Odorico (Odorik) z Pordenone

Odorico (Odorik) z Pordenone

(+14.1.1331)

Byl prvním cestovatelem českého původu, který pronikl na jižní polokouli. Jako první navštívil Tibet a jeho zmínka o Sumatře je nejstarším evropským záznamem tohoto jména. První zaznamenal čínský zvyk ohýbání ženských noh, první popsal způsob lovu pomocí foukacích trubic či pomocí kormoránů. V jeho středověkém rukopise ožívá starořecké přesvědčení o kulatosti Země, v jeho kultivovaném popisu není téměř stopy po civilizační přezíravosti či nadřazenosti. Začtěme se do rukopisu františkánského mnicha ze 14.století, jehož jméno bylo neprávem zapomenuto. Byl synem vojáka Přemysla Otakara II. a jmenoval se Oldřich z Furlánska.

Své latinsky psané (nedokončené) dílo nadiktoval „český Marco Polo“ po návratu před smrtí spolubratrovi v padovském klášteře, kde se zastavil po návratu z asijského putování cestou do Avignonu k papeži. Do Asie se totiž vydal jako papežský vyslanec (mezi lety 1314-1318), vrátil se tedy nejméně po dvanácti letech. Chudě oděného starce, zřejmě těžce nemocného, málem nepoznali ani členové vlastní rodiny.

Teprve tři sta let po Oldřichovi pronikl do Lhasy portugalský jezuita Antonio de Andrada (1624). Roku 1661 se sem dostali další jezuité (Rakušan a Belgičan) a jejich poznámky o hlavě lámaistického náboženství jakožto „ďábelskému bohu-otci“ dávají vyniknout Odorikově snášenlivosti a pokoře (ostatně typické pro jeho františkánskou řeholi). Neodsuzuje, lehce naznačí nesouhlas, ale nezatracuje…

Nechce se věřit, že stěžejním informačním pramenem o Tibetu byl koncem 18.století stále ještě Odorik a jeho údaje z roku 1330…

Jeho zpráva byla rozepisována (a později tištěna) i dál, ale zajímala jenom učence, zejména teology. Široká veřejnost sáhla místo fakticky správného a precizního spisu po knize plné výmyslů tzv. Mandevilla, jehož kompilační švindlspis (čerpal mj. i z Odorika) vyšel vstříc mentalitě senzacechtivého čtenářstva. Budiž zde žalováno, že zatímco Mandevillovo dílko zprostředkoval českému čtenáři Vavřinec z Březové již kolem roku 1400, Odorikův cestopis vyšel česky poprvé v časopise Širým světem roce 1944 (a v úplné verzi až 1962).

Dříve nastala éra letů do kosmu, dřív Berlín prořízla zeď, než „Oldřich, Čech“, jak se sám podepsal, vyšel česky. Pro srovnání: italsky vyšel tiskem poprvé v roce 1513, následovala dvě vydání francouzská, 1599 byl vydán v Londýně.

  „Ačkoliv již mnozí jiní pověděli mnohé a rozličné o zvycích a zvláštnostech tohoto světa, přece dlužno vědět, že já bratr Oldřich, Čech, z Furlánska, mohu po pravdě vypovědět mnoho velkého a úžasného, co jsem slyšel a viděl, když jsem z vlastní vůle a s pověřením svých představených přes moře se přeplavil a navštívil země nevěřících, chtěje sklidit nějakou žeň duší.“

 

„Protože však zprávy cestovatelů jsou často rozdílné a odporují si, chci v této knize líčit jen to, co jsem sám viděl, a jestliže k tomu připojím některé věci, které jsem slyšel vypravovat od hodnověrných lidí…učiním tak jen zřídka a vždy upozorním, že jde o zprávy z doslechu.“

 

  „Nejprve tedy jsem se přeplavil přes Větší (=Černé) moře a tak jsem se dostal do Trabzonu, který se ve starověku nazýval Pontus… Odtud jsem přišel do Větší Arménie, a to do města zvaného Arziron (=Erzurum)… Kraj je velmi studený a místní lidé říkají, že Arziron je ze všech měst celého světa město nejvýše položené. Má veliké množství znamenité vody, patrně díky tomu, že prameny Eufratu jsou vzdáleny jen den cesty…“

 

  „Ubíraje se odtud, přišel jsem k jisté hoře, na níž jest archa Noemova. Na tuto horu bych rád vystoupil, kdyby na mne moji spolucestující posečkali. A když jsem na tuto horu nicméně chtěl vystoupit, říkali domácí obyvatelé, že se to ještě nikomu nikdy nepodařilo. Neboť, tak řekli, je zřejmé, že by se to nelíbilo Bohu na výsostech.“

 

„Na celém okrsku zemském není potravin nebo jakékoliv zboží, jehož nejsou plné sklady ve městě Tauris. Je obdivuhodně položeno a blahobytné až k nevíře; neboť s ním obchoduje téměř celý svět. A místní křesťané vám potvrdí, že zdejší císař  má z tohoto jediného města více příjmů, než má král Francie z celé své říše. Poblíže tohoto města je hora soli, která skýtá sůl všem obyvatelům…“

 

  „Odtud jsem cestoval do města zvaného Yezd, které je perským městem nebližším Indii a od něhož pouhý den cesty je vzdáleno Moře písku. Nuže, toto Moře písku jest úžasná věc a převelice nebezpečná. A nebylo mezi námi nikoho, kdo by do něho chtěl vstoupit. Neboť je veskrze suché a bez nejmenší vláhy a nespočetní jsou lidé, kteří tímto mořem byli přemoženi, utopeni a pohřbeni v tomto písku. Neboť toto písčité moře se přelévá jako moře v bouři a tvoří kopce hned zde a hned onde, jak je vítr žene.“

 

„Když jsem prošel mnoha městy a územími, dorazil jsem do města jménem Conium (=Persepolis), které kdysi bývalo velkým městem a v minulosti způsobilo Římu velkou škodu. Obvod jeho hradeb je dobrých padesát mil. Uvnitř stojí paláce neporušené, ale nikdo v nich nebydlí. Město oplývá mnohými potravinami.“

 

„Odtud jsem se vydal do Chaldeje, což jest velké království a na cestě tam jsem minul věž Babylónskou, která jest čtyři dny cesty od města. Zdejší muži jsou krásní, ženy však ošklivé. Mužové tam chodí vyfintění a ozdobení, jako u nás ženy. Tito muži nosí na hlavě zlaté čelenky s perlami, ženy však mají na sobě jen nevzhlednou suknici po kolena a širokými, dlouhými rukávy až skoro zem zametají. Tyto ženy pak chodí bosy, nohavice jim splývají k nohám, a jejich vlas není učesán ani spleten, nýbrž chodí načisto rozcuchané. A jako u nás muži pouštějí ženy, aby šli před nimi, tak zde ženy musejí pouštět muže, aby šli jako první.“

 

„Zde jsem viděl mladého muže, který si bral za manželku krásnou mladou dívku, a nevěstu provážely jiné hezké dívky, které plakaly a naříkaly, zatímco ženich tu stál v nádherných šatech a se sklopenou hlavou. A za chvíli mladý muž vsedl na mezka a uboze oblečená nevěsta ho následovala pěšky a bosa… A mnoho jiných věcí je v tomto městě, ale vyprávět je by nebylo slušné.“

 

„Když jsem opouštěl tuto zemi, přišel jsem k moři oceánskému. A první město, které jsem na tomto oceánu viděl, byl Ormes (=Hormuz), město silně a dobře opevněné a přeplněné drahocenným zbožím. Město leží na ostrově, vzdáleném na pět mil od pevniny, a nerostou na něm stromy, ani v něm není sladká voda. Není to místo zdravé a horko jest tam nesmírné.“

 

„Tamější lidé, muži i ženy, jsou velmi velcí. Jednoho dne se mi přihodilo, že jsem na své cestě spatřil člověka právě zemřelého. Příbuzní svolali dohromady všechny místní hudebníky, posadili nebožtíka na jeho postel uprostřed domu, zatímco dvě ženy tancovaly kolem něho a hudebníci hráli na svůj cimbál a jiné hudební nástroje. Potom dvě z žen vzdaly zemřelého, objímaly ho a pěly na něho chvály. A ostatní povstávaly jedna za druhou, braly píšťalu a chvíli na ni pískaly, a která dopískala, posadila se. Tak pokračovaly celou noc a ráno ho odnesly do hrobky.“

 

„V této zemi lidé používají lodí zvaných iasse. Jejich dřevo jest spojeno toliko provazy. Na jednu z takových lodí jsem vstoupil a žádné železo jsem na ní najít nemohl. A když se na této lodi plavil po dvacet osm dní, doplul jsem až do Tany (=naproti Bombaji), kde pro víru v Krista slavnou smrt mučednickou podstoupili čtyři řeholníci řádu Menších bratří…“

 

„Země Tana jest výtečné polohy a má veliké množství chleba a vína a stromů. V dávných dobách to bylo město věhlasné, neboť náleželo králi Porovi, jenž svedl tak velkou bitvu s králem Alexandrem. Obyvatelé této země jsou modloslužebníci, neboť uctívají oheň, hady i stromy.“

 

„A nyní vězte, jak se získává pepř, a vyslechněte mou zprávu, že roste v jistém císařství, kde jsem přistál, a jméno tohoto císařství je Minibar (=indické Malabarské pobřeží) a pepř neroste na celém světě jinde než zde… Napřed na rostlině podobné břečťanu, která se sází poblíže vysokých stromů jako u nás révy a která nese plody jako hrozny vína. A když je plod zralý, jest barvy zelené a sklízí se stejně jako hrozny v době vinobraní, a pak se suší na slunci. Když jsou suché, skladují se ve džbánech a z čerstvého pepře se rovněž dělá pamlsek, jehož jsem musel také okusit, a to nemálo.

  V tomto lese jsou rovněž řeky, v nichž je množství zlých krokodýlů, totiž mnoho zlých plazů. Je tam rovněž mnoho jiných druhů plazů, jež se hubí tím, že se zapálí koudel a sláma, a tak je možno, aby lidé chodili sklízet pepř v bezpečí. A je tu rovněž nespočetně lvů i nejrůznější zvěře, jaké v našich franckých zemích není. Zde se pálí ebenové dřevo coby palivo a v lesích je množství divokých pávů.“

 

„Všichni lidé zde chodí nazí, nosí pouze kus látky, který svazují vzadu a je dostatečně velký, aby zakryl jejich nahotu. Všechen lid tohoto kraje se klaní volu jako bohu a nejedí jeho maso, říkajíce, že je posvátný. Po šest let užívají ho k práci, sedmého roku však mu dopřejí klidu a určí mu určité veřejné místo, prohlásivše ho od té doby za zvíře posvátné. Též dodržují takovýto ohavný zvyk: každého rána vezmou dvě nádoby, zlatou a stříbrnou, a když je vůl vyveden z chléva, umístí se nádoby pod ním, takže jedna zachytí jeho moč a druhá jeho trus. Močí si omývají tváře a lejnem se malují nejprve uprostřed čela, potom na obou tvářích a konečně na hrudi. Když se takto pomaží na těchto čtyřech místech, mají za to, že pro ten den jsou posvěceni.“

 

„Ale modloslužebníci tohoto kraje mají ještě jeden velmi hanebný zvyk. Neboť když zemře muž, mrtvého spalují, ale měl-li manželku, za živa s ním ženu upalují říkajíce, aby šla pobývat se svým manželem na onen svět. Když však žena měla se svým manželem syny, může u nich zůstat, pakli chce. Zemře-li však žena, není tu žádný zákon, který by muži kázal zemřít, ale chce-li, může jinou ženu pojmout za manželku. Je tam rovněž zvykem, že víno pijí ženy a ne muži, a ženy mají vyholená čela, kdežto muži si neholí bradu. A mají ještě mnoho jiných pozoruhodných i ohavných zvyků, o nichž je lépe nepsat.“

 

„Jiný ostrov, zvaný Sillan (=Cejlon), má v obvodu dobrých dva tisíce mil. Je na něm nespočetně hadů a mnoho jiných divných zvířat ve velkých množstvích, obzvláště slonů. V této zemi je neobyčejně vysoká hora, o níž jde pověst, že právě na ní Adam truchlil nad svým synem po sto let. Uprostřed této hory je jistá krásná náhorní rovina, na níž je jezero neveliké, zato však neobyčejné hloubky. Říká se, že jezero vzniklo ze slz, prolitých Adamem a Evou, ale nelze věřit, že tomu je tak, neboť voda přirozeně tryská ze země. Dno toho jezírka je plné vzácného kamení i pijavic… Nejlepší rubíny se tu těží, nacházejí se i dobré diamanty a mnohé jiné drahé kameny. V místě, kde řeka ústí do moře, jsou výtečné perly. A proto se praví, že král této země má více drahého kamení než kterýkoliv jiný na světě.“

 

„Opustiv zemi Mobarskou a ubíraje se směrem poledním, plavil jsem se po padesáte dní po oceánu a dospěl k zemi, kteráž se zve Lamori (=Sumatra) a zde počal jsem hvězdu Severku ztrácet z dohledu, protože Země mi ji zakryla…

  Na jihu téhož ostrova leží království jménem Sumaltra, ve kterém žije zvláštní druh lidí, kteří se ve tváři znamenají rozpáleným želízkem třebas na dvanácti místech. Což činí jak muži, tak ženy. Tito obyvatelé království Sumaltra vedou ustavičné války s oním národem, který chodí nahý. A v jejich zemi jest mnoho vzácných věcí; je to velký trh na prasata a drůbež, na máslo a rýži a rovněž na výborné ovoce nazývané mussi. Také zlato a cín se bohatě těží. Poblíže této země směrem poledním jest jiné království jménem Rotemgo. Mnohé, o čem nepíši, se tam rodí.“

 

„Na tomto ostrově je takové vedro, že všichni domorodci chodí nazí, a to jak muži, tak i ženy. Vysmívali se mi: Bůh stvořil Adama zcela nahého, a ty z pokrytectví se chceš oblékat.“

 

„V blízkosti tohoto království jest velký ostrov, zvaný Jaua (=Jáva), jehož obvod měří na tři tisíce mil. A jeho král má ve svém područí sedm korunovaných králů. Nuže, tento ostrov jest mimořádně lidnatý. A jest z nejlepších ostrovů vůbec, neboť se tam rodí kafr, pepř, hřebíček, muškát a mnohé jiné drahé koření. A má také veliké zásoby poživatin kromě vína.“

 

„Blízko této země Jaua jest jiný kraj, zvaný jedněmi Paten (=Borneo?), jinými pak Talamasin. Král této země má pod sebou mnoho ostrovů. Zde rostou stromy, které dávají mouku a jiné, které poskytují med a víno, jiné pak, které dávají jed, nejprudší na celém světě. Proti němu je toliko jeden lék, totiž že ten, kdo jed pozřel, vezme lidské lejno, zředí je s vodou a tento nápoj vypije, což ho před jedem zcela zachrání. A muži tohoto kraje, jdouce do boje, berou jeden každý s sebou dutou tyč, delší, než kolik činí výška muže, a do tyče vkládají osten otrávený oním jedem, a když fouknou do tyče, osten vyletí a zasáhne toho, koho chtěli zasáhnout, a kdo jest takto zasažen, nevyhnutelně zemře.“

 

„Pokud pak jde o stromy, jež dávají mouku, jest tomu takto: Jsou silné, nepříliš vysoké; jestliže se sekyrou naříznou dole okolo kmene, vytéká z nich tekutina podobná klovatině. Ta se zachycuje do vaků vyrobených z listí, jež jsou ponechány patnáct dní na slunci. V této době se z tekutiny vytvoří mouka. Ta se máčí po dva dny v mořské vodě a pak se propírá vodou sladkou. Výsledkem je nelepší těsto na světě, z něhož se vyrábí nejrůznější věci podle libosti, pochoutky a znamenitý chléb, jehož jsem já, bratr Oldřich, okusil. A vůbec všechny tyto věci jsem spatřil na vlastní oči. Chléb tento jest zvenčí krásný, střídu má však poněkud načernalou.“

 

„Jedna věc je v té zemi (=Vietnam, v Odorikově rukopisu Zampaopravdu podivuhodná, totiž to, že nejrůznější druhy ryb, jež žijí v moři, navštěvují tuto zemi v tak obrovských množstvích, že v době jejich příchodu se zdá, že je moře samá ryba. Když se ryby přiblíží k zemi, skáčí na břeh a lidé přicházejí a nasbírají si jich, kolik chtějí. To trvá dva až tři dni a pak přitáhne zase jiný druh ryb a chová se stejně jako první. Tak je tomu i s dalšími druhy, jež přicházejí všechny postupně jeden za druhým. Dochází k tomu jen jednou do roka. Když se zeptáte lidí té země, čím to je, povědí vám, že ryby svým počínáním chtějí složit poklonu jejich císaři.“

 

„Z tohoto místa jsem putoval směrem jižním a přistál jsem na jistém velkém ostrově, jehož jméno je Dondin, což znamená totéž ;co „nečistý“. Ti, kdo obývají tento ostrov, jsou hanebné plémě, jež hltá syrové maso a jiné nevhodné věci. Mají hanebný zvyk, že otec pojídá syna, syn otce, manželka svého muže a naopak… Pohřbívají toliko kosti, maso svých nebožtíků jedí na slavnosti, a kdo z příbuzných k těmto hodům není pozván, cítí se těžce uražen. Já, bratr Odorik, jsem jim lidojedství přísně vytýkal, řka: Proč takto jednáte proti všemu rozumu? Vždyť kdybyste zabili psa a předložili ho jiným psům, jíst ho za žádnou cenu nebudou; proč vy, kteří vypadáte jako lidé rozumem nadaní, jíte sobě rovné? Na to mi odpověděli řkouce: Toto činíme, aby jejich maso nebylo požíráno červy, neboť těžká muka by v takovém případě trpěly jejich duše, protože bůh zápachem uražený by je nepřijal do svého nebe. A tak nechať jsem jim říkal cokoliv, nechtěli změnit svůj názor, ani upustit od svého zvyku.“

 

„A jest mnoho dalších věcí nových a podivných v těchto krajích, o kterých nepíši, protože člověk, jenž je neviděl, nikdy by uvěřit nemohl. Protože na celém světě není tolik úžasných věcí jako v tomto království. A to, co jsem napsat dal, je jenom to, čím si jsem jist a o čem pochybovat nemohu.“

 

„Vězte tedy, že jsem, plavě se mnoho dní po moři oceánském ve směru východním, přibyl do oné vznešené země Manzi (=jižní Čína), kterou nazýváme Horní Indie. Na tuto Indii bedlivě jsem se vyptával křesťanů, Saracénů, modloslužebníků i úředníků Velkého Chána, kteří všichni jedním hlasem mluvili řkouce, že země Manzi má dobrých dva tisíce velkých měst, které jsou tak velké obce, že by Tarvisium ani Vincentia do jich počtu nebyly zahrnuty; vůbec jest v oné zemi počet lidí tak veliký, že u nás doma by neuvěřitelné bylo a v mnoha krajích země Manzi jest více lidí ve všední den, než kolik se tísní v den Nanebevstoupení Páně v Benátkách. A země má převeliké množství chleba, vína, rýže, masa, ryb všelikého druhu a vůbec všeho, co lidstvo jí.

  A všichni obyvatelé této země jsou kupci nebo řemeslníci a žádný člověk nikdy neprosí o almužnu, pokud rukama svýma vládne, byť byl sebechudší. O ty však, kdož v bídu upadli či nemoc, jest postaráno nezbytnostmi.

  Muži, pokud o jejich zevnějšek jde, jsou pohlední, byť i barvy sinalé. Vousy mají tak řídké jako myšilovové čili kočky; ženy však jsou nejkrásnější a nejlepší na světě.“

 

„Znamením vznešenosti v této zemi jest mít dlouhé nehty. A proto někteří si nechávají růst nehty palců, až nehty obtáčejí ruce. Pokud jde o ženy, jsou pokládány za velmi krásné, mají-li malé nohy. Proto také mají tu matky tento zvyk: narodí-li se jí dcera, chodidla jí svazují a tak způsobují, že noha nemůže ani trochu růst.“

 

„První město tohoto kraje, do kterého jsem přišel, se zove Cens-Kalan (=Kanton); toto město jest třikrát tak velké jako Benátky. Leží vzdáleno od moře na délku jedné denní cesty a stojí při řece, do které při přílivu vtéká mořská voda tak, že sahá na vzdálenost dvanácti dnů cesty do vnitrozemí. Všechno obyvatelstvo tohoto města stejně jako země Manzi a Horní Indie se klaní modlám. Toto město Cens-Kalan má loďstvo tak početné a velké, že by se mnohým neuvěřitelné zdálo, neboť celá Itálie nemá tolik lodí, jako toto jediné město.“

 

„Odešed od velké řeky přišel jsem do města jménem Cansaia (=Chang-čou, jižně od Šanghaje), což znamená Město nebes. Toto město jest největší na celém světě a jeho obvod činí dobrých sto mil. V městě není na dlaň plochy, která by nebyla dobře obydlena. A jest zde nejeden dům, který chová deset či dvanáct domácností. A jsou tu veliká předměstí, která mají ještě víc obyvatel než i město samo. Neboť město má dvanáct hlavních bran a od každé z nich se prostírá předměstí o délce až osmi mil, každé větší, než jsou Benátky nebo Padova. Takže můžete cestovat šest či sedm dní po takovém předměstí a nezdá se vám, že jste urazili veliký kus cesty.“

 

„Na cestě z onoho města putoval jsem šestero dní a dorazil jsem do jiného velkého města, zvaného Chilenchu (=Nanking), jehož zdi mají v obvodu čtyřicet mil. Je tam na tři sta čtyřicet kamenných mostů, krásnějších než možno jinde na světě vidět. A v tomto městě bylo hlavní sídlo krále Manzi, kde často dlel. Má množství obyvatel a je v něm takový počet lodí, že je to až úžasné. Město je velmi dobře položeno a má značnou zásobu dobrých věcí všeho druhu.

 

„Z toho města jsem přišel k jedné velké řece, jež slove Talay (=Jang-c´-tiang), a to je největší řekla, jež je na světě. Vždyť v místě, kde je nejužší, je široká asi sedm mil…“

 

„Plavil jsem se po sladkovodních průplavech, minul jsem mnohé obce a mnohá města a po osmi dnech jsem se dostal do města zvaného Lenzin, které leží na řece, jež se nazývá Caramoran (=Chuang-che). Tato řeka proudí středem Kathaje a působí této zemi veliké škody, kdykoliv prolomí hráze, jako činí řeka Pád u Ferrary.“

 

„Při plavbě po jmenované řece jsem minul za mnoho dní cesty četné kraje a rozličná města a přišel jsem do města zvaného Suzumato, které má větší bohatství hedvábu než kterékoliv jiné město na světě… Vida, že v tomto městě je více lidí než v kterémkoliv jiném, vyptával jsem se, kterakže je to možné, a dostal jsem odpověď, že vzduch je tam tak zdravý, že málokdo umírá na jinou chorobu než stářím.“

 

„A z tohoto města odešed a přešed směrem východním mnoho měst a krajů dospěl jsem k onomu vznešenému městu Kambalek (=Chánbalik, Peking), starému a velmi starobylému městu země Kathaia. Tataři dobyli tohoto města a postavili jiné ve vzdálenosti půl míle. Toto město má dvanáct bran a mezi každou jest vzdálenost dvou velkých mil; také místo mezi oběma městy jest dobře obydleno a obě města mají obvod jedenácti mil. V tomto městě má své sídlo Chán a také jeden ze svých velkých paláců, jehož zdi měří dobré čtyři míle. Na kteréžto ploše jsou i jiné krásné paláce…“

 

„Když sám panovník na císařském křesle sedí, dlí královna po jeho levém boku a o stupeň níže dlí dvě další z jeho žen a na nejnižším stupni ostatní paní příbuzenstva. Všechny vdané ženy nosí na hlavě cosi jako mužskou nohu, půl druhého lokte dlouhou, na vrchu této nohy jsou jestřábí péra, celá noha pak jest ozdobena velkými perlami, takže, jsou-li na světě krásné a velké perly, mohou být nalezeny na ozdobách těchto paní.“

 

„Po pravici panovníka pak jest jeho prvorozený syn, který nastoupí vládu po něm, a níže než tito dva jsou všichni ti, kdo jsou královské krve. Tam dlí i čtyři písaři, zapisující každé slovo, které král vyřkne. A před královou tváří stojí jeho šlechtici i nesčíslní šlechtici jiní, mezi nimiž není nikdo, kdo by se odvážil promluvit, aniž by ho král vyzval, kromě šašků, chtějí-li svého pána rozveselit. Ale ani oni se neodváží ničeho nad to, co král jim jako zákonem vymezil. U bran paláce stojí na stráži šlechtici a dbají, aby se nikdo nedotkl prahu. Kdyby dopadli někoho, kdo by tak učinil, silně by ho sami zbili.“

 

„Já, bratr Odorik, vrchovaté tři roky jsem pobyl v tomto Chánově městě a často jsem byl přítomen jejich slavnostem, neboť my Menší bratři (=františkáni) máme u císařova dvora vyhrazeno místo a jsme povinováni tam docházet a udílet mu požehnání. Chodil jsem tam s našimi Menšími bratřími, kteří tam mají klášter. A ode dvora nám posílali potraviny, že by byly stačily pro tisíc bratří. A při živém Bohu, mezi tímto panovníkem, Chánem, a mezi panovníky italským měst jest takový rozdíl, jako mezi největším boháčem a mezi žebráky… Krátce řečeno: dvůr jest vpravdě skvělý a nejdokonaleji uspořádaný na celém světě, se šlechtici vyššími i nižšími, se služebníky, úředníky, křesťany, Turky a modloslužebníky, kteří všichni dostávají od dvora, čeho jim je zapotřebí.“

 

„Skutečnost, že tolik rozdílných národů může žít v klidu vedle sebe a být spravováno jednou mocí, zdá se mi jedním z největších zázraků na světě, ještě větším než báječná činnost obchodu a úžasné nahromadění zásob všeho druhu.“

 

„Když jsem po třech letech odešel ze země Kathia, vydal jsem se západním směrem a prošel mnoha městy a kraji. Po padesáti dnech jsem přišel do země kněze Jana, o které ani setina není pravda z toho, co se o ní za jisté tvrdí. Její hlavní město se nazývá Chosan, ale ačkoliv je to hlavní město, přece jen Vicenza by byla uznána jako lepší…“

 

„Kněz Jan má v zemi zlaté hory. V těch dolech myši a syslové zlato v prsti vyhrabují, že netřeba tolik práce vynaložit na dobývání zlata jako u nás. I proto je Kněz Jan bohatší než Velký Chán… Co nebylo křesťanského od východu slunce až do západu, to vše přemohl a v křesťanství obrátil…“  (z cestopisu tzv. Mandevilla)

Rytíř Jan Manevilla (ve skutečnosti belgický lékař z Lutychu de Bourgogne) si ve svém rádobypestrém putování libuje v popisu zrůd a příšer, jako jsou kyklopové s jedním okem na čele, dále lidé pojídající sami sebe, jednorožci, lidé se zvířecím tělem a lidskou hlavou atd. Není třeba dodávat, že autor jednoho z nejpopulárnějších cestopisů středověku na cestu nikdy nevyrazil.

„O ostrovu Doden jménem, v němž jsú lidé třpasci a jinie lidé s konskými kopyty a jiní chlupatí a jiní s objím nástrojem ženským.“  (jedna z kapitol zmíněného cestopisu, český překlad z r.1400)

 

„Opustiv provincii Kasan přišel jsem do velikého království jménem Tybet, které hraničí s vlastní Indií. Celé toto království Tybet patří pod svrchovanost Velkého Chána a jest v něm větší množství chleba a vína než kdekoliv jinde na světě. Lid oné země žije ve stanech udělaných z černé plsti. Ale hlavní a královské město jest celé postaveno ze zdí černých a bílých a všechny jeho ulice jsou dobře dlážděné. V tomto městě nikdo se neodváží prolít krev člověka ani zvířete; a to z úcty k jedné modle, která jest tam ctěna a vzývána . V onom městě (Lhasa) dlí Lo Bassi, to jest papež v jejich řeči. On jest hlavou všech modloslužebníků, jako náš papež jest hlavou všech křesťanů. A on jim dává a přiděluje podle svého způsobu všechny statky, které mají. A v království tomto jest takový mrav: ženy nosí vlasy spletené do více než sta copánků čili pletenců a nosí jako ozdobu dva kly, jaké mají kanci nebo divocí vepři.“

 

„A dalším zvykem země Tybet jest toto: dejme tomu, že někomu zemře otec a ten syn řekne: chci uctít svého otce. I svolá kněze, mnichy a pištce z celého okolí, právě tak jako sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého za město a položí ho na velký oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí za zesnulého. Pak kněží rozřežou na kusy celé tělo, a když se tak stalo, vracejí se s celou společností do města a po cestě se modlí. Poté přilétají od hor orli a supi a každý uchvátí a odnese kus těla. A všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: Slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý, neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje… Poté syn vezme hlavu svého otce a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina zbožně pívají na památku zesnulého otce. Tímto počínáním, jak se domnívají, prokazují svému otci velikou úctu. A mnohé jiné věci nezvyklé a nepěkné ve zvyku mají.“

 

„Toto všechno já, bratr Oldřich, jsem viděl a dal napsat. A mnoho úžasného jsem opomenul, protože lidé, kteří to neviděli, by nevěřili.“

 

„Já, bratr Oldřich, Čech, z Furlánska, provincie svatého Antonína, z jistého města zvaného Portus Naonis čili Pordenone, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví vydávám…že všechno, co zde výše psáno, buď na vlastní oči jsem viděl, neb od důvěryhodných lidí slyšel; věrohodnost toho, co jsem sám neviděl, dotvrzena jest tím, že v oněch krajích obecně se to vypravuje. Mnoho též jiného jsem opomenul a napsat nedal, protože některým neuvěřitelné by to bylo, dokud by sami na vlastní oči nezhlédli. Já pak den ze dne se chystám v ony kraje jít, kde s pokojem zemřu, až zlíbí se jemu, od něhož všechno dobré pochází.“

 

„Shora řečené pak bratr Guillelmus de Solagna věrně písmem zaznamenal, co shora řečený Oldřich, Čech, vlastními ústy vyprávěl Léta Páně tisícího třístého třicátého, měsíce května v Padově, v klášteře svatého Antonína. A nemínil jsem, já bratr Guillelmus, užívat latiny nesnadné a ozdobené, ale tak jak bratr Oldřich vyprávěl, tak jsem psal, aby snadněji všichni rozuměli, co se vypravuje.“

 

„Já, bratr Marchisnus de Baiadon, řádu Menších bratří, přeji si říci, že jsem následující příhody slyšel od shora řečeného bratra Odorika, dokud živ byl. A slyšel jsem mnohem víc, co zaznamenáno nebylo…“

„Já bratr Jindřich, řečený Kladský, jenž toto všechno opsal prodlévaje v Avignonu při dvoře Pána našeho, pana papeže, sotva bych byl mohl uvěřit všemu tomu, co bratr Oldřich popisuje, nebýt toho, že jsem v Avignonu tolik zvěděl o dokonalosti a svatosti jeho děl. A pravdivost jeho života donutila mne s důvěrou věřit jeho slovům. Toto pak jsem napsal Léta Páně třináctistého čtyřicátého v Praze, kolem svátku Všech svatých, a mnohem více jsem slyšel v Avignonu.“  (konec pražského rukopisu)

Autentičnost a prioritu Odorikova svědectví bezpečně potvrdila i moderní věda. Přihlásila se k němu i církev, v jejíž službách do dalekých končin – v dobách, kdy nejrychlejším dopravním prostředkem byl kůň a kdy většina lidí nedohlédla za okraj vlastní vesnice – putoval. V roce 1775 byl prohlášen za blahoslaveného a v současné době probíhá proces jeho svatořečení.

S využitím:

Kunský J., Čeští cestovatelé I, Orbis 1961

Odorico de Pordenone, Popis východních krajů světa, Lidová demokracie 1962

Tichá Z., Jak staří Čechové poznávali svět, Vyšehrad 1984

Odorico (Odorik) z Pordenone
Libí se vám článek?

2 komentáře: „Odorico (Odorik) z Pordenone

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat
  • Brilantní článek, jako vždy. Tentokrát i super délka, díky, moc jsem se poučil!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.