Karel Havlíček Borovský I. – Člověk a literát

Karel Havlíček Borovský I. – člověk a literát

(*31.10.1821)

   Vyloučený z kněžského semináře, ač svou opravdovostí převyšoval ostatní. Nepohodlný českým romantickým vlastencům, ač mu na národu záleželo víc než na sobě. Pronásledovaný rakouským státem, ač se v době svobody 1848 rozhodně stavěl za jeho zachování. Jeho texty o poctivosti politických stran a slepé církevní poslušnosti by možná narazily ještě dnes. Vytrvalý, nesmírně houževnatý a nepodplatitelný. Karel Havlíček.

„Narodil jsem se v Borové v č.19 dne 31.října 1821 co druhý syn rodičů svých. První, Filip, brzy umřel (=dva dny po narození). Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mne přivedli k sobě…“ 

V mládí se často porval, byl vzpurný. Pravidelně míval sníženou známku z chování.

Farář Brůžek divocha „ochočil“ a tím zachránil:

„Buď z něho bude něco velikého, anebo přijde na šibenici.“

„Roku 1830, jak se mi zdá, velmi pozdě, dal mne otec do Jihlavy na normální druhý klas, abych se naučil po německu… Byl jsem velká dětina. Náboženství německému učil jsem se vždy na půdě s velikým pláčem, neboť jsem ničemu nerozuměl… Věru se nepamatuju, čítal-li jsem již tenkráte co.“

 

„…ga šak, gak dosýtosti zpozorovat lze němčiny sem se zcela odřekl, a swatau ljbozwučnau mateřskau řeč uchopiw ze wšj chutj Čechem chcy býti i řečj i skutký.“  (z listu Mořici Příborskému, 16.leden 1839 – první doklad Havlíčkova češství)

 

„Vzdělávati sebe, abych mohl vzdělávati národ svůj.“  (po příchodu na pražskou filozofii)

„Nemohu ničím jiným státi se než knězem, proti všemu ostatnímu mám skoro nechuť a ošklivost, ale chci být knězem se vší opravdovostí.“  (z dopisu matce)

Proti vůli rodičů vstoupil na podzim 1840 do pražského arcibiskupského semináře. Duchovním se chtěl stát hlavně proto, aby mohl „pracovat na vinici národu svého, jejž vzdělanci jiných stavů chabě opouštěli“.

Za nedostatečnou znalost hebrejštiny, urážlivý vztah k (na fakultě zhusta dogmaticky pojímané) teologii a za „velmi lehké zásady“ byl nakonec ze semináře v září 1841 vyloučen.

„Jsou tři věci, které mne zde mrzí: že moji kolegové (vyjímaje nemnohé) ke všemu spíše se hodí než za kněze, že mohu tak málo pracovati pro své budoucí povolání a že pozoruji denně při svých předvedených, dílem že nemají žádné horlivosti v úřadě, dílem že horlivost převrácená, dílem že jest pokrytecká.“  (v dopise batelovskému faráři, 18.10.1840)

„Kdykoli slyšívám

Hlásat Rožně kázání nějaké,

Vždycky si vzpomínám,

Že Bileámův osel mluvil také.“  (z Epigramů)

„První myšlenka má byla na modlitbu; cit pudil mne modlit se; tu nastal boj, rozum za dětinství to vyhlašoval! Může modlitba – ptal se – jakou změnu v opravdovém světě způsobit? Nemodlíš se jen pro své uspokojení? – Hoj, kdož by to stádo myšlenek, co hlavou mnou se prohnaly, teď vypsati mohl? Kdo umíš ducha lidského posuzovati, uznáš, co ve mně vřelo!“

 

„Bídný stav nynější teologie, a nejvíc pražské, jak ve vědeckém, i z ohledu praktického, černé, sobecké smejšlení představených, chladné, ba respektive protivné jednání jejich proti všemu českému, které jenom pořád kacéřovali a hyzdili, hned na počátku ve mně vzbudilo nenávist ku všem představeným, a tím více mne popudilo přivtěliti se z vší síly své k tomuto domnělému kacířství. Jako až posud raději bych s Čechy Husem atd. v pekle, než s pražskými kněžími v nebi seděl…

  Má jediná touha byla kázati; abych aspoň toho zakusil, zůstal jsem přes vakací v koláru, a také jsem na Moravě dvakrát kázal: jednou o křesťanské lásce, podruhé o krásách chrámu Páně, které kázání až posud u sebe v rukopisu mám. Nepochybně Vám bude známo, že mě páni pražští ošidili a ze semináře vypověděli…“  (z listu Janu Klumparovi, 5.2.1844)

„Vy jistě v kněžském stavu najdete spokojenost a štěstí, poněvadž již k němu máte dar; já jsem tuze nepokojný člověk, a proto se i také nejlépe hodím do ohně, kde jsou nějaké hádky, křiky, mely atd. Tu jsem ve svém živlu. Pochybuji, že bych v kterém stavu víc než rok vydržel, tedy se nehodím k žádnému. V spisovatelství ale, kde se předměty pořád mění a které si sám vybírám, vytrvám až do konce.

  Nepovažujte mne nikdy za nepřítele kněžstva, třeba bych tak jednal, jako nepřítel; zajisté jsem a zůstávám nepřítel špatných, sobeckých černokněžníků, ne ale hodných, dobrosrdečných duchovních pastýřů. Mějte se dobře.“  (tamtéž)

 

„Jehly, špičky, sochory a kůly stesal, skoval, zostřil, sebral

Kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo Šavel

Borovský Havel  (z úvodu k Epigramům, 1845)

„Znáte mne, že velikých věcí od světu neočekávám, a také by mne ani netěšily, celá ta cesta, na které já ve svém živobytí hodlám kráčeti, není tuze posetá radostmi aniž čím, co by se mohlo dle všeobecného lidského slovníku jmenovati štěstím. Já ale naopak jsem byl až posavad spokojen a nic jsem si nepřál více než mozek zdravý, ingoust, papír, pero a všeho jiného jenom tolik, co je nevyhnutelně potřeba.“ (z listu Josefu Tadeáši Klejzarovi, 27.4.1844)

 

V zápalu upřímného všeslovanství se začal věnovat systematickému studiu slovanských jazyků, historie a literatury. Některé z jeho tehdejších cest ho zavedly až na Halič a do Karpat s cílem lépe poznat život a kulturu slovanských národů.

„O prázdninách 1842 jsem s dvěma Poláky cestoval v Moravě, Polsku a v Tatrách a pak sám ve Slovensku. Tu jsem také ponejprv viděl Litomyšl. Moravu již předtím jsem dobře prošel a seznal. Hlavní můj plán byl všechny Slovany se naučit znát a všude nějaký čas pobýt a pak do Moskvy táhnouti. Náhodou ale Pogodin, profesor ruské historie v Moskvě, od Šafaříka žádal vychovatele, a na radu Šafaříkovu jsem tedy, přijav tuto službu, za Pogodinem ku konci října 1842 do Vídně odjel. V Brodách mne ale nechtěli propustit a musel jsem se, odeslav všechny věci své do Moskvy, navrátiti do Lvova nazpátek, kde jsem dva měsíce u našeho krajana pana Zapa bydlel a na pas čekal…“

 

Ruským prostředím byl zprvu nadšen, ale protože nebyl slepý, vystřízlivění přišlo záhy, neboť dlouhé týdny (celé dva měsíce) nebyl do země vůbec vpuštěn: „Ani do nebe není tak těžký přístup jak na „svatuju Rus…“

„Když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ku všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłłově, musím se věru zasmát.“  (z listu z Ruska, 16.1.1844)

 

„Jen přijeďte sem! A kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy.“  (z dalšího listu rusofilským Čechům, 30.4.1844)

„V Rusku, pokud zde jsem, sebrat co možno nejvíc dat k popsání tyranstva jak císaře, tak pánů… Duše se tu prodávají prostřednictvím inzerátů v novinách společně se psy, koňmi a býky…  Bůh vysoko, car daleko, a právo se před mocným klaní, poličkujíc slabého… Zvelebovat panství v Rusích jest velmi lehká věc, potřebí k tomu jen nemít svědomí.“

 

„Mám chuť dokázat, že Rusové a mutatis mutandis Poláci nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci… všecko strejčkování s nimi na stranu. Sic to špatně dopadne.“  (v listu z Moskvy svému příteli Karlu V.Zapovi, 22.květen 1844)

„Když jsem po cestě po jiných slovanských místech viděl Prahu, zdálo se mi, jako by se zatím Češi vystěhovali a dali ji zatím Němcům do nájmu.“  (z Aforismů)

„Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu.

  Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, – kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“  (ze proslulé kritiky Tylova Posledního Čecha, Česká včela 1.7.1845)

„Nemyslite, že bych se snad na Tyla zlobil, my jsme spolu velmi dobře: každý den spolu mluvíme, ale proto si přece  můžeme pravdu povědít. Pro Vás arci takové věci nejsou, poněvadž Vám více na dobré pečeni, punčochách, květinách atd. záleží než na dobrých knihách: aspoň ale z té dlouhé kritiky uvidí, jak dobře umím hubovat. Však teď mám velice mnoho práce; z jedné do druhé lítám.“  (z listu první snoubence Fany Weidenhofferové, 3.7.1845)

„Moje kritika ve Včele, i jeho odpověď v Květech, obě proti němu svědčí: moje kritika dokázala, že neuměl napsat dobrou novelu, a jeho odpověď dokázala, že umí vyvádět hrubé kousky… Pan Tyl sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salónové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ouvej!

  Nevěřte, vysoce vážený pane Tyle, ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají… Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, pane Tyle, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! – Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo…  (Česká včela, 15.7.1845)

„Slovo vlastenec pozbylo celý svůj kredit. Patriot znamená všude jinde až posavád, a znamenalo také u nás před čtyřiceti lety, řádného muže, jenž s vlastní svou škodou a s mnohými oběťmi o to se přičíněl, aby národ jeho a otců země zvelebena a před jinými vlastmi oslavena byla… My jsme si přeložili patriotu vlastencem, ale s jiným slovem vloudil se brzy také jiný smysl… Napřed buď každý našinec sám přičinlivý, pracovitý, čestný, vzdělaný člověk a pak teprv vlastenec. Člověk, který se, páchaje špatné kousky, nade svou vlastní ctí zapomíná, kterak může vyhledávati čest národu?“  (Česká včela, 21.10.1845)

„Hledati v časopisech a zvlášť v novinách pouze vyražení, jest  za našich dnů již věc abych nejmírněji řekl, zastaralá, a časopisy takové, které pouhou jalovou zábavu čtenářům svým přinášejí, mohou se posavád udržeti jenom v zemích méně osvícených…

  V takových zemích naplněny jsou noviny a časopisy samými zprávami o divadle, o herečkách, zpěvácích, o koncertech… o strašlivých mordech a neštěstí, rebusy, anekdotami a podobnou žurnalistickou plevou. Takovým ale způsobem hanobí se časopisectví a národu jako dítěti podává se řehtačka do rukou, aby na nic důležitějšího neměl kdy mysliti; veškeré zemi hlásá se obšírně, jakou sukni která herečka v kterém kuse na sobě měla, kolik lamp bylo rozsvíceno: jaké ale světlo v zemi svítí, na to se nedbá…“  (Pražské noviny, 25.2.1846)

„Až Vy budete nám cenzorkou! (kéž by to Pánbůh dal!) Já pro svou osobu nedělám si z ničeho nic, a očekávám každou chvíli, že se má vláda novinářská krátkým dekretem z vídeňské policie skončí, a k tomu účelu vždy mám své juchtové ruské tlumoky pohotově, abych do nich své věci uložiti a odletěti mohl, kam mne vítr ponese; z té příčiny také napínám shovívavost cenzury, až praskne…

  Ó kdybyste mohla vědět, jak mne kolikrát srdce bolí, když by se tak hodně satiry dalo nasypat, a cenzura nastaví svůj bezedný pytel a všechno se doň svalí, bez milosrdenství navěky ztraceno. Pak člověku srdce krvácí tak – jako snad matce, když porodí mrtvé dítě, – odpusťte to přirovnání…“  (z listu Boženě Němcové, prosinec 1846)

4.března 1848 se Karel Havlíček u sv.Havla v Praze oženil s Julií Sýkorovou, dcerou lesníka na valdštejnském panství u Pelhřimova. Uplynul přesně týden, a metternichovský systém se začal řítit k zemi. Pražské shromáždění ve Svatováclavských lázních 11.března se v Rakousku stalo prvním opozičním činem tohoto osudově osmičkového roku.

„Milý příteli! Privátně Vám musím doložiti, že mne dnes Thun a Windischrätz museli pustit, neboť se na ně ze všech stran doráželo. Praha držela se tenkrát výborně, zvláště purkmistr. Ti chlapíci ale dostali nejvíce strach z vídeňského sněmu, zvláště proto, že jsem na tolika místech vyvolen byl (=v pěti volebních obvodech dne 8.7.1848 – téhož dne i zatčen), a že tedy na těch ostatních místech, kde se poděkuji, znova musí voliti. Kdbyby mne ale byli déle drželi, museli by za to sněmu odpovídat, že se proto volení opozdilo. Já ale ovšem je teprva ve Vídni jak náleží obžaluji a mám proti nim zcela jistou výhru, takže notně zahanbeni budou.“  (z listu Františku L.Krajníkovi, 12.7.1848)

„Jeden z nejpamátnějších, největších roků přešel právě do minulosti a zanechal po sobě celému lidstvu evropskému znamenitou památku. Svoboda zatloukla ranou mocnou na paláce králů, a otevřely se jí, a zvláště národové slovanští slavili v tomto roku své zmrtvýchvstání, své znovuzrození! Badatelové dějin člověčenstva budou rok 1848 se zvláštním zápalem zpytovati…

  Zakusili jsme ovoce svobody, bylo sladké, a právě proto lekáme se nyní tím více, abychom se nemusili opět loučiti s milou volností právě nabytou… (Národní noviny č.1/1849 – v mimořádné historické paralele přetiskl tato slova po 120 letech Reportér č.1/1969)

 

„Přijel jsem do Vídně v outerý před polednem a ve středu měl jsem u pana Bacha slyšení dosti dlouhé. Byl jsem velmi dobře přijat a po třičtvrtěhodinovém rozhovoru, ve kterém jsem, jak říkáme, neměl lístek před ústy, radil mi pan Bach, abych své trochu ostré promemoria předělal a (jak mi raadil) „abych tam v novém neopominul podotknout, že chci budoucně stát na bázi oktrojované ústavy a větší mírnosti vůbec“…

  Napsal jsem tedy jiné promemoria, ale nedal jsem do něho zas nic o oktrojované ústavě a o svém pokání a šel jsem k panu Bachovi ve čtvrtek ráno do jeho bytu. Tam jsme měli velmi zajímavou rozmluvu, ve které jsem ale já urputně na svém stál, takže pan Bach upustil, vida, že s českou hlavou nic není. (Bach se teď učí od pana Becka česky!!!) Řekl jsem panu Bachovi, že jsem nepřijel do Vídně prosit, nýbrž přesvědčit se, jestli ministerstvo má lepší náhledy o svobodě tisku než Khevenhüller, a jestli ministerstvo nechce trpět opozici takovou jako moji, aby to jen řeklo, že za takovou cenu stojí Národní noviny.“  (F.Palackému, 15.6.49)

Pozastavení Národních novin z 9.června 1849 bylo po dvojí osobní intervenci neústupného Havlíčka nakonec 29.června odvoláno.

Definitivní zákaz (19.leden 1850) se mu tak podařilo oddálit o více než půlrok.

V listopadu 1849 ho navštívil tajemník ministra vnitra Bacha s nabídkou, že od něho vláda Národní noviny odkoupí za 4000 zlatých. To je, jako by dnes za mlčení nabídli téměř půlmilión. Někteří se v těch časech před podobnými nabídkami sklonili. Ne však Havlíček.

Po zákazu Národních novin se nenechal zastrašit a přeložil svou činnost do Kutné Hory. Pronajal si tiskárnu a na stránkách Slovana spustil palbu, jaká patrně nemá v dějinách naší žurnalistiky obdobu.

Měsíc co měsíc sám plnil 412 stran články bez servítků kritizujícími pozvolna se normalizující režim, týden co týden ho třikrát chytře i neohroženě usvědčoval z jeho lží.

O ministru Bachovi: „Umí tak liberálně mluviti a tak krásně psáti ve svých instrukcích, jenžto ale zcela jinak jedná, umí se nechat představovati tak, jako by on sám byl ještě ta poslední hráz proti absolutismu, ježto ale jest právě nejschopnějším a nejpotřebnějším nástrojem k poznenáhlému obmezování všech konstitučních práv…“  (22.6.1850)

„Když četl pan Schwarzenberg v Kroměříži svůj program při nastoupení ministerstva svého, tleskal celý sněm radostí a spokojeností rukama – kterýžto sněm brzy nato rozehnán jest. Od té doby nedržíme nic na žádné programy – nýbrž jen na skutky.“  (26.6.1850)

„Vláda, která své vlastní zákony nezachovává, není zajisté schopna k tomu, aby u občanů utužila smysl pro zákonitý pořádek.“  (3.8.1850)

 

„Zanedbávati svého práva, nehlásiti se, kde se nám bezpráví děje, mlčenlivě snášeti každou libovůli, to není důstojné pro řádného občana…“  (Něco o zákonném odporu, 10.8.1851)

„Vede se mi zde tak dobře, jak se nyní může vésti žurnalistovi opozičnímu, každý týden jednou mi konfiskují číslo, někdy je soud zase vydá, někdy se vede proces, kterých nyní proti mně pět běží, a sice dva před porotu. Dne 1.máje tento čtvrtek budu zde stát před veřejným soudem (okresním sborovým) pro formální přestupek, a včera mi právě zase konfiskovali svazek, tentokrát zcela nestydatě. Proti zdejšímu soudu panuje největší terorismus, hrozí se soudcům přesazením a nemilostí, a tak ubozí musejí mne proti svému přesvědčení stíhati, a tak daleko to již došlo, že se do Prahy udává, kdyby některý úředník se mnou mluvil.

  Odbíratelů mám asi dva tisíce vzdor všemu pronásledování všech, kteří Slovana čítají.

  Vyloučení z Prahy mne ze všech vládních ran až posud nejvíc mrzí a nevím, jak dlouho ještě budu moci vydržeti všechny ty nepříjemnosti.

  Nejvíce mne mrzí, že naši páni, jmenovitě pan dr.Rieger, v Praze tak nečinní jsou a strany umluvených novin žádné zmínky nečiní. A pokud v Praze nemáme časopisu, nerad bych přestal Slovana vydávati, stůj co stůj.“  (z listu Františku Palackému z K.Hory, 27.4.1851)

 

  Zprávu o štědrosti pana kardinála (=Schwarzenberg odmítl přispět na Národní divadlo) a o jeho náhledech divadelních upotřebil jsem dle svého způsobu ve včerejším čísle, které mi nepochybně zejtra neb pozejtří vydáno bude. Myslím, že nám chování arcibiskupovo málo neb nic neuškodí, veliká část činnějšího kněžstva jest zcela na naší straně dle mé nejlepší zkušenosti, a kdyby nemohli veřejně, budou tím více potají podporovat.“  (tamtéž)

„Libovolnost, s kterou zde státní zástupce, člověk malicherný a ničemný, proti Slovanu jedná, a nestydatost, s kterou odvolávaje se zcela naopak k zákonům mně číslo po číslu konfiskuje, přesahuje všechny hranice lidské trpělivosti. Já již sám v sobě cítím proti nim více bestii nežli člověka a žluč se mi v pravém a fyzickém smyslu rozlévá. Dříve alespoň časem ještě soud zvrhl takové marné konfiskace státního zástupce, ale nyní i ten jest tak zterorizován, že si netroufá nikdy býti jiného mínění. K veřejnému procesu před porotou zdá se, že nemají se mnou příliš veliké chuti…

  Denunciace zde panují až k ošklivosti, takže já skoro co člověk malomocný, jako to v bibli čteme, všech lidí od vlády jen poněkud odvislých štítiti se musím, abych jim neuškodil. Neboť kdo z nich by jen se mnou mluvil, udá se a jest v nebezpečí; nedávno odvezli jednoho penzionovaného setníka z té příčiny odsud do pevnosti.

  Vedu zde tedy život nesmírně smutný; k tomu ještě moje žena za příčinou své nemoci jest již přes pět neděl u svých rodičů i s mou Zdenkou, takže jsem zde v pravém smyslu jen sám…“  (Františku Palackému, 4.7.1851)

„Chci si nějaký větší dvůr pronajmouti a ekonomií se živiti. Mám tolik vlastního jmění, abych mohl nějaký takový nájem podniknouti, a rozumím také tak dalece hospodářství, abych je mohl s prospěchem provozovati. Ostatně jest můj tchán velmi dobrý a zkušený ekonom a bude mi k ruce, kde bych toho potřeboval. Takovým způsobem najdu za stávajících podmínek nejvíce svobodného času k studiím a k literárním pracím, neboť ráčíte nahlížeti, že v nynějších okolnostech živiti se poctivým způsobem literárními pracemi s rodinou, třeba jen malou, jest věc zhola nemožná…“  (tamtéž)

„Úmysl můj tedy jest opustiti žurnalistiku a chopiti se beletristiky a historie ve stejném směru jako posud. Do Prahy ale nesmím, a kdyby mne tam třeba později pustili (ačkoli bych raději pošel, než je o to prosil), nebyla by tam přece pro mne existence, protože bych se všeho veřejného života našeho vzdalovati musel, abych neuškodil dobré věci svou pouhou osobou, kterou tito naši dobrodinci již jako zlého ducha byli markýrovali.“  (F.Kavanovi, 9.7.1851)

„Nemyslím, že bych mohl kdy, leč v hrobě, opustiti korouhev českého lva.“ (Palackému, 21.7.)

„Konfiskace Slovana dějí se nyní najednou vždy s asistencí dvou c.k. žandarmů… V pátek, totiž dnes, navštívila nás okolo poledne zase úřední komise…a prohledávala opět…naši tiskárnu a expedici, a konečně – i soukromý příbytek samého redaktora…

  Těší nás alespoň při tom všem, že již 4000 našich Epištol jest v rukou našeho čtenářstva…a připomínáme ještě jednou, že dle § 42 tiskového zákonu žádný, třeba i nám konfiskovaný spis nesmí býti odňat nikomu, kdo jen jeden výtisk k vlastní potřebě již v rukou má…“  (20.7.1851)

„Staří Římané a Řeci nebyli tedy civilisovaní, a proč? Proto že nedrželi vrchnost za nedotknutelnou, poslušnost za posvátnou, sebezapírání a obětavost… Psi ale starých Římanů a Řeků byli jistě civilisovaní, neboť tito psové měli dozajista všechny tři svrchu uvedené vlastnosti, které žádáš k civilisaciÓ vy výborní křesťané! Nic jiného, nic lepšího jste nenašli v křesťanství než jen tu poslušnost a obětavost, jen tu neobmezenou úctu k vrchnostem! Za našich dnů jsou tedy nejcivilisovanější národové Kytjaci, Lamaité, Mongolové, Negři, neboť u nich kvetou ony tři vlastnosti, a nejméně civilisované jsou obyvatelé Sev.Amerického Soustátí, pak Belgičané, Švýcaři, Angličané atd.!! Ó pane de Valdegamas!“  (z rakce na poslaneckou řeč španělského aristokrata, Epištoly Kutnohrské, 1851)

„Převrátili jste učení Ježíšovo tak, že by je nyní božský původce ani sám nepoznal… Černými taláry, podivnými čepicemi a lidu nesrozumitelnými ceremoniemi chtěli jste nahraditi sobě nedostatek všeho toho, čeho žádal Ježíš na svých následovnících. Obratným způsobem odstranili jste jádro jeho učení, zabalivše ho do tuhé slupky, na kterou jste nalepili svíčiček, latiny, desátků, štol, olejů, nuceného celibátu, slepých poslušností, ligurianů, pohádek a nemotorných zázraků, farizejství, prodavačů a kupovačů, tak že by pán Ježíš, kdyby přišel znovu na svět, opět splésti musel provazy a vyháněti…

  Despocie jest jen jedna na celém světě, ať si má roucho náboženské, neb vojenské, neb byrokratické, neb aristokratické… Despocie ale v rouchu náboženském jest ze všech nejhorší a nejnebezpečnější.“  (z Epištol)

„Vyznávám zcela zřejmě, že kdyby mne to i stálo ztracení pověsti dobrého katolíka, přece mi ani srdce ani rozum nedovolují věřiti, že by jen jedno, kterékoli náboženství mohlo býti pravé a samospasitelné, a že by tedy vyznavačové všech ostatních museli býti – jako to mnozí myslí aneb alespoň říkají – věčně zatraceni! … Křesťanství jest křesťanovi pravdou, mohamedánovi mohamedánství, katolíku katolictví, evangelíku evangelictví, budhistovi budhaismus, lamaitovi lamaismus: před Bohem ale (osměluji se doufati!) jsou všechny stejně pravdou, totiž potud, pokud je kdo upřímně dle svého nejlepšího přesvědčení věří a dle nich se zachovává.

  Čím více se svět vzdělá, čím dále pokročí člověčenstvo v pravé osvětě a v pravé mravnosti, tím více se bude tato drahocenná pravda uznávati.“  (tamtéž)

„Považte všichni: Ježíš byl od farizeů a zákoníků ukřižován, to jest, konzistoř, biskupové a úředníci dali Ježíše oběsit na šibenici! … Jsem přesvědčen, že by Ježíš i za našich časů tak odsouzen byl jako za časů Pontia Piláta…

  Kdyby věřil o slepé poslušnosti k biskupům, o desátcích a o svobodě církve, jakou máme nyní, o růžencích, o latinské liturgii, o celibátu atd. atd., nebyl by jistě umřel na kříži.“

„Vláda, která se obávati musí malé knížečky!! … Proč nedokáží raději, že to není pravda, co v těchto Epištolách stojí!“  (Slovan, 31.7.1851)

„Jak dalece by se potom zakročilo, totiž Karl Hawliczka předvést do Prahy a nařídit jeho deportaci do jiné provincie, to musím přenechat moudrému uvážení Vaší Excelence. Pokud se týká mne, pokládám ono poslední opatření za jediný prostředek, jak učinit toto nebezpečné individuum, které může zemi přivodit ještě mnoho zla, pro budoucí časy neškodným.“  (pražský policejní ředitel Sacher-Masoch místodržiteli v Čechách Mecsérymu, 10.11.1851)

Bachovo ministerstvo považovalo Havlíčka za tak nebezpečného, že nechalo kvůli němu vydat (důvěrný, nikdy nepublikovaný) zákon, že může být deportován mimo území Čech bez soudního rozsudku.

V noci na 16.prosince 1851 byl pak zatčen (mimochodem za asistence dojatého pražského vrchního policejního komisaře; okresní hejtman vyšel raději zatlačit slzu v oku na chodbu) a odvezen do alpského Brixenu.

„Bach mi píše jako doktor,

     že mi nesvědčí

v Čechách zdraví, že prej potřebuju

     změnu povětří.“  (z Tyrolských elegií)

„Buď dobré mysli, já doufám, že to dlouho trvat nebude. Oni se jenom ukrutně bojí, že bychom jim mohli něco províst… Dlouho do jara ale doufám že zde nezůstanu.“  (v listu manželce po příjezdu do Brixenu, 22.prosinec 1851)

V nucené internaci stráví tři a půl roku. A stejně jako (patrně) nejlepší Havlíčkovy novinářské texty spatřily světlo světa v nejtěžších podmínkách kutnohorské vnitřní emigrace, tak i v chmurném Brixenu vzniknou jeho nejskvělejší básnické skladby – Tyrolské elegie, Král Lávra a (nedokončený) Křest svatého Vladimíra.

Snažil se zde i o sepsání populárních ruských dějin a dalších věcí, ale další policejní prohlídky ho zřejmě zdeptaly natolik, že se o žádná další díla už nepokoušel.

„Vojenský soud na civilní

     dívá se zvysoka,

nesoudí podle zákonů

     všechno jen od oka.“  (Křest svatého Vladimíra)

„Nepotřebuju ani ubezpečovat, že zde v Brixenu jsou psaní moje jediné potěšení, a každý den, který mi žádné psaní nepřinese, vymažu večer smutně ze svého kalendáře; a co mne nejvíc při psaních mrzí, jest, že jsem vždy tuze brzy s přečtením hotov.

  Odloučili mne indirekte ode vší lidské společnosti; dali mi totiž „po lopatě“ na srozuměnou, abych do hostince, jediného, který zde jest a kam lidé přicházejí, nechodil…takže nyní zcela sám celý den trávím a ani slova celý čas nemluvím…“  (Adolfu Pinkasovi, 28.2.1852)

„Zde v Brixenu arci ničeho dělat nemohu, přece však času neztrácím, nýbrž čtu pilně, a když nic jiného, lezu po Alpách a tužím si oudy.“  (Aloisu Krásovi, 11.3.1852)

„Domeček stojí na všechny čtyry strany svobodný, můj největší pokoj má tři okna na všechny strany a vyhlídku, která by stála tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu, jako je zde, jistě jsi ani neviděl… Děláme ostatně veliké procházky po horách a Julii i Zdence to jde k duhu… Žena má se znamenitě zotavila a holka je zdravá jako rys, já neméně…“  (z listu bratrovi, 11.6.1852)

„Každou chvíli a při každé příležitosti musím litovati, že nejsem v Praze neb na jiném vzdělaném místě; kam se ohlédnu, cítím nedůstatek knih. – Že jsem musel nedávno své práve předložiti všechny do Vídně k policii, o tom bude můj švakr Vašnosti obšírněji vypravovat. Soudím na nějaké očerňování z Prahy, odsud  jistě proti mně se nic neděje…“  (Františku Palackému, 26.10.1852)

„Havlíček…neuměl v rozpravách a tak vážných věcech, jako jsou národní a státní záležitosti, zachovati náležité důstojnosti a často vážné otázky chtěl rozhodovati pouhými vitpy… Větší část jeho úvodních článků zdá se psána více pro obveselení nežli pro poučení, jakýž div tedy, že velikému počtu čtenářstva byl oblíbeným žurnalistou? Za to ale u lidí stálejšího přesvědčení a hlubšího náhledu na věc záhy počal Havlíček tratiti důvěru…

  Působení Havlíčkovo v Kutné Hoře bylo literatuře k veliké škodě tím, že zvláště nižší třída čtenářstva předráždila si příliš kořeněnými jeho spisy žaludek… Co tím uškozeno, budou bohužel mít napravovat mnohá léta.“  (snaživý Jakub Malý v Časopise Českého Musea, srpen 1852)

„Hlavní věc je, abych mohl zas býti doma v Čechách a začíti nějaké živobytí. Jsem zde již nyní skoro rok a byl by již čas přijíti zase z toho císařského chleba na svůj. Míním také skutečně asi za měsíc, až zde budu úplný rok, učiniti nějaké kroky, aby mne pustili. Mám již toho po krk… Asi před měsícem byli mi zas prohledávat všechny mé věci, všechny spisy mou rukou psané vzali mi dle rozkazu vídeňské policie a odeslali je do Vídně k prohlížení, co prý zde píšu. Nahrabali ovšem málo…“  (Františku Havlíčkovi, 18.11.1852)

„Doufám, že mne snad proti mé vůli k vystěhování nutiti nebudou: alespoň jsem řekl zrovna, že kdybych nucen byl vystěhovati se, nepůjdu do Ameriky, nýbrž do Londýna… Ovšem kdyby oni znali lépe okolnosti a mne, věděli by, že jsem se krom veřejného žurnalistického působení žádnou agitací nezaměstnával, a že bych tedy nyní, kdežto beztoho všechnu svobodu tisku udusili, tak dobře a pro ně neškodně mohl v Čechách býti jako zde, s tím jediným rozdílem, že by si ročně 500 zlatých ušetřili…“  (Františku Palackému, 17.8.1853)

„Milý bratře! Není všechno nic platno, již se z toho Brixenu nevypravím… Kdyby mne byli odsoudili, to nepochybně asi na několik měsíců neb na rok, dvě léta, a nyní bych i bez amnestie byl dávno svoboden… Poněvadž ale jsem nebyl odsouzen, nepropustili mne!

  Ba naopak propustili (=amnestie v souvislosti s císařskou svatbou) šest set takových, kteří proti vládě buď zřejmou revoluci, neb aspoň spiknutí učinili: a já zde musím zůstat!“ 

  Zdenka chudák ještě ani o tom neví, že do Brodu nepojedeme: ona se na to tak pořád těšila, že jí nechceme kazit radost.“  (Františku Havlíčkovi, 26.4.1854)

„Poněvadž jsem jim nikdy nepodlezl, a  dobře vědí, že se nedám nikdy za peníze koupit, netroufají si mne nyní pustit. Nemysli si ale, že by bylo líp, kdybych podlezl a kdyby si troufali: u nich stojí vždy líp člověk, kterého se mají co bát, než který se jim podá za lavičník.“   (Františku Havlíčkovi, 19.5.1854)

„Dnes je mi zrovna 33 let, a byl jsem přesvědčen, že se té třiatřicítky již v Brixenu nedočkám.. milerád bych o dva páry koní přišel, kdybych mohl zas Národní noviny vydávat….“  (rovněž bratrovi, 31.10.1854)

„To mne ale těší, že jsem posud nikdy nelitoval svého předešlého chování: ani toho, že jsem byl roku 1850 – 1851 nejradikálnější v celém Rakousku (totiž mezi žurnalisty), co arci není tuze mnoho. Já ještě pořád pevně věřím, že se za nynějších časů s pravdou přijde nejdál.

  Přeju si stokrát za den, kdybych tak aspoň chvíli mohl zas jednou v Praze si pohovořit…“  (Adolfu Pinkasovi, 8.12.1854)

„Právě mi píše Jaroš z Vídně, že jsem propuštěn… Myslím tedy, že se na každý způsob ještě v dubnu konečně zase uvidíme. Čas, kdy odsud odjedu, Ti oznámím hned. Zatím Vás v čerstvosti všechny pozdravuju. Buďte všichni zdrávi.“  (bratrovi, 28.3.1854)

„Havlíček náleží k nejtalentovanějším a nejtužším českým revolucionářům a dokázal to obzvláště tím, že po celou dobu hnutí přese všechny překážky, které mu způsobovala nejen vláda, ale i revoluční frakce, trval pevně na programu, jenž kdysi ohlásil, a zastával jej slovem i písmem, aniž bylo možná zmocnit se ho podle trestních zákonů!“  (policejní charakteristika po jeho propuštění v květnu 1855; byl mu znemožněn návrat do Prahy)

„Když člověk stojí dvě míle před cílem a…hlavní činitel života je ztracen…musí říci, že Bůh má člověka za blázna!“  (cestou domů v Jihlavě, po zprávě o úmrtí jeho ženy)

„Pod tou podmínkou, že bych tím mohl svou ženu vzkřísit z mrtvých, za tu cenu bych prožil rád ještě mnohé roky v Brixenu!“

 

Pohybovat se už směl pouze se souhlasem úřadů, špiclován na každém kroku fízly. V Praze utrpěl další ránu, když se mu všichni jeho „dobří známí“ vyhnuli a někteří před ním doslova utekli. Pouze Božena Němcová, kterou náhodně potkal na Příkopech, k němu přiběhla. Na jeho námitku „prosím vás, nedělejte si se mnou ostudu“ mu řekla, že si z vlády nic nedělá.

  Pak už jen František Palacký mu (3.září 1855) napsal, že si ho váží a stojí na jeho straně.

„Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít!“  (z korespondence Němcové, v den jeho pohřbu)

„Od návratu z Brixenu churavěl Karel stále… mnoho nevycházel, s občany o politice nemluvil, seděl pořád v zahradě a v prázdné chvíli bavil se pěstováním včel….“  (ze vzpomínek sestry)

Těžce onemocněl tuberkulózou. V červenci 1856 byl převezen do Prahy ke švagrovi Jarošovi a přítomný lékař Josef Podlipský zaznamenal i poslední chvíle jeho života:

  „Navrátiv se k svému švagrovi, nepoznal již ani svou dcerušku, kterou mu přiváděli. Ulehl na tutéž postel, ve které skonala jeho choť, v tomtéž pokoji, na tomtéž místě a nevstal. Musel mu býti přinesen papír a on pravou rukou pořád až do skonání pohyboval, jako by psal.“

   Zemřel 29.července 1856, jen několik dní po českém divadelníkovi, jehož novelu kdysi oprávněně „nevlastenecky“ napadl. A zatímco v Plzni se s Josefem Kajetánem Tylem přišly rozloučit nepřehledné zástupy, pražského rozloučení s Havlíčkem a jeho rakví s jediným (trnovým) věncem se širší občanstvo pro jistotu vyhnulo. České noviny se omezily na několik řádků o pohřbu. Byly to noviny německé, které si (přinejmenším některé) v této chvíli zachovaly tvář.

„S Havlíčkem klesl do hrobu veliký talent, největší a první publicista, jehož měla česká literatura… Jeho velikému nadání a jeho poctivé vytrvalosti při přesvědčení neupírali ani jeho odpůrci plné uznání.“  (pražská německá Bohemia)

„Jím zašla velká duchovní síla.“  (Tagesbote aus Böhmen)

„Zvláštní zkušenost jsem měl s Havlíčkem: nalézal jsem napořád, že v něm už je napsáno skoro všechno, co jsem politicky chtěl říci… Měl jsem ho rád pro tu jeho pravdivost a otevřenost, na něm jsem se učil být novinářem.“  (T. G. Masaryk; jeho kniha o Havlíčkovi byla vůbec první prací vztahující se k němu)

„My se svou povahou a se svou historií od nikoho jiného se tak nemůžeme učit taktice v boji proti větší síle… Jako Indové vynašli pasívní odpor, tak Havlíček vynašel pro svůj národ zákonný odpor.“  (Ferdinand Peroutka, 1956)

S využitím:

Havlíček K.B., Dílo I (Obrazy z Rus, Epigramy a aforismy, kritiky a polemiky, politické písně, brixenské skladby, smíšené básně, korespondence), Čs. Spisovatel 1986

Morava J., C.k. disident Karel Havlíček, Panorama 1991

Vávra V., Cesta do Brixenu (viz Reportér 16/1969)

Karel Havlíček Borovský I. – Člověk a literát
Libí se vám článek?

1 komentář: „Karel Havlíček Borovský I. – Člověk a literát

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.