Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

(+21.6.1621)

Přežil loupežné přepadení v egyptské sinajské poušti i útok loupežníků v jižní Francii, ale nikoli peripetie české stavovské politiky. Přidal se na stranu povstalců proti Habsburkům a spolu se šestadvaceti jinými za to tvrdě zaplatil před 390 lety na pražském Staroměstském náměstí. Voják, cestovatel, politik i hudební skladatel. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

„Málokterý cestovatel středověký byl vyzbrojen takovým věděním a takovou přípravou ve všech příčinách, jako český pán tento.“  (znalec starého Orientu J.V.Prášek)

„Je příkladem všestranně připraveného cestovatele i dnes.“  (geograf Josef Kunský)

Narodil se na západočeském hradu Klenová jako prvorozený syn ze čtvrtého manželství svého otce Jiřího. Cizím jazykům se naučil již v raném mládí, ale všeobecný kulturní a civilizační rozhled mu byl dopřán především během jeho osmiletého pobytu na zámku Ambras (na dohled od Innsbrucku) v osobních službách arciknížete Ferdinanda Tyrolského.

Ve dvaceti letech se vrátil po smrti otce zpět a téhož roku se oženil s Evou Černínovou z Chudenic. Povinnosti předního českého šlechtice ho ovšem brzy odvolaly do Uher do boje proti Turkům, kde válčil „udatně a platně několik let“. Po návratu mu roku 1597 zemřela manželka, a „aby se v svém zármutku vyrazil, předsevzal cestu do Jeruzaléma“.

Nikdy předtím a nikdy potom nebyly Harantovy dny zmapovány tak detailně jako na stránkách jeho proslulého díla, jehož nezkrácený titul zní

„Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské, a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny, v pusté Arábii ležící, na dva díly rozdělená a od urozeného pána, pana Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce etc., římského císaře Jeho Milosti rady a komorníka léta 1598 šťastně vykonaná, i také pěknými figurami ozdobená. Jest při tom i krátké vypsání některých národův a obyčejův jejich, též zemí, krajin, ostrovův a měst i jiných rozličných věcí.“

„Maje i já smysl a žádost věcí čítaných a slýchaných poněkud poznati a zkusiti, obral jsem sobě některá přední místa a země, v nichž předešle nejsvětější, nejmoudřejší a neslavnější ze Starého i Nového Zákona byli, kdež nejstarožitnější národové bydlili, z nichž nám všech dobrých řádův a ctnostného obcování pravidlo pošlo, a což nejhlavnější jest, v nichž Pán Bůh všemohoucí největší skutky a zázraky tehdejších časův konal… ty jsem z obzvláštní horlivosti, s velikým života nebezpečenstvím před sebe vzal a do nich se s Boží pomocí vypravil…“

 

„Když se psalo l. P. 1598 v pondělí po Provodní neděli, to jest 30.dne měsíce března, vyjel jsem ze zámku Bělé od urozeného a statečného rytíře pana Diviše Markvarta z Hrádku… a přijel jsem do města Plzně na noc k urozené paní Lidmile Markvartové z Chudenic, při kteréžto tehdáž mých dvé dítek: totižto synáček jménem Vilém Humprecht, šesti let stáří, a dcerka Lidmila Kateřina, okolo let devíti, hned od smrti dobré paměti mé milé manželky a paní máteře jich se zdržovalo…

Druhého dne, totiž v úterý posledního měsíce března, vyjev z Plzně přijel jsem na Bystřici. A tu jsem podle společného našeho o tom snešení a zůstání shledal se s urozeným a statečným rytířem panem Heřmanem Černínem z Chudenic…

Do Benátek jsme šťastně přijeli a do hospody, slove „u bílého lva“ 19.dne měsíce dubna se uchýlili, jsouce již na té vší cestě z Čech za sedmnáct dní, odkudž do Benátek naší cestou 94 českých mílí činí.“

 

„Větší díl města ve vodě a na kolích stojí, ostatek na ostrůvkách, tak že více lidí po vodě se plaviti než po zemi choditi musejí; však možnější mají své vlastní gondole při dveřích přivázané, na nichž plaví se, kde chtějí…“

 

„Dali jsme sobě šaty poutnické šíti, a ty z sukna prostého širého: předně sukni dlouhou na způsob oděvu bratří sv.Františka, kromě kápě vzadu; klobouk prostý, též šerý, potom pás z provazův a šaty pod soukennou sukní z plátna jednoduchého, nebíleného a dobře tlustého, co nejsprostněji býti mohlo, z té příčiny, abychom Turkům stran osob našich…v nějaké domnění nepřišli.“

 

  „Dne 12.měsíce července léta Páně 1598 počal vítr dobrý okolo dvou hodin na noc váti;načež patron všecky čtyry kotvy, jimiž se nave držela, rumpálem vytáhnouti, plachty rozvázati, rozestříti a na vítr pustiti ráčil, takže ve jménu Pána Boha šťastným větrem odtud jsme se hnuli a pomoci Božské sobě žádali a tak jeli celou noc.“

 

„Tato nave sloula Silvestra majíc kusův velikých (=děl) osmnácte a dvě bárky… K tomu bylo knechtů celý praporec s námi, kteříž jsou do Candie (=Kréty) od pánův najati, vysláni byli: všech nás bylo něco výše přes dvě stě osob. Tu každý povážiti může, jaké jsme pohodlí míti mohli při takové chase soldátské, ježto bez nich dosti s marináři nepokoje bývá; mimo denních i nočních povykův, bubnování, her, křiku, také i smradu, nečistoty a potvor uherských až příliš jsme pocítiti museli…“

 

„V pondělí 13.dne téhož měsíce, na den sv.Markéty, týž vítr s naším velikým zalíbením až do poledne trval, kdež přestal, i nave nešla až od večera do půlnoci, a vždy nestálý byl. Na druhý den v úterý 14.měsíce července až do poledne, kdež se dokonce utišil. Což viděvše někteří pacholci marinářští, aby se povychladili a občerstvili, spustivše plachty dolů do moře se pouštěli a koupali, až i mně chuť učinili, že jsem z týchž příčin, svékši se, z nave do moře zvýši nežli který z nich skočil, ale také jsem toho perně požil. Nebo tím hlouběji do moře jsem se potopil, a tak hluboko, že jsem oddychovati a ústa otevříti musel, do nichž mi až do žaludku nemálo slané vody naběhlo, s velikým nechutenstvím a nebezpečenstvím; však jak jsem se nad vodu vyskytl, to jsem sobě s těmi marináři okolo nave sem i tam nahradil; naposledy po provaze spuštěném zase do nave vylezl.“

 

„Od Ancony patnáct mil vlašských a tři české leží město Loretto, do něhož valná pouť z křesťanstva pro blahoslavené Panny Marie reliqie bývá, jichžto ku poctivosti patron rozkázal z děla vystřeliti a nás napomínal, abychom se za šťastnou cestu modlili.“

 

„V pátek ráno sedmnáctého dne téhož měsíce strhl se silný a nám odporný vítr, kterýž nás do třiceti vlašských mil zpátkem zahnal. Tu jsme teprve moře práva zakusili a zvěděli, co jest bouře mořská. Nebo předešlá z Benátek nic proti této nebyla a tato zase malá proti těm, kteréž jsme zase domů jedouce přetrpěti musili. A vpravdě tehdáž jsme nejprv počali mdloby, nechutenství i žaludku purgování snášeti…“

 

„Na ráno v neděli, 19.dne téhož měsíce, byl mírný vítr přes celý den, a tu jsme nejprve ku podivení mnoho velikých ryb jménem delfíni viděli, kteréž vůkol naší nave se sháněly, až jeden z soldátův mezi ně z dlouhé ručnice udeřiv (však žádného netrefil) je rozehnal. Jest pak hodné poznamenati, co o té rybě Plinius píše: že delfín netoliko mezi všemi rybami, ale i nad ptáky jest nejrychlejší… Na člověka a na muziku velice laskav jest a rád, když ho Simon jmenují a volají. Vida, an některý šíf k němu a okolo něho plyne, sem i tam se z vody vyhazuje, jako by hrál, a z přítomnosti člověka se raduje.“

 

„Na ráno v pátek 24.dne téhož měsíce ostrova Corfu za sebou jsme nechali a s dobře tuhým větrem dosti prudce jeli… Před rokem mého tudy putování stala se navi Silvestra, na níž jsem se tuto plavil, nešťastná příhoda. Nebo když se do ostrova Cypru tudy mimo Cephalonii plavila, právě naproti byla sedmi galerami korsárův mořských obklíčena a po mnohém se bránění vybojována; patron a lid všecken v ní pomordován, kromě tří osob, jednoho Řeka, s kterýmž jsme se v zemi Svaté v městě Gaza shledali, druhého marináře a třetího pacholete malého, Grillo jménem, kterýž se s námi zase plavil…“

 

Po vystoupení na břeh (=Kréty) šli jsme do města, a v něm do kláštera, v němž mnoho bosákův řádu sv.Františka se zdržovalo… Prve než oběd přistrojili, šli jsme do kostela na modlitbu, a jej čistý, prostranný i nákladný býti spatřili, krom že klenutý nebyl; ale strop jeho jest střecha, do níž se zdůli hledí, a všecko dříví, jako krokve, lati atd. z cypřišového vonného dříví stojí. Stavení kláštera je dosti veliké, od kamene stavěné, bez krovův u nás obyčejných, však s podlahami rovnými z vápna a cihel; a místem podlahy jsou klenuté a vápnem obmazané, jako na příklad u věží sv.Jiří na hradě Pražském. Potom šli jsme k obědu do jedné naší komory a tu našeho mnicha pilnosti a správě jsme se podivili. Neb od pěkného chleba, masa, kuřat, melounů, vína v hroznech, citronů a nejlepšího malvazí za málo peněz dostatek jsme měli a toho s velikou chutí požívali.“

 

„Ten ostrov leží k straně východní a jsou v něm veliká horka, v těch stranách obyčejná, takže pro ně lidé nemnoho o polednách z obydlí svých vycházejí, ale po poledni i před polednem, zvláště co nejraněji za chládku a večerního času, jakož pak, kdo ženské pohlaví a krásu jejich, pro kterouž vznešené a slavné jsou, spatřiti chce, musí se v soumrak a okolo nočního času po ulicích procházeti; neb ony tehdáž ven vycházejí, buďto do kostelů, aneb jedna druhou navštěvovati, aneb po jiných potřebách svých, tak že se tu často nejednou k ledasčemus zlému příčina dává, zvláště od těch nebohých žen, kterýchžto muži sobě pacholata sodomářská chovají, jsouce ony beztoho velice a nad jiné chlípné… Což ovšem jest hrozno a pohoršitelno před Bohem i lidmi psáti, nerci-li konati.“

 

„Ačkoli řeckého náboženství jsou a křesťané slouti chtějí, nicméně proti patrnému slovu božímu nesmírně a neobyčejně svých mrtvých pláčí a to tímto způsobem: Když by kdo umřel, hned se ženy v jisté místo k tomu dožádané shromáždí, a tu od jitra až do večera s křikem a pláčem velikým v prsy se bijí, vlasy sobě s hlavy trhají, tvář ukálejí a to z té příčiny, aby přístojícím a tudy jdoucím lítost a žalost způsobily… Tu jdouce bijí se, pláčí a potvorně stavějí, rameny a prsy, jako by z nešetrnosti a veliké žalosti to činili, obnažují a ukazují. K tomu i ty, kteréž jsou krásné a pěkného těla, naschvále se strojí a ukazují, aby tudy mládencům a vdovcům krásou svou k zamilování a k stavu manželskému jich požádání příčinu daly. Jiné pak ženy a nevěstky cizím mužům a mládencům k hřešení všelijaký podpal činiti se snaží. Toho všickni z mužského pohlaví, aby tak pěkného divadla nezmeškali, a zdali by co hodného dostati mohli, každý podle úmyslu dobrého aneb zlého pilně šetří.“

 

„Byl pak jeden z nich (=poutníků v klášteře na Krétě) z ostrova Sicilie, člověk uctivý a přívětivý, okolo 28 let stáří…postava však jeho a obyčejové vzácní, mluvení i obličej dávaly znáti, že se kryje, aby kdo jest, poznán nebyl.Avšak když jsme naň pozor dávali i řečmi našimi všelijak jeho zkoušeli, naposledy přátelsky a důvěrně se nám otevřel, a že by jeden z rytířů Maltézských byl, se přiznal, a zase i kdo a co jsme, od nás přezvěděl. Tu jeden druhému se podivil, že v tak nebezpečné časy my pro válku pána a císaře našeho s Turkem, na ten čas trvající, on pro věčnou válku rytířů Maltézských a ustavičné po moři do tureckých zemí vpády a škod dělání, do nepřátelských zemí jsme se vydati směli. Nicméně přece jsme toho rytíře při jeho službě a posluhování zanechati musili, aby se špehýři ničeho nedomakali…“

 

„Okolo dvou hodin na noc tužil se vítr a počal mořem čím dál tím víc pohybovati, takže okolo tří hodin na noc veliká bouře povstala, nás plachty spustiti přinutila a vždy se více rozmáhala i divně s námi zmítala, jednak jako na vysoký vrch vyzdvihovala, jednak co do nejhlubšího údolí, až hrozno bylo se dívati, pouštěla… K tomu loď nepřikrytá, povrchu až do spodu otevřená a jsoucí stará bez přestání praštěla, nejináč než jako by se roztrhnouti měla. Pročež všickni, i marináři…u velikém strachu a nebezpečenství jsme byli, na stokrát i více na smrt se oddali, Pánu Bohu poroučeli a bez přestání modlili.“

 

„29.dne (=srpna) v sobotu, den památky stětí sv.Jana, povstal dobrý vítr od půlnoci; tu z daleka jako skrze nějakou mlhu vrchy ostrova Cypru jsme znamenali, sice nic jiného viděti nebylo, nežli nebe a vodu; tak v tom způsobu přes celý den a noc jsme šťastně jeli.

V pondělí 31.dne téhož měsíce ráno, když se rozednívalo, utišil se vítr, a tu nejprve z daleka na levé ruce zemi Svatou s velikou naší radostí a Pánu Bohu díkučiněním jsme spatřili.“

 

„Jest pak Jordán, židovsky Iarden, řeka neveliká, a spíše by říčka slouti mohla, každému křesťanu z písem svatých známá a slovútná. Prejští se z hor Libánských ze dvou studnic… Odtud k východu bera se, dělá se několika potoky větší k městu Kaffarnaum, a tu do moře Galilejského, aneb jináč jezera Jenezaretského a Tiberiadského, od těch míst nazvaného, vpadá. Skrze to moře jde prostředkem a z něho mezi Moabskou a Jůdskou zemí skrze údolí velmi rozkošné a úrodné…divně se točí, jako by jinam nežli do moře Mrtvého – vždy do něho jako bezděk teče a tu hned jméno i dobrotu tratí, neb se s tím smradlavým mořem směšuje, že ryby, kteréž tam někdy zajdou a se pustí, buď hned zpátkem uplejvají, aneb zemříti musejí a mrtvé po moři se nacházejí…“

 

„Voda jordánská jest vždycky kalná a bahnitá od zemí tučných, skrze něž teče… Tehdáž když sme tam byli, byla malá voda, ale však hluboká, takže sem v ní, přeplynuv jí šestkráte a u prostřed se pod vodu pustiv, do dna dostačiti nemohl. Pročež znáti, že musí tejná a nebezpečná voda býti. Neb nám také oznamovali, že každého času putování k ní některý se v ní utopil, ač z nás díky Bohu tehdáž žádnému se toho nepřihodilo kromě jednoho mnicha, který ač dobře plovati uměl, ale však byl by brzy přehlídl a se utopil, kdyby mu byli dva Arabové na pomoc nepřispěli. Kteříž ho chytivše a na břeh již odpolu mrtvého vytáhše, nohama zhůru vyzdvíhli a vodu, kteréž se již byl přes vůli svou napil, z jeho úst vypouštěli a tak pomalu křísili, že sme ho potom sotva zaživa zase do Jeruzaléma dopravili.“

„Někteří z nás přinesli sme s sebou z Jeruzaléma plechové pocínované flašky naschvále koupené, do kterýchž sme sobě té vody jordánské (napivše se jí prvé do vůle) nabrali a jí každý z nás do vlasti své přivézti úmysl měli. Ale že některým neopatrností na cestě vytekla anebo jináč k zkáze přišla, takže žádný, kromě já, čistou a neporušenou vodu z Jordánu s sebou do Čech sem nedopravil. A poznávám pravdivé býti, co o té vodě obzvláštního vypravují, že sama ze všech jiných vod nikdy se nezsmradí a nezkazí, byť třebas sto let chována byla.“

 

„Dostavše se k bráně města (=Jeruzaléma), kteráž slula Joppenská, dále jsme jíti nesměli, ale tu mezi branou čekati musili… Kázal nám (=turecký správce) do města za sebou jíti a vedl se s námi skrze malé ulice, na levou ruku blízko zdí městských k straně půlnoční, až jsme ke klášteru sv.Salvatora přišli. Tu jakž jsme do dveří vešli, naši filce a karnýře složiti jsme museli, kteréž nám Turci všecky přešťárali, však nic nevzali, ale pryč od nás z kláštera odešli a nás tu nechali.

K tomu také rádi sobě na poutníky kde mohou nové daně vymejšlejí a zoumyslně všecky věci nesvobodné činí a stěžují, aby tudy na nich více peněz vytáhli.“

 

Právě zde vznikla počátkem září 1598 Kryštofova nejstarší dochovaná skladba. Nazval ji Qui confidunt in Domino (Kdo doufají v Hospodina) podle počátečních slov 125.žalmu, jehož text ho při komponování inspiroval.

 

„Jednoho po druhém počítajíce dveřmi do kostela pouštěli, až nás všecky spořádali, potom dveře pevně zavřeli a zpečetili… A tak všedše již do kostela, šli jsme nejprve před kapličku aneb sklípek, kdež jest hrob Boží, a tu jsme napořád s nábožnou myslí klekli; ale pan Antonio Donato, jak té kaple dosáhl, s hurtem na zem, jako by omdlel, padl; což my vidouce nemálo jsme se lekli, nevěděvše toho pádu jiné příčiny, jediné samou velikou horlivost jeho, a po chvíli se upamatovav, s námi po vyříkání některých modliteb zase vyvstal.“

„Někteří (=palestinští křesťané) se křtí, jiní obřezují, a jiní to oboje zachovávají… Obracejí se tváří k poledni, a breptajíc tichým hlasem, ruce vzhůru zdvihají, a hlavu pod sebe se vším tělem k zemi skloňují, tak poklonu činíce; po té padají na zem, často zemi líbají, a modlí se velice s pošmournou horlivostí.“

 

„Veliké co veveřice (a některé něco větší), hubené po hřbetě, puchýřů plné co zemská žába, šeredné, šeré a názelenalé barvy, s ocasem dlouhým co německá myš, s hlavou velikou a s zuby ošklebenými, jako by se smálo (=chameleon spatřený cestou z Jeruzaléma).“

 

„Bylo vůkol hlavního potoku (=Jordánu) mnoho olivových stromův, nápodobně luhu hustému u nás, a nám rozkoš a chládek dávaly, protože, co jsme v Judské zemi byli, žádného potoku čerstvé a silné vody jsme neviděli a nenašli. Kvardián pak dal profanty z osla bráti a rozdával sám mezi nás, takže jsme tu obědvali. Když jsme pak víno, kteréž jsme s sebou měli, vypili, přestali jsme na vodě, nebo velmi dobrá a dosti čerstvá byla.

Ale ta lotrovská chasa turecká z pěšího lidu velikou nám nechuť a zošklivení té vody činila. Neb jak se k pramenu dostali, hned z svých košil se svlékše, nazí do té vody skákali a v něm svá nečistá těla obmývali a chladili, my pak pro velikou hořkost a žízeň předce jsme ji píti musili.

Okolo té chvíle přiběhlo k nám několik těch Arabův nahých s dětmi z Jericha… Ti přiběhli se na nás dívati a kde by co nám ukrásti mohli, čekali, ale nedali jim naši Arabové k nám přistoupiti, protože sami co kočky na myši na nás číhali.“

 

„Odtud jsme jeli na jednu míli vlašskou až k samé řece Jordánu a bylo o polednách, když jsme se tam dostali, právě k tomu místu, kde Jan svatý Krista Pána pokřtil v Jordáně; jakož pak na tom místě kaplička byla a sloula „sv.Jana“, ale nyní tu nic není.

To se bylo čemu dívati, jak předně Arabové, odpášíc své pasy a košile přes hlavy smekše, tak my někteří poutníci a mniši jeden před druhým šaty svlékajíce do vody jsme pospíchali: oni aby se vychladili, my pak nad to více, abychom na příklad Krista Pána v ní se pohřížili a tou zevnitřní živelnou vodou…mysli naše poobčerstvili a k většímu a horlivějšímu díkčinění probudili…“

„Jest pak věc věc hrozná a žalostivá viděti, jak ta voda (=Mrtvé moře) ustavičně z sebe vydává páru aneb mlhu černou, smradlavou a nezdravou, a to každého dne až do poledne hustou velmi… To moře má tu povahu, že všecky věci povrchu vynáší, aniž se v něm kdo utopiti může, jakž o tom Josephus svědčí, že císař Vespasian přijel tam, aby to jezero spatřil; i dal do něho některé hrdla odsouzené s rukama naopak svázanýma uvrci, ale oni po vrchu splývali a do hlubokosti jeho pohříženi býti nemohli, jako by je mocí něco zdržovalo a ven pudilo.“

 

„Odtud jsme do Jericha, nad míru od horka zemdlení a od cesty ustalí, přijeli. Nebo v tom kraji jest nemírná horkost, rovně jako kdyby kdo do lázně zatopené všel; země tak zapálená, že po ní bosýma nohama nelze choditi, kromě těch Arabův, kteříž všemu navykli; ruce se nám také, když jsme nimi úzdy oslův drželi, od slunce zpukaly a bolestně nás svěděly. Neb tu na rukavice darmo mysliti, pro strach, aby je Turci za železné armbanty nevyfrejmarčili, soudíce takového za velikého pána křesťanského a špeháře býti, aby ho tím spíšeji šacovati příčinu měli.“

 

„Přišedše před klášter, vyšel proti nám kvardián Betlémský s jinými svými mnichy, kteříž nás vítali; potom nás vedl skrze malé a nízké železné dveře (pro strach Arabův tak opatřené, aby se jim s dobytkem svým do něho nevpravili) do kláštera, až k velikým kostelním vratům, před nimiž od těch dvířek vysoká překlenutá podsíň stojí…“

 

„Tu jsme přišli do kaple, kde se Kristus Pán, Spasitel náš, z blahoslavené Panny Marie bez její poškvrny pro nás hříšné na tento svět v člověčenství našem naroditi ráčil. Ač pak s druhé strany jinými schody kostela do též kaple také se choditi může,o čemž výše oznámeno: ale poněvadž se tuto povlovněji jde, těmi jdouce procesí naše jsme konali.

Ta kaple, v níž se Kristus Pán naroditi ráčil, tehdáž marštal aneb chlév pro hovada byla;jakž o tom svědčí sv.Lukáš v 2.kap., když píše: „I porodila syna svého prvorozeného, a v plenky ho obvinula, a položila jej v jeslích; neb neměli místo v hospodě.“

 

„V pravdě větší sem nouze v těch málo toliko kolikas dnech mezi těmi pohany skusil, nežli na vší předešlé i budoucí cestě.“  (o bouřlivé plavbě z Gazy do Egypta)

„Také jsem se tu ohlídal a diviti musil pěknému položení, úrodě a stromoví při začátku země Egyptské, proti způsobu jiných krajin, kteréž při moři a kdež do něho vody veliké vpadají, hrubě písčité neb skalnaté bývají. Nebo tuto hned při samém břehu všecko se jako živé býti zdálo, jakž pak o hojnosti té vší země doleji vypisovati budu.

Řeka Nilus v tom místě vpadala do moře, zšíři našeho Labe u Litoměřic; však není v tom místě celá řeka, než toliko jeden díl její, jakýchž ještě mimo tento šest rozdílných do moře vpadá…avšak mimo první a poslední pramen jinými se neplaví, protože malé, mělké a ne tak městy i vesnicemi osazené jsou.

Také jsem se tomu divil, že velmi daleko do moře svou kalnou vodou barvila, a to několik vlaských mil, i sladkost svou zachovává…“

 

„I jeli jsme krajinami velmi úrodnými, na nichž jsme množství dobytka rozličného pasoucího se viděli, rákosí cukrového, stromoví rozdílného, zvláště palmového, fíkového hned lesy, obilí dozrálého, rýže, pšenice turecké atd., již tehdáž podruhé toho roku vzrostlého, velikou hojnost, jakéž jsem nikdy prve neviděl. A tu jsou také dobří zahradníci okolo Nilu, jakž je Athenaeus připomíná, a druhou příčinu mimo zavlažování z Nilu takovému vzrůstu přidává, totiž povětří mírné a zemi i úrodám příjemné…

I ačkoli voda Nilu velmi kalná a hlinovatá přes celý rok jest, však velmi dobrá a chutná ku pití bývá, a co jsme jí až přespříliš do sebe lili, nic nám neuškodila, toliko že nás obměkčovala a purgovala (=projímala). Proti čemuž obyvatelé egyptští, aby ustavičně po ní neběhali, užívají fortele, jímž vodu z Nilu pěknou, čistou a zdravou činí…“

„Jako by svině pískala a osel bubnoval.“  (o tureckých hudebnících na Nilu)

„Vypsání krokodilův: Jest ukrutná potvora. Lidi napořád, i hovada, co uloviti může, žere a pohltá a tak velikého hrdla jest, že holemé pachole v pěti aneb šesti letech pohltiti může. Obyčejně pak ocasem poráží a potom zuby uchytí. Někdy rejtara s koněm aneb oslem do vody vtrhne a sežere, někdy kdo se málo nad vodu z lodí vyskytne, z lodí ho strhne. A často do vesnic v noci aneb ve dne běhají a kde děti napadnou, je požírají… Za časův Římanův a křesťanův, dokud oni ty země drželi, jsou krokodilové tak ukrutní a škodliví nebyli, jako jsou za panování Mahometánův.“

„Okolo nešporu plavíce se viděli jsme zdaleka pyramides u Cairu, a zdály se, jako  by nějací vrchové byli, o nichž doleji psáti budu. Naši plavci jakž je spatřili, hned tváří a těly svými na podlahu padli a modlitby neb salutaci své s radostí konali, že se tak blízko Cairu (ač ho ještě nebylo viděti) býti poznali…“

 

„O největší a nejpřednější píše Herodotus a jiní historikové, že nějaký král Chemmis neb Cheopis vystavěti dal. A podnes v celosti zůstává, ačkoli na tři tisíce let stojí. Jest čtverhranná a jakž Diodorus poznamenal, že každá strana při zemi tisíc šest set a osmdesát střevíců zšíří jest. Kamení jest velmi tvrdé a veliké, nejmenší kus 30 noh jest zšíří, avšak tehdejších časův neměli takových nástrojův a fortelův k vyzdvihování kamení a jiných potřeb, jako nyní, takže staří škribenti jináč nesoudí, nežli že sou pracně rukama a sochory takové kamení od jednoho schodu neb stupně na druhý váleti a sázeti musili, což by se nyní našim dělníkům za nemožné býti zdálo.“

 

„Spůsob lázní v Cairu: … Tu jsme spatřili znamenitou lázeň, vnitř prostrannou, naskrze klenutou a nákladně stavenou, dlážděnou rozličných barev mramorem, též i jinde po stěnách obkládanou… Když jsme se chvílku pozpotili a pohříli, přišel lazebník, aby nám posloužil. A tu nás jednoho po druhém po všem těle drbal, třel a otíral šatem přes ruce obaleným, jako u nás ostrým a namydleným pytlíkem obyčej jest. Potom nám na zem se položiti a roztáhnouti kázal. Tu nás divně za ruce, za nohy vzhůru táhl a třásl, jako by z nás duši vytřásti chtěl, semotam obracel a rukama po hřbetu tlačil a tiskl, až na nás jedním kolenem naklekoval a se zapíral, což v pravdě nám nerci-liť k smíchu podobné, ale víc strašlivé býti se zdálo, aby snad někomu kloubů aneb příhbí nepřetočil neb kostí nepolámal. Ač jest s námi milostivě nakládal vědouc snad, že sme my takovému nelibému pohodlí nezvykli. Nebo jiným nastoupí oběma nohama na záda a držíc je rukama za ramena, nohama mu dolů po hřbetě se vozí a klouzá, a totéž zpředu po těle činí, a po stranách, až všudy kosti praštějí…“

 

„Ženské pohlaví toť nepřispořuje, ale jako kde u nás rádo pěkně a nádherně se fifluje… Doma mají čistou zvůli, nebo tam jest mnoho kupcův a bohatých, kteřížto svým ženám nic dělati, ani vařiti aneb strojiti jídla, a to jak bohatý tak i chudý, nedají, protože se ony tomu neučí a že všecko od kuchařův po městě hotové kupují. Protož přistrojíce se v roucho nádherné, pižmem a balsamem se natrouce a namažíce, projíždějí se na malých oslích pěknými deky přistřených. Nebo jedou navštěvovat jedna druhou… A tak se místo jiného domácího díla procházejí.“

 

„Dne třináctého téhož měsíce (=října) vyjeli jsme dvě hodiny před dnem a měli jsme velmi zlou cestu ten celý den, jako i ostatní, k hoře Sinai, protože jsme na větším díle s jedné hory a skály jednak dolů a zase pak nahoru, aneb v údolích úzkých a po stezkách ostrých velmi nebezpečně jeli a nad námi hory na upadnutí visely, že strašlivé bylo ze všech stran na ně hleděti. Tu žádného stromoví ani trávy nebylo viděti, leč něco bodlavého a nehodného. Zeměplazů pak rozličných, hadů a ještěrek jedovatých množství bylo…“

 

„Vtom sprchl čistý čerstvý deštíček, kteréhož jsme ani nejmenší krůpějičky, co jsme z Benátek vyjeli, na té vší cestě, až právě teprv tu, neviděli a neměli, kterýž však ani prachu nepromočil a dlouho netrval.

Na té hůře našli jsme čistý plácek a na něm dvě kapličky, jednu křesťanskou a druhou tureckou mešitu k straně západní…

Z vrchu Sinai viděli jsme moře Červené, však ne tak dobře, jako je potom z vrchu svaté Panny Kateřiny spatřili…

Na té hůře Sinai byvše do slunce východu, líbilo se nám dobře; ale že jsme ještě mnoho zchoditi měli, šli jsme zase dolů z druhé strany k západu, a to do mnohem hlubšího údolí nežli k rovině Oreb, kudy jsme na horu lezli, jakožto pod tou rovinou dobře nízko ležícího…“

 

„A v té chvíli i my jsme je při měsíčním světle spatřili…osm silných pacholkův s oštipci arabskými, s luky a místo šavle s dlouhými připásanými noži tureckými…proti nám se vyskytlo, mezi nimiž byl také jeden capo jejich s dlouhou ručnicí, k nám ní naměřujíc… Jako vzteklí dali se do svláčení mých šatů, chytivše mne jeden za rukáv, druhý za druhý, tak nelítostně mnou trhali…až jsem všeho s s sebou do košile pozbyl… Já pak ten pás s dukáty vrhl jsem stranou do písku a nohou zahrabal, a místo kamenem zaznamenav, odtud odšel a stál  nemaje nitky na svém těle, až mouřenín náš, spatřiv mne v takovém způsobu, uvrhl na mne jakousi žíněnou bílou plachtu a tou mne odíl. I ohlédaje se po mých tovaryších, uzřel jsem pana Černína a tulmače v galiotech a v košilích…i šel jsem k nim a s nimi se na ty lotry díval, jak naše věci na hromadu skládali… A byli zrádci tak hladovití, že se nejprve do žrádla dali, aniž vyčkati mohli, až by prve svou žádost lakomou v přehledávání šatův provedli…“ 

„Po tom tehdy našem neštěstí, kteréž na dobré tři hodiny trvalo, a po odjití od nás těch zrádcův počalo svítati, a my děkujíce Pánubohu, že jsme při životu jedenkaždý zachováni, strojili jsme se tím dřív odtud hnouti…“

 

V Příbězích z dalekých krajin (1986) je minulá věta zkrácena příznačně normalizačně: „Po tom tehdy našem neštěstí, kteréž na dobré tři hodiny trvalo, a po odjití od nás těch zrádcův počalo svítati.“

12.listopadu 1598 jeho loď opustila Alexandrii.

„Jsme již zase nejprvé zemi křesťanskou spatřili, a z těch barbarských a hovadských krajin od Pána Boha vysvobozeni byli.“  (=konečně Kréta.-)

Na Krétě na Haranta nečekaně dolehla velmi těžká zimnice – a jeho druhové se prý už vzdávali naděje, že by mohl doplout do Benátek živ.

Na Štědrý den konečně zakotvili u břehů Istrie a Nový rok Harant přivítal již v milovaném městě na laguně.

„Již pak jiným mladším podobnou žádost a mysl – milosti Boží vždycky se poroučeti – k projetí těch i jiných dalších zemí poroučím. Ale sic by z všetečnosti a nějakého kvapného úmyslu do těch a takových zemí, strastí, nebezpečenství a bíd plných, se vydati a pustiti měli, žádnému dobrému neradím, aby snad, muse tam častěji se potkávati s stýskalem nežli s výskalem, bycha potom nevinšoval sobě viděti; než tam se ho nelze doptati. Pročež ani já podruhé víc jezditi se nestrojím, a konečně, jak v přísloví říkáme: Abych tam byl jednoho oka mého zapomněl, stěžkem bych tam zase pro ně jeti svolil.

  Ale když všemohoucí a věčný Pánbůh z svého milosrdenství velikého mně cestu takovou vykonati a do této mé vlasti milé navrátiti mi se dáti ráčil, z toho jeho velebnosti božské jakožto Bohu věčnému a nesmrtedlnému, v trůj osobách nám zjevenému, však v božství jedinému, budiž věčná chvála a čest vzdána na věky věkův. Amen.“

Na podzim 1599 zcela nečekaně a pouhých šest dnů po sobě zemřely obě Kryštofovy děti.

„Obidví, jedno po druhém, v šesti dnech s mou velikou žalostí z tohoto bídného do onoho věčného života prostředkem smrti vykročilo.“

 

Na přelomu století ho Rudolf II. jmenoval svým stolníkem a v roce 1607 povýšil na císařského radu.

Rudolfův komorník složil Harantovi v prvním vydání jeho cestopisu poklonu „co muži přímému, vtipkaři nikomu neubližujícímu, dobrým slovem nešetřícímu, v běhu i skoku a v házení míčkem nedostižnému, v pěším a jízdním turnování i v lovu kanců a jelenů výtečnému…“

„Virtus ut sol micat“  (=ctnost nad slunce září; jeho životní heslo)

26.září 1604 porodila jeho druhá žena Barbora Harantová, přibližně v šestém měsíci těhotenství, dceru. Zemřela krátce po jejím narození.

„V neděli po sv.Matouši, apoštolu Páně, když jest Pán Bůh všemohoucí urozené paní, paní Barboře Harantové z Stropčic, manželce mé nejmilejší, pomoci a nám manželům společně dcerku na tento svět dáti ráčil, a já potom ve čtvrtek po svatém Václavě tomu nemluvňátku křtem svatým posloužiti sem dal, tou vodou jordánskou bylo pokřtěno, a jménem Rosina Elizabetha, totiž Rozina Alžběta nazvána jest. Pán Bůh všemohoucí z milosti své svaté rač ji nám rodičům ku potěšení, k své pak cti a chvále božské pěstovati, chrániti a záchovati.“ 

Když císař po dlouhých odkladech podepíše začátkem léta 1609 proslulý Majestát o náboženské svobodě, pověří právě Haranta, aby ho osobně doručil na shromáždění stavovských reprezentantů.

Při vpádu pasovských žoldnéřů salcburského biskupa (1611) patřil k nejhůře postiženým: na majetku v malostranském domě utrpěl škodu odhadovanou na dvacet tisíc zlatých.

„Slouživši při dvoře Jeho Milosti Císařské slavné paměti přes dvanácte let, nemohši nikam odjížděti, svýho domu jsem obmeškával a zde v městech pražských jsem nemalou sumu peněz utratiti musel, naproti tomu mně žádná milost aneb recompansie kromě dosti malé a skromné z české komory nařízené, kterážto mně již od několika let nevychází a za mé věrné, stálé a těžké služby až posavad nic dostati nemohu.“  (ze stížného dopisu královským místodržícím, 8.4.1612)

V letech 1614-1615 vykonal pouť do Santiaga de Compostela (během cesty vrátil do Madridu zlaté rouno zemřelého Rudolfa II.) a patrně o tři roky později přestoupil Harant – dosud horlivý katolík – nejspíš z politické ctižádosti i s rodinou ke straně podobojí.

„Pro převažující část české historiografie je typické, že zištné motivy přisuzuje pouze katolickým konvertitům… Společným jmenovatelem zmíněných teorií je jednostranné názorové paradigma, přisuzující poraženým evangelíkům nimbus pozitivních hrdinů a vítězným katolíkům ódium bezcharakterních arivistů.“  (Marie Koldinská)

„Jeho Milosti krále českého a uherského Ferdinanda komorník.“  (Kryštofův podpis coby vojenského komisaře vzbouřeneckých stavů, 2.4.1619)

Tentýž zemský sněm, který ho pověřil funkcí vojenského komisaře, zbavil Heřmana Černína z Chudenic (doprovázel Haranta na cestě do Palestiny) úřadu hejtmana Starého Města pražského

(s dovětkem, že ani v budoucnu nesmí zastávat žádný úřad). Spolu s dalšími dvaatřiceti katolíky se ocitl na seznamu nežádoucích osob, které již nikdy neměly působit „v úřadech a službách královských, zemských ani městských“. Příslušný seznam končil dovětkem, že ostatní nehodní „se ještě vyhledají“.

Harantovi později přitížila zejména skutečnost, že velel s Thurnem dělostřelectvu, které ostřelovalo vídeňský hrad. Stavovské sbory před Vídní ovšem disponovaly pouhými deseti děly – a celá legenda o skvělém dělostřelci, díky jehož schopnostem bylo vítězství nad Habsburky bezmála na dosah, se tak jeví spíše jako příběh o velkém gestu, které mohlo na okamžik sice ohromit, ovšem bez žádného dlouhodobého dopadu…

„Kryštof Harant se nechal udělat generálním komisařem, lehkovážně se postavil proti svému dědičnému pánu a podle toho ovšem dopadl.“  (glosa Heřmana Černína na Harantově písemném rozkazu ze 17.6.1619 o nuceném zásobování stavovského vojska)

V téže době byl Kryštof Harant jmenován členem komise, která měla provádět odhady zkonfiskovaných statků církevních vrchností ve východních Čechách.

Fridrich Falcký (už tehdy – v jedné saské listině – prorocky označován jako „zimní král“) pověřil Haranta 13.listopadu 1619 výkonem prestižního a výnosného úřadu prezidenta české komory. Toto postavení mu patrně jen o vlas uniklo před třinácti lety, kdy Rudolf II. raději ustoupil nátlaku radikálních katolíků, kteří poukazovali na Harantovu vlažnost ve víře, a dokonce ho obviňovali z kacířství.

S jeho (dnes přepokládaným) nadkonfesijně chápaným křesťanstvím se ovšem nemohli ztotožnit ani důslední evangelíci. Na sv.Jakuba (25.července) 1620 se Kryštof Harant například objevil v katolickém svatojakubském kostele na Starém Městě pražském, aby se zúčastnil okázalého provedení své pětihlasé mše.

Krátce po bělohorské bitvě (8.listopad 1620) vyzval Karel z Lichtenštejna (coby císařský komisař) Haranta, aby mu předložil podrobnou zprávu o svém působení v úřadu prezidenta české komory. Kryštof mu již o čtyři dny později zasílá podrobnou zprávu, v níž se snaží knížete přesvědčit průhlednou lží, že výnosný post vlastně přijal z donucení a téměř násilím…

Na přelomu roku odcestoval z Prahy a uchýlil se i s rodinou v očekávání dalšího vývoje událostí na Pecku. Zde byl zatčen oddílem vojáků Albrechta z Valdštejna v poslední zatýkací vlně na počátku března 1621 a o 14 dnů později se ocitl ve společnosti svých uvězněných druhů v kobkách Pražského hradu.

  29.března zde vyslechli obžalobu z urážky královského majestátu a několik příštích týdnů bylo vyhrazeno pro výslechy. Kryštofu Harantovi kladl soud za vinu především zmíněné tažení proti Vídni (střelba do oken Hofburgu) a přijetí úřadu prezidenta české komory.

„Co se první věci dotýče, to od direktorův pod ztracením cti, hrdla i statků na mne vzloženo bylo, a nejen na mne, ale i na jiné, kteříž také, jako i já, táhnouti musili. A že sem k sobě ten úřad přijal, komuž bylo lépěji, jako kněžím pod jednou? Nebo jim jejich deputáty zouplna sem vydávati poroučel, čehož by žádný sice jiný byl neučinil.“  (z obhajoby)

Konečný verdikt ovlivnilo také to, že Kryštof Harant neměl žádné vlivné příbuzné a přímluvce. Například Vilém z Lobkovic, který za povstání zastával dokonce úřad nejvyššího hofmistra, byl omilostněn.

1. „Wylém Popel z Lobkowicz měl býti mečem ztrestán, ale z milosti Jeho Milosti Cýsařské v wězení zůstává.
2. Pavwl z Říčan měl býti mečem ztrestán, ale z milosti J. M. Cýsařské v wězení zůstává.

1. Jáchymowi Ondřejovi hraběti Šlikovi měla prawá uťata býti, potom čtvrcen a čtvrti na rozcestí powěšené; ale z milosti J. M. Císařské jest sťat a ruka uťata, hlava z Wěže mostecké na rožně železném wystrčena, tělo pochováno.
2. Wáclawovi Budowcowi měla prawá ruka uťata býti, potom sťat, naposledy čtvrcen, čtvrti na rozcestí pověšené, ruka a hlawa na stejné místo dána, wšak z weliké milosti J. M. C. jest sťat a hlawa z Wěže mostecké wystrčena.
3. Kryštof Harant jen sťat.“  (z rozsudku)

Odsouzeno bylo nikolivěk 27 českých pánů, ale 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů. Po popravě Kryštofa Haranta tak hned následovali příslušníci rytířského stavu – jeden z nich se dokonce ohradí, že není v defilé odsouzenců zařazen na dostatečně prestižní místo – a po nich měšťané.

Osmadvacátý odsouzený (Martin Fruwein) spáchal sebevraždu. 

„Ach můj milý Bože, jaké země sem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, pískem sem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý Pán Bůh pomohl, a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž, Pane Bože, mým nepřátelům!“  (evangelickému knězi Janu Rosaciovi, krátce před popravou)

Popravám přihlížel i Harantův společník z asijské cesty Heřman Černín (coby jeden ze soudců, kteří poslali rebely na smrt). Popraven byl i jeho vlastní bratr Diviš Černín, mimochodem jediný katolík mezi odsouzenými.

O čtyři roky později se Heřman Černín žení s Harantovou vdovou Annou Salomenou – získává tak nejen ženu někdejšího přítele, ale i část jeho statků, která unikla konfiskacím. 

Kryštofův synovec Kryštof Vilém Harant přejde v závěru třicetileté války od Švédů k Habsburkům a završí svou oslnivou kariéru jako císařský generál. V roce 1680 brutálně potlačí povstání sedláků – shodou okolností poblíž Bezdružic…

Když jím řízená komise pošle na popraviště desítky odsouzených, dostane jeho jméno v češtině ten hanlivý význam, jaký má dodnes.

Pravnukem Kryštofa Haranta Františkem Pavlem vymřel rod roku 1728.

S využitím:

Dostál J., Cesty do Svaté země, ELK 1948

Koldinská M., Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Paseka 2004

Kunský J., Čeští cestovatelé I, Orbis 1961

Tichá Z., Jak staří Čechové poznávali svět, Vyšehrad 1984