Alexander Dubček

Alexander Dubček

(*27.11.1921)

   V šedi komunistických pohlavárů byl v lednu 1968 zjevením. Usměvavý, skromný, přirozeně lidský. Jeho jméno se stalo garantem slušnosti a poctivosti, ale i váhavosti a plachosti. Jako člověk ohromil, jako politik ale nedokázal dostát nadějím, které byly s jeho jménem spojeny. Alexander Dubček.

„Byl jsem počat párem slovenských socialistických snílků, kteří emigrovali do Chicaga a krátce před mým narozením se vrátili na rodné Slovensko… Ten malý venkovský dům, v němž jsem se narodil, byl velmi významný, protože více než před sto lety byl i rodným místem Ľudovíta Štúra…“

 

„Už ve třech letech mě rodiče vzali na další dlouhé putování. Tentokrát jsme cestovali železnicí…do sovětské Kirgizie, blízko Číny. Moji rodiče chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu. Tam jsme zůstali až do mých dvanácti let…“

 

Kolektivizace se nejdřív ohlásila příchodem rolníků, deportovaných ze svých domovů na Ukrajině a v Rusku. V nákladních vagónech je poslali na Sibiř a do Střední Asie. Pamatuji si na strašlivé scény na železniční stanici ve Frunze. Někteří zemřeli po cestě a ti, co ještě žili, včetně dětí, vypadali jako živé mrtvoly. Byli tak hladoví, že jedli krmivo pro prasata a drůbež, které se hemžilo červy.“

 

„V roce 1933 jsme se stěhovali na západ, do města Gorkij… Revoluční hrdiny, které nás učili obdivovat, najednou prohlásili za lotry, postavili je před soud a popravili. Ve škole nám nařídili vystřihnout celé strany z učebnic, protože pravda se měnila, často přes noc… Odstraněné stránky učitelé starostlivě sbírali a počítali…

  Děly se však i jiné znepokojivé události okolo nás. Rodiče některých spolužáků najednou zmizeli, a když jsem se jejich synů nebo dcer ptal, co se stalo, nikdy to nebyli schopni vysvětlit…“

 

„Právě v období československé krize rozhodl Nejvyšší sovět SSSR, že všichni cizinci žijící v Sovětském svazu musí buď přijmout sovětské občanství, nebo opustit zemi. Oficiální dekret o tom byl vyhlášen v létě 1938.

  V konfrontaci s nezbytností vybrat si mezi československým a sovětským občanstvím, které by nám navždy zablokovalo návrat domů, nezaváhal otec ani na chvíli, navzdory své rozhodné víře v socialismus. Viděl, co se děje okolo něho…“

 

„Vstoupit v té době do KSČ nebylo jako vstoupit do spolku chovatelů holubů. Byl to velmi nebezpečný krok, neslibující žádné výhody… Vzpomínám si, jak matka roznášela letáky na trhu v Trenčíně skryté hluboko v nákupní tašce… Otec se musel skrývat, aby ho nezatkli. Až do konce války jsem ho měl možnost vidět jen dvakrát – jednou v roce 1940, když byl ještě na svobodě, a podruhé v roce 1943, když jsem dostal povolení navštívit ho ve vězení v Nitře…“

 

„Pro slovenské komunistické vůdce nebyl čas mezi srpnem 1939 a červnem 1941 jistě vůbec jednoduchý. Ihned po podepsání paktu přijala Kominterna politickou linii…v některých odkazech podzemním komunistickým stranám v Evropě dokonce vyzývala ke sbratření s vojáky wehrmachtu, charakterizovala je jako „proletářské bratry v německých uniformách“.

 

„Dne 29.srpna 1944 jsem matce řekl, že jdu do boje. Obrátila ke mně tvář, podívala se mi do očí a po několika sekundách mlčení řekla: „Přirozeně musíš jít.“

  V únoru 1945 jsem se dověděl, že Júlia (=bratra) zastřelili. Po našem rozloučení přešel tak jako já na partyzánský způsob boje… Sdílel přesvědčení rodičů i moje, ale nikdy nevstoupil do komunistické strany. Byl to svobodný duch, který nechtěl nic ztratit ze své nezávislosti.“

 

„Ale strana, do které jsem jako sedmnáctiletý vstoupil v době její ilegality, tvrdila, že všechno ví, že zná vědecký způsob, jak splní svoje historické poslání. Žádala jen trpělivost, disciplínu a usilovnou práci. Věřil jsem myšlenkám socialismu – a moje víra byla čistá a úplná…“

 

„V červnu 1949 mne zavolali na okresní sekretariát strany v Trenčíně a nabídli mi místo stranického pracovníka na plný úvazek… V lednu 1953 jsem postoupil na funkci krajského tajemníka v Banské Bystrici… Z Československa nás poslali studovat na Vysokou školu politickou při ÚV KSSS v Moskvě v roce 1955 asi deset. Jedním byl Miloš Jakeš…“

 

„Vykládali nám o odlišných nebo kritických názorech, ale vždy je charakterizovali jako „revizionistické“, anebo „nepřátelské“. Nikdy jsme se s nimi nemohli obeznámit vcelku, interpretovali nám z nich jen vybrané citáty, které ihned odsoudili…

  U Lenina jsem narazil na myšlenku, že jestli socialistická revoluce zvítězí ve vyspělé a ne v zaostalé zemi, jakou bylo Rusko, pak se tato vyspělejší země ujme vedení mezinárodního socialistického hnutí a Rusko ji bude následovat… Asi tak o dvanáct let později jsem si tuto pasáž připomněl, když se nás Brežněv a jeho politbyro snažili poučovat, jak máme spravovat své záležitosti v Československu…“

 

„Moji ruští přátelé se dověděli o Chruščovově tajném projevu na XX.sjezdu KSSS dva týdny po tom, co byl přednesen. Do školy přišel činitel ÚV KSSS a přečetl jim výňatky na stranické schůzi. Žádný text nebyl k dispozici. Byla to přísně tajná vnitrostranická informace a zahraničním studentům VŠP nikdo nic neřekl – ani tehdy, ani potom.“

 

„V září 1958 jsem se vrátil domů ke své rodině v Trenčíně. Brzy mne však povolali do Bratislavy, kde mne informovali, že jsem jmenován vedoucím tajemníkem strany v Západoslovenském kraji… V roce 1960 mne přeložili do Prahy jako tajemníka ústředního výboru KSČ pro průmysl…“

 

„Až v Praze jsem zjistil, že (=gen.tajemník KSČ Novotný) je hloupý a často arogantní, chybí mu ohleduplnost, nedovede uvažovat o jiných názorech a není schopen chápat klíčové politické a ekonomické problémy země… Skutečnost, že nevěděl téměř nic o Slovensku…byla pro mne obzvlášť deprimující…“

 

„Přeložili mě nazpět na Slovansko, kde mne zvolili členem předsednictva a ustanovili tajemníkem ÚV KSS, což vypadalo skoro jako povýšení… Na XII. sjezdu KSČ mě zvolili členem významné komise pro vyšetřování represí a politických zločinů z padesátých let… Byl jsem ohromen odhaleními toho, co se dělo… Trval jsem zejména na plné rehabilitaci V.Clementise, G.Husáka a jiných slovenských obětí…“

 

„Brzy po tom, co jsem se stal prvním tajemníkem ÚV KSS, jsem Husákovi zařídil vhodnější zaměstnání (=do 1963  skladník) v Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd v Bratislavě… Vzpomínám si, že dost lidí, kteří k tomu měli důvod, mělo výhrady proti Husákovu znovupřijetí do strany. Argumentovali tím, že byl bez skrupulí a zůstal vypočítavým a po moci toužícím, nebezpečným člověkem…“

 

„V dubnu 1964 jsem se dověděl, že manželka a já jsme pod dohledem StB. Shromažďovali proti mně „materiál“. Nápor se mi dařilo odrážet. Bezpečnější jsem se cítil po sjezdu KSS v květnu 1966, po němž už Novotný neměl moc srazit mě na kolena veřejně přijatelnými politickými prostředky…

  Sotva kdy zapomenu na jeho návštěvu Bratislavy v dubnu 1965, kdy při obědě v hotelu Carlton udělal scénu, když přinutil číšníka nalévajícího aperitiv, aby otevřel láhev až před ním. Potom při návštěvě starobylého hradu Děvín, když se podávalo víno, rychle vyměnil naplněnou sklenku stojící před ním za sklenku manželky M.Chudíka, která seděla u stolu proti němu. Nedovedu ani vylíčit, jak mi to bylo trapné…“

 

„Novotný mi poslal oficiální oznámení, že se mám dostavit 5.prosince (=1967!) před komisi vyšetřující mou „nacionální úchylku“, a dal mi seznam otázek, na které jsem měl odpovědět. Zněly jako zkouška na konci stranického kursu o nacionalismu… Schůze slovenského předsednictva se rozhodla odmítnout Novotného obvinění všemi hlasy s jednou výjimkou – Chudíka… Novotný naléhavě žádal Brežněva, aby přijel do Prahy intervenovat v jeho prospěch. Sovětský vůdce se nenápadně objevil 8.prosince…“

 

„Eto vaše dělo.“  (Brežněv po 18hodinovém jednání na Hradčanech, 8.-9.12.1967)

„Vánoce jsem strávil s rodinou v Bratislavě a upřímně se přiznám, že jsem se obával příslovečného bouchání na dveře okolo třetí hodiny ranní.“

 

„Málo se ví o tom, že Dubček byl zvolen prvním tajemníkem víceméně náhodou… Byl navržen jako kompromisní kandidát… Novotný se po jistém váhání rozhodl Dubčekovu kandidaturu podporovat. Ne snad proto, že si myslel, že to je soudruh schopný, ale právě naopak. Člověk plachý, až bázlivý, nerozhodný, snadno ovlivnitelný a tudíž snadno manipulovatelný: z Pražského hradu, kde Novotný setrvával v prezidentské funkci… (P.Tigrid)

„Nebojte se, je to dobrý, Dubček je slaboch, na funkci nestačí a tajemníci jsou poserové. Ještě na nás dojde!“  (Novotný v kroužku nejvěrnějších)

„Není v něm ani špetky vítězoslávy či povýšenosti. Naopak, je velmi nešťastný, že byl zvolen. Je si vědom, jaké problémy má před sebou a trpí tím. Můj názor je, že…je ve všech ohledech zcela zásadovým komunistou.“  (János Kádár, leden 1968)

„Myslím, že z celého stranického vedení byl Dubček nejméně autoritářský… Nepatří k lidem, které moc fascinuje, není také z těch, kdo by moci využívali pro své osobní výhody.“  (Zdeněk Mlynář)

„Řekli jsme si, že ve straně i ve státě musí rozhodovat jediné hledisko: Kdo má pravdu a kdo ji nemá, kdo má víc pravdy a kdo méně… A v personální politice přihlížet i k charakterům lidí. Nic jiného by nemělo rozhodovat.“  (J.Smrkovský v článku Oč dnes jde?, Práce 21.1.1968)

„Opatrně jsem se (=29.ledna, na pozvání v Moskvě) vyhýbal pojmům „reforma“, „reformní“, a tím spíš pojmu „revize“, které by zvýšily nepřátelství těchto dogmatických marxistů-leninistů. Namísto toho jsem soustavně používal slova jako „obnova“ a „oživení“, o nichž jsem věděl, že se nemohou spojovat s žádnou „hříšnou“ herezí, kterou by mohli připomenout z minulosti. Samozřejmě jsem se zdržel citování Marxových vlastních úvah o nevhodnosti Ruska jako země na vyzkoušení socialismu.

  Když jsem však pozoroval ty kamenné a zachmuřené tváře, uvědomil jsem si, že při jejich tvrdohlavosti u nich sotva najdu pochopení…“

„Rozpor mezi slovy a činy, sliby a skutečností, způsobuje deziluzi… Nevyhnutelnost široké rozvoje demokratických vztahů žádá dnes od nás zaujmout též jasné a zásadní stanovisko k občanským právům, k postavení občana a jednotlivce. Jde nám jednak o reálný obsah, ale i o formální záruky občanských práv a svobod, jejichž porušování nesmíme ani v nejmenším trpět.“  (ze dvou odstavců projevu k 20.výročí únorového převratu, vyškrtnutých Brežněvem)

„Soudě podle různých nyní dostupných dokumentů, jako je například korespondence diplomatů sovětského bloku z Prahy, můžeme předpokládat, že sovětští vedoucí činitelé začali s nátlakem už před začátkem února 1968. V následujících týdnech a měsících zasahovali do našich věcí stále zřejměji a agresivněji.“

 

„Nemluvil (=Dubček) pravdu, když moskevským soudruhům referoval o situaci v Československu a nemluvil pravdu, když domácí veřejnosti referoval o Moskvě. A tlaky přitom rostly z obou stran. Nedokázal se zříci loajality k Moskvě, protože byl věřícím komunistou. Nechtěl se zříci loajality ke své zemi, protože byl vlastenec.“  (P.Pithart)

„Naděje vkládané do Dubčeka se nepotvrzují.“  (Brežněv na schůzi politbyra, 15.3.1968)

„Je pravda, že Novotného nezachráníme, ale pokud jsou ještě na svých místech Novotný, Lenárt a Lomský, musí se…k nám obrátit o pomoc… Je jim třeba pomoci, to je jasné. Pomoc přivede všechny k rozumu.“  (Šelepin)

„S politováním jsem zaznamenal, že nejostřejší kritiku (=na drážďanské schůzce, 23.3.) přednesl Gomulka. Ulbricht byl jen o trochu méně arogantní. Brežněv nasadil tvář ustaraného rodiče, ale v podstatě byl stejně pichlavý jako oni dva.

  Všiml jsem si, že Brežněvovi po boku nestáli jen starší členové politbyra, ale i několik maršálů a generálů Sovětské armády. Bylo to dost nezvyklé pro konferenci, která nebyla formální schůzkou Varšavské smlouvy…“

 

„Prahou si vykračuje kontrarevoluce. Nevládnete!“  (Gomulka)

„Československo se mění na buržoazní republiku.“  (interní stížnost téhož, polovina dubna)

„Obnovení kapitalismu je jako platforma kterékoli strany u nás dnes nereálné: nemá sociální, třídní oporu a navíc je tu socialistická ústava, která bude vždy měřítkem toho, co je protiústavní a co ne.“  (Z.Mlynář, Rudé právo 26.3.1968)

„Ztratíme-li Československo, nemůžeme vyloučit ani ztrátu dalších zemí jako Maďarsko a NDR… Nevidím jiného východiska, než vyslat na československé území síly Varšavské smlouvy, včetně jednotek polské armády… Bylo by nejlepší udělat to teď, později nás to bude stát více.“  (Gomulka v rozhovoru se sovětským vyslancem v Polsku, počátek dubna 1968)

„S Polskem byly vztahy od počátku napjaté – díky březnovým nepokojům polských studentů. Když se ozvalo heslo „Cala Polska czeka na swojego Dubczeka“, muselo být každému jasné, že v Gomulkovi budeme mít patrně úhlavního nepřítele. On to pak vskutku byl, kdo prý trval na nejpřísnějším postupu vůči Československu jako ohnisku nákazy.“  (P.Pithart)

„Způsob vyjadřování, který jsme použili (=v Akčním programu KSČ), byl umírněný a opatrný. A připojili jsme i dostatek rituálních odkazů na obvyklé marxisticko-leninské pojmy. Program byl kacířský, ale udělali jsme všechno pro to, aby tak nevypadal.

  Drážďanští kritici ho nedovolili zveřejnit ve svých zemích a potlačili všechny narážky na něj. Jejich postup se dá snadno pochopit.“

 

„Představa, že Alexander Dubček nad tím vším stál jako světec a demokrat, je velice naivní. Dubčeka nedosadili do předsednictva strany už v roce 1963 andělé nebeští… Zíral na to s údivem a zároveň s lítostí. Zčásti toho byli svědky někteří novináři, které si v květnu a v červnu svolával, a snažil se je přesvědčovat, že tisk nemá mařit jeho záměry, že musí být disciplinovanější. „Proč to dělají mně?“ říkával s upřímnou lítosti. „Za Novotného by se báli. Cožpak nevědí, že mi tím škodí?“  (Z.Mlynář)

„Vytrvale se ocitali v lehce schizofrenní situaci: se vzdmutím společnosti zároveň sympatizovali a zároveň se ho báli, zároveň se o ně opírali a zároveň je chtěli brzdit… Vlastně spíš jen tak cupitali za vývojem, než aby mu dávali nějaký směr…“ (V.Havel, Dálkový výslech)

 

„Vedoucí postavení strany musí být zabezpečeno institucionálně…souhrnem opatření…která by zajišťovala…hegemonii a preferenci komunistické strany tak, aby ani v Národní frontě, ani v zastupitelských státních orgánech…nemohlo dojít k menšinovému postavení komunistické strany.“  (z programových materiálů k chystanému mimořádnému XIV.sjezdu KSČ)

„Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu…“  (L.Vaculík, Dva tisíce slov)

 

„Moji spojenci a já jsme neuvažovali o demontáži socialismu, i když jsme se rozloučili s různými praktikami jeho uplatňování a zásadami leninismu. Stále jsme věřili v socialismus, který není možno odloučit od demokracie, protože jeho logickým základem je sociální spravedlnost. Jen zásadní reformy ale mohly socialismus vysvobodit zpod tíhy olověných zadků poválečných stalinistů, kterou uvalili na náš stát, když bezduše napodobovali sovětský vzor…

  Věřili jsme, že socialismus by mohl lépe fungovat v tržně orientovaném prostředí, v němž by se uplatnily prvky soukromého podnikání…“

 

„Malí živnostníci? To známe! Váš pan Baťa také býval malým ševcem, než si postavil továrnu!“  (Brežněv v „rozhovoru“ s Dubčekem)

„Zachováme v Československu socialismus a každý si bude pamatovat, že s námi nelze žertovat…“  (Brežněv v Radě obrany, 6.5.1968)

„Kontrarevoluce je na pochodu. V nejlepším případě z toho bude druhé Rumunsko. A to již znamená úplný rozvrat Varšavského paktu.  (Gromyko, tamtéž)

„Metody a formy, s nimiž se dnes v Československu pracuje, velmi připomínají maďarské. Ten vnější chaos…má svůj řád. V Maďarsku to také tak začínalo, potom přišla první a druhá alternativní garnitura a nakonec – sociální demokraté.“  (Andropov)

„Požadavek obnovení sociálně demokratické strany v roce 1968 byl samozřejmě produktem politického klimatu, vytvořeného naší reformní politikou. V jejich očích to byla zkouška naší dobré vůle. Ale jen na naší dobré vůli nezáleželo. Situace nebyla tak jednoduchá.“

„V této chvíli není v Československu kontrarevoluce. Jde o úsilí napravit chyby minulosti… Věci nelze řešit tím, že nazveme Mao Ce-tunga a jeho lidi šílenci, Castra maloburžoazním (=radikálem), Ceauşeska nacionalistou a Čechoslováky blázny. Když už máme kritizovat jednotlivce, začněme raději se soudruhem Novotným než soudruhem Dubčekem…“  (Kádár na tajném jednání satelitních vůdců, Moskva 8.5.1968)

„Kosygin se najednou objevil v Karlových Varech na „krátký oddech a kúru“. Přijel bez ohlášení a o jeho přítomnosti jsme se dověděli prostřednictvím vnitřních informačních zdrojů… V Karlových Varech jsme ho našli odpočinutého a ochotného naslouchat, ale to neznamenalo mnoho. Brežněv a on si často vyměňovali role, podle dobře známé a nacvičené rutiny – hodný poliš / zlý poliš.“

„Neváhejte, přiveďte vojska co nejrychleji!“  (Kolder členům sovětské vojenské delegace)

„Když jsme se začátkem června rozhodli svolat sjezd, začali Sověti usilovat – určitě ne náhodou – o velké taktické cvičení na našem území… Nám se ta myšlenka nelíbila… Když na tom maršál Jakubovskij trval, musel jsem mu rovnou říci, že jeho požadavek je nepřijatelný. Potom trochu ustoupil a jako alternativu navrhl „malé cvičení“… S tím jsem, neochotně, souhlasil. Prostě proto, abych se vyhnul většímu sporu. Neočekával jsem, že se budou tak neslýchaně předvádět a přivedou 27 000 mužů a po manévrech dají jasně najevo, že nemají v úmyslu pospíchat s odchodem. Trvalo potom několik týdnů vytrvalých protestů, než odtáhli.“

 

„Kontrarevolucionáři se nás tehdy pokoušeli vyprovokovat. K táboru vozili vodku… Také kolem nás organizovali tance, muziku, nahé ženy. Ale bylo to málo platné. My jsme se nedali…

  Bylo nezbytné vrátit zemi ke správnému směru…“  (velitel 24.tankové divize gen.G.Jašin, 1998)

„Co se děje v Československu, soudruhu Kádáre, je součástí americko-západoněmecké globální strategie, která směřuje k likvidaci socialismu v každé jednotlivé zemi. Jestliže si myslíte, že pomáháte svými námitkami a výhradami věci socialismu, pak se velice mýlíte. Nemyslíte na to, co bude následovat. Jakmile američtí a západoněmečtí imperialisté budou mít pod kontrolou Československo, potom jste na řadě vy, soudruhu Kádáre. To je ale něco, co nejste schopen a ani nechcete pochopit.“  (Ulbricht na varšavské schůzce – Čechoslováky bojkotované – 14.7.1968)

„V přestávkách jednání se ostatní delegáti vyhýbali Maďarům, jako by byli malomocní.“  (Gomulkův tlumočník)

„Prodiskutovali jsme „varšavský dopis“ (s výhrůžkou charakterizoval naše reformy jako dílo „kontrarevolučních sil“ a pokračoval požadavkem, abychom potlačili „antisocialistické organizace“ i svobodu tisku) na předsednictvu strany ve dnech 16. a 17.července… Prohlášení bylo nakonec schváleno jednomyslně… Průzkum veřejného mínění ukazoval, že naši reformní politiku podporuje až 78% lidí a jen 7% je proti…“

 

„V polovině července upozornil anonymní telefonát naši policii na skrýši, v níž bylo pět batohů s dvaceti americkými samopaly a municí. Sovětské a východoněmecké sdělovací prostředky…spustily poplašnou kampaň ještě dříve, než policie lokalizovala skrýši. Ministr vnitra Josef Pavel mi později řekl, že mazací olej na samopalech byl sovětského původu, a u nás je umístili sovětští agenti.“

 

„Vyprovokovány byly i podpisové akce žádající rozpuštění Lidových milicí. Jednal jsem tehdy osobně s ministrem vnitra Pavlem a oba jsme se shodli na tom, že publikum povykující kolem této akce v Praze na Příkopech je nutno prověřit. Pavlem vyslané bezpečnostní orgány pak zjistily, že mezi aktivními agitátory za zrušení Lidových milicí je přes padesát agentů Státní bezpečnosti…“  (Z.Mlynář)

 

„Drazí soudruzi… Chceme, abyste nás správně pochopili… Neměli jsme a nemáme v úmyslu vměšovat se do takových věcí, které jsou čistě vnitřní záležitostí vaší strany a vašeho státu, porušovat principy respektování samostatnosti a rovnosti ve vztazích mezi komunistickými stranami…

  Pouze nepřátelé socialismu mohou dnes spekulovat s heslem „obrany suverenity“ ČSSR před socialistickými zeměmi, před těmi zeměmi, jejichž společenství a bratrská spolupráce vytváří nejspolehlivější základ nezávislosti a svobodného rozvoje každého z našich národů…“

                   (z dopisu pěti komunistických a dělnických stran ÚV KSČ, 14.7.1968)

„Nadešel nejen nový moment, ale i nové nároky na naše jednání… Vzniká otázka, zda jsme vyčerpali všechno z arzenálu politického působení, zda jsme udělali všechno, abychom se nemuseli uchylovat ke krajním opatřením. I na plénu (=ÚV KSSS) jsme řekli, že pokud jde o nás, vyzkoušíme všechny prostředky politického působení. Jedině tehdy, jestliže zůstanou bez náležitého efektu, sáhneme ke krajním opatřením.“  (stále váhající Brežněv na schůzi politbyra, 19.7.1968)

„Myslím si, že krajní opatření nezostří nynější mezinárodní situaci. Velká válka nebude. Jestliže však Československo pustíme z rukou, pak to u jiných vyvolá velká pokušení.“  (oponující Gromyko)

Britský filosof B.Russel vyzval levici na celém světě, aby okamžitě organizovala podpisovou akci pod petici předsedovi rady ministrů SSSR A.Kosyginovi, žádající, aby SSSR veřejně  prohlásil, že nemá v úmyslu použít v ČSSR vojenské síly.

„Visí nad námi hrozba nespravedlivého trestu, který ať by měl jakoukoli podobu, zasáhne jako bumerang i naše soudce…

  Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a se které živi nesejdeme…

  Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou.

  Ztratit tuto jedinečnou šanci by bylo naše neštěstí a vaše hanba. Věříme vám!“  (z poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ před jednáním v Čierné n.Tisou, 26.7.1968)

„Setkání v Čierné nad Tisou začalo v pondělí 29.července… Někteří sovětští funkcionáři byli chvílemi dost hrubí, například Kosygin učinil narážku na dr.Kriegela jako na „haličského žida“…

   Následujícího dne jsem se v jednom momentě zmínil o obrovské podpoře, kterou má KSČ. Brežněv hned vyrukoval s vlastní teorií spontánnosti: „Když vydám instrukce, budu tady mít hned tuny takových dopisů!“

  Na třetí den bylo zřejmé, že rokování uvázlo na mrtvém bodě… Tehdy nám oznámili, že Brežněv je nemocen a odpočívá ve svém vagónu… Našel jsem ho v posteli v tmavém pyžamu, ale hned mi bylo jasné, že nemoc simuluje… Chtěl, abychom uspořádali schůzku s ostatními státy Varšavské smlouvy.“

 

„Kdybys jen věděla, v čích rukou je svět…“  (F.Kriegel manželce po jednání v Čierné n.Tisou)

„V této těžké chvíli obracíme se na Vás jako na sovětského komunistu, na vedoucího představitele KSSS a SSSR s prosbou, abyste použil všech prostředků, které máte k dispozici, pro účinnou podporu a pomoc. Jen s Vaší pomocí můžeme zachránit ČSSR před hrozící kontrarevolucí…“  (ze zvacího dopisu „zdravých sil“ – Bilak, Indra, Kolder, Švestka, Kapek)

„Když se sešla bratislavská schůzka (=3.srpen), nabídl Kosygin kompromis. Do dokumentu se včlenily dvě významné věty. Jedna říkala, že každá komunistická strana bude „tvořivě řešit problémy dalšího rozvoje socialismu“ a druhá, explicitnější, znovu formulovala princip „rovnosti, zachování suverenity, státní nezávislosti a územní nedotknutelnosti“.

  O něco později sovětští propagandisté citovali jinou frázi ze žargonu v preambuli prohlášení, ve které se říkalo, že „podpora, ochrana a upevnění“ dosažených úspěchů států bloku jsou „společnou internacionální povinností“ všech. Není těžké posoudit, která z uvedených vět měla mít přednost.“

 

„To, co jsme si předsevzali v lednu, můžeme dovést úspěšně k cíli jen ve společenství se socialistickými zeměmi, s nimiž je natrvalo spjata naše budoucnost…

  Zcela otevřeně říkám, stejně jako po poradě v Čierné nad Tisou, že není žádných opodstatněných obav o naši suverenitu…“  (z televizního projevu, 4.8.1968)

„Soudruhu Brežněve, dělejte takové kroky, jaké vaše politbyro ÚV pokládá za správné.“  (Dubček na závěr vyčerpávajícího telefonického s vyhrožujícím Brežněvem, 13.8.1968)

„Jestli mi, Sašo, odpovídáš takto, pak je to neodpovědné… Je vidět, že bude nakonec nutno jednat podle tebe – činit taková opatření, jaká budeme považovat za nevyhnutelná.“ (Brežněv)

„Rozdrcení maďarského pokusu v roce 1956 bylo daleko za námi. Věřil jsem, že nebudou postupovat stejně, vždyť už byla jiná éra… Navíc Sověti léta hlásali ideu mírové koexistence a nezasahování do vnitřních záležitostí jiného státu… Neočekával jsem, že by spáchali takový čin, který by nezbytně přivodil katastrofické důsledky pro ně samotné (což se nakonec stalo)…“

„Opravdu nechápeš, s jakými lidmi máš co činit?“  (Kádár na schůzce s Dubčekem v Komárně, 17.srpen 1968)

„Jánosi, přidej se k nám, dej alespoň jednu divizi. Dostaneš od nás všechno, co potřebuješ.“  (Brežněv Kádárovi)

„Toto znamená pro naši stranu a naše přátelství tolik, že to ani nedovedu vyjádřit slovy. Nezapomenu na to, jak dlouho budu žít.“ (Brežněv Kádárovi po invazi)

„Nedílnou součástí tragédie roku 1968 byla chiméra „Západ by to nedovolil“, stejně scestná jako Dubčekova „Brežněv by to nedovolil“ či komunisticko-reformistická „západní komunistické strany by to nedovolily.“  (K.Durman, Útěk od praporů)

„Nejbezpečnější je ta hranice, kde na obou stranách stojí ruský voják.“  (car Mikuláš I.)

 

„Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel, tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati.“  (K.H.Borovský, 1848)

„Do poslední chvíle jsem nevěřil, že by proti nám rozpoutali agresi. Pro mne to bylo prostě nemyslitelné.“

 

„Tyto dny 21. a 22.srpna byly pro mne rozhodující. Ne, nesmíme strkat hlavy do zástěry osudu. Bylo již vyřčeno vše: nyní musíme učinit pro celý náš život nejdůležitější rozhodnutí.“  (Solženicyn)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Když došla na schůzi předsednictva strany před půlnocí 21.srpna 1968 zpráva o zahájení invaze, na naše vojáky si politikové hned nevzpomněli, a myslím si, že je to smutně příznačné: v domě je zloděj, ale místo toho, abychom šli k boudě a pustili (nebo zavřeli) psa, dohadujeme se, kdo to zavinil…

  Vedení strany neopustilo budovu ÚV. Netřeba rovnou prohlašovat, že bylo nasnadě přejít do ilegality; řeknu jen, že bylo možné prostě odejít, skrýt se a mimo jiné čekat, co vlastně má intervent za lubem… Zapomenout na armádu nebylo náhodné, ale naopak příznačné: armádu jsme přece měli kvůli revanšistům a jiným imperialistům a nikoli proto, aby bránila integritu státu…“  (P.Pithart)

 

„Předkládám návrh usnesení, či vlastně provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky… Škrtá se z něho věta, kde se říká, proč se nemůžeme vojensky bránit. Vedení strany se zdá nebezpečné i to, vůbec mluvit o ozbrojeném odporu, byť negativně…“  (Z.Mlynář)

„Sedm nebo osm výsadkářů vtrhlo do mé kanceláře a zablokovali okna a spojovací dveře… Malý plukovník si rychle odškrtával seznam přítomných činitelů KSČ a řekl, že nás bere „pod svou ochranu“. Každý z nás měl samopal namířen na temeno hlavy.“

 

„TASS je zplnomocněn oznámit, že straničtí a státní činitelé ČSSR se obrátili na SSSR a ostatní spojenecké státy s prosbou o poskytnutí neprodlené pomoci bratrskému československému lidu… Sovětské vojenské jednotky…budou ihned odveleny, jakmile bude likvidováno vzniklé nebezpečí pro socialistické vymoženosti v Československu.“  (21.8.1968)

„Dnes již chápe každé tele, lže TASS, ne Deutsche Welle.“  (nápis na ulici)

 

„Dnes vám přišli na pomoc třídní bratři. Nepřišli k vám proto, aby se vměšovali do vašich vnitřních záležitostí, nýbrž aby spolu s vámi čelili kontrarevoluci. Tato vojska opustí vaše území po odstranění nebezpečí pro svobodu a nezávislost Československa.“  (z Prohlášení vlád pěti zemí)

„Mnozí českoslovenští občané vyjadřují vojákům spojeneckých armád své uznání za včasný vstup do Československa – za pomoc proti kontrarevolučním silám…

  Antisocialistické elementy, používající metody provokací a vydírání, se snaží zasít mezi obyvatelstvem nedůvěru ve vztahu k těm cílům, které si postavily bratrské země, plnící svou internacionální povinnost…

  Toto provolání…se setkává s podporou všech, kterým je drahá věc svobody, nezávislosti a suverenity socialistického Československa.“  (moskevská Pravda, 22.8.1968)

„K 5.hodině ráno (=21.8.) se jako na rozkaz začaly organizovat skupiny ozbrojené mládeže a zahájily pustošení. Sovětští vojáci s hněvem a udivením vypráví, jak to začalo… (A.Murzin a I.Novikov, dopisovatelé Pravdy, 22.8.1968)

  “Jak je vám známo, vstoupily vojenské jednotky socialistických zemí na území ČSSR na žádost vlády tohoto státu… Sovětská vláda používá této příležitosti, aby vyzvala všechny státy k přísnému zachování zásady respektování svrchovanosti a nezávislosti i nepřístupnosti přímé či nepřímé agrese proti druhým státům a národům…” (z dopisu stálého zástupce SSSR Malika předsedovi Rady bezpečnosti OSN, 21.8.1968)

„Zdravé síly jsou demoralizovány, kompletně izolovány a vyděšeny.“  (KGB do Moskvy)

„Ukázalo se, že občané, zbaveni svých vůdců, si velmi dobře vědí rady. Nebo právě až tehdy že si vědí rady.“  (Pithart)

„My vám plně věříme, je však třeba udělat vše, aby nedošlo ke krveprolití, najít způsoby, jak v rámci zákonů všechno obnovit a nastolit družbu.“ (prezident Svoboda v telefonickém rozhovoru s Brežněvem)

 

„Zapomeňte na to, co se stalo… Nechtěli jsme se vměšovat a nebudeme se vměšovat ani v budoucnosti… Neokupovali jsme Československo a nechceme je držet pod okupací… Vaše vláda může pracovat na zásadách přijatých lednovým a květnovým plénem ÚV KSČ.“  (Brežněv 23.srpna poté, co nevyšla sázka na „zdravé síly“)

„Je to darebák první třídy.“  (Kosygin o Dubčekovi)

„Když mi v noci na 22.srpna (=prezident Svoboda), řekl, že pojede do Moskvy, aby dosáhl Dubčekova návratu, a hned nato dodal, že Dubček potom podá demisi a všechno bude v pořádku, viděl jsem v tom ještě nevysvětlitelný rozpor. Když jsem však pozoroval Svobodu v Kremlu, už mi nebyl tento rozpor nevysvětlitelný…“  (ze vzpomínky Z.Mlynáře)

„Bylo by nespravedlivé vkládat vinu jen na zhrouceného prvního tajemníka KSČ. Šlo o kolektivní vinu československých představitelů na moskevských jednáních 23. až 26.srpna. Základním chybným krokem bylo již rozhodnutí Svobody jet do Moskvy. Mohl zcela snadno trvat na tom, aby se jednání, samozřejmě s podmínkou přítomnosti internovaných, konalo mimo kremelskou izolaci. Místo toho si vyložil samu přítomnost internovaných v Moskvě jako velký sovětský ústupek. Také původní výběr lidí, které s sebou přivezl (23.srpna), byl výmluvný – Husák, Dzúr, kolaborant ze Socialistické strany Kučera, Biĺak, Indra a Piller…“  (K.Durman)

„Jako vždy bezkoncepční, nyní navíc otřesené reformní vedení KSČ (Dubček: co mi to soudruzi udělali!) nebylo schopné kloudné myšlenky. Jako deus ex machina, pro Moskvu ovšem, objevil se na scéně popletený ješita, československý prezident Ludvík Svoboda. Místo toho, aby trval na přenesení jednání do Prahy (Moskva v tísni by nepochybně vyhověla), považoval už jednání v Kremlu za obrovský ústupek…“  (J.Hanák, Sto příběhů XX.století)

„Prosadit sovětské záměry uvnitř naší delegace aktivně pomáhali dva lidé, kteří tehdy ke stranickému vedení nepatřili: Ludvík Svoboda a Gustáv Husák.

  Při jednáních v Kremlu se Svoboda jednou rozkřičel na celé dubčekovské vedení: „Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili až k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí!“  (Z.Mlynář)

„Soudruh Husák je takový schopný soudruh, výborný komunista. My jsme ho osobně neznali, ale velmi dobře na nás tady zapůsobil.“  (Kosygin)

„Všeobecně jsem souhlasil s prezidentovým názorem, že čím déle budou trvat nejisté podmínky, tím větší je nebezpečí krvavého konfliktu doma. Nesouhlasil jsem však s jeho ochotou obětovat tak mnoho – všechny naše ideály a zásady -, jen abychom vybředli ze slepé uličky.

  Kosygin řekl Smrkovskému, že nejsme v postavení, abychom si mohli klást požadavky. Čas je na jejich straně, a oni mohou čekat, až to pochopíme.

  Svoboda přišel ke mně a řekl, že teď už je pozdě a že musím podepsat. Černík poznamenal, že kdybychom nepodepsali teď, mohli by nás donutit podepsat příště něco mnohem horšího.

  Smrkovský uvedl paralelu s rokem 1939, kdy se prezident Hácha vrátil z Berlína. Řekl: „Podařilo se jim věci zpomalit a zachránit mnoho lidí.“

„Jejich strach z osudu Imre Nagye byl lidsky pochopitelný. Nevěděli také nic o rozdělení na druhé straně, a tím méně o ochotě Brežněva vrátit se v zásadě k předsrpnovému stavu.Tváří v tvář jim stálo politbyro, na kterém nebyla vidět nejistota. Přesto byla jejich neschopnost trvat na takovém urovnání, na něž byli připraveni Brežněv, Kosygin či Kádár, velkým selháním. Byl to jeden z historických okamžiků, kdy mezi mravní pevností a státním zájmem nebylo nejmenšího rozdílu. Je zcela správná charakteristika souhlasu s moskevskými protokoly jako kombinace přijetí mnichovského diktátu 1938 a berlínské kapitulace 1939. Az tohoto hlediska složil v Moskvě lidskou i státnickou zkoušku jediný, kdo nepodepsal – Kriegel.“  (Durman)

„Reprezentace – toto slovo zkresluje pravdu. Polovina vězňů a polovina kolaborantů. Kdo je nějakou reprezentací pověřil? Kdo jim dal právo se za reprezentaci považovat?“  (František Kriegel o těch, kteří podepsali moskevský protokol – bylo jich celkem 26)

„Cítíme se zaskočeni, že sovětské politbyro jedná jako banda gangsterů. Ale i to je naše vina. Kádár se přece právem ptal Dubčeka: „Cožpak opravdu nevíte, s kým máte tu čest?“ … Pokládal za nemožné, že by to Dubček nevěděl. Jsme vlastně blbci, ale naše blbost má podobu ideologie reformního komunismu.“  (Z.Mlynář)

„V průběhu rozhovorů byly v otevřené soudružské diskusi posouzeny otázky týkající se současného vývoje mezinárodní situace, aktivizace machinací imperialismu proti socialistickým zemím, situace v Československu v poslední době i dočasného vstupu vojsk… Sovětská strana vyjádřila své porozumění a podporu pozice vedení KSČ i ČSSR…

  Sovětští představitelé…potvrdili svou připravenost k nejširší a upřímné spolupráci na základě vzájemné úcty, rovnoprávnosti, územní celistvosti, nezávislosti a socialistické solidarity…

  Rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství.“  (z Komuniké z čs.-sovětského jednání v Moskvě, 27.8.1968)

„Delegace se dohodly v zájmu obou komunistických stran a přátelství mezi ČSSR a SSSR považovat jako přísně tajné kontakty mezi vedoucími představiteli KSSS a KSČ v období po 20.srpnu t.r. a tím i obsah nově uskutečněných rozhovorů.“  (z kapitulantského „moskevského protokolu“, 27.8.1968)

„Vypadali hrozně. Unavení, zbití, pokoření. Pochopil jsem, že je konec… Jen prezident se tvářil jako vojevůdce po vítězné bitvě.“  (V.Škutina, po příletu delegace z Moskvy)

„Věděli jsme, že sovětské vedení, z nouze přinucené jednat s Dubčekem, chce jeho i další představitele reformy využít k tomu, aby jejich rukama provedlo, co se ukázalo jako nemožné provést rukama Biľaka a Indry… Cesta kompromisu nesporně dávala jisté šance… Jakkoli byla tato naděje nevelká, přece jen to byla politicky reálná perspektiva a ve srovnání s alternativou vojenského masakru jsme ji v zájmu reformní politiky a v zájmu národa pokládali za jedině přijatelnou…“  (Z.Mlynář)

„Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů… musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. To znamená – musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky… Politická situace v Československu je sice již tak dost komplikovaná, ale musíme dělat všechno, aby se stala ještě komplikovanější.“

(z nepodepsaného memoranda nalezeného v Brežněvově pozůstalosti)

„Výsledek posledních událostí považují sovětští soudruzi za vítězství strany a jejího vedení nad kontrarevolučními silami a pravičáky… Mimořádnou zásluhu na úspěchu mají soudruzi Husák a Svoboda. Projevili rozhodnost a statečnost… Ve školních knihách s o tom bude psát…“  (Brežněv v telefonickém vzkazu Svobodovi, 25.srpen 1969)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Jsem člověk, který má svou čest a svědomí… kterého ani vaše dýchání do týlu, stoupání na paty, ani vaše bdělé uši nepřinutí k tomu, aby před vámi klekl na kolena. Budu se snažit, abych toto i nadále duševně vydržel… i když musím také poznamenat, že vaše vytrvalé „hraní“ na mé nervy není bez účinku na můj spánek, zdraví, moji rodinu…

  Víte, já nemám obavu o sebe, nepíše se rok 1950, i když projevy těchto metod se objevují v jiné formě. Mám obavu o lidi, kteří nic netušíce mohou být pro loajální vztah ke mně a mé rodině pracovně nebo jinak postiženy. Proto jsem své styky s lidmi omezil na nejnutnější míru…“   (z dopisu Generální prokuratuře SSR, 2.2.1973)

„Orgány Státní bezpečnosti stojí nad všemi zákony, ba neváhám říci i institucemi, zvláště nad soudy, prokuraturou, společenskými i masovými organizacemi, neboť, jak se říká, jsou všude a při všem… Nejen že slouží moci, ale staly se mocí.“  (z listu pohlavárům NDR, PLR a předsednictvu Komunistické strany Itálie, 29.3.1975)

„Britský buržoazní komentátor tvrdí, že „Dubčekův dopis rozvlnil Evropu, ale prozatím se neví, kolika koráby otřásl“… jako by se koráb mohl otřást jenom proto, že z jeho podpalubí vyskočila myš.“  (jako vždy pohotové Rudé právo, 19.4.1975)

„Taková je morální situace, do níž zákonitě upadli renegáti typu Dubčeka, Smrkovského, Kriegla, Mlynáře, Šika, Pelikána aj. Přivedli celou naši společnost na pokraj katastrofy, k prázdným krámům a kolik lidí pomýlili! … Zákonitě upadají do zapomnění, ale jejich ambice, slavoman, chorobná ctižádost různých falešných „tribunů lidu“ a „mužů roku“ však zůstává neukojena.

  Ve své bezmocnosti sledují někteří z těchto dobrodruhů duševní spřízněnce a spojence v táboře zahraniční reakce. Je to hledání bez výběru. Dávají se do služeb třeba i čertu…

  Imperialisté umějí „ocenit“ tyto jidášské služby. Tučné návnady, slavoman, bezectnost, morální nepevnost, bezzásadovost – tak bývá dlážděna cesta do pekla zrady.“  (z téhož článku CESTOU ZRADY, Rudé právo 19.4.1975)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Svěřujeme čestnou poctu státníkovi, průkopníkovi, přijímáme ho mezi své doktory a víme, že to činíme ve jménu všech spravedlivých lidí…“  (doktorát na univerzitě v Bologni, 13.11.1988)

„Celých dvacet let normalizace bylo zaměřeno na vymazání paměti národa. Ukázalo se však, že věci, které jsou uchovány v povědomí a paměti lidí, nelze natrvalo vykořenit a vymazat.“  (z rozhovoru pro samizdatové Lidové noviny, únor 1989)

„Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste začali propuštěním Havla.“  (z listu Jakešovi a Husákovi, 10.2.1989)

17.dubna 1989 Alexander Dubček vystoupil v televizi dosud „spřáteleného“ Maďarska.

Přes ostrý protest Jakešova vedení dostal tuto možnost i týden poté, 24. dubna.

„Podle právních předpisů není vaše cesta do ciziny v souladu se státními zájmy ČSSR.“  (oddělení pasů a víz MV, 30.5.1989)

„Lidé starší a střední generace ji (=pravdu) znají, čekají však na vaše korektní doznání.“  (z otevřeného dopisu ÚV KSČ, 23.6.1989)

16.srpna oznámil výkonný výbor Maďarské socialistické strany, že se s intervencí 1968 „neztotožňuje“, a o den později ji odsoudily i Sejm a Senát Polské lidové republiky.

„Dejte i u nás tištěné slovo lidem, kteří mají na nedávno prožitou minulost, procítěnou pravdu o roku 1968 a lidech v něm jiný názor než vy.“  (z otevřeného listu M.Štěpánovi, 16.10.1989)

17.listopadu 1989 byl Dubček zadržen po studentské manifestaci na Albertově. Byl zajištěn a vyslýchán až do pozdního večera. Byla to poslední akce StB proti němu.

„Čestný komunista“ Dubček respektoval touhu lidí po životě bez ponižování, a tak i rozuměl „socialismu s lidskou tváří“. Proto, a pro své specifické charisma ostře kontrastující s jinými vůdci KSČ před ním i po něm, si získal sympatie jako málokterý z komunistů. Že sympatie těch, kteří jej osobně poznali, byla zpravidla spojena s lítostí, není pro politika dobrým vysvědčením, ale musí být součástí historikova portétu.“  (Karel Durman)

„Dubček byl mravný člověk. Hluboko v něm byly zakořeněny protestantské tradice a rodinné zvyklosti jeho předků. Po celý svůj život miloval jednu ženu a byl laskavým, trpělivým a něžným manželem a otcem. Zdá se, že chybná morálka leninské „dialektiky“ nikdy neovlivnila jeho čestnost, osobní postoje a chování. I při mnohých srážkách s nebezpečnými a mocnými oponenty zůstával zcela upřímný, i když opatrný a zdrženlivý… Dubček byl vždy pravdivý.“   (Jiří Hochman)

„Sáša, to je čistý, křišťálový člověk. On nechce nikomu ublížit. Ale politika, to je někdy bahno…“  (Oldřich Černík, duben 1969)

„Slunce vám občas ukázalo svou tvář. Bylo to Pražské jaro 1968… Výjevy onoho odvážného pokusu se nám nesmazatelně zapsaly do paměti a naše neschopnost vám pomoci stále tíží svědomí svobodného světa.“  (Margaret Thatcherová v Praze, 18.9.1990)

„Musíme udělat všechno, aby už nikdy nemohlo docházet ke zneužívání moci ve prospěch úzké vládnoucí skupiny. Všechna moc musí patřit jen lidu této země.“  (z nástupního projevu předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka, 28.prosinec 1989)

S využitím:

Benčík A., Domaňský J., 21.srpen 1968, Tvorba 1990

Benčík A., Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi, Ostrov 2001

Dubček A., Hochman J., Naděje umírá poslední, Svoboda – Libertas 1993

Durman K., Útěk od praporů, Karolinum 1998

Mladá fronta 21.8.1998

Mlynář Z., Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta 1990

Pithart P., Osmašedesátý, Rozmluvy 1990

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1975/4/17

Tigrid P., Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Odeon 1990

Vančura J, Naděje a zklamání, Mladá fronta 1990

 Epilog

  1. srpna 1969
    „Vážený pane Dubčeku,

…schválení sovětské intervence a bezvýhradné přijetí sovětského výkladu československých událostí z roku 1968 nejvyššími stranickými (a tím i státními) orgány je otázkou několika týdnů, ne-li několika dnů… Oč menší je naděje, že se tlaku lidových vrstev, inteligence či určitých sil v politickém vedení přeci jen ještě podaří tento ostudný krok odvrátit, o to víc se zraky všech Čechů a Slováků upírají dnes k Vám a k některým Vašim druhům v napjatém očekávání, jak se zachováte.
Je nesmírně důležité, abyste se právě Vy a právě teď zachoval tak, jak stále ještě většina z nás doufá, že se zachováte. Možná to zní nadneseně, ale v jistém ohledu teď závisí naděje na smysluplnou budoucnost nás všech právě na Vašem postoji.
Pro oba naše národy jste symbolem všech nadějí na lepší, důstojnější a svobodnější život, s nimiž byla spojena první polovina roku 1968. Lidé ve Vás vidí čestného, poctivého a odvážného člověka; jste pro ně politikem zaníceným pro spravedlivou věc; mají rádi Váš upřímný pohled a lidský úsměv; věří, že nejste schopen zrady. To všechno samozřejmě dobře vědí i ti, kteří dnes pod ochranou sovětských děl obnovují v naší zemi staré pořádky a likvidují postupně vše, co československé jaro 1968 přineslo. Proto je dnes pravděpodobně jedním z jejich hlavních cílů nejen donutit Vás k tomu, abyste se podřídil jejich ideologii, ale dosáhnout i toho, abyste to byl právě Vy, kdo řekne rozhodující slovo ve prospěch jejich politiky.
Myslím, že něco takového nesmíte za žádnou cenu udělat. Už dávno totiž nejde jen o Vaši osobní čest, hrdost a důstojnost. Běží dnes o mnohem víc: o čest a hrdost všech, kteří Vaší politice dali svou důvěru a kteří dnes – umlčeni – se k Vám upínají jako k poslední šanci, doufajíce, že československému pokusu zachráníte – a Vy jediný k tomu máte možnost – to, co jediné mu zřejmě lze ještě zachránit: sebeúctu.
Důvody, které Vaše odpůrce vedou k tomu, aby se ucházeli o Váš hlas, jsou průhledné: svou nečistou práci chtějí zaštítit Vaším čistým jménem…zároveň však – a právě tím – Vás chtějí veřejně zdiskreditovat, ponížit a připravit o to, co jim na Vás nejvíc vadí a čím se od nich nejvíc lišíte: totiž o důvěru lidí… Jejich cíle jsou jasné: pomstít se Vám za vše, čím je převyšujete; vymazat Vás z mysli lidí; zmanipulovat Vaším prostřednictvím národ. (A tím vším si přirozeně – mezi jiným – připravit posléze i podmínky k Vašemu konečnému a ničím už nerušenému odsouzení.)
Ať to bude pro Vás jakkoli těžké, nesmíte podlehnout. Vzpomeňte na dilema, v němž byl Edvard Beneš v době Mnichova: tehdy šlo o reálné nebezpečí, že bude národ vyhlazen. A byli jste to právě vy, komunisté, kteří jste dokázali odolat sugestivní kapitulantské argumentaci a kteří jste správně pochopili, že faktická prohra nemusí být prohrou morální a že morální vítězství se může později obrátit i ve vítězství faktické, zatímco morální prohra nikdy.
Pokud vytrváte, lidé pochopí, že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř; že lze čelit lži; že jsou hodnoty, za něž má smysl se bít; že existují ještě vůdci, jimž lze věřit; že žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru důstojně nést. Svým činem byste nám všem nastavil morální zrcadlo podobně mocné, jako bylo to, jež nám před časem nastavil Jan Palach – účinnost Vašeho kroku by však byla zřejmě dlouhodobější…
Po několika letech (zvláště v případě mocenských přesunů v KSSS) byste byl zřejmě rehabilitován, protože dějiny zastavit nelze a čas by Vám musel dříve nebo později nutně dát za pravdu. A až by se jednou otevřely možnosti znovu se pokusit o to, co se nepodařilo v roce 1968, mohla by společnost produktivně využít právě toho ohromného morálně politického potenciálu, který by v ní – dík Vašemu postoji – zůstal uchován…
Zajisté jste se svými druhy chybovali – jako každý z nás chybuje. Nyní běží o to, zda bude vše, v čem jste se mýlili nebo v čem jste neuspěli, tisíckrát vykoupeno faktem Vašeho odhodlání osobně ručit za svou pravdu a svým lidským osudem stvrdit opravdovost svých ideálů, anebo zda naopak neochotou svou existencí a možná i svým životem se za loňský pokus zaručit donutíte široké vrstvy lidí k tomu, aby tento pokus začali považovat za gigantický podvod, který byl na nich spáchán a na který se naivně nachytali…
Naše národy jsou schopny chovat se zbaběle i odvážně, projevovat svaté zanícení i řídit se sobeckou lhostejností, Češi a Slováci dokážou hrdinsky bojovat i zákeřně denuncovat – a co z toho opravdu v tu kterou dobu ve společnosti i v každém jejím příslušníkovi převáží, to záleží do značné míry právě na tom, jakou situaci v tom kterém okamžiku politická elita vytvoří, před jaké alternativy lidi postaví… Proto také klade politika zvýšené nároky na lidské a morální kvality těch, kdož ji dělají…
Vážený pane Dubčeku, v nejbližších dnech a týdnech budu na Vás – spolu s tisíci svých spoluobčanů – hodně myslet, budu se o Vás hodně strachovat a zároveň od Vás hodně očekávat.“
(podstatně zkráceno)                                          Váš Václav Havel

     „Sotva se Husák usadil, začal na mne křičet, že budu odpovědný za další ztráty na životech, nebude-li návrh zákonného opatření schválen a publikován. Řekl, že davy lidí v ulicích Brna jsou na cestě mezi cyklistickými závody a fotbalovým zápasem a hrozí nebezpečí, že nepředvídatelným způsobem vybuchnou. Dále konstatoval, že zákonné opatření je potřebné okamžitě, aby umožnilo odvolat fotbalový zápas a odvést lidi ze stadionu.

     Husák na mne soustavně ukazoval prstem a stále zdůrazňoval mou osobní odpovědnost za další ztráty na životech, budu-li dále odkládat schválení předloženého opatření, a ostatní členové předsednictva jej hlasitě podporovali. Tehdy jsem to unavený a rezignovaný vzdal.

     Mou velkou chybou, která mne potom tížila celý život, bylo, že jsem zákonné opatření nakonec podepsal… Byl jsem tam úplně osamocen a ani jsem nedomyslel všechny následky. Nikdy toho však nepřestanu litovat.

     Husák okamžitě odešel s chladným, sarkastickým výrazem ve tváři. Zvítězil.“

                                           

                                                                               (z Pamětí Alexandra Dubčeka)

ZÁKONNÉ OPATŘENÍ
PŘEDSEDNICTVA FEDERÁLNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ
ZE DNE 22. SRPNA 1969

V zájmu upevnění a ochrany veřejného pořádku, který je v současné době hrubě narušován, zejména ze strany protisocialistických a protispolečenských živlů, usneslo se předsednictvo Federálního shromáždění…
Kdo se po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření
účastní akce narušující veřejný pořádek, kdo k takové akci vyzývá nebo ji podporuje, kdo
neuposlechne výzvy veřejného činitele k zachování veřejného pořádku nebo kdo k takové-
mu neuposlechnutí jiného vybízí,
bude potrestán, pokud nejde o trestný čin, pro přestupek odnětím svobody až do tří měsíců nebo peněžitým trestem až do 5000 Kč nebo oběma těmito tresty.

U přestupků, jakož i u trestných činů pobuřování…hanobení republiky a jejího představitele…hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele…poškozování zájmů republiky v cizině…a výtržnictví…zvyšují se horní hranice trestu odnětí svobody stanovené v zákoně o polovinu. Mimo to lze v těchto případech uložit též trest zákazu pobytu na dobu jednoho roku až pěti let…

Toho, kdo svou činností narušuje socialistický společenský řád a ztrácí tím důvěru potřebnou k zastávání dosavadní své funkce nebo svého dosavadního pracovního místa, lze z funkce odvolat, popřípadě s ním i okamžitě rozvázat pracovní poměr… Studenta lze za uvedených okolností vyloučit z dalšího studia.
U učitelů vysokých a jiných škol může příslušný ministr z funkce odvolat, popřípadě i pracovní poměr okamžitě zrušit též proto, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vychovávají svěřenou mládež proti zásadám socialistické společnosti a její výstavby.
Případný nesouhlas odborového orgánu nemá odkladný účinek…

Dr. DUBČEK vlastní rukou
SVOBODA vlastní rukou
ING. ČERNÍK vlastní rukou

„…V srpnových dnech kontrarevoluční síly vyvolaly pod antisovětskými hesly útok proti komunistické straně a jejímu vedení i proti socialistickým principům našeho zřízení. Jejich vystoupení bylo dlouhodobě plánováno a lze předpokládat, že to byla opožděná premiéra; před rokem ji znemožnil vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa…
Odvrátili jsme organizovaný nával kriminálních a deklasovaných živlů z venkova do center akcí. Opakujme, že za to patří především dík naší straně, jejímu vedení v čele se soudruhem dr. Gustavem Husákem, které dokázalo mobilizovat pracující do boje proti nebezpečí a rozhodně a nekompromisně vést boj proti kontrarevoluci. Jen díky tomu, že se příslušníci složek ministerstva vnitra, armády, Pohraniční stráže a Lidových milicí mohli spolehnout na pevnost, důslednost a rozhodnost komunistické strany a jejího vedení, dokázali jsme přes všechny obtíže a tvrdosti boje kontrarevoluci porazit…
Je možné, že se pokusí ještě někdy vystoupit, nezbývá jí nic jiného než hazard. Dnes však už víme, že ani potom, v žádném případě neprojde.“

Praha 31. srpna 1969                           reportéři Rudého práva (příloha NEPROŠLI…)

„Čeká nás ještě moc práce, než uklidíme ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích. Ale dokážeme to.“
(30 případů majora Zemana, díl Studna z roku 1969)

Alexander Dubček
Libí se vám článek?

3 komentáře: „Alexander Dubček

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat
  • Media si se mnou pohrávala, jako vítr s papírovým drakem
    V článu jsem se dověděl podrodnosti, které jsem neznal. Byl jsem také při tom, přes noc nečekaně vysoko, zásluhou radia a televise, ničeho z toto, co jsem prožil nelituji, přesto, že se mne stal emigrant a to se stalo jednoznačně proti mé vůli. Celý můj život probíhal potom úplně jinak, než by tomu bylo, kdyby mne nenapadlo posbírat na ulici několik desítek podpisů k provolání k Dubčekovi a ostatním v předsednictvu KSČ, před odletem do Čierné, napsaného Pavlem Kohoutem v Listech. Půjčili mi tenkrát v Dětském domě, v Praze, Na Příkopech stůl, namalovali plakát, kde jsem v krátkosti popsal, o co jde a čekal. Nikoho jsem nepřemlouval. Za tři hodiny jsem měl 60 podpisů, řekl jsem si : “Ještě deset a jdu se stím do redakce”. Člověk míní, Pán Bůh mění… Kolem třetí hodiny přijel mladý muž na motorce, a byl z radia. Trochu se mnou o celé problematice hovořil, nakonec prohlásil. “Ve 4 hodiny to bude ve zprávách.” Nu a tak tomu i bylo. Během hodiny se podepsalo několik tisíc lidí. Měli jsme deset stolů a nás bylo také již deset. Nu a mezitím přijelo auto z televise a také nás osobně navštívil i pan Smrkovský. Tramvaje byly přeplněné a Přikopy plné lidí. Podpisů se nahromadilo již víc, než padesát tisíc. Nu a potom přijel za námi Pavel Kohout a protože Alexander Dubček měl v televisi řeč k národu, přidal jsem Dubčekovi symbolicky archy s podpisy a také jsem si dovolil mu popřát vše dobré. Nu a pan Dubček poděkoval a podal mi ruku. V tom okamžiku a v té době jsem si snad nemohl více přát. Kolik těch podpisů nakonec bylo nevím. Záhy se k podpisové akci připojila skoro celá republika. Po 21.srpnu jsem byl hledán v práci i doma, radio mne varovalo a na policii ležel seznam osob v nebezpečí, byl jsem mezi nimi. 1.září mne a moji přítelkyni dovezla policejní Volha na hranice v Mikulově. Do rodné země jsem se vrátil až po dlouhých 20 letech.

    Reagovat
    • Pane Vladimíre Vlasatý, děkuji Vám za Vaši padesát let starou iniciativu, o které se zmiňujete. V tom prvním okupačním týdnu obstál náš národ (naše národy) v maturitě z občanské statečnosti a vyzrálosti na skvělou výbornou; i Vaší osobní zásluhou. Kdyby měli všichni rovnou páteř jako Vy, prožili bychom pak jiných dvacet let. Okupanti by nenašli žádného kolaboranta a mohli by nám vládnout pouze silou svých zbraní. S hanbou před světem. Že takzvaní “Muži Ledna” v maturitě (s čestnou výjimkou Františka Kriegla!) zcela propadli, je věc jiná. Neexistovaly tehdy žádné svobodné volby – dnes bychom si měli hlídat, kdo nás reprezentuje. Dovolte mi soukromý dodatek. Autor komentáře, na který reagujete, se narodil několik hodin před nezvaným vstupem prý spřátelených vojsk. Přesně v den Vašeho komentáře mi bylo rovných padesát. Učitelem dějepisu jsem se stal mimo jiné proto, abychom kvůli neznalosti vlastní historie nemuseli její jisté peripetie prožít znovu. Opravdu si to hlídejme. Ještě jednou Vám děkuji. S úctou Zdeněk Hübner; z.hubner@seznam.cz.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.