Okraden v Chile

Od | 1 března, 2022

Obsah

Sedím si takhle na autobusovém nádraží v chilské Calamě vedle svých batohů. Kouknu jen tak zběžně vedle sebe – a malý batoh nikde! Nemohu uvěřit svým očím, ale je to tak. Byl jsem okraden v Chile!

Okraden v Chile!

V Calamě jsem měl asi 8 hodin času. Koupil jsem si lístek na noční autobus do Iquique, zašel do supermarketu a pak už jen seděl uvnitř v jakési čekárně. Seděl jsem na zemi, vedle sebe  (z levé strany) jsem si položil oba dva batohy a koukal jsem na televizi či luštil sudoku. Také jsem si nechal v zásuvce nabít počítač. Z pravé strany byla ulička, kterou chodili lidé, ale zleva bylo jen zavřené okno.

Doteď nechápu, jak mi někdo z tohoto místa mohl něco ukradnout. Mám pocit, že jsem se odsud ani nehnul. Nezaznamenal jsem ani žádnou podezřelou osobu. Možná jsem ale občas zašel něco vyhodit do koše nebo zkontrolovat počítač, nevím. Batoh zkrátka zmizel!

Jsem dost roztržitý a občas se mi stane, že někde něco nevědomky založím a pak to musím hledat. Tentokrát to však nebyl tento případ. Začal jsem pobíhat po nádraží a batoh hledat. Nikde ale samozřejmě nebyl. Jeden zaměstnanec na nádraží mi schoval velký batoh k sobě do kanceláře a já obíhal celé okolí nádraží. Třeba někdo vzal cenné věci a zbytek zahodil.

Nebo hodil do odpadkového koše doklady. Kdysi jsem prodával obrázky na Malostranském náměstí a dobře si vzpomínám, kterak se v koších hromadily peněženky s doklady cizinců, kteří byli okradeni. Zloději většinou vybrali peníze a další cennosti a peněženku s doklady pak zahodili. Nic jsem ale nenašel.

Počítání ztrát

Asi tak po hodině jsem konečně musel uznat, že vše je ztraceno. A nebylo toho málo. V malém batůžku jsem měl všechny cennosti kromě počítače, který se nabíjel u stěny o pár metrů dál. To je velké štěstí, protože v počítači mám všechny svoje články, fotky a spousty stažených informací. Ale i tak byly ztráty značné.

V batůžku jsem měl: 2 pasy, peníze (dolary, eura a bolívijské bolivianos, celkem asi za 20,000 Kč), fotoaparát (+ brašnu, polarizační filtr, SD karty), flashky (kde jsem měl zálohované všechny fotky), výškoměr, očkovací průkaz, kartičku pojišťovny, platební kartu, MP3 přehrávač, sluneční brýle, opalovací krém, průvodce Lonely Planet, mapu Jižní Ameriky,  ledvinku, visací zámek  (dobrý proti krádeži, že?), deník, ledvinku a pár dalších prkotin.

Vždycky se najde nějaká svině (pardon), která se chce napakovat na účet nebohého turisty, ale člověk především nadává sám sobě. Jak to, že jsem polevil v pozornosti? Jak to, že jsem nikoho ani nezahlédl? Proč jsem měl všechny cenné věci na jednom místě? Atd., atd.

Samozřejmě nechat se okrást je chyba, ale stejně se domnívám, že se tomu nedá úplně zabránit. Myslím, že jsem ostražitý dost, ale když cestujete dlouho, těžko udržíte pozornost pořád, to prostě nejde, obzvláště když jste sami. Na chvíli koukáte jinam, děláte něco jiného, jste zrovna naštvaní nebo unavení, zkrátka často v pozornosti polevíte.

To si ani nevyčítám, mohlo se mi to stát kdekoliv jinde. Hlavní mojí chybou ale bylo, že jsem měl všechny cennosti v malém batohu. Foťák, MP3 přehrávač a pár dalších drobností mám v batohu vždy po ruce, protože je dost často používám, ale ledvinka s cennostmi (peníze, kreditka, pasy) tam neměla co dělat! Měla být ve velké krosně. Tam ji také většinou schovávám, ale někdy jsem si ji během dlouhých přesunů dával do malého báglíku. Chyba! Velkou krosnu, která váží 20 kilogramů, totiž žádný zloděj neukradne, protože ji pomalu ani neunese. Ale malý batůžek prostě vezme a jde.

Dobří lidé nevymřeli aneb v nouzi poznáš přátele

Na nádraží mi pomohli dva lidé. Pán, který mi hlídal krosnu, mě nechal i chvíli internetovat na služebním počítači. Poslal jsem odtud mail do ČSOB, bráchovi a na českou ambasádu. První, co jsem pak udělal, když jsem se konečně trochu uklidnil, bylo, že jsem zavolal do ČSOB a zablokoval platební kartu (kartičku s číslem do banky jsem naštěstí měl ve velkém batohu). Celkem mi zbylo asi 800 Kč v chilských pesos, které jsem měl v kapse. 200 Kč jsem hned protelefonoval (musel jsem volat dvakrát) kvůli té blokaci.

Karta naštěstí byla úspěšně  zablokována. Pán na nádraží mi na počítači pak dokonce ukázal pravděpodobného pachatele! Na záznamu z kamery, umístěné v místnosti, bylo vidět neidentifikovatelnou osobu. Celý záznam jsem neviděl, ale pán říkal, že tenhle člověk dlouho chodil „bezcílně“ sem a tam po nádraží. No, nakonec svůj cíl našel… Bohužel záznam byl strašně nekvalitní, byla na něm vidět jen rozmazaná postava, rozhodně však nešlo toho člověka identifikovat.

Co teď budu dělat? Bez peněz, bez dokladů a bez sebevědomí? Nejsem panikář, ale člověka to samozřejmě rozhodí i psychicky. 600 Kč mi stačí tak na dva noclehy v hotelu nebo na pár dní na jídlo. Hotel samozřejmě nepřicházel v úvahu, protože pak bych asi umřel hlady. Naštěstí se našla jedna hodná paní na autobusovém nádraží, která zde pracuje v rychlém občerstvení. Pozvala mě k sobě domů, že u ní mohu přespat. Po půlnoci, když jí skončila šichta, ji manžel vyzvednul autem a vzali i mě.

U nich doma jsem strávil noc a velkou část následujícího dne. Bylo to super – vysprchoval jsem se, najedl, napil, vyspal a paní mi dokonce vyprala! A měli doma počítač s internetem, takže jsem posílal další maily. Odpovědi však nepřicházely, neboť byla neděle. Byl to hřejivý a zároveň nepříjemný pocit. Bylo skvělé, že mi někdo nabídl pomoc a ta nabídka se v mé situaci samozřejmě nedala odmítnout. Ale zároveň jsem si připadal hloupě, že jsem někde na obtíž. Rodina evidentně nebyla nijak bohatá a o to víc si vážím její pomoci.

Druhého dne, v neděli, měla paní zase odpolední službu na nádraží (od 15:00 do 23:00), a tak jsem jel opět s nimi zpět do města. Tentokrát jsem ale vystoupil přímo na policejní stanici, kde jsem šel ohlásit krádež. Policie shodou okolností sídlí kousek od nádraží. Podle internetových stránek české ambasády jsem si totiž zjistil, že k vydání náhradní dokladů musím mít mimo jiné policejní protokol o krádeži.

Protokol jsem zatím neobdržel, ale čekalo tam na mě milé překvapení – našly se oba dva pasy a očkovací průkaz! Zloděj je asi zahodil a někdo je donesl na policejní stanici. Tak to mi spadnul kámen ze srdce, protože pokud  bych neměl pas, asi by moje Cesta hodně předčasně skončila.

Na internetu jsem si totiž přečetl, že lhůta na vydání nového pasu na velvyslanectví je 60 dní (u starého typu pasu) a u nového pasu s biometrickými údaji dokonce 120 dní! Dříve vydají pouze tzv. cestovní průkaz, což je něco jako cestovní pas, ale s omezenou platností – v podstatě slouží akorát k dopravě do ČR. Musel bych tedy svoji cestu ukončit, protože si nedovedu představit, že bych čekal v Santiagu dva měsíce na nový pas. A to bych ještě musel do Santiaga dostopovat – z Calamy je to sem asi 1,600 kilometrů.

Musel bych si také asi půjčit od ambasády peníze, protože bez dokladů bych se prostě k penězům jinou cestou nedostal. K vydání nového dokladu potřebujete nejlépe jiný doklad totožnosti (!). Pokud ho nemáte, měla by stačit fotokopie pasu. Tu jsem naštěstí měl, dokonce třikrát – v papírové podobě, v počítači a uloženou v mailu na Seznamu.

Druhého dne už mi paní nocleh nenabídla. Byl jsem celkem rád, protože jsem jí nechtěl znovu obtěžovat, ale neměl jsem kde spát. Na nádraží to nešlo, protože se na noc zamyká. Nakonec jsem našel místo pro stan na místním hřišti. Vzpomněl jsem si na svoje tábořiště na hřišti v Kourou ve Francouzské Guyaně. Tam ale byla tráva, tady jen udusaná hlína. Ale trochu jsem se vyspal a nikdo mě tu nenašel.

Mám peníze!

Další den už jsem měl opět peníze! Brácha mi je poslal přes Western Union. Celkem mi poslal 25,000 Kč a poplatek za převod byl 1250 Kč, což je 5% z částky. Hodně lidí říká, že to je moc, ale mě to připadá jako férová cena. Opravdu nejsem reklamním agentem Western Union, ale budu je teď všude vychvalovat. Převod peněz údajně trvá několik minut.

Ve městě jsem našel po dlouhém bloumání konečně místo, kde jsem se mohl připojit k nezabezpečené wifi síti a tak jsem se dozvěděl, že brácha už peníze před několika hodinami poslal. Našel jsem tedy pobočku Western Union a peníze tam fakt byly! K jejich vyzvednutí stačil pas (ale kdybych pas neměl, k penězům bych se nedostal!). Paráda, hned jsem šel nakupovat. Jednak jsem se najedl a pak jsem začal kupovat věci, bez kterých se neobejdu při dalším cestování. Nejdůležitější je foťák.

Koupil jsem si malý kompakt od Panasoniku, protože předtím jsem měl stejnou značku a ovládání je podobné. Zašel jsem na opět na policii a nechal si sepsat protokol o krádeži. Sice ho asi nebudu potřebovat, ale jeden nikdy neví. Na tomto místě musím zmínit, že moje komunikace ve španělštině s policisty a s paní, která mě nechala u sebe přespat, byla dosti úsměvná… Pak jsem si vyměnil svůj starý lístek na autobus do Iquique za lístek s dnešním datem a v noci vyrazil dál. Peníze od bráchy mi umožní cestovat nejméně 14 dní, než se dostanu k nové platební kartě. Z časového hlediska mě krádež zdržela o pouhé dva dny!

Jinak jsem na internetu ještě vyčetl, že peníze se dají poslat také přes Českou poštu. A vyjde to mnohem levněji než přes Western Union! Jenže to trvá 7-14 dnů, čili zhruba dobu, za kterou mi přijde platební karta. A já potřeboval peníze hned, protože jsem měl sotva na jídlo. V mé situaci rozhodovala rychlost. Takže Western Union!

Musím poděkovat mnoha lidem. Nejvíc mi pomohla paní z nádraží a taky samozřejmě brácha, který mi poslal rychle ty peníze. Když jsem svoje trable vylíčil na facebooku, nabídlo mi asi 10 lidí, že mi pošlou peníze, kdybych nutně potřeboval. A dva lidé – kamarád, kterého už jsem pár let neviděl a kolega cestovatel, kterého znám pouze z internetu – mi dokonce nějaké peníze přímo poslali! Důležitá je pro mě i morální podpora, které se mi dostalo od mnoha lidí. Bylo to pro mě fakt důležité, díky moc Vám všem!

Platební karta

S platební kartou je to složitější. Její výroba trvá jeden pracovní týden (v expresním režimu), a pak Vám ji musí z banky do zahraničí poslat. ČSOB posílá kartu kurýrní službou DHL. Uvnitř zásilky jsou potom dvě zapečetěné obálky – jedná se samotnou kartou a druhá s PINem K vyzvednutí karty zase potřebujete pochopitelně doklad (bez dokladů prostě máte smůlu) a číslo zásilky

Poté, co jsem nahlásil ztrátu karty na svojí pobočku, zareagovala ČSOB vcelku rychle. V sobotu jsem byl okraden, v pondělí si přečetli v ČSOB můj mail a v pátek byla nová karta vyrobena. Za expresní vystavení náhradní karty jsem zaplatil 750 Kč (banka si je strhla z mého účtu). Následující pondělí pak byla karta zaslána prostřednictvím DHL na adresu mého hotelu v La Pazu, kterou jsem poslal na pobočku. Z pobočky jsem obdržel číslo zásilky, které když se zadá do systému firmy DHL na internetu, vyjede Vám, kde se Vaše zásilka právě nachází. Tak jsem mohl sledovat, kterak karta putuje po trase Praha – Lipsko – Madrid – Buenos Aires – La Paz.

Zásilka putovala do La Pazu tři dny. Bohužel třetího dne se zasekla někde na celnici, takže jsem musel situaci reklamovat v nejbližší pobočce DHL, kterou jsem si našel na internetu. Pobočka byla asi 10 minut chůze od mého hotelu a čtvrtého dne odpoledne na tuto pobočku karta skutečně přišla. Pak jsem ještě musel zavolat na linku ČSOB, aby mi novou kartu odblokovali – z bezpečnostních důvodů je karta přepravována v zablokovaném stavu. Poslání karty přes DHL stálo 1,500 Kč, takže celkově mě výroba a zaslání karty stálo 2,250 Kč + jeden telefonát do ČR (119 Kč). Od krádeže po den, kdy jsem obdržel novou kartu, uplynulo 13 dní. Kartu jsem poprvé vyzkoušel až v Chile.

Celková ztráta

Celkově mě celá lapálie přišla na nějakých 35,000 – 40,000 Kč. To je reálná škoda. 20,000 Kč bylo přímo v hotovosti. Zbytek této částky jsou náklady na poslání platební karty, poslání peněz a na nákup některých základních věcí (fotoaparát, batůžek, SD karta, MP3 přehrávač)… Kdybych počítal nákupní cenu věcí, o které jsem přišel, byla by ztráta ještě vyšší. Mrzí mě i ztráta deníku, naštěstí vše podstatné je v mých článcích a ty mám uložené v počítači i v mailech. Moje Cesta asi bude muset být na konci zkrácena, ztráta peněz se někde musí projevit. Ale momentálně žiju a pokračuju dál. A to je hlavní!

Taky jsem ale zjistil spoustu pozitivních věcí. Mohl jsem dopadnout podstatně hůř, kdybych ztratil doklady a počítač. A zjistil jsem, že v nouzi skutečně poznáš přátele. Že když je nejhůř, najde se někdo, kdo Vám pomůže. A to je velmi dobrá zkušenost, která hřeje u srdce.

A pak to můžu brát také s humorem a s nadhledem. Někde jsem četl názor, že kdo nikdy nedostal malárii, není pořádný cestoval. Malárii jsem tedy na cestách ještě neprodělal, ani jinou vážnou nemoc. Nikdy mě nikdo nepřepadnul, nezažil jsem výbuch sopky ani zemětřesení, nebyl jsem účastníkem dopravní nehody, nepřimíchal jsem se do válečného konfliktu. Jenom mě prostě okradli. Možná jsem trouba a měl jsem dávat prostě pozor. Ale třeba se člověk stává cestovatelem ne proto, že projel tolik a tolik zemí, ale proto, že překoná různé obtíže, které mu osud na cestě háže pod nohy. Každopádně jedu dál!

Co udělat proti krádeži?

Zde je shrnutí, které vyplývá z mých dosavadních zkušeností: Některé jsem sám dodržel (naštěstí), některé ne (bohužel). Některé postupy jsem také vyčetl na internetu, ale naštěstí jsem je nemusel využít, když se našly moje doklady. Takže:

1) Dávejte pozor! Pozornost ale těžko za každých okolností udržíte, když budete někde cestovat třeba rok. Proto je dobré udělat další opatření.

2) Udělejte si dva cestovní pasy a mějte je trvale na dvou různých místech. Udělejte si jejich fotokopie a uložte si je na svém mailu. Ofoťte si i očkovací průkaz, kartičku pojištění, případně další důležité doklady.

3) Všechny cennosti mějte uložené ve velkém batohu, pokud možno někde vespodu. Zloděj je také ve stresu, pracuje rychle, podstupuje riziko a nebude nikam utíkat s dvacetikilovým batohem. Někdy, když má zloděj víc času, otevře jen postranní kapsy nebo nakoukne navrch (zkušenosti jiných cestovatelů), ale skoro nikdy nemá čas ukrást či prohrabat úplně všechno.

Někdo je zastáncem názoru, že peníze se mají rozdělit do několika skrýší. Mě ale tato rada není příliš po chuti, hůře si mi pak moje věci hlídají a ztrácím přehled. Kdysi jsem nosil také ledvinu neustále na sobě pod kalhotami, ale je to dost nepohodlné a těžko bych to vydržel třeba rok. Někdo doporučuje našít si kapsy z vnitřní strany kalhot. Ale kalhoty nebudete mít cestou asi jenom jedny a občas si třeba koupíte i nové…

4) Nemějte u sebe zbytečně moc peněz v hotovosti, lepší je karta. Číslo na asistenční službu pro případ ztráty karty mějte uložené na jiném místě než kartu, uložte si ho v mailu  nebo si ho zapamatujte. Čísla a hesla Vašich bankovních účtů, pokud si je potřebujete napsat, nějak zašifrujte, aby Vám zloděj v případě jejich ztráty nedokázal peníze vybrat. Hlavně je mějte jinde než mobilní telefon, který by mohl zloděj využít k zaslání autorizačního kódu. Mějte na kartě nastavený nějaký rozumný limit výběru, aby Vám v případě nehody nemohl zloděj vybrat úplně všechno.

5) Mějte vždy přímo u sebe alespoň nějaké peníze (v kapse,v ledvince). Nevím, co bych dělal, kdyby mi ukradli úplně všechno. Možná bych ani nezavolal do té ČSOB kvůli zablokování karty a o jídlo bych musel žebrat.

6) Zálohujte si všechny fotky, případně další dokumenty, na počítač, flashku či na DVD. Pro mě osobně představa, že bych přišel o všechny své fotky z Cesty, přijde daleko horší, než že jsem přišel o nějaké peníze.

Po případné krádeži:

1) Kontaktujte místní policii a nechte si vystavit protokol o krádeži. Zvláště ho potřebujete, pokud jste ztratili doklady. U dokladů je navíc velká šance, že je někdo najde a odnese na policii – další důvod, proč tam zavítat.

2) Okamžitě zavolejte na asistenční službu do banky a zablokujte svoji kartu. Totéž udělejte u svého telefonního operátora, pokud Vám ukradli mobil.

3) Nemáte-li peníze, nejrychlejší způsob je nechat si je poslat přes banku Western Union. Ta má v ČR spoustu poboček a pobočky má i ve většině zemí světa. Potřebujete samozřejmě nějakou osobu, která Vám peníze pošle. Peníze si můžete vyzvednout na kterékoliv pobočce, pouze však v místní měně. Potřebujete k tomu údajně pas, transportní kód a adresu odesílatele (to Vám musí odesílatel poslat), ale po mně chtěli pouze pas. Pokud máte u sebe víc peněz a můžete počkat 14 dní, nechte si poslat novou kartu, případně peníze přes Českou poštu.

4) Nemáte-li doklad, musíte se nějak dostat na nejbližší ambasádu nebo konzulát, kde Vám vystaví nový. Bez dokladu nikam neodjedete ani se nedostanete k penězům. Na ambasádě by Vám v nouzi nejvyšší měli případně i finančně pomoci, abyste se dostali domů (samozřejmě pak musíte půjčku doma splatit). Počítejte ale s tím, že vystavení nového pasu na ambasádě trvá 60 dní! Cestovní průkaz, umožňující Vám dostat se domů, Vám udělají dříve. Není-li v zemi naše ambasáda (a takových zemí je hodně, Chile mezi ně naštěstí nepatří), můžete se jako občané Evropské unie obrátit se žádostí o pomoc na kteroukoliv ambasádu jiného členského státu EU!

5) Kontaktujte své známé, třeba Vám někdo pomůže. Mě nabídlo pomoc spousta lidí. Pomohlo mi, že mám účet na facebooku a svoje internetové stránky. Když jsem tam napsal, co se mi stalo, byl jsem velice příjemně překvapen, kolik lidí mi bylo ochotno pomoci. Ještě jednou Vám všem moc děkuji!

Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl a někdo se řídí jinými užitečnými radami. Budu moc rád, když svoje nápady a připomínky napíšete do diskuse, protože to může pomoci ostatním cestovatelům. Já sám jsem se pídil po informacích, co mám dělat, to mi věřte. Takže pokud budou ty informace na jednom místě, tím lépe, třeba to někdy někomu pomůže.

14 thoughts on “Okraden v Chile

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

  2. Magy

    Mna napadla jedna vec v suvislosti so zalohovanim dat, fotiek a fotokopii dokladov s tym, ako si uvadzal, ze si to ukladal na flesky, pametove karty, do mailu a pod.
    Vacsie veci ako fotky alebo videa sa do mailu nevojdu, mailove konta maju limity, ak by doslo nedajboze na najhorsie, a nikto by do Tvojho mailu pristup nemal, podstatne by to aj stazilo dalsie procedury.
    Ja uz mam dlho konto na RAPIDSHARE. Kto to pozna, vie o com hovorim. Ulozite tam gigabajty dat, bez ohladu na ucel. Odkialkolvek, kedykolvek, pristup je tak napoly verejne pristupny. Preco napoly? Najme preto, lebo pre stiahnutie daneho suboru treba poznat jednu z dvoch veci. Budto presny link (v tvare http://rapidshare.com/files/370446795/NazovSuboru.jpg) a ten mozete hodit kdekolvek, ak vacsiemu okruhu ludi chcete dat k dispozicii nieco (fotky, video a pod.). Podla jedneho linku sa vsak nedaju vysledovat dalsie subory z vasho konta, co je rozhodne velmi pozitivna vlastnost. Druhy sposob je poznat urcite udaje ku kontu – meno, heslo, prip. jeho cislo. Pokial je ucet zablokovany, mozete dat k nemu pristup komukolvek napr. z rodiny, aby si dokazal kedykolvek cokolvek z toho „“priestoru““ stiahnut ak treba. Zmenit vam vsak nemoze nic, pokial nepozna odblokovaci kod. Nieco ako mat pristup do mailovej schranky, ale moznost len citat obsah, nic ine. Ak si niektore subory zaheslujete (fakticky staci jeden poriadne zakryptovany subor, kde budete mat napr. hesla na ine konta, cisla kreditiek a vobec vsetky dolezite veci) tak nikomu nepomoze ani to, ze subor dokaze stiahnut. Dnesne kryptovanie je dostatocne silne, aby to bolo bezpecne aj proti utoku „“brutalnou silou““.
    Za ucet na Rapidshare sa samozrejme plati, ale vzhladom na cenu, vlastnosti a (teoreticky) neobmedzenu kapacitu, je to vynikajuci pomocnik.
    Ja osobne ho pouzivam uz dlho a vlastnictvo tohoto konta ma este jednu vyhodu – neobmedzenu rychlost pri stahovani dat z inych kont. Vsak to poznate… filmy, hudba… 😉

  3. fmicek

    Ahoj Petře, díky za zajímavý a poučný článek. Jak píšeš, prostě stát se to může ať si pozorný sebevíc, prostě nemůžeš mít všechny věci při sobě celou dobu.

    Když cestuji, řeším podobné věci jako Ty. Také mám velký batoh a malý batoh, pak peněženku. Ve velkém batohu mám věci, u kterých by mě krádež zase tolik nevadila (no i když ruku na srdce, když jsem jel v Colonie do Buenos Aires lodí a pán mi při odbavení dal lístek a říkal, že když se mi ztratí batoh, tak dostanu $10, tak jsem moc velkou radost neměl; to jsem teď odbočil ale všimnul sis že transport velkých batohů je někdy hodně divoký ale nikdy se žádný neztrácí?), v malém pak elektroniku, deník, pas, nějaké peníze. Peněženku s penězi a kartami vždy u sebe (když ne na hostelu apod.).

    Zálohování dat, to je důležitá věc. V době digitálních foťáků a internetu je to hračka. Ještě jsem necestoval nikdy rok, takže mám zálohu na flash disku, když je plný, tak na DVD a snažím se mít tyhle zálohy někde jinde než mini notebook. Za největší ztrátu bych považoval asi karty, deník (už se mi to jednou stalo mojí blbostí, nechal jsem ho v letadle) a data, peníze a pas se dají v podstatě nahradit (i když to nějaký čas trvá). No i když o tom přemýšlím, nějaká menší hotovost by se taky asi hodila (tam kde nebude bankomat).

    Cenné doklady mám samozřejmě ofocené a uložené na internetu, stějně jako všechny kontakty (i když dnes se dají na tom internetu taky dohledat). Zálohování na rapidsharu nebo na podobných stránkách, jak zde bylo zmíněno, považuji za výborný nápad, škoda že se tam nedá uložit kopie batohu 🙂

    Bohužel krážeže se stávají, na druhou stranu vlastně vzhledem k Tvému dosavadnímu cestování můžeš spočítat, jaká je pravděpodobnost že budeš okraden a zjistíš, že to procento není zase tak velké. Je to prostě pech, znamená to být v nesprávnou dobu na nesprávném místě a to se Ti může stát kdykoliv. Co je ale velmi pozitivní na Tvém případu je to, jak to celé dopadlo – a to jenom svědčí o tom, že většina lidí je prostě těch co rádi pomůžou ať si kde jsi ve světě!

    P.S. Výhoda cestování na jachtě je, že Tě nikdo neokrade, v nejhorším jen sežere žralok 🙂

  4. sestřenka

    …napadlo mně, jestli bys nechtěl zveřejnit adresu tý paní, co ti pomohla…. jestli by jí třeba někdo další kromě mě, nechtěl něco jako poděkovat, či pozdravit jí, nebo prostě něco… jako takový zadostiučinění z druhýho konce planety…
    Pac a pusu! K.

  5. Petr D. - sestřence K :-)

    Adresu na hodnou paní bohužel nemám, ani jsem v noci nepostřehnul, do které části Calamy jedeme. Jenom vím, kde bych ji vždynašel – na autobusovém nádraží v Calamě, kde dělá v rychlém občerstvení. Poděkoval jsem jí alespoň osobně a trochu jsem se jí revanšoval – dal jsem jí USB nabíječku, kterou jsem měl dvakrát a docela pěknoo flísku, která už se mi do batohu nemohla vejít. Zdravím ji tedy alespoň takto symbolicky, z druhého konce Chile.

  6. brácha

    Ještě poznámka k převodu peněz přes WU (doufám že jí nebudeš potřebovat) – peníze se dají vyzvednout i bez pasu, protože těch případů je hodně. Prostě je to na heslo, který Ti kdyžtak pošlu mailem nebo sms.

  7. Pepa2

    Super článek.
    Každý si to projde co se stalo tobě, dříve nebo později. Svým způsobem si vše v hlavě promítám co bych měl dělat pro svoji bezpečnost a klidné svědomí, ale realita pak je jiná, ostražitost klesá , pohodlnost a lenost je na vzestupu…. pravda je s tou ledvinkou, i když jsou i malé třeba money belt tak to furt svádí to občas hodit do toho báglu, jen ať to na chvíli nekouše 😀

    Štastnou plavbu.

  8. Milan

    I velký batoh se dá ukrást, stalo se mi kdysi v Bulharsku. Od té doby-pas,platební karta,peníze-zásadně v košili s velkou kapsou na prsou—mám pro jistotu takových košil několik…

  9. Petr D.

    K dnešnímu dni (2.5.2010) mi ČSOB stále nestrhla těch 1,500 Kč za poslání karty (že by na to, nedej Bože, zapomněli?), nicméně mailem mi z ČSOB sdělili, že tolik stojí poslání karty… Nová karta jinak bez problémů funguje a nechali mi na ní i stejný limit, akorát PIN je jiný.

  10. Petr D.

    Hmmm, tak jsem to zakřiknul. Dnes mi ČSOB dala vědět, že mi strhli za poslání náhradní platební karty do La Pazu (přes DHL) 1021.50 Kč.

  11. Josef

    Presnou adresu ani nepotrebujete. Staci napsat : Personal de buffet, Terminal Turbus, Calama , Chile. Postaci ji snadno najdou. Ja jsem tam tudy sam jednou projizdel. Prijel jsem s Turbusem a odjizdel s Gemini, z jineho terminalu. Jestli tam tudy jeste pojedu, tak ji budu pozdravovat. Nazdar Josef

  12. Luděk

    No nosit všechny důležité věci na jednom místě je fakt blbost :-). Ale přišel jsem na to stejně jako ty až při okradení. Teda věděl jsem to i před tím, ale někdy se člověk prostě zapomene. Řešili jsme to v Římě na amabasádě v den kdy nám odlítalo letadlo do ČR. I když jsem měl kopie pasu, tak paní na amabasádě mi rovnou řekla, že nám to v ničem nepomůže a stejně musí vše ověřovat v Praze. I tak celé vyřízení emergency passportu trvalo cca 2 hodiny. Emergency passport má platnost pouze 5 dnů a slouží výlučně k návratu zpět do ČR. Měli jsme i potvrzení od policie o okradení, které jsme použili doma jako doklad pro pojišťovnu, která nám k našemu překvapení pokryla veškeré ztráty vzniklé okradením, včetně vyřízení nových dokladů (např. pas 600kč).

  13. Luděk

    Moje zkušenosti a poučení z Brazilie:

    Nenosit při sobě moc hotovosti a raději kartu. Problém je třeba Brazilie, kde mi moji VISA debetní kartu od Spořky jejich bankomaty prostě odmítly. Platby v obchodech nebyly problém, ale paradoxně jsem musel uvést typ karty Kredito ne Debito.

    Mít hotovost uloženou na více místech po těle a v kapse mít vždy nějaké drobné.

    Ideálně mít skryté pouzdro na doklady a peníze kolem pasu pod kalhotama, není to totiž vidět jako třeba pouzdro na krk, které je částečně vidět a je nebezpečné když vás někdo přepadne a snaží se šňůrku na krku přeříznout.

    Pokud možno pasy nechat na hotelu v trezoru a nosit sebou jen kopii.

    Zbytečně nevystavovat svůj fotoaparát a raději jej hned po vyfocení schovat do nějaké nenápadné brašny.

    Nevyhledávat opuštěná místa 🙂 a zapadlé ulice a už vůbec ne za tmy.

    To jsou moje postřehy z Brazílie což by se dalo aplikovat i na jiné země Jižní Ameriky a Afriky.

  14. Jaroslav

    srdečně zdravím a varuji všechny před autobusovým nádražím v Camě , kde mi sebrali všechno , jen fototechnika stála 220 000 kč …..nejnovější canon a spec. objektivy …..taky všechny prachy a doklady ….přežil jsem z půjčky od kamarádů spolucestovatelů..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.