Na cestě 13 – Cesta se krátí…

Na Cestě 13 – Cesta se krátí…

   Poslední dobou dny ubíhají velice poklidně a já si uvědomuji, že Cesta se začíná krátit. Nestane-li se nic mimořádného, budu za rok už zase doma. Jak se moje Cesta momentálně vyvíjí? 

   V Nové Kaledonii a na Vanuatu jsem převážně stopoval a škudlil. Jednak jsou to země velice drahé a pak, na takovém ostrově Tanna se jinak téměř ani dopravovat nedalo. Bylo to cestování docela drsné, byl jsem špinavý, zpocený a zarostlý a spal jsem pod stanem. Zase jsem ale navštěvoval domorodé vesnice a poznal život chudších obyvatel. To cestování na Fidži je úplně jiné. Zase jezdím autobusy, spím v hotelech a jím v levných restauracích a paradoxně utratím víc než v drahých zemích, protože Fidži je relativně levné a šetřit se mi tu nechce. Po večerech hodně dělám na počítači a čtu, hlavně beletrii. Ke čtení jsem se první rok svého cestování téměř nedostal, jen zpočátku na jachtě, než jsem přečetl celou lodní knihovnu. Ve Valdivii jsem si do počítače stáhnul tisíce knih a teď čtu v podstatě každý večer. Doma čtu hlavně literaturu faktu a knihy o historii, teď ale dávám přednost krásné literatuře – tolik beletrie už jsem nepřečetl ani nepamatuji. Alespoň si trochu doplním své chatrné literární vzdělání…

   Vždycky, když si čtu průvodce, tak tam doporučují poznat různé stránky cestování v každé zemi. Člověk by měl navštívit památky, pláže, vesnice, města, poznat letoviska i život obyčejných lidí. To je logický postup, pokud jedete do jedné země a chcete ji poznat pořádně. Já si ale malinko vybírám. Na Tanně jsem chtěl hlavně vidět život na melanéské vesnici a to se mi myslím podařilo téměř dokonale. Proto na Fidži do domorodých vesnic moc nepospíchám, spíš si užívám relativního cestovatelského pohodlí. Ani nemám moc pocit, že cestuji. Prostě žiju v cizině – jím tu, bydlím tu, přesouvám se z místa na místo a dělám, co mě baví (tj. hlavně čtu a píšu), zatímco doma v běžném životě dělá člověk především to, co musí.

   Na ostrově Tanna a na Fidži mě také trochu trápí zdravotní problémy, ale není to patrně nic vážného. Nerad o tom píšu do „naučných“ článků, nějak mi to tam nezapadá, ale k cestování to patří. Mám něco jako akné. Což mám i v Čechách normálně, jenže tady mi to začalo hnisat. Na Tanně se mi to stalo poprvé a jelikož jsem se tam vzhledem k mému způsobu cestování moc nemyl, bál jsem se, že se mi do toho dostane infekce. Navíc všude byla kvanta much, které mi lezly do ran. Mazal jsem si tedy ty uhry framykoinem a bral jsem i antibiotika – doxycyklin. Hnisání pominulo, ale teď na Fidži se to objevilo znovu. Znovu jsem tedy nasadil framykoin a antibiotika a opět se to zlepšuje. Občas se také ozve jeden zub a já doufám, že ještě nějaký ten měsíc vydrží. Jinak mě zdravotně chválabohu nic netrápí, musím zaklepat…

   V posledních dnech a týdnech se mi zdá, že pro mě v mém cestování nastala psychologická změna. Ještě před pár týdny, když se mě někdo ptal, jak se mi tak dlouho cestuje, jsem odpovídal, že fajn, ale že je to trochu dlouhé. Najednou ten pocit v posledních týdnech zmizel. Už mi to tak dlouhé nepřipadá. Možná je to tím, že Cesta se pozvolna přehoupla za svou polovinu. Kdy se vrátím domů, závisí také na tom, kdy mi dojdou peníze, ale pravděpodobně to bude někdy mezi květnem a srpnem 2011. Nejpravděpodobnější datum návratu je 1. srpen, což je za 9 měsíců. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že pojedu někam na 9 měsíců, řekl bych mu, že je blázen, protože 9 měsíců na cestě je hrozně dlouhá doba. Jenže čas je relativní (Einstein by řekl, že závisí na pozici pozorovatele, jak rychle ten čas plyne) a mě už teď těch 9 měsíců jako moc dlouhá doba nepřipadá. Můj čas se tedy začíná pomalu a jistě krátit a než se naděju, budu zase doma, v šedi normálního pracovního života. Moc mě tedy ta představa neláká. Na Cestě mi  je fajn a kdybych nevěděl co s penězi, klidně bych si jí prodloužil.

   Pochopitelně také přemýšlím o další cestě a plánuji. Nebaví mě plánovat moc dlouho dopředu, ale jsem k tomu okolnostmi nucen. Především musím dopředu kupovat letenky, protože u každé další země (Samoa, Tonga, Nový Zéland, Austrálie, Singapur) platí, že musím mít zpáteční letenku nebo letenku do dalšího státu. A na Vanuatu i na Fidži to kontrolovali hned na letišti při příletu. Je to pakárna, buzerace a komplikace pro nezávislého cestovatele, který chce jezdit svobodně z jednoho státu do druhého. Ještě tenhle postup chápu u bohatších států, které se tak brání před nelegálním přistěhovalectvím, ale kdo by chtěl pracovat či emigrovat na Vanuatu nebo na Fidži? Teď to tedy konkrétně vypadá tak, že mám koupenou letenku z Fidži na Samou a ze Samoi na Tongu. Ale ještě na Fidži chci koupit letenku z Tongy na Nový Zéland a z Nového Zélandu do Austrálie. Na Novém Zélandu pak koupím letenku do Singapuru nebo do Kuala Lumpur. Tam to asi risknu a pokusím se letenku do Evropy koupit až v jihovýchodní Asii podle toho, jak vyjdu s penězi. Čím víc peněz mi zbude, tím pozdější bude datum odletu. Hloupé tedy je, že musím mít dopředu naplánovaná přesná data a navíc to svazuje i můj program na ostrovech. Pořád se musím řídit datem odletu. To lze sice změnit, ale za nemalý poplatek. Kdybych mohl jezdit úplně svobodně, přiletěl bych do země, zde bych cestoval a až bych viděl všechno, letěl bych dál. Ale takhle to bohužel kvůli těm byrokratům nefunguje. Zlatá Evropa nebo Jižní Amerika, kde jsem si jezdil z jedné země do druhé, jak mě napadlo. Dalším důvodem, proč je nutné zamýšlet se nad plánováním trochu dopředu, je počasí. Ne vždy to klapne ideálně. Například teď na konci října (či začátkem listopadu) začíná v jižním Pacifiku období dešťů. Podle mě na Fidži už začalo. Prší v podstatě každý den, a to hlavně odpoledne. Proto jsem často v hotelu víc, než bych si přál, déšť mě občas zažene pod střechu. V některých zemích se ovšem v období dešťů cestovat téměř nedá. Například v severní Austrálii. Tomu tedy musím své plánování podřídit.

   A jak tedy vypadá můj současný ideální plán pro zbytek Cesty kolem světa? Tak z Fidži bych se měl 5. listopadu přesunout letecky na Samou. Zde budu 19 dnů a pak přeletím na Tongu. Na Tonze bych chtěl být asi 25 dní. Poté plánuji, ještě před Vánoci, přeletět na Nový Zéland, kde bych chtěl strávit asi šest týdnů. Koncem ledna by pak měl následovat přelet do Austrálie. V Austrálii bych chtěl být 2.5 měsíce. Na Novém Zélandu i v Austrálii chci jezdit stopem. Na Novém Zélandu je to prý naprostá pohoda, ale jak mi psal jeden velezkušený cestovatel, „Austrálie – to je výzva!“. Chtěl bych projet všechny australské státy a teritoria. Spát budu asi pod stanem, akorát ve velkých městech zkusím hostely. V Brisbane mám kontakt na jednoho Čecha, u kterého snad budu moci přespat (kdybyste někdo věděl o nějakém dalším bydlení v Austrálii, budu rád za jakýkoliv tip – klidně budu spát u někoho třeba ve stanu na zahradě…). Takže představa je taková, že začnu v Tasmánii, pak se přesunu na pevninu a trasa by měla vypadat asi takhle: Melbourne – Canberra – Sydney – Brisbane – Mount Isa – Alice Springs – Adelaide – Perth. Poslední úsek (Adelaide – Perth) bych rád jel  legendárním vlakem Indian Pacific – je to druhá nejdelší železnice na světě (po Transsibiřské magistrále) a je tu i nejdelší zcela rovný úsek železnice na světě (500 kilometrů!). Celkově je to hezkých pár tisíc kilometrů. Kromě velkých měst bych chtěl v Austrálii samozřejmě navštívit i další místa. Detailně to naplánováno nemám, ale nabízí se třeba Modré hory, ostrov Fraser či Uluru, největší skála na světě. Na Austrálii se hrozně moc těším, ale taky to asi bude nejdrsnější část celé Cesty. Bude tam vedro (cestovat budu hlavně v únoru a březnu). Na severu tou dobou pro změnu hrozně leje, takže Darwin a Cairns musím bohužel vynechat. Napadla mě i kacířská myšlenka, že bych mohl na Novém Zélandu a v Austrálii pracovat, ale moc se mi do toho nechce… Poslední fázi Cesty bych pak chtěl strávit v jihovýchodní Asii. Pokud budu mít málo času, chci vidět určitě Singapur a pevninskou Malajsii, rád bych k tomu ještě ale přidal alespoň Sumatru. Pokud bude víc času, můžu letět na Borneo (ostrovní Malajsie, Brunej), procestovat Laos, Vietnam a Kambodžu (nejpravděpodobnější varianta) nebo letět někam jinam (Filipíny, Hongkong…). Zase je tu nepříjemnost s počasím – v červnu začíná období dešťů (letní monzun) v jihovýchodní Asii…

   To je ovšem takový velmi hrubý plán. A plány se, jak známo, mění. Takže se uvidí. Zatím mi hlavně držte palce, abych se dostal alespoň do Austrálie. Zdravím chladné Česko! Tady na Fidži je koncem října 25-30°C. A chčije a chčije…