Gambiery – Vstupní brána do Francouzské Polynésie

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Další zemí, kterou jsme v Pacifiku navštívili, byla Francouzská Polynésie. Jelikož jsme sem přijeli z Pitcairnu, tedy od východu, byly prvním souostrovím, u kterého jsme zakotvili, Gambiery. Tyto ostrovy leží od hlavního města Papeete hodně daleko a klasičtí turisté je moc nenavštěvují. Spíše jsou oblíbenou zastávkou jachtařů, kteří plují podobným směrem jako my. 

Obrazek

             Mladé tanečnice v Rikitea, Mangareva, Gambiery, Francouzská Polynésie

Na úvod opět (a možná už naposledy) trocha námořní teorie:

Příliv a odliv

   Dosti podstatným jevem na moři, který nelze nezaznamenat, je příliv a odliv. Souhrnně  se těmto dvěma jevům říká též slapové jevy nebo dmutí. O existenci přílivu a odlivu věděli námořníci a lidé žijící okolo moře odjakživa, správné vysvětlení tohoto jevu však podal až geniální anglický fyzik Isaac Newton (1642-1727), když formuloval gravitační zákon. Příliv (anglicky high tide) vzniká především díky gravitačnímu působení Měsíce. Jelikož  je Měsíc k Zemi poměrně blízko (střední vzdálenost Země – Měsíc je 384,401 kilometrů) a jelikož jeho gravitační působení na zemský povrch klesá s druhou mocninou vzdálenosti, platí, že na část zemského povrchu, nejvíce přivrácenou k Měsíci, působí o něco větší gravitační síla než na stranu odvrácenou od Měsíce. Proto jsou vodní masy oceánů a moří přitaženy směrem k Měsíci a vzniká zde příliv. Příliv ovšem vzniká i přesně na opačné straně zeměkoule, tedy na straně odvrácené od Měsíce. Zde je sice přitažlivost Měsíce nejmenší, je zde však naopak největší odstředivá síla, která vzniká rotací Země kolem společného těžiště soustavy Země – Měsíc, barycentra. Jelikož je Měsíc asi 81x lehčí než Země, nachází se  barycentrumv jedné jedenaosmdesátině vzdálenosti Země – Měsíc, tedy ještě uvnitř zemského tělesa (asi 1,600 kilometrů pod zemským povrchem). Země sebou tedy jaksi “kvrdlá“ kolem tohoto těžiště a tím právě vzniká odstředivá síla, která je největší na straně odvrácené od Měsíce. Odliv (anglicky low tide) pak nastává na stranách Země, které jsou „uprostřed“, čili ani přivrácené, ani odvrácené od Měsíce, protože voda, která se nahrnula na místa přílivů, musí logicky někde scházet. Slapové síly působí (na rozdíl třeba od větru) na každou molekulu vody v oceánu, od hladiny až po mořské dno.

   Dále se na přílivu a odlivu podílí i přitažlivá síla Slunce. Slapový účinek sluneční gravitace činí ovšem jen asi 46%  přitažlivosti Měsíce, a tak Slunce de facto příliv nezpůsobuje, nýbrž pouze zesiluje či zeslabuje vliv Měsíce. Maximální příliv tedy nastává, když jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce (tj. když je Měsíc v novu nebo v úplňku), čili dvakrát do měsíce. Přitažlivé síly Měsíce a Slunce se totiž v této době maximálně sčítají. Nastává pak maximální, tzv. skočný příliv (anglicky spring). Naopak, pokud jsou Slunce, Měsíc a Země v kvadratuře (spojnice Země – Měsíc a Země – Slunce svírají pravý úhel, Měsíc je v první či ve třetí čtvrti a na obloze ho vidíme přesně polovinu), pak gravitační síla Slunce maximálně zeslabuje vliv přitažlivosti Měsíce a nastává minimální, tzv. hluchý příliv (anglicky neap). Výška skočného přílivu je v různých místech světa velice rozdílná. Obecně nejnižší přílivy najdeme na volném oceánu (kolem 80 centimetrů), naopak nejvyšší hodnoty jsou v uzavřených zálivech, a to obzvláště v Atlantiku (viz tabulka níže). Roli přitom hraje především tvar pobřeží a sklon mořského dna. Výška přílivu se označuje ve speciálních mapách. Čáry, spojující místa se stejnou dobou nejvyššího přílivu se nazývají izohachie.

   Ani skočné a hluché přílivy nedosahují ovšem vždy stejných hodnot. U výše přílivu hrají roli i další faktory, jako je například momentální vzdálenost Měsíce a Slunce od Země. Ta se poměrně významně mění zvláště u Měsíce. Čím blíže je Měsíc Zemi, tím je pochopitelně vliv jeho přitažlivosti na příliv výraznější. Obdobně to pak platí, v menší míře, i o přitažlivosti Slunce.  Měsíc se nejblíže přibližuje Zemi jednou za 27.3 dne. Tato perioda se nazývá siderický měsíc a během ní se Měsíc otočí okolo Země přesně o 360°. Bod měsíční dráhy, kdy se Měsíc nachází nejblíže Zemi, se nazývá perigeum. Jestliže se shodou okolností koná v určitém místě skočný příliv zrovna v době, kdy je Měsíc v perigeu, dochází k mimořádně velkému skočnému přílivu. Takový příliv se nazývá proxigeický (proximus = nejbližší, geo = Země) Dále má na výši přílivu v konkrétním místě na Zemi nezanedbatelný vliv i sklon roviny oběžné dráhy Měsíce a Slunce vůči rovníku (deklinace – úhlová vzdálenost Měsíce či Slunce od roviny rovníku). Zatímco deklinace Slunce se mění během jednoho roku od 23.5°N (letní slunovrat – Slunce svítí v poledne kolmo na obratník Raka) do 23.5°S (zimní slunovrat – Slunce svítí v poledne kolmo na obratník Kozoroha), deklinace Měsíce se mění ještě více – od 28.5°N do 28.5°S, a to během jednoho synodického měsíce. Synodický měsíc trvá 29.5 dne, což právě doba od jednoho úplňku do úplňku dalšího. Synodický měsíc je delší než měsíc siderický, neboť aby se Měsíc dostal opět do stejné fáze, musí se okolo Země otočit ne o 360°, nýbrž o 389°. Celý lunární cyklus přílivů a odlivů se řídí podle synodického měsíce. Za jeden synodický měsíc se vystřídají dva hluché a dva skočné přílivy.

   V místech velkých přílivů a odlivů vznikají často poměrně silné proudy. Silnější jsou při odlivu a mohou dosáhnout rychlosti až 22 kilometrů v hodině. V některých úzkých průlivech a zátokách tyto proudy dovedou lodí pořádně zamávat, o čemž jsme se sami několikrát přesvědčili v Patagonii. Na námořních mapách jsou proto označena místa obzvláště silných přílivových a odlivových proudů, přičemž je zde uveden směr a rychlost proudu v uzlech. Do takových úzkých průlivů je obvykle ideální vplout v době, kdy proud teče stejným směrem jako pluje loď. Někdy se totiž může stát, že proud je obzvláště silný a loď plující proti proudu ho nedokáže překonat vůbec, nebo se jízdou proti proudu pěkně „nadře“. V místech obzvláště silných přílivových a odlivových proudů se někdy stavějí přílivové elektrárny (například v místě vůbec nejvyššího přílivu na světě v zálivu Bay of Fundy na východním pobřeží Kanady).

Místa nejvyšších přílivů v jednotlivých světadílech

(v metrech, rozdíl mezi maximálním přílivem a maximálním odlivem v daném místě):

Severní Amerika          záliv Fundy                  Kanada                       19.6

Jižní Amerika               ústí řeky Gallegos         Argentina                     18.0

Evropa                        ústí řeky Severn           Velká Británie              17.3

Austrálie a Oceánie      King Sound                 Austrálie                      14.4

Asie                             Penžinský záliv            Rusko                          13.2

   Doba mezi dvěma následujícími přílivy je obvykle 12 hodin, 25 minut a 14 sekund. To je tzv. půldenní dmutí. Za jeden lunární den (který trvá přesně 24 hodin, 50 minut a 28 sekund) se tedy vystřídají dva přílivy a dva odlivy. Lunární (měsíční) den je definován jako doba mezi dvěma následujícími vrcholeními Měsíce na stejném poledníku. Měsíční den je delší než běžný (sluneční) den proto, že za 24 hodin, kdy se Země otočí okolo své osy, urazí zároveň Měsíc na oběžné dráze kolem Země vzdálenost, kterou pak musí „dohnat“, abychom ho viděli vrcholit na stejném poledníku. Vlivem deklinace Měsíce je ovšem v některých místech na Zemi jeden z přílivů tak malý, že ho prakticky nelze zaznamenat. Zaznamenáme tedy prakticky jen jeden příliv a jeden odliv za jeden měsíční den a pak hovoříme o tzv. jednodenním dmutí. V Atlantiku a Severním ledovém oceánu převažuje půldenní dmutí, v Jávském a Ochotském moři jednodenní dmutí, na některých místech je ovšem dmutí někdy jednodenní a někdy půldenní.

   Příliv a odliv lze zaznamenat nejen na moři, nýbrž i v ústí velkých řek, a to zvláště tam, kde tvoří řeky široký nálevkovitá ústí, postupně přecházející v mořské zálivy (tzv. estuária). Na některých řekách lze zaznamenat příliv a odliv velmi daleko od oceánu. Například na Amazonce lze přílivovou vlnu, nazývanou indiánským slovem pororoca, zaznamenat až 850 kilometrů od ústí, přičemž tato vlna může být až 5 metrů vysoká. Neznamená to  samozřejmě, že by celá řeka tekla obráceně, dojde však k výraznému vzedmutí její hladiny, a to směrem od oceánu. Na Labi lze příliv vysledovat až 150 kilometrů od Severního moře. Příliv a odliv lze dále v minimální míře naměřit i na některých velkých jezerech. Největší jezerní příliv na světě byl naměřen na Michiganském jezeře v USA, činí však pouhých 7 centimetrů, takže ho lze pouhým okem jen stěží zaznamenat.

Francouzská Polynésie – základní údaje

   Francouzská Polynésie (francouzsky Polynésie Française, anglicky French Polynesia) leží ve východní části Polynésie a má status zámořského společenství (oficiální zkratka COM) Francie, který je velmi podobný statutu zámořského departementu. Na rozdíl od zámořských departementů však nejsou zámořská společenství považována za přímou součást Francie. Proto zde ani oficiálně neplatí euro a Francouzská Polynésie má vlastní vlajku (na rozdíl od zámořských departementů, které jsou přímou součástí Francie, platí se v nich eurem a používají oficiálně vlajku Francie).  Suchozemská rozloha Francouzské Polynésie je 4,167 km2 (3,660 km2 bez lagun) a v roce 2007 zde celkově žilo 279,000 obyvatel. Avšak tyto údaje jsou matoucí. Francouzskou Polynésii tvoří totiž celkově 118 ostrovů a atolů korálového a sopečného původu, které jsou rozesety na ploše 4 milionů km2 (oblast přibližně velikosti evropského Ruska, více než 7x větší než samotná Francie). Maximální rozměry území jsou 2,400 km (ze severu na jih, mezi 8°-28°S) x 2,000 km (ze západu na východ, 134°-155°W). Východním „sousedem“ Francouzské Polynésie jsou Pitcairnovy ostrovy (území Velké Británie), na západ leží Cookovy ostrovy (území Nového Zélandu) a na severozápad nezávislý tichomořský stát Kiribati.

Francouzská Polynésie se obvykle dělí na 5 souostroví

      1) Společenské ostrovy (též Ostrovy Společnosti – francouzsky  Îles de la Société, anglicky The Society Islands) – hlavní skupina, centrum Francouzské Polynésie. Společenské ostrovy se dále dělí na Návětrné ostrovy (francouzsky Îles du Vent, anglicky Windward Islands – nejdůležitější ostrovy jsou Tahiti a Moorea) a Závětrné ostrovy (francouzsky Îles sous le Vent, anglicky Leeward Islands) – Raiatea, Bora Bora a další ostrovy, ležící na severozápad od Tahiti – v této oblasti vane převážně  jihovýchodní pasát, takže Závětrné ostrovy jsou „v závětří“ za Návětrnými ostrovy). Tahiti je daleko nejdůležitější ostrov – žije na něm přibližně 60% obyvatelstva celé Francouzské Polynésie, na celých Společenských ostrovech pak zhruba 75% obyvatelstva. Tahiti je rovněž daleko největším ostrovem Francouzské Polynésie – zaujímá rozlohu 1,043 km2. Nachází se zde i hlavní město Francouzské Polynésie, Papeete, které má v úředních hranicích asi 25,000 obyvatel, v aglomeraci však přes 100,000. Papeete leží zhruba uprostřed jižního Pacifiku – do Chile je to odtud 6,000 kilometrů, do Kalifornie  6,200 kilometrů a do Austrálie 5,200 kilometrů. Paříž je vzdálena 15,700 kilometrů a Praha leží ještě o kousek dál – 16,123 kilometrů. Ostrov Tahiti je sopečného původu a leží na něm i nejvyšší hora Francouzské Polynésie – Mont Orohena (2,241 m.n.m.). Ostrov má zvláštní protáhlý tvar, půdorys připomíná osmičku. Sopečného původu je i sousední ostrov Moorea s nejvyšší horou Tohiea (1,212 m.n.m.).

      2) Tuamotu (francouzsky Archipel des Tuamotu, anglicky The Tuamotus) – skupina 76 ostrovů, ležících zhruba na východ až jihovýchod od Společenských ostrovů. Tato největší skupina korálových ostrovů na světě měří na délku 1,500 kilometrů (ve směru severozápad – jihovýchod).Určitě nejznámějším ostrovem tohoto souostroví je atol Mururoa, kde Francie až do roku 1996 zkoušela jaderné zbraně. Další velmi známým ostrovem v této ostrovní skupině je Rangiroa.

      3) Markézy (francouzsky Îles Marquisas, anglicky The Marquesas) – leží na severu Francouzské Polynésie. Tvoří je 15 ostrovů – Fatu Hiva, Nuku Hiva, Hiva Oa a další.

      4) Jižní ostrovy (francousky Îles Australes, anglicky The Australs)- souostroví na jihozápadě Francouzské Polynésie. Nachází se zde 5 ostrovů. Hlavními ostrovy jsou Tubuai a Rapa (či Rapa Iti). V našich atlasech se někdy používá pro celé toto souostroví název Tubuai. Občas používaný český překlad „Australské ostrovy“ je  nesmyslný a nesprávný.

      5) Gambiery (francouzsky Îles Gambier, anglicky The Gambiers). Souostroví na nejzazším jihovýchodě Francouzské Polynésie. Hlavním ostrovem Gambier je Mangareva. Někdy se tato skupina zvlášť nevyčleňuje, nýbrž řadí se k souostroví Tuamotu.

   Ve Francouzské Polynésii je celoročně teplo. Rozlišují se dvě roční období – období dešťů (na Tahiti listopad – duben, čili v letní polovině roku) a období sucha (na Tahiti květen – říjen), přičemž v období sucha je zároveň nepatrně chladněji. Celoroční průměr srážek je vysoký a stoupá směrem od severovýchodu k jihozápadu. Nejsušší oblastí Francouzské Polynésie jsou Markézy. O něco více srážek spadne na Tahiti (kolem 1,800  mm ročně), nejvlhčí jsou pak Jižní ostrovy (The Australs), kde spadne kolem 2,500 mm srážek ročně.

  Úředními jazyky ve Francouzské Polynésii jsou francouzština a tahitština (jazyk polynéského původu). Ve Francouzské Polynésii je nadále oficiálním platidlem polynéský frank (CFP frank), jehož kurs je však pevně svázán s eurem. 78% obyvatelstva tvoří Polynésané, 12% Číňané a 10 % Francouzi (6% místní Francouzi a 4% metropolitní Francouzi). Avšak přes 60 % obyvatelstva (čili i většina etnických Polynésanů) mluví francouzsky. Do místního jednokomorového parlamentu (Assemblee Territoriale) se volí každých 5 let 57 zástupců. Ve Francouzském parlamentu pak zasedají z Francouzské Polynésie celkem 3 zástupci – dva Národním shromáždění (dolní komora) a jeden v Senátu (horní komora). Francouzská Polynésie má vlastní vlajku a velkou míru autonomie. Pěstují se kokosové ořechy, vanilka, ovoce a zelenina, významný je rybolov a chov perel na speciálních farmách. Jednoznačně nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je však turistický ruch. Na ostrově Makatea (v souostroví Tuamotu, na sever od Tahiti) se těží fosfáty, které tvoří významnou položku exportu.

Francouzská Polynésie – historický přehled

   Drtivá většina odborníků se dnes shoduje, že Polynésie a Oceánie vůbec byla osídlena několika migračními vlnami z jihovýchodní Asie. Norský badatel Thor Heyerdahl byl ovšem  jiného názoru. Tvrdil, že obyvatelstvo Polynésie připlulo na vorech z Jižní Ameriky a v roce 1947 svou legendární plavbou na voru Kon-Tiki prokázal, že by to bylo technicky proveditelné. Heyerdahl začal svou plavbu v peruánském přístavu Callao a podařilo se mu bez větších potíží doplout po 101 dnech na polynéský ostrov Raroia. Tento ostrov leží v souostroví Tuamotu právě ve Francouzské Polynésii. Šestičlenná posádka Kon-Tiki urazila na voru 6,880 kilometrů!  Přesto dnes není Heyerdahlův názor vědci přijímán. Podle dnešních poznatků byla nejdříve osídlena migrací z jihovýchodní Asie Nová Guinea, Fidži, Tonga a Samoa. Společenské ostrovy a Tuamotu kupodivu dávní plavci nejprve minuli a jako první ostrovy ve Francouzské Polynésii osídlili kolem roku 300 n.l.  Markézy. Pak se vydali dále na východ a dosáhli Havajských ostrovů a dopluli až na Velikonoční ostrov. Až kolem roku 850  n.l. byly osídleny Společenské ostrovy.

   Teprve pak připluli Evropané. První proplul územím dnešní Francouzské Polynésie již legendární portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, který ovšem na své cestě kolem světa (1519-1522) spatřil pouze jediný ostrov Francouzské Polynésie, a tím byla Pukapuka (severovýchod souostroví Tuamotu). V roce 1567 se Španěl Alvaro de Mendaña vylodil na Markézách. Kromě toho, že tomuto souostroví dal jeho dnešní název (španělsky Las Marquesas de Mendoza),  choval se tu dosti brutálně. Jeho tehdejší kormidelník, Quirós, objevil na své samostatné výpravě v roce 1606 řadu ostrovů v souostroví Tuamotu. Prvním Evropanem, který přistál na Společenských ostrovech, byl Holanďan Jacob Roggeveen. Tento objevitel Velikonočního ostrova kupodivu minul Tahiti a další velké ostrovy a navštívil pouze menší ostrov Maupiti v Závětrných ostrovech. A tak prvním Evropanem, který přistál na nejdůležitějším, největším a nejznámějším ostrově Francouzské Polynésie, byl Angličan Samuel Wallis, který na Tahiti přistál se svojí lodí Dolphin v roce 1767. Následujícího roku 1768 se na Tahiti vylodil první Francouz – Louis-Antoine de Bougainville. Teprve pak následovali dva asi nejslavnější kapitáni, kteří kdy přistáli na Tahiti. Prvním byl slavný námořník James Cook. Poprvé přistál se svou lodí Endeavour na Tahiti v roce 1769, přičemž ostrov později navštívil ještě dvakrát. Cook zmapoval v Pacifiku kde co, území dnešní Francouzské Polynésie nevyjímaje. Druhým slavným Britem, který přistál na Tahiti nedlouho po Cookovi, byl jeho bývalý navigátor William Bligh. Jeho loď Bounty zde přistála v roce 1788, aby naložila sazenice chlebovníku, určené pro výživu otroků v Karibiku. Posádka jeho lodi se ovšem, jak známo, na Tahiti velice sblížila s místními kráskami, a cestovat s nerudným Blighem do Karibiku se jí vůbec nechtělo. Proto se námořníci 28. dubna 1789 vzbouřili a Blighe s jeho věrnými vysadili do člunu na volný oceán poblíž ostrova Tofua v souostroví Tonga. Bligh se pak dostal v pořádku do Anglie, kdežto hlavní skupina vzbouřenců pod vedením Fletchera Christiana osídlila do té doby neobydlený Pitcairn.  Více si můžete o nejslavnější námořní vzpouře v dějinách přečíst v předešlém článku o Pitcairnu.

   První námořníci, kteří přijeli především na Tahiti. brzy rozšířili zvěsti o Tahiti jako o ráji na zemi. Podnebí zde bylo příjemné, země úrodná a obyvatelé velmi přátelští. Námořníky ovšem především fascinovaly domorodé ženy. Na Tahiti nebyl sex považován za něco nemravného, jako ve tmářské křesťanské Evropě, a zdejší domorodé krasavice se před námořníky rozhodně neostýchaly. Byli to bohužel rovněž námořníci, kteří sem zavlekli prostituci. Jelikož domorodci neznali kovy, byla po nich obrovské poptávka, a tak bylo údajně možno pořídit noc lásky s místní krasavicí za pouhý jediný hřebík (hřebíky používali místní obyvatelé k výrobě rybářských háčků).

   Teprve po objevitelích, kteří řadu ostrovů prohlásili za britské, francouzské či španělské území a dříve či později zase odpluli, aniž by ostrovy nějak efektivně ovládli, přišli další Evropané. Byli mezi nimi především misionáři. Jejich vliv postupně zcela rozvrátil zdejší domorodou kulturu. Misionáři si vzali do hlavy, že musí zdejší „primitivní“ domorodce obrátit na jedinou správnou (tj. křesťanskou) víru. To se jim postupně podařilo. Křesťanští misionáři zakázali všechny „nemravnosti“, kterých se dříve domorodci dopouštěli. A tak byli domorodci nejen přinuceni „slušně se oblékat“, ale byly zakázány také jejich tance a dokonce i nošení květin ve vlasech. Ještě větší pohromou pro domorodce, než byli misionáři, se ukázaly býti zavlečené nemoci. Jako na mnoha jiných místech, ani zdejší Polynésané neměli dostatečnou imunitu proti evropským nemocem, a tak si tyto choroby vyžádaly krutou daň. Zavlečené nemoci byly hlavní příčinou toho, že se ostrovy postupně téměř vylidnily. Zatímco na Tahiti žilo v roce 1769, kdy tam přistál James Cook, asi 40,000 obyvatel, v roce 1800 jich zde žilo pouze 20,000 a v roce 1820 jen 6,000. Ve stejné době klesla populace Markéz z 80,000 na pouhé 2,000. Evropští obchodníci pak přivezli na ostrovy i alkohol a zbraně, čímž zdejším domorodcům morálně rovněž moc neposloužili.

   Celé 19. století  vládla na Tahiti dynastie Pomare, přičemž Pomare I., II., III. a V. byli muži – králové, kdežto Pomare IV. byla žena – královna, která vládla na Tahiti rovných 50 let (1827-1877). Vliv na Tahiti měli nejdříve Britové, a to prostřednictvím protestantských misionářů, kteří radili místním panovníkům. Pak se však do hry vložila Francie. Už v roce 1842 vyhlásila Francie protektorát nad Markézami a ve stejném roce obsadila Tahiti. Od té doby Francouzi Tahiti spravovali, i když formálně zde vládli až do roku 1881 panovníci z dynastie Pomare. V roce 1881 se poslední domorodý král Pomare V. vzdal trůnu a formálně předal moc francouzskému guvernérovi. Svůj úděl Pomare V. evidentně neunesl a roku 1891 se upil k smrti. Všechny ostrovy Francouzské Polynésie se pak Francouzům podařilo ovládnout až v závěru 19. století. A Francie drží tyto ostrovy dodnes. Paradoxně se však tolik neprosadili francouzští katoličtí misionáři. A tak dodnes převažuje ve Francouzské Polynésii, co se týče náboženství, britské dědictví – v roce 2008 se 54% obyvatel hlásilo k protestantství, zatímco katolíků bylo pouze 30%.

   V první světové válce bojovalo 1,000 Tahiťanů v Evropě po boku Francouzů proti Němcům. Ve 2. světové válce se někteří tahitští dobrovolníci připojili k hnutí Svobodných Francouzů generála de Gaulla. Boje v Pacifiku území Francouzské Polynésie přímo nezasáhly, na ostrově Bora Bora však byly dislokovány americké jednotky, kterým ostrov sloužil jako týlová zásobovací základna. Po 2. světové válce se zpočátku zdálo, že Polynésie bude nezávislá. Teprve v roce 1957 Francouzi vytvořili správní celek s názvem Francouzská Polynésie. V roce 1958 se konalo referendum, v němž se celkem 65% obyvatelstva vyslovilo, že chce setrvat ve svazku s Francií. A tak Francie spravuje Francouzskou Polynésii dodnes. Ekonomická pomoc z Francie je samozřejmě velmi významná a ostrovy by si vyhlášením nezávislosti hospodářsky rozhodně nepolepšily. Navíc po tomto referendu následovaly masivní francouzské investice, které mimo jiné podpořily turistický ruch v oblasti.

   Stínem francouzské nadvlády byly ovšem zkoušky nukleárních zbraní. Francie měla původně jadernou střelnici na Sahaře v Alžírsku. Po osamostatnění Alžírska však o tuto střelnici přišla, a tak bylo zvoleno náhradní řešení. V letech 1966-1996 se (s přestávkami) jaderné zkoušky prováděly na atolech Mururoa a Fangataufa v souostroví Tuamotu. Francouzi  tvrdili, že testy jsou ekologicky neškodné, což je samozřejmě do nebe volající lež, zvláště když se zde zpočátku prováděly i zkoušky v atmosféře. Francie ovšem nikdy nepovolila do oblasti vstup nezávislým expertům, kteří by zde mohli změřit hodnoty radiace. Když se v roce 1985 chystala loď Rainbow Warrior, patřící ekologickému hnutí Greenpeace, vyplout do této oblasti, aby provedla vlastní měření, zasáhlo proti ní francouzské komando, které ji v roce 1985 potopilo v novozélandském Aucklandu. Při tomto aktu státního terorismu byl zabit portugalský fotograf. Dva francouzští teroristé byli dopadeni a odsouzeni na Novém Zélandu na 10 let do vězení, později ale byli vydáni do Francie, kde byli předčasně propuštěni. V roce 1995 rozhodl prezident Jacques Chirac o tom, že na atolech bude provedena nová série testů. To vyvolalo obrovskou vlnu nevole především v tichomořských zemích. Francie nakonec v roce 1996 nukleární zkoušky definitivně zastavila.

Obrazek

Celkový pohled na Mangarevu, největší ostrov Gambier

Gambiery – základní údaje

   Gambiery určitě nepatří k nejnavštěvovanějším územím Francouzské Polynésie, nicméně my jsme měli tu čest navštívit tyto ostrovy jako první. Proto na úvod neuškodí několik základních informací o tomto souostroví.

   Gambiery leží asi 1,700 kilometrů na jihovýchod od Tahiti. Je to nejmenší ostrovní skupina Francouzské Polynésie a někdy bývá zahrnována do souostroví Tuamotu, na které jakoby navazuje. Zatímco však ostrovy Tuamotu jsou ploché atoly, Gambiery jsou původu sopečného a proto jsou značně vyšší. To je zřejmě hlavní důvod, proč jsou Gambiery obvykle považovány za samostatné souostroví.

   Celková plocha souostroví je asi 27 km2 a žije zde něco přes 1,000 obyvatel. Hlavním a největším ostrovem je Mangareva. Tento ostrov je 8 kilometrů dlouhý a maximálně 1.5 kilometru široký. Žije na něm drtivá většina populace ostrovů. Hlavním „městem“ ostrova je Rikitea. Mangareva a další ostrůvky Gambier jsou obklopeny 90 kilometrů dlouhým korálovým útesem, který vytváří jednu velkou lagunu. Asi 50 kilometrů na jihovýchod od Magarevy pak leží ostrůvek Timoe. Nejvyšší horou Mangarevy i celých Gambier je Mont Duff (441 m.n.m.), jen o málo nižší je sousední Mont Mokoto (425 m.n.m.). Oba tyto sousední vrcholy jsou pro Mangarevu typické a jsou vidět na moři z veliké dálky.

   Gambiery byly osídleny Polynésany v 10.-13. století ve třech vlnách. Žili si zde asi celkem spokojeně, dokud nepřišli Evropané. První běloch, který proplul okolo, byl v roce 1797 kapitán James Wilson se svou lodí Duff. Wilson pojmenoval souostroví po svém nadřízeném, admirálu Gambierovi, zatímco nejvyšší hora souostroví nese název Wilsonovy lodi.Teprve v roce 1826 však první Evropan vstoupil na půdu ostrovů. Byl jím Brit Beechey.

   V roce 1834 přišel na Mangarevu fanatický francouzský katolický misionář Honoré Lavala začaly se dít věci. Se svým pomocníkem Françoisem Caretem obrátili brzy všechny domorodce na křesťanství. Laval se stal prakticky jediným vládcem Gambier. Polynésané byli nuceni stavět kolosální stavby, z nichž největším Lavalovým „úspěchem“ je bezesporu katedrála svatého Michala (Cathédrale Saint-Michel) ve městě Rikitea. Tento pomník Lavalovy megalomanie stojí na ostrově dodnes. Katedrála je 54 metrů dlouhá a vejde se do ní 2,000 věřících, čili téměř dvakrát tolik, než mají dnes Gambiery obyvatel. Pravda, v době Lavalova příjezdu měly ostrovy 5,000 – 6,000 obyvatel, ale  o půl století později, v roce 1887, klesl počet obyvatel na 463 a od té doby stoupá jen pomalu. Laval patrně neudřel většinu lidí k smrti, i když práce na stavbách musela být jistě těžká. Více zhouby asi vykonaly nemoci, které sem Evropané zavlekli. Laval ovšem systematicky ničil domorodé „pohanské“ svatyně a další upomínky na původní polynéskou kulturu až do roku 1871, kdy konečně z Gambier odešel na Tahiti do exilu. Laval s Caretem se pokusili rozšířit katolické křesťanství na Tahiti už mnohem dříve, v roce 1836. Na Tahiti tehdy převažovalo protestanství, dovezené sem pro změnu britskými misionáři. Oba fanatici však byli na ostrově zadrženi a deportováni, což se Francii stalo roku 1842 záminkou, aby na Tahiti vojensky zasáhla a učinila ostrov později svým protektorátem. Francie také v roce 1844 vyhlásila protektorát nad samotnými Gambierami a roku 1881 je formálně anektovala.

   Gambiery jsou z hlediska celé Polynésie souostrovím dosti odlehlým a mnoho turistů sem nezavítá. Jsou však poměrně oblíbenou destinací jachtařů, kteří jedou po podobné trase jako my. Na Pitcairn je to odsud daleko blíž než do Papeete a Gambiery jsou považovány za jedno z nejbezpečnějších kotvišť celé Francouzské Polynésie.

Gambiery – naše plavba a pobyt

   Ve čtvrtek 8. července 2010 večer jsme se na Pitcairnu rozloučili s posádkou české jachty Altego a o několik  okamžiků později jsme zvedli kotvy i my. Bylo 23:00, čili jsme jen tak tak splnili nezbytnou podmínku všech pověrčivých námořníků, že v pátek se zásadně nevyplouvá, a vyrazili jsme směrem na západ. Naším cílem bylo 290 námořních mil vzdálené souostroví Gambiery.

   Naše loď plula celkem bez problémů západním směrem. Připomínali jsme trochu filiálku firmy „Hujer – ovoce + zelenina“. Pravda, zeleniny na lodi moc nemáme, zato ovoce jsme nabrali na Pitcairnu neúrekom. Něco nám dala Brenda a zbytek jsme si na ostrově natrhali sami. A tak vezeme maracuju (česky mučenka, anglicky passion fruit, latinsky Passiflora edulis) – velmi dobré ovoce, ze kterého se třeba v Brazílii vyrábí výborné džusy), mandarinky, pomeranče, grepy, papáju, banány a to nám ještě zbylo pár kokosových ořechů z Hendersonu. Kurděje tedy určitě nedostaneme, spíše nám hrozí hypervitaminóza J.

  1. července ráno jsme shlédli zatmění slunce. Toto zatmění bylo dokonce úplné, bohužel však ne zrovna v té části Pacifiku, ve které jsme se momentálně nacházeli. Nejlepší viditelnost byla na Velikonočním ostrově, kde jsme však nemohli čekat tak dlouho. A tak jsme v hlavní fázi viděli zakrytých necelých 90% slunečního kotouče. Celé zatmění trvalo necelé čtyři hodiny.

   Gambiery jsou prvním souostrovím na naší plavbě, které již leží v tropech. Alespoň astronomicky to platí určitě, protože za tropy se obvykle považuje území, ležící mezi obratníky Raka a Kozoroha. A my jsme obratník Kozoroha překročili směrem na sever právě 11. července 2010 někdy kolem poledne. Před polednem jsme zároveň poprvé spatřili i samotné Gambiery. Nejdříve byl asi ze vzdálenosti 35 námořních mil vidět největší a hlavně nejvyšší ostrov Mangareva a teprve později se postupně zviditelňovaly další ostrovy. Celé souostroví je sopečného původu a tak mají ostrůvky hornatý ráz. Sopečných ostrovů je odhadem tak deset a dále jsou zde menší korálové ostrůvky. Po pravé straně lodi jsme v dálce dokonce zahlédli vrcholky palem, zdánlivě čouhající přímo z vody – korálové ostrůvky pokryté pískem jsou tak ploché, že samotná souš nebyla vůbec vidět. Jelikož jsme přijeli k večeru, zakotvili jsme na jednu noc u neobydleného ostrůvku Makaroa.

   Ráno jsme popojeli asi 7 námořních mil a hodili jsme kotvu u ostrova Mangareva, hned vedle lodi Altego, která zde přistála o den dříve. Celkově jsme z Pitcairnu až do Rikitea upluli vzdálenost 312 námořních mil, tentokrát jsme tedy téměř nekličkovali. Kromě našich dvou českých jachet tu kotví ještě asi tři jiné, další jsme pak zahlédli u dalších ostrovů. Naše kotviště je hned u hlavního města Gambier jménem Rikitea. Prvního dne odpoledne jsme si zběžně prohlédli městečko. Spíše se jedná o velikou vesnici, které dominuje katedrála. Ani mi nepřišla moc vysoká, zato je však hodně dlouhá. Bohužel se do ní nedalo vstoupit, protože v době naší návštěvy zrovna procházela rozsáhlou rekonstrukcí. Všude jsou pěkné domky, okolo nichž roste spousta květin a ovocných stromů. Životní úroveň většiny obyvatel bude asi docela slušná. Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele je ve Francouzské Polynésii srovnatelný s Českou republikou, o žádnou chudou zemi se tedy rozhodně nejedná. To spíše my jsme chudí námořníci… Dále je zde pošta, policejní stanice (kam nás Ondra šel přihlásit, protože kapitanát tu nemají), jakési kulturní středisko a velký hangár, který slouží zřejmě hlavně ke sportovním účelům, nyní je tu však provizorní kostel, dokud je katedrála v rekonstrukci. Ještě jsem šel kousek dál po silnici, kde je hřbitov a hrobka nějakého místního krále, který se jmenoval Maputeoa Gregoire a zemřel v roce 1857. Na hřbitově je docela zajímavé číst si místní polynéská jména. Obyvatelstvo tvoří v drtivé většině Polynésané, bělochů (Francouzů) tu žije jen málo.

   Bohužel nikdo z nás neumí francouzsky a domorodci neumí anglicky, takže domluva byla složitá. Oficiálním platidlem je polynéský frank. Mají zde opravdu krásné mince i bankovky. V Rikitea není žádný bankomat, takže jsem byl zase bez peněz, protože jsem měl pouze platební kartu. Na poště lze vyměnit eura a americké dolary. Kurs za dolar: 1 USD = 90 F (polynéských franků), takže zhruba platí, že 1 Kč = 5 F. Ceny jsou zde velmi vysoké. Jediné, co je dost levné, jsou bagety, které se pečou v místní pekárně. Jedna dlouhatánská  bageta stojí 70 F. Internet stojí 650 F na hodinu, takže jsem si nechal zajít chuť. V krámcích pak prodávají různé konzervy a nápoje, vše mnohonásobně dražší než v Čechách. Tak například 1.5-litrová láhev Cocas-Coly stojí 500 franků… Pořád doufáme, že někde v Papeete v supermarketu bude alespoň o trochu levněji. První celý den na Gambierech jsme zakončili na jachtě Altego, kde se povídalo a povídalo a trochu i popíjelo (mj. Jardova slivovice, neb všichni Altegáci jsou z Moravy). Kotvení v Rikitea bylo první den velmi klidné, další dny ale začalo více foukat, a tak jsme opět museli v noci držet kotevní hlídky.

   Další den jsem se ráno vypravil na procházku po ostrově. Šel jsem tak dlouho jedním směrem, až jsem došel na konec cesty, která končila v lese. Les tu má chvílemi pralesovitý ráz, jindy však v něm rostou hlavně borovice, skoro jako u nás doma. V lese se volně potulují kohouti, slepice a domácí růžovoučká prasata. Celou cestu tam a zpět mě provázela fenka, která se mě chytla hned v Rikitea. Tu ohromně bavilo prohánět po lese kohouty a slepice. Zdejší drůbež vypadá úplně stejně jako ta u nás, je však pravděpodobně nadána nadpřirozenými schopnostmi. Umí totiž létat, a jak! Ne jako u nás, kde kohout občas popolétne pár kroků. Naskytl se mi tedy asi takovýto pohled: „moje“ fenka vpadne do křoví, chvíli je slyšet zděšené kokrhání, načež vzápětí vidím kohouta, jak letí pralesem v asi dvacetimetrové výšce. Za chvíli ho následuje slepice, přičemž oba přistáli zřejmě o několik set metrů dále. Není tedy slepice jako slepice… Cestou jsem také minul několik ruin, které zde zbyly ještě z dob působení šíleného pátera Lavala. Většina z nich je opatřena cedulí s názvem a pohled na zbytky zdiva, porostlého travou a kapradím, nepostrádá jistou romantiku. Nejzajímavější (kromě katedrály ve městě ovšem) je zřícenina konventu, ve kterém jsou dokonce lavice, takže se tu asi konají i bohoslužby, přestože konvent má děravou střechu. Místo oltáře tu pak stojí malá soška světce, ke které místní lidé dávají milodary. Mistička tak byla plná drobných, byl v ní ale i stroužek mandarinky a nějaký dobrák sem dal i staré kopačky a džíny – zřejmě dar pro ty nejchudší… Jinak v Rikitea a okolí roste plno různých plodů. Banánovníky, jackfruity (též zvané breadfruity neboli chlebovníky), pomeranče a grepovníky. Zdejší grepy jsou velikánské a velmi dobré. Ráno jsem také zahlédl místní Polynésany, chystající se na letiště. To leží na plochém ostrůvku poblíž Mangarevy a pasažéři jedou na letiště lodí. Letadla odsud létají do Papeete a lety provozuje společnost Air Tahiti.

   Ve středu 14. července je státní svátek Francie – výročí dobytí Bastily a začátku Velké francouzské revoluce. A i když Francouzská Polynésie není přímo Francie, slaví se zde tento svátek také. V 10:00 byla zahájena slavnost zahájena před místním kulturním centrem. Nějaká paní (starostka?) přednesla projev ve francouzštině (rozuměl jsem z něj jen poslední větu – „Ať žije Francie!“). Poté byly na žerď slavnostně vytaženy tři vlajky – Francie, Francouzské Polynésie a Gambier. Následovalo vystoupení dětí ve věku cca 6-14 let, které zatancovaly typické polynéské tance, zatímco dospělí jim k tomu hráli do rytmu. Zvláště nejmenší tanečnice se vyznamenávaly a člověk se neubrání pocitu, že tanec mají zakódován v genech. Dospělé tanečnice a tanečníci bohužel nebyli přítomni, neboť odjeli reprezentovat svůj ostrov na velkou taneční soutěž na Tahiti, kde se sjedou na francouzský státní svátek soubory z celé Francouzské Polynésie. Po tanečním vystoupení se rozdávalo malé pohoštění, z něhož se mi podařilo ukořistit několik zákusků a především ledově vychlazenou třetinkovou láhev Heinekenu. Ani nevím, kdy jsem naposledy pil tak dobré vychlazené pivo… Po slavnosti jsem se vydal na druhou stranu ostrova. Cestou jsem objevil odbočku na nejvyšší horu ostrova Mont Duff a tak jsem se rozhodl, že na něj vylezu. Cesta byla docela dobře značena, ale na jedné rozdvojce nebylo jasné, kam odbočit, takže jsem nakonec vylezl na druhou nejvyšší horu ostrova  Mont Mokoto (425 m.n.m.), která leží kousek vedle Mont Duffu. Obě hory tvoří jakási dvojčata, která jsou spojena ostrým hřebenem. Opět se mě chytil nějaký místní pes a celý výstup mě doprovázel až na vrchol. Hora Mont Mokoto je neskutečně špičatá. Z jedné strany je dosti strmá a z druhé úplně kolmá. Seshora byl nádherný výhled na celou Mangarevu, jejíž tvar je dosti protáhlý, a na ostatní ostrovy, přičemž byla jasně vidět i dlouhá útesová bariéra, obklopující celé souostroví. Večer jsme se ještě jednou my i posádka z Altega vydali ke kulturnímu centru, ale kromě toho, že se tam opíjeli místní výrostci, se nic zajímavého nedělo, takže jsme raději strávili poslední společný večer na palubě Altega.

   Původně jsme chtěli být na Gambierách tak týden, ale tři celé dny pobytu nakonec bohatě stačily. Po pravdě řečeno, ostrov Mangareva nás lehce zklamal. Je tu hezky, ale více jsme si slibovali od slavností, které se konají právě okolo 14. července na státní svátek Francie. Bohužel, mnoho obyvatel odjelo na již zmíněný festival na Tahiti, a tak byl program oslav poměrně chabý. Čtvrtý den jsme tedy zvedli kotvy a vyrazili jsme na ostrov Hao v souostroví Tuamotu, který leží zhruba v polovině cesty mezi Gambierami a Tahiti. Posádka Altega vyplula několik hodin před námi a jelikož její cíl je stejný jako náš, doufáme, že se s nimi ještě potkáme, i když oni mají znatelně rychlejší loď. Slíbili nám ale, že na nás na Hao počkají.

Jak se Vám líbí tento článek?

Poslední aktualizace:

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní.

    Petr Daubner napsal celkem 866 článků. Zobrazit všechny články autora Petr Daubner

    3 komentáře: „Gambiery – Vstupní brána do Francouzské Polynésie

    • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

      Reagovat
    • zdravim ze studeny zamraceny a trochu destivy Prahy….jooo,tak Polynesie…tak to bych si nechal libit….;-))) asi zacnu setrit…..;-)))

      Reagovat
    • Tak to já jsem si už ušetřila. Právě pročítám články, abych věděla co všechno uvidím. Je to dálka 20000 km a je to jednou za život, musí to být plné nezapomenutelných zážitků. Vybrala jsem si cestovní kancelář Avetour. Mají skvělý program a zajišťují komplexní služby.

      Reagovat

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.