Ronald Reagan

Ronald Reagan
Libí se vám článek?

Ronald Reagan

(*6.2.1911)

   V osmdesátých letech nám byl zhusta představován jako jeden z největších zlosynů lidského pokolení. Doma byl někdy označován za nejhloupějšího státníka, ale viděl dál než většina z nás. Jako herec byl odvolán z filmové role prezidenta, ale jako skutečný prezident sehrál později svůj part dokonale. Ukončil dobu rozpačitého přešlapování před ruským medvědem, označil sovětské impérium za říši zla a z Berlína vyzval Gorbačova, aby strhl nenáviděnou zeď. Když o rok později  promluvil ke studentům v Moskvě, bylo jasné, že kolaps komunistického systému není daleko. Podceňovaný čtyřicátý prezident vstoupil do dějin jako jeden z nejlepších prezidentů, které Amerika měla. Ronald Reagan.

 

„Narodil jsem se 6.února 1911 v bytě nad místní bankou v Tampicu, stát Illinois… Když byla matka těhotná, dohodli se s otcem, že se budu jmenovat Donald. Předběhla jí ovšem její sestra a toto jméno dala svému synovi – proto ze mě nakonec byl Ronald.“

 

„Mému otci – jmenoval se sice John Edward Reagan, ale každý mu říkal Jacku – Bůh předurčil dráhu prodavače a obchodního cestujícího. Jeho předci připluli do Ameriky z hrabství Tipperary přes Anglii za doby irského bramborového hladomoru. Otec dokázal každého umluvit a měl šarm irského pohádkového skřítka.“

 

„Nelle Wilson Reaganová, moje matka, měla skotské a anglické předky. S otcem se seznámila a zamilovala se do něj na začátku století v jednom malém venkovském městečku, které založili v illinoiské prérii kolonisté putující na západ při osídlování Ameriky…“

 

„Zatímco otec byl pesimista a měl sklon očekávat od lidí to nejhorší, matka byla jeho pravým opakem… Od svého otce jsem se naučil vážit si poctivé práce a cílevědomosti, možná i trochu vyprávět různé příběhy a vtipy. Od matky jsem se zase naučil vážit si modlitby, mít sny a věřit, že se mi je podaří uskutečnit.“

 

„Otec nevydělával tak, jak si původně představoval, proto maminka musela vždy na několik dní navařit polévku z kostí a být i jinak vynalézavá při přípravě jídla pro rodinu. V sobotu například posílala mého bratra k řezníkovi, aby vyprosil trochu jater pro naši kočku, která ovšem neexistovala… I když si matka někdy musela přivydělávat doma šitím a já jsem nosil boty i šatstvo po starším bratrovi, vždycky jsme měli co jíst a maminka navíc vždycky našla někoho, kdo na tom byl ještě hůře, a snažila se mu pomáhat, jak to jen šlo.“

 

„Nikdy nezapomenu na oslavu Dne příměří v centru Monmouthu… Bylo mi teprve sedm let, ale už jsem byl dostatečně starý na to, abych stejně jako ostatní obyvatelé Monmouthu věřil, že jsme vybojovali „poslední válku v dějinách lidstva“. Ovšem když jsem se dozvěděl, že mnozí z těch mládenců ve vojenských vlacích, kterým jsem mával, zahynuli na evropských bojištích, stal jsem se na dlouhou dobu izolacionistou.“

 

„Ačkoli moji rodiče měli svatbu v katolickém kostele, převzala matka zodpovědnost za duchovní výchovu mou i mého bratra. Nejprve nás vodila do nedělní školy, pak, když jsme již byli starší, na bohoslužby, říkávala však stále, že záleží jen na nás, zda budeme chtít do této církve vstoupit. Ve dvanácti letech jsem se tedy rozhodl a byl jsem pokřtěn jako příslušník církve Následovníků Kristových.“

 

„Rodiče mi soustavně vtloukali do hlavy, abych posuzoval lidi jako jednotlivce. Pro naši rodinu snad neexistoval větší hřích než nějaký rasisticky zabarvený komentář nebo jiný projev náboženské či rasové nesnášenlivosti. Bylo tomu, jak se domnívám, asi proto, že otec poznal diskriminaci na vlastní kůži. Vyrůstal totiž v době, kdy na některých obchodech visely cedule PSŮM A IRŮM VSTUP ZAKÁZÁN.“

 

„Kdysi se chtěl otec ubytovat na své obchodní cestě v jednom hotelu a recepční mu řekl: „Tady se vám, pane Reagane, bude líbit, nepouštíme sem žádné židy.“

  Otec nám později ten příběh vyprávěl a říkal, že recepčního jen zpražil pohledem, vzal si svůj kufr a odešel. „Já jsem katolík,“ řekl. „Když jste dnes schopni nepouštět sem židy, může se stát, že sem jednou nepustíte ani .“

  Jelikož to ovšem byl jediný hotel v tom městě, strávil noc v autě ve sněhové vichřici.“

 

„Ve čtrnácti jsem získal své první zaměstnání – za pětatřicet centů na hodinu jsem makal s lopatou a krumpáčem na stavbě domů v Dodonu a okolí. Dost jsem se toho onoho léta naučil – jak mám používat své ruce, jak se pokládají podlahy a šindelové střechy a jak se pracuje s betonem… Asi ve druhém ročníku střední školy jsem sehnal jednu z nejlepších prací, které jsem kdy měl. Začal jsem totiž svou první sezonu ze sedmi ve funkci plavčíka v Lowell Parku, což byla zalesněná rezervace v údolí řeky Rock… Pracoval jsem na koupališti každý den deset až dvanáct hodin za patnáct (později dvacet) dolarů týdně, a mohu se také pochlubit, že jsem za těch sedm let zachránil sedmdesát sedm lidí.“

 

„Byl jsem (=na VŠ soutěži dramatického umění) jedním ze tří herců, kteří byli odměněni za individuální výkon. Potom si mě vedoucí katedry rétoriky na Severozápadní univerzitě, která celou přehlídku sponzorovala, zavolal do kanceláře a zeptal se mě, zda jsem někdy nepomýšlel na to stát se hercem.

  Odpověděl jsem mu: „Ani snad ne“, a on poznamenal: „Myslím, že byste měl.“ To byl velice příjemný pocit pro mladého muže, který si začínal hledat své budoucí místo v životě.“

 

„Na rozhlasové stanici WHO v Des Moines  jsem pak strávil čtyři roky, které patří k nejpříjemnější v celém mém životě. Ve dvaadvaceti letech se mi splnil můj sen – stal jsem se sportovním komentátorem. I kdybych jím zůstal, myslím, že bych byl celý život šťastný.“

 

„V Des Moines…jsem v sobě objevil lásku ke koním a jízdě na nich, která mě pak provázela po celý život. Zamiloval jsem se zkrátka do koní a začal jsem snít o tom, že si koupím ranč. S přibývajícími lety se pro mě sedlo na hřbetu koně stávalo tím nejmilejším místem na celé zeměkouli… Podle mého názoru nikdy nezažijete větší pocit spřízněnosti mezi člověkem a zvířetem než při jízdě na koni.“

 

„Sen se mi splnil. V pondělí ráno prvního červnového týdne roku 1937 jsem projel ve svém sedanu vraty firmy Warner Brother v Burbanku připravený pracovat, ale žaludek jsem měl jako na vodě… Jedny z nejvýznamnějších místních novin Hollywood Reporter napsaly: „Ve filmu Láska je ve vzduchu hraje svou první hlavní roli nový herec Ronald Reagan. Jeho podání je přirozené a je to jeden z nejlepších debutů za dlouhou dobu.“

 

„Dodnes si myslím, že Královská cesta je nejlepší film, ve kterém jsem kdy hrál, a díky němu jsem se dostal mezi hvězdy, kde jsem chtěl být…

  Bob Cummings, který se mnou v tomto filmu hrál, si později musel myslet, že je snad jasnovidec, protože v tomto filmu mi říká tuto prorockou větu: „Tomuhle člověku dám jednou svůj hlas, až bude kandidovat na prezidenta.“

 

„Tři měsíce po přepadení Pearl Harboru jsem dostal dopis z ministerstva obrany. Nemusel jsem jej ani otevírat, abych věděl, co v něm stojí. Na obálce byla červeným inkoustem napsána slova „Okamžitě vykonat“, což znamenalo povolávací rozkaz… Několik měsíců jsem se zabýval naloďováním jednotek, potom…jsem byl přeložen do Los Angeles do výzvědné služby válečného letectva (Army Air Force Intelligence)… V našem vojenském ateliéru jsem se také jako jeden z prvních Američanů seznámil s hrůzami nacismu… Viděl jsem i tajné filmy ukazující osvobozování Hitlerových koncentračních táborů a tyto záběry se mi navždy vryly do paměti.“

 

„Na konci druhé světové války jsem byl nadšeným zastáncem Rooseveltovy politiky. Domníval jsem se, že vláda je schopná vyřešit všechny problémy, když se tak úspěšně vypořádala s velkou hospodářskou krizí a když jsme vyhráli válku… Mezitím se ovšem můj bratr rozhodl, že přejde k republikánům. Celé hodiny jsme se pak spolu hádali (a můžete si být jisti, že nikdo z nás si nebral servítky) o budoucnosti naší vlasti. On si stěžoval na rostoucí moc federální vlády, zdůrazňoval, že Washington chce pod svou správu přebrat celé americké hospodářství od železnice až po poslední koloniál někde na rohu, a také tvrdil, že už vůbec nemůžeme důvěřovat našemu válečnému spojenci – Rusku. Já jsem mu zase oponoval, že jen stále omílá republikánské propagandistické slogany.“

 

„4.března 1952 jsme (= s Nancy Davisovou) měli dojemný obřad v kostele Little Brown Church ve Valley nedaleko Los Angeles. V prázdném kostele nás bylo jen pět…Naznačil-li mi Bůh vůbec někdy, že má se mnou určité plány, bylo to onoho večera, kdy do mého života přivedl Nancy. Mnoho hodin svého života jsem strávil různými projevy a formulováním svých názorů. Nejsem ale téměř schopen vyjádřit to, jak mám Nancy rád a jak obohatila můj život. Někdy si myslím, že jsem začal žít, až když jsem ji poprvé potkal.“

 

„Modlím se, abych se nedočkal dne, kdy tady nebude…ze všech darů, kterými mě Bůh obdařil, je ona tím největším – je víc, než jsem si kdy myslel, že si snad zasloužím.“ (z deníku)

„Jediná věc, která podle mého názoru snižuje jeho (=Trumanovu) velikost, je to, že dostatečně nepodpořil úsilí generála MacArthura a jednoznačným způsobem nezvítězil v korejské válce… Nikdy nezapomenu na jednu MacArthurovu prorockou větu: „Jestliže nezvítězíme v této válce, budeme muset vybojovat další válku, a ta se bude již odehrávat jinde – ve Vietnamu.“ Do té doby jsem nikdy o Vietnamu neslyšel, znal jsem jen francouzskou Indočínu. Bohužel měl úplnou pravdu.“

V roce 1964 měl ve filmu The best man zahrát amerického prezidenta, ale nakonec byl z této role odvolán. Nevypadl prý totiž jako prezident.

„Svěřil jsem se ženinu otci Loyalu Davisovi, který poznal stinnou stránku politického života v Chicagu, že na mě vyvíjejí tlak, abych kandidoval na guvernéra, a on mi řekl, že bych byl blázen, kdybych do toho šel; prohlásil, že člověk, který se dá na politiku, musí nutně přinést značné oběti, pokud jde o jeho čest a poctivost, protože ať již jsou úmysly politika sebelepší, je nevyhnutelně ovlivňován druhými a realita politického života jej nutí přijímat kompromisy.“

 

„4.ledna 1966 jsem v televizi oznámil, že mám v úmyslu ucházet se o nominaci na místo guvernéra za republikány.

  Když si Pat Brown zaplatil v televizi reklamu, kde vykládal skupině malých dětí: „Mým soupeřem v těchto volbách je herec a vy asi dobře víte, kdo zabil Abrahama Lincolna!“, poznal jsem, že má problémy… Volby jsem nakonec vyhrál a získal jsem 58 % hlasů.“

 

„Ve své inaugurační řeči jsem 2.ledna 1967 Kaliforňany seznámil s finančními problémy jejich státu, které jsme odhalili, a slíbil jim, že udělám co nejrychleji vše, co bude v mé moci, abych dal státní finance zase do pořádku.

  „Budeme muset šetřit, škrtat a snižovat správní výdaje,“ prohlásil jsem. „Nebude to lehké a ani to nebude příjemné.“

  A nebylo.“

 

„Jednou z prvních věcí, kterou jsem slyšel, bylo, že černoši nezastávají přiměřený počet míst ve státních službách. Překontroloval jsem to a zjistil, že skutečně jedinými černochy, které stát zaměstnává, jsou domovníci nebo nekvalifikovaní dělníci, což je hlavně důsledkem toho, že příslušné zkoušky jsou sestaveny tak, aby jim dělaly potíže… Změnili jsme proto příslušné testy a postupy při přijímacích pohovorech tak, aby v budoucnosti měli všichni uchazeči rovnou šanci.“

 

„Čtyřikrát v mém funkčním období mě prezident Nixon vyslal jako svého zástupce v misích dobré vůle… V Japonsku jsem byl prvním oficiálním zástupcem ze zahraničí, jenž nebyl hlavou suverénního státu, který se formálně setkal s císařem Hirohitem. (Když jsme přilétali k Tokiu a toto velké město se zjevilo pod námi, musel jsem si vzpomenout na obrovský model Tokia, který jsme tajně vyrobili za války.)“

 

„Během mého druhého funkčního období jsem mohl ohlásit již čtvrté vrácení daní poplatníkům, tentokráte šlo o nejvyšší sumu za celé období. Nikdy nezapomenu, k čemu došlo, když jsme svůj úmysl oznámili. Vůdce demokratického klubu v senátu vtrhl do mé pracovny a křičel: „Vracení peněz zpátky lidem je zbytečné plýtvání státními prostředky.“ Celkem jsme daňovým poplatníkům vrátili, hlavně díky snížení daně z majetku, více než pět miliard dolarů, a tak se peníze opět vrátili těm, kteří na ně měli nárok v první řadě.“

 

 „Na jedné cestě do Anglie jsem se setkal s Justinem Dartem, Kaliforňanem a bývalým členem mé „stínové vlády“, a ten mi řekl, že mě seznámí s jednou svou přítelkyní, která byla nedávno zvolena předsedkyní britské Konzervativní strany.

  Původně jsem chtěl strávit s Margaret Thatcherovou jen pár minut, ale nakonec jsme spolu hovořili téměř dvě hodiny. Okamžitě se mi zalíbila, byla srdečná, ženská, vlídná a inteligentní, a hned od začátku rozhovoru bylo jasné, že jsme spřízněné duše, pokud jde o omezování vládních pravomocí a rozšiřování ekonomických svobod…“

 

 „Sousedům a spojencům, kteří sdílejí naši svobodu, zajistíme i nadále naši podporu a pomoc. Loajalitu budeme oplácet loajalitou. Budeme usilovat o oboustranně výhodné vztahy. Nehodláme zneužívat naše přátelství k tomu, abychom sáhli na suverenitu jiných zemí, naše suverenita však není rovněž na prodej.

  Co se týče nepřátel svobody, kteří jsou našimi potenciálními protivníky, musí si uvědomit, že mír je nejvlastnějším přáním amerického národa. Budeme o míru jednat, budeme pro něj přinášet oběti, avšak nikdy nebudeme z touhy po míru kapitulovat – ani dnes, ani zítra.

  Naše váhání před konfliktem nesmí být mylně vykládáno jako nedostatek odvahy k němu. Bude-li nutno jednat, abychom si zajistili svou národní bezpečnost, pak tedy budeme jednat. Budeme udržovat dostatečné síly, abychom si, bude-li to nutné, zachovali převahu. Učiníme tak v dobré víře, že právě toto je cesta skýtající naději, že tuto sílu nebudeme muset použít. Především si však musíme uvědomit, že žádná zbraň není tak mocná jako vůle a morální úsilí svobodných mužů a žen. To je ona zbraň, kterou Američané disponují.“ 

                                                                (z inauguračního projevu, 20.1.1981)

„Došel jsem (=po projevu k odborářům, 30.3.1981) již téměř k autu, když jsem zaslechl vlevo od sebe něco, co mi připadalo jako dva nebo tři výbuchy bouchacích kuliček… V tom okamžiku mě šéf mojí ochranky Jerry Parr chytil kolem pasu a doslova hodil na zadní sedadla mé limuzíny. Dopadl jsem tváří na opěradlo zadního sedadla a Jerry skočil přímo na mě… Zastavili jsme před vchodem na pohotovostní oddělení nemocnice… Pak se najednou pode mnou podlomila kolena a probral jsem se až na lůžku…“

 

„Když mně jeden lékař oznámil, že mě budou operovat, pokusil jsem se o žert: „Doufám, že jste republikán?“

  Podíval se na mě a odpověděl: „Dnes jsme tady, pane prezidente, všichni republikáni.“

 

„Děkoval jsem Bohu za to, co pro mne udělal, a zatímco jsem čekal, než mě odvezou na sál, vzpomínal jsem na svou návštěvu Fordova divadla právě před týdnem a na to, jak jsem se díval na lóži zahalenou státní vlajkou, kde zemřel prezident Lincoln… Já jsem měl to štěstí, že se za mě obětovali dva muži; Bůh mě z nějakého důvodu obdařil svou přízní a nechal mě žít o chvíli déle.“

 

„Když jsem v roce 1981 přišel do Bílého domu, situace amerických ozbrojených sil byla tak špatná, že nebylo vůbec jisté, zda bychom byli schopni účinně odrazit případný sovětský útok… Chtěl jsem začít jednat a ukončit celé to šílenství politiky vzájemného zastrašování, byl jsem si však vědom, že to budu moci udělat teprve tehdy, až zdokonalíme svoji armádu tak, abychom mohli se Sověty vyjednávat z pozice síly, nikoliv slabosti…

  Když totiž přistupujete k Rusům s holubicí míru v jedné ruce, měli byste ve druhé držet meč.“

 

 „Už první kroky po cestě přestavby přesvědčily mne i moje stoupence o tom, že žádnou přestavbu neuděláme, pokud neosvobodíme zemi od zátěže bezmezné militarizace, která už zcela přesáhla naše síly a působila destruktivně, od nadvlády vojensko-průmyslového komplexu v ekonomice až po neúměrné výdaje na udržení našich supervelmocenských pozic za hranicemi země…“  (Michail Gorbačov, 1994)

„Když se podíváme na nedávnou historii světa, šokuje mě skutečnost, jak se civilizace vlastně ubírá směrem nazpátek. Za první světové války existovala celá řada vzájemně uznávaných pravidel – i když byla občas porušována – válečného boje a armády například nebojovaly proti civilistům, ale voják válčil s vojákem… Na začátku osmdesátých let jsme se ovšem již plně spoléhali na zbraně, jejichž hlavním cílem bylo civilní obyvatelstvo. Jaderná válka byla namířena proti obyčejným lidem, ačkoli nás vojenští představitelé samozřejmě často ujišťovali, že „naším cílem jsou pouze řízené střely protivníka“.

 

„Věřil jsem, že někde v Kremlu musí být lidé, kteří také vidí, že obě velmoci stojí proti sobě jako dva kovbojové s pistolí namířenou na hlavu protivníka a že riskujeme samotnou existenci světa… A také si v Kremlu prostě musí někdo uvědomit, že když budou pokračovat v tomto neúměrném zbrojení, ještě více se zhorší závažné hospodářské problémy Sovětského svazu, což pak bude nejzjevnějším důkazem neúspěchu komunismu.

  Ovšem abych řekl pravdu, sám jsem ani nedoufal, že tam někoho takového najdu.“

 

„Hospodářské statistiky a zpravodajské informace, které jsem dostával…jasně dokazovaly, že komunismus v podobě, v jaké jsme jej znali, stojí na prahu zhroucení nejen v Sovětském svazu, ale v celém východním bloku. Sovětské hospodářství – vyčerpávané rovněž vysokými výdaji na zbrojení – drželo pohromadě jen silou vůle… A navíc se uvnitř sovětského impéria objevovaly silné nacionalistické tendence.

  Bylo jen otázkou času, jak dlouho ještě Sověti svoji říši udrží. Zdálo se mi, že pokud se nerozhodnou pro jisté změny ve svém systému, zhroutí se komunismus sám, a uvažoval jsem o tom, jak bychom mohli využít objevujících se trhlin v sovětském systému k uspíšení zhroucení komunismu.“

 

„I kdybych nebyl studoval ekonomii, bylo mi jasné, že komunismus jako hospodářský systém zcela selhal. Situace byla dokonce tak špatná, že kdyby se všechny západní země spojily a přestaly poskytovat SSSR úvěry, mohlo by je to úplně položit. Jak si tedy Sověti mohli vůbec dovolit tak masivní zbrojení?“

 

„Seznámil nás (=sovětský velvyslanec Dobrynin) s přáním Sovětského svazu obnovit dlouhodobé dodávky obilí. Já si však stále kladl otázku: Jak dlouho ještě vydrží být Rusové tak agresivní ve své politice a jak dlouho ještě budou schopni utrácet tolik peněz za zbraně, když nejsou schopni ani nakrmit vlastní národ?“

 

 „Díky sovětské propagandě demonstrovaly na ulicích tisíce Evropanů proti rozmisťování dalších jaderných zbraní v Evropě a argumentovaly tím, že přítomnost těchto zbraní způsobí, že se potenciální jaderná válka omezí pouze na Evropu. (Nechápal jsem, proč tyto protiválečné skupiny tak brojí proti vlastním představitelům, když na ně přece mířily rakety sovětské.)

 

„Z oválné pracovny vypadaly události v Polsku docela vzrušující. Za železnou oponou se k životu probouzela touha po svobodě – jedna z nejzákladnějších a neuhasitelných lidských tužeb – a byla to také první trhlina v totalitní hrázi komunismu.

  Chtěl jsem si být jist, že neuděláme nic, co by tento proces ohrozilo, a naopak co nejvíce pro jeho podporu. Na takovouto situaci jsme vlastně čekali od konce druhé světové války: to, co se dělo v Polsku, by se mohlo rozšířit jako infekce po celé východní Evropě.

  Téměř okamžitě po svém nástupu do Bílého domu jsme začali dávat Sovětům najevo, že jejich případné vojenské intervenci v Polsku bychom čelili všemi možnými diplomatickými prostředky…“

 

 „Uvědomil jsem si, že jsme za první rok mého období příliš nepokročili při rozbíjení ledů studené války. Brežněvova vánoční depeše sice potvrdila, že Sovětům je zcela jasné, že ve Washingtonu rozhodují jiní lidé než předtím, chovali se však na mezinárodním poli stále více jako piráti.“

 

„Pokud bychom Sovětskému svazu a jeho spojencům dovolili, aby pracovali na svržení demokratických režimů pomocí terorismu a podněcováním takzvané „národně-osvobozenecké války“ ve Střední Americe, tato vlna by se tam nezastavila, ale začala by se šířit dál na jihoamerický kontinent a na sever do Mexika. Potom by došlo k tomu, co kdysi řekl Lenin: „Když ovládneme Latinskou Ameriku, nemusíme se již ani snažit o získání Spojených států, poslední bašty kapitalismu, protože ty spadnou samy do našich napřažených dlaní jako přezrálé ovoce…“

  Od samého počátku našich tajných operací ve Střední Americe jsem dal přísné pokyny, že cokoli tam děláme, nesmí být protizákonné. Nejprve jsme prostřednictvím CIA pomáhali Nikaragujcům, kteří kdysi bojovali spolu se sandinovci proti Somozovi, zastavit příliv ruských zbraní do jejich země i do Salvadoru…“

 

 „Cítil jsem, že s tím bláznivým šaškem z Tripolisu už musíme něco udělat. Měli jsme celou řadu plánů, které měly konkrétním způsobem odpovědět na jeho teroristické činy, ale uvědomovali jsme si, že ať již uděláme cokoli, musíme mít stále na zřeteli to, že v Libyi pracuje v ropném průmyslu téměř tisíc amerických dělníků. Kaddáfí by určitě neváhal a vylil by si svůj vztek na nich…“

 

„Jeden člen vlády se zeptal: „Kam až je bude možné pronásledovat?“

  Chtěl vědět, do jaké vzdálenosti budou moci naše letadla stíhat libyjské letouny v případě, že napadnou naše letadla nebo lodě a poruší tak mezinárodní právo.

  Admirál se narovnal v křesle, odkašlal si, podíval se na mne a bylo jasné, že ode mne očekává jasnou odpověď. V místnosti zavládlo najednou mrazivé ticho.

 „Až do hangáru,“ rozhodl jsem.

  Na admirálově tváři se objevil úsměv: „Ano, pane prezidente.“

 

„Předpokladem míru je naše vojenská síla, ale všem musí být jasné, že chceme tuto sílu udržovat s nadějí, že ji nikdy nepoužijeme, že rozhodujícím činitelem v boji, který nyní ve světě probíhá, nebudou bomby a rakety, ale souboj vůle a myšlenek, test duchovního odhodlání, hodnot, které zastáváme, naší víry, ideálů, které uctíváme…“  (v britském parlamentu, červen 1982)

„Čas pracuje pro demokratické státy. Po celém světě jsou vidět náznaky, že je demokracie na vzestupu a komunismus se ocitl na pokraji zhroucení, umírá na smrtelnou nemoc nazývanou tyranie. Není již schopen spoutávat lidskou energii a vnitřní touhu člověka po svobodě a jeho zánik se blíží. Zánik sovětského experimentu by nás vůbec neměl překvapit…

  Stačí se podívat na jednu prostou, ale velice výmluvnou skutečnost. Všechny ty miliony uprchlíků, s nimiž se v moderním světě setkáváme, proudí z komunistických zemí a nikoliv do nich.“  (tamtéž)

„Junta neodhadla ani postoj Margarety Thatcherové a pevnost našeho svazku s Velkou Británií, ani náš odpor proti ozbrojené agresi kdekoli na světě, třebas i na několika skalnatých ostrůvcích někde v jižním Atlantiku… Domnívám se, že se Margaret Thatcherová skutečně musela tvrdě vypořádat s argentinskými generály, kteří cynicky nasazovali životy mladých Argentinců, jen aby udrželi zkorumpovanou a tvrdou pěstí vládnoucí totalitní vládu…“  (válka o Falklandy, 1982)

„Ačkoli jsme si s Andropovem po Brežněvově smrti vyměnili několik formálních poselství, šla z jeho dopisů přímo sibiřská zima a škrobenost, používal jen otřepané fráze…“

„Stručně řečeno, jakákoli smlouva musí obsahovat zajištění parity mezi sovětskými a americkými zbraněmi této kategorie (=raket středního doletu). Nechápu, proč by to nemohlo být také v souladu se zájmy Varšavské smlouvy. Pokud je to skutečně obranné společenství, nemělo by to být problémem. My proto považujeme své návrhy za spravedlivé a čestné, směřující pouze k zachování rovnováhy, nikoli k získání převahy. Nejlepším způsobem, jak takové parity dosáhnout, je jednoznačná likvidace všech zbraní této kategorie… Prosím Vás tedy, abyste ještě jednou tento návrh zvážili. Podle mě zcela vyhovuje bezpečnostním zájmům jak NATO, tak i Varšavské smlouvy.“  (z osobního dopisu Andropovovi, 24.8.1983)

„Sovětští vedoucí představitelé jako dobří marxisté-leninisté otevřeně a veřejně vyhlašují, že podporují jedinou morálku, to znamená tu, která pomáhá dosažení jejich jediného cíle, kterým je světová revoluce. Měl bych asi zdůraznit, že jsem pouze citoval Lenina, jejich duchovního vůdce, který v roce 1920 prohlásil, že komunisté neuznávají jakoukoliv morálku, která se zakládá na nadpřirozených myšlenkách – tak nazývají náboženství – či myšlenkách, které stojí mimo třídní pojetí. Morální je pak všechno, co slouží vyhlazení starého, vykořisťovatelského společenského řádu a sjednocení proletariátu.

  Domnívám se však, že když tolik významných lidí odmítá vzít na vědomí tento základní rys sovětské doktríny, svědčí to jen o historické neschopnosti vidět tuto totalitní moc v reálném světle, vidět ji tak, jaká ve skutečnosti je. Setkali jsme se s tímto jevem již ve třicátých letech a často se s ním setkáváme i nyní.

  To samozřejmě neznamená, že bychom se snad chtěli izolovat a že odmítáme snahu o porozumění. Chci udělat vše, co je v mých silách, abych Sověty přesvědčil o našich mírových úmyslech, abych jim připomněl, že to byl právě Západ, který odmítl využít svůj monopol na jaderné zbraně ve čtyřicátých a padesátých letech, aby získal nějaké území, a že je to Západ, kdo nyní navrhuje padesátiprocentní snížení počtu strategických balistických střel a likvidaci celého jednoho typu jaderných střel středního doletu odpalovaných ze země…

  Pokud nás dějiny v něčem poučily, je to v tom, že naivní politika udržování míru s našimi nepřáteli založená na zásadě přání otcem myšlenky je čirá pošetilost. Znamenalo by to zradu naší minulosti, vzdali bychom se tím své svobody. Proto vás vyzývám, abyste se postavili každému, kdo by se snažil dostat Spojené státy do pozice  morální i vojenské podřízenosti…Prosím vás, abyste se v debatách o návrzích na jaderné zmrazení vyvarovali svodům pýchy, pokušení lehkovážně se nad celou záležitost povznést a obviňovat obě strany ze stejné věci, ignorovat tak historická fakta a agresivní choutky říše zla a nazývat závody ve zbrojení obrovským nedorozuměním, čímž byste se dostali úplně mimo sféru zápasu mezi správným a nesprávným, mezi zlem a dobrem…

  Věřím, že svou příležitost z ruky nepustíme. Věřím, že komunismus je jen další, smutná, bizardní kapitola v dějinách, jejíž poslední stránky právě píšeme…“  (ze slavného projevu v Orlandu, kde SSSR označil za „říši zla“, březen 1983)

„Ačkoliv řada zasloužilých liberálů se na mě po projevu v Orlandu vrhla a tvrdila, že jsem nebezpečný kovboj, který používá slova jako pistole, a mimovolně tak provokuje Sověty k válce, připravoval jsem si svoji řeč o „říši zla“ i jiné projevy velice pečlivě do detailu předem; chtěl jsem tím Sovětům naznačit, že víme, o co usilují.“ 

 

 „Kladl jsem si otázku, co bych si myslel já na místě sovětských vládců, kdybych viděl nejednotnost vedoucích představitelů Spojených států i západní aliance? Pokusil bych se to samozřejmě využít, což oni také dělali. Když viděli, že na naší straně existuje určitý rozkol, zintenzívnili svou propagandu a pokoušeli se prosadit své politické a vojenské cíle prostřednictvím veřejné kampaně, která kladla vinu za slepou uličku v jednáních na nás a tvrdila, že jsme přivedli svět na okraj jaderné války…“

„Jeden z reportérů se mě zeptal, zda může být věk v předvolební kampani (=1984, demokratickým protikandidátem Walter Mondale) handicapem, či zda vůbec může mít v kampani nějaký vliv. Byla to zřejmě zdvořilá narážka na to, že mně bylo už sedmdesát tři let, a na mé potíže v předcházející debatě…

  Řekl jsem tehdy: „Nijak nehodlám zneužívat pro své politické cíle mládí a nezkušenost svého protivníka.“

 

„Po volbách jsem dostal velice nezvyklou gratulaci k mému opětovnému zvolení. Na malém kousku hedvábného papíru o velikosti asi poloviční vizitky byl napsán rukou a písmenky tak malými, že bylo málem potřeba vzít si na to mikroskop, vzkaz od deseti žen uvězněných v sovětském táboře nucených prací.

 „Pane prezidente,

  My, ženy – politické vězeňkyně ze Sovětského svazu – Vám blahopřejeme k Vašemu opětovnému zvolení za prezidenta Spojených států. Hledíme s nadějí k Vaší zemi, která jde cestou SVOBODY a dodržování LIDSKÝCH PRÁV. Přejeme Vám, abyste byl na této cestě úspěšný.“

 

Autorka těchto slov, bývalá učitelka fyziky na střední škole a básnířka Irina Ratušinská, byla vězněna za „protisovětskou propagandu a agitaci“. V roce 1987 dostala povolení k emigraci a byla manžely Reaganovými pozvána do Bílého domu.

 

„Při poradě mého pracovního štábu jsme nechali hrát velice nahlas hudbu z magnetofonu, abychom se pojistili proti případným skrytým mikrofonům. Bylo to velice prozíravé opatření, protože jsme jich později v našich pokojích v části domu, která byla vyhrazena hostům, našli pět… Ještě téhož dne jsem se sešel se skupinou představitelů čínského veřejného života; nahrávku mého projevu pak vysílal státní rozhlas – vypustili z něj pouze několik řádků o Sovětském svazu, náboženství a významu svobodného hospodářství…

  Jeden malý zuřivý ideolog se mě snažil poučovat, že bychom měli stáhnout své jednotky z jižní Koreje. Pokusil jsem se odrazit jeho útok poznámkou, že pokud si severní Korea skutečně přeje zlepšení vztahů se Spojenými státy, jak to neustále tvrdí, ať tedy zastaví ilegální budování tunelů pod demilitarizovanou zónou…“  (z návštěvy Číny, 1984)

„V Ballyporeenu (=Irsko, 1984) mně místní kněz ukázal ručně psaný záznam o pokřtění Michaela Reagana v roce 1829, pak jsme přešli ulici a byli jsme v kostele, kde k tomu došlo… Na recepci v hospodě mi předložili kopii mého rodokmenu…a tam se ukázalo, že jsem vzdálený příbuzný nejen královny Alžběty II., ale dokonce i Johna F. Kennedyho. Pak mí hostitelé řekli, že do hospody pozvali i řadu mých vzdálených příbuzných, a jeden se mi dokonce dost podobal…

  Žijeme skutečně v neuvěřitelné zemi, kde se pravnuk chudého přistěhovalce z Ballyporeenu může stát prezidentem. Pomyslel jsem si, že by otec byl také velice rád, kdyby se toho dožil. Nikdy jsem si více než tehdy nepřál, aby byli otec a matka ještě naživu a mohli tady být se mnou.“

 

„Vyptával jsem se ho (=jugoslávského prezidenta Spiljaka) na Sovětský svaz. Určitou dobu tam byl totiž velvyslancem. Domnívá se, že jejich expanzionistická filozofie je spojená s pocitem nejistoty a vysloveného strachu z Ameriky. Myslí si také, kdybychom se jim trochu otevřeli, byli by někteří jejich významní občané statečnější v navrhování změn v jejich systému. Pokusím se tedy o to.“  (z deníku prezidenta, leden 1984)

„Na recepci vystupovala také Nancy v roli hostitelky Bílého domu. Před obědem za ní Gromyko zašel a zašeptal jí do ucha: „Věří váš muž v mír?“ Nancy odpověděla: „Samozřejmě ano.“ – „Tak mu každou noc šeptejte do ucha slovo mír.“ – „Dobře, a vám to zašeptám taky“, a nahnula se k němu a šeptla mu do ucha.“

 

 „Ve čtyři ráno mě probudili a sdělili mi, že umřel Černěnko… Tak má zase do Kremlu přijít někdo jiný. „Jak se mám vůbec někam v jednání s Rusy dostat,“ postěžoval jsem si ženě, „když mně jeden za druhým před očima umírají?“

 

„Nemohu tvrdit, že jsem hned od začátku věděl, že Michail Gorbačov je jiným sovětským státníkem, než byli jeho předchůdci. Znepokojoval jsem se spíše v opačném směru.“

 

„Sešel jsem se s Artem Hartmanem, naším velvyslancem v Moskvě. Potvrdil mně to, co si myslím i já, že totiž Gorbačov bude stejně tvrdý hoch, jako byli předcházející komunističtí bossové. Kdyby nebyl přesvědčeným komunistou, nikdy by jej samozřejmě politbyro do funkce nezvolilo.“  (z deníku)

„Když se vrátil Georg (=Schultz, ministr zahraničí) po jednání s Gorbačovem do Washingtonu, líčil, že na něj Gorbačov udělal dojem inteligentního člověka s dostatečnou sebejistotou a smyslem pro humor, který se zdá být plně oddán Sovětskému svazu. Získal ale také dojem, že Gorbačov se nalézá plně pod vlivem antiamerické, antikapitalistické propagandy, věří například tomu – kromě jiných nesmyslů o naší zemi -, že Američané Sověty nenávidí, protože naše hospodářství ovládají výrobci zbraní, a ti prý hustí do našich lidí antisovětskou propagandu, jen aby mohli i nadále pokračovat v závodech ve zbrojení.“

 

 „Moji političtí protivníci mě nazývali válečným štváčem a pravicovým extrémistou. Sám jsem nazval Sovětský svaz „říší zla“. Teď jsem však zahájil jednání s Kremlem a s úsměvem jsem podával ruku nejvyššímu vůdci našich nepřátel.

  Přesto jsem věděl, že jsem se nezměnil. To, co se změnilo, byl svět, a byla to změna k lepšímu. Svět začal očekávat rozbřesk nového dne. Měli jsme možnost udělat z něj lepší a bezpečnější místo již nyní i pro nadcházející jednadvacáté století.“

 

 „Podali jsme si (=v Ženevě, 19.11.1985) poprvé ruce a musel jsem přiznat – jak mi to již naznačovala Margaret Thatcherová a kanadský ministerský předseda Brian Mulroney -, že na Gorbačovovi je něco sympatického. Z jeho tváře i způsobu chování vyzařovala vlídnost na rozdíl od chladu hraničícího až s nenávistí, kterým se vyznačovala většina vysokých představitelů…“

 

„Provedl jsem Gorbačova dlouhou historií sovětských agresivních činů a dokumentoval jsem příklady sovětské expanzionistické politiky od roku 1917… Uvedl jsem ještě další důvody naší nedůvěry vůči Sovětům, například to, že Stalin nesplnil svůj slib daný na jaltské konferenci, že umožní po druhé světové válce ve východoevropských zemích svobodné volby…

  Máme se rozhodnout, řekl jsem na závěr, zda se dohodneme na snížení zbrojení nebo budeme pokračovat v závodech ve zbrojení, „a musím vám říci, že pokud se rozhodnete pro závody ve zbrojení, nemůžete v nich nikdy vyhrát, protože my prostě nepřipustíme, abyste nad námi získali převahu“.“

 

„Když jsme pak hovořili s Gorbačovem u krbu, bylo zřejmé, že…věří celé řadě propagandistických pomluv – například že u nás ve skutečnosti vládnou výrobci zbraní, k černochům se chováme jako k otrokům a každý druhý Američan je bezdomovec.

  Vycítil jsem ovšem, že je ochoten naslouchat a že se možná i domnívá, že na obou stranách železné opony existují mýty a mylné představy, které přispívají ke vzájemnému nepochopení a nedůvěře, což by nakonec pro nás mohlo být i osudné.“

 

 „V Reykjavíku (1986)…jsem vznesl opět otázku, proč Sovětský svaz odmítá nechat své občany emigrovat z důvodů jejich náboženského vyznání či opětovného spojování rodin. Zmínil jsem se také o Afghánistánu a pokračující podvratné činnosti SSSR v zemích třetího světa, což sice Gorbačov vyslechl, ale neodpověděl na to… Ptal jsem se ho také, proč Sověti zrušili dohodu, že od nás koupí šest milionů tun obilí; odpověděl mi, že si to nemohou dovolit, protože klesá cena ropy, Sovětský svaz proto za ni dostává méně peněz a nemá dolary na pšenici…“

 

„První den v podstatě přijal náš návrh nulové varianty, která znamenala likvidaci jaderných střel v Evropě, i můj červencový návrh na likvidaci všech balistických střel v průběhu deseti let… Pak ale, když jsme se již na všem dohodli, jak jsem se alespoň domníval já, nabral Gorbačov jiný směr. S úsměvem na tváři totiž řekl:

  „Tohle všechno je možné, stačí jen, když se přestanete zabývat vývojem vašeho SDI.“

  Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit a pěkně mě to naštvalo.

  Naše zpravodajská služba nám poskytla informace, že Sověti pracují tajně na obranném protiraketovém systému podobném naší SDI; jejich technologie sice nebyla na takové úrovni jako naše, ale… SDI byla naší zárukou, že Sověti dodrží to, na čem se tady v Reykjavíku s Gorbačovem dohodneme. Ze zkušenosti jsme toho věděli dost o jejich porušování smluv, a proto jsme také věděli, že taková pojistka je nezbytně nutná.“

 

„Začátkem června 1987 jsme se  ženou po ekonomickém summitu v Benátkách odletěli do Západního Berlína, kde jsme si opět uvědomili obrovské rozdíly mezi naším zřízením a komunismem…

  Přijal jsem pozvání, abych promluvil na shromáždění uspořádaném na prostranství u Brandenburské brány… Z okna jsem uviděl na svobodné straně Zdi různé kresby a nápisy prolamující demokracii a za ní se tyčila vládní budova ve východním Berlíně, kde, jak mi sdělili, bylo citlivé odposlouchávací zařízení, kterým bylo možné zachytit i náš rozhovor.

  „Mluvte opatrně,“ upozorňoval mě jeden německý představitel. Hned jak jsem to uslyšel, vyšel jsem na odpočívadlo, které bylo té budově ještě blíže, a začal jsem říkat to, co si myslím o vládě, která chová svůj národ jako v kleci, jako by to byla nějaká zvířata.“

 

„Dokud bude tato brána zavřená, dokud bude tato nestvůrná zeď stát, bude to problémem nejen pro Němce samotné, ale otázkou svobody celého lidstva…

  V padesátých letech si Chruščov zavěštil: „Pohřbíme starý svět.“… Ale ani teď není Sovětský svaz schopen uživit se sám…

  Generální tajemníku Gorbačove, pokud chcete mír, pokud si přejete blahobyt pro Sovětský svaz i východní Evropu, pokud vám jde o liberalizaci, přijďte sem k této bráně! Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!“

 

„Těsně před polednem (=10.12.1987) přišel Gorbačov naposled do Bílého domu k dalšímu jednání o smlouvě START. Po skončení této porady jsem mu při cestě na oběd vysvětlil, že jedna věc, kterou by mohl zařídit, by významně přispěla ke zlepšení sovětsko-amerických vztahů – zastavení dodávek sovětských zbraní do Nikaraguy.

  Šli jsme přes trávník, po obloze se honila šedá, podezřelá mračna, z nichž začalo zanedlouho pršet, a Gorbačov odpověděl, že to zařídí.

  Summit skončil o čtyřicet minut později, než bylo naplánováno, a my jsme se se ženou v drobném dešti loučili s Gorbačovovými. „Tak to máme za sebou,“ napsal jsem si večer do deníku. „Odjeli a já si myslím, že to byla nejlepší schůzka na nejvyšší úrovni, kterou jsme kdy se Sověty měli…“

  Bylo to poprvé v dějinách, kdy se nějaké země vůbec zavázaly nejen snížit stav, ale kompletně zlikvidovat určitý typ jaderných zbraní.“

 

„Pár dní před tohoroční zprávou o stavu Unie (=1988) jsem si přečetl knihu Michaila Gorbačova Perestrojka, kde nastínil své cíle při restrukturalizaci sovětského hospodářství. Ačkoli to tak sám v knize nepojal, byl to prostě výčet nezdarů komunismu a výsledkem bylo stejné odsouzení, které jsme o komunismu mohli číst na Západě. Byl to vlastně epitaf – kapitalismus zkrátka nad komunismem zvítězil.“

 

„Přiletěli jsme se ženou do Moskvy 29.května 1988… Byla to moje první návštěva Sovětského svazu, ale čtvrté a možná nejvýznamnější setkání s Gorbačovem, protože jsem si poprvé mohl potřást rukou s řadovými občany Sovětského svazu.“

 

„Fascinovalo mě, jak se rychle ulice zaplnily sympatickými, přátelskými lidmi, kteří nám byli, jak se zdálo, velmi nakloněni,“ zapsal jsem si do svého deníku. „Kromě naší ochranky tam byli i příslušníci KGB a ještě jsem nezažil tak brutální chování k lidem, jaké předváděli oni, když nám uvolňovali cestu.“ To byla samozřejmě připomínka, že jsem stále ještě v komunistické zemi; nastoupila zde sice perestrojka, ale určité věci se nezměnily.“

 

„Druhý den jsme se na další schůzce s Gorbačovem shodli na tom, že jsme oba zpočátku přistupovali k problematice vzájemných vztahů se zkreslenými informacemi o druhém partnerovi a že jsme tato setkání mezi čtyřma očima potřebovali, aby mezi námi mohla vzniknout důvěra a porozumění…“

 

 „Některým z našich hostí (=recepce na americkém velvyslanectví pro sto předních odpůrců režimu) vyhrožovala KGB a zrazovala je, aby na recepci nechodili, ale oni přesto přišli. Dva disidenti právě drželi hladovku, zatímco třetí z nich, Ukrajinec, byl teprve před týdnem propuštěn z pracovního tábora. Než jsme odjeli z Washingtonu, svěřila jsem se klavíristovi Vladimíru Feltsmanovi, který byl také kdysi disidentem, že bych byla nerada, abychom těmto lidem ještě víc ublížili. „S tím si nelamte hlavu,“ odpověděl mi. „Ti už nemají co ztratit.“  (z Pamětí Nancy Reaganové)

 

„Před odjezdem mě Jevgenij zavedl na otcovu daču a ukázal mi místnost, kde Pasternak napsal Doktora Živaga. Pak mi předal malou knížečku svých veršů. Mezi těmi břízkami a šeříkovými keři jsem najednou spatřila úplně jiné Rusko, zcela odlišné od toho, které jsem viděla v Kremlu. Jedno bylo symbolem ruské moci, druhé symbolem ruské duše.“  (tamtéž)

„Nebylo mnoho prezidentů, kteří by sloužili dvě volební období, a na konci své éry by byli populárnější než na jejím začátku.“  (G.Tindall, D.Shi, Dějiny USA, 1994)

V lednu 1989 Reaganova helikoptéra naposledy zakroužila nad Bílým domem. Evropu čekal „rok zázraků“. Nepřišel by nejspíš tak brzy, kdyby k němu americký prezident neotevřel cestu.

 

Nezapomněli a po zbourání zdi poslali celý jeden její dvoutunový panel s poděkováním z Berlína do prezidentské knihovny bývalé hlavy státu.

 

„Zahájil jsem cestu, která mě dovede až k soumraku mého života. Vím, že Ameriku budou čekat jen jasné časy. Děkuji vám, přátelé. Bůh vám žehnej.“  (z dopisu na rozloučenou po oznámení Alzheimerovy choroby, 5.11.1994)

Svět opustil přesně 9 let a 7 měsíců poté, 5.června 2004.

Literatura :

Reagan R., Život jednoho Američana (Paměti prezidenta), Prostor 1997

s podporou

Reagan Nancy, Teď jsem na řadě já, Čs.spisovatel 1992

1 komentář: „Ronald Reagan

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.