Bodie, Mono Lake a Yosemite (Kalifornie)

Obsah

Back to California! Z „Divokého západu“ jsme se vrátili zpět do civilizace, do Kalifornie. I když i v Kalifornii jsou odlehlé kouty, přece jenom je to stát, který je v porovnání s ostatními státy na Západě USA mnohem více obydlený. Není to zkrátka liduprázdná Nevada nebo Utah. Po třech týdnech putování jsem měl skoro pocit, že se vracíme domů. Ještě než jsme vjeli do San Franciska, navštívili jsme zlatokopecké městečko Bodie, superslané jezero Mono Lake a národní park Yosemite.

Yosemite NP – Ráj Horolezců

Yosemite National Park je jedním z nejstarších národních parků ve Spojených státech. Byl vyhlášen už roku 1890. Od roku 1984 je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Yosemite NP leží v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. Má rozlohu 3080 km² a v roce 2011 ho navštívilo téměř 4 miliony turistů.

Ačkoliv park je opravdu hodně veliký, jeho srdcem je centrální údolí Yosemite Valley, dlouhé pouhých 12 kilometrů. Žádné jiné místo ve Spojených státech není tak supervýznamnou Mekkou horolezců jako právě Yosemity. Hory v Yosemitském údolí nejsou nijak zvlášť vysoké, ty nejznámější nedosahují ani tří tisíc metrů. Avšak některé kolmé skalní stěny, které se zde nacházejí, jsou v horolezeckém světě pojmem, stejně jako třeba Mount Everest nebo severní stěna Eigeru ve Švýcarsku.

Stěny v Yosemitech – El Capitan, Sentinel a Half Dome

Nejslavnější stěnou v Yosemite NP je žulový masiv El Capitan. Jeho vrchol měří pouhých 2307 m.n.m. a dá se na něj celkem bez potíží vystoupit směrem od severu po turistické trase. Avšak jeho jižní stěna je jednou z největších žulových stěn na světě. Je prakticky kolmá a 900 metrů vysoká. Dlouho byla tato stěna považována za nezdolatelnou, nakonec však byla samozřejmě slezena.

Prvovýstup uskutečnili v roce 1958 Američané Warren Harding, Wayne Merry and George Whitmore. Výstup jim trval neuvěřitelných 47 dní! Tak dlouho jim trvalo, než upevnili ve stěně dostatek fixních lan, přičemž během výstupu postupně budovali „výškové tábory“, podobně jako horolezci, lezoucí na himálajské osmitisícovky. První sólovýstup na El Capitan provedl Royal Robbins, který v roce 1968 El Capitan zdolal za 10 dní. V dalších letech vylezlo tuto stěnu mnoho horolezců a začaly se zapisovat rychlostní rekordy. V současnosti drží světový rekord pánové Alex Honnold a Hans Florine, kteří El Capitan vylezli v neuvěřitelném čase 2 hodiny, 23 minut a 46 vteřin. Stalo se tak 17. června 2012, tedy zhruba měsíc před naším příjezdem.

Další superkolmé a supervysoké stěny jsou například Sentinel a Half Dome. Výstupy na všechny tyto stěny trvají „normálním horolezcům“ (pomineme-li ty šílené rekordmany) až 5 dnů a horolezci při nich spí v sítích, visících nad bezednou propastí. V Yosemitech je ovšem nekonečné množství méně náročných horolezeckých terénů, vhodných i pro začátečníky. A navíc je Yosemitské údolí skutečně mimořádně malebné.

Yosemitské vodopády – Yosemite Falls

Kromě gigantických skalních stěn je pro Yosemite NP typické velké množství vodopádů. Údajně nejvyšší z nich je Yosemite Falls. Často se lze dočíst údaj, že měří 739 metrů a je nejvyšším vodopádem Severní Ameriky. To ovšem není pravda, jak jsem se přesvědčil přímo na místě. Za prvé to není souvislý vodopád, nýbrž se skládá ze dvou stupňů, zvaných Upper Yosemite Fall (výška 425 metrů) a Lower Yosemite Fall (výška 97 metrů). Tyto stupně na sebe bezprostředně nenavazují, protože mezi nimi ještě leží soustava spíše peřejí než vodopádů, takže sčítat výšku obou je podle mého názoru nesmysl.

Druhá věc je, že v létě tento vodopád téměř vysychá (viz níže). Ve skutečnosti je nejvyšším vodopádem v Yosemite NP Ribbon Fall, který měří poctivých 491 metrů (tj. celých 491 metrů voda skutečně padá v rámci jednoho stupně). Menších vodopádů, které mají třeba 100 metrů (a jsou tedy pro Středoevropana pořád neskutečně vysoké), jsou v Yosemite NP desítky. V Yosemitech se nacházejí i malé ledovce. Centrální Yosemitské údolí pak odvodňuje řeka Merced River. Nejvyšší horou celého národního parku je Mount Lyell (3997 m.n.m.).

Národní park se pochopitelně také hemží množstvím různých zajímavých živočichů. Žije tu asi 250 druhů obratlovců, mj. medvěd baribal, rys, puma či jeleni. Mezi zdejšími stromy dominují různé druhy borovic a jedlí, i když na několika místech rostou i sekvojovce obrovské. Yosemity jsou rájem nejen pro horolezce (či spíše skálolezce), ale i pro pěší turisty. Celkem je tu 1300 kilometrů značených cest.

Cestovní deník – část 13.

„Automobilové závody, býčí zápasy a horolezectví jsou pravé sporty. Všechno ostatní jsou jenom hry.“

Bodie, Mono Lake a příjezd do Yosemite NP (Den 27. – pondělí 23.7.2012)

Jelikož jsme spali v nadmořské výšce kolem 2500 metrů nad mořem, bylo v noci poměrně chladno. Přes noc sprchlo a ráno byla i krátká bouřka, ale jinak bylo tohle místečko nejlepší z těch, kde jsme spali mimo kemp, Všude klídek, nikde nikdo, a navíc jsme spali na trávě, čili pohodlně.

V 9:00 jsme vjeli do Bodie. Bodie je pravděpodobně nejzachovalejším ghost townem v USA. Ghost Towns („Města duchů“) jsou opuštěná sídla. Obvykle se jedná o městečka, která byla kdysi velmi rušná a poměrně lidnatá v dobách, kdy se tu něco těžilo. Konkrétně v Bodie bylo v roce 1859 objeveno zlato. Člověk, který ho zde nalezl, se jmenoval W.S.Bodey. Podle něho pak dostalo městečko své jméno, které bylo, pravda, poněkud zkomoleno. Brzy se sem nahrnuly stovky zlatokopů, obchodníků, ale také všemožných dobrodruhů, lumpů, zlodějů a prostitutek. Bodie bylo známo široko daleko svou zkažeností.

Konec konců, málokterý zlatokop, i když byl úspěšný, nastřádal nějaké jmění. Většinou o své rychle nabyté bohatství zase přišel. Peníze propil, prohýřil s lehkými děvami či prohrál v kartách. Nebo mu je ukradli. Anebo skončil ještě hůř, s kulkou v hlavě nebo s nožem v zádech. Bodie nejvíc prosperovalo v letech 1877-1882. V roce 1879 tu žilo kolem 10000 lidí a bylo zde 65 hospod (saloonů). Celkově se tu vytěžilo zlata za 100 milionů dolarů, a to byla v 19. století neuvěřitelná suma. Později ovšem bylo zlato vytěženo a bylo po legraci. Většina lidí odešla, zbytek tu pak živořil až do 40. let 20. století. Nakonec se Bodie vylidnilo úplně, stal se z něj klasický ghost town a začalo chátrat.

Avšak brzy se o něj začali zajímat ochránci památek, a v roce 1964 zde byl vyhlášen State Historic Park. Slovo State v názvu značí, že ho nespravuje federální vláda (jako National Parks či National Monuments), nýbrž stát, v tomto případě tedy stát Kalifornie. Díky této skutečnosti nám sem bohužel neplatí náš roční Annual Pass, protože ten umožňuje volný vstup pouze do chráněných území, spravovaných federální vládou. Museli jsme proto vysolit vstupné 7 dolarů za osobu + jsme si ještě zakoupili za 2 dolary mapku městečka (celkem zbytečnou, bez ní se tu klidně obejdete).

Vzhledem k tomu, že cesta k Bodie je hodně drsná (bez asfaltu) a toto místo je docela daleko od hlavních silnic, překvapilo mě, co tu bylo lidí. Místy se tu procházely téměř davy! Bodie je docela veliké, zachovalo se tu 150 baráků, takže jsme tu strávili dvě hodiny. Těžko uvěřit, že se zachovalo jen 5% původních budov; v době největší slávy muselo být Bodie opravdu hodně veliké. Většina zdejších domků je dřevěná, střechy jsou ovšem pokryté vlnitým plechem.

Některé stavby jsou vyložené ruiny, bez oken, děravé, působící dost smutným dojmem. Ale v centru, kolem „hlavní třídy“, jsou domy mnohem zachovalejší. Kromě obytných budov jsou tu i ty veřejné – kostel, hospoda, škola, obchody. Většina domů je zavřená, ale do některých lze i vstoupit.

A jelikož zde lidé bydleli až do 40. let, jsou tu k vidění i automobily, které jaksi k době zlaté horečky moc nepasují; spíš by tu člověk čekal dostavníky. Některé vraky aut jsou krásně zrezlé, ale stojí tu i docela zachovalý náklaďáček u benzínové pumpy. Na okraji městečka stojí zbytky továrny (dovnitř se ovšem z bezpečnostních důvodů nesmí, aby to na někoho nespadlo), nechybí tu opuštěné telegrafní sloupy a hřbitov. Městečko obklopuje zadumaná kopcovitá krajina, pokrytá jakousi horskou stepí, stromy zde nerostou. Další doklad toho, jak je Kalifornie rozmanitá – takovou ponurou krajinu bych tedy ve slunné Kalifornii věru neočekával. Bodie se mi líbilo, je to tak podivně bezútěšné místo, až je krásné. Žít bych tu tedy věru nechtěl, ale za návštěvu Bodie určitě stojí.

Poté jsme se přesunuli ke slanému jezeru Mono Lake. Toto jezero je 2.5x slanější než mořská voda, díky čemuž oplývá specifickou faunou. V první řadě jsou břehy jezera pokryty miliony much, které zde vytvářejí úplné koberce. Ty sem přitahují docela dost ptáků, kteří se jimi živí. Dále žijí v jezeře místní krevety. I ty jsou oblíbenou kořistí zdejších opeřenců. Především je však Mono Lake známé svými tufovými věžemi, které vyčuhují z vody podél jeho břehů. Ty vyrůstají na místech, kde v jezeře vyvěrají prameny, bohaté na vápník.

Vápník se pak usazuje a vznikají tyhle věže. Vlastně se způsobem svého vzniku dosti podobají stalagmitům, neboli krápníkům, rostoucím zdola nahoru. Celkově ovšem musím říct, že mě Mono Lake nijak nenadchlo. Na některých fotografiích, zvláště když jsou focené v noci během úplňku, působí tajemně a mysteriózně, ale ve dne tedy nic moc. Bylo by asi chybou se tu nezastavit, když jsme jeli okolo, ale pokud Mono Lake oželíte, o nic nepřijdete. To jezero Tahoe je mnohem hezčí a navíc se v něm dá koupat.

V městečku Lee Vining jsme chvilku zevlovali, dobíjeli jsme baterie do foťáku a brali jsme tu benzín. Pěkně drahý, stál 4.60 USD za galon! Jelikož je tato oblast poměrně odlehlá, zároveň však leží blízko turisticky velmi atraktivních Yosemit, místní benzínky i obchody toho pěkně zneužívají. Ostatně, co to je za americké město, když tu nemají ani McDonald’s, Burger King či něco podobného! Po dočerpání paliva jsme tedy vyrazili směrem na západ. Do hor.

Do národního parku Yosemite. Po klikaté silnici jsme se vyšplhali až do průsmyku Tioga Pass, který leží v nadmořské výšce 3031 m.n.m. Mirek si liboval, že to je nejvyšší bod, kam kdy dojel autem jako řidič (už minulou noc spokojeně poznamenal, že spal v rekordní nadmořské výšce). V průsmyku zároveň leží vstup do národního parku. Mávli jsme tu naším Annual Passem a vjeli jsme do parku.

Yosemite NP leží, stejně jako Sequoia NP, v pohoří Sierra Nevada. Na rozdíl od Sequoie protíná ovšem jeho hřeben silnice, kterou lze projet napříč celým pohořím západovýchodním směrem. Netřeba tedy Sierru Nevadu v těchto místech objíždět, jako jsme to museli udělat my, když jsme jeli ze Sequoia NP do Las Vegas. Nejvyšším bodem, kterým silnice prochází, je právě průsmyk Tioga Pass. Za ním silnice opět klesá. Výhledy jsou tu pěkné, ovšem mi jsme se místo kochání panoramaty museli spíše věnovat hledání nocležiště, což vůbec nebylo snadné.

Na území národního parku se totiž mimo kempy spát nesmí, je za to vysoká pokuta. Což o to, člověk sám by se se stanem někam upíchnul, kam však před bdělými strážci schovat auto? A navíc tu jsou medvědi. Takže ubytovat se v kempu je jediné možné řešení. Jenže my jsme přijeli pozdě odpoledne a oba kempy, které byly na naší trase, byly už plné. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí. Nějaký chlápek, který slyšel naší češtinu, nám nabídnul, že můžeme spát na jeho sajtu.

Na každém místě (site) v kempech mohou parkovat dvě auta, šest lidí a tři stany. Chlapík tu byl s manželkou a s dvěma dětmi. Spali v autě, a tak tu zbylo dost místa i pro naše dva stany. Správcová kempu sice žbrblala, že jsme porušili podmínky kempování (včetně dětí nás totiž na tomto sajtu tábořilo sedm), ale nakonec nás tu nechala a my tak získali luxusní místo na spaní.

V tomhle kempu jsme pak strávili dvě noci. Cena kempu: 10 USD na noc za site. Kemp byl levnější než jinde, jelikož tu není pitná voda. Je možné nabrat vodu z potoka, ale tu je třeba převařit. Naštěstí jsme měli ještě zásobu vody v autě.

A proč nás vlastně ten chlap odchytnul a pozval na jeho plac? Protože slyšel naší češtinu. On sám byl Němec, ale jeho manželka je Češka. Oba se nedávno sebrali i s dětmi a vyrazili do Kanady. Nakonec sehnali práci ve Vancouveru, kde teď momentálně bydlí. A o prázdninách všichni vyrazili na dovolenou do Států. Němec rozumí i trochu česky, jeho manželka pak umí německy. Jejich děti, dva kluci ve věku tak 6 a 8 let, umí tedy tři jazyky! Táta na ně mluví německy, máma česky a ve škole mluví anglicky.

Akorát češtinu a němčinu neradi používají, nejraději by mluvili jenom anglicky, jako jejich vrstevníci. A to se ještě budou pravděpodobně ve škole brzy určit francouzštinu, druhý kanadský úřední jazyk. To se tak někdo má, umět tolik jazyků hned od mala! Večer jsme ještě s našimi zachránci dlouho klábosili, přičemž jsme byli hoštěni pečenými sladkostmi, jejichž název se mi už vykouřil z hlavy. Dnes jsme ujeli 119 mil.

Yosemite NP – den 1.: vodopády, drsná skluzavka a medvěd číslo tři (Den 28. – úterý 24.7.2012)

Z našeho kempu jménem Porcupine Flat, který je poněkud ztracen v lese, je to do údolí Yosemite Valley, kolem něhož se nachází většina hlavních atrakcí národního parku, pár desítek mil. Vybrali jsme si parkoviště Curry Village, nedaleko hlavního Yosemite Valley Visitor Centra. Než jsme se tam ovšem dostali, museli jsme po cestě udělat pár zastávek. Tak například hned kousek od silnice se procházeli jeleni wapiti. Hlavně jsme se ale nemohli vynadívat na kolmou stěnu El Capitan, kolem které jsme projížděli. Ať jsem se díval sebepozorněji, nezahlédnul jsem však ve stěně žádné visící horolezce.

Turistů je v Yosemitech kvanta. Stejně jako v Grand Canyonu či Zionu, i zde jezdí turistické shuttle busy, které jsou zdarma (tj. v ceně základního vstupného do parku). Z parkoviště Curry Village, kde jsme zaparkovali naše fáro, jsme se nejdříve shuttle busem přesunuli na zastávku Happy Isles. Odsud jsme pak podnikli pěší výlet. Po stezce zvané John Muir Trail jsme postupně vystoupali až k vodopádu Nevada Fall.

Nad ním se tyčí krásné špičaté hory. Poseděli jsme chvíli nahoře u vodopádu, odkud se dá z jednoho místa dívat přímo dolů do hlubiny, kam ta voda padá. Nebyli jsme tu rozhodně sami, turistů tu bylo opravdu hodně. Zde poučka, že drtivá většina amerických turistů nedojde dále jak půl hodiny od auta, neplatila. I Amíci šlapali do kopce jako o závod. Yosemite NP patří evidentně k nejnavštěvovanějším národním parkům USA. Není divu, ze San Franciska se sem dá dostat autem za pouhé 4 hodiny, což je na americké poměry velmi blízko. Mnoho Kaliforňanů sem tak jezdí i třeba jen na víkend.

Od vodopádu Nevada Fall jsme sešli dolů k Emerald Pool. To je pěkné jezírko, ve kterém se dá koupat. Voda je v něm celkem studená. Jezírko je obklopeno plochými balvany. Do jezírka se pak vlévá bystřina. Ideální vodní skluzavka! Však tu také dovádí mnoho turistů, nedbajíce zákazu. Skluzavka je sice hladká a díky protékající vodě to vůbec nedrhne, ale v místě, kde je sklon svahu trochu prudší a voda s hukotem vtéká do jezírka, jsou docela nešikovně položené velké balvany.

Zdálo se mi to docela nebezpečné, ale všichni jezdili po skluzavce, jako by se nechumelilo, a nic se jim nestalo. Vyzkoušel jsem to tudíž také. Seshora to vypadalo drsně, když se blížila peřej, pod níž se daly tušit nebezpečné skryté balvany, ale kupodivu jsem vždy zajel do jezírka úplně v pohodě. To mi dodalo odvahy a rozjel jsem se z větší vzdálenosti. Nabral jsem slušnou rychlost. Snažil jsem se brzdit, ale jakmile nabereš na skluzavce rychlost, už moc brzdit nejde. Vletěl jsem do jezírka naštěstí nohama napřed. Skrčil jsem je sice, ale i tak jsem ucítil prudký náraz a ostrou bolest na pravé holeni.

Vypotácel jsem se z jezírka ven. Nohu jsem si pořádně narazil a bolelo to jako čert, ale zlomené to chválabohu nebylo. Holeň jsem si ale sedřel málem až na kost. Hlavně mě vyděsilo, jak rána vypadala. Zpočátku mi vůbec netekla krev, kůže byla sedřená do běla. Vypadalo to jako hnisavá rána, ale hnis to logicky být nemohl.

Teprve po chvíli to začalo krvácet. Tuhle ránu jsem cítil ještě hodně dlouho a trvalo asi měsíc, než se to úplně zahojilo. Dodnes mám ale na pravé holeni parádní třinácticentimetrovou jizvu, kterou tam budu mít do smrti. Je to takový můj další zjizvený cestovatelský suvenýr; na stejné noze v kůži na koleni mám zarostlou sopečnou škváru z ostrova Tanna na Vanuatu, kde jsem si odřel koleno na útěku před letící sopečnou pumou (která naštěstí dopadla úplně jinam), nad nártem levé nohy pak mám zase hezkou jizvu z Tongy, kde mi málem uhnila noha (chytil jsem při šnorchlování v moři nějakou infekci). Můžu tedy machrovat a dělat drsného cestovatele J.

Zážitek ze skluzavky v Yosemite ale vážně drsný byl, i když skluzavka vypadá na první pohled tak mírumilovně, jako atrakce pro děti. Vlasy na hlavě mi trnuly hrůzou, když jsem si představil, co by se stalo, kdyby se mi noha při vletu do jezírka zaklínila pod nějaký balvan. Pravdou je, že tato skluzavka je smrtelně nebezpečná! Tak dlouho jsem se v Americe smál všem zákazům a nařízením (mně se přece nemůže nic stát, oni to s těmi zákazy přehánějí…), až jsem tvrdě narazil, a to doslova.

Však se také na skluzavce po mém extempore dlouho nikdo neprojížděl. Až asi za půl hodiny se jiní šílenci jali blbnout na skluzavce a také tak chvíli činili, pak je ale zahlédnul místní ranger a vyhnal je, že to je zakázané a nebezpečné. Nebezpečné? – divili se ti turisté a asi si mysleli něco nehezkého o zdejších „nesmyslných“ zákazech. Jo, také jsem si myslel před hodinou to samé. Kdyby věděli…

Seděl jsem u jezírka asi hodinu, protože jít hned dál jsem stejně nemohl, chladil jsem si nohu a sledoval koupající se turisty. Nějaké ženská zrovna stála na balvanech z druhé strany jezírka, když tu se za ní vynořil medvěd! Černý baribal samozřejmě, grizzlyové v Yosemitech nežijí. Scéna jak z nějaké crazy komedie: jelikož žena si medvěda, který okouněl asi 20 metrů za ní, nevšimla, lidé z druhého břehu na ní všichni začali mávat a křičet: „medvěd, medvěd!“.

Žena si všimla křiku, ale nerozuměla, co ti lidé volají, protože bystřina přehlušila jejich řev. Tak křičela: „What? Co se děje?“. Lidé opět křičeli, že je za ní medvěd, ona pořád gestikulovala, že nerozumí, zatímco medvěd si jí zezadu prohlížel. Pak se ale asi lekl křiku, udělal několik skoků zpátky a zmizel v lese. Žena na druhém břehu ho vůbec nezaregistrovala a možná dodnes netuší, co se jí odehrávalo za zády. Celé to trvalo maximálně půl minuty, ani vyfotit jsem toho medvěda (našeho třetího a posledního, kterého jsme v Americe viděli) nestačil.

Po příhodě s medvědem a poté, co se mi rána alespoň trochu zacelila, jsme pokračovali po cestě směrem dolů do údolí. Cestou jsme minuli ještě jeden nádherný vodopád jménem Vernal Fall, vysoký 97 metrů. Tentokrát byl pohled na něj zajímavý hlavně zezdola. Nakonec jsme se vrátili zpět do údolí a došli k našemu autu. Docela dlouho mi trvalo, než jsem naše auto našel, zdejší parkoviště je fakt obrovské.

Naštěstí máme klíč s centrálním zamykáním. Když stisknu knoflík, auto začne troubit, ale musím mířit jeho směrem a má to dosah tak 20 metrů, víc ne. Nemít tuhle vymoženost, možná to auto hledám dodnes. Ve Visitor Centru jsem zatím čekal na Mirka se Šárkou, kteří se při sestupu někde zdrželi, a nabíjel jsem baterky.

Celý dnešní výlet, ač nebyl nijak mimořádně dlouhý, nám zabral 7 hodin času. Při plánování pěších výletů je opravdu dobré mít velkou časovou rezervu. Cestou jsou krásné výhledy a člověk se musí občas zastavit a kochat se krásou zdejší krajiny. Pokud by Tě ovšem, krásná čtenářko, takovéto krátké vycházky nudily, můžeš si sbalit batoh s plnou polní a vyrazit do hor na mnoho dní. Jsou tu turistické trasy, které měří i několik desítek kilometrů a můžeš se toulat Sierra Nevadou třeba týden, přičemž cestou narazíš spíše na medvěda, než na turistu.

Potkali jsme cestou jednoho borce, který na něčí otázku, jak dlouho je na cestě, odpověděl: asi 7 dnů. Znovu jsem si říkal – mít tak víc času a toulat se v těchhle úžasných horách alespoň pár dní úplně sám, to by byla nádhera! Jenže to žádný Čech neudělá, aby si vzal dovolenou, letěl do Ameriky a navštívil tam jenom jeden národní park a tam chodil třeba 14 dní. Ale za úvahu by to stálo.

Jenže 14 dnů by člověk mohl strávit taky v Grand Canyonu a v Yellowstonu a v Zionu a pomalu v každém národním parku, co jich na americkém Západě je. A všechny jsou nádherné a velké a mají dokonalou turistickou infrastrukturu. Leč času je málo a kde ho vzít a nekrást… Večer už nás čekal jen návrat do kempu, vaření večeře a hajdy na kutě. Dnes jsme ujeli 86 mil.

Yosemite NP – den 2.: Výlet k „nejvyššímu vodopádu“ (Den 29. – středa 25.7.2012)

Zatímco Šárka už se pomalu chystá domů a i Mirkovi se to krátí, já dneškem teprve uzavírám první polovinu svého pobytu v Jů Es Ej! Ráno jsme zjistili, že hned kousek od nás spali v kempu dva Češi. Ale pokecat jsme s nimi nestihli. Dnes ráno jsme také naměřili rekordně nízkou teplotu, pouze +2°C. Ačkoliv kemp je v lese, je to docela vysoko.

Takže i když pojedeš do Ameriky v létě, milý cestovateli, a budeš se spíše obávat velkých veder (a to oprávněně! – viz Údolí smrti), vezmi si s sebou i něco teplého na sebe, bude se Ti to věru hodit. Neboť jak by učeně řekli fyzičtí geografové, západ USA se vyznačuje velkou vertikální členitostí a vysokým stupněm kontinentality zdejšího klimatu. Jinak řečeno: v létě tu můžeš umřít žízní, ale i zmrznout, v závislosti na tom, kde a jak vysoko se právě nacházíš.

Z kempu jsme vyjeli v 9:00, tentokrát definitivně. Dojeli jsme opět do Visitor Center v Yosemite Valley, kde jsme vyrazili na další výlet. Naším dnešním cílem byl vodopád Upper Yosemite Fall. Tento „vodopád“ má výšku 425 metrů. „Oficiálně“ je pouze součástí vodopádu Yosemite Falls, vysokého 739 metrů. Ve skutečnosti jsou tu ovšem dva samostatné vodopády a mezi nimi peřeje, nejedná se tedy o jeden extrémně vysoký vodopád (viz též výše) a v žádném případě se nejedná o nejvyšší vodopád Severní Ameriky, jak se často tvrdí.

Navíc by člověk předpokládal, že tento vodopád bude velmi vodnatý a úžasný a nádherný. Avšak opak byl pravdou. Čím déle jsem šplhal serpentinami vzhůru směrem k vodopádu, tím častěji jsem si říkal: kde, sakra, ten zatracený vodopád vězí? Kampak se nám ten čerchmant asi schoval? Neschoval, vyschnul! Teprve když jsem se trochu víc přiblížil k jedné vysoké skále, všimnul jsem si, že se skála leskne. Vida, stéká po ní voda. Poté, co jsem došel skoro až k ní, musel jsem konstatovat, že tohle je bohužel ten slavný vodopád!

Téměř úplně vyschlý, po skále tekl fakt jenom čůrek. Tohle že má být nejvyšší vodopád Severní Ameriky? Ne všechny vysoké vodopády oplývají množstvím vody, ale tohle jsem fakt nečekal. Těžké zklamání. Kdybych věděl, kolik je ve vodopádu vody, rozhodně bych se k němu nevláčel. Původně jsem chtěl dojít až nad vodopád, ale bylo to ještě o několik set výškových metrů výše a při pohledu na tu navlhlou skálu mě přešla chuť.

Otočil jsem se a sešel zpátky do údolí. Cestou byla alespoň nádherná vyhlídka na celé údolí Yosemite Valley a především na horu Half Dome (2693 m.n.m.), což je spolu s masivem El Capitan nejznámější kopec v parku. Bohužel bylo údolí dopoledne proti slunci, takže na focení nic moc.

Celý výlet mi trval nakonec jen 2.5 hodiny. A protože se Šárka s Mirkem courali neznámo kde další tři hodiny (docela velké zdržení na dvouapůlhodinové trase…), musel jsem na ně čekat na parkovišti. Nakonec se ale přece jenom vrátili. A řekli jsme si, že vyrazíme rovnou směrem na San Francisko a dojedeme dnes co nejdál, abychom do města vjeli zítra dopoledne.

Cestou jsme se stavili na večeři v Taco Bell. Však už se nám po těch fast foodech stýskalo! Večer jsme potom v okolí městečka Oakdale hledali a hledali nocleh, ale nemohli jsme dlouho nic najít. Opět jsme se ocitli v úrodné Kalifornii, kde je každý kousek půdy oplocen. A není-li oplocen, jako třeba v jednom pomerančovém sadu, pobíhali tu zase volně psi.

A u jednoho místa, kde jsme zaparkovali vedle silnice, jsme byli místními vystopováni. Takže nakonec jsme se rozhodli, že chtě nechtě zajedeme do autokempu. V tom jsme spali poprvé a naposled! Kempy v národních parcích jsou jiné, tohle byl autokemping, kde se vůbec nepočítá s tím, že by si tu třeba jenom někdo postavil stan, je to dělané všechno na auta. Jelikož jsme přijeli někdy před půlnocí, na bráně už nikdo nebyl. Postavili jsme stany na jednom z mála míst, kde bylo volno, a usnuli jsme hlubokým spravedlivým spánkem. Dnes jsme ujeli 184 mil.