Slovo o odvaze – Muži 28. ŘÍJNA

Slovo o odvaze –  muži  28. října

     Je tomu již 92 let, co Evropa prožívala poslední týdny Velké války, které dnes říkáme 1.světová. Rakouské císařství, které bylo naším domovem po čtyři staletí, se otřásalo v základech. Naši předkové hledali cestu, kudy dál. Ti nejlepší z nich se rozhodli zřídit pro svůj národ samostatný český, vlastně československý stát. Rozhodnutí to tehdy bylo velmi odvážné – však i lidé, kteří ho vybojovali, byli stateční. Na prvním místě to byli učitelé a budoucí prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk s Edvardem Benešem, ale rovněž i lidé jako Milan Rastislav Štefánik, Alois Rašín, Antonín Švehla či Gustav Habrman.

     TOMÁŠ MASARYK prožil 28. říjen, den vzniku samostatného Československa, ve Spojených státech, kde pro svůj plán získal souhlas amerického prezidenta Wilsona. Svou odvahu prokázal už jako student gymnázia, když se odmítl zúčastnit povinné školní zpovědi v kostele – za svou opovážlivost byl tehdy ze školy vyloučen. Odvaha pak vedla jeho kroky po celý život. Neváhal se zastat neprávem obviněných a odsouzených (třeba žida Leopolda Hilsnera), nebál se označit do nebe velebené zdánlivě středověké Rukopisy za moderní podvrh. Po vypuknutí války se nebál vyhlásit habsburské říši souboj na život a na smrt, i když to mohlo znamenat, že se do Čech a k rodině třeba už nikdy nevrátí. Nebyl povýšený, rád pohovořil s kýmkoli, prezidenty počínaje a prostým sedlákem na venkově konče. Trápilo ho jediné: zda jsme pro svobodu a samostatnost zralí, zda si svého státu budeme vážit a zda si budeme umět vládnout. Nemohl nevidět, že řada českých politiků myslela především na vlastní funkce a obohacení – už tehdy. Kdoví, co by nám prezident, zvaný Osvoboditel, k tomu pověděl dnes.

     EDVARD BENEŠ prožil 28.říjen ve švýcarské Ženěvě, kam přijel na setkání s českými politiky z Francie, kterou obdivoval a velmi miloval. V mládí patřil k předním útočníkům pražské Slavie, rád lyžoval a jeho sportovní nasazení se mu vyplatilo i v nelehké roli poctivého diplomata a politika: 14 i 16 hodin práce denně nebylo u něho nic neobvyklého. Zarputile bojoval na pařížské mírové konferenci o hranice nového státu, napsal řadu článků a s Masarykem přesvědčoval západní politiky o tom, že Češi a Slováci mají na svůj samostatný stát právo. Francouzi i Angličané nám v tom tehdy fandili a kdyby o 20 let později tváří v tvář Hitlerovi neztratili odvahu, neztratil by ji jistě ani Beneš.

     Odvaha nechyběla ani Slovákovi s francouzským občanstvím MILANU ŠTEFÁNIKOVI. Ten muž nesnil zprvu o samostatném státě, ale o hvězdách – a tak se stal ve Francii astronomem. Šestkrát vystoupil na Mont Blanc, podnikl řadu výprav do mnoha zemí světa od Ekvádoru až po Tahiti. Když vypukla válka, přihlásil se do pilotní školy a bojoval proti Němcům jako vojenský pilot. Byl zraněn a získával pak Čechy a Slováky ochotné za samostatný stát bojovat a umírat – to byli slavní legionáři, které připomíná i socha „bubeníka“ nad nádražím Ústí nad Orlicí-město. Štefánik se stal naším prvním ministrem vojenství a vznik republiky zažil na daleké Sibiři právě u legionářů, kteří zde víc než udatně bojovali za svobodu své vlasti.

     ALOIS RAŠÍN byl 28.října v Praze – byl to on, kdo ten den sepsal první československý zákon. Pro vznik republiky pracoval přímo doma v Rakousku, což bylo vskutku hrdinské – po odhalení byl zatčen a spolu s Karlem Kramářem (budoucí první předseda naší vlády) odsouzen k trestu smrti. Jen smrt císaře Františka Josefa I. a milost jeho nástupce císaře Karla I. mu zachránily život. Po vyhlášení republiky se stal šikovným a velmi oblíbeným ministrem financí. Zasloužil se o pevnou československou korunu a ke zděšení kolegů prosazoval, aby politici neměli příliš vysoké platy – říkal, že za práci pro vlast se neplatí. Byl jedním z nejlepších ministrů, jaké jsme měli. Bohužel, už v lednu 1923 byl před vlastním domem v Praze zastřelen komunistickým atentátníkem, a za několik týdnů zemřel. Mimochodem, jeho syn Ladislav zdědil odvahu po svém otci, odmítl Mnichovskou dohodu a padl v nerovném boji proti Němcům za 2.světové války.

     ANTONÍN ŠVEHLA byl ten, kdo se v Praze zasadil o nenásilnou, sametovou podobu převratu. Budoucí ministr a premiér „dorostl ve státníka v našich poměrech formátu neobvykle velikého,“ řekl o něm pochvalně Masaryk. Nadprůměrně inteligentní a nadmíru pracovitý člověk, který se přitom nehoní za popularitou a slávou – takových v české politice opravdu nebylo nikdy dost. Předseda agrární strany a zakladatel jejího deníku Venkov odmítl na prahu 20.století kariéru ve vídeňské říšské radě, kam tehdy pospíchal nejeden politik – nenasyta. Ve 20.letech dokázal už jako československý premiér přesvědčit tři německé strany ke vstupu do vlády – tím čeští Němci vlastně poprvé Československo uznali. Ke státnímu svátku v době hluboké krize 28.října 1932 tento pravicový politik napsal: „Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas:“  Kdy naposledy jsme podobně slyšeli mluvit nějakého z našich politiků?

     A konečně českotřebovský rodák GUSTAV HABRMAN:  „Muž širokého rozhledu, obratný řečník, jeden z vůdců české a československé sociálně demokratické strany, samouk v nejlepším slova smyslu, jeden z nejvýznamnějších spolutvůrců státní samostatnosti,“ jak čteme v dodatku k Ottově slovníku naučném. Člověk, jehož jméno nese naše škola, prokázal svou odvahu už jako 20letý, když byl ve Vídni za šíření nepovolených letáků a časopisů odsouzen ke 3 letům vězení. Později se stal nejvlivnějším představitelem sociální demokracie a prvním československým ministrem školství. Jako první ministr sociální péče prosadil roku 1924 Zákon o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří, který ve své době daleko překročil výhody obdobného pojištění například v Anglii či ve Francii.

     Nejstarší syn chudého panského kočího z Hodonína. Nejmladší syn rolníka z Rakovnicka. Syn slovenského evangelického faráře. Syn pekaře z Podkrkonoší. Syn statkáře z Hostivaře a synek českotřebovského pekaře a nočního hlídače v pivovaru. To byli muži, kteří porazili rakouskou říši a dovedli český a slovenský národ na práh státní samostatnosti.

     Ale nebyli sami. O hrdinech – legionářích jsme se již zmínili. Ale odvaha tehdy nechyběla ani lidem V NAŠICH MĚSTECH a obcích. I našim předkům a vlastně příbuzným nescházela, vždyť své životy na bojištích první světové války položilo 98 Třebováků (většina padla za císaře pána, ale byli mezi nimi i legionáři-hrdinové od Zborova). Během války v našem městě propuklo několik vzpour – v jejich čele stáli často železničáři – a v září a říjnu 1918 bylo na nohou už celé město. V Nádražní ulici se lidé odvážně postavili proti četníkům s nasazenými bajonety a požadovali konec války a republiku. Na Starém náměstí ji Třebováci vyhlásili během generální stávky už 14.října, tedy 14 dní předtím, než se stát zrodil doopravdy. Ještě v noci se pak místní ženy pustily do šití národních praporů a 28.říjen přivítaly s ostatními jako den, na který již netrpělivě čekaly.

     Z nádražáckých čepic zmizela tento památný den rakouská označení, na dráze byla zavedena jako úřední jazyk čeština a ještě téhož večera uspořádaly rozjásané davy v ulicích lampiónový průvod. Přes noc ve městě zmizely veškeré německé nápisy a říšské znaky v černožlutých barvách s dvouhlavým orlem a na ulici byly vyhazovány busty a obrazy císaře pána. Dalšího dne prošel městem slavnostní průvod za účasti 6-8 tisíc občanů, opět se konal průvod s lampióny, následoval slavnostní koncert a památkáři jen taktak ubránili barokní mariánský sloup na náměstí, který mohl dopadnout stejně jako ten pražský, staroměstský… Nadšenci se pak ještě vydali do německého Lanškrouna ukořistit jedno letadlo, aby bylo jasné, kdo bude v republice pánem. Nezapomeňme, že ne každý se v nové republice cítil jako doma. Ale to už je jiný příběh.

     Nadšení a jásotu od oněch dob notně ubylo. Republika se požehnaného věku dvaadevadesátin vlastně ani nedožila. Přiznejme si, že dnes vítáme hlavně volné dny, ale už moc neslavíme. Ale přece jen. Připomínat si o svátcích minulost není povinné, ale je v tom šance porozumět sobě i době, v níž žijeme. A tak otázka, kterou si kladl už Masaryk, nám při pohledu na současné politiky – kteří nám před nedávnými volbami místo myšlenek představili na fotografiích své ratolesti – zůstává: Jsme pro svobodu, samostatnost a správu vlastní země dnes již zralí? Umíme si vládnout? A jestli ne, co můžeme udělat pro to, abychom našim představitelům mohli začít věřit?

………………………………………………………………………………………………

     Poznámka pod čarou:

     Dějiny píší vítězové. Kdyby válečný triumf slavilo Rakousko, byli by pro nás dnes legionáři celkem přirozeně velezrádci. A nikdo by se nad tím ani nepozastavil. Hlásíme se k vítězům (připomínám, že naprostá většina našich vojáků bojovala za císaře pána), ale měli bychom umět vzdát čest a úctu i poraženým. Životní osudy císaře Karla a naší poslední (nekorunované) královny Zity jsou pozoruhodné. Ostatně Karel je vedle knížete Václava jediným z našich světců-panovníků. Po jeho smrti Zita již nikdy neoblékla jiné než černé šaty – měla před sebou 67 let nelehkého života. Vzorně se postarala o všech osm dětí, všechny vystudovaly a (na rozdíl od lehkomyslných arcivévodů minulosti) si našly své místo v životě. Zita dbala na to, aby se naučily i maďarštinu, češtinu a srbochorvatštinu. Vtiskla jim svůj charakter i noblesu, tak zřídka viděné u politiků současnosti. Nikdy nepřestala věřit svým ideálům a tedy i tomu, že ona sama i její děti mají za „své národy“ odpovědnost. Odvážně vzdorovala (tak jako všichni Habsburkové) nacistům, kteří vybombardovali její útočiště v Belgii. Její návrat do Rakouska po desetiletích exilu v roce 1982 se stal  triumfem. A když ještě v létě 1989 pohovořila česky s novináři, odvětila na otázku, co říká tomu, že republikánské Rakousko patří mezi nejbohatší státy světa: „To máte pravdu. Ale já se vás ptám: daří se stejně dobře všem mým národům?“

     A ještě k Masarykovi: jeho odvaha šla tak daleko, že se ho báli ještě dlouho po smrti. Tak třeba jeho pomník odhalený před naší školou (za účasti dr.Alice Masarykové) v březnu 1938 zmizel už dva roky poté. Po válce byl obnoven, ale již za několik let se na jeho místě skvěla rudá hvězda. V říjnu 1968 se na místo vrátil zpátky, ale zlé časy ho z místa opět vyhnaly, aby se v březnu 1990 opět navrátil. Tak si říkám, co jim vlastně na starém pánovi tolik vadilo. Že by jeho nebát se a nekrást?

     A zcela na závěr: Českotřebováci si dodnes vyprávějí, jak byl v jejich městě 7.března 1912 (shodou náhod v den Masarykových narozenin) neplánovaně „korunován“ budoucí císař Karel, který město navštívil se Zitou během přesunu jeho dragounského pluku. Stalo se na statku na Zámostí a šlo o zlomyslnost jisté panímámy Čáslavské, která mu během draní v sednici narazila hrnec plný peří na hlavu. Za Husáka by za to bylo asi deset let, za Karla dostala deset (korun), které jí se smíchem vyplatila Zita. Příběh ze starých časů, kdy potentátům ještě nechyběl humor ani lidskost.

     Vážím si jich obou. Masaryka i Karla. Je mi jedno, že stáli na opačných stranách barikády. A sním o dobách, kdy se vrátí státníci jejich formátu.