Kláštěr Sapara – Gruzie

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Klášter Sapara  (Gruzie)

     Málokterý křesťanský národ je tak pobožný jako Gruzínci. Zatímco u nás jsme zvyklí, že víra je záležitost spíše starších občanů či určitých regionů (jižní Morava, východní Čechy), v Gruzii jsou silně věřící křesťané téměř všichni. Gruzínci jsou obklopeni – s výjimkou Arménů – samými muslimskými národy a  pravoslavná víra je výrazným znakem jejich národní identity. Když Gruzínec jede třeba autobusem a uvidí kdesi v dáli kostel, třikrát se pokřižuje. Kostely jsou nacpané lidmi, a to i mladými. Lidé zajdou do kostela nejen v čase bohoslužeb, ale prakticky kdykoliv, a tak je zde pořád živo. Kněz často udělí požehnání komukoliv, kdo za ním přijde s nějakým problémem. Gruzínci byli druhým národem na světě (po Arménech), který přijal křesťanství jako státní náboženství. Stalo se tak už ve 4. století.

 ObrazekKromě kostelů jsou ovšem nedílnou součástí náboženského života kláštery. Za sovětského komunistického režimu jim pochopitelně pšenka nekvetla, ale po získání nezávislosti byla řada starých klášterů obnovena a mniši se do nich pomalu vrací.

     Jedním z mnoha gruzínských klášterů je Sapara. Leží v idylické venkovské krajině v horách Malého Kavkazu na jihozápadě Gruzie, nedaleko turecké hranice. Nejbližší město v okolí je 12 kilometrů vzdálené Achalciche, což je ovšem i na gruzínské poměry zapadákov. Do Achalciche jsem dorazil po šestihodinové jízdě maršrutkou z Batumi (6 hodin cesty, 326 kilometrů). Z Achalciche je nutno do kláštera dojít pěšky, vede tam pouze široká prašná cesta. Asi po polovině cesty, stoupající poměrně strmě do kopce, jsem stopnul auto, které jelo přímo do kláštera. Řidič se mi představil jako “přítel mnichů“.    V klášteře mě hned „předal“ místním mnichům, kteří se mě okamžitě ujali.

Obrazek

     S mnichy jsem se dorozumíval, stejně jako téměř se všemi Gruzínci, rusky. Do kláštera Sapara jsem se rozhodl jet poté, co jsem si na internetu přečetl vyprávění Čechů, kteří zde byli loni. Tehdy se o ně staral mnich George. Právě George a další mnich Saba si mě vzali na starost a vysvětlovali mi spoustu věcí, jak to v klášteře funguje. George měl velkou radost z toho, že se o něm píše i v Čechách. Ujistil jsem ho, že jeho věhlas ještě vzroste, neboť i já pravděpodobně nějaký článek o Sapaře také napíšu.

     Především se dozvěděl, že „mniši“ jsou zde ve výrazné menšině. Aby se někdo stal mnichem, musí strávit v klášteře obvykle několik let, také se ovšem nemusí dočkat nikdy. „Čekací doba“ není přesně stanovena. Po splnění určitých podmínek a schválení nadřízenými církevními představiteli se pak teprve čekatel může stát opravdovým mnichem.  Většina osob, kterou zde i nadále budu tvrdošíjně označovat jako mnichy, jsou ve skutečnosti čekatelé. Žijí v klášteře ubytováni v malých skromných pokojících. Ty si musí sami postavit. Místnosti jsou vlastně malé jeskyňky vytesané do skály. Vchod do jeskyně je zazděný, čímž vznikl malý pokojík.

     Abych řekl pravdu, měl jsem o životě mnichů dost zkreslenou představu. Jistě, základní atributy mnišství, jako je skromné bydlení, život v modlitbách a rozjímání či přísný celibát, platí. Ale mniši v Sapaře jinak žijí vcelku běžným životem. Především hodně pracují. Chovají krávy a tak je někdo každý den musí vyhnat na pastvu. Z kravského mléka  vyrábějí sýr a rovněž si pečou vlastní chléb. Hodně času také stráví různými stavebními pracemi a opravami čehokoliv. Mniši ovšem používají i výdobytky moderní techniky. V krásné nové koupelně mají automatickou pračku, nechybí kvalitní lednice a mikrovlnka a dokonce vlastní i mobily, takže pořád někomu posílají SMS. Nemají tu ale televizi, rozhlas a internet. Přátelé mnichů v Achalciche ovšem internet mají a často obyvatelům kláštera přinášejí novinky ze světa.

     Klášter vznikl někdy v 10.-11. století. Z této doby se zde zachovali pouze zbytky malého kostelíku. Hlavní stavba celého komplexu, kostel svatého Sáby, byl postaven ve 13. až 14. století. Všechny stěny kostela pokrývaly krásné fresky. V 19. století  se ale Gruzie stala  součástí Ruska a začala doba úpadku kláštera. Klášter převzala ruská pravoslavná církev. Přestože Gruzínci jsou rovněž pravoslavní, Rusové se k jejich církevním památkám zachovali mírně řečeno přezíravě. Krásné fresky v klášteře zabílili. Bohužel tím některé fresky nenávratně zničili. Zatímco některé stěny přetřeli normální bílou barvou, která se dá poměrně lehce odstranit a nenapáchá žádné škody, jinde použili agresivní nátěr, který malby zničil a jejich obnova a restaurace je nemožná. Sovětští komunisté pak klášter rovnou zrušili a v komplexu zřídili pionýrský tábor. Každodenní pionýrská shromáždění se konala přímo v hlavním kostele svatého Sáby. Dnes je klášter obnoven a spravuje ho gruzínská pravoslavná církev. Jeho obnova probíhá pomalu. Budovy se opravují a fresky restaurují, jako všude se ale nedostává moc peněz a tak klášter povstává z trosek jen velmi pozvolna. Nad klášterem se dále vypíná zřícenina středověké pevnosti.

     Návštěvníci jsou v klášteře vítáni. Každý návštěvník zde může zdarma přespat. Ubytování je skromné, nicméně znatelně pohodlnější než mají mniši ve svých jeskyních. Znavený poutník dostane i zdarma najíst. Mniši i s návštěvníky jedí pospolu ve velké místnosti. Jeden mnich má vždy službu v kuchyni, vaří a pak uklízí a myje nádobí. Musím uznat, že mniši vaří dobře. K večeři a druhý den k obědu byly těstoviny, polévka, brambory a něco jako rýžový nákyp. Vše moc dobré.

Obrazek

Přestože nejsem moc na sladké, musel jsem ochutnat i med, který mniši rovněž vyrábí vlastní a jsou na něj moc pyšní. Strávil jsem v klášteře jen jednu noc, ale mniši mě přijali téměř za vlastního. Když druhého dne přijela terénními vozidly celá exkurze turistů, kteří zde strávili asi tak dvě hodiny, mniši se jim rovněž věnovali, ale je označovali s lehkým despektem jako „pouhé turisty“, kdežto mě, který zde strávil jednu noc, už brali jako poutníka. To potěší. J  Kromě „poutníků“ jako jsem já ovšem v klášteře žijí i lidé, kteří sice nejsou mniši ani čekatelé, ale chtějí si život v klášteře vyzkoušet. V podstatě každý muž může do kláštera přijít a strávit zde třeba týden, měsíc nebo půl roku. Obvykle pak má stejný denní režim jako mniši, včetně práce a modliteb. Pak se buď vrátí domů, nebo může požádat o regulérní vstup do kláštera a stát se čekatelem. Pak už je ovšem dodržování pravidel kláštera jeho povinností. Většina mnichů v klášteře Sapara jsou mladí muži tak od 20 do 40 let, všichni ovšem díky vousům vypadají o trochu starší. A všichni to jsou usměvaví a zábavní chlapíci, žádní vážní ustrnulí hodnostáři…Mniši se několikrát denně účastní společných modliteb v hlavním kostele. I při modlitbách ovšem občas žertují. Hlavní mnich, který sloužil bohoslužbu, například všechny účastníky bohoslužby včetně mě doslova zlil svěcenou vodou.

     I když bych se určitě nechtěl stát mnichem v klášteře, musím uznat, že něco do sebe to má. Mniši žijí celkem veselým životem uprostřed krásné krajiny a netrápí je většina starostí, kterými se zatěžujeme my obyčejní smrtelníci. Navštívit klášter a přespat zde je rozhodně zajímavá zkušenost.

Kláštěr Sapara – Gruzie
4 (80%) 1 vote

Poslední aktualizace:

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní.

    Petr Daubner napsal celkem 866 článků. Zobrazit všechny články autora Petr Daubner

    1 komentář: „Kláštěr Sapara – Gruzie

    • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

      Reagovat

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.