Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Na svět přišel 21.července 1880 jako šesté dítě v početné rodině evangelického faráře v Košariskách na západním Slovensku (šesté z dvanácti dětí). Otec Pavol odebíral slovenský tisk (který poskytoval i farníkům) a fara byla častým cílem slovenských národovců.

V zájmu umocnění vztahu k národu dostávali v rodině synové historická jména. Za patrona tak Milanovi vybrali velkomoravského knížete Rastislava.

Bohoslužebnou řečí evangelíků na Slovensku byla biblická čeština, což Štefánikovi umožnilo pochopit české prostředí. Až bude po gymnáziu volit místo svých vysokoškolských studií, jeho cesta nepovede ani do Budapešti nebo Vídně, ale do Prahy.

Během studia stavebního inženýrství působí v řadách slovenského akademického spolku Detvan (1901 zvolen jeho předsedou) a zde se spřátelí s medikem Vavro Šrobárem, budoucím spoluzakladatelem Československa.

Je výtečný matematik (s oblibou počítá zpaměti), v Detvanu píše verše a kritiky, je pravidelným účastníkem schůzí akademického spolku Jeroným, rediguje přílohu Šrobárova Hlasu…

Od podzimu 1900 přestupuje na přírodovědeckou fakultu české části Karlovy univerzity. Díky jediné přednášce profesora Zengera propadá touze po objevování hvězdných světů: absolvuje pak encyklopedický přehled astronomie a chodí na přednášky filosofie, které jsou součástí astronomického studia. Poprvé zde slyší přednášet profesora T.G.Masaryka.

V červenci 1902 se objevuje na Husových oslavách v Kostnici a brzy poté píše pro Herbenův Čas desítky úvodníků o slovenské problematice, včetně násilné maďarizace Horních Uher.

„Zarazí se i největší optimista, když pozná blíže události, které se odehrávají na Slovensku… Není organisace, není vojska, není vůdců. Není jednoty (nemíním té všeubíjející „jednoty – svornosti“, které si ani nepřejeme), ale není ani frakcí s vyhraněným, formulovaným programem.“  (Čas, 25.10.1903)

V říjnu 1904 je na Karlově univerzitě promován (prorektorem univerzity básníkem Jaroslavem Vrchlickým – k jeho dceři Miladě Frídové měl mimochodem tehdy velmi blízko) doktorem filosofie (z astronomie a z fyziky dostal dostatečné) a ohlíží se, kde naplnit svůj životní sen. V listopadu se tak objevuje v Paříži, tehdejší Mekce umění a vědy. Jeho znalosti francouzštiny jsou zatím chabé, jeho finanční prostředky minimální. Téměř půl roku nemůže najít místo ani možnost jakékoli práce.

Upřímného přítele našel v hraběti Kolowratovi, který se v Paříži připravoval na diplomatické poslání ve službách Rakousko-Uherska. Kolowrat dával Štefánikovi svým vlastním příkladem lekce vybraného chování, oblékání a životního stylu vyšších vrstev. Tyto zkušenosti se budou mladému astronomii později velmi hodit.

„Ze Štefánika se v Paříži stal dokonalý gentleman, světový člověk ušlechtilé vnější i niterné kultury. Bylo-li na něm něco provinčního, vše odpadlo ve velkém pařížském světě, do kterého pronikal…“  (F.X.Šalda)

V dubnu 1905 začíná konečně pracovat na proslulé meudonské observatoři neméně věhlasného astronoma Janssena (spektroskopická pozorování, analýza plynů z Vesuvu, výzkumy v laboratoři).

Na konci června 1905 poprvé úspěšně zdolává Mont Blanc. Na hřebenu zůstane plných patnáct dní, což tenkrát údajně byl světový rekord v dlouhodobém pobytu v těchto výškách.

Při dramatickém sestupu pak zachrání svému kolegovi při pádu do ledovcové trhliny život.

„Napriek úzkostlivému sporeniu potraviny ubývali a v deviaty deň skoro úplne zmizli. Naostatok sme jedli zbytky starého chleba, zanechaného v hvezdárni azda v deň jej založenia… K tomu všetkému ešte vonku dosiahol orkán vrcholu: tri dni a tri noci nemohli sme vyjsť před dvere…“

„Byl pln neúnavné činnosti, energický, schopný zůstat na vrcholku Mont Blancu nejen několik dnů, ale i týdnů a živit se tam čímkoliv. Dokázal nespat a plnit všechny úkoly, nepochybovat o ničem, přestože jeho zdraví mi připadalo příliš křehkým…“  (Camille Flammarion)

V tomtéž létě připravuje u španělské Valencie spolu s Janssenem úspěšné pozorování zatmění Slunce (30.srpen). Po jeho boku se pak objevuje i na prvním sjezdu Mezinárodní unie pro výzkum Slunce v Oxfordu. Na svůj věk má za sebou již mimořádné množství úspěšných vědeckých prací.

Zdá se, že astronomie bude jeho osudem. Ale přichází doba nezdarů. Pozorování zatmění slunce v ruském Turkestánu (leden 1907)se hatí kvůli nenadálé změně počasí. Cestou domů se alespoň zastavuje v Jasné Poljaně u Lva Tolstého a poznává i jeho osobního lékaře, Slováka Dušana Makovického. Neustále sleduje události doma.

„Kolik omezenosti, fanatismu a bestiálnosti! Svět mi nechce věřit, když mu sděluji smutné zvěsti, které za mnou doletěly z domova. Duše mi pláče a pěst zaťatá.“  (Šrobárovi z Taškentu o násilných zásazích Maďarů při posledních volbách)

V Moskvě a Petrohradě sleduje, podobně jako kdysi Havlíček, ruskou realitu pěkně zblízka: „Cítím, že národ tento je těžce chorý.“  Dříve než ostatní vidí, že ruská orientace slovenské politiky by vedla k hořkým koncům.

Na zpátečním voze v železničním voze slyší u Prešpurku maďarského poslance Smrecsányiho a jeho přívržence „velmi mrzce se zmiňovat o našich národovcích a politicích“. Při incidentu je napaden a ohrožován revolverem, na jeho obranu vystoupí dokonce i sociálně demokratický časopis Népszava: „Ubohý Francouzi! Vezmi na vědomí, že nejsi v kulturní zemi, ale v Asii.“

„Nepodaří-li se mi vyniknout v mé vědě, pak není jiného rozhodnutí, než být u nás pasákem: vůdcem svého lidu, tam mezi těmi kopci, které jsem nepřestal nikdy milovat.“

 

Odolává náporům vracející se nemoci žaludku. Je prakticky vyřazen z vědecké práce a z Chamonix píše své nejbližší přítelkyni a podporovatelce Marii Neumannové: „Jsem churav. Byly okamžiky, že můj stav byl beznadějný… krize nepominula.“  (srpen 1907)

„Nezapomínej, Hanuši, že k Tvým životním úkolům musí patřit i spravedlivé řešení uherské otázky, která je otázkou říše. Studuj ji, a pak logika a čest sama Ti bude diktovat, co máš dělat.“  (příteli Kolowratovi před jeho nástupem do diplomacie, Vánoce 1907)

V květnu 1908 přijímá nabídku dr.Jeana Charcotta, aby se připojil k jeho expedici na jižní pól: ačkoli Akademie souhlasila, ministerstvo kvůli cizinci nechtělo měnit dispozice. Stále naráží na těžkosti plynoucí z toho, že nemá francouzské občanství.

V červenci pak již počtvrté vystupuje na nejvyšší horu Evropy. Zakusí krušné chvíle, když ho nosiči a průvodci opouštějí a zůstává ve vichřici sám. „Člověk cítí, že je úplně odříznut od ostatního světa a odkázán jen na svou morální a tělesnou sílu.“

 

Jako výkonný ředitel montblanských observatoří se dostává pravidelně do styku s představiteli vědy a politického života, kteří rekreačně navštěvují Chamonix. Začíná rychle pronikat do francouzské společnosti, což nesmírně zúročí pro československou věc v letech první světové války.

„Měl jsem onehdy velmi milou návštěvu. Do Chamonix přijel profesor Newcomb, matematik, admirál Spojených států. Vyhledal mne a strávil se mnou více hodin. Zval mne do Ameriky a jevil mnoho zájmu o mé práce.“  (Marii Neumannové)

„Nenávidím fráze, ale dovol mi tuto větubudoucnost moje je buď skvělá, nebo žádná.“  (téže, 23.9.1908)

Bylo to dva dny po návratu ze šestého výstupu na vrchol Mont Blanku, kde strávil tři dny. Pod tamní observatoří se vytvořila hluboká trhlina v ledovci (spustil se do ní po provaze), což věštilo akutní nebezpečí jejího zániku. Odnáší jemné součástky z rozebraného dalekohledu. Už nikdy se na vrchol nevrátí.

„Jako bych ztratil kus života.“  (v dopise rodičům)

„Mám v úmyslu založit někde hvězdárnu. Zda se mi to podaří, nevím.“  (12.4.1909)

Na jaře 1909 vykonává po bouřlivé plavbě meteorologická pozorování na svazích alžírského Atlasu: „Jsem daleko na Sahaře, zdráv, vesel, šťasten ve společnosti nomádů… V oku jejich nečteš hrozbu, jsou z těch, které zastrašilo řinčení francouzských zbraní, ale zřejmě se projevuje opovržení, žel Bohu, opovržení toto je oprávněné. Tak jako Arab je charakter, muž nad náruživý, ale vždy si vědomý své důstojnosti, tak Francouz, jak ho poznal v Alžírsku, ho musí naplnit ošklivostí pro vypínavost, chlípnost, netaktičnost. Kolika smutných scén jsem byl mimovolným svědkem!“

 

V květnu přichází do Tuniska. V proslulém Kajruvánu je svědkem obřadů jisté sekty, požírající v extázi živé škorpióny, a neopomíná navštívit zříceniny Kartága. Přes Maltu, Sicílii a Neapol se v červnu vrací zpět do Francie.

Po návratu do Paříže nemůže zapomenout: „Lituji živě, že již nejsem v té poušti, kde radost, že dýcháme volný vzduch, a ticho písčin utišují bolesti a kde oslnění dne a velebnost nocí obrozují v zdravých duších energii, hrdost a odolnost…“  (slečně Hillové)

V červenci 1909 Louis Blériot překonává kanál La Manche. Štefánik už předtím zkoušel štěstí v létání na pařížském vojenském letišti v Issy les Moulineaux. Zatím netuší, že jeho místo v budoucí válce bude nejen v kokpitu letadla, ale i na diplomatických frontách…

„Můj definitivní cíl je a zůstane astronomie a také se k němu přibližuji hodně rychle. Kruh mých přátel, kteří mně mohou poskytnout podporu, se zvětšuje, a doufám, že v nejbližší době uskutečním svou tužbu: založit samostatnou, moderně vybavenou hvězdárnu v klimaticky výhodném místě. Rozhoduji se mezi severní Afrikou a jistým ostrovem v Polynésii, kam se odeberu s vědeckou misí v brzké době.“  (dr.Janu Herbenovi, 12.10.1909)

„K urychlení akce potřebuji na tisíce různých drobností, peníze – peníze – peníze, a já je nemám…“

 

Inženýru Gustavu Eiffelovi, s nímž byl v blízkém styku, píše: „Věřte mi, drahý mistře, že oceňuji-li plně důležitost bohatství a společenského postavení, není to přece jenom ani jedno ani druhé, po čem toužím především. Naneštěstí, abychom dýchali, potřebujeme určité množství kyslíku, a abychom pracovali vědecky, jisté zámožnosti…“

 

Zatím se uchází o místo stálého astrofyzika na observatoři v Nice. A opět se mu vytýká, že je mladý a že nemá francouzský původ. Na pokraji zoufalství se začíná zabývat myšlenkou získat francouzské státní občanství.

Nepřestává navštěvovat svůj původní domov, studovat poměry, číst tisk: „S bolestí vidím, že náš vývoj je sice rapidní, ale výsledek nadmíru problematický… Zhostila se nás demagogie a všechny nectnosti, kterými oplývá náš protivník. Žijeme příliš jednostranně – politice… Z jazyka slovenského činíme modlu, ze zdravého demokratismu oslavu roztrhaných gatí…“

 

Na návštěvu rodného Slovenska ho roku 1909 patrně zavedla i matčina nemoc. Začátkem prosince 1909 píše Šrobárovi dopis, v němž svého „přítele-učitele“ („který zůstal vždy zapsán v mé duši na prvním místě“) prosí, aby v Piešťanech jeho matku prohlédl.

V korespondenci z ledna 1910 udává, že je vyslán na Tahiti, „abych tam pozoroval proslulé setkání Země s kometou“, avšak pouze dvěma lidem naznačuje, že chce uplatnit svou základní touhu posledních let – vybudovat samostatnou hvězdárnu.

Ministerstvo opět podmiňuje jakoukoli podporu v této věci francouzským státním občanstvím. Tentokrát už neváhá – aby neohrozil celou cestu, požádá o přiznání domovského práva. Do tří let pak může žádat o státní občanství.

Přestože je zaměstnán přípravou daleké cesty, nepřestává sledovat situaci své původní vlasti. Zastává názor, že „spása našemu národu musí přijít ze zahraničí, neboť nemůže přijít z vnitřní síly samotného slovenského národa…“  Už tehdy předpovídá světovou válku a když v hovoru s přáteli mluví o tom, že jednoho dne také Francie přijde Slovákům na pomoc, mají ho za fantastu.

Profesor Vávra vzpomínal, že už 1906 Štefánik „vypravoval nám důvěrně, že se připravuje velká světová válka, jaké ještě nebylo. „Všechny státy se vespolek seperou,“ pravil. Zdálo se mně, že věc zveličuje. Ptám se tedy, z čeho to usuzuje. Odpověděl tajemně: „Vím to, vím to jistě.“

 

Dokonce i na Tahiti (1910) před Janem Havlasou vyslovil přesvědčení o dohledném zániku Rakousko-Uherska, přičemž prý touží po tom, „aby toto rozhodnutí nenastalo dříve, než by byla připravena cesta ke splynutí českých zemí se Slovenskem v jeden samostatný stát.“

 

Do Oceánie mířil přes Spojené státy; v San Franciscu na něm požadují za přepravu beden 3.000 franků. Když vše zaplatí, zůstává mu jich při vyplutí osmdesát. Ameriku opouští s hořkostí: „Jejich bohem je dolar. Otec nezná dítě, bratr bratra, přítel přítele, jde-li o výdělek několika mizerných kousků zlata. Jaký hnus… Uklánějí se před velkým bohatstvím, ale sotva věnují pozornost pokladu duše a srdce.“

 

„Nebe je zde nevídané krásny, mám dobré stroje – cože mi chybí? Ach, chybí mi, chybí mi moje Slovensko. Vy, drazí přátelé… Řekl bych – Bůh Vám žehnej – ale v mých ústech by to byla pouhá fráze…“  (Šrobárovi z Tahiti)

Halleyova kometa ovšem byla velkým zklamáním, jak píše Šrobárovi: „V okamžiku, když se Země nacházela v oblasti chvostu komety, nebe se zatáhlo – ty tam byly moje výpočty a půlroční práce. Je to obrovská škoda, protože jsem jediným astronomem, který měl možnost sledovat tento ojedinělý úkaz.“

V těchto týdnech se toulá po ostrovech Francouzské Polynésie, na Markézách loví divoké kozy, studuje starou kulturu Polynésanů. V Punauiu nachází díla, která tu po sobě zanechal Paul Gaugin a kterými později vyzdobí svůj pařížský byt. Vážně uvažuje o zakoupení několika téměř neobydlených ostrovů a zamýšlí na nich usadit slovenské osadníky.

24.února 1911, po deseti měsících štěstí a uvolnění, připlouvá na Nový Zéland. Navštěvuje sopečné oblasti a údolí gejzírů, kochá se přírodou, k níž měl vždy mimořádně citlivý vztah.

Když 28.dubna 1911 nadejde den zatmění, počasí mu výjimečně (po šesti letech) přálo. Vedoucí australské výpravy přiznal, že nejlepší výsledky ze všech výprav v Oceánii měla – i díky Štefánikově talentu vynálezce při snímání fotografií –  expedice francouzská.

„Dav domorodcov, ktorý ma bez hanby obklopoval, onemel a ostal jako skamenený… Keď zaľahlo úplné zatmenie, dal som znamenie otcovi Maceóvi, ktorý bol tak láskavý a ujal sa počítania sekúnd…“

Získává doporučení pozorovat zatmění Slunce v Brazílii a odtud má odjet znovu na Tahiti dokončit budování observatoře. V dubnu 1912 ovšem ztroskotal Titanic, což vyvolalo nedůvěru vůči investičním plánům za oceánem.

„Jsem zraněn. Nač vést dále zoufalý boj? Divný byl můj život a smutný. Marné moje slzy, marné všecko úsilí! Život mne udusil dříve, než jsem se mohl vyšvihnout…“  (z dopisu Marii Neumannové, která ho vzápětí opustí, 28.4.1912)

„PEČLIVĚ DBÁM TOHO, ABY TRAGIKU MÉHO ŽIVOTA NEVYTUŠIL NIKDO, ANI BYTOSTI MNĚ BLÍZKÉ.“

 

Z brazilského zatmění Slunce není kvůli zatažené obloze zhola nic. Navíc ho odmítne mladičká dcera ředitele hvězdárny z Rio de Janeira a třetí ranou pro Štefánikovu těžce zkoušenou duši je otcova nemoc; za ním se vrací na Vánoce 1912 domů a je tatínkovi nablízku do jeho posledních chvil (+15.dubna 1913). Netuší, že v rodných Košariskách je to jeho návštěva poslední.

„Vím, že jsem nezdravý, a v častém nebezpečí života, kterého si cením velmi vysoce a draze. Nemějte o mne strach. Kdyby se něco stalo, o všechny jsem se postaral. Pojistil jsem se na vysoký obnos…“  (sourozencům)

27.června 1912 se stává naturalizovaným Francouzem; je mu přiznáno francouzské občanství (byť dosud nesplnil zákonem určenou dobu pobytu). Jako Francouz je odveden a zařazen k pěšímu pluku 102 v Chartres. Je mu už ovšem přes třicet a netěší se dobrému zdraví, namísto prezenční služby je tedy přeřazen do náhradní zálohy.

Brzy se už zaučuje na vojenské vysílačce Eiffelovy věže a chystá se do Ekvádoru s oficiálním cílem reorganizovat observatoř hlavního města Quita, neoficiálně pak vymoci na ekvádorské vládě koncesi bezdrátové telegrafie a vymanit ji (mimochodem úspěšně) z hrozícího německého vlivu. Proto bude historiografií 50.let nemilosrdně odsouzen jako „služovník francúzskej buržoázie“ a „skúsený imperialistický agent“.

„Opět se blížím k Tahiti, aniž bych ho dosáhl. Zdá se mi, že je symbolem mé existence. Namáhám se, bořím, riskuji, kombinuji a dociluji, ale jen dočasně… Zdraví ztraceno, finančně vyčerpán, chvílemi duševně podlomen a roky též utíkají. Zkomplikovaný je můj život.“

 

Když 3.ledna 1914 opouští Ekvádor, je úplně vyčerpán. Zachvacují ho mdloby, křeče, má těžkosti s plícemi a se srdcem, trápí ho nespavost a celková malátnost. Na konci svých sil je v březnu 1914 operován v sanatoriu v Angers. Po těžké nemoci, kdy chvílemi již očekával smrt, mu zbělaly vlasy.

30.července však už připlouvá do marocké Casablanky, týž den je dekretem francouzského prezidenta jmenován rytířem Čestné legie. „Moja radosť je nesmierna…v hĺbke svojej duše som odhodlaný sa pričiniť zo všetkých svojich síl, aby som bol hodný nosiť kríž Čestnej légie, ktorý mi bol udelený prv, ak som si ho zaslúžil…“  Vzápětí přichází zpráva o mobilizaci – a jeho vědecké plány se opět rozpadají jako domky z karet.

„Mé zdraví, od operace ještě velmi chatrné, bylo bohužel touto cestou tak otřeseno, že po svém příchodu do Paříže jsem byl dán na vojenský rozkaz nejprve do nemocnice…“

 

Lékaři dávají rodákovi z Horních Uher pocítit svou nevraživost. Kromě poznámky, že je Slovák, si zaznamená i výrok lékaře-kapitána: „Ach, protestant – tak bude platit.“

„Pan Štefánik nedbá o kněze a je špatně smýšlející.“  (ošetřující sestra)

V srpnu a v září 1914, ještě v nemocnici, koncipuje leták – Provolání k Slovanům v rakousko-uherské armádě: „…Vy, kteří kráčíte ve zbroji proti hranicím francouzským, nezapomínejte, že tuto hroznou válku vyvolala německo-maďarská drzost (lež), podlost, zákeřnictví… Rakousko-Uhersko chtělo ponížit, ba zničit chrabré Srbsko, obviňujíc ho drze, že je příčinou… Jen slepý, hluchý a pomatený musí být ten, kdo uvěří, anebo ničemník a lhář může vykládat opak.“

 

„Na začátku války, v době, kdy ještě nebylo o našem hnutí potuchy…on, maje už tehdy přístup k vynikajícím kruhům politickým mezi Francouzi, začal velmi intenzívně pracovati.“  (Edvard Beneš)

Po francouzském vítězství na Marně (13.září 1914) očekává vývoj směřující k rychlému ukončení války. Začíná se vážněji zabývat svým předsevzetím nastoupit k letectvu.

„Vstoupit do letectva, tak nebezpečné zbraně, ještě nemocen, křehkého zdraví… to je projev odvahy, obětování, který  by málo mužů dokázalo. Jsem hrdá i zarmoucená…“  (snoubenka Yvonne)

26.ledna 1915 je ministerskou depeší zařazen do prvé letecké perutě v Dijonu. Získává hodnost desátníka, v květnu 1915 podporučíka. Z řadového vojáka je během čtyř měsíců povýšen do stavu důstojníků.

Nepřekvapí, že se zde uplatní svou technickou vynalézavost (při zdokonalení pozorovacích a bombardovacích přístrojů) a že se intenzívně zabývá leteckou meteorologií, tehdy v letectvu ještě značně zanedbávanou. Během krátké návštěvy Paříže přesvědčuje generalitu o nevyhnutelnosti zřízení meteorologické služby.

Už na počátku války uvěřil neověřeným (a nepravdivým) zprávám, že za jeho účast v politice a armádě byli jeho příbuzní doma fyzicky zlikvidováni. Nenávidí cokoli, co souvisí s monarchií, Uhrami nebo maďarstvím.

15.května 1915 podniká první let nad nepřátelské pozice a o den později si může zapsat svůj první samostatný bojový let.

„Je neuvěřitelné, jak rychle člověk uvykne hluku a válečnému nepohodlí… Jsem si vědom velikosti okamžiků, které prožíváme, a jsem odhodlán splnit svou povinnost s horlivostí a důstojně…“  (přátelům do Paříže)

Odmítá nabízené pohodlné místo velitele armádní meteorologické stanice. Žádá naopak povolení zřídit vlastní eskadru, složenou výhradně z letců slovanského původu, které by velel. Dříve než jiní chápe, že toto by byl nejlepší argument pro vznik samostatného státu.

„Je nutno, aby tato eskadra byla složena výhradně z mladých, silných odvážlivců. Chtěl bych vybrat mezi Slovany. Pomoz mi je nalézt. Ale upozorni kandidáty, že jde o čestné místo. Co nám záleží na životě? Je nutno sloužit velké věci…“  (v listu L.Strimplovi)

Na srbskou frontu odjíždí přes Maltu, Pireus, Soluň a Niš s doporučením velitele letectva 10.francouzské armády: „…Podal vedle cenných znalostí vědeckých též velmi krásné důkazy statečnosti, chladnokrevnosti, rozvážné odvahy; podal důkaz nejdokonalejšího vojenského ducha… Odchod podporučíka Štefánika je u 10.armády pociťován s velkou lítostí…“

Po svém příjezdu navštívil v Niši 4.září 1915 francouzského vyslance Boppeho: „Když jsem se u něho ucházel o pomoc při rekrutování českých jednotek v zajateckých táborech, otázal se mne s blahosklonnou ironií: „Jste poručík, letec, že ano?“ „Zajisté,“ odpověděl jsem. „Proto pane,“ řekl nakonec, vraťte se ke své jednotce a hleďte si svého.“

 

Někteří důstojníci Štefánikovi příliš nedůvěřují, podceňují jeho letecké mistrovství a pochybují o smyslu letů, kdy s sebou bere do kokpitu tisíce letáků v neznámých jazycích. Pochybují o tom, zda tento malý podporučík jakési slovanské národnosti (Bohéme-snad cikán?!) nosí oprávněně stužky Čestné legie a válečného kříže.

V říjnu je sestřelen z výše asi šesti set metrů a utrpí vnitřní zranění. Ještě v tomtéž měsíci proniká hluboko nad bulharské území a při jedné operaci se vrhá sám proti osmi nepřátelským bombardérům. Nedůvěra ostatních se postupně mění v obdiv.

„Výjimečná statečnost byla největší z jeho povinností. Ukazoval při každé příležitosti bláznivou odvahu, která mu získávala obdiv všech.“  (R.Labry)

20.října 1915 dává velitelství francouzské eskadry příkaz k ústupu směrem k Černé Hoře. Musí nouzově přistát a nemocný přejít (s Bourdonem a s inženýrem Procházkou, spolužákem z pražských let) sto padesát kilometrů prakticky neznámým horským terénem. Střelbou se ubrání proti banditům a 12.listopadu se na pokraji sil dostává do Mitrovice ke svým francouzským spolubojovníkům.

„13.(listopadu) sobota: Strašná noc. Krvácení žaludku. 14.: Vysílený. 15.listopadu: Ležím bez vlády. Dr.radí rychlou operaci. Strava: dva brambory. Večer: Vitrat oznamuje porážku Srbů.“

 

„Nechci slitování a nechci být oběšen. Vím, co mě čeká. Jakmile mi oznámí, že se blíží, můj revolver mě zachrání… Mám v pravé kapse blůzy své listiny. Obsahují mé poslední myšlenky pro mé přátele, pro Masaryka, plány, projekty, seznamy do vojska zařazených Čechů… Kdybyste měl být zajat na ústupu, přísahejte mi, že je spálíte.“  (řekl Labrymu)

Letecky je nakonec přes zoufalou nepřízeň počasí (po dobu 15 minut letěl pilot doslova naslepo, podvozkem jednou třeskl o hřeben skály) dopraven do italského bezpečí. Nedostalo ho ani ostřelování italskými vojáky, kteří nerozeznali spojenecké letadlo.

„Blízkosť Bulharov nás donútila odletieť za zlého, hmlistého počasia. Skôr jako sme sa mohli dostať do výšky, boli sme nútení lietať 30 minút medzi skalnými útesmi albánského pohoria…“ 

V Paříži si získává pověst zaníceného, až fanatického stoupence myšlenky osvobození své vlasti. Návštěvníci proslulého salónu madam de Jouvenel ho po straně hodnotí slovy: „Kromě této slabosti, plánu naprosto neuskutečnitelného a nerozumného, je to geniální duch…“

Madam de Jouvenel Štefánika za blázna nepovažovala. Zprostředkovala mu setkání s tehdejším hlavním sekretářem ministerstva zahraniční a brzy nato zprostředkovala společný oběd s ministerským předsedou. Otvírala mu dveře k těm, kteří rozhodovali.

„Snažila jsem se mu každý den přivést nové přátele, což nebylo ani tak těžké při jeho kouzlu a při jeho šlechetných záměrech. Každý den jsme získali kousek půdy…“

Syn, Bertrand de Jouvenel: „V Paříži Štefánikovi vyčítali, že říká Československo a ne Čechy. Jméno Čechy vyvolávalo historické vzpomínky, vzpomínky na Jiřího z Poděbrad, předchůdce Společnosti národů, na Jana, slepého krále, který bojoval za Francii. Naopak jméno Československo platilo za těžkopádné a barbarské.“

„Češi bez Slováků by netvořili tak silný státní celek, který by mohl bezpečně vykonávat úkol jemu svěřený; na druhé straně Slováci bez Čechů by byli odsouzeni k beznadějné budoucnosti.“

Malíř Ludvík Strimpl nakonec zprostředkoval schůzku M.R.Štefánika s E.Benešem, setkali se v malířově bytě 13.prosince 1915 – měsíc poté, co Český komitét zahraniční zveřejnil hlavní cíl odboje: vytvoření „samostatného československého státu“. U mocností Dohody nevyvolal větší ohlas a jeho protagonisté kalkulovali s myšlenkou trvalé emigrace v případě neúspěchu. Masaryk počítal s profesurou v Londýně a Beneš si hledal místo na škole orientálních jazyků v Paříži.

Ale už 28.ledna 1916 přijíždí do Paříže T.G.Masaryk na setkání s Briandem (vůbec první přijetí Masaryka vedoucí osobností dohodového státu). Jak sám píše ve Světové revoluci, cestu k Briandovi „jsem měl Štefánikem upravenu“.

A v březnu 1916 posílá Beneš do Prahy zprávu Maffii: „Situace diplomatická je pro nás stále a stále lepší… Ohromné služby nám tu koná poručík Štefánik, Slovák, který má zde silné postavení…“

Štefánik doporučoval Benešovi, aby se v pařížských kruzích neobjevoval v ošuntělém obleku, neboť to nepřispívá reprezentaci odboje.

Jeho role v odboji je v této fázi důležitější než Benešova, přesto neusiluje o zastoupení ve vedení Českého komitétu zahraničního. Beneš ovšem sám sebe ve zprávě do Prahy tituluje generálním sekretářem, Štefánika označil za „diplomatického pomocníka“.

„Nebyl to on (Štefánik), kdo si zakládal na důsledném užívání titulu „generální sekretář“ a úzkostlivě chránil vlastní prestiž, jak to dělal Beneš… V době, kdy mnozí jiní tak pospíchali do osvobozené vlasti, aby v novém státě obsadili místa, kdy se také mezi domácími politiky, z nichž mnohý neučinil pro osvobození Československa ani zlomek toho, co Štefánik, rozvinuly boje o „fleky“, on, nemocný, běhá kdesi po světě a usiluje o upevnění nikoli své prestiže, nýbrž prestiže nového národního státu.“  (Ján Mlynárik)

Mlynárik upozorňuje na obě osobnosti vedoucí odboj: stařec, a na smrt nemocný, o polovinu mladší muž – dva se svými kořeny v moravsko-slovenském pomezí.

  „Štefánik věřil v naši národní věc a věřil pevně a nevývratně; svou vírou přesvědčoval a nakažoval celé své okolí.

  Mně i dr.Benešovi upravil cestu do nejvlivnějších kanceláří politických a vojenských.

  Že takto a tak vlivně dovedl působit Slovák, sluší vytknout zvláště; těšil jsem se z toho velmi – Slovák, Moravan, Čech stáli v čele zahraniční akce, která nám přinesla svobodu a samostatnost.“  (T. G. Masaryk)

Slovenskému vlastenci v uniformě francouzského důstojníka připadla úloha organizátora legií – hlavního argumentu pro vznik samostatného státu. 1.dubna 1916 odjíždí proto na „zdravotní dovolenku“ do Itálie s pokusem získat ji pro československou věc.

„Kdo máš čest v duši a slovanskou krev v žilách…, vzdej se při první příležitosti armádě italské, jak to již celé pluky našich dobrovolně a s nadšením učinily…“  (v letáku psaném v češtině, slovenštině a srbochorvatštině)

„Štefánik docílil velkých úspěchů, získal pro naši věc především francouzské vyslanectví v Římě…pak vyslance ruského Gierse, který velmi nadšeně přijal náš program. Dále byl přijat od Sonnina (ministr zahraničí), který úspěšně přijal stanovisko rozbití Rakouska a osamostatnění českých zemí…V Římě dále Štefánik byl přijat královnou matkou, která se mnoho interesuje o to, kdo bude v Čechách králem…“  (Beneš)

T.G.Masaryk v Independent Bohemia (květen 1915) ještě předpokládá, že „Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky…“

„Nehledě k jeho osobním vysokým kvalitám dlužno zejména zdůrazniti, že cestu k politickým kruhům, k jednotlivým vládám…otevřel našemu hnutí on. On to byl…který dal první základy naší diplomatické činnosti a který právě byl prvním a nejlepším naším diplomatem. V této roli, zejména ve vyjednáváních osobních, jeho ohromné zásluhy málo jsou známy…“  (Beneš)

 

Po úspěšných jednáních v Římě sedá přes trápení chorobou opět do letounu. Pro případ zajetí s sebou neustále nosí dvě strychninové pilulky, aby ho Rakušané nedostali živého. Rozšiřuje své proklamace na celém úseku italské fronty.

Ve vzpomínkách se neustále vrací k matce a sourozencům, o kterých je přesvědčen, že již nežijí, že byli rakousko-uherskou soldateskou popraveni.

„Je velmi sympatický člověk, velmi energický, který si vynutí zájem a řekl bych i obdiv.“  (generál Girard)

„Překvapil mne zvláště svou nezkrotnou energií, jež z jeho osoby přímo vyzařovala…“  (plukovník – atašé Gondrecourt)

V Benátkách Štefánik navštívil básníka Gabriela d´Annunzia, který vykonal odvážný let nad Vídeň. Chtěl získat zkušenosti – pomýšlel na to, zaletět až nad Prahu, aby i tímto způsobem připomněl lidem doma československý zahraniční odboj. Svůj odvážný plán však už neuskutečnil.

29.dubna znovu vzlétl v okolí Gorice a za silné protiletadlové palby explozí kolem shodil na čtyři tisíce letáků. Když spatřil zformované rakouské oddíly připravené k útoku, spěchal o tom podat zprávu hlavnímu stanu v Udine. Byla to zpráva mimořádně cenná, protože v té době nevzlétl v oblasti kvůli špatnému počasí ani jeden dohodový letec.

Hned den poté odjíždí do Verony, aby tam konal lety nad Tridentem a letáky pokryl další úsek fronty. Zde se však musel nejprve zaučovat na italských strojích Caproni. Rychle je ovládne, a už následujícího dne bude hodinu létat nad nepřátelskými zákopy.

Svádí letecké souboje s nepřátelskými letouny, riskuje, jeho život visí chvílemi na vlásku. 10.května vybuchuje jeden granát na metry od letadla, které je lehce poškozeno. Za tohoto letu rozhodí na dvacet tisíc letáků.

Italští letci oceňují jeho „kamarádského ducha, obdivuhodný klid a žhavé nadšení“. Málokdo ví, jak špatnému zdravotnímu stavu (časté mdloby, zvracení, krvácení do žaludku) je vystaven. Léčit se odmítá, nemá čas – ví, že nebude žít dlouho. Jeho šílené pracovní tempo bylo označeno za fantastický závod se smrtí. Když se definitivně zhroutí, musí na čtyři dny do vojenské nemocnice. Na konci května 1916 se vrací zpět do Paříže těžce nemocen.

„Věděl, že jeho život skončí, až bude skončena jeho úloha.“  (Bertrand de Jouvenel)

„K zahraniční akci se přihlásil proto, aby mohl ještě víc přispět k uskutečňování cílů francouzského imperialismu. Masaryka, Beneše a Štefánika sblížil společný zájem: sloužit západním imperialistům a jejich válečným cílům.“  (L´.Holotík, 50.léta)

Všechnu svou činnost za světové války vyvíjel jako těžce nemocný člověk; podle běžných pravidel by měl být někde v ústraní nemocnic anebo v rekonvalescenci. Ostatně ani Masaryk si neužíval penze.

13.srpna 1916 vstoupil Štefánik v Archangelsku na horkou ruskou půdu. Zdejší ze všech nejsilnější československá kolonie neuznávala Masarykovu prozápadní orientaci a jednoznačně se klonila k tomu, že Československo bude součástí ruského impéria („s Ruskem jednu oblast“, jak pravil Dürichův rusofilský program). Moskevský Rusko-slovenský spolok Ľudovíta Štúra trval na svém připojení Slovenska k Rusku.

„Budu-li muset, uvedu v pohyb své přátele a zdrtím každého, kdo se postaví v cestu naší práci. Bude-li konflikt Dürich nebo národ, zdrtím i Düricha. Šel bych i přes mrtvolu svého otce, kdyby překážel osvobození našeho národa…“

„S bratmi Čechmi bude nás do dvanáct miliónov, keď vrátia sa domov i všetci vyhnanci naši z Ameriky a kde po svete rozídení sú. Slovobdná Československá krajina naša siahať bude od Užhorodu až po západné hranice Čiech…“  (z letáku, který adresoval ruským Slovákům)

„Chcel by som, aby sa Slovák cítil v Plzni práve tak doma, jako sa má cítiť v Nitre. Len žiadny separatizmus!“

„Slováci sú Česi, bývajúci na Slovensku, a Češi sú Slováci, bývajúci v Čechách“  (jeho krédo)

Tajné memorandum ruského ministerstva zahraničí v té samé době žádá „vytvořit podmínky, aby…Češi a Slováci po válce byli ve své vlasti nositeli ruského vlivu“. Od 26.září 1916 je na Štefánika (a amerického Slováka G.Košíka) uvalen policejní dozor. Současně carská byrokracie spouští na plné obrátky kampaň, jejímž cílem je představit Masaryka jako „rakouského špióna“.

O měsíc později mizí Štefánik do Bukurešti, kde je pověřen osvědčenými úkoly: zorganizováním meteorologické služby v celé rumunské armádě a rozhazováním letáků nad rumunsko-uherskými zákopy. Po obsazení Valašska a pádu Bukurešti (6.prosince 1916) je tento plán v troskách. Štefánik projíždí téměř zázrakem obkličujícími jednotky v autě amerického vyslance (Čecha Vopičky) směrem na východ.

Vyjadřuje se pak neobyčejně příkře o mnohých Rumunech a prohlašuje, že tam „nalezl exempláře lidí, kteří byli vrcholem nízkosti a podlosti“.

 

4.ledna 1917 odjíždí opět do Ruska. O měsíc později navštěvuje rusofilského Düricha a žádá po něm ukončení veřejného působení a aby se vzhledem k narušenému zdraví odebral „někam na ruský jih“. Ostrý konflikt (Dürich ho označil za lháře, falšovatele a placeného rakouského špiona – ach ta naše agentománie) málem vyvrcholil soubojem, ale ten generál Janin v době války nepovolil.

„Čest a zájem národní přinutily mne k náhlému a definitivnímu rozchodu s Dürichem, který právě podal důkazy své neschopnosti a své perfídie…“  (v telegramu Benešovi, 12.února 1917). Dürich je vyloučen z Národní rady.

Opět padá do mdlob, opět odmítá plány lékařů na operaci a několikaměsíční rekonvalescenci. „Odpověděl, že si nemůže dovolit tak dlouhé přerušení své činnosti, že záležitosti, kterým se nyní musí věnovat, jsou důležitější než jeho zdraví.“  (dr.Girsa v Kyjevu)

„Vím dobře, že mé zdraví je podkopáno a že života mého je namále. Musím tedy toho zbytku co nejvíce využitkovati. Až vykonám své, pak klidně zemřu.“

 

Dva dny po Štefánikově příchodu do Petrohradu propuká v březnu demokratická revoluce, která svrhla staletou vládu rodu Romanovců. Když se 16.března 1917 stává v nové vládě ministrem zahraničí profesor Miljukov, Štefánik ho – coby svého dřívějšího známého – hned druhého dne navštíví a odevzdá mu žádost o uznání Československé národní rady. Pak odplouvá přes Murmansk do Anglie.

„Je to typické pro nás Slovany, že před vojnou, dokud nás Maďaři a Němci tlačili, křičeli jsme a naříkali, ale jakmile se vyskytla možnost osvobození, již se najdou lidé, kteří mluví o zvláštním slovenském státě. My můžeme existovat jen ve spojení s Čechy… Kdybychom se rozdělili, byli bychom úplně zničeni Němci a Maďary.“  (na palubě lodi, 11.dubna 1917, v rozhovoru s Košíkem)

„My nesmíme šlechtu demokratizovat, nýbrž národ zaristokratizovat. Ovšem ve smyslu řeckém „aristos“ – nejlepší. Můj otec byl šlechtic, zeman, já jsem ze staré šlechtické rodiny, ale nedostal jsem se do společnosti ukazováním na své šlechtictví, nýbrž svou prací. Tatínek říkával: Šlechticem se člověk nerodí, šlechticem se stává…“  (z diskusí na lodi)

2.června 1917 odjíždí přes Bordeaux do Ameriky – dva měsíce poté, co Spojené státy vyhlášením války Německu přerušily svou oficiální neutralitu. Snaží se do své činnosti opětovně zapojit i ženy a známému se svěřuje, že za jeden den utratil za květiny tříměsíční plat francouzského důstojníka. Francouzský vyslanec ho představuje státnímu tajemníku Lansingovi. Získává povolení o náboru dobrovolníků v USA – jeho mise přinese čtyři tisíce přihlášek do československého vojska.

„Svůj účet na svobodu si musíme napsat vlastní krví, aby nám ho nemohli při zeleném stole neuznat… Přísaháme, že budeme bojovat dotud, pokud nedostaneme svobodu…“  (na manifestaci Čechů a Slováků v newyorské Carnegie Hall, 16.září 1917)

„Nemohu dostatečně vynachválit tohoto velkého vlastence, plného zápalu a prodchnutého nejvyššími city. Svým taktem a osobností si dokázal získat sympatie vysokých hodnostářů amerického zahraničního úřadu a dokázal zorganizovat za nejlepších podmínek nábor Čechoslováků. Při svém chatrném zdraví často nadmíru přemáhal sám sebe nejinak než jako voják v poli…“  (generál Vignal, francouzský vojenský atašé v USA)

Do Paříže se vrací ještě před koncem roku a s počátkem roku nového míří do Itálie, kde bylo na třicet tisíc českých a slovenských zajatců. Většinu z nich získává do řad československých legií a v Římě, pod sochou krále-osvoboditele Viktora Emanuela (a v den třetího výročí vstupu Itálie do války) organizuje 24.května 1918 přísahu vojáků na československý prapor.

Orlando mluví o zrození nového národa, americký velvyslanec Page pak o jednom z „nejvznešenějších národů Evropy“ a na Štefánika se obrací slovy: „A vám, pane plukovníku, pravím: Šťastný národ, který má takové vůdce…“

Některé italské noviny psaly, že po jeden den byl Štefánik nekorunovaným králem Říma. Je vyznamenán vysokým vojenským řádem. Z Itálie odjede v červenci 1918 jako brigádní generál.

Jeho italští legionáři (19.225 mužů, z toho 1.203 Slováků) budou bojovat nejen na italských bojištích, ale na přelomu roku se zúčastní osvobození Slovenska a na jaře 1919 budou čelit vpádu maďarských bolševiků.

Předtím ještě potkává markýzu Giulianu Benzoni a zažívá poslední z mnoha milostných opojení svého života: „Stalo se něco neočekávaného. Zamiloval jsem se do děvčete mladého, krásného, mravně i intelektuálně velmi probudilého…“

 

Vystoupení Ruska z války (Brest-litevský mír podepsaný bolševiky v březnu 1918 s Německem) znamenalo zablokování desetitisíců mužů legionářské armády v Rusku. Štefánik předpokládá, že válka potrvá ještě déle než rok že se československé vojsko v Rusku po vyřešení sporu s bolševiky „dostane v době konečného vítězství přímo jižním Ruskem na naše hranice“. Koncem jara 1918 plánuje pochodovat v čele vítězné armády přes Slovensko do Prahy.

Než odjede 19.srpna přes USA, Havajské ostrovy a Japonsko na Sibiř, loučí se s v Paříži s Benešem: „A na shledanou v Praze!“  Cesta k ruským legiím (koncem roku 1918 již 92.000 příslušníků) byla dvakrát nabídnuta Benešovi, ale na nevděčnou misi se nakonec vydává záchvaty a horečkami pronásledovaný Štefánik.

„Masaryk je velký člověk. On mne přesvědčil o tom, že možno žít v pravdě a pro pravdu. On vyzvedl národ z mravní kocoviny, ze střečkování, dal mu mravní cíl, pevný bod. Je to ohromné štěstí, že ho máme.“  (na lodi diktuje Píseckému, 1.října 1918)

V Tokiu se 12.října dozvídá, že Německo na základě Wilsonových čtrnácti bodů žádá o mír. Na japonském generálním štábu a u vysokých vládních představitelů se vytrvale přimlouvá za pomoc našim legiím a varuje, že v případě jejich zániku padne zodpovědnost na (tehdy spojenecké) Japonsko.

S Washingtonskou deklarací, kterou podepsali jeho jménem v jeho nepřítomnosti, se nemohl ztotožnit. Problém měl hned s jejím prvním bodem, který vyhlašoval republiku, protože měl příliš mnoho zkušeností se zkorumpovaným republikánským režimem a politickým diletantstvím…

„Viděl jsem republiku pěkně zblízka. Je to zakuklené tyranství nejhoršího druhu. Jsem zuřivým odpůrcem republiky…“

 

„Kedže horúčka, ktorá ma upútala na lôžko, už klesla, počítam s odchodom do Ruska po audienci u cisára, ohlásenej na 5.novembra… Situácia československej armády v Rusku nám robí starosti…“  (z telegramu T.G.Masarykovi, 2.listopad 1918)

 

13.listopadu 1918 odjíždí lodí na Sibiř. Den poté bude v Praze zvolena první československá vláda a v prvním zápasu „o koryta“ bude ministrem národní obrany zvolen – Václav Klofáč.

Kariéra byla to poslední, na co Štefánik (coby dočasně jmenovaný „ministr války“) během plavby z Japonska do Vladivostoku myslel.

„Hlavní věc je, aby si člověk mohl říci sám, při zavřených dveřích, že dělal dobře, že dal kus své existence. Jsem spokojen sám se sebou. Mohl bych klidně zemřít…“

 

„Vojáci Československé republiky! Přicházím k Vám jako bratr, který stál u kolébky našeho vojska a chce až do posledního okamžiku sdílet jeho osud…“  (z úvodu projevu po příchodu k čsl.legiím v Rusku)

 

Na místě se o vojsku dozvídá, že je „v zoufalé situaci… Není obuvi, není šatstva. V plucích nespokojenost, vyvolaná lhostejností spojenců. Bolševismus se šíří.“

 

„Vůdci bolševiků jsou samovládci v nejhorším slova smyslu. Oblečení do hadrů shrabují bohatství a ve skutečnosti sami touží po výsadách. Československá vláda se musí zaměřit na boj proti bolševismu ve všech jeho podobách. Jednat je třeba energicky a semknout se proto kolem Francie.“  (ze zprávy čs.vládě v Praze o situaci legií)

 

Beneš mu jménem vlády dává na vědomí, že pro posílení československých pozic na mírové konferenci bude nevyhnutelné udržet legionářskou armádu ještě nějaký čas na Sibiři.

Celou sibiřskou cestu Štefánik koná v transu choroby. Mnozí ho tak nemocného ještě neviděli. Jsou dny, kdy nemůže vstát z lůžka. A na začátku ledna 1919 dostává od Klofáče, ministra národní obrany, „Pozdrav z vlasti“– tak se teprve dozvídá, že jeho místo obsadili.

Klofáčův Pozdrav před legionáři snížil Štefánikovu autoritu, protože bylo náhle zřejmé, že rozhoduje někdo jiný. Sám začíná chápat, že byl dobrý, dokud ho potřebovali.

Pořizuje poslední vůli a žádá své pobočníky a velitele legií, aby jej v případě smrti dovezli domů.

14.ledna 1919 připíná generál Janin Štefánikovi Komanderský kříž čestné legie: „V tak těžkém okamžiku svého života pocítil jsem dvojnásobnou radost… Zdálo se mi, že je to pohlazení, jež Francie posílá svému adoptovanému synovi, jenž pracuje daleko od ní.“

 

Dojatý Štefánik Janina žádá, aby se postaral, aby mu do rakve byla vložena odpověď francouzského ministerstva zahraničí, kterou obdržel na svůj dotaz, zda si může ponechat francouzské občanství: „Francie Vám vždy ponechá u svého krbu místo, které jste si tak slavně vysloužil.“

Od 15.března 1919 cestuje do Paříže. Celou plavbu proležel.

„Milovaný pane prezidente! Tak Vás přeci jen ještě uvidím… Konference v Paříži nepřinese nám, co jsme mohli očekávat. Rozhodně jsme slabší dnes než včera. Také osvědčených přátel ubývá. Dělám, co můžu…ale unaven jsem už až k smrti. Věřím ve Vás a miluji Vás jako vždy. Váš Milan.“  (v dopise Masarykovi z 3.dubna 1919)

E.Beneš v dopise T.G.Masarykovi: „A propos Štefánik… Upřímně řečeno – nikdo neví, co těžkostí mám, abych (=s ním) dobře vycházel. Je nemocen, strašlivě nedůtklivý, úžasně citlivý, rozdrážděný – mně vytýkal řadu všelijakých věcí. V celku je to malicherné a já se na to tak dívám, ale doznávám, že nemám pozici snadnou při spolupráci s ním: vždy nevypočitatelný, úžasně měnlivý atd. atd.  Také naše podstatné názory filozoficky jsou totálně rozdílné, jeho pojem života a všeho…“  (28.7.1918)

Beneš měl, už vzhledem ke své povaze, dost důvodů žárlit na Štefánikovy úspěchy a jeho roli v zahraničním odboji. Jak ukázala korespondence Beneše s Masarykem, dopouštěl se Beneš vůči Štefánikově činnosti pomluv. Vzápětí došlo v Paříži mezi oběma k velmi ostré osobní srážce, která znamenala absolutní rozchod mezi oběma dosavadními spojenci.

Masaryk – což zpětně hodnotíme jako největší chybu jeho politického působení – stranil vždy a ve všem jednoznačně Benešovi.

V dopise Kramářovi vyjádřil Masaryk své rozpaky týkající se Štefánika, „co s ním dále“:

 

„Teď čekám Štefánika a doufám, že se s ním dohodneme… Ministerstva války se ovšem vzdá; tu hodnost jsem mu udělil, když jsme za hranicemi proklamovali prozatímní vládu… Na Slovensku by bylo místo pro něho, ale nevím, je-li pro drobnou práci administrativní; v Praze místa nevidím…“  (T. G. Masaryk, 22.duben 1919)

 

Doma se mezitím vyhrotil spor mezi italskou a francouzskou vojenskou (spor o kompetence ohledně velení armády na Slovensku). I tuto ožehavou záležitost vyřizuje Štefánik, 20.dubna 1919 odjíždí do Říma a Padovy a domlouvá odvolání italské vojenské mise. Zároveň navštěvuje československé prapory, které byly zatím ještě v Itálii, zastavuje se u snoubenky…

Návrat domů odmítá vlakem, nechce se ani dotknout rakouské půdy. Mnozí ho varují, aby neletěl. Na varování o labilnosti strojů Caproni (vyráběných narychlo z méně kvalitního materiálu, v jednom ze strojů zahynul i syn konstruktéra) nic nedá.

4.května 1919 startuje spolu s třemi italskými letci z letiště Campo Formiddo u Udine.

Po pěti letech se prakticky inkognito vrací domů, aby vedl obranné boje s Maďary. Netají se touhou setkat se s milovanou matkou, navštívit otcův hrob. Do měsíce plánuje svatbu.

Po poledni se letoun objevil nad Bratislavou. Před přistávacím manévrem ztratil rychlost a jako kámen se zřítil na zem.

„Přítelkyně, předrahá přítelkyně! Sbohem! Ach, jaké hrozné slovo, rozdělující náš život! … Sbohem! Ale vrátím se. Vrátím se, abych zůstal – doufám v to – nadále při Tobě, má milovaná. Motor hučí. Je třeba jít. Jít, stále dál jít… Sbohem! … Uvidím opět svou vlast. Mám vlast. Jaká radost – jaká tíseň. Letadlo mne volá. Sbohem, Giuliano… Má duše opět najde klid a má ústa Ti budou věrně znovu šeptat: Na shledanou, Giulano! Na viděnou, má zbožňovaná ženo! Milan.“  (z listu markýze Benzoni, který se našel u mrtvého Štefánika po letecké havárii, 4.květen 1919)

Giuliana Benzoni na svého chotě nikdy nezapomněla. Jeho hrobku na Bradle navštívila naposledy po téměř půlstoletí, v roce 1968.

A nad Štefánikem se na dalších dvacet let zavřela voda. Encyklopedie „Kdo je kdo“ z počátku 80.let přiblížila pod písmenem „Š“ portréty Tarase Ševčenka, Karola Šmidkeho či Vasilije Šukšina, ale k víc než významnému spoluzakladateli společného státu se neznala.

S využitím:

John L, Milan Rastislav Štefánik – život a smrt národního hrdiny, Votobia 2000

Lidové noviny (1990, 1991)

Mlynárik J., Cesta ke hvězdám a svobodě, Lidové noviny 1991

Motl S., Tváře osudu, AZ SERVIS 1992

Tůma J., Milan Rastislav Štefánik (in: Přemožitelé času 25), Planeta 1991

Zuberec V., Milan Rastislav Štefánik – léta hvězdná a válečná, Slovo k historii 1990

 

 

 
Milan Rastislav Štefánik
2 (40%) 1 vote

1 komentář: „Milan Rastislav Štefánik

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.