Jan Amos Komenský – učitel národů (*1592, † 15.11.1670)

   Jméno „učitele národů“ patří mezi natolik povinné, že se nám patrně málokterý z jeho spisů dostal kdy do rukou. Jeho knihy přitom našly vděčné čtenáře od Venezuely přes arabské země až po Japonsko a Austrálii a ve své doby patřily mezi nejrozšířenější na světě. Některé z jeho učebnic se ve školách používaly ještě v 19.století.

Nebyl jen pedagogem, jak ho poněkud zjednodušeně připomínala část našich historiků, už proto ne, že své pedagogické zásady uváděl do praxe jen v některých kratších obdobích svého života. Byl v prvé řadě biskupem jednoty bratrské a teologem, dokonce průkopníkem ekumenických myšlenek, které se staly skutečností až o staletí později.

Komenského autentická podoba není dobře známa

Možná překvapí, že Komenského autentická podoba není dobře známa. Dochovala se jediná Hollarova rytina; jiné často přetiskované reprodukce se podle názoru odborníků za průkazné považovat nemohou. Stejně tak je málo znám Komenský jako člověk plný úzkostí, nejistot a pochyb. Muž vnitřních protikladů a „člověk, s nímž se nedalo snadno vycházet“. Nadšený zájemce (od mládí) o reálie a jazyky amerického kontinentu, o těsnopis nebo i perpetuum mobile. A v neposlední řadě jeden z největších lingvistů své doby (rozhodně největší český před Dobrovským).

Dejme nyní – přes propast téměř čtyř staletí – slovo jemu samému…

Mládí a studia Jana Amose Komenského

  • „Byl jsem ještě chlapec, když mně zemřeli oba rodiče. Zpozdilostí poručníků jsem byl tak zanedbán, že jsem teprve v šestnáctém roce svého věku okusil základů latiny…“
  • „Cpali do nás latinskou mluvnici se všemi nepravidelnostmi, řeckou dokonce i s nářečími, kdežto my ubožáčkové jsme stáli jako ohromeni a nevěděli jsme, co se děje.“

Rok po smrti rodičů (1605) vypálili uherští hajduci Strážnici, kde žil sirotek u své tety. V šestnácti letech přichází na žerotínskou latinskou školu do Přerova. Při ordinaci určené jednotou bratrskou k přípravě na kazatelské povolání dostává biblické jméno Amos (=miláček boží, doslova „přinesený“ Bohem).

  • „Především abych dokonale ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612 (byl jsem tehdy v Herbornu) psát Poklad jazyka českého, tedy co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobenou zvláštními rčeními a příslovími… Když toto neobyčejně pracné dílo (čtyřiačtyřicet let) bylo jižjiž připravováno pro tisk (roku 1656), shořelo spolu s celou mou knihovnou… Této ztráty přestanu teprve tehdy želet, až dodýchám…“
  • „Já jsem ve čtrnáctém roce tohoto století urazil cestu z Heidelberku do Prahy zcela sám a pěšky, jsa bezpečen průvodem strážného anděla a pevným zdravím. Příčinou té pěší cesty bylo totiž, že mi již nezbývalo mnoho z cestovného, a rovněž jsem právě od pohybu očekával pozdravení z nemoci a také jsem se v té naději nezklamal.“

Valnou část úspor tehdy obětoval ke koupi Keplerovy knihy O obězích těles. Koupě bude později litovat, neboť se stane upřímným odpůrcem heliocentrismu.

  • „Když jsem se roku 1614 vrátil na Moravu a stal se představeným školy v Přerově, začal jsem usilovat o příjemnější metodu vzdělávání dětí a sepsal jsem Pravidla snadnější mluvnice, která byla později roku 1616 vytištěna v Praze.“
  • „Nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natož vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala už jako jinocha…“
  • „Příliš jsem, vyznati musím, vlasti a jazyku svého milovný, takže po ničem netoužím více, jako aby ten všelijak vzdělán a ozdoben byl…“ 
  • „Nikde není nic tak nesnadného…co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce! Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný…“
  • „Protože jsem však byl brzy, ve věku čtyřiadvaceti let, povolán k církevní službě a měl jsem před očima onu boží výzvu: To čiň! (Lukáš 10, 28), musel jsem péči o školské záležitosti odložit. Ale po pěti letech jsem byl z božího dopuštění s jinými vyhnán z vlasti, a abych unesl život ve vyhnanství, vrátil jsem se k školskému prachu.“
  • „Já, co činím, z nucení svědomí svého činím.“  (25letý Komenský)
  • „Roku 1618 jsem byl zavolán k pastýřské službě do církve fulnecké a byla mi svěřena péče o školu, kterou tam nedávno zřídili. Začal jsem uvažovat i o jiných věcech sem směřujících a poznamenávat je na lístky, které však po třech letech vzaly za své i s celou mou knihovnou, když naše městečko obsadili Španělé.“
  • „Brzy potom, když jsem se musel pro osobní pronásledování zdržovat ve skrýších, napsal jsem sobě i jiným pro útěchu knížku nazvanou Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti), jež byla potom vytištěna v Lešně. V ní jsem ukázal, že se všechny lidské věci točí k závrati a jak všichni, kdo ulpívají na okrajích věcí, nutně jsou zároveň strženi… naproti tomu v jediném Bohu, věčném středu věcí, že je věčný klid a jistota před zánikem…“

Smrt chotě, mapa Moravy a druhá manželka

Už jako správce fulneckého sboru se v červnu 1618 ožení v Přerově. V předvečer stavovského povstání ho však nečeká nic dobrého. Jeho choť zemře i s oběma dětmi již za čtyři roky a Komenskému bude na náměstí ve Fulneku veřejně spálena jeho knihovna.

  • „Když jsem byl vyhnán (hned mezi prvními, roku 1621) ze svého sboru, napsal jsem Přemýšlení o dokonalosti křesťanské… Dílko vytištěno v Praze 1622.“
  • „Manželko má milá, Mandaleno, klénote můj po Pánu Bohu nejdražší, poněvadž z vůle a dopuštění božího, před vzteklostí lidskou ustupuje, tebe jsem se vzdáliti musil a tobě tělem přítomen býti nemohu, z čehož, vím, že zármutek a tesknost, jichž i já prázden nejsem, tvého srdce častí jsou hostí, aj teď já tobě knížičku tuto místo sebe pro potěšení odsílám…Léta 1622, 18. Februarii. Tvůj věrný manžel do smrti   J. A.“
  • „Jeho první část líčí obrazně hříčky a marnosti tohoto světa, kterak se on ve všem všudy obírá s velikým úsilím věcmi malichernými a jak se žalostně všecko nakonec mění v posměch nebo v pláč. Druhá část popisuje zčásti jinotajně, zčásti zjevně pravé a trvalé štěstí synů božích…“  (z dedikace Labyrintu světa a ráje srdce Karlovi staršímu ze Žerotína, psáno pod Klopoty u Brandýsa nad Orlicí, 13.12.1623)

Na témž místě na dohled od Ústí nad Orlicí vznikla i slavná mapa Moravy. A v září roku příštího uzavírá druhý sňatek s dcerou seniora jednoty Dorotou.

  • „Když císař Ferdinand, toho jména druhý, vypověděl kazatele evangelických církví z celých Čech a Moravy zároveň se všemi, kteří nechtěli změnit náboženství, nevyjímaje ani šlechtu, tu jsme se vystěhovali roku 1628 do sousedních krajů Německa, z velké části také do Polska a Uher; já s mnoha jinými jsem byl zanesen do Lešna v Polsku a dal jsem se přidržet ke školským pracím.
  •   Poněvadž jsem se jimi nezabýval jen povrchně, počal jsem (lépe než kdy předtím) uvědomovat si vady a nedostatky obvyklé školské metody a počal jsem přemýšlet o jejich nápravě…“
  • „Učit znamená vést od věci známé k neznámé, a vést znamená činnost mírnou, a ne násilnou, plnou lásky a nikoli nenávisti. Když totiž někoho chci vést, nehoním ho, nestrkám ho, neválím s ním po zemi a necloumám jím, nýbrž vezmu ho jemně za ruku a jdu s ním nebo na volné cestě kráčím před ním a lákám ho, aby šel za mnou.“
  • „Věci buďtež pozorovány vlastníma očima, nikoli cizíma… vzděláváme lidi, ne papoušky.“
  • „Mnoho zdárných hlav hyne vinou učitelů, kteří z koňů činí osly, poněvadž neumějí ovládat ty, kteří jsou hrdí a svobodomyslní…z nezkrotitelných hříbat bývají nejlepší koně, jen když se při nich užije kázně. To se ukázalo na Búkefalovi Alexandra Velikého…“
  • „Mládeži musí být vštěpovány všechny ctnosti bez výjimky… Především však ony základní neboli takzvané stěžejní ctnosti: MOUDROST, UMÍRNĚNOST, STATEČNOST a SPRAVEDLNOST. Jinak by byla stavěna budova bez základů…“
  • „Ctnostem se lze učit tím, že se ustavičně jedná čestně… Jen když bude vždy někdo, kdo by předcházel slovem i příkladem.“
  • „Učitelé a učitelky budou nejvybranější lidé, muži vážní, ženy vynikající čistotou mravů, obojí důkladně znalí toho, v čem má být mládež vzdělávána a dychtiví vštěpovat to mládeži.

  Inspektoři nechť jsou muži svrchovaně pilní, horliví, nesnášející u nikoho nic špatného, ale všude přesně dbající, aby vše dokonale postupovalo…“

  • „Kdykoli se naskytne učitel nezkušený nebo nedbalý (a takových je vždy větší úroda), daří se to bídně…Nic nebude platné dávat předpisy, neodstraníš-li dříve to, co je předpisům v cestě, praví Seneka…“
  • „Spokojujeme se obyčejně s povrchním vzděláním, a proto se sami sobě snadno zalíbíme a vůči jiným se nafukujeme (co se nafukuje, je pouhý vítr)…“
  • „Věci samy vábí mládež, jsou-li přednášeny podle chápavosti věku a jasně, zvláště když se přimísí někdy něco vtipného nebo aspoň méně vážného, avšak vždy příjemného. Neboť to znamená spojovat příjemné s užitečným.“
  • „Pouštět hlasitě plyny z těla je ohyzdné, vystříhej se toho.
  • “Hlučně dýchat nebo chrčet sluší spíše medvědům než lidem.”
  • “Stýkej se jen s těmi, kdo tě mohou učinit učenějším a lepším nebo jimž můžeš totéž poskytnout ty.”
  • “S dobrými můžeš zápasit v plnění povinností. V hněvu a hádkách s nikým nezávoď.  (z pravidel chování pro mládež, 1653)”

Učebnice latiny Janua lingurum reserata

V roce 1631 poprvé vychází učebnice latiny Janua lingurum reserata (Dveře jazyků otevřené). Stane se nejúspěšnějším titulem 17.století a možná dosud nejúspěšnější pedagogickou knihou vůbec. Učit se podle ní bude i na školách katolických, včetně pražských jezuitských škol.

On sám bude u jezuitů celou řadu věcí obdivovat a dokonce se je bude snažit pro obecnou nápravu společnosti získat.

  • „Ale přihodilo se, že dva z našich mládenců, Daniel Erastus a Samuel Benedikt, poslaní na studie do Anglie a opatření doporučujícími listy k londýnským kazatelům, byli uvedeni k Němci Samueli Hartlibovi, dozorci nad studiemi několika urozených mladíků…
  •   „Jak žije Komenský?“ „Nuzně, jako i ostatní vyhnanci.“ Tu se dobrý Hartlib nejdříve výborně postaral o ně, pro oba vyhledav příznivce, aby jejich štědrostí byli vydržováni v Oxfordu, potom dopsal mně a poslal mi příspěvek na živobytí se slibem i pro budoucno, poctím-li ho písemným stykem…“
  • „Když jsem odklidil neužitečné haraburdí ekcentriků, epicyklů a reálních kruhů, jakož i ten obludný koperníkovský pohyb země, budou moci být pomocí našich hypotéz, a to těch nejjednodušších, zachovány veškeré zjevy a pochopeny s takovou snadností, že jim porozumí i dítě…“  (v listu z února 1633)
  • „Koperník dobře vybudoval svou novou astronomii na optických základech, ale fyzikální principy nezvratné pravdy ji naprosto nepřipouštějí.“  (Předchůdce vševědy)
  • „Prozřetelnost božská položila jisté překážky, že to nemohu činit tak, jak bych chtěl: uložila mi břímě domácích starostí, totiž péči o zbytky roztroušených církví, a ty mne každodenně rozptylují, nedopřávajíce mi, abych se mohl klidně, natož úplně věnovat vědám.

  To je také důvod, proč vázne uskutečňování mého didaktického záměru…“  (z listu Hartlibovi, konec 1633)

  • „Neměl jsem původně nic jiného v úmyslu, nežli složit několik knih k užitku své vlasti, jestliže by nás Bůh do ní navrátil, aby tu bylo pohotově něco, čím by se po tak hrozném zpuštění Antikristově dalo snáze v ní obnovovat křesťanství. Soudil jsem, že jediným prostředkem k tomu by bylo znovuzřízení škol ve všech městech, městečkách, vesnicích i nejmenších osadách…“  (v Lešně koncem 1633)
  • Komenského spisovatelská činnost tehdy podléhala cenzuře bratrských seniorů a synodu. V květnu 1634 byl za ni sice pochválen, nicméně bylo mu doporučeno, aby pozornost věnoval především spisům pro jednotu, tedy teologickým. Byl na představitelích své církve závislý a ještě mnohokrát v budoucnu (biskupem se stane až 1648) bude muset před nimi obhajovat své práce. Nabídku na cestu do Anglie tedy přijal s povděkem a jistým ulehčením.
  • „Hartlib oznamoval, že má již dva, hned zase tři muže vhodné ke spolupracovnictví, a naléhal na společnou schůzku k rozdělení úloh; brzo mě zval do Londýna… Konečně roku 1641 v měsíci červenci dostanu od něho tři dopisy téhož obsahu, ale trojí cestou poslané, v nichž naléhal, abych přišel ihned… Vydal jsem se tedy na cestu, a teprve když jsem právě v den podzimní rovnodennosti vstoupil do Londýna, poznal jsem, oč jde: že jsem byl totiž povolán na rozkaz parlamentu.“

Plavba do Anglie

Plavba do Anglie rozbouřeným mořem cestou z Gdaňsku („Já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí…“) byla tak úděsným zážitkem, že jím oživil pozdější vydání svého Labyrintu:

  • „Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že jsme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednak vzhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi vzhůru střelilo, že jsme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli, z toho zase stupovali jsme jako do propasti… Což  když dnem nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti muselo.“
  • „Navštěvuje mne (=v Londýně) méně lidí, než by mne navštěvovalo, kdyby buď mohli předpokládat, že dovedu mluvit anglicky, nebo kdyby více důvěřovali své latině, anebo konečně kdyby si mne méně vážili. Ale zatímco si představují, že jsem kdovíjak vznešený filosof nebo řečník, a ostýchají se se mnou setkat, tedy pro tento omyl četných, jakož i pro dočasnou nepřítomnost jiných zbývá mi dost času…“  (přátelům v Lešně, Londýn 18.10.1641)
  • „Dobrá část mladíků a mužů zachycuje kázání perem, a to doslovně. Byl zde totiž před třiceti lety – za Jakuba – vynalezen a již i po venkově se rozšířil zvláštní druh rychlopisu, kterému říkají stenografie, jíž ruka napodobuje rychlost jazyka, užívajíc nikoli písmen, nýbrž značek znamenajících celá slova. Učí se jí pak v městech téměř všichni…“  (z téhož listu)
  • „Ale jediný nešťastný den, přinášející zprávu o irském krveprolití a o válce tam vzniklé, rozmetal všechny plány. Ztracena byla celá zima až na to, že jsem – chtěje se zavděčit různým horlivcům dychtivým poznat obsah našich plánů – napsal rozpravu pod názvem Cesta světla…“
  • „Nechci pominout mlčením, že mi před mým odchodem z Anglie byl doručen dopis pana Romaina de Seneva s pozváním do Francie; v dopise byl vložen list tajemníka kardinála Richelieua, pana Rossigniola, který činil jménem svého pána velké sliby… Já jsem se však přesto nemohl odhodlat, nevímčeho se tam boje a jsa neznalý francouzského jazyka; také jsem se bál průtahů a hleděl se vyhnout podezření u těch, jimž jsem již svůj příchod ohlásil. Ale učinil jsem opatření, aby místo mne šel jeden z našich známých pracovníků poznat, oč jde. Šel tedy Jáchym Hübner, opatřen listy s mou odpovědí a doporučen svými zásluhami. Ale nemohl promluvit s kardinálem již umírajícím, nýbrž jen s jeho tajemníkem. Od něho se dozvěděl, co bylo zamýšleno: zřídit pansofickou školu. Ale ten plán padl kardinálovou smrtí…“

Joachim Hübner měl Komenského důvěru

Syn braniborského tajného rady, zemský historiograf a všestranně vzdělaný křesťan (bez církevní příslušnosti) Joachim Hübner, se Komenského důvěře těšil natolik, že mu dával k posudku své práce včetně marných snah o sestrojení perpetua mobile…

  • „Shrnu vše stručně: Je mi zapotřebí klidného sídla, kde bych se nemusil ohlížet po hrozících ranách, nýbrž s pevnou myslí konal pouze a bezvýhradně to, k čemu mne přiměly pobídky vlastního svědomí, úsudky a povzbuzování dobrých a učených mužů, konečně pak neustávající podněcování boží, abych zbytek života již zasvětil svému Bohu. To tedy již od Tebe bratrsky žádám, abys totiž přesvědčil našeho ochránce, že mohu splnit jeho přání právě tak způsobem, jemuž dávám přednost, tedy mimo Švédsko, jako ve Švédsku, nejde-li o nic jiného, než aby se prospělo i těmto snahám obecného dosahu. Pro mne totiž bude všecko schůdnější, jen kdybych nemusel stěhovat rodinu za moře…“  (z listu amsterodamskému pastorovi G.Hottonovi, Londýn 14.3.1642)

Zmiňovaným „ochráncem“ byl Luis de Geer, majitel prosperující továrny na děla a úspěšný podnikatel v hornictví. Byl štědrým mecenášem vědeckých, kulturních i pedagogických počinů své doby.

  • „Buď sbohem, milý bratře v Kristu, a miluješ-li muže, jemuž jde o věc, ne titěrnosti, a upřímnost, ne líčenost a lichocení, miluj svého Sobě nejoddanějšího Jana Komenského“  (závěr vzpomenutého listu)
  • „Většina boháčů, protože jsou majiteli buď bohatství nespravedlivého, nebo dědici nespravedlivých majitelů, dává almužny – pokud je dává – , aby vykoupili hřích kořistění, jsouce tak štědří z cizího. Chovají se, jako by někdo, kdo vidí dva lidi, jednoho nahého a druhého oblečeného, strhl z oblečeného šaty a cár z nich hodil nahému. Jenže náš De Geer vlastnil své a uštědřoval ze svého jakožto ze svého…“  (za Luisem de Geer, + 1652)
  • „Dostav se do Leidenu, byl jsem přijat jako vítaný host mistrem Herebordem a za jeho vedení jsem navštěvoval pány profesory i kazatele… Golius se mě tázal, vím-li, že Dveře jazyků jsou překládány také do východních jazyků. Když jsem říkal, že ne, vyňal list poslaný z Alepa, napsaný jeho bratrem Petrem; vzdával mu v něm díky za poslání knížky Dveře jazyků a oznamoval, že záhy ji začal překládat do arabštiny… mohamedáni byli prý tak nadšeni, že si již mezi sebou rozdělili úlohy, kdo má překládat toto dílko do turečtiny, kdo do perštiny a kdo do mughalštiny…“
  • „Kteréhosi dne se rozhodli přátelé… zavést mě na rozmluvu s panem René Descartem, bydlícím v přepůvabném zátiší za městem. Rokovali jsme asi čtyři hodiny: on nám vykládal taje své filosofie, já zase jsem hájil přesvědčení, že všechno lidské poznání, jehož se nabývá pouhými smysly a úvahami, je nedokonalé a mezerovité. Rozešli jsme se přátelsky; já jsem jej vybízel, aby vydal základy své filosofie, jež rok nato byly vskutku vydány, on zase podobně pobádal mne k urychlení mých prací, mimo jiné tímto výrokem: „Já za okruh filosofie nevykročím; bude tedy u mne jen část toho, čeho u tebe celek.“
  • „Pokus, o který mu (=Komenskému) jde, totiž v jedné knize podat všechno, co je v ostatních užitečného, může být velmi záslužný, pokud by se to dalo opravdu uskutečnit, ale obávám se, že to není možné…“  (Descartes)

Setkání s Královnou Kristínou ve Švédsku a zklamání

Po příjezdu do Švédska byl přijat královnou Kristinou, která před svou plánovanou korunovací konala právě přehlídku provincií:

  • „Otázal jsem se: „Jakým jazykem mě osloví?“ Odpověděl (=Matthiae, náboženský rádce královny): „Jazykem vzdělanců, abys viděl, kolik získala z tvých Dveří jazyků,“ neboť ty celé jí již vyložil. Stalo se tedy tak; měl jsem slyšení u královny a s podivením jsem slyšel královnu mluvit plynně latinsky, a ještě více roku 1646 po celé dvě hodiny…“
  • „DORAZIL JSEM SE VŠEMI SVÝMI DO PRUSKÉHO ELBINGU A S POMOCÍ BOŽÍ SE JIŽ KONEČNĚ CHYSTÁM, ABYCH VÝHRADNĚ URYCHLOVAL SVÉ PRÁCE. PŘIPOJTE I VY SVÉ ZBOŽNÉ PŘÁNÍ, ABY NÁLEŽITĚ POKRAČOVALY! CHYSTÁM SE JIM VĚNOVAT SVŮJ ČAS DO TÉ MÍRY, ŽE SI ZAKAZUJI I DOPISOVAT PŘÁTELŮM A DOSTÁVAT JEJICH DOPISY. JIŽ NADEŠEL ČAS PRO ČINY, NE PRO ÚVAHY, KDYŽ JSEM TOTIŽ TÉMĚŘ OSM LET STRÁVIL UVAŽOVÁNÍM A OPĚT CELÝ ROK CESTOVÁNÍM. DOSTI OKLIK, DOSTI OBCHÁZENÍ! ZDE BUDIŽ KONEC!“  (G.HOTTONOVI, 10.12.1642)
  • „KDYŽ JSEM SE DOSTAL DO ELBINGU, BYL JSEM MILE PŘIVÍTÁN PÁNY KONŠELY A DEN NATO CELOU RADOU, PROSTŘEDNICTVÍM PANA TAJEMNÍKA KE MNĚ POSLANÉHO; BYLA MI SLÍBENA VŠEMOŽNÁ OCHOTA A PAK PO CELÝCH DALŠÍCH ŠEST LET TAKÉ BYLA PROKAZOVÁNA…“
  • VE VÝCHODOPRUSKÉM ELBINGU (ELBLĄG, OD 1628 POD ŠVÉDSKOU MOCÍ) SE KOMENSKÝ NEVYHNUL NÁBOŽENSKÝM DISPUTACÍM, A TO VČETNĚ KONTAKTŮ S KATOLÍKY. V POZDĚJŠÍ VZPOMÍNCE CITOVAL KAPUCÍNA VALERIÁNA MAGNIHO, KTERÝ PO ROZPRAVĚ S PRUSKÝMI LUTERÁNY PROHLÁSIL:
  • „Až já se vrátím do Říma, budu hájit před papežem i před svatým kolegiem, že protestanti nejsou heretikové ve vlastním slova smyslu, poněvadž dovedou své názory hájit z Písma, z koncilů a z Otců, nýbrž že jsou schismatikové, a to naší vinou, poněvadž vzniklé zlořády neopravujeme a pohoršení od jejich zraků nevzdalujeme… Nedomnívej se, ty nebo někdo jiný, že církev římská neuznává svých vad, nejenom v životě a obřadech, ale i v učení, jde jen o to, jak se má se ctí dojít k reformaci.“
  • „Jsem přece teolog a pro své didaktické a pansofické práce jsem se nezřekl svého povolání, jenom jsem se ho na čas vzdálil, abych je mohl lépe sepsat…“  (G. Hottonovi, 28.9.1644)
  • „Jsem členem oné církve, která už po tři století od Husových časů, přestávajíc na službě svému Bohu v duchu a v pravdě, nesnažila se přít se s jinými o výsadu pravdy. Mlčky přihlížela k potyčkám druhých a toužila po tom, aby sám Bůh dal zvítězit svému světlu nad temnostmi a pravda posléze porazila bludy…“  (1658)
  • „Jsem členem církve, která se nenaučila odsuzovat jiné, dosti na tom majíc, aby se v bázni a chvění starala o vlastní spásu, církve, pravím, která nezačala svou reformaci od Luthera nebo Kalvína, nýbrž od Husa, sto let před Vaší, a která s Vámi plně nesplynula jenom proto, že jste se hned od počátku začali štěpit, jsouce zaujati nikoli zavedením života vpravdě křesťanského a klidného, nýbrž horečným hádáním.“  (z listu luterskému teologovi Andreaemovi, 1647)
  • „Bude-li se kdo ptát, jakých vybraných modlitebních formulí užívám, ukáži mu modlitbu Páně; neboť jsem přesvědčen, že nikdo nemůže ukázat klíč, jenž lépe otvírá srdce otcovo, než jednorozený syn, jenž z Otce vyšel. Zeptá-li se mne kdo po pravidlech života, vykáži se desaterem, neboť jsem jist, že nikdo nemůže lépe vyjádřit, co se Bohu líbí, než Bůh sám. A otáže-li se mne kdo, jak je tomu s mým svědomím, odpovím, že jsem nedůvěřivý k veškerému svému jednání a že se proto bojím, i když jednám správně…“  (1668)
  • „JINAK SI OBVYKLE STĚŽUJI NA SVOU POMALOST: JE-LI KOMU DÁNO CHRLIT KNIHY, MNĚ ŽE TO DÁNO NENÍ; AVŠAK TO ŽE MI JE DÁNO – VELEBÍM DOBROTU BOŽÍ, KTERÁ TU NEPOHRDÁ JAKO NÁSTROJE UŽÍVAT MÉ NEDOSTATEČNOSTI – , CHTÍT PSÁT TAKOVÁ DÍLA, KTERÁ PŘETRVAJÍ, TJ. ABY VŠE, CO NAPÍŠI, SILOU PRAVDY, SVĚTLEM ŘÁDU A UŽITEČNOSTÍ K OBECNÉMU PROSPĚCHU STÁLO NADE VŠÍ SOFISTIKOU A ZÁVISTÍ…“  (Z DOPISU LUDVÍKU DE GEEROVI, 18.4.1645)
  • „Vzpomínám na Vergilia a jeho stížnost, kterou si někdy ulevil před přáteli, podle níž měl za celé tři dny tak málo štěstí, že mohl napsat sotva dva veršíky. A když jeden, a nikoli bezvýznamný, z kolemstojících přátel uvedl, že jich za den vychrlil přes tři sta, namítl Vergilius: „Ale v tom bude, příteli, rozdíl mezi tvými a mými verši, že tvoje vystačí na tři dny, moje na celý věk.“  (v témž listu)
  • „Již nikoho nebudu vyhledávat za spolupracovníka: více než dostatečně jsem zkušeností poznal, jednak že to byla pracná námaha, chtít více lidí prosytit týmž pojetím, jednak že to byl téměř marný pokus, chtít se starat o větší jich počet: vždyť nic se dosud nepodařilo, a mně vzrostly jen starosti a zdržování.“  (27.12.1646)
  • „Knihy píši, ale nechrlím, připravuji se k porodu, ale ne k potratu, a právem mohu říci s básníkem: Po cestě, po které nikdo se nebral, kráčet se snažím: za tuto odvahu svou spěji jen pozvolna vpřed.“  (netrpělivým pastorům Kaladrinovi a Optebekovi, 27.12.1646)
  • „Jsme nuceni provozovat ostudnou žebrotu a zapomínat onoho výroku Lysandrova: „Lépe je zemřít než žebrat.“ Já se opravdu již stydím psát dopisy takového obsahu – ten, který jsem napsal pastorům belgické církve, nechť je poslední! Stydím se za to již do té míry, že se i svého ochránce, který také letos přislíbil pomoc, ostýchám stále upomínat, třebaže mám nouzi…“  (z dopisu Samueli Hartlibovi, 21.1.1647)
  • „Jsou-li nějaké léky proti porušenosti lidských věcí, je třeba je podávat v nejútlejším věku. Obecně přijatý názor nás učí, že je snazší napravit věci méně porušené, a že nejsou-li správně položeny základy, ostatek se zřítí…“  (z listu lordu Herbertovi z Cherbury, červen 1647)
  • „Celá naděje na všeobecnou nápravu věcí lidských závisí na první výchově… Proto nejpřednější stráž lidského pokolení je v kolébce… Žádným jiným způsobem nedá se doba přivést k lepším mravům, než nápravou mládeže…“  (z nedokončené Vševýchovy)
  • „Nejjasnější pane, převlídný dobrodinče! S jakou radostí slyšeli dříve moji krajané, postižení pro evangelium, slova, která ústy mými i jiných dala hlásat Tvoje Jasnost, že nebudeme opuštěni, s takovým smutkem slyší nyní, že jsme opuštěni… jsme-li vylučováni z účasti na míru, co je nám platné, že jsme k Vám vzhlíželi jako k svým (po Bohu) osvoboditelům?“  (ze stížného listu švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi, 11.10.1648)

Zklamán Švédy se rozhodl téměř ve hněvu sbalit a odejít z Elbingu zpět do polského Lešna. „Kde zůstalo tolik vašich svatých slibů?“  vytýkal pod dojmem finišujících mírových jednání (Vestfálský mír – konec 30leté války) svým stockholmským přátelům. A jako by ran osudu nebylo dost, dva dny po příchodu do Lešna, 26.srpna 1648, umírá jeho druhá žena Dorota.

  • „Tedy rozváživ věc, vrátil jsem se do Lešna; a tam za několik dní jsem pohřbil milovanou manželku, dlouhotrvající nemocí skosenou a spěchající k otcovským hrobům… Takový je úděl naší smrtelnosti, že naprosto nevíme, kde koho zastihne jeho osud, a často nastává to, čeho ses nejméně nadál…Co si mám počít? Chválit musím jméno toho, který všechny naše záležitosti, i život, i smrt, řídí podle své dobré vůle…“
  • „Zjinud jinam přicházeti los jest něčí až do smrti.“  (ze zpěvu Jana Amose nad její rakví)

Dcery Dorota Kristina a Alžběta jsou v té chvíli již dospělé, pětileté Zuzany a dvouletého Daniela se ujímá třetí manželka Komenského Jana Gajusová. Potomci Alžběty zajistili pokračování Komenského rodu po přeslici až do dnešní doby (potomci žijí u Los Angeles).

Komenského rodinné desatero a jiné citáty

Z rodinného desatera, sepsaného pro vlastní rodinu:

  • „Každý ať si všímá druhého (zejména ti starší mladších) kvůli udržení řádu.
  • Kdykoliv vidíš druhého vybočovat, nemlč, napomeň ho!
  • Kdykoliv jsi napomínán, ber si to k srdci, děkuj, napravuj chybu, a oplácej druhému stejně, neboť ruka ruku myje…“
  • „Jinak však nechválím, že si, jak se zdá, naříkáš na množství práce a hubenost platu jakož i že proto chceš dosavadní místo opustit a utéci do Švýcar nebo kamsi jinam…“  (nikoli českému učiteli, ale bratrskému kazateli Petru Sekuriovi adresovaný list, 11.2.1649)
  • „Já mám s netečností zdejších tiskařů tak trapné spory, že až jen bude dokončeno Lexicon k Bráně…sotva hodlám něco svěřit jejich péči; také mé hmotné prostředky toho dále neunesou. (Vždyť ti, kteří vědí, že se tiskne na můj náklad, bezmála většinou chtějí – buď podle práva přátelství, anebo pod záminkou chudoby -, abych jim poskytoval výtisky zadarmo.) A tak rád pošlu všechny ostatní své rukopisy do Amsterodamu, kde s pomocí boží budou moci vyjít bez mé starosti a beze ztráty mých peněz, a to dokonce úpravně (a jak doufám, bez chyb).“  (v Lešně, 18.1.1650)
  • „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenout také nemohu při svém již dokonalém s tebou loučení… Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“  (z Kšaftu umírající matky, jednoty bratrské, 1650)
  • „Já již jináč nevím, než že jsme posavad v hrubém omylu stáli, sebe za pravou církev, onyno za bludné křesťany považovali…“  (3.díl Truchlivého, 1651)
  • „Polsko, Livonsko, Moskva, Tatar i Turek se spojí a společně pohltí šelmu i s jejími mláďaty (rozuměj papeže a monarchy v jeho službách). A odtud vzejde nesmírná radost a veselí.“  (ze svérázné vize osvobození vlasti, vyslovené pod vlivem „vizionáře“ Mikuláše Drabíka, 1650)

Orbis pictus

Téhož roku – cestou do uherského Sárospataku (sídelní město sedmihradských knížat, stráví zde pět let) – naposledy tajně navštívil svou vlast, čímž podruhé vědomě riskoval trest smrti. Na pozvání Zikmunda Rákocziho se zhostil úkolu reformovat zdejší školství. Napíše zde svou druhou nejúspěšnější učebnici – Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus).

  • „Dostal se ke mně vyslanec ze Sedmihradska, aby si mne velikými sliby vyžádal k nim…k reformě tamních škol. Mimo jiné také proto, abych mohl prospět vlasti, když přece jsem přesvědčen, že osvobození mé vlasti závisí po Bohu na sedmihradském knížeti…“
  • „Dotknu se některých věcí, jichž jsem nepozoroval jinde mezi vzdělanějšími národy a které mi působily rozkoš. Například uctivost mladších ke starším, nižších k vyšším, nevzdělaných ke vzdělaným atd.  Jestliže hoši hrající si po ulicích spatří jít kolem nějakého váženého muže, ustanou ve hře, vzdají kolemjdoucímu úctu obnažením hlavy a poklonou, a teprve když se vzdálí, vracejí se ke hře. V neděli jsou chrámy navštěvovány horlivě, takže v době kázání není tak snadno někoho nalézt na ulici. Veřejné hospody jsou v den sváteční buď zcela zavřeny, nebo aspoň jsou pijáci nuceni vyjít, navštívit chrám a teprv po kázání se vrátit…“  (první dojmy z Uher)
  • „Snáším úsměšky se svými didaktickými snahami a budu snášet větší, zůstanu-li déle.“ Když chtěli, abych to řekl otevřeněji, řekl jsem: „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení; tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou; učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i ranách a chtějí raději být obáváni než milováni. Tolikrát jsem veřejně i soukromě vytkl, že to není cesta správná, vždycky marně…“  (před odjezdem z Uher, 1654)
  • „Mohl bych také vypočítávat pocty, které mně prokazovaly městské rady ve svobodných městech, jimiž jsem procházel, zejména v Prešově a Levoči, kde již byla má metoda zavedena do škol, aby bylo zjevno, že jsem byl se ctí do Uher poslán a s ještě větší ctí propuštěn…“
  • „Po návratu z Uher do Polska, do svého sídla ve vyhnanství, již již zařizoval jsem se ke klidu. Vytrhl mě z něho nový a strašný vítr, smršť nenadálé bouře přicházející ze severní země, která celé Polsko strhla do velmi kruté války a celé je zpustošila, přičemž i naše městečko bylo tak rozvráceno, že z něho nezůstává nic mimo suť. A stalo se to tak náhlým náporem, že nebylo možno zachránit nic kromě života…“

Černý den v životě Jana Amose Komenského – zapálení Lešna

Sobota 29.dubna 1656 se stala nedním z nejčernějších dnů v životě Jana Amose. O poledni bylo zapáleno Lešno a hořelo celé tři dny. Komenský našel útočiště ve Slezsku u pana Václava z Budova, který po deseti dnech poslal na lešenské spáleniště vůz. Vrátil se s žalostnými zbytky rukopisů, které Komenský na útěku naházel do jámy v ložnici.

  • „Celá obec, všichni naplněni panickým strachem, s touhou zachovat jen holý život prchali jsme, kudy kdo mohl, hodlajíce hledat záchranu v sousedním Slezsku. Nepřítel však, přicházeje a nacházeje město liduprázdné… dal hlavní kořist odvézt na mnoha stech vozech, založil oheň zároveň ve dvanácti ulicích a za necelé tři dny je tak vypálil, že mimo popel a trosky nezbylo nic. A také můj domek tam byl zničen i s knihovnou a všemi potřebami mimo to, co jsem dal předtím zasypat do jámy, vykopané v mé ložnici; za deset dní nato bylo to vykopáno a mně přineseno. Zhrozil jsem se, vida, že v tom není zachráněno, co jsem si nejvíce přál mít zachováno…“
  • „Moje knihovna vzácně vybraná, kterou bych ani za pět set tolarů nekoupil. Všechny moje poklady po čtyřicet let shromažďované po nocích… Šaty, peřiny a ostatní domácí nábytek v ceně asi tří set tolarů. Tvé výborné hodiny, Tvé truhly a všechno, co jsi zanechal, strávil oheň. Nyní musíme na slámě, pokud ji vůbec lze dostat, staří i mladí v nočním klidu otlačovat svá těla.“  (z listu Petru Figulovi, 22.5.1656)
  • „Zde ve Slezsku se stěhuji již potřetí z místa na místo, protože se nikde nemohu bezpečně usadit. Ať se děje cokoliv, pokud mi to dovolí toto nekonečné rozptylování mysli, toužím sestavit obraz tohoto ztroskotání…“  (z téhož dopisu)
  • „Neshledávaje pobyt tam (= ve Slezsku) bezpečným, uchýlil jsem se do marky. Odtud pak do Štětína v Pomořansku, potom do Hamburku (kde jsem pro chorobu, přivoděnou starostmi i útrapami, uvázl na dva měsíce), konečně „po rozmanitých pádech a tolikerém nebezpečenství“ přibyl jsem do Amsterodamu. Zde tedy jsem, kam mne zanesla osudu síla, mezi přátele a příznivce, kteří mne přijali s vlídnou tváří, obzvláště mecenáš, který mým pansofickým studiím přeje již po dvanáct let a neustává ke mně být dobrotivý a štědrý, takže se začínám sbírat…“  (v Amsterodamu, 1.9.1656)

Obecná porada o nápravě věcí lidských

Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, která měla v sedmi dílech vyjádřit základní myšlenku obecné nápravy, psal z největší části ještě v Lešně. Svědčí o tom výslovná připomínka v textu, že na díle pracuje roku 1655 v očekávání, že nastal čas ke svolání světového koncilu.

Toto zásadní dílo poslední etapy Komenského života vyšlo za jeho života jen z malé části. Rukopis se posléze ztratil a objeven byl až v archívu sirotčince v Halle roku 1935. Úplné znění latinského textu vyšlo u nás teprve roku 1966 a česká verze teprve u příležitosti 400.výročí narození, tedy v roce 1992.

  • „SVĚTLA EVROPY, MUŽOVÉ UČENÍ, ZBOŽNÍ A VZNEŠENÍ, BUĎTE ZDRÁVI!“
  • „Nikomu nechci vyčítat jeho vady, nikomu vyčítat jeho chyby, nikoho nechci ani přímo, ani nepřímo urážet. Vím totiž, že nikdo nechybuje, protože chce (ostatně, proč by to chtěl?), vím, že nemoci se mírněji léčí správnou životosprávou než silnými léky, vím, že s temnotami není třeba podstoupit žádný zvláštní zápas, přinese-li se světlo, protože ustoupí samy sebou…“
  • „Jaká jsou obvyklá lidská snažení, jichž je plný celý svět? Shon za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Je vůbec někdo, kdo by neviděl, že v těchto třech věcech tkví podle obecného úsudku základ lidského štěstí a že k nim všechno na světě směřuje? Co však jsou všechny tyhle věci? Majetek jistou starostí, hodnosti prázdným dýmem, rozkoše sladkým jedem, osidly všeho zla. Tak tomu věru je, hledají-li se, jak to obyčejně bývá, odděleně od věcí lepších a platí-li jim hlavní zájem. Hledá-li však někdo především pravdivější dobra, moudrost, rozvážnost a zbožnost, pak tato dobra druhořadá dostanou se mu nádavkem tak jistě, jako předmět položený na slunci vrhá stín…“
  • „Pohleďme na stav politiky… Lidé nedovedou vládnout a nedovedou dát se ovládat. Nedovedou vládnout jiným, nedovedou vládnout sobě… Obyčejně totiž ti, kteří vládnou jiným, nedbají toho, proč jim mají vládnout. Myslí si, že svět je kvůli nim, nakládají s lidmi jako se zvířaty a zneužívají jich, jak jim jen napadne….
  •   A tak, poněvadž nic nemůže vládnout, leč to, co se ovládá, nic nemůže vládnout správně, leč podle normy, a nic posléze nemůže vládnout pevně, leč podle pevné normy, vyplývá z toho nezbytný důsledek, že většině států na světě se daří špatně…“
  • „Výrok Senekův: „Jeden pečuje o jednoho, druhý o jiného, ale o sebe nedbá nikdo!“ Má úplně pravdu, alespoň jak je tomu dosud v lidském davu! Mnozí si všímají jiných, sebe nikdo; mnozí učí jiné, sebe nikdo; mnozí spravují a napravují jiné, sebe sama nikdo atd.  Tedy, aby tato stížnost přestala, nechť už začne každý nejdříve sám u sebe se vším, co směřuje k nápravě věcí.“
  • „Mluvíš-li, mluv k věci. Slova jsou totiž schránky věcí; jsou-li jich zbaveny, čemu slouží? Budou věcmi, vyjádříš-li správně věci. Mluv tedy, nikoli aby ses líbil, ale abys tvořil, nikoli abys ukazoval dým věci, nýbrž věc. Řeč pravdy je prostá.“
  • „Na soudních dvorech a na fóru nebudiž dovolováno, aby vládla lest a moc, nýbrž právo. Nebudiž to římské fórum, deklamační divadlo, nýbrž athénský Areopag, kde každá věc se předkládala, probírala i rozhodovala bez úvodu a vášně, a potmě (aby se nemohl uplatňovat ohled na osoby). Práva jsou pojítkem lidské společnosti, správně-li se jich užívá; jsou-li jednou rozvráceny, nemůže lidská společnost zůstat nerozvrácena.“
  • „Patří k podstatě lidství dávat se vést rozumem, anebo, přihodí-li se něco těžko řešitelného, zkusit soud; nikoli však jednat z vášně, z hněvu, násilí nebo zbraní – v tom je něco zvířeckého a nelze to dále trpět… Pušek se má užít proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony nebo hudební nástroje…“
  • „Celý můj život byl putováním a neměl jsem vlasti. Ustavičně jsem měnil místo pobytu, nikdy a nikde jsem neměl stálého domova… Naposledy mi poskytlo pohostinství po dvanáct let hlavní město Batávie, tržiště světa: a tu jsem nabyl lepší příležitosti než kdy jindy ve svém životě pozorovat, bez kolika věcí bychom mohli být…“

Období největšího pracovního vytížení a publikování

Na nejtěžší životní pohromu reagoval Komenský nejprudším pracovním vzmachem. Měřeno počtem publikací je prvních sedm amsterodamských let vrcholem jeho tvůrčí a vydavatelské aktivity; vydá zde nejméně 62 publikací (z celkových 135). Stále je podporován bohatou rodinou zbrojaře de Geera a městskou radou.

  • „Nejvýtečnějšímu městu Amsterodamu, nejslavnějšímu tržišti světa a jeho nejmoudřejšímu senátu.“  (z věnování Veškerých děl didaktických, 1657)

4.prosince 1662 byl přijat do řad městského tiskařského cechu.

  • „Je-li jaké místo pod nebem, kde závist a nenávist vládne, a lidé vniternou záští a nesvorností buď se porážejí, zde to jest. Jako by každý jen k svému soukromému prospěchu, nikoli pro dobro obecné zrozen byl, tak si obyčejně vedou… Sotva v kterém národě menší je péče o dobro obecné, než u nás.“
  • „Našel jsem vskutku pravou metodu? Já až dosud pochybuji… Jsem nedůvěřivý k veškerému svému jednání…“
  • „Vzdávám tedy díky Bohu svému, jenž chtěl, abych byl po celý svůj život mužem touhy: a třebas mne přitom nechal upadnout do rozličných labyrintů, přece mně již dopřál většinou z nich vyváznout nebo mne již vlastní rukou přivádí k očekávání blaženého pokoje…“  (Jedno potřebné, 1668)
  • „Všichni sedíme ve velkém divadle světa: cokoli se zde děje, dotýká se všech…“  (tamtéž)
  • „Lidské mysli vrozenou lásku ke svobodě, k níž se cítí být stvořena, nelze natolik vymýtit, aby se jí znemožnilo hledat východisko a osvobodit se důvtipem nebo silou, kdekoli a jakýmikoli prostředky se cítí být obklíčená a spoutaná. Z toho nezbytně plyne odpor, zápolení a odboje, kdekoli se do vlády nad lidmi přiměšuje něco násilí.“  (Via lucis, 1668)
  • „Poroučím prosbám Vašim sebe i toto naše město, v němž se počíná rozlézat morová nákaza. I v sousedství mého obydlí bylo již (v minulém týdnu) několik domů nakaženo a od svých obyvatelů náhle vyprázdněno… Staň se vůle Hospodinova: jeho jsme v životě i ve smrti.“  (bratrským seniorům, 10.9.1668)
  • „Nikdy a nikde jsem neměl stálého domova. Však již vidím nebeskou vlast, k jejímž prahům mne dovedl můj vůdce, mé světlo, můj Kristus…“  (1668)
  • „Dedikací. Milé matce mé Vlasti, zemi Moravské jeden z věrných synů jejích – – – Jan Amos Segeš Nivnický, po otci nazvaný Komenský…“  (věnovací přípis zamýšlené práce Všenáprava vlasti, 31.3.1670)
  • „Kdybych měl teď znovu skládat tato díla, udělal bych mnohé věci jinak; ale ani čas, ani mysl nepřipouští, aby se stařec vracel ke kolébce…“
  • „Uplynulo čtrnáct let od chvíle, kdy jste mě přijali za hosta a poskytli mi pohodu ve stínu boží ochrany. Dočkal jsem se v nich přízně i poct, ale dříve než Vám sejdu z očí, mám za svou povinnost osvědčit Vám svou vděčnost…“  (konšelům obce amsterodamské, 31.8.1670)
  • „Hle, já jsem učinil počátek a zanechávám druhým příležitost, aby můj objev zdokonalili, neboť co mně, starci, bylo dáno vidět, nebylo dáno dokončit. Mladší, jimž nebude chybět čas, ani zdatnost nadání, to budou moci svou prací vyzkoušet…“  (z téhož pozdravu)
  • „Dosvědčuji, že jsem nevykonal tolik, kolik bych buď chtěl nebo i dovedl, nýbrž jenom tolik, kolik mi bylo možno pro rozsáhlost látky, pro nedostatek času, pro nouzi o pomůcky a mimo to pro různá jiná zaměstnání. Opakuji tedy: nebojím se toho, že budu od jiných předstižen, nýbrž naopak si toho velmi přeji…“

Smrt Komenského

Zemřel ve věku 78 let. Pochován byl za účasti hrstky nejbližších ve valonském kostelíku v blízkém Naardenu, neboť na pohřeb v Amsterodamu se nenašlo dost peněz.

  • „Blažený starče, jenž novým jsi občanem pravého světa, ať již lidské věci a bláznivé rozepře shůry svobodně zříš, či i tam se tě týká zlo…Pansofii teď máš, kterou ti nepřála zem, nevzdej se naděje své: vždyť smrt Tvou přečká Tvé dílo. Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou chtít, cos vykonal sám…“ (G.W.Leibniz, 1671)
  • „Neznám v dějinách nic podivuhodnějšího a dojemnějšího nad úmysl tohoto pronásledovaného českého kněze, jenž…pomýšlí na osvobozování své vlasti vychováním.“  (francouzský historik Ernest Denis)

„JSEM PŮVODEM MORAVAN, JAZYKEM ČECH A POVOLÁNÍM TEOLOG.“ V socialisticky vykuchaném Janu Amosu Komenském (1963) tato věta zní: „JSEM PŮVODEM MORAVAN A JAZYKEM ČECH.“

S využitím literatury:

  • Komenský J. A., Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku (výbor z díla), SPN 1987
  • Komenský J. A., Listy přátelům a příznivcům, Lidové nakladatelství 1970
  • Komenský J. A., O sobě (Vlastní životopis), Odeon 1987
  • Maurová M., Jan Amos Komenský (in: Historický obzor, 3/92)
  • Polišenský J., Komenský, muž labyrintů a naděje, Academia 1996
  • Šubrtová A., Štěstí národa (Nedělní Lidové noviny, 15.2.1992)
  • Teologické texty 6/1991 (výchova a vzdělání)
  • Vivat Comenius, Muzeum J.A.Komenského Uherský Brod 1990)

Jan Amos Komenský – učitel národů (*1592, † 15.11.1670)
Libí se vám článek?

1 komentář: „Jan Amos Komenský – učitel národů (*1592, † 15.11.1670)

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.