Andrej Sacharov

Od | Duben 24, 2018

Poslední aktualizace:

Andrej D. Sacharov

(*21.5.1921)

   Když začali hrát sovětskou hymnu, povstalo dva tisíce delegátů jako jeden muž. Jen jeden zůstal na protest na svém místě. Pro svou odvahu, charakter a odborný profil vědce by byl v normální zemi ctěn, v SSSR ho však považovali za nutné umlčet. Atomový fyzik, obránce pronásledovaných, nositel Nobelovy ceny míru. Andrej Dmitrijevič Sacharov.

 

„Narodil jsem se 21. května 1921 v Moskvě. Můj otec byl profesorem fyziky, známým autorem učebnic, sbírky úloh a populárněvědeckých knih. Dětství jsem strávil ve velkém komunálním bytě, kde však většinu místností obývaly rodiny našich příbuzných a jenom část lidé cizí…“

 

„Můj otec hrál dobře na klavír, nejčastěji Chopina, Griega, Beethovena, Skrjabina. Za občanské války si vydělával na živobytí tím, že hrál na klavír při promítání němých filmů. Duší rodiny byla, jak dnes na to s vděčností vzpomínám, moje babička Marie Petrovna, která zemřela před válkou ve věku 79 let. Na mne mělo rodinné prostředí zvlášť velký vliv, protože během prvních školních let mne vyučovali doma…“

 

„V roce 1938 jsem s vyznamenáním dokončil školu a vzápětí jsem vstoupil na fyzikální fakultu Moskevské univerzity. Tu jsem rovněž absolvoval s vyznamenáním, už za války, v roce 1942, ato v Ašchabádu, kam jsme byli evakuováni… V září 1942 jsem byl poslán do velkého vojenského závodu na Volze, kde jsem pracoval jako inženýr – vynálezce až do roku 1945.“

 

„Od roku 1945 jsem pracoval jako aspirant Lebeděvova fyzikálního ústavu Akademie věd SSSR… V roce 1948 jsem byl zařazen do vědeckovýzkumné skupiny pro vypracování projektu termojaderné zbraně… Během dalších dvaceti let jsem pracoval v podmínkách přísně tajného režimu a mimořádného pracovního vypětí nejprve v Moskvě a později ve speciálním vědeckovýzkumném středisku na utajeném místě. Tehdy jsme byli všichni přesvědčeni, že tato práce je životně důležitá pro rovnováhu sil ve světě, a grandióznost tohoto úkolu nás uchvacovala… Já i ostatní jsme mysleli, že jedině tak lze zabránit třetí světové válce.“

 

„V letech 1953-1968 prošly mé společenskopolitické názory velkými změnami. Konkrétně už v letech 1953-1962 byla má účast na evoluci termojaderné zbraně, na přípravách a realizaci termojaderných zkoušek provázena stále palčivějším vědomím morálních důsledků této činnosti. Od konce padesátých let jsem se začal aktivně zasazovat o to, aby byly zastaveny nebo aspoň omezeny zkoušky jaderných zbraní. V roce 1961 jsem se kvůli tomu dostal do konfliktu s Chruščovem… Byl jsem jedním z iniciátorů uzavření moskevské smlouvy z roku 1963 o zákazu zkoušek v trojím prostředí (tj. ve vzduchu, ve vodě a v kosmu).“

 

„Sacharov je dobrý vědec, ale my jsme specialisté na lsti v zahraniční politice. Existuje pouze naše síla a dezorientace nepřítele. Nemůžeme říci nahlas, že provádíme politiku z pozice síly, ale tak to musí být. Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov…“  (Chruščov na setkání s atomovými fyziky, léto 1961)

„Na měsíc svolali do Leningradu velkou skupinu nejlepších absolventů nejrůznějších vysokých škol, samozřejmě komsomolců. Luxusně je ubytovali, krmili, napájeli a bavili v nejvybranějších podnicích, všechno zdarma. A pak jim srozumitelně naznačili: chcete tak žít stále? Vstupte na Vysokou školu politickou a i ten nejméně schopný se stane alespoň druhým tajemníkem krajského výboru!“

 

„Z let 1966-1967 pocházejí má první prohlášení na obranu reprimovaných osob. V roce 1968 jsem pocítil potřebu rozvinout své názory co nejotevřeněji a co nejupřímněji v obsáhlém vystoupení. Tak vznikla stať Úvahy o pokroku, mírové koexistenci a intelektuální svobodě. Na celkovém ladění této práce se podepsala doba jejího napsání – první výhonky „pražského jara“… Ale i mnozí z těch, kdo se mnou vcelku sympatizovali, považovali mé myšlenky za velmi naivní a nereálné fantazírování…“

 

„Hluboké myšlenky se objevují jen v diskusi, jen při střetání s námitkami, jen při potenciální možnosti vyslovovat nejen ideje správné, ale i pochybené. To bylo jasné už starořeckým filozofům a stěží o tom někdo pochybuje dnes. Avšak po padesáti letech absolutní jedinovlády nad mozky celé země se naše vedení, jak se zdá, bojí dokonce i jen náznaku takové diskuse…

  Strana pracující s takovými metodami přesvědčování a výchovy si stěží může činit nárok na roli duchovního vůdce lidstva.“   (z Úvah o pokroku, červen 1968)

 

„Dnes je klíčem k pokrokové přestavbě státních systémů v zájmu lidstva intelektuální svoboda. To pochopili zejména v Československu a my bychom rozhodně měli jejich smělou a pro osudy socialismu i všeho lidstva velmi cennou iniciativu podporovat (jak politicky, tak v první fázi i zvýšením hospodářské pomoci).“  (tamtéž)

 

„Od roku 1970 stojí v popředí mého zájmu obrana lidských práv, obrana lidí, kteří se stali oběťmi politického pronásledování… Po uveřejnění mých Úvah v zahraničí jsem byl v červenci 1968 odstaven od utajovaných prací a zbaven privilegií sovětské nomenklatury. Od roku 1972 tlak na mne i na mé blízké neustále sílil a stále častěji jsem se dovídal i o přibývajících represích mimo mne, takže bylo zapotřebí takřka denně vystupovat na něčí obranu…“

 

„Naše společnost je infikována apatií, pokrytectvím, přízemním egoismem, utajovanou brutalitou. Většina představitelů jejích vedoucích vrstev houževnatě lpí na svých zjevných i skrytých výsadách a je naprosto lhostejná k porušování lidských práv, k zájmům pokroku i k bezpečnosti a budoucnosti lidstva… Opilství u nás dosáhlo rozměrů celonárodní pohromy a je jedním z příznaků morální degradace společnosti, která upadá stále víc do stavu chronické otravy alkoholem.

  Pro duchovní zdraví naší země je nezbytné odstranit všechno, co naše lidi nutí k přetvářce, k bezpáteřnému přizpůsobování, pěstuje v nich pocity bezmocnosti, neuspokojenosti a rozčarování…“  (z doslovu k Memorandu adresovaného Brežněvovi, červen 1972)

„Dobře známe roli vojenskoprůmyslového komplexu v politice USA. Méně toho však víme o působení týchž faktorů v SSSR a v ostatních socialistických zemích. Přitom je třeba podotknout, že v žádné jiné zemi nedosahuje podíl vojenských výdajů takové výše jako v SSSR (více než 40 % z celkového státního rozpočtu).“  (tamtéž)

„Solženicynova mimořádná, výjimečná role v duchovních dějinách naší země je spjata s nekompromisním, přesným a hlubokým vylíčením neslýchaných útrap lidí a zločinů režimu, nemajících co do míry své krutosti a zároveň utajenosti obdoby. Tato Solženicynova role se velmi výrazně projevila už v jeho novele Jeden den Ivana Děnisoviče a později v objemné knize pod názvem Souostroví GULAG, před níž se s úctou skláním.“  (O dopisu Alexandra Solženicyna „Vůdcům Sovětského svazu“, 3.4.1974)

„Stejně jako Solženicyn považuji i já všechny ty úspěchy, jimiž se naše propaganda tak ráda holedbá, za nicotné ve srovnání s důsledky neúměrné dřiny, duchovního úpadku i se škodami napáchanými ve vzájemných vztazích mezi lidmi, v lidských duších.“  (tamtéž)

„Náš staletý otrocký, patolízalský duch spojený s pohrdáním cizinci, „jinorodci“ a „jinověrci“, je podle mého názoru naší největším neštěstím a ne národním zdravím. Jedině v demokratických podmínkách se může rozvinout národní povaha schopná rozumné existence ve stále komplikovanějším světě.“  (v opozici vůči Solženicynovi, tamtéž)

„Lidstvu hrozí úpadek osobní i státní morálky, projevující se v mnoha  zemích už dnes hlubokým rozkladem základních ideálů práva a zákonnosti, konzumním egoismem, všeobecným růstem zločinnosti, nacionalistickým a politickým terorismem, který je už dnes celosvětovou pohromou, zhoubným rozšířením alkoholismu a narkomanie. Příčiny těchto jevů jsou v různých zemích poněkud odlišné. Přesto se mi však zdá, že nejskrytější, nejzákladnější příčinou je absence vnitřních duchovních hodnot, jež vede k tomu, že je osobní morálka a odpovědnost zatlačována do pozadí nebo vůbec potlačována…“  (Svět za půl století, 1974)

„Značný díl odpovědnosti za tento stav mají i socialistické země. Jsem nucen to na tomto místě konstatovat, protože část této odpovědnosti doléhá i na mne osobně jako na občana nejvlivnějšího socialistického státu. Státněstranický monopol ve všech sférách ekonomického, politického, ideologického i kulturního života; nepřekonaná zátěž utajovaných krvavých zločinů nedávné minulosti;  permanentní potlačování stoupenců odlišných názorů, pokrytecká sebechvála, dogmatická a často nacionalistická ideologie; uzavřenost tohoto společenského systému…vytváření egoistické, amorální, samolibé a pokrytecké vládnoucí byrokratické třídy – to všechno nastoluje situaci, která je nejenom nepříznivá pro obyvatele těchto zemí, ale i nebezpečná pro všechno lidstvo.“  (tamtéž)

„Perspektivně, možná za víc než padesát let, předpokládám vytvoření takové celosvětové informační soustavy, která umožní, aby se kdokoli v kterémkoli okamžiku dověděl obsah té či oné knihy, vydané kdykoli a kdekoli, obsah kteréhokoliv článku, získání kterékoli informace… Už i jen částečná realizace tohoto projektu bude mít hluboký vliv na život každého člověka, na jeho odpočinek, na rozvoj jeho individuálních uměleckých zájmů. Na rozdíl od televizoru, který je pro mnoho našich současníků hlavním zdrojem informací, bude celosvětový informační systém umožňovat každému jednotlivci maximálně svobodný výběr informací, ale zároveň vyžadovat maximální individuální kontrolu.“  (v předtuše Internetu, tamtéž)

„Rovněž si zachová svůj význam i kniha, osobní knihovna – právě proto, že jsou v nich uloženy výsledky osobní, individuální volby, ale také vzhledem k jejich kráse a tradičnosti v dobrém smyslu tohoto slova. Kontakt s uměním a s knihovnou zůstane provždycky svátkem.“

 

„Toto dogma (= o výjimečnosti sovětského systému) se omílá tím vytrvaleji, čím zřetelnější je naprostý krach většiny jeho tezí. Nemůže obstát vedle vyspělých kapitalistických zemí, a tak propaganda a hypnóza slepé víry jsou jednou z příčin bezprecedentní uzavřenosti sovětské společnosti… Ve znamení víry v mimořádné světové poslání SSSR plynula desetiletí nejhrubšího násilí, které západní liberálové neviděli – příčinou byla u jedněch naivita, u druhých lhostejnost, u třetích cynismus…

  G.B.Shaw označil zprávy o hladu v SSSR za přehnané fámy – nikde prý se tak výborně nenajedl jako v SSSR. To řekl v době, kdy hlídky NKVD z kulometů střílely po dětech umírajících hladem, když se pokoušely překročit hranice…“   (Naše země a svět, 1975)

„Zvlášť kuriózní je, když při tak bohatých surovinových zdrojích, po 58 letech gigantického úsilí, z nichž 30 let proběhlo v mírové době, tu není ani náznak nejvyšší životní úrovně na světě. Žádný dělník v kterékoliv kapitalistické zemi…by nedělal za naši mzdu a s naší úrovní sociální ochrany.“  (tamtéž)

„V SSSR je minimální měsíční plat 60 rublů a průměrný plat 110 rublů. Co do kupní síly minimální plat přibližně odpovídá 30 dolarům za měsíc, průměrný plat 55 dolarům. Porovnejte si tyto cifry s americkým standardem: 600 nebo 800 dolarů za měsíc je průměrný plat, příjem 400 dolarů za měsíc pro rodinu s dvěma dětmi je práh chudoby. Při menším příjmu stát poskytuje zvláštní podpory, o nichž se sovětskému občanovi nemůže ani zdát… Výrobky odpovídající kvalitativně západnímu standardu se u nás prodávají jen na černém trhu, a to víc než za dvojnásobek státních cen…“

„Sovětský občan byl zrozen totalitní společností a prozatím je i její hlavní oporou. A já se jen modlím, aby únik z této historické slepé ulice nebyl provázen takovými gigantickými otřesy, o jakých zatím nemáme představu. Proto jsem stoupencem evoluce, reforem.“

 

„Sovětská strana při všech jednáních o odzbrojení vždy zůstávala neústupná v otázkách kontroly. Má to mnoho důvodů – je to uzavřenost sovětské společnosti, tradiční (a dnes nesmyslná špionománie, tendence blufovat, tj. vytvářet dojem větší síly, než je ve skutečnosti) tendence využít výhody momentu překvapení. Proti této sovětské neústupnosti musí Západ nasadit tvrdší kurs, podložený reálnou silou a dobrou vůlí.“

 

„Mnozí nespokojenci s účastí USA ve vietnamské válce naprosto ignorovali skutečnost, že válka začala v důsledku přímého vojenského porušení Ženevské dohody, že po celá ta léta docházelo k vojenskému, ekonomickému a politickému vměšování SSSR a Číny… Byla ignorována skutečnost, že zvěrstva se páchala na jedné i druhé straně, přehlížela se úděsná fakta o masových vraždách a systematických únosech vesničanů, kteří údajně dost nepodporovali partyzány nebo pomáhali nepříteli apod. Patřičného docenění se nedostalo obrovské zásluze Spojených států, které svou věrností spojeneckým závazkům přispěly k záchraně pocitu jistoty v celém protikomunistickém světě.“

 

„V roce 1975 mi byl udělen titul laureáta Nobelovy ceny míru. Považuji to za velkou poctu pro sebe i za uznání zásluh celého hnutí na obranu lidských práv v SSSR. V lednu 1980 jsem byl zbaven všech sovětských státních vyznamenání a vypovězen do města Gorkij, kde žiji (=psáno 1981) téměř v úplné izolaci a pod nepřetržitým dozorem. Tento akt úřadů je zcela nezákonný, je to jeden z článků stupňujících se politických represí v naší zemi v posledních letech.“

 

Podruhé za pětasedmdesátiletou historii Nobelovy ceny míru si ji laureát nemohl převzít cenu z rukou norského krále osobně. Prvně se tak stalo v roce 1935, kdy byla udělena známému německému pacifistovi Carlu von Ossietzkému, vězněnému v koncentračním táboře.

  Leonid Iljič Brežněv tak opět zařadil svou zem do vybrané společnosti.

 

„Jsem přesvědčen, že není myslitelné dosáhnout mezinárodní důvěry, vzájemného porozumění, odzbrojení i mezinárodní bezpečnosti bez otevřenosti, svobody informací, svobody názorů, svobody výjezdů a svobodné volby země, kde chce člověk žít. Jsem přesvědčen, že svoboda myšlení spolu s dalšími občanskými svobodami je základem vědeckotechnického pokroku a zárukou, že jeho úspěchy nebudou zneužity proti lidstvu.“  (z projevu při udělení Nobelovy ceny, prosinec 1975)

„Nesnesitelné je vědomí, že ve chvíli, kdy jsme se shromáždili v této síni k slavnostními obřadu, vězni trpí naprostým nedostatkem bílkovin a vitamínů ve výživě, nemají léky (je zakázáno vitamíny a léky do věznic a táborů posílat), hroutí se galejnickou dřinou, umírají v ponurých kobkách zimou, vlhkem a vyčerpáním. O svou lidskou důstojnost, za své přesvědčení jsou nuceni zoufale bojovat s mašinérií převýchovy, která chce vlastně zlomit jejich ducha. Poměry ve věznicích a táborech se před světem úzkostlivě utajují a tisíce lidí strádají za to, že toto tajemství porušili… CO je však ze všeho nejstrašnější – peklo speciálních psychiatrických ústavů Dněpropetrovska, Syčevky, Blagověščenska, Kazaně, Čerňachovska, Orlu, Leningradu, Taškentu…

  Prosím, abyste přijali s pochopením, že všichni ti vězňové si se mnou stejnou měrou zaslouží poctu Nobelovy ceny míru.“  (tamtéž)

„Nemůžeme jinak než vyjádřit své rozpaky a rozhořčení v souvislosti s tím, že Výbor norského parlamentu pro udělování Nobelových cen udělil Cenu míru akademiku Sacharovovi, který svou činností podkopává věc míru, mírových rovnoprávných vztahů mezi národy a podněcuje nedůvěru mezi národy.

  Sacharov neustále bojuje na straně těch, kdo svou agresivní činností už nejednou přivedli mezinárodní napětí až po samu mez…

  Pod záminkou boje za lidská práva vystupuje Sacharov jako odpůrce sovětské mírumilovné zahraniční politiky a našeho socialistického zřízení. Pomlouvá velké politické, ekonomické, sociální a kulturní vymoženosti sovětského lidu…

  Sovětští vědci soudí, že udělení Nobelovy ceny akademiku Sacharovovi má charakter nedůstojné provokace, je výsměchem ušlechtilým a nám všem drahým idejím humanismu, míru, spravedlnosti a přátelství mezi národy všech zemí.“  (z prohlášení 72 členů Akademie věd SSSR)

„V posledních letech vyrůstali pseudobojovníci za mír jako houby po dešti.

  Co všechno jste tu jen nažvanil!

  Cožpak nejste s to rozpoznat, kde je pravda a kde je lež?

  Mne, který jsem žil v Sovětském svazu, tak snadno nenapálíte. Lžete, pane Sacharove!

  Udělení ceny míru tomuto zavilému stoupenci amerického imperialismu je záměrnou politickou akcí těch sil v naší zemi, které bojují proti míru a společenskému pokroku v naší části světa.“  (z článku Lžete, pane Sacharove! Rudé právo, 16.1.1976)

„Svými výroky se ztotožňuje s nejreakčnějšími imperialistickými kruhy aktivně bojujícími proti tendenci k mírovému soužití zemí s odlišným společenským zřízením, proti linii naší strany a státu směřující k rozvoji vědecké a kulturní spolupráce, k upevnění míru mezi národy. Tak se A.D.Sacharov stal fakticky nástrojem nepřátelské propagandy vůči Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím…

  Vyjadřujeme rozhořčení nad prohlášením akademika A.D.Sacharova a rozhodně odsuzujeme jeho činnost, hanobící čest a důstojnost sovětských vědců. Doufáme, že se akademik Sacharov zamyslí nad svým jednáním.“  (z prohlášení 40 členů Akademie věd SSSR, Pravda 28.8.1977)

„Nesouhlasím s názorem, že trest smrti zastrašuje potenciální zločince. Jsem přesvědčen o opaku: krutost plodí krutost…

  Zvlášť naléhavé je zrušení trestu smrti v takové zemi, jako je naše, kde neomezeně panuje státní moc a nekontrolovatelná byrokracie, kde je běžným zvykem přehlížet zákon i morální principy. Dosud nám nezmizelo z paměti, jak se tu po několik desetiletí odehrávaly masové popravy nespravedlivě odsouzených (a ještě větší množství lidí zahynulo bez jakéhokoliv soudu). My všichni však stále ještě žijeme v mravní atmosféře vytvořené touto epochou.“  (z dopisu Organizačnímu výboru sympozia k otázce trestu smrti, 19.9.1977)

„Vznikla kastovní, hluboce cynická a podle mého nebezpečná (pro sebe i pro lidstvo) velká totalitní mocnost, řídící se dvěma zásadami – zločineckým „oko za oko, zub za zub“ a životní kvazimoudrostí „hlavou zeď neprorazíš“. Pod tímto zdánlivě nehybným povrchem se skrývá masová krutost, nezákonnost, naprostá bezprávnost řadových občanů a bezbřehá svévole mocenských orgánů jak k vlastnímu národu, tak k celému světu, neboť to jsou spojité nádoby. A pokud tento stav existuje, nikdo ani u nás, ani ve světě se nesmí nechat bezstarostně ukolébat.“  (Obavy a naděje, 1977)

„Je nutné si uvědomit, že opravdové uvolnění mezinárodního napětí se nemůže obejít bez hlubokých vnitřních změn v SSSR, neboť bez nich by dohody o odzbrojení byly jen cárem papíru.“  (tamtéž)

„Zásluhou mnohých statečných lidí proniklo ven dost informací o pošlapávání lidských práv v zemích východní Evropy. V Československu byl vydán významný programový dokument Charta 77. Tato země se už v roce 1968 pro nás stala inspirujícím příkladem smělých a krajně nezbytných reforem, pak se hrdinsky postavila na odpor proti vpádu Sovětského svazu a jeho partnerů. Hnutí za lidská práva se šíří ve všech zemích východní Evropy. Je podporováno všemi vrstvami obyvatelstva, rozhořčenými bezohledným diktátem Sovětského svazu, a do jisté míry se opírá o demokratické a kulturní tradice, pramenící z jejich historické polohy mezi Západem a Východem. Velké zásluhy má v tomto zápolení i katolická církev.“

 

„Když západní země a jejich političtí vůdci začínají dialog s představiteli socialistických států, ve skutečnosti nezastupují jen své národy, ale i ty, kteří byli zbaveni hlasu ve své zemi.

  Jako motto k této studii jsem zvolil slova laureáta Nobelovy ceny míru Martina Kinga: „Nespravedlnost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém světě.“

 

„22.ledna 1980 se nám najednou postavilo do cesty auto státní automobilové inspekce… Do auta vlezli dva lidé v uniformě. Ukázali mi rudé knížky a řekli, že jsou z ministerstva vnitra. Přitom jsem si všiml, že je na obou stranách zastaven provoz a my zůstali na Krasnocholmském mostě zcela osamoceni… Přijeli jsme na prokuraturu a prokurátor Rekunkov mi tam oznámil, že jsem podle usnesení prezídia Nejvyššího sovětu zbaven všech svých vyznamenání… Napsal jsem, že odmítám vyznamenání vrátit, že to považuji za bezdůvodné. Řekl, že kompetentní orgány přijaly rozhodnutí o mém vypovězení do města Gorkij (později mne pořád ujišťovali, že to je usnesení prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, ten doklad jsem však nikdy neviděl). Rovněž jsem neviděl žádný doklad, podle něhož mne o šest let později vrátili z Gorkého do Moskvy.“

 

„Sacharov, Andr. Dm. (nar. 1921),

sov. fyzik, akad. AV SSSR (1953).

Zákl. práce z teoret. fyziky.

V posl. letech se přestal věnovat věd. činnosti.“  (Sovětský encyklopedický slovník, 1980)

 

„I když slovy byly Stalinovy činy oficiálně odsouzeny, rozsah stalinských zločinů a jejich konkrétní podoby se před lidem pečlivě tají a ti, kdo je odhalují, jsou pronásledováni za křivé nařčení. Teror a hlad v období kolektivizace, vražda Kirova a likvidace kulturních, občanských, vojenských a stranických kádrů, genocida při přesídlování „potrestaných“ národů, galejnické pracovní tábory, kde zahynulo mnoho miliónů lidí, koketování s Hitlerem, které se změnilo v národní tragédii, represe proti zajatcům, protidělnické zákony, vražda Michoelse a obnovení státního antisemitismu, všechny tyto vředy se musí s konečnou platností rozříznout. Národ bez historické paměti je odsouzen k degradaci…“  (z otevřeného dopisu prezidentovi Akademie věd A.P.AlexandrovoviGorkij 20.10.1980)

 

„Domnívám se, že by bylo přirozené, aby Akademie věd vědce pronásledované represáliemi chránila, a ne aby se dopouštěla ústy svého prezidenta pomluv na jejich adresu. Ale můj případ se vyznačuje tím, že úřady v něm odhodily dokonce i tu mizernou imitaci zákonnosti, kterou předstíraly při stíhání odlišně smýšlejících osob během posledních let…

  U mých dveří celých 24 hodin denně stojí milicionář, každý můj návštěvník je předveden na milici a má z toho velké nepříjemnosti, někdy se až za dlouhou dobu dovídám o takových pokusech lidí mně blízkých, např. lékaře a přítele, dvaaosmdesátileté tety, o ostatních se možná ani nikdy nedovím. Ale kromě toho, že mne hlídá milicionář, za jeho zády, oknem, vnikají do bytu pracovníci KGB, přičemž porušují právo domovní svobody… Jsem ve stavu absolutní izolace, moje korespondence je pečlivě kontrolována KGB a dostane se ke mně jen částečně. V domě, ve kterém žiji, je rušička, instalovaná kvůli mně…“  (tamtéž)

„S pozoruhodnou právní lehkomyslností uvádíte, že za má provolání k zahraničním vládám mne lze odsoudit k pěti letům vězení. Proč k pěti? Čl. 190-1 Sb. RSFSR – tři roky, čl. 70 – sedm let, čl. 64 až patnáct let, nebo trest smrti. Také jste poznamenal, že mne někdo mohl i zabít, jako třeba Kennedyho nebo Kinga…“  (tamtéž)

„V SSSR už téměř 63 let nebyla vyhlášena politická amnestie. Propusťte tyto vězně svědomí, odsouzené a uvězněné za přesvědčení a nenásilné činy… Takový humánní čin sovětského vedení by přispěl k autoritě země, ozdravil by vnitřní situaci, podpořil by mezinárodní důvěru a vrátil by štěstí do mnohých zubožených rodin…“  (z otevřeného dopisu Brežněvovi, 1980)

„V pracovním táboře se všichni vězňové svědomí setkávají s tvrdým zacházením, svévolným zavíráním do samovazby, kde jsou týráni zimou a hladem, bezdůvodně jim zakazují i beztak na nejnižší míru omezené návštěvy blízkých osob i právo na korespondenci. Prožívají moderní doby nedůstojný úděl kriminálníků v SSSR, a to ještě od nich chtějí, aby se „dali na lepší cestu“, což znamená, aby se zřekli svých názorů; chci připomenout, že ani jedna mezinárodní organizace včetně právnických a Červeného kříže ani jednou nedostala možnost vidět sovětské pracovní tábory…“  (Odpovědnost vědců, 24.3.1981)

„Před více než rokem jsem byl bez soudu vykázán do Gorkého a jsem držen prakticky v naprosté izolaci. Nedávno mi orgány KGB ukradly rukopisy a deníky s výpisky z vědeckých knih a časopisů. Je to nový pokus, jak mi vzít veškerou možnost intelektuálního života, který vedu tentokrát už jen sám se sebou, je to pokus vzít mi paměť. Přes tři roky je v SSSR zadržována bez jakéhokoliv důvodu synova žena Jelizaveta Alexejevová. Píšu o tom pro naprostou nezákonnost všech těchto akcí a také proto, že zadržování Lízy je očividné vydírání mé osoby, Líza se stala rukojmím státu.“  (tamtéž)

„Nebojím se svých přátel. V nejhorším mě mohou zradit.

 Nebojím se ani svých nepřátel. V nejhorším mě mohou zabít.

 Bojím se však lidí lhostejných. Jejich mlčenlivý souhlas způsobil, že milióny Židů byly spáleny v koncentračních táborech, že Raoul Wallenberg byl ponechán, aby zaživa shnil ve vězení, a že Andrej Sacharov může být donucen strávit ve vyhnanství v Gorkém zbytek svých dnů.“  (František Janouch, Stockholm, 8.5.1981)

„V prosinci 1982 byla vyhlášena amnestie na počest 60.výročí vzniku SSSR, ale stejně jako  v roce 1977 i při minulých amnestiích byly z ní speciálně vyjmuty paragrafy, podle kterých jsou odsouzeni vězňové svědomí. Tak daleko má k vyhlašovaným zásadám SSSR, země, která nese tak velkou odpovědnost za osudy světa!“  (Nebezpečí nukleární války, 2.2.1983)

 

„Kdyby se Sacharov ocitl ve Švédsku, určitě by za svou činnost dostal dva roky vězení. V našich podmínkách se státní orgány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem omezily, jak vidíte, jen na to, že ho poněkud izolovaly od jeho zahraničních ochránců, a tak omezily jeho škodlivý vliv na ostatní.

  Včera jsem viděl v televizi Sacharovův portrét, vlastně jsem ho nikdy v životě neviděl, vypadá skvěle, rozhodně my všichni tady vypadáme proti němu daleko hůř.“  (sovětský ministr spravedlnosti Terebilov v interview pro švédskou televizi, 15.4.1983)

„Že se Sacharov pokouší očernit vše, co je nám drahé, že pomlouvá vlastní lid tím, že ho světu představuje jako jakousi bezvýraznou masu, která o vznešeném civilizovaném světě nemá ani tušení, jsme dobře věděli.

  Přesto nás Sacharov překvapil… Je to jazyk amerických generálů a politiků ultra. Chybí jen, aby Sacharov prohlásil SSSR za „zplozence pekla“ a vyhlásil „křižácké tažení“ proti komunismu – a může se hned posadit do Pentagonu a Bílého domu…

  Co je to vlastně za člověka, když dospěl k takovému stupni morálního úpadku, nenávisti k vlastní zemi a jejímu lidu? V jeho jednání shledáváme také porušení obecných norem humanity a slušnosti, závazných, zdálo by se, pro každého civilizovaného člověka.

  Víme, že Sacharovovými velkými přáteli v Americe jsou ti, kdo by chtěli smést z povrchu země naši zemi, socialismus. Tito jeho přátelé ustavičně dělají rozruch kolem „tragického Sacharovova osudu“. Promiňme teď to nehorázné pokrytectví. Ne, náš stát, náš lid prokazuje mnohem víc než trpělivost s tímto člověkem, který si klidně žije v Gorkém…“  (z dopisu čtyř akademiků O ZTRÁTĚ CTI A SVĚDOMÍ v Izvestijích, červenec 1983)

 

V.Sinělnikov (1988): „Řekněte, kdo vám v době pro vás nejtěžší pomáhal vydržet? Kdo je vám oporou?“

  „Především moje žena. Po celé gorkovské a předgorkovské období byla moje žena vlastně hlavním objektem útoků. Projevilo se to i v sérii pomlouvačných článků, které se objevily nejdříve v zahraničí a potom tady. Bylo velice dobře vidět, že jisté orgány ze mne chtějí udělat nevinného, svedeného beránka a zní podle biblické legendy hlavního viníka… Uvědomoval jsem si, že na ni dopadne hlavní úder, stále se pokoušeli postavit nás oba proti sobě, psychologicky to bylo velmi těžké.“

  „Co se stalo s vaším moskevským bytem, když jste tu nebyl?“

  „Byt byl pod zámkem, u dveří stáli milicionáři, nikoho dovnitř nepouštěli. Žena tu ležela s infarktem, ale stejně k ní nikoho nepustili. Právě tenkrát, když dostala infarkt, tu postavili hlídku, chtěli jí patrně usnadnit přechod do lepšího světa. A když ji později v Gorkém zadrželi a pak soudili a odsoudili do vyhnanství, už se do Moskvy nemohla vrátit. Ale byt byl dál pod dozorem. Chytali tu náhodné návštěvníky, kteří k ní přicházeli, byt byl jakousi mucholapkou na důvěřivce. V jednom pokoji se otevřelo okno, a když prasklo ústřední topení, propadl se strop, kousky omítky napadaly na věci a knihy, všechno navlhlo a bylo odsouzeno ke zničení.“

 

„Volal Gorbačov (=v prosinci 1985, den po zavedení telefonu KGB). Rozhovor proběhl následovně. Michail Sergejevič řekl: bylo přijato rozhodnutí o vašem návratu do Moskvy. Také Bonérová (sic!) se bude moci vrátit. Povídám dost ostře: to je moje žena (něco se mi v jeho intonaci nezdálo). Ano, jistě, nebudou žádné obtíže, můžete se vrátit. Já na to: mnohokrát vám děkuji, jsem vám hluboce vděčný, chtěl bych jenom říct, že před několika dny byl v čistopolské věznici doslova zabit můj přítel Anatolij Marčenko, byl první na seznamu politických vězňů, který jsem vám poslal. Gorbačov na to řekl: ten seznam jsme dostali, probírali, mnozí z nich byli osvobozeni, postavení ostatních bylo zlepšeno, ale jsou tam velice různí lidé. Říkám: nesouhlasím s vámi. Jsou to lidé, kteří jsou odsouzeni za své přesvědčení, a všichni musí být osvobozeni. Gorbačov řekl: v tom s vámi nemohu souhlasit. Já na to: snažně vás prosím, přemýšlejte o tom, je to velmi důležité pro vaši prestiž a pro úspěch veškerého vašeho počínání, pro vaši autoritu. Tím náš rozhovor skončil.“

Černobyl (duben 1986): „V době americké katastrofy roku 1979 otiskovaly mnohé noviny nepřetržitě mapy radiace, ačkoliv čísla radiace byla velmi nepatrná. U nás jsem ale neviděl v tisku jedinou mapu.“

„Nezbytně nutná je větší otevřenost a demokratizace naší společnosti, svoboda šíření a získávání informací, naprosté a úplné osvobození vězňů svědomí , skutečná svoboda při výběru země pobytu a cestování, svoboda volby místa pobytu uvnitř země a skutečná občanská kontrola vnitřní a zahraniční politiky.“  (z projevu na moskevském fóru Za svět bez nukleárních zbraní, 14.-16.2.1987)

„Přestavba znamená vývoj směrem k pluralismu, jinak to není žádná přestavba, ale pouhá slova.“  (z rozhovoru pro tisk, 1988)

„Sociální systém vyspělých kapitalistických zemí je daleko dokonalejší než náš. My se k takové sociální struktuře ochrany zájmů dětí, starých lidí, národnostních menšin, lidí, kteří trpí nouzí, teprve blížíme…“  (z rozhovoru pro tisk, 1988)

„Celá desetiletí zde lidé dostávali demoralizující „antiškolu“, která mnohé naučila nepracovat, ale práci pouze předstírat, naučila je přetvářce, lžím, egoismu a kompromisům… Uchovali si lidé v dostatečné míře vnitřní mravní sílu? Bude-li těch sil jen poskrovnu, bude naše cesta pomalá, plná zvratů, odboček a porážek. Ale já věřím, že v lidu, zejména v mládeži, plane pod povrchem živý oheň. Je načase, aby se projevil. A závisí to na nás všech.

  Lid musí věřit, že se mu říká pravda, a k tomu je zapotřebí jedno, a sice mluvit pravdu a jen a jen pravdu a vždy podkládat slova činy.

  Ale za všech, i za těch nejpříznivějších okolností, nastanou velké obtíže… A to stojíme na samém začátku této obtížné cesty.“  (Nevyhnutelnost přestavby, 25.3.1988)

Sedmašedesátiletý akademik poprvé v životě překročil státní hranice své země a vydal se na zasedání mezinárodního fondu Za přežití a rozvoj lidstva do Washingtonu. Převzal zde Einsteinovu cenu, která mu byla udělena již před řadou let.

„Během roku 1987 byla osvobozena část „vězňů svědomí“… Ale přesto je ještě ve vězení asi 20 odsouzených podle paragrafu 70 Trestního zákoníku RSFSR (včetně odsouzení k vyhnanství) a dále někteří odsouzení podle jiných paragrafů i někteří jiní, kteří jsou zavřeni v psychiatrických nemocnicích. Všichni tito lidé musejí být osvobozeni. Je to mimořádně důležité jak z hlediska mravnosti, tak pro ozdravení situace v celé zemi a pro překonání „inercie strachu“ (název jedné ze samizdatových knih). Je důležité z psychologického hlediska i z hlediska politického, aby všichni vězňové svědomí byli rehabilitováni, a ne jenom „v tichosti“ osvobozeni, jako by snad dostali milost. Už je načase skoncovat se systémem rehabilitovat nevinné až posmrtně a ne za jejich života. V roce 1987 se na vězně svědomí naléhalo, aby požádali o milost, což bylo samozřejmě nezákonné jak z mravního, tak i z právního hlediska.“  (tamtéž)

„Sociální a národnostní spravedlnost. Osobní nedotknutelnost. Otevřenost společnosti. Svoboda názorů. Svoboda volby země pobytu a místa pobytu uvnitř země. Svoboda sdružování, mítinků a demonstrací… Usilovat o schválení tiskového zákona, zaručujícího osvobození tisku od ideologické kontroly a jakýchkoli omezení, vyjma propagace války a násilí, propagace národnostních nesvárů, pornografie a odhalování státních tajemství. Ale tajemství v otevřené společnosti musí ubývat…

  Vymýcení následků stalinismu, právní stát. Otevřít archívy NKVD, uveřejnit údaje o zločinech za stalinismu a o všech neoprávněných represích… Humanizace vězení. Zrušení trestu smrti. Osvobození a rehabilitace vězňů svědomí…

  Zkrácení vojenské služby (přibližně na polovinu) a celkového stavu armády, úměrně tomu snížit všechny druhy zbraní při podstatně menším snížení důstojnického sboru, s perspektivou postupného přechodu na profesionální armádu…“  (z předvolebního programu, 5.2.1989)

„Veškerá ústavní struktura je vybudována tak, aby Gorbačov získal veškerou moc. A to bez voleb – v každém případě přímých. Lidovým poslancem se stal bez protikandidáta, když bylo 100 kandidátů na 100 míst. Do Nejvyššího sovětu s o něm nehlasovalo vůbec: máme naprosto paradoxní situaci, kdy předseda Nejvyššího sovětu SSSR není jeho zvoleným členem… Tak vypadá procedura, stanovená prosincovými dodatky k Ústavě SSSR. Právě to umožnilo Michailu Sergejeviči Gorbačovovi zaujmout postavení bez sebemenšího nebezpečí, které vždycky ve volbách je, a obzvlášť v alternativních.“  (Stupeň svobody, červen 1989)

„Podle platné ústavy disponuje předseda Nejvyššího sovětu SSSR absolutní, prakticky nikterak neomezenou osobní mocí. Koncentrování tak veliké moci do rukou jednoho člověka je vrcholně nebezpečné, i když tímto člověkem je právě iniciátor přestavby. Třeba dojde k zákulisnímu nátlaku. A co potom, až to jednou bude někdo jiný?“  (z projevu na 1.sjezdu lidových poslanců, 9.6.1989)

„Skupina poslanců sestavila a podepsala rezoluci vyzývající čínskou vládu, aby ukončila krveprolití. Přítomnost SSSR v Číně by za současné situace mohla být chápána jako skrytá podpora vlády SSSR i jejího lidu těmto akcím čínské vlády. Za těchto okolností je nezbytné odvolat vyslance SSSR z Číny! Žádám odvolání vyslance SSSR z Číny!“  (závěr projevu)

„1. Svaz sovětských republik Evropy a Asie (Zkráceně – Evropsko-asijský svaz, Sovětský svaz) – je dobrovolné sdružení suverénních republik Evropy a Asie.

  1. Cílem lidu Svazu sovětských republik Evropy a Asie a jeho orgánů moci je šťastný, smysluplný život, svoboda materiální a duchovní, mír a bezpečnost pro občany země, pro všechny lidi na Zemi, bez ohledu na jejich rasu, národnost, pohlaví, věk a sociální postavení.
  2. Evropsko-asijský svaz se ve svém vývoji opírá o mravní a kulturní tradice Evropy a Asie a všeho lidstva, všech ras a národů.“ (ze Sacharovova návrhu nové ústavy)

„Neposlali poslancům předem materiály. Lístky posílané předsednictvu a sekretariátu sjezdu se ztrácely. Zpočátku nebyly v sále mikrofony, pak zase chvílemi (=jmenovitě při vystoupení Sacharova) nefungovaly. Předsedající se při zasedáních nestačili omlouvat za zmatek. Předseda sčítací komise viceprezident Akademie věd SSSR J.Osipjan sčítal podle svědectví J.Černičenka „pro“ a „proti“ na počitadle. Předseda sovětu svazu akademik J.Primakov zase sčítal později hlasy na papírku – do sloupečku – a nutno říci, že ne příliš rychle.“  (z tiskové konference, červen 1989)

Když začali hrát sovětskou hymnu na závěr jednoho z posledních zasedání Kongresu lidových zástupců, zůstal Sacharov sedět jako jediný z více než dvou tisíc delegátů.

Gesto neohrožené odvahy i velké mravní síly.

Gesto, kterým bylo řečeno vše.

Poslední hlášení KGB o jeho politické činnosti, podepsané jejím šéfem Krjučkovem a adresované soudruhu Gorbačovovi, nese datum 8.prosince 1989.

„Chci vymezit pojem opozice. Co je opozice? Nemůžeme na sebe brát odpovědnost za to, co nyní dělá vedení. Vede zemi ke katastrofě, když protahuje proces přestavby na mnoho let. Nechává zemi na ta léta v takovém stavu, kdy se bude všechno hroutit, intenzívně hroutit. Všechny plány přechodu na tržní ekonomiku budou neuskutečnitelné a rozčarování v zemi už roste…

  Tím, že se prohlašujeme za opozici, bereme na sebe zároveň odpovědnost za řešení, které navrhujeme, to je druhá část termínu. A je to rovněž neobyčejně důležité.

  Žijeme teď ve stavu hluboké krize důvěry ke straně a vedení, z níž se můžeme dostat pouze rozhodnými politickými kroky. Zrušení 6.článku ústavy a ostatních článků ústavy, které na něj navazují – to je dnes politický akt. Nikoli čistě právně organizační. Je to akt nanejvýš důležitý, který země potřebuje právě teď a ne za rok, kdy budou dokončeny práce na novém textu ústavy. Pak už to všechno bude pozdě…“  (z posledního projevu, na schůzi meziregionální poslanecké skupiny, Kreml 14.prosinec 1989)

Týž den zemřel na zasedání demokratické opozice na srdeční záchvat.

Kdosi poznamenal, že v životě sovětské společnosti to znamená totéž, jako by v jedné sekundě zmizela celá (a prakticky jediná opoziční) politická strana. S vlastním programem – a filozofií.

A jiný ho označil za svědomí nejen Sovětského svazu, ale i celého světa.

„Kdyby Sacharova nebylo, jsme všichni jiní. Vrátil nám to, čemu se říká lidská slušnost, svědomí, soucit, odvaha. Všechna ta slova, která ruský jazyk posledních dvaasedmdesát let postrádal.“

(Rodion Ščedrin na Sacharovově pohřbu)

První kniha mu v Sovětském svazu vyšla až po jeho smrti, v roce 1990.

V témže roce KGB na příkaz Krjučkova zlikvidovala nejcennější z jeho deníků a rukopisů, zabavených v Grozném.

O rok později se „Sojuz nerušimij“ sesypal jako domek z karet. Putin jeho zánik později označí za „největší globální katastrofu 20.století“.

A v prosinci 2000 se Vladimir Vladimirovič k nápěvu hymny z dob „říše zla“ opět přihlásil.

S využitím:

Janouch F., Případ Andrej Sacharov, Atlantis 1994

Naučno-praktičeskaja konferencija (Slovo o A.D.Sacharove), Juridičeskaja literatura 1994

Sacharov A., Obavy a naděje, Lidové nakladatelství 1991

Jak se Vám líbí tento článek?

One thought on “Andrej Sacharov

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.