Na cestě 8 – O jídle a cestování

Na Cestě 8 – o jídle a cestování

   Opět si můžete přečíst pár poznámek z mé Cesty, co se do „solidních“ článků, pojednávajících o krásách Jižní Ameriky, nevešly. Dnes něco o tom, jaké cestovatele potkávám a proč mi nejvíc chutnají hamburgery.

František si ze mne zase utahoval, že navštěvuji jen samé hamburgrárny. To je poněkud zkreslený pohled. Pravda ovšem je, že hamburgery mi chutnají v Jižní Americe zatím asi nejvíc. To máte tak – představte si nějaké dobré jídlo, které máte rádi. A teď si představte, že ho jíte každý den, někdy dokonce i dvakrát denně. Garantuji Vám, že po pár dnech Vám to jídlo poleze krkem a po delší době už ho nebudete moci ani cítit. No, a stejné je to s brazilskou stravou. Průvodce LP píše, že strava na lodích v Amazonii je fádní. Když jsem tu stravu jedl poprvé, připadal mi děsně dobrá, zvláště pokud to srovnám se stravou na lodích peruánských. Ale po 1.5 měsíci pobytu v Brazílii musím dát LP za pravdu. Je to to samé pořád dokola. Základem brazilské stravy  je totiž tzv. PF. PF je zkratka slov prato feito. Toto sousloví označuje soubor typických brazilských příloh – rýže, špagety, fazole, zelenina, farinha (pražená manioková mouka). Co je na tom špatného? Vždyť všechny ty přílohy jsou dobré a navíc je to pestré, že? Pestrost se ale vytratí, pokud si to dáte třeba třicetkrát po sobě. A to je přesně případ Brazílie. Kromě drahých jídel, která si vzhledem k mému omezenému rozpočtu nedávám, mají všude PF. Přílohy jsou pořád naprosto stejné, jen se mění to maso, které ani nedivil, zde jsou však vzácností i hranolky (měl jsem je tuším v Brazílii jen jednou) a normální brambory (vařené či americké – v Americe by je přece mohli mít, ne?) jsem zatím neviděl vůbec! A omáčky, to se tady vůbec nevede. Jediná omáčka, kterou si tu můžete dát, je ta fazolová. Takže když není svíčková, tak hamburger (nebo sendvič – vypadá úplně stejně a v čem je rozdíl mezi hamburgerem a si k tomu dáte – carne („maso“, většinou asi hovězí), frango (kuře), peixe (ryba)… Takže PF se snažím omezovat na minimum, i když úplně vytěsnit ho z jídelníčku se Vám v Brazílii nepodaří – někde prostě nic jiného nemají. Proto si často kupuji v supermarketu raději sušenky nebo si dám pastel (slané těsto plněné něčím – maso, kuře, sýr) v pekárně. Nejraději bych si dal tedy guláš nebo svíčkovou s knedlíkem. Království za knedlík! Jenže o knedlících tady nikdy neslyšeli. Tomu bych se sendvičem, jsem dosud nepochopil) je tou nejlepší volbou, to mi věřte. Bůh žehnej globalizaci!

Tenhle borec z Izraele (vpredu o berlich) vyrazil do Jizni Ameriky sam na rok

A teď něco o cestovatelích. Jižní Amerika je přímo stvořená k tomu, aby tu cestovatelé strávili třeba rok, nebo i víc. Je to světadíl poměrně veliký, je skoro dvakrát větší než Evropa. Před 4 lety jsem navštívil Ekvádor. Ten je veliký asi jako Polsko, takže za 5 týdnů jsme ho víceméně projeli celý. Ale Ekvádor je malinká zemička ve srovnání s Brazílií, Argentinou, Peru, Chile či Kolumbií. Vzdálenosti v Jižní Americe jsou obrovské. Pokud chcete projet třeba celou Brazílii nebo Argentinu, tak Vám prostě měsíc nestačí. Pravdou ovšem je, že nikde jinde jsem nepotkal tolik „dlouhodobých“ cestovatelů, jako v Jižní Americe. Většina z nich sem jede na půl roku až rok, čili zhruba na dobu, kterou tu chci strávit já. O některých z nich už jsem se tu a tam v nějakém článku zmínil. Předevčírem jsem potkal Holanďana, který je tu na půl roku a Izraelce, který přijel na rok. Izraelec je handicapován, pohybuje se o berlích. Přesto vláčí na zádech velkou krosnu a malý baťůžek k tomu!  Dnes jsem se bavil s Angličanem, který přijel na půl roku jenom do Brazílie. Když pak potkám někoho nebo čtu o někom, kdo přijel do Jižní Ameriky třeba na 20 dní a projel 6 zemí, je mi ho trochu líto. Co může vidět za tak krátkou dobu? Kdo z Vás má málo dovolené, tak je samozřejmě časově omezen a nedá se nic dělat. Ale věřte mi, dlouhodobé cestování je něco úplně jiného než jet někam na 14 dní. Zítra tomu bude přesně tři měsíce, co jsem vyrazil na tuhle Cestu. Když se podívám na mapu celé Jižní Ameriky, tak si říkám, že jsem skoro nic neviděl. Vždyť jsem ještě ani nebyl v Andách! Ale pak si vzpomenu, jak jsem se v Praze fotil před odletem a připadá mi to, že to bylo někdy před 10 lety. Na cestách plyne čas jinak než doma. Je to asi jako s těmi kosmonauty, co letí rychlostí blízkou rychlosti světla. Oni stráví v raketě 10 let a na Zemi uplyne třeba 100 let. A tady je to podobné – ty moje tři měsíce na Cestě vydají tak za 10 let stále stejného života u nás doma. Nevěříte? Tak to zkuste a vyjeďte někam třeba na půl roku. A nebuďte na jednom místě, kde podlehnete rutině, nýbrž cestujte z místa na místo. A uvidíte. Čas je relativní. Možná si myslíte, že mám spoustu času. Ale každý můj den je nabitý událostmi. Přes den výletuji, fotím, odpočívám nebo se přesouvám z místa na místo, večer píšu články a třídím fotky. Občas nakupuji, sháním něco k jídlu, přepírám si prádlo, píšu deník, čtu si. Hodně času zabere také internet, který je poměrně levný, ne však vždy rychlý a spolehlivý. Potřeboval bych, aby měl den tak 30 hodin. To bych pak ještě mohl chodit běhat a psát zeměpisné (nejen cestopisné) články pro Kompas. Jsem tedy doslova na roztrhání!  Ale nestěžuji si. Jak řekl jednou kdosi moudrý – čas je jediný statek, který má každý z nás zdarma přidělen ve velkém množství. A jak s tímto statkem naložíme, je na každém z nás.

Uff, to jsem se pustil do téměř filosofického monologu, tak už raději budu končit. Mějte se fajn a pokud máte nějaké připomínky, dotazy, komentáře, námitky apod., pište je do komentářů. Možná Vám na ně i odpovím, jestli se k tomu dostanu. Na shledanou, přátelé!