Starověký Řím I. – do punských válek

Starověký Řím I. – do punských válek
5 (100%) 1 vote

 

Etruskové, Vznik Říma, Doba královská 753-510 př.n.l.

Osídlení starověké Itálie v 8. století př.n.l.

  • Italikové – indoevropské kmeny. Obývali spíše střed Itálie, ale i Sicílii. Dělili se na mnoho kmenů – Sabinové, Samnité, Umbrové, Sikulové (Sicílie). Nejvýznamnější z nich byli Latinové, žijící v kraji kolem Říma (Latium), mluvili latinsky.
  • Ilyrové – žili na jihovýchodě (Apulie – podpatek italské boty) a v okolí Benátek (Venetové).
  • Ligurové – žili v okolí Janova (Ligurské moře).
  • Galové (Keltové) – žili v Pádské nížině (později tzv. Předalpská Galie).
  • Řekové – žili na jižním pobřeží Itálie (Neapolis) a na Sicílii (Syrakusy).
  • Kartaginci (Féničané) – žili na západním pobřeží Sicílie a na Sardinii (a rovněž na Korsice, což už ovšem není Itálie).

Etruskové

   Národ záhadného původu. Písmo převzali od Řeků a bylo rozluštěno, nebyl však rozluštěn etruský jazyk! Etruskové nevytvořili jednotnou říši, nýbrž mnoho městských států. Žili na severozápad od Říma. Etruskové už uměli zpracovávat železo. Vynikali v obchodě na moři i na souši a neměli se rádi s Řeky (obchodní konkurence!), se kterými často bojovali. Etruskové byli nakonec Římany poraženi, romanizovali se a etruština upadla v zapomnění (někdy ve 2. století př.n.l. Etruskové „zmizeli“ z dějin).

   Etruskům říkali Římané občas (kromě Etrusci, což je slovo rovněž latinského původu) i synonymem Tusci, z čehož vzniknul název Toskánsko, kde Etruskové žili. Řekové mluvili o Etruscích jako o Tyrhénech, odtud název Tyrhénské moře. Etruský výraz pro Etrusky zněl Rasenna. Etruské písmo – některá písmena se podobají alfabetě, jiná latince.

   Od Etrusků převzali Římané spoustu věcí: písmo (latinka – vznikla úpravou etruského písma, to vzniklo z alfabety), symbol římského státu (svazky prutů se sekerou), gladiátorské zápasy, některé druhy věštění (např. z vnitřností) a některé bohy (např. Minervu).

Založení Říma

Realita: Řím pravděpodobně vzniknul spojením několika vesnic kolem řeky Tibery. Řím byl Etrusky ovládnut asi v 8. století př.n.l., kdy Etruskové pronikli do Latia. Je velmi pravděpodobné, že Etruskové Řím buď sami založili, nebo přispěli k utvoření Říma jako významnějšího města poté, co vzniknul spojením několika vesnic. V Římě a okolí žili Latinové, Sabinové a další italické kmeny pod nadvládou etruských králů. V těsné blízkosti Říma leželo významné etruské město, Tarquinie.

Město Řím se rozkládá na 7 pahorcíchCapitolinus (Kapitol), Palatinus, Quirinalis, Viminalis, Esquilinus, Aventinus, Caelius.

Pověst: Podle pověsti je původ Římanů odvozen od starověké Troje. Aeneas, syn bohyně Afrodity, uprchnul z hořící Troje a dostal se do Itálie, na území Latinů. Syn Aenea, Askanius, založil město Alba Longa (soused Říma). Z Alby Longy pocházela dvojčata Romulus a Remus. Ti byli jako malí hozeni v koši do řeky. Zachránila je vlčice, která je odkojila vlastním mlékem, pak se jich ujal pastýř. Romulus a Remus založili Řím.

Poté se ale pohádali o to, po kom z nich se bude město jmenovat a Romulus Rema zabil. Město bylo tedy pojmenováno po Romulovi – Roma. Jelikož bylo v Římě málo žen, pomohli si Římané únosem dívek ze sousedního kmene Sabinů („únos Sabinek“).

 

Římské náboženství

Římské náboženství bylo polyteistické. Někteří bohové byli původní, římští, jiné bohy převzali Římané od Etrusků a Řeků. Většina bohů tak nakonec měla nejen řecké, ale i etruské ekvivalenty.

Hlavní římští bohové (v závorce jejich řecké ekvivalenty):

  • Jupiter (2. pád – Iova, řecký Zeus) – nejvyšší bůh. Jeho manželkou byla
  • Juno (Héra)
  • Minerva (Pallas Athéna) – bohyně, umění a řemesel, Římané ji převzali od Etrusků
  • Neptunus (Poseidon) – bůh moře
  • Venus(Afrodita) – bohyně lásky
  • Diana (Artemis) – bohyně lovu
  • Mars (Ares) – bůh války
  • Ceres(Demeter) – bohyně úrody
  • Vesta – bohyně domácího krbu a zároveň ochránkyně města Říma (vestálky)
  • Apollo (Apollón) – bůh světla a umění
  • Mercurius (Hermés) – posel bohů
  • Ianus – bůh počátku a konce, ochránce bran. Měl dvě hlavy. V době míru byl jeho chrám v Římě uzavřen, což nebylo moc často. Byl po něm pojmenován měsíc leden (Ianuarius)

Doba královská (753-510 př.n.l.)

753 př.n.l. (21.4.) – založení Říma (tradiční letopočet). Podle tohoto roku počítali Římané letopočet („ab urbe condita“ – od založení města). Podle tradice vládlo v Římě v letech 753-510 př.n.l. celkem 7 králů, přičemž prvním králem (historicky nedoloženým) byl Romulus.

Servius Tullius
Servius Tullius

Servius Tullius – 6. král – provedl reformy („Serviovská ústava“). Tyto reformy připisuje králi Serviu Tulliovi (byl etruského původu) tradice, zda však tyto reformy provedl skutečně Servius Tullius, je historicky nejisté.

   Servius Tullius rozdělil obyvatelstvo Říma do 6 (5+1) majetkových tříd podle pozemkového majetku. Prvních 5 tříd byli vlastníci půdy, šestá třída (bezzemci – proletáři) nevlastnili žádnou půdu. Vyšší majetková třída měla vyšší počet hlasů na setninovém sněmu (comitia centuriata).

Počet hlasů na setninovém sněmu odpovídal počtu setnin (centurií) vojska, které musela každá majetková třída postavit a vyzbrojit na vlastní náklady.

   Počty setnin se v různých pramenech udávají různě. První majetková třída měla každopádně daleko nejvíc setnin, a tím pádem i hlasů na sněmu. Příslušníci nejchudší třídy, proletáři, stavěli jen jednu setninu pomocného vojska. Jejich název je odvozen od slova proles („potomstvo“), protože nevlastnili nic víc než svoje děti. V době království už existoval i senát (měl 300 členů, „senex“ = „stařec“), byl to však pouze poradní sbor krále.

 

 

510 př.n.l. – (tradiční datum) poslední etruský král, Tarquinius Superbus, byl lidem vyhnán z Říma. Konec království, začátek římské republiky.

   „Superbus“ znamená „zpupný“. Syn Tarquinia, Sextus, prý znásilnil ctnostnou Římanku Lucretii. Lucretia pak veřejně spáchala sebevraždu. To vzbudilo odpor ke králi a jeho rodině a lid je vyhnal z Říma.

Římská republika   510 – 27 př.n.l.

Systém římské republiky (510 – 27 př. n. l.)

Patricijové a plebejové

  1. Patricijové – členové urozených starých rodů. Plnoprávní občané, kteří zpočátku ovládali veškerý politický život v Římě.
  2. Plebejové (plebejci) – od latinského „plebs“ = „lid“. Svobodní, ale neplnoprávní občané. Nemohli zastávat významné úřady a nesměli uzavírat sňatky s patriciji, přitom ale povinnosti (například vojenskou službu) měli stejné.

   Plebejové se rozhodli vybojovat si svá práva pomocí secese – odešli z Říma a pohrozili, že si založí vlastní město. Secese byly celkem tři. Jelikož plebejů bylo mnohem víc než patricijů a ti by nebyli sami schopni ubránit Řím proti nepřátelům, museli patricijové vždy ustoupit.

494 př.n.l. – 1. secese – Plebejové si vymohli zřízení zvláštního úřadu. Tribun lidu byl volen plebejským shromážděním. Měl právo veta („veto“ = „zakazuji“): mohl zrušit projednávání zákona v senátu a mohl zrušit rozhodnutí kteréhokoli úředníka (kromě diktátora), pokud by poškozovalo práva plebejů. Tribuny lidu volilo plebejské shromáždění. Tribun lidu byl osobně nedotknutelný (čili měl něco jako imunitu). Později (od 3. století př.n.l.) měli dokonce právo podávat návrhy zákonů v senátu.

Tribunové lidu byli původně 2, později jich ale bylo až 10. Při projednávání zákonů v senátu seděli na vyvýšeném místě.

449 př.n.l. – 2. secese – Plebejové si vynutili sepsání práva, byly vydány Zákony dvanácti desek. Bylo zvoleno 10 decemvirů, kteří právo sepsali a zveřejnili na foru. Tím se kodifikovalo zvykové právo, které předtím soudy (soudci byli vždy patricijové) vykládali často libovolně, ve prospěch patricijů.

445 př.n.l. – plebejové dosáhli právo uzavírat sňatky s patriciji.

287 př.n.l. – 3.secese – Plebejové si vymohli, aby jejich plebejské shromáždění mohlo vydávat zákony, platné pro celý stát. Plebejové byli tímto nařízením (lex Hortensia z roku 287 př.n.l.) definitivně a zcela zrovnoprávněni s patriciji. Již předtím si vymohli, aby mohli zastávat všechny úřady, včetně těch nejvyšších (konzulové, censoři, pontifikové).

Boj mezi patriciji a plebeji skončil nakonec vítězstvím plebejů a jejich úplným zrovnoprávněním s patriciji. Splynutím patricijských a plebejských špiček vznikla později nová urozená vrstva, nobilita („nobilis“ = „vznešený“).

Vrstvy obyvatelstva v Římě

  • Občané (muži) – patricijové i plebejové. Museli platit daně a museli sloužit ve vojsku.
  • Otroci – nesvobodné obyvatelstvo. Byli získáváni jako váleční zajatci, nebo kupováni na trhu. Dělali různé druhy prací – v lomech, dolech, zemědělství, obchodě, jako gladiátoři, ale otroci vykovávali i povolání učitelů, hudebníků, účetních.
  • Propuštěnci – propuštění otroci. Pán jim mohl udělit osobní svobodu. Propuštěnci potom nesli jméno svého bývalého pána a byli povinni ho podporovat.
  • Ženy a děti – nebyli plnoprávné, ženy neměly ani politická práva. Zpočátku měl muž právo „života a smrti“ nad svou manželkou i dětmi, později už ne. Na konci republiky a za císařství získaly některé ženy značnou (neformální) politickou moc.
  • Klienti – chudí občané (svobodní), kteří žádali zámožné Římany o ochranu a podporu (peníze, jídlo). Za to poskytovali těmto zámožným občanům, patronům, své služby.

Úřady a orgány státu za republiky

latinské názvy v závorkách znát nemusí!

„Res publica“, „věc veřejná“, stála na 3 pilířích moci:

  1. lidová shromáždění (comitia)
  2. senát (senatus) – nejdůležitější pilíř moci!
  3. úřady (magistráty – magistratus)

Lidová shromáždění (sněmy – comitia)

Byla svolávána na Forum (Forum Romanum, hlavní římské náměstí) nebo na Martovo pole.

  1. Setninový sněm (comitia centuriata) – shromáždění podle setnin (centurií). Tento sněm vydával zákony a volil nejvyšší státní úředníky.
  2. Shromáždění plebejů (concilium plebis) – tento sněm projednával záležitosti plebejů a volil tribuny lidu. Od roku 287 př.n.l. (lex Hortensia) vydával rovněž zákony s platností pro celý stát.

   Dále existovaly v Římě další dva méně významné sněmy. Kuriátní sněm (comitia curiata) existoval již od královské doby. Byl shromážděním podle rodů, v němž mohli zasedat pouze patricijové. Později však tento sněm pozbyl veškeré pravomoci. Tributní sněm (comitia tributa) byl zaveden králem Serviem Tulliem a zasedalo se v něm podle tribuí (územní jednotky podle místa bydliště). Později tento sněm splynul s plebejským shromážděním.

Senát (senatus)

   Senát vzniknul už v době královské, kdy byl ovšem pouhým poradním sborem krále. Nejdříve měl 300 členů, později jejich počet vzrostl (až na 900). Členství v senátu bylo doživotní. Během republiky jeho význam stoupal, zatímco vliv sněmů postupně klesal. Senát řídil zahraniční politiku (přijímal velvyslance, uzavíral mezinárodní smlouvy), kontroloval správu provincií, uzavíral válku a mír. Byl omezen pouze vetem tribunů lidu.

Za republiky byl senát nejdůležitějším orgánem státní moci.  Oficiální název státu byl SENATUS POPOLUSQUE ROMANUS (S.P.Q.R.) – „Senát a lid římský“. Senát existoval i za císařství, ale byl podřízen císaři.

Úřady (magistratus)

Úřady za republiky byly čestné, neplacené. Úředníci byli voleni obvykle na 1 rok.

  1. 2 konzulové – nejvyšší státní úředníci za republiky. Byli vrchními veliteli armády. Oby byli rovnoprávní a museli se shodnout. V době ohrožení státu (maximálně na 6 měsíců) byl zvolen diktátor, úředník s neomezenou pravomocí. Obvykle to byl jeden z předchozích konzulů.
  2. Prétoři (praetor) – úředníci, kteří byli především soudci. Původně jich bylo 6.
  3. Kvestoři – správci státní pokladny. Bylo jich mnoho.
  4. Cenzor (censor) – úřad cenzora byl považován za nejčestnější úřad (mohli ho zastávat jen bývalí konzulové). Prováděli census = sčítání občanů (lidu) + soupis jejich majetku. Podle majetku platili občané daně a byli rovněž zařazováni do majetkových tříd. Cenzoři vedli alba senátorů a jmenovali nové senátory. Mohli ze senátu vyloučit senátora kvůli špatným mravům (což byl jediný způsob, jak mohl být někdo zbaven členství v senátu, které jinak bylo doživotní). Jejich rozhodnutí nepodléhala vetu tribunů lidu!
  5. Tribunové lidu – viz výše (právo veta, nedotknutelnost…)
  6. Aedilové – nižší úředníci, kteří měli na starosti policii, veřejné stavby, pořádek ve městě, trhy, pořádání her.

Římské výboje do ovládnutí Itálie (do roku 265 př.n.l.)

   510 př.n.l. – vznik republiky. Řím byl tehdy malým městským státem.

   265 př.n.l. – Řím ovládl celou Itálii (tj. území po řeku Rubico, ne však sever dnešní Itálie a ostrovy).

   264 př.n.l. – začátek 1. punské války. Řím bojuje o nadvládu ve Středomoří.

Postup sjednocování Itálie:

  1.    Latinové – ty si Římané podmanili nejdřív.
  2.    ostatní Italikové – poté si Římané podmanil Samnity a další italické kmeny.
  3.    Etruskové a Řekové.

493 př.n.l. – Římané si podmanili ostatní latinská města (Latinové). Z nich byl utvořen spolek (federace) „spojenců“, kteří ovšem byli podřízeni Římu.

387 př.n.l. – Galové (Keltové) dobyli a vyplenili Řím. V jejich čele byl vojevůdce Brennus. Galové dobyli celé město s výjimkou opevněného Kapitolu. Nakonec se spokojili s výkupným a odtáhli.

   Podle Brenna je dnes pojmenován Brennerský průsmyk. Galové v roce 387 př.n.l. rozdrtili Římany v bitvě u Allia (levý přítok Tiberu severně od Říma). Poté obsadili Řím, který v té době nebyl opevněn. Jediným opevněným místem byl vrch Kapitol, který nakonec nebyl dobyt, protože jeho obránci kladli rozhořčený odpor. Podle legendy prý obránce Kapitolu zachránily posvátné kapitolské husy (umístěné v chrámu bohyně Junony). Když Galové chtěli v noci tajně překvapit obránce Kapitolu, husy začaly kejhat a Římané útok zpozorovali a odrazili. Při dobývání Říma Brennus vyslovil hrozbu: „Vae victis“ – „Běda poraženým“. Řím byl znovu dobyt až v roce 410 n.l. (Vizigóti – Alarich).

343-290 př.n.l. – samnitské války. Římané si v těchto válkách podřídili Samnity a další italické kmeny. Samnitské války byly celkem tři (343-341, 327-304, 298-290 př.n.l.)

Války s Etrusky a Řeky – s Etrusky válčili Římané od počátku republiky. Zpočátku měli Etruskové navrch, ale Římané postupně získali převahu. Římu hrál do karet fakt, že Etruskové a Řekové se navzájem nesnášeli (obchodní konkurence) a vedli spolu války. Etruskové byli významně oslabeni po námořní bitvě u Kýmé v roce 474 př.n.l., kdy řecký tyran Hierón Syrakuský porazil Etrusky.

Válka s Tarentem – Tarent bylo řecké město v Tarentském zálivu. V roce 287 př.n.l. Tarent zničil římskou flotilu a Řím vyhlásil Tarentu válku. Tarent si pozval na pomoc proti Římu vojska épeirského krále Pyrrha (épeirské království leželo na západním pobřeží Řecka). Během této války se Římané poprvé setkali s válečnými slony. Pyrrhos Římany dvakrát porazil, utrpěl však při tom velké ztráty. Po druhém vítězství prohlásil: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni“ („Pyrrhovo vítězství“). Pyrrhos se nakonec z Itálie stáhnul, Římané Tarent porazili (272 př.n.l.) a ovládli jižní Itálii.

265 př.n.l. – Římané dobyli etruské město Volsinie. Celá Itálie se tak dostala pod římskou nadvládu.

   Hranicí Itálie byla tehdy říčka Rubico (Rubikon). Za ní byla Gallia Cisalpina – Předalpská Galie. Ta se dělila na Galii Předpádskou (Gallia Cispadana) a Galii Zapádskou (Gallia Tranpadana). Celou Předalpskou Galii si Římané podrobili až ve 2. století př.n.l. Gallia Cispadana byla k Itálii formálně připojena až v roce 42 př.n.l. – ještě Ceasar při překročení Rubikonu vstupoval na území Itálie. Gallia Transpadana  byla připojena později. Zaalpskou Galii (Gallia Transalpina), tj. zhruba území dnešní Francie a Belgie, dobyl až Caesar.

   Římané se „tak dlouho bránili, až obsadili celou Itálii“. S poraženými zacházeli diferencovaně. Některé si zcela podrobili, z jiných se stali oficiální spojenci. Tím mezi ně zaseli Římané rozpory podle zásady „rozděl a panuj“ (divide et impera). Římané nikdy neuzavírali mír, dokud válku nevyhráli!

Římské vojsko

1 legie = 10 kohort = 30 manipulů = 60 centurií = 6000 mužů

   – základní vojenskou jednotkou římského vojska byla legie. V té bylo zhruba 6000 mužů (ne vždy, počet mužů v legii se lehce měnil). Menší jednotkou byla centurie (setnina, 100 mužů), další dílčí jednotky byly kohorty a manipuly (viz schéma). Ve vojsku byli těžkooděnci, lehkooděnci i jízda. Legii dále doprovázeli i nevojáci – trubači, kováři, tesaři… Každá legie měla svoje číslo, jméno a znak (orla).

Datum poslední aktualizace: 19.4.2018

petr.daubner

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní. Na těchto stránkách se tedy snažím skloubit zejména zeměpis a cestování. Další informace o mně naleznete zde

    Petr Daubner has 871 posts and counting. See all posts by Petr Daubner

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *