Čechami a jejich vztahem k západnímu sousedovi. Jezdil na Mělník, navštěvoval hrob svaté Ludmily, zajímal se o vykopávky na Pražském hradě, ale nejvíc ho uhranula postava Valdštejna. Četl všechno, co bylo o něm k dispozici, navštívil všechna místa k němu se vztahující. A jeho Cheb se pomalu blížil.

„Rebelové proti Říši ze dnů letošního září a října svatováclavskou tradici nejen nepochopili, ale propadnuvše starým východním návykům porušili věrnost a vpadli Říši do zad, aby se znovu pokusili stát se místo bašty proti Východu baštou proti Západu… Svatováclavská tradice zahrnuje poznání, že Čechy a Morava budou velké jen s Říší a vždy slabé bez Říše.“ 

(u korunovačních klenotů, které si oproti legendě vůbec nenasadil, 19.11.1941)

17.prosince 1941 museli čeští představitelé z Heydrichova příkazu poprvé zdravit vztyčenou pravicí. V telegramu Háchovi to označil za „akt společenské slušnosti“.

20.ledna 1942 přijal členy nového kabinetu, který mu přísahal „na vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera jako ochránce protektorátu Čechy a Morava“. Československo označil poprvé veřejně za „historický omyl“ a „hýčkané dítě západní plutokracie a nejnovější výhonek panslavismu řízeného z Moskvy“.

„Nemohu si přece dát líbit, když vydám nějaký příkaz, aby se v české vládě ještě rokovalo, má-li, nebo nemá-li se provést. Čeští ministři mohou nanejvýš rokovat o tom, jak se tento příkaz má provést… Ostatně jsem už zařídil, aby se spolupodepisovali jen ti ministři, kterých se skutečně týká příslušná záležitost a není zapotřebí celkově informovat celou vládu…“

 

„Zdá se, že ministr zemědělství Hrubý…stejně jako předseda vlády dr.Krejčí, jdou s námi spíše z rozumových důvodů. Slíbili mi rukoudáním poslušnost, přičemž samozřejmě (jelikož jsou Češi) vždy musíme očekávat výhradu, že spolupracují pouze proto, aby ještě něco zachránili pro český národ.“  (v listu Bormannovi, 22.1.1942)

„Čech, který se jakožto člověk převážně slovanský sice ohne, ale nezlomí, je právě v tomto smyslu nebezpečnější a musí se s ním zacházet jinak než s jinými lidmi. Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo zlomíte, Čecha, slovanského člověka, lze jen velmi těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte, a když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte vždy přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal.“  (před funkcionáři NSDAP a gestapa, Hrad 4.2.1942)

„Hlavní chyba…, která se tehdy (=do září 1941) v celkové linii Čechům dělala, bylo to, že se s Čechy a českou vládou zacházelo tak, jako by to byla skutečně záležitost samostatného státu a jako by německé zastoupení…bylo pouze jakýmsi zvětšeným vyslanectvím u cizího státního prezidenta, čímž se Češi přiváděli na myšlenku, že mají svůj vlastní stát…“

 

V témže tajném projevu prohlásil, že se mu podařilo „rozdrtit odbojové hnutí, které bylo mnohem rozsáhlejší a nebezpečnější, než se vůbec dalo očekávat“. K 20.lednu 1942 odsoudily tzv. stanné soudy 489 Čechů k smrti a 1673 lidí předaly k tajné likvidaci do koncentračních táborů. Heydrich konstatoval, že povraždění Češi „disponovali nebývalými duševními kvalitami… byl to vedoucí aparát.“

 

„Česká univerzita se sem už nevrátí… Dovedu si představit pražskou univerzitu, ale ne českou… Nejpodstatnější je, že Moravec jede zcela jasně a jednoznačně po této linii a že vysoká škola, česká univerzita už neexistuje a existovat nebude. Musíme z taktických příčin hledat jen ještě nějaký důvod, jak uzavření univerzity zakončit.“

 

„V posledních týdnech to tu vypadalo tak, že lze říci jedno – jednoznačně byla ohrožena jednota říše, a tenhle prostor byl v situaci, kdy to pod povrchem povážlivě vřelo, takže lze říci jen tolik: nezbývalo než si tu na to včas došlápnout.“

„Blíží se třetí výročí okupace. Heydrich slaví 7.března 38.narozeniny. Ještě předloni mohl Hácha vzpomenout, že je to výroční den Masarykův a poslat k jeho nedožitým devadesátinám na hrob v Lánech věnec. Další rok bylo mlčení, teď se už může připomenout jen výročí okupačního vraha. Jak děsivě šly dějiny v českých zemích!“  (R.Kvaček)

19.března nabízí prezident Hácha Heydrichovi pomoc při zásobování českých vězňů v koncentračních táborech, neboť se množí případy úmrtí (zejména v Osvětimi a Mauthausenu, praví). Heydrich odmítá, vězni prý mají jídla dost, početnější úmrtí zavinil skvrnitý tyfus, zavlečený do táborů ruskými zajatci. A ovšem i menší odolnost internovaných, zejména židů, kteří nejsou zvyklí na těžší práci (!)…

„Maskovaně pod heslem zavedení německých osobních průkazů jakožto pasů pro vnitrozemí probíhá národní soupis veškerého obyvatelstva Čech a Moravy, jež teprve poskytne celkový přehled o výši procent těch, kteří jsou způsobilí k poněmčení.“  (z měsíční zprávy pro říšské kancléřství, 18.5.1942)

„Veškeré obyvatelstvo se podrobí hromadné prohlídce a obstará vědecké předpoklady pro pozdější poněmčení. Obyvatelstvo bylo seznámeno pomocí všech propagačních prostředků, které máme k dispozici, s nutností systematického boje proti tuberkulóze, což má být oficiálním pláštíkem akce.“  (tamtéž)

K 1.květnu 1942 vystupuje v rozhlase Moravec. Oznamuje, že „se zřetelem na vzorné chování českého dělníka v poslední době“ začnou nacisté vracet rozhlasové přístroje, zabavené za stanného práva, a že už došlo k postupnému propouštění studentů a dalších „nepředloženců“ (větší skupina sokolů z koncentráků), kteří se stali před časem „obětí štvanic londýnských národních škůdců“…

 

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Atentát by nepřinesl Spojencům žádný užitek a pro náš národ by měl nedozírné následky. Ohrozil by nejen naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si také tisíce dalších životů, uvrhl by národ do neslýchaného útlaku. To by zcela znemožnilo učinit pro Spojence cokoli užitečného… Žádáme vás přes Silver o rozkaz, aby atentát proveden nebyl.“  (z depeše prof. Ladislava Vaňka, vedoucího tajné Obce sokolské v odboji, do Londýna)

Velitel skupiny Silver, radista Bartoš, připojil z vlastní iniciativy ještě větu, která Vaňkův názor podpořila. Brzy poté (12.května) odvysílal do Londýna podobné sdělení také bývalý český vyslanec Arnošt Heidrich jménem gestapem decimovaného Ústředního výboru odboje domácího.

Odpověď z Londýna nepřišla. Jen radiostanice Věra doc. Vladimíra Krajiny (také žádal odvolání rozkazu k atentátu, když už udeřit, tak radil na Emanuela Moravce) dostala depeši, z níž vyplývalo, že parašutisté útok na pohlaváry okupačního režimu nechystají:

„Nemějte starosti, pokud se týče teroristických akcí. Domníváme se, že vidíme situaci jasně, a proto ani pro nás akce proti oficiálním říšsko-německým osobám nepřicházejí v této situaci v úvahu. Sdělte ÚVOD.“  (plk. F.Moravec, 14.květen 1942)

„Prakticky k nám dopravujete lidi, z nichž není užitku. Naopak zatěžují organizační síť, což v dnešní kritické době je nežádoucí. Bezpečnostní orgány české i německé mají již tolik zpráv a instrukcí o nás, že opakování akcí by bylo mrhání lidmi i materiálem.“  (Bartoš v depeši do Londýna, 21.květen 1942)

„Kdybyste se byli Čechů zeptali: Koho byste chtěli odpravit?, pak by skoro jistě neuvedli Heydricha, ale Franka, neboť sudetoněmeckého nacionalistu Franka, toho nenáviděli. Byl pro ně synonymem ztráty národní velikosti, synonymem zotročovatele. Z hlediska českého nacionalismu by byl musel být obětí atentátu Frank. Z hlediska strategického zájmu Spojenců to musel být Heydrich.“  (dlouholetý šéfredaktor pražského Der Neue Tag W.Wannemmacher, 1972)

„Smysl měl atentát jedině z hlediska mravního, jinak ale život jednoho vraha nestojí za životy tolika vynikajících lidí… Heydrich by bez debat skončil v Norimberku na šibenici a zhoupl by se rovnou do pekla. Kdybych o tom rozhodoval já, rozkaz k atentátu bych nedal.“  (gen.Miroslav Kácha, 2007)

„Proč by na mě vlastně měli moji Češi střílet?“  (zneklidněnému Speerovi, který se s ním pohyboval po Praze několik hodin bez eskorty)

„Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný… Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“  (E.Beneš v londýnské Státní radě, 12.11.1942)

„Nejodvážnější protinacistický čin v dějinách druhé světové války.“  (Laurent Binet)

„Bitva sedmi našich parašutistů s tou obrovskou německou přesilou měla srovnatelný morální význam jako bitva Řeků s Peršany u Thermopyl.“  (Čestmír Šikola z paraskupiny Clay)

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce řekl, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“

„Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu… už jsem klidný… Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“  (E.Beneš, 1942)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

V květnu 1942 začal Heydrich připravovat nový okupační statut pro obsazenou Francii a napevno počítal s novou funkcí „protektora“ vichystické Francie. 27.května měl letět do Berlína, aby tam projednal podrobnosti. Do Čech se chtěl už vrátit jen nakrátko nebo vůbec ne.

Večer před atentátem se zúčastnil v doprovodu své ženy večera komorní hudby ve slavnostním sále – jak jinak než Valdštejnského paláce. Hrálo kvarteto z jeho rodného Halle, které mu jako dárek nabídlo dílo před čtyřmi roky zemřelého Bruna Heydricha, jeho otce.

„Hudba…je nejvážnějším upomínatelem v časech velikosti a boje… V tomto smyslu jsou pražské Hudební týdny přínosem, abychom zvládli boje současnosti…“

 

V osudný den odejel ze svého venkovského sídla až v 10 hodin. Rozloučení trvalo déle než obvykle, neboť letoun stál už na letišti připravený. Hrál si na zahradě v Panenských Břežanech se svými syny a malou Silke a stále odkládal okamžik odjezdu.

Po půl jedenácté se jeho auto ocitlo v libeňské zatáčce, tváří v tvář československým parašutistům.

S využitím:

Deschner G., Reinhard Heydrich – architekt totální moci, Rybka Publishers 2002

Gebhart J., Kuklík J., Velké dějiny zemí koruny české XV.b, Paseka 2007

Heydrich H., Můj tatínek Heydrich (rozhovor v Reflexu 43/2011)

Kácha M., Rozkaz k atentátu na Heydricha bych nedal (rozhovor v KT 35/2007)

Reflex (Terč Heydrich) – speciál k 70.výročí útoku na Heydricha, 2012

17.listopad 1939 – OKUPACE – archívy mluví, Ministerstvo školství 1969

Šiška M., Když do Prahy přišel Heydrich, Právo 29.9.2001

Tomášek D., Kvaček R., Causa Emil Hácha, Themis 1995

Wiedemann H.-G., Můj strýc Reinhard Heydrich, Víkend 2010

1 komentář: „Reinhard Heydrich

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.