Michail Sergejevič Gorbačov

Michail Sergejevič Gorbačov   (Zdeněk Hübner)

(*2.3.1931)

   Kádrový profil nového generálního tajemníka (1985) byl takřka vzorový. „Komunista kovaný, aparátník vyzkoušený,“ uklidňoval starou gardu Gromyko. Kdo mohl vědět, že v novém muži s osobním kouzlem, nezdolnou energií a hlubokou vírou v ideály komunismu se skrývá jeho hrobař. Netušil to ani on sám. Michail Sergejevič Gorbačov.

„Dědeček patřil k venkovské chudině, od mládí se po smrti svého otce musel starat o pět sourozenců. Za první světové války byl na turecké frontě a z vojenského prostředí si přinesl domů radikální názory. A tak hned za revoluce, která mu poprvé v životě nadělila půdu, se s ní spojil. To se u nás tradovalo v ústní rodinné kronice, že revoluce nám dala půdu. Zdálo se mi proto přirozené, že děda vstoupil roku 1928 do komunistické strany a přímo se zapojil do výstavby na vesnici.“

 

„Půdu dal rodičům Lenin – tak to říkává maminka. Dřív žádnou vlastní půdu neměli… Ale začátkem 30.let dědečkovu rodinu rozkulačili, půdu i dům jim sebrali a rodina se začala živit nádeničinou. A potom dědečka, jak maminka říká, obvinili z trockismu, zavřeli ho, a on beze stopy zmizel.

  Babička zemřela žalem a hladem jakožto žena „nepřítele lidu“.  (Raisa Gorbačovová, 1991)

 

„ A pak přišel rok 1937 a dědu zatkli jako“nepřítele lidu“. Byl čtrnáct měsíců ve vězení, kde ho krutě mučili. Najednou jsem se ocitl v rodině „nepřítele lidu“ a zažil na vlastní kůži drama let 1937 – 1938… Když dědečka z vězení pustili, vyprávěl nám o všem, co prožil, ale nikdy neřekl ani slovo proti sovětské moci. Myslel, že Stalin o zločinech neví. Navíc ti, kdo to prováděli, na to teď doplatili: někdo byl zatčen, jiný se sám zastřelil. Mohlo se zdát, že další vlna represí postihovala vlastně právem viníky utrpení mnoha lidí. To také byla určitá Stalinova zákeřná taktika.“

 

„Kolektivizace byla velkolepá historická událost a nejvýraznější sociální zvrat od roku 1917. Je pravda, že její průběh byl bolestivý a že se neobešla bez závažných přehmatů, pokud jde o metody a tempo. Bez ní by však byl další pokrok naší země prakticky nemožný.“  (M.Gorbačov, Přestavba a nové myšlení, 1987)

 

„Pro mě bylo důležité, že také otec se stal komunistou – a sice na frontě… Patřilo k mé povaze, že jsem už od raného mládí rád dělal předáka mezi svými vrstevníky. A to mi zůstalo, když jsem vstoupil do Komsomolu a potom i do strany, byl to způsob mé seberealizace. Ještě veš škole roku 1950 jsem se stal kandidátem a za dva roky na univerzitě členem KSSS.“

 

„A pak tu byl obrovský vliv školy, která utvářela naše představy o světě a všemi svými prostředky v nás upevňovala přesvědčení, že žijeme v nejspravedlivější společnosti. Vznikal bezalternativní postoj k realitě, v níž jsme žili…“

 

„Stalinovu smrt jsme prožívali jako těžkou ránu. Celou noc jsme šli k jeho rakvi.“

 

„O tom, jaká byla skutečnost, jsem já neměl reálnou představu až do Chruščovových odhalení, ale v něčem ještě ani v roce 1985, když jsem přišel do čela strany…“

 

„Ať si o komunismu myslí jeho nepřátelé co chtějí, toto hnutí vzniklo a existuje pro člověka, pro jeho svobodu a obranu jeho skutečných práv, pro spravedlnost na Zemi. Je nesmírně humánní.“ (1987)

 

„Já sám jsem teprve po projevu Chruščova na XX.sjezdu začal chápat souvislost vývoje v celé zemi s tím, co prožila naše rodina. Řetěz asociací a vzpomínek z dětství se začal propojovat s počátky celkového chápání toho, co to byl stalinismus.“

 

„Maďarské události jsem zprvu vnímal tak, že je nutno hájit socialismus, protože to je skutečná kontrarevoluce. Pak jsem ale dostal do ruky knížky, zvláště naše, sovětské publikace… Napsáno to bylo s jasným záměrem, ale bylo to uděláno tak, že to vyvolalo můj vnitřní protest a pochybnosti.“

 

„Ze sjezdu mám silné dojmy… závěry, k jakým člověk doma pokaždé nedospěje… Potvrzují oprávněnost mého vnitřního neklidu, úsilí, napětí…“  (Raise z XIII.sjezdu Komsomolu, 1958)

 

„Pracoval jsem v aparátu Komsomolu ve Stavropolu a snažil se rozvíjet činnost, která by probudila zájem a aktivitu lidí. Začal jsem tedy organizovat mládežnický diskusní klub. Zájem byl tak velký, že jsme museli stále znovu zajišťovat větší a větší sály. Ten úspěch, pocit, že se lidi začínají probouzet a ztrácet pocit stísněnosti i strachu – to mě tehdy docela ovládlo…

  Ale myšlenka, že by bylo nutno od základu změnit systém ekonomických i politických vztahů, že jdeme po nesprávné cestě, taková myšlenka se tehdy ještě neobjevovala.“

 

„Dospěl jsem k závěru, že z těžkostí a složitostí vývoje socialistických zemí nelze pochopitelně vinit sám socialismus, nýbrž v podstatě omyly vládnoucích stran.“  (1987)

 

„V roce 1967 mi už bylo jasné, že Brežněv o zásadní kádrové změny neusiluje. Dosazoval jen jemu oddané lidi místo pro něj nepohodlných kádrů. Ve vedení probíhaly skupinové boje. Ve straně se šířilo přesvědčení, že Brežněv je přechodná figura a po něm dojde ke směně generací ve vedení. To jsme si mysleli a samozřejmě jsme se považovali za generaci, která má nastoupit a pokračovat v reformách. Ale čas plynul a Brežněvovy pozice se upevňovaly…

  Krok za krokem byl oživován stalinismus.“

 

„Po oslavách půlstoletí sovětské vlády, padesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce, bojují sovětští lidé s novou energií o splnění plánů budování komunismu. Heslo Výročí věnujeme práci bylo vystřídáno novým – Pětiletku před termínem! Tato výzva Moskvanů se setkala s vřelou odezvou v srdcích všech pracujících a dala každodenní práci všech kolektivů nový obsah.“  (Gorbačov v článku ve Stavropolské pravdě, 28.11.1967)

 

„Lidé začínali chápat, že programová hesla jsou prázdnou deklarací, která se brzy stala předmětem ironických vtipů ve všech vrstvách společnosti i v samotné komunistické straně. Nesmírně to poškodilo autoritu KSSS i socialismu. Jen jedna anekdota z těch dob: Propagandista končí svůj projev frází, že na horizontu už vidíme záři komunismu. Starý děda v první řadě se ho ptá: „A soudruhu, co je to horizont?“ Propagandista odpověděl, že to je čára, na níž se nebe setkává se zemí, a když se k ní blížíme, vzdaluje se od nás. A děda poděkoval se slovy: „Tak teď už je mi všechno jasné.“

 

„Propagace idejí Říjnové revoluce a jejího významu pro osudy národů naší země i celého světa, vysvětlování hrdinné cesty, kterou prošla vlast Velkého října pod vedením KSSS, a sociálně ekonomických přeměn, uskutečňovaných v SSSR spolu s hlubokým objasňováním závěrů XIII. Sjezdu strany a úkolů nynější etapy budování komunismu obohatily obsah ideologické práce stranických organizací, zesílily její účinnost a přispěly k růstu ideového přesvědčení sovětských lidí.“  (z téhož článku Upevňovat a rozšiřovat zkušenosti jubilejního roku, 28.11.1967)

 

„Systém nás všechny držel v hrsti… A protože lidé, nejsou-li k něčemu jinému donuceni revolucemi nebo válkami či jinými katastrofami, chtějí žít normálně, musil ten systém nakonec padnout.“

 

„Výraznými rysy leninské strany byly a nadále jsou neotřesitelná věrnost marxismu-leninismu, rozhodný boj proti všem pokusům o jeho revizi zprava i „zleva“, proletářský internacionalismus, nesmiřitelnost k jakýmkoli projevům nacionalismu, oddanost dělnické třídě a hluboká víra v lid, v jeho mohutnou tvůrčí budovatelskou sílu.“  (Gorbačov ve Stavropolské pravdě, 17.12.1972)

 

„Viděl jsem na vlastní oči (=během návštěvy sovětské delegace, říjen 1969), že lid to, co se stalo v srpnu 1968, nepřijímá. Přijeli jsme do Brna, kde nás vedli do Zbrojovky. Ale k setkání s dělníky nedošlo, lidé se od nás odvraceli, nechtěli s námi mluvit. V Bratislavě se to opakovalo, zase jsme byli v izolaci. To byl pro mne šok, náhle mi došlo, že jsme z globálních, strategických a ideologických důvodů potlačili něco, co dozrálo v samé společnosti. Od té doby jsem stále více přemýšlel o nás samých a dospíval ke smutnému závěru, že něco s námi není v pořádku.“

 

„Historických zkušeností Svazu sovětských socialistických republik ve značném rozsahu využívají socialistické země. Sílí a rozšiřují se všestranné styky a spolupráce mezi nimi. Mezi státy se utvářejí mezinárodní vztahy nového typu, založené na zásadách internacionalismu a bratrského přátelství.“  (z téhož článku Veliký svazek bratrských národů, 17.12.1972)

 

„Po potlačení Pražského jara, tohoto pokusu začít nově chápat socialismus, vypukla v Sovětském svazu velice krutá vlna potlačování myšlení, kterou nekompromisně a důsledně prováděl mocný ideologický a politický aparát. To se projevilo v celé vnitřní i zahraniční politice SSSR, v celém vývoji sovětské společnosti, která vstoupila do éry stagnace…“

 

„Hlavním ze všech úkolů komunistické výchovy mládeže je vést mladé lidi k marxisticko-leninskému světovému názoru a komunistické morálce… Byly vydány čítanky sestavené z prací o V. I. Leninovi pro první až čtvrté třídy a z výňatků z děl Vladimíra Iljiče pro osmé až desáté třídy… Ideové zocelování mládeže je neodlučitelně spjato s její výchovou v duchu revolučních, bojových a pracovních tradic strany a lidu.“  (MG v časopisu Voprosy istorii KPSS č.3, 1971)

 

„Od roku 1970 jsem se stal už prvním tajemníkem Stavropolského kraje a velmi vzrostly moje poznatky jak o stavu společnosti, tak o činnosti ústředního výboru a vlády… Stručně řečeno: postupně jsem stále názorněji zjišťoval, že ačkoli mám vysoké funkce, ve skutečnosti mám ruce i nohy zcela svázané direktivami z centra.“

 

„Sovětská mládež celou svou činností a celým životem potvrzuje věrnost Leninovu odkazu a bezmeznou oddanost komunistické straně.“  (z projevu studentům SŠ a VŠ, 22.4.1972)

 

„Ačkoli bez souhlasu plánovačů nebylo možno postavit ani záchodek, nepodařilo se účinně plánovat ekonomický rozvoj země…“

 

„Rozšiřování demokratismu a jeho hluboké promítání do všech oblastí života…dialekticky souvisí s upevňováním zásady centralizovaného plánování při řízení společnosti.“  (z jeho stati v knize Problémy agrární politiky KSSS v současné etapě, 1975)

 

„Tehdy u mne vznikly první vážné pochybnosti o efektivnosti systému… Hierarchická struktura vazalů a lenních knížat ve skutečnosti řídila celou zem. Demokratická fasáda na tom nic neměnila. Byl to kastovní, protekcionářský systém. Chápal jsem to jako překroucení socialismu, ne jako jeho vlastní nedostatek.“

 

„Je velmi důležité, aby každý chlapec a každá dívka, každý žák a každý student vždy a ve všem stále čerpali rady z neocenitelných děl marxismu-leninismu a ze stranických dokumentů, které jsou nesmírně bohatou pokladnicí revolucí teorie…“  (z projevu ke studentům, 22.4.1972)

 

„Úplně nám chyběla zkušenost s demokracií. A pokud něco přicházelo ze zahraničí, chápali jsme to jako cizí a nepřijatelné.“

 

„Ústava SSSR z roku 1977 představuje novou etapu v rozšiřování a prohlubování reálných práv sovětských občanů, kteří jsou neomezenými pány ve své zemi. Každému sovětskému člověku zajišťuje taková práva a svobody, které jsou v každé kapitalistické zemi nevídané a nemyslitelné.“  (z Gorbačovova projevu v Kremlu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, 6.10.1977)

 

„A pak jsem se roku 1978 stal tajemníkem ÚV KSSS a přišel z provincie do centra, do Moskvy. Nejdříve jsem se v ústředí snažil pokračovat, jak jsem byl zvyklý – tedy dělat celostátně to, co jsem dělal ve Stavropolu. Časem se mi ale začaly ukazovat jasné meze mých možností, a začal jsem chápat, že problém není v tom, na jakém stupínku hierarchie stojím, ale že všechno je mnohem složitější. Ke zlomu v mém uvažování došlo zásadně v roce 1983, když byl v čele strany Andropov…  Od té doby jsem stále výrazněji dospíval k závěru, že více demokracie jak uvnitř strany, tak ve společnosti, je to hlavní, co může obrodit socialismus…“

 

„Ústřední výbor KSSS a sovětská vláda projevují vpravdě leninskou důslednost, pevnost a zásadovost při prosazování a uskutečňování politiky zaměřené na zachování míru, na zajištění bezpečnosti sovětského lidu a mezinárodní bezpečnosti vůbec, nedávají se vyprovokovat a přitom kladou odpor imperialistickým piklům a choutkám.“  (z projevu na slavnostním zasedání k „40.výročí obnovení sovětské vlády v Litvě“, Vilnius 12.7.1980)

„Síla mongolských komunistů tkví v jejich věrnosti marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu, v jejich nerozborné jednotě s masami pracujících. Nejpřesvědčivěji to potvrzuje růst úlohy MLRS v současné mongolské společnosti…“  (na XIII.sjezdu Mongolské lidové revoluční strany, 26.5.1981)

„Spojuje nás jednota cílů a nezištný zájem jednoho o úspěchy druhého. Sovětsko-vietnamské vztahy spočívají na nejpevnějších a nejpoctivějších zásadách, jaké dějiny znají, na zásadách marxismu-leninismu a socialistického internacionalismu.“  (z projevu na V.sjezdu KS Vietnamu, 28.3.1982)

„Podle západní propagandy je příčinou všech komplikací ve světě vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, které, jak známo, umožnilo zachránit tuto zemi před kontrarevolucí a anarchií, dále sovětská pomoc revolučnímu Afghánistánu v boji proti podvratné činnosti ze zahraničí a konečně podpora, kterou poskytl Vietnam kampučskému lidu. Stěží si lze představit větší licoměrnost a pokrytectví! … Jeto hanebná politika!“  (tamtéž)

 

„K odmítnutí představy, že sovětský systém je totožný se socialismem, jsem dospěl teprve po roce 1983, a to ještě ne naráz.“

 

„Když si připomínáme toto datum, jež je nám všem drahé, znovu vzdáváme bezmeznou úctu a vyjadřujeme lásku Leninovi… Jsme přesvědčeni, že konečné vítězství v boji idejí bude na straně pravdy a humanismu, na straně marxisticko-leninské ideologie…

  Léta, která prožíváme, vejdou do dějin jako období urputného třídního boje na mezinárodní aréně…

  Nám, komunistům, svěřily dějiny nejdrahocennější duchovní poklad, kterým disponuje lidstvo – ideový odkaz geniálních myslitelů a revolucionářů Marxe, Engelse a Lenina. Střežíme jej jako svátost a jsme právem hrdi na velké poslání, které plní marxismus-leninismus v dnešním světě.“  (z projevu Leninismus – živé tvůrčí učení a spolehlivý návod k jednání, Moskva 22.4.1983)

 

„Jak jsem postupem doby zjišťoval, že přestavba bude musit znamenat změnu celého systému, dospíval jsem zároveň k záporné odpovědi na otázku, zda byl systém, vládnoucí v SSSR, socialismem. Sovětská společnost – to byl totalitní systém se všemi důsledky, které z toho vyplývaly pro občany.“

 

„Zkušenosti dokazují, že strany, které se v zájmu těch či oněch konjunkturálních cílů odklánějí od stěžejních principů marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, se nevyhnutelně setkávají s negativními důsledky tohoto postupu, střetávají se s těžkostmi a někdy i se zvratem vývoje vedoucím k oslabení třídních pozic. Jednota a semknutost jsou hlavní podmínkou pro další vítězství sil socialismu, míru a pokroku.“  (z projevu na X.sjezdu Portugalské komunistické strany, 16.12.1983)

 

  2.března 1985 byly zveřejněny výsledky voleb do Nejvyššího sovětu RSFSR – naposledy podle leninského mustru a s předpokládaným výsledkem 99,98%.

  Zvolen byl i nemohoucí Konstantin Černěnko, o jehož kritickém stavu nemělo 99,99% obyvatel ani ponětí. Byl zveřejněn jeho projev k voličům, jeho údajný autor ale ležel v kómatu v nemocnici.

  Za týden, 10.března 1985, už nebyl mezi živými.

„Jedenáctého března 1985 bylo pondělí. Pražský obchodní dům Kotva od pozdní noci obléhaly desítky koupěchtivých. Ten den se totiž mělo prodávat několik bicyklů Favorit a mopedů Babeta. Prodej nakonec řešila policie, neboť čekající české pracující předběhli zaměstnanci Kotvy a bicykly vykoupili. Běžný šedivý den reálného socialismu v jedné ze zemí sovětského impéria.

  Nikdo před Kotvou, v Evropě ani ve světě nemohl tušit, že oné „říši zla“, Mordoru z Tolkienova Hobbita, začal toho dne potměšilý osud odpočítávat čas. Co se v Mordoru odehrávalo onoho dne? Nic zvláštního. Volil se nový generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu. Stal se jím čtyřiapadesátiletý Michail Sejgerevič Gorbačov. Komunista kovaný, aparátník vyzkoušený, železného politického chrupu (slova starého stalinisty Gromyka)…  (Jiří Hanák, Sto příběhů XX.století)

 

„Když jsem v březnu 1985 stanul v čele Ústředního výboru KSSS a souhlasil s převzetím funkce generálního tajemníka, věděl jsem, že mne čeká obrovská novátorská práce. Země uvízla ve vyčerpávajících zbrojních závodech a zjevně přecenila svoje síly… Životní úroveň obyvatelstva stále viditelněji klesala. Korupce se stávala stále drzejší a zjevnější v celých odvětvích správního systému. Rozklad probíhal i v duchovní sféře: pod vnějším zdáním monolitní ideové jednoty společnosti byly stále viditelnější oficiální lež, licoměrnost a cynismus.“

 

„Obtíže a problémy sedmdesátých a osmdesátých let nejsou jakousi krizí socialismu jako společenskopolitického systému, ale spíše naopak, výsledek nedostatečného uplatňování socialistických zásad, ústupu od nich a dokonce jejich deformací.“  (Přestavba a nové myšlení, 1987)

„Znovu objevujeme sami sebe… Silou, která nás pohání, jsou ideje Října, Leninovy ideje a zájmy sovětského lidu.“  (tamtéž)

„Nepochybujeme o tom, že v letech 1985-1987 vychvaloval v politbyru i ve veřejných projevech Stalina jen z taktických důvodů; stejně však nepochybujeme, že jeho ideálem byl Lenin a „leninský styl“.

  Není snad lepšího dokladu o Gorbačovově myšlenkové nepřipravenosti než způsob, jakým se snažil řešit první velké těžkosti v letech 1986 a 1987 – novým pročítáním Leninových spisů.“  (K.Durman)

 

„Všichni jsme vězeli v zajetí ideologických dogmat, přijímaných od dětství. Zbavovali jsme se jich složitě, každý jinak, a ne vždy ve stejné době. Někomu se podařilo projít tuto cestu rychleji a do samého konce, někdo se zastavil v půli cesty. Někteří se po prvních krocích zalekli možných důsledků a začali se vracet zpátky…“

 

„Čtrnáct z patnácti občanů dnes žijících v SSSR se narodilo po revoluci, a přesto jsme neustále vyzýváni, abychom se zřekli socialismu. Ptáme se, proč sovětští lidé, kteří vyrostli a vyspěli za socialismu, by se měli najednou zříci svého zřízení? My budeme socialismus všemožně rozvíjet a upevňovat. Domnívám se, že dosud byly odhaleny pouze minimální možnosti nového zřízení.

  Jen si představte, jak bychom mohli souhlasit s tím, že byl omylem i rok 1917 a že celých 70 let našeho života, práce, zápasu a bitev byl souvislý řetěz omylů, že jsme nešli správnou cestou? Rozhodně ne.“  (Přestavba a nové myšlení, 1987)

 

„Jak přesně poznamenal Hegel, ani despota nemůže být svoboden, jsou-li všichni ostatní otroky. Ukázalo se, že nutně potřebujeme nejenom velice hluboké změny politických a hospodářských struktur. Byla nutná revoluce v hlavách lidí…“

 

„Na Západě včetně USA interpretují přestavbu různým způsobem, například i tak, že prý ji vyvolaly katastrofální stav sovětské ekonomiky, rozčarování socialismem a krize jeho idejí a konečných cílů. Nic nemůže být vzdálenější skutečnosti…

  Ty, kdo se kojí nadějí, že sejdeme ze socialistické cesty, čeká trpké zklamání…

  Ty na Západě, kdo doufají že se zřekneme socialismu, čeká zklamání. Je načase, aby to pochopili.

  Někteří západní politikové dokonce předem veřejně vychutnávali blízkou hodinu krachu sovětského hospodářství. Také tentokrát se však ukvapili.“   (Přestavba a nové myšlení, 1987)

„Přestavba námi byla na samém počátku zamýšlena jenom jako ekonomická reforma. Ale brzy jsme utržili nejednu bouli a přesvědčili se, že bez změn v politickém systému, bez záměny režimu, jsou v naší zemi efektivní ekonomické přeměny prostě nemožné.“

 

  „Zejména v USA se snaží vydávat přestavbu v naší zemi za „liberalizaci“, k níž dochází pod tlakem Západu. Musíme uznat, že západní propagandisté dovedou se slovy o demokracii žonglovat na vysoké profesionální úrovni. My však uvěříme demokratismu západní společnosti teprve tehdy, až tam dělníci a zaměstnanci začnou na veřejných shromážděních svobodně volit majitele závodů, ředitele bank apod. …

    Hroutí se celá koncepce, s jejíž pomocí dávali naší zemi punc „říše zla“, vydávali říjen 1917 za historickou chybu a náš vývoj od října 1917 označovali za cestu „ode zdi ke zdi“…

  Nikdo nemůže zrušit svět socialismu. A přece je, přece existuje takový s odpuštěním názor, že socialismus je historická nahodilost a že je načase vyhodit ho na smetiště… Se zádušní mší se však naši odpůrci na Západě ukvapili.“

  Není třeba spěchat s naším odsunem na „smetiště dějin“. V Sovětském svazu to vyvolává úsměv.“  (Přestavba a nové myšlení)

 

„Dnes (=1994) bych už věděl, že cílem musí být odstranit totalitní systém, že reformy musí být ve všech sférách života – od monopolu vlastnictví až po ideologický monopol – zásadní, radikálnější, hlubší.“

  Ale na samém počátku, roku 1985, ani já sám jsem ještě neměl představu o tom, že zásadní změny jsou nemožné v rámci dosavadního systému. Museli jsme teprve projít trnitou cestou poznání.“

 

„Nepotřebujeme „čistý“, doktrinářský, vymyšlený socialismus, nýbrž socialismus reálný, takový, jaký si ho představoval Lenin.

  Socialismus je schopen dokázat mnohem více než kapitalismus.“  (Přestavba a nové myšlení, 1987)

  „Ať si Západ myslí, že kapitalismus je největší vymoženost civilizace. Myslet si to, je jejich věc. My s tím prostě nesouhlasíme. Na čí straně je pravda, ať rozhodne historie…

  Sám život koneckonců ukáže, kde je pravda.“  (tamtéž)

„Je obecně uznáváno, že síla byrokracie tkví v utajování – a v něm spočívala i síla starého, totalitního řádu. Bylo třeba „glasnosti“, aby tato síla byla rozrušena a lidem se otevřela cesta k vědomé politické aktivitě. Politika „glasnosti“ se prosazovala s potížemi, proti odporu starých struktur a návyků…“

 

„Hlavně však – aby byla pravda. Světlo, více světla, nechť strana zná všechno! – tak to říkal Lenin. Potřebujeme jako nikdy, aby nebylo tmavých koutů, kde by se znovu začala usazovat plíseň a kde by se hromadilo, čemu jsme vypověděli rozhodný boj. Proto více světla!“  (Přestavba, 1987)

„Prohlašujeme-li, že jsme pro čestnou a otevřenou politiku, máme na mysli poctivost, slušnost a upřímnost, a tyto zásady dodržujeme v praxi. Samy o sobě nejsou tyto zásady nové – odkázal nám je Lenin.“  (tamtéž)

 

„Hned po pohřbu Černěnka jsem pozval na schůzku všechny politické vůdce zemí Varšavské smlouvy a řekl jsem jim jasně, že nyní budeme skutečně dělat to, co už dávno prohlašujeme: důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi. To znamená, že nepřipustíme žádné vměšování do jejich vnitřních záležitostí. Jenomže moji partneři to tehdy nebrali vážně…

  Já jsem dokonce vycházel z toho, že takové země, jako jsou Československo nebo Maďarsko, mají silnější demokratické tradice…“

 

„Ten mladík dělá politiku jediný rok a už si potřebuje otevírat hubu… Když začínal, měli u nich za výlohami ještě tři gramy masa, dnes tam neuvidíte nic.“  (šéf  SED E.Honecker poté, co Gorbačov žádal po NDR „urychlení“ v sociálněekonomické oblasti, duben 1986)

 

„Bratrské socialistické země v mnohém spoléhaly na sovětský příklad. Do jisté míry to bylo nevyhnutelné. Spekulace ohledně vnucování „sovětského modelu“ tuto objektivní nutnost onoho období značně zkreslují. Zkušenosti a pomoc prvního socialistického státu byly v podstatě blahodárných faktorem při výstavbě nové společnosti v ostatních zemích.“  (Přestavba, 1987)

„Naše země se liší svým společenským zřízením, ideologií, která v nich převažuje, ale domníváme se, že to by nemusel být důvod pro vzájemné nepřátelství. Každé společenské zřízení má právo na existenci a mělo by své přednosti dokazovat nikoliv silou, nikoliv vojenskými prostředky, ale mírovým soutěžením s druhým zřízením. Všichni lidé mají navíc právo zvolit si cestu, kterou chtějí jít, a nikdo nemá právo jim něco odjinud přikazovat a zasahovat tak do jejich záležitostí…

  Doufám, pane prezidente, že z tohoto dopisu poznáte, že sovětské vedení včetně mé osoby má v úmyslu upřímně se snažit o hledání společné cesty, která by pak mohla vést ke zlepšování vztahů mezi našimi zeměmi.

  Myslím si, že je z mého dopisu také jasné, jak velký význam přikládáme kontaktům na nejvyšší úrovni. Z tohoto důvodu jsem přivítal Váš návrh, abychom se setkali…“   (z prvního dopisu Reaganovi, 24.3.1985)

„Mohu se jen dohadovat, kdy se s konečnou platností rozhodl, že se odchýlí od řady zásadních komunistických dogmat, v jejichž jménu Stalin na konci druhé světové války uchvátil východoevropské země.

  Možná začala jeho metamorfóza už v mládí, kdy se vydal na cestu vzhůru neschopným a zkorumpovaným komunistickým byrokratickým aparátem a zažil i brutalitu stalinského režimu… Možná tomu napomohlo i zjištění, že ze tří procent sovětské půdy obdělávané soukromými zemědělci pochází čtyřicet procent produkce masa…“  (Reagan, Paměti)

„Nemůžete zakrývat či odmítat odpovědnost za daný stav tím, že ze všeho budete nechutně obviňovat Sovětský svaz… Když budu mluvit zcela otevřeně, cíl toho všeho je úplně jiný, totiž obecně očernit politiku Sovětského svazu, zasívat nedůvěru a vytvářet umělé záminky pro urychlené a nekontrolované závody ve zbrojení. Všechno toto jsme ale pochopili již dávno.“

(z dalšího listu Reaganovi, červen 1985)

„Všichni dřívější vůdcové se řídili marxistickou poučkou o vítězství komunismu na celém světě; on z nich byl první, kdo nestupňoval sovětský expanzionismus, první souhlasil s likvidací jaderných zbraní, první navrhoval svobodný obchod a podporoval svobodné volby a svobodu vyjadřování.

  Kdyby komunismus fungoval, pokračoval by asi Gorbačov po svém nástupu k moci v březnu 1985 v cestě svých předchůdců, komunismus však nefungoval. Když jsem se s ním na podzim toho roku sešel poprvé, dal mi jasně najevo, že celou svou duší věří v komunistické státní zřízení. Z jeho řeči jsem pochopil, že podle něj došlo jen k určitým chybám v řízení, a jeho úmyslem bylo tyto chyby napravit…“  (Reagan, Paměti)

„Gorbačov je inteligentní člověk a dovede naslouchat. Moji poznámku (= o usnadnění emigrací, Ženeva, listopad 1985) nekomentoval, ale spustil vodopád kritiky na Spojené státy a naznačoval, že nemám co mluvit o lidských právech v SSSR, protože Američané žijí v mnohem horších podmínkách než sovětští občané.Citoval naše některé nejmilitantnější feministky, které tvrdily, že americké ženy jsou utlačované, a argumentoval tím, že se k černochům chováme jako k otrokům. Tvrdil, že „nejzákladnějším lidským právem je právo na práci.“  (tamtéž)

„První návštěva v Ženevě trvala přes hodinu… V krbu hořel oheň, ale náš hovor byl úsečný, neosobní, nudný. Přednášela mi (=Raisa Gorbačovová) o komunismu a já jsem se nemohla dočkat, kdy konečně přestane…“  (z Pamětí Nancy Reaganové)

„Raisa Gorbačovová věnovala značnou pozornost prohlídce Veřejné a univerzitní knihovny. Tento její zájem nebyl samozřejmě náhodný, protože podobně jako v Paříži, posléze v Praze, i v Ženevě šla profesorka filozofie Moskevské státní univerzity po stopách V.I.Lenina.“  (Mladý svět, 51/85)

  „Taky jsem se dívala, jak (=na Islandu) navštívila školu, kde rozdávala dětem odznáčky s Leninem, a to už bylo podle mého názoru přespříliš…

  Měla jsem (=během návštěvy  Moskvy, 1988) už určitou představu, co mohu čekat, ale moji hosté byli zcela konsternováni, když nám Raisa celou hodinu přednášela o historii Ruska, o jeho politickém systému, a že v Sovětském svazu nejsou žádní bezdomovci. Když jsem se o posledním tématu její přednášky zmínila Ronniemu, poznamenal: „Jistě. Když tam někdo nemá střechu nad hlavou, pošlou ho pracovního tábora.“ (z Pamětí Nancy Reaganové)

Prosinec 1988 New York (OSN):

„Bylo zřejmé, že se cosi změnilo. U stolu Raisa…prohlásila, že sovětská společnost nevěnuje dostatečnou pozornost výchově dětí. „Měli bychom se k tomu postavit jinak,“ řekla. „Vždycky jsme jim poskytovali celodenní péči v místě matčina zaměstnání, ale teď bychom se měli zamyslet nad tím, nemá-li větší smysl, aby dítě první roky zůstalo doma.“

  Raisa mluvila, tentokrát však nepřednášela. Atmosféra byla srdečnější než dřív a byla jsem dojata, když mi řekla: „Vy i váš muž mi budete scházet. Pokud se týče nás dvou, osud nás postavil po bok našich manželů, abychom jim pomáhaly vytvořit vztahy, které se mezi našimi zeměmi navázaly…“  (naposledy Nancy Reaganová)

Ještě 5.května 1986 (tj. 9 dní po katastrofě) byl na zasedání politbyra proti tomu, aby se o Černobylu řekla celá pravda. 14.května pak hovořil v televizi o „zkreslování v západním tisku“ a o tom, že „protivník…na nás chce házet špínu.“

 

Mimochodem, pravdu o Katyni odmítal uznat až do dubna 1989, přestože ho v politbyru v květnu 1988 mimo jiné stalinista Gromyko (!) varoval, že „bude méně riskantní, řekneme-li pravdu“.

„Jsem přesvědčen, že jej ovlivnila i černobylská tragédie, k níž došlo pouhý rok po jeho nástupu do funkce, která jej možná přiměla i k tomu, aby se začal více snažit o řešení problémů ve vztazích mezi Sovětským svazem a Západem. Myslím si také, že na našich setkáních jsem mu pomohl pochopit, proč považujeme Sovětský svaz a jeho expanzionistickou politiku za hrozbu. Je také možné, že jsem mu napomohl uvědomit si, že se Sovětský vaz nemusí Západu bát tak, jak na to byli zvyklí, a že sovětské impérium ve východní Evropě není pro bezpečnost jeho země nezbytně nutné.“  (Reagan, Paměti)

„S tím, jak se v roce 1987 obracely stránky v kalendáři, docházelo i k významným historickým krokům. Měli jsme stále více důkazů, že to Gorbačov se zaváděním významných hospodářských i poltických reforem v Sovětském svazu myslí vážně; podnikatelé byli oficiálně vybízeni, aby začali v SSSR podnikat, a při sedmdesátém výročí Velké říjnové revoluce Gorbačov ve svém projevu ostře zaútočil na Stalina a otevřel tak cestu k novému, svobodnějšímu výzkumu v oblasti sovětských dějin a odhalování chyb.“  (tamtéž)

„Nikdo nemá právo činit si nároky na zvláštní postavení v socialistickém světě… Samostatnost každé strany, právo svrchovaně řešit otázky rozvoje země jsou bezpodmínečné zásady.“  (při oficiální návštěvě Prahy, duben 1987)

„Když jsi na jaře 1987 přijel do Prahy, celý národ čekal, že řekneš minimálně něco takového jako později v Německu: kdo přichází pozdě, toho život potrestá. Že nějakým způsobem dáš jasně najevo svoje sympatie k Pražskému jaru… Troufám si říci dokonce i to, že v Československu tehdy velká část společnosti skládala do tvé politiky větší naděje než tou dobou v kterékoli jiné socialistické zemi.“  (Zdeněk Mlynář, 1994)

„To jsem si uvědomil, když jsem tam přijel. Překvapila mne hesla na ulicích, v nichž mě lidé vyzývali, abych tam zůstal aspoň rok. To na mě udělalo obrovský dojem.“

 

„No vidíš, a ty jsi těmto lidem říkal, že mají být hrdi na to, čeho dosáhli za minulých dvacet let, že roku 1968 byl zmatek, ale „těžká doba“ je už za námi, a že vy „jste byli s námi“ v té těžké době! Ano, byli, i se svými tanky! Jak jsi mohl tak mluvit – to jsem tehdy vlastně nechápal a nechápu dodnes, ať beru v úvahu jakékoli tlaky konzervativců v tehdejším sovětském politbyru.“

„Počkej Zdeňku, mluvme o tom v klidu. Předně to bylo teprve jaro roku 1987, a my jsme ještě začínali hledat cestu, konkrétnější koncepci… Zároveň chci říci, že jsem si jistou měrou vážil Husáka: myslel jsem tehdy a myslím i dnes, že v situaci roku 1969 představoval spíše realistickou variantu…“

 

„Míšo, já nepochybuji o tvých dobrých úmyslech, jenomže na lidi působily tehdejší tvoje řeči opačně, ty jsi je strašně zklamal, tvoje slova zněla jako požehnání minulosti… Copak jsi nevěděl, že bez odsouzení intervence, bez politické rehabilitace Pražského jara nebylo v Československu možné dělat tvou vlastní, přestavbovou politiku?“

„No, co ti mám na to říci? To bylo tehdy stanovisko politbyra. Bylo to schváleno, tento postoj se speciálně projednával. Musím také říci, že pražské vedení tehdy žádalo, abych  události z konce roku 1968 přímo podpořil. To jsem odmítl…“

 

„Takže politická reforma nebyla zpočátku kladena jako úkol… Panoval jednotný názor, že nejkratší cesta vede právě přes urychlení ekonomického rozvoje, přes vyšší produktivitu – a to že zároveň posílí socialismus. Společnost tyto záměry přijala, ale značné části stranické i státní nomenklatury to bylo proti srsti…

  Bylo mi jasné, že cesta k nové společnosti bude velmi složitá, že tu je nutno jít postupně, evoluční cestou, a že nebude možné vyvarovat se odporu nomenklatury.“

 

„V naší zemi není politická opozice, což však neznamená, že neprobíhá boj s těmi, kdo z různých důvodů přestavbu neuznávají. V první etapě přestavby se snad bude muset něčeho zříci každý. S nezaslouženými privilegii a nezákonně získanými výsadami…se však bude třeba rozloučit navždy.“  (Přestavba, 1987)

 

„U mne začal proces hlubokého přehodnocení a kritického přemýšlení po mém referátu k 70.výročí Října, a šířeji jsem v otevřené podobě své úvahy formuloval na zasedání ÚV KSSS v únoru 1988.“

 

„Má duše překypuje dojmy natolik, že se jednoduše nedá mlčet. Po tolika letech jsme ve vedení strany a státu poprvé uviděli lidi, kteří jsou vpravdě lidští. Už to je velký úspěch.“

(z dopisu z Litvy, 1987)

 

„Měnil jsem se spolu s přestavbou v zemi, v něčem samozřejmě s předstihem. Ztratil jsem ideologické klapky na očích, které bránily vidět realisticky skutečnost v celé její mnohotvárnosti a rozpornosti. Mnoho jsem získal účastí ve světové politice, spoluprací s největšími státníky naší doby, stykem s lidmi, kteří ztělesňovali světovou politickou a duchovní elitu…“

 

„Nevyčerpatelným zdrojem tvůrčího dialektického myšlení, teoretického bohatství a politické prozíravosti pro nás zůstalo dílo V.I.Lenina, jeho ideál socialismu. On sám jako vzor byl a stále je neslábnoucím příkladem mravní síly, univerzální duchovní kultury…

  Na Západě líčí V.I.Lenina jako zastánce autoritativních metod řízení. To svědčí o naprosté neznalosti Lenina a často i o úmyslném překrucování.“  (Přestavba, 1987)

 

„Teprve koncem roku 1987 jsme došli definitivně k závěru, že se bez politické reformy neobejdeme. První svobodné volby (=v březnu 1989) otevřely cestu k moci novým lidem, jejich pomocí jsme do sféry státní moci přivedli kritickou a myslící část veřejnosti. Začal pracovat nezávislý parlament, který převzal obtížné rozhodování v duchu přestavby. Pracně, ale přece jen se začala měnit struktura vlády, začala demontáž staré státní mašinérie… Ve společnosti to samozřejmě vřelo, nám všem se dělalo nevolno, ale základní směr vývoje jsme udržovali…“

 

„V jedné chvíli se Perle (=náměstek ministra obrany) Gorbačova zeptal:

  „Jaké procento sovětského hrubého národního důchodu jde na obranu státu?“

  „To je tajemství,“ řekl Gorbačov, „nemohu vám na to odpovědět.“

  „Jste si jist, že to víte?“ usmál se Perle.

  „Já vím všechno,“ odpověděl Gorbačov. „Jsem velitelem rady obrany státu, takže dnes večeříte s vysokou vojenskou šarží.“

  „Podle mého názoru je to asi dvacet procent a možná víc,“ řekl Perle. Gorbačov se na něho beze slova díval.“  (ze vzpomínky Nancy Reaganové na jednání v Moskvě z května 1988)

„Jak s hrůzou zjišťovalo gorbačovovské politbyro, zbrojení pohlcovalo nikoliv oficiálních 16%, ale 40% rozpočtových výdajů… Na vědu a výzkum šlo kolem 25 miliard rublů ročně, avšak z toho bylo kolem 20 miliard přidělováno ústavům a podnikům vojensko-průmyslového komplexu.“  (K.Durman)

„Rozhazujeme na vojenské účely dvaapůlkrát více než Spojené státy… kdyby se o tomto plýtvání dověděla veřejnost, pak by všechna jeho víra v naše nové myšlení, v naši novou zahraniční politiku šla k čertu.“  (na uzavřeném zasedání politbyra, konec roku 1988)

„Je důležité, aby tento (=afghánský Nadžíbulláhův) režim a jeho kádry nebyly úplně smeteny. Není možné, abychom stáli před světem jenom v trenýrkách, nebo dokonce bez nich… Zaujmout poraženeckou pozici je nepřípustné.“  (na další schůzi politbyra, 24.1.1989)

„Svět se dozvěděl, že sovětská ministerstva „středního“ strojírenství a „všeobecného“ strojírenství byla ministerstvy pro válečné rakety a atomové bomby s malinkou přidruženou výrobou hrnců a rendlíků pro lidi… Dnes už je známé, že sovětská delegace, která s Američany rozpracovávala smlouvu o likvidaci raket středního a malého doletu, neměla do nejposlednějšího okamžiku k dispozici vlastní sovětské údaje o množství raket vlastních ozbrojených sil – a používala proto údaje, předložené americkou rozvědkou!“  (Jan Petránek, Reportér 1/1990)

 

„Naše moskevská jednání měla v sobě kromě toho, že přinesla významné politické výsledky, vstřícný lidský rozměr nejen pokud se týká vzájemných sympatií mezi námi dvěma, ale také pokud jde o zlepšování vztahů mezi našimi národy a o lepší vzájemné pochopení. Význam toho všeho přesahuje i samotný americko-sovětský dialog.“  (z listu Reaganovi)

„Zítra snad budeme moci realizovat i to, co je ještě dnes nemožné. “  (z dalšího listu, 20.9.1988)

 

„Moje země je na tom zle a já bojuji po boku Michaila Gorbačova, abych ji zachránil. Právě proto jsme sjednali dohodu o asymetrickém snížení raket středního doletu, proto chceme postupovat ve shodě s vámi. Jinak…se nemůžeme stát součástí moderního světa. Nemůžeme dál žít v izolaci.“  (maršál Sergej Achromejev na setkání s Američany)

„V roce 1989 bylo ze 1200 základních druhů zboží volně k dostání jen 50, a 1.května 1989 – tj. 44 let od skončení války, jak si stěžoval zoufalý homo sovieticus – byl i v Moskvě zaveden přídělový systém na cukr.“  (K.Durman, Útěk od praporů)

„Máme-li věřit učebnicím, socialismus jsme vybudovali už dávno, ale pak jsme ho začali z neznámých důvodů dobudovávat a nakonec jsme ho vybudovali „definitivně a nezvratně“. (B.Jelcin, Proti srsti, 1990)

  „Vybavuji si strašnou noc z devatenáctého na dvacátého ledna 1990, noc tragických událostí v Baku. Vzpomínám si, že následujícího dne jsem vlastního manžela málem nepoznala, jak zešedivěl. I obličej měl zsinalý a jakoby podlomenou duši. Prodělával duševní krizi.“  (Raisa Gorbačovová)

  „Na jednom ze setkání…vmetla jedna z ázerbájdžánských žen Michailu Gorbačovovi do očí, že je div ne katem ázerbájdžánského lidu. On pomalu vstal ze svého místa za stolem a po chvíli řekl: „Víte, s takovým obviněním se nedá žít.“ Sálem to zašumělo, a ta žena se mu omluvila…“ (Georgij Prjachin v rozhovoru s Raisou)

„Dmitriji Timofějeviči, zapamatujte si jednou provždy, že vám vydávám tento rozkaz: ode dneška je vměšování vojska do civilních záležitostí bez odpovídajícího rozhodnutí nejvyšších instancí zakázáno!“  (překvapenému ministru obrany Jazovovi po masakru v Tbilisi – 19 mrtvých, stovky zraněných, duben 1989)

„Soukromé vlastnictví je základnou vykořisťování člověka člověkem, a naše revoluce se uskutečnila s cílem odstranit je a převést všechno vlastnictví do rukou lidu; pokus obnovit soukromé vlastnictví je reakční…“ (v reakci na estonskou deklaraci suverenity, konec roku 1988)

„Ani nevíte, pod jakým tlakem stojím. Mnozí v našem vedení si přejí okamžité použití síly.“  (v rozhovoru s Edwardem Kennedym o situaci v pobaltských republikách před zásahem ve Vilniusu – „krvavá neděle“ 12.-13.1.1991)

„Pokud jde o události v Tbilisi a ve Vilniusu, odehrálo se to mimo mne. Byla to politická provokace, namířená na diskreditaci „perestrojky“ a osobně prezidenta v očích místního obyvatelstva a také v zahraničí.“  (1994)

 

„Nakonec je přimáčknu.“  (o Litvě na uzavřeném zasedání politbyra)

„Mám prostředky, jak vás zastavit, a bude-li třeba, mohu vás sesadit.“  (šéfovi litevských komunistů Brazauskasovi, prosinec 1989)

„Sesadit mě nemůžete, jsem vůdcem nezávislé strany.“  (Brazauskas)

 

„Komunistická strana Litvy neustále stmelovala dělníky a všechny pracující, zocelovala je ve výhni třídních bojů, připravovala je k rozhodujícímu střetnutí s buržoazií a vštěpovala jim víru ve vítězství socialismu.“  (z projevu ve Vilniusu k 40. výročí „obnovení sovětské vlády v Litvě,“ 12.7.1980)

 

„Ve srovnání s nepřátelstvím mezi národy, kterého nejsou ušetřeny ani nejvyspělejší země světa, je SSSR vskutku unikátní příklad v dějinách lidské civilizace. Jsou to plody národnostní politiky, u jejíž kolébky stál Lenin.“  (Přestavba, 1987)

 

„V té době jsem mnoho jezdil po celém Sovětském svazu a vlastní zkušeností jsem se přesvědčil, že od Dálného východu, přes jižní oblasti a Ukrajinu, všude to bylo stejné: strana se stávala brzdou politiky přestavby… měla (=stranická nomenklatura) panický strach z jakékoliv diskuze, z jakékoliv veřejné politické konfrontace…“

 

„Divoce tam naši perestrojku nenávidí… celá ta banda (kodla), která se chopila moci v roce 1968 a byla zahrnována přízní Brežněva a spol.  Prorokují nám úplný krach.“  (v reakci na nepříznivou zprávu KGB z Prahy, 15.11.1989)

„Zrada marxismu-leninismu, revoluce, socialismu a projev oportunismu a revizionismu nejhoršího ražení.“  (soudruh Jakeš na bratrské Kubě o sovětském kursu krátce předtím)

16.listopadu 1989 dal v Moskvě Gorbačov našemu šéfideologovi Fojtíkovi výstrahu, že je rozhodnut odsoudit invazi z roku 1968, a rovněž ho varoval, že režim nemůže počítat s jakoukoliv podporou v případě „čínského řešení“.

 

„Gorbačov to teda potentoval geniálně.“  (poslední Jakešův povzdech, listopad 1989)

„Spoléhal na to, že letadlo s Gorbačovem spadne a potom nastanou lepší časy.“  (Rudolf Hegenbart o Jakešovi)

 

„Trůn zděděný Gorbačovem je starý a vratký. Lehce se nechá rozviklat a o to hůře se na něm dá udržet.“  (Svět v obrazech, 20/1990)

V lednu 1991 se začal odpočítávat poslední rok Sovětského svazu. V tehdejším průzkumu veřejného mínění na otázku „co dává SSSR svému lidu?“ padalo nejčastěji – nedostatek, fronty a chudobu. Popularita Gorbačova klesla z více než 50% (1989) na dvacet.

Od října do prosince 1990 opustil komunistickou stranuw milion členů.

V roce 1989 stávkovalo v denním průměru 15.000 dělníků, v roce 1990 byl již denní průměr 130 tisíc.

„Na jaře 1991, před dubnovým zasedáním ÚV KSSS, už probíhal nezastřený boj o moc, a síly, které chtěly dosáhnout mého svržení, byly zjevné. Na jedné straně protipřestavbová nomenklatura v KSSS, na druhé straně Jelcin, tehdy předseda Nejvyššího sovětu Ruské federace… A ačkoli jsem tehdy nabídl demisi, bylo pro mne nepřijatelné dovést věci až k rozkolu strany a založení nové strany… Program byl přijat na plénu ÚV KSSS v červenci 1991, a kdo si ho i dnes přečte, uvidí, že to byl program už jiné strany, program demokratického socialismu… Puč v srpnu 1991 znemožnil konat sjezd KSSS, strana přestala existovat.“

23.srpna 1991, po potlačení puče stejně zfušovaného, jako byl ten z listopadu 1917 povedený,  podepsal Boris Jelcin před očima žasnoucích poslanců dekret o zákazu KSSS  a o konfiskaci jejího majetku. Neozval se hlásek protestu. Někdejší polobohové se poslušně seřadili a tumpachovému policistovi u dveří poslušně odevzdávali své rudé knížky.

 

„Od září 1991, kdy jsem změny po porážce puče bral plně v úvahu, jsem svůj postoj několikrát veřejně formuloval a mohu ho opakovat i dnes. Zkrachoval model socialismu, který existoval v naší zemi, ale ne sama socialistická myšlenka. Výzvy, požadující „vyhnat socialismus z naší společnosti“ – to je utopie. Nikdo to nedokáže, žádným dekretem, ani novým křižáckým tažením. Bylo by to jen popření svobody přesvědčení a politického pluralismu.“

 

„Je velkým úspěchem, že se už nesnažíme vytvářet ideální modely a vtěsnávat do nich společenský život…

  Nejhorší je, když si nějaké hnutí nebo strana dělají nárok na jediné správné řešení.“

 

„Žádný nemá právo na absolutní pravdu.“  (Přestavba a nové myšlení, 1987)

„Vynést soud o přednostech té či oné soustavy je úkolem historie. Ta rozsoudí všechno. Ať každý národ uváží, které zřízení je lepší a která ideologie je lepší. Nechť o tom rozhodne mírové soutěžení, nechť každé zřízení dokáže svou schopnost uspokojit zájmy a potřeby lidí.“  (tamtéž)

„Tak zle jsem si to nepředstavoval.“  (novému šéfovi SED E.Krenzovi, který Gorbačova informoval o jednom ze státních tajemství dožívajícího prvního německého státu dělníků a rolníků – 49 miliard marek dluhu na Západě, 1.11.1989)

„Studená válka je za námi. Nehádejme se o to, kdo ji vyhrál.“  (z proslovu na Stanfordské univerzitě, 1.červen 1990)

 

„Tvrdit, že někdo vyhrál studenou válku, je nejenom nevědecké, ale i neseriozní. Vítězů není a prohráli jsme všichni…“  (1994, stejně i dál)

„Nemyslím si, že ve společnosti je chaos cestou ke zrodu nového řádu, což si, mimochodem řečeno, myslel Lenin. Kdyby se svět vyvíjel takovou cestou, pak dojde na pesimistickou variantu.“

 

„Mám-li tedy shrnout, jak se dívám na sovětskou společnost, mohu říci asi toto: historicky viděno to byla slepá ulička vývoje, ale v této společnosti se zrodilo i mnoho věcí, které byly pro život lidí pozitivní už tehdy a mají smysl i pro budoucnost. Takže naši dědové a otcové nežili nadarmo.“

 

„Mně osobně připadl  úkol, jaký dějiny jen zcela výjimečně vloží na bedra jednoho člověka. Zároveň však to bylo břímě tak velké, že jenom několik mně nejbližších lidí ví, jak zoufale těžko mi často bylo a doposud někdy je. Přijímám to ale právě jako úděl: reformátoři nebývají šťastní.“

 

„Lituji, že se mi nepodařilo doplout s lodí, u jejíhož kormidla jsem byl, do klidných vod. Doufám, že historikové si poradí s tím, co se zdařilo i nezdařilo a proč…“

 

„V důsledku důsledků se Gorbačov zasloužil i o to, že pražskou Kotvu už nemusí od pozdní noci obléhat stovky koupěchtivých. Ostatně, bicyklů na prodej v den Gorbačovovy intronizace bylo v Kotvě méně, než se čekalo. Čtyři favority z deseti si prý vykoupil jakýsi tajemník KSČ.“  (Jiří Hanák)

 

„Spuštěním kremelského rudého praporu fakticky končilo 20.století, století extremistických vášní, dvou světových válek a pádu několika impérií, z nichž právě poslední, sovětské, nejen slibovalo být tu „na věčné časy“, ale i splnit věčnou lidskou touhu po zlatém věku.“  (K.Durman)

S využitím:

Durman K., Útěk od praporů, Karolinum 1998

Gorbačov M., Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět, Svoboda 1987

Gorbačov M., Mlynář Z., Reformátoři nebývají šťastní, Victoria Publishing 1995

Gorbačov M., Výbor z projevů a statí I., Svoboda 1988

Reagan R., Život jednoho Američana (Paměti prezidenta), Prostor 1997

Reaganová N., Novak W., Teď jsem na řadě já, Československý spisovatel 1992