Malajsie VIII. – Ostrov Penang, aneb dva roky na cestě

Z Kuala Kangsar (stát Perak) jsem se přesunul do Georgetownu na ostrově Penang. Toto krásné město je od roku 2008 společně s Melakou zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Georgetown je jedním ze tří hlavních měst malajských států, ležících na ostrově.

9. stát – Penang (Pulau Pinang)

Penang (malajsky Pulau Pinang) je druhým nejmenším malajským státem (po Perlisu), zabírá rozlohu jen 1048 km². Název ostrova i státu, Pinang, je odvozen od malajského slova, označujícího arekovou palmu, která na ostrově roste. Tento strom má ostatně Penang i na státní vlajce. Na tomto malém území ovšem žije přes 1.5 milionu obyvatel a Penang tak má daleko největší hustotu obyvatelstva ze všech malajských států (1451 obyvatel na km²v roce 2010).

Penang se skládá ze dvou částí – ostrovní a poloostrovní. Hlavní město státu, Georgetown, leží na ostrově Penang (Pulau Pinang), který dal státu jméno. Ostrov je spojen s Malajským poloostrovem mostem, přičemž na přilehlé pevnině leží druhá část státu, které se malajsky říká Seberang Perai (anglicky Province Wellesley). Penang je republikou, v čele státu stojí guvernér (malajsky Yang di-Pertua Negeri), jmenovaný malajským králem. Mnohem větší moc má ovšem premiér. Zajímavé je, že funkci premiéra (Chief Minister) zastával zatím vždy (od vyhlášení nezávislosti) etnický Číňan. V Penangu etnicky těsně převažují Malajci (43%), následují Číňané (41%) a Indové (10%).

Penang                      rozloha            počet obyvatel         hustota obyvatelstva

Ostrovní část                297 km²             704000                     2372 ob./km²

Pevnina                        751 km²             816000                     1086 ob./km²

Celý stát                      1048 km²         1520000                     1451 ob./km²

Penang byl původně součástí státu Kedah. Poté bylo toto území pronajato Angličanu Francisi Lightovi, který se zavázal pomoci Kedahu odrazit barmské a siamské nájezdy. Svůj slib ovšem Light nesplnil. Sultán se tedy pokusil opět Penang připojit ke Kedahu, nebyl však úspěšný a Britové se na Penangu udrželi. Začátky byly ovšem velice krušné, a to především díky malárii, které podlehlo mnoho prvních evropských osadníků včetně samotného Lighta. Roku 1800 se podařilo Britům získat i kus pobřeží naproti na pevnině, což jim umožnilo lépe bránit tento ostrůvek.

Za druhé světové války utrpěl Penang velké škody během japonského bombardování. Dnes tento stát zažívá velký ekonomický boom. Mimo jiné je zde významná zóna volného obchodu, kde bylo postaveno mnoho továren vyrábějící elektroniku. 26. prosince 2004 udeřila i v této oblasti vlna tsunami, která si na ostrově Penang vyžádala celkem 52 obětí na životech. Hlavní město Penangu, Georgetown, byl roku 2008 zapsán, společně s Melakou,  na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Historic Cities of the Straits of Malacca“.

Malajský deník – část osmá

Úterý 5. července 2011 – Přesun do Georgetownu.

Z Kuala Kangsar ve státě Perak jsem se přesunul autobusem do státu Penang. Mým cílem bylo hlavní město Georgetown, které leží na ostrově Penang. Autobus mě vyhodil ve městě Butterworth, které leží přímo naproti ostrovu. Na ostrov jsem pak přejel směšně levným trajektem. V dálce bylo vidět dlouhý most, který spojuje ostrov s pevninou. V budoucnu má  být postaven o kus dál ještě druhý most. Průliv je poměrně úzký a jezdí tu jeden trajekt za druhým. Některé lodě jsou určeny jen pro pěší cestující a jiné jen pro automobily. Občas jsou k vidění i větší námořní lodě a na obou březích je spousty jeřábů a moderních budov.

V Georgetownu se mi nepodařilo nalézt první dva hotely, vytipované z Lonely Planet, ale nakonec jsem po mírném bloudění objevil docela slušný kutloch. Energie na důkladnější průzkum města už mi ovšem dnes nezbyla. Prošel jsem se jen chvilku a nahlédl jsem alespoň do dvou svatostánků, které jsou kousek od mého hotelu. Tím prvním byla mešita Kapitan Keling Mosque. To je největší historická mešita v Georgetownu. Postavena byla už v roce 1801. Keling bylo druhé jméno Caudeera Mohudeena, což byl tehdejší šéf („kapitán“) indických muslimů na ostrově. Později byla tato mešita několikrát přestavěna. Je moc hezká hlavně zvenku.

Dovnitř jsem také nakouknul poté, co mi chlapík u vchodu půjčil nezbytný hábit (v kraťasech vás nikde v Malajsii do mešity nepustí), ale upřímně řečeno, moc mě to v těch malajských mešitách nebaví, místní muslimové jsou trochu paranoidní a pořád vás někdo sleduje, abyste náhodou nešli o kousek dál, než je povolené. Zlaté Turecko! To hinduisté paranoidní nejsou.

Hned vedle mešity je nejvýznamnější zdejší hinduistický chrám, Mahamariamman Temple, který je nejstarší na ostrově. Byl postaven roku 1883 a i on byl posléze několikrát rekonstruován. V hinduistickém chrámu se můžete courat kde chcete. Jen při jednom obřadu se nesmělo fotit,  jinak pohoda. Vedle chrámu je malá indická čtvrť, Little India. Všude vyřvává indická moderní hudba, prodávají se tu indické oblečky a samozřejmě nechybí indické restaurace. Do jedné z nich jsem zašel na večeři, kterou jsem tak nějak symbolicky zakončil dnešní den.

Středa 6. července 2011   Georgetown – staré město

Hned ráno jsem se vydal na řádnou prohlídku města. Hned úvodem je nutno říct, že Georgetown je město zajímavé, plné krásných památek. Ne nadarmo se od roku 2008 skví na Seznamu UNESCO. Proto je tu také hodně turistů, zvláště když už v Evropě začaly prázdniny. Je tu ostatně bohatá turistická infrastruktura, spousta levných hotelů, cestovních kanceláří, hospůdek a barů. Dnešek jsem prošel prakticky jen vnitřní staré město. To je poměrně malé, jeho rozloha je pouhých 109 hektarů.

Na rozdíl od Melaky, jejíž historické jádro tvoří kompaktní celek, jsou jednotlivé zajímavosti v Georgetownu rozesety mezi normální zástavbou. Což je dobře, neboť se turisté alespoň po městě více rozptýlí a netlačíte se s davy před nějakou památkou jako v Melace. Melaka je ovšem turisty zahlcená mnohem víc a má slavnější a delší historii, ale mně osobně Georgetown zaujal víc. Žádné vyloženě moderní stavby ve starém městě nenajdete, ty jsou až o kus dál směrem z centra.

Především jsou ve starém městě četné chrámy různých náboženství. Určitě nejvíc je zde čínských chrámů. Nakouknul jsem asi do osmi z nich, zdaleka jsem ale neviděl všechny. Jsou si dost podobné, ale stejně mě vždycky dostanou. Je v nich pohodová atmosféra, všude voní tyčinky, které modlící se Číňané zapalují v celých svazcích a stěny zdobí malby démonů, draků a záhadné čínské znaky. V čínských chrámech se také většinou nemusíte zouvat.

Hinduistický chrám jsem viděl už včera a jiný jsem nenašel. Trochu s podivem, protože Indů je tu docela dost a většina z nich jsou prý hinduisté, i když indických muslimů je tu evidentně také dost. Nakouknul jsem i do další krásné mešity jménem Masjid Melayu Lebuh Aceh, která se vyznačuje především pěkným minaretem. Mešita byla založena roku 1808 místními Araby, jejichž potomci bydlí v jejím okolí dodnes. Dále jsem  ve městě viděl dva docela pěkné kostely, anglikánský a katolický.

Anglikánský kostel svatého Jiřího byl postaven v letech 1817-1818 a je to prý vůbec nejstarší anglikánský kostel v celé jihovýchodní Asii. Zrovna v něm probíhala mše, které se účastnilo asi 10 lidí včetně indického faráře. Zato katolický kostel se z těžko pochopitelných důvodů otevírá pouze v době mší, jinak je pořád zavřený.

Dále jsem navštívil místní Penang State Museum. Vstupné je sem vpravdě lidové, 1 ringgit… Není v něm celkem nic extra zajímavého. Jen mě docela zaujal výklad o zdejších přistěhovalcích. Dnes místní obyvatelstvo tvoří především Malajci, Číňané a Indové, jako ostatně v celé Malajsii, ale v 19. a 20. století se zde usazovali i Evropané (hlavně Britové, pochopitelně), Arméni, Židé, Arabové, Thajci, Japonci, Barmánci, Javánci… Zkrátka typické multikulturní město. Prošel jsem i kolem pevnosti Fort Cornwallis. Zdobí ji sice několik děl, ale výška hradeb rozhodně nevzbuzuje respekt, spíše úsměv. Je s podivem, že se tu s takovým pidiopevněním podařilo Britům uchytit na delší dobu.

Prohlídku jsem zakončil večer u moře, kde bylo velice příjemně. Jezdí zde trajekty a je tu i marina, ovšem jachet tu kotví jen několik. Těžko říct proč, místo je to docela hezké. Nejlepší je ovšem zdejší „plovoucí vesnice“, Tak se tomu sice oficiálně neříká, ale mě to silně připomnělo plovoucí vesnici v brunejském Bandar Seri Begawanu. Domy jsou také umístěny na prknech a prkna na kůlech. Ale domy jsou všude okolo a zástavba je souvislá, voda není prakticky vidět. Žijí tu výhradně Číňané… Slunce se pomalu sklánělo k západu a já jsem se u jednoho dřevěného mola kochal výhledem na Malacký průliv, po němž jezdily malé loďky, větší trajekty i velikánské námořní lodě. Sem si zajděte! Podvečer je nejlepším časem pro návštěvu, protože celý den je opar a viditelnost není valná, ale k večeru se to zlepší a je hezké světlo.

Kromě památek se jako obvykle intenzivně věnuji i poznávání místní kuchyně. Opět u mě vedou indické restaurace. Indové i Malajci jedí jídlo převážně rukama, Číňané hůlkami. Ale v každé restauraci jsou k dispozici i lžíce a vidličky. Na ulici jsem ochutnal i moc dobré ovocné džusy. Večer jsem zašel k Číňanům na nudle a jako desert jsem si dal různé věci na špejlích. Mají to u jednoho stánku a je to samoobsluha. Vezmete si špejli s příslušným kouskem jídla a sami ji ponoříte do vroucí vody a uvaříte si to. Špejle mají konce označeny různými barvami. Co barva, to jiná cena. K tomu si kydnete na papírový tácek trochu omáčky. Když dojíte, obsluha Vám spočítá podle špejlí, kolik zaplatíte. Na špejlích mají hlavně masové koule (taková místní obdoba játrových knedlíčků, ale masa je v nich evidentně méně), nějaká zelenina, kousky masa… Život v Georgetownu je prostě fajn.

Čtvrtek 7. července 2011 – Penang National Park

Dnes jsem vyrazil do zdejšího národního parku Penang National Park (malajsky Taman Negara Pulau Pinang). Jede sem autobus číslo 101, který staví pár metrů od hotelu na ulici Lebuh Chulia. Bus jede asi hodinu, neboť je to klasická MHD, a tudíž staví na každém rohu. Cestou jsem kopírovali severní pobřeží ostrova, které je skoro celé zastavěné a sem tam jsou i pláže, i když typickou destinací pro plážové povaleče ostrov Penang určitě není. Konečná autobusu je ve vesničce Teluk Bahang, kde je vstup do parku. Platit se kupodivu nemusí (jinde v Malajsii jsou národní parky obvykle zpoplatněny).

Národní park Penang je nejmenším malajským národním parkem. Byl vyhlášen roku 2003 a v současné době zabírá 26 km². Wikipedie dokonce tvrdí, že to je nejmenší národní park na světě, o čemž bych si ovšem dovolil pochybovat. Park je tvořen tropickým pralesem, který roste v poměrně kopcovitém terénu. Jsou tu ovšem i hezké pláže. Většina turistů (zejména místních) je líná a hned u vstupu do parku se nalodí na člun, kterým se nechá odvézt po moři přímo na pláž. Touto možností jsem samozřejmě pohrdnul a na pláže jsem vyrazil pěšky napříč pralesem.

Zvolil jsem cestu směrem na pláž Pantai Kerachut. Vzdálenost tři kilometry jsem ušel asi za hodinu. Cestou se jde po pralesní cestě, která je docela luxusní, je dobře značená a pochod ve vietnamkách, kterými jsem se vybavil na cestu, mi nečinil v této fázi trasy obtíže. Samotný prales není celkem zajímavý. Na konci trasy, hned vedle pláže, se rozkládá údajný přírodní div, meromiktické jezero (meromictic lake). Toto jezero je jediné svého druhu v Malajsii a na celém světě jich je prý jenom 19. O co jde?

Jezero je slané a sladké zároveň. Slaná voda, kterou sem přivádí moře za přílivu, se drží u dna, protože je hustší, zatímco sladká voda, přivedená říčkou z vnitrozemí ostrova, je lehčí a zůstává nahoře. Obě vrstvy se kupodivu nepromíchají. Proč, to jsem nezjistil. V době maximálního stavu vody jezero zabírá plochu necelé 3 kilometry čtvereční a je tři metry hluboké. Tohle jsem vyčetl na informační ceduli a zní to velmi zajímavě, jenže v reálu tu žádné jezero nebylo. Bylo asi vyschlé, i když později sem příliv nahnal trochu slané vody, ale jezerem by se ten shluk louží nazvat nedal. Je ale možné, že po velkých deštích to vypadá úplně jinak.

Samotná pláž je docela pěkná, písečná. Jsou tu cedule „bacha na želvy“, neboť mořské želvy tu kladou vajíčka. Je tu i něco jako chovná stanice, kde jsou informační cedule, několik malinkých želviček ve velké kádi a pár míst v písku opatřených cedulkou a obehnaných malým plůtkem, kde jsou poslední snůšky vajec (sneseno koncem května – tak praví cedulky). Chovná stanice je asi nadnesený termín, spíše tu jen dohlížejí na to, aby ta vajíčka někdo nevyhrabal. Na pláži jsem viděl i jednoho drzého makaka, kterak se zrovna velmi zajímal o věci nějakého turisty, v nichž zacítil jídlo. To byl ovšem jediný živočich, kterého jsem dnes v parku zahlédnul.

Pokud sem vyrazíte, zůstaňte zde, koupejte se a odpočívejte. Já jsem se rozhodl, že se vydám o kus dál na další pláž. To jsem si dal! Vzdálenost byla jen 1.5 kilometru, ale šel jsem to rovněž hodinu. Cestička byla jasně patrná, ale šplhala do prudkého kopce a pak zase z kopce. A ve vietnamkách to tu bylo velmi nepohodlné, neboť se s nimi špatně šplhá po kořenech. Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych sem býval chodil. Druhá pláž jménem Teluk Kampi je té první dost podobná, jen je tu méně lidí.

Možná by to tu bylo pěkné na kempování, i když oficiálně je to zakázané, kvůli těm želvám asi. Přes den bylo dost teplo a hlavně (v pralese) vysoká vlhkost vzduchu, takže jsem opět ždímal tričko nasáklé potem. Koupel v moři mě ale moc neosvěžila, neboť voda měla určitě víc než 30°C. Vzal jsem si potápěčské brýle, ale viditelnost ve vodě, zkalené pískem, byla naprosto nulová. Vydal jsem se tedy na cestu zpět a cestou jsem se na druhé pláži ještě jednou smočil. Penang National Park mě moc nezaujal, ale pokud vás baví lenošit na pláži, doporučuji zajít si na tu první a tam se pár hodin válet. Pláž je hezká, koupání nic moc.

Pátek 8. července 2011   Georgetown – průzkum města

Dnešní den jsem opět strávil celý v Georgetownu. Coural jsem tentokrát ulicemi kousek dál od centra. Pamětihodností je tu menší koncentrace, ale nějaké se najdou. Popíšu zde jen tři, neboť další mešity a čínské chrámy nemá cenu podrobněji líčit. Nejdříve jsem dorazil k budově Komtar. To je nejvyšší budova nejenom v Georgetownu, nýbrž i v celém státě Penang. Je to mrakodrap s dvanáctiúhelníkovým půdorysem. Je vidět odevšud, protože kolem něj nejsou v bezprostřední blízkosti žádné další výškové budovy, a tak trčí ze zástavby jako sám voják v poli. Budova je 232 metrů vysoká a má 65 pater. Místní jsou na ní asi hrdí, jelikož je všude zobrazen na tričkách, pohledech a suvenýrech, ale podle mě moc hezká není. Pár dalších vyšších domů, které by se daly při troše vůle označit za mrakodrapy, stojí pak u severního pobřeží.

Určitě zajímavější než sterilně působící budova Komtaru jsou buddhistické chrámy. V ulici Lorong Burma stojí přímo naproti sobě dva velké buddhistické chrámové komplexy – barmský a thajský. Nejdříve jsem nakouknul do barmského, který se jmenuje Dharmikarama Burmese Temple. Tento chrám byl vysvěcen již roku 1805 a je nejstarším buddhistickým chrámem v Penangu. V hlavní budově je nejzajímavější asi tak 10 metrů vysoká socha stojícího Buddhy. Naproti barmskému chrámu stojí thajský buddhistický chrám Wat Chayamangkalaram. Byl založen v roce 1845. Dominuje mu 33 metrů dlouhá socha ležícího Buddhy, prý jedna z nejdelších na světě. Oba chrámy jsou krásou srovnatelné, i když ten thajský se mi přece jenom asi líbil nepatrně víc. Doporučuji určitě oba chrámy navštívit, zvláště když jsou hned vedle sebe. Lepší je jet sem autobusem, pěšky je to z centra přece jenom docela daleko.

Večer jsem strávil v indickém duchu. Zašel jsem na večeři jako obvykle do indické čtvrti Little India, kde jím skoro pořád. Tentokrát jsem ovšem spojil večeři s kulturou. Probíhá zde totiž třídenní festival, neboť místní právě slaví tříleté výročí zapsání jejich města na Seznam světového dědictví UNESCO. Pravda, výročí to není zrovna kulaté, nicméně oslavy jsou pěkné.

Nejdříve se tancovalo a hrálo na typické místní hudební nástroje, tj. na různé bubínky a na sitar (taková dlouhá kytara, poznal jsem ji hlavně podle zvuku, jelikož na ní kdysi hrál George Harrison, když Beatlesáci zrovna procházeli zhulenecko-indickým obdobím), indickou „trubku“ (nevím jak se to jmenuje, ale hrají na to fakíři, když chtějí roztančit kobru)… Kousek vedle pak bylo asi 20 různých stánků s nejvybranějšími indickými lahůdkami.

Téměř každá indická kamenná restaurace tu má totiž venku stánek, částečně kvůli kšeftu a částečně kvůli propagaci. Najedl jsem se zase samozřejmě skvěle a hodně. Jídlo navíc i pěkně vypadá. Peněženka říkala dost, stačí! Žaludek ovšem trochu protestoval, že by se do něj ještě něco malého vešlo a moje oči, ty by při pohledu na ty dobroty jedly pořád! Po jídle jsem se šel kouknout na druhou várku tanců. Byly parádní, protože na to přizvali tanečníky a tanečnice z nějaké taneční školy. Nejmladší tanečnici bylo sedm let, nejstarší… to se neříká! Ale koukali byste, jak to ty malé holky umí. Navíc jsou hodně namalované a jejich pohyby, ty jsou skoro dospělé… Tancovaly se tance náboženské, tradiční i moderní ve stylu bollywoodského popu.

Pěkný večer jsem zakončil u stánku s ovocnými džusy. Bohužel opět nedobrovolně abstinuji, neboť pivo je tu velice drahé, ale ovocné džusy, vymačkané přímo z ovoce, jsou skvělé a levné, takže si nestěžuji. Neboť láska prochází žaludkem a ten si dneska večer lebedil J.

Sobota 9. července 2011 – Dva roky na Cestě!

Přesně před dvěma roky jsem vyrazil z Kamenice na letiště Praha – Ruzyně, abych procestoval Jižní Ameriku a případně objel zeměkouli. Zezačátku se ten čas vlekl, ale nakonec musím říct, že to uteklo jako voda. I když zážitků za ty dva roky je tolik, že si je ani všechny nedokážu vybavit. I proto jsem rád, že jsem se dokopal ke psaní těchto článků. Protože i kdyby je nikdo nečetl, pro mě je to něco jako cestovní deník. Kolikrát se sám začtu do nějakého staršího článku a vzpomínám: jó, to bylo tenkrát v Brazílii, v Antarktidě, na Vanuatu… A vzpomínky jsou to většinou moc pěkné. Protože na to, že mě bolely nohy, bylo vedro či že jsem se zrovna ten den pořádně nevyspal, člověk brzy zapomene. Ale jiné, příjemnější věci, se mu vryjí do paměti natrvalo.

Dnes se v rámci třídenních slavností prezentují především zdejší muslimové indického původu. V indické mešitě Kapitan Keling Mosque byl dnes něco jako den otevřených dveří. Uvnitř bylo plno dětí, které přebíraly nějaké ceny. Turistům se rozdávaly informační brožurky a letáky o islámu a po mešitě se dalo courat kdekoliv, ne jako jindy, kdy vás úzkostlivě pozorují, kamže to máte namířeno. Zabředl jsem dvakrát do menší diskuse. Poprvé se mi věnoval mladý muslim Amir, který byl fajn a spíše mi vysvětlil pár věcí, na které jsem se ho ptal. Poté mě ovšem odchytl jiný chlápek a zatáhl mě do informačního centra, kde se mě on a další muslimové snažili přesvědčovat, jak islám dává odpověď na všechny otázky atd.

Byli celkem příjemní, ovšem když už diskuse trvala moc dlouho, přestala mě bavit. Lehce jsem jim v některých věcech oponoval, ale s mojí brilantní angličtinou se o náboženství diskutuje poněkud nesnadno. Neplodná diskuse mě psychicky poněkud unavila, avšak poté jsem se napral v indické restauraci a hned se mi svět indických muslimů jevil v mnohem příznivějším světle. J Vždycky jsem hlásal, že nejlepší kuchyně na světě je naše česká, ale v poslední době si nejsem jist. Neboť ta indická  se jí minimálně vyrovná.

Večer jsem se opět chvíli potuloval kolem indické mešity. Bylo tu docela dost lidí, hlavně muslimové samozřejmě, ale i turisté a místní celebrity. Kromě zdejších duchovních špiček tu krátce řečnil i předseda penangské vlády, pan Lim Guan Eng, což je Číňan, a tak se mezi Indy v muslimských čepičkách dobře vyjímal. Jeho titul je anglicky Chief Minister, neboť jako „Prime Minister“ je titulován pouze předseda malajské federální vlády. Nejdřív říkal něco čínsky, a  pak mluvil chvíli anglicky.

Mimo jiné prohlásil, že v Penangu je nejen nejlepší jídlo v celé Malajsii, ale na celém světě a hned za toto svoje tvrzení sklidil potlesk. Normálně chvástání politiků neberu vážně, ale v tomhle případě musím uznat, že jeho slova mají minimálně pravdivé jádro. Z celé Cesty mi ze všech zemí chutnalo nejvíc právě v Malajsii a v Penangu obzvlášť, i když objektivně vzato, hodně dobré je to i v Kuala Lumpur. Potom, asi na potvrzení tohoto výroku, byla servírovány vzorky indické stravy zdarma. Také jsem něco ochutnal, ale fronty byly kolikrát tak dlouhé, že než je člověk vystál, tak mu vyhládlo. Dojedl jsem se tedy večer nudlemi u Číňanů a den jsem zakončil smrští tří ovocných džusů.

Tenhle článek je hodně o jídle, tak příště už o něm budu psát méně, ale v článku o Penangu se o něm prostě nelze nezmínit. V Penangu se mi líbilo hrozně moc. Byl jsem hlavně v Georgetownu, což je určitě jedno z nejkrásnějších měst v celé Malajsii, ne-li vůbec nejkrásnější. Není tady ani jedna mimořádná stavba, ale zajímavých budov je tu hodně a hlavně atmosféra ve městě je taková pohodová, přátelská a poklidná. A k tomu to jídlo… No zkrátka až budete plánovat výlet po Malajsii, tak Georgetown určitě nevynechejte.

Penang – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v červenci  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč, 1 USD = 3 R

•    Doprava: Autobus Kuala Kangsar (stát Perak) – Butterworth (stát Penang): 1.5 hodiny jízdy, 9.90 R. Trajekt Butterworth (pevnina) – Georgetown (ostrov Penang) stojí trapných 1.20 R, jede asi 20 minut. A to se prý platí jen cestou na ostrov, zpět se vezete zdarma! Autobus (č.101, MHD) Georgetown (ulice Lebuh Chulia) – Penang NP (zastávka Teluk Bahang): 20 kilometrů, hodina jízdy, 4 R. Loď Penang – Langkawi: 60 R, 2.5 hodiny jízdy.
•    Ubytování: Georgetown – Banana Guest House: 18 R za noc v malém jednolůžáku s větrákem, WC na chodbě, wifi zdarma (velmi bídné připojení). Hotel leží přímo na hlavní „třídě“ Lebuh Chulia. Příjemné a klidné ubytování.
•    Jídlo a pití: Jídlo v indické restauraci (kuře, rýže + nějaká omáčka, případně zelenina, sépie…) 5-10 R, indický čaj s mlékem (tamtéž) 1.20 R, tentýž čaj s ledem 1.30  R. Voda (1.5 litru láhev) v krámku 1.50 R, z vodního automatu 0,20 R. Ovocný džus na ulici 1.50 R (cca 3 deci, s ledem, vymačkaný přímo z ovoce, výborný).
•    Vstupné: Penang State Museum 1 R (nic extra), Fort Cornwallis 2 R (tam jsem nešel, nakouknul jsem tam od vstupu a nevypadalo to moc zajímavě).

Fotoalbum – Penang a Georgetown