Viktoriino Jezero

Viktoriino jezero je jezero gigantických rozměrů. Má rozlohu asi 68,800 km²,  takže je jen o málo menší než Česká republika a o jeho pobřeží se dělí tři státy – Keňa, Tanzanie a Uganda.

Viktoriino jezero – základní informace

Český název je Viktoriino jezero, anglický Lake Victoria. Tento název se používá i v Keni, kde je angličtina, stejně jako v Tanzanii a Ugandě, jedním z úředních jazyků. V Tanzanii se však používá i název Ukerewe, což je název největšího ostrova, podle kterého pak Tanzanci pojmenovali celé jezero a tento název přešel i do našich map a atlasů. Ostrov Ukerewe je zároveň nejlidnatějším jezerním ostrovem na světě – žije na něm asi 150,000 obyvatel.  Logičtější mi však připadá používat český název Viktoriino jezero.

Viktoriino jezero je největší jezero Afriky a třetí největší jezero na světě. Po Hořejším jezeře (Lake Superior – na hranicích USA a Kanady) je druhým největším sladkovodním jezerem. Leží přesně na rovníku, při bližším pohledu do mapy však zjistíme, že většina jezera leží už na jižní polokouli, protože rovník protíná tuto vodní plochu poblíž jejího severního břehu.

Nadmořská výška Viktoriina jezera

Viktoriino jezero leží v nadmořské výšce 1,135 m.n.m., čili relativně vysoko, i když na keňské poměry je to spíše podprůměr (Nairobi leží kupříkladu ve výšce 1,660 m.n.m.). Jezero leží v mělké pánvi, která se vytvořila mezi dvěma rameny Velké příkopové propadliny.  Maximální délka jezera je 322 kilometrů a maximální hloubka asi 82 metrů (všechny číselné údaje se v různých pramenech nepatrně liší).

Hloubka Viktoriina jezera

Hloubka jezera byla původně podstatně nižší, ale v roce 1954 byla v Ugandě v místech, kde Viktoriin Nil opouští jezero, postavena přehrada Owen Falls, která způsobila zvýšení hladiny jezera. Jezero má přibližně kulatý tvar a není výrazně protaženo žádným směrem. Nejvýznamnější nepravidelností v jeho tvaru je několik zátok, z nichž největší jsou Spekeova zátoka v Tanzanii a Winamská zátoka na území Keni. Na březích jezera leží několik velkých měst. Nejvýznamněší z nich je Kampala, hlavní město Ugandy a její předměstí Entebbe, kde se nachází významné mezinárodní letiště. Největším městem na jižním, tanzanském pobřeží jezera je, Mwanza. Na keňské straně je pak největším městem Kisumu.

Viktoriino jezero je místem, odkud vytéká nejdelší africká řeka, Nil. Konkrétně odsud vytéká Viktoriin Nil, který se takto nazývá mezi Viktoriiným a Albertovým jezerem (toto jezero se též nazývá jezero Mobutu Sese Seko). Po výtoku z Albertova jezera se v Ugandě tento tok nazývá Albertův Nil a teprve na súdánském území se používá název Bílý Nil. Samotný Nil pak vzniká v Chartúmu, kde se stékají Bílý Nil a Modrý Nil, aby vytvořily jeden veletok. Do Viktoriina jezera však ústí celá řada řek. Nejdelší z nich, Kagera, se vlévá do Viktoriina jezera ze západní strany.

Celý název nejdelší řeky Afriky (a druhé nejdelší na světě) je tedy Nil-Kagera. Tento veletok je dlouhý 6,671 kilometrů. Kromě mnoha menších řek, které napájejí Viktoriino jezero, je významným zdrojem vody i velké množství srážek, které se snese na tuto obrovskou vodní plochu.

Stáří Viktoriina jezera

Viktoriino jezero je geologicky poměrně staré – existuje asi 2 miliony let. Za tuto dlouhou dobu se zde vyvinulo mnoho endemických druhů ryb, zejména cichlid. Počet cichlid a dalších ryb ovšem povážlivě poklesl, když byl do jezera vysazen nilský okoun. Nilský okoun zde byl vysazen zhruba před padesáti lety v rámci boje proti komárům. Tento obří dravec (dosahuje hmotnosti až 200 kilogramů) již stačil vyhubit asi 300 rybích druhů v jezeře  a stavy ostatních podstatně zredukoval.

Kromě nilského okouna trápila Viktoriino jezero v poslední době ještě další ekologická katastrofa, a to je tokozelka neboli vodní hyacint. Tato hezká rostlinka, která se poprvé objevila v této oblasti v roce 1986, zamořila postupně celé jezero a zdejším rybářům způsobila značné škody. Nejvíce postižena byla Winamská zátoka v Keni. Tokozelku se nakonec podařilo téměř úplně z jezera odstranit. Vodní hyacinty byly odstraňovány mechanicky, byla však proti nim nasazena i biologická zbraň v podobě  býložravého brouka z čeledi nosatcovitých.

Dalším dlouhodobým problémem je častý výskyt malárie a bilharziózy v jezeře a jeho okolí. V jezeře žije hodně hrochů a v některých odlehlých místech se vyskytují krokodýli. Břehy jezera jsou pak domovem obrovského množství ptáků.

Objevitel Viktoriina jezera – John Speke

Existence Viktoriina jezera i pramenů Bílého Nilu zůstávala dlouhá léta Evropanům utajena. Již římský císař Nero vyslal v prvním století našeho letopočtu výpravu, která měla nalézt prameny Nilu, avšak cíle nebylo dosaženo. Prvním Evropanem, kteří spatřil Viktoriino jezero, byli Angličan John Speke. Stalo se tak v roce 1858. Speke spolu s dalším britským badatelem, Jamesem Grantem, pak dokonce celé obrovské jezero v letech 1860-1863 obešli kolem dokola. Nalezli nejen Kageru, hlavní přítok, ale i odtok z jezera – pramen Bílého Nilu. Stovky let stará záhada pramenů Nilu byla vyřešena. Po Grantovi a Spekeovi byly mimo jiné pojmenovány druhy gazel a po Spekeovi i již zmíněná zátoka.

Jakým způsobem se tehdy cestovalo? Tak například James Grant zanechal soupis nezbytných věcí, které si jeho dvojčlenná výprava (Grant a Speke) vezla s sebou: dvě železné skládací postele, přikrývky, prostěradla, polštáře, dva stany, 4 balíčky hracích karet, čtvery brýle, několik kilo hořčice a řeřichového semene, pušky, hrnce, kotlíky, nepromokavé plachty a spousty dalšího vybavení. Jejich výpravu samozřejmě provázel celý zástup černých nosičů. Na konci výpravy však oboum dobrodruhům zbyly jen šaty, které měli na sobě, jedna puška a několik nábojů. Jezero pak britští cestovatelé, jak bylo tehdy dobrým zvykem, pojmenovali po královně Victorii (a jelikož královna Victoria vládla v letech 1837- 1901, tedy neuvěřitelných 64 let, bylo po ní v celém světě pojmenováno kde co – jezero, vodopády, města, poušť, ostrov, stát v Austrálii, květina…). Jezero pak podrobně zmapovala další cestovatelská legenda, Brit Henry Morton Stanley.

Náš pobyt u jezera

Viktoriino jezero bylo vlastně prvním místem, které jsme v Africe navštívili. Ihned po příletu do Nairobi jsme totiž dojeli do centra a nasedli na první autobus do města Kisumu. Vzdálenost Nairobi – Kisumu (343 kilometrů) jsme urazili za 7 hodin. První část cesty, do Nakuru, jsme jeli velmi rychle, dál ale byla silnice dost rozbitá. V Kisumu jsme se ubytovali na dluh! Byla totiž neděle večer a jelikož všechny směnárny byly zavřené, nepodařilo se nám vyměnit peníze. Večer jsme už zvládli akorát krátkou procházku k jezeru.

Druhého dne jsme vstali brzo. Nejdříve jsme se opět courali kolem jezera a pak se nám konečně podařilo vyměnit peníze, splatit dluh v hotelu a pořádně se najíst. Jak to ve městě Kisumu vypadá? I když je Kisumu třetím největším keňským městem (po Nairobi a Mombase), zachovává si spíše maloměstský ráz. Leží na východním břehu Winamské zátoky. V centru je náměstí, kterému dominují věžní hodiny. Ve městě nejsou žádné vysoké stavby a směrem od centra získává Kisumu stále více vesnický charakter.

Kisumu

Jelikož bylo Kisumu první africké město, které jsme navštívili, fotograficky jsme se tu vyřádili. Zajímavé bylo skoro všechno – ruch na autobusovém nádraží, tržiště, místní hinduistický chrám a mešita, dopravní ruch v ulicích. Afričané mají rádi pestré barvy, a tak i  polorozpadlé domy jsou vyzdobeny reklamami, které hýří různými barevnými odstíny. V místním parku je zajímavý „rozcestník“, na kterém jsou vzdušné vzdálenosti vybraných měst. Tak třeba do Lusaky a do Lilongwe je to pěkných 1,800 kilometrů, což nás zaujalo, protože jsme tato města posléze navštívili. Ještě zajímavější byla směrovka s nápisem „Equator“ – na rovník je to odsud pouhých 11 kilometrů. Cestou na sever do rezervace Kakamega jsme tedy zároveň překročili rovník a vstoupili opět na severní polokouli.

Ve městě jsme však také viděli několik vypálených budov, které lehly popelem při nepokojích před několika měsíci. V Kisumu a okolí převažuje kmen Luů. Luové jsou třetím nejpočetnějším keňským kmenem a jejich kandidát Raila Odinga kandidoval v prezidentských volbách proti dosavadní hlavě státu  Kibakimu, příslušníku největšího keňského kmene Kikujů. Po městě ještě viselo mnoho starých volebních plakátů s Odingou coby prezidentským kandidátem a v Kisumu je dokonce i Odingova ulice (která ovšem není pojmenována po Railovi, nýbrž po jeho otci, který rovněž býval významným keňským politikem).

Mwai Kibaki

Ve volbách nakonec zvítězil dosavadní prezident Mwai Kibaki, jeho odpůrci ho však obvinili, že volby byly zfalšovány a vypukly nepokoje. Při nich byli Kikujové z Kisumu vyhnáni a jejich domy zapáleny. Situace se nakonec uklidnila a bylo vyjednáno kompromisní řešení – Kibaki zůstal prezidentem, byla však vytvořena zcela nová funkce premiéra, kterým se stal právě Raila Odinga. V době našeho pobytu už byl v Kisumu klid. Místní se zřejmě domnívali, že každý bílý cizinec je Američan a pořád na nás volali: „Vote Obama“ – „Volte Obamu“!  Barak Obama, demokratický kandidát na prezidenta USA, se sice narodil v Americe, ale jeho otec pochází z kmene Luů a narodil se v Keni. Mnoho cizinců jsme však v Kisumu nepotkali – po nepokojích přijelo letos do Keni mnohem méně turistů a ti, co přijeli, navštěvují spíše národní parky nebo pobřeží Indického oceánu.

Do Kisumu jsme přijeli hlavně kvůli jezeru. K Winamské zátoce to bylo od našeho hotelu kousek. Pravdou je, že jsme byli docela překvapeni. Východní cíp Winamské zátoky je poměrně úzký, takže je vidět na druhý břeh, kde se mimo jiné nachází kisumské letiště. Celá ohromná plocha Viktoriina jezera tak moc nevynikne. Břehy jezera jsou plné rybářů a automobilů. Rybáři pochopitelně chytají ryby, zatímco řidiči myjí v zátoce auta. Na ekologii se tu moc nehraje… Na břehu zátoky je také pěkná řádka „hotelů“. Slovo hotel ovšem ve svahilštině znamená spíše hospodu či restauraci. Takže třeba v boudě z vlnitého plechu s honosným názvem „Beach Hotel“ se ubytovat nemůžete. Můžete se tu ale najíst a dát si třeba rybu, kterou před chvílí ulovili rybáři v jezeře.

Hippo Point

Druhého dne jsme vyrazili na Hippo Point. Ten leží kousek za městem, asi 3 kilometry od centra. Tento travnatý mys vybíhá poněkud více do jezera. Na březích jezera tu vegetuje obrovské množství ptáků. Převažují volavky, různé druhy ledňáčků a další druhy, živící se převážně rybami. A jsou tu i hroši, jak napovídá název. Ovšem jsou zalezlí v rákosí či v papyrových houštinách. A chcete-li nějakého hrocha vidět, musíte si najmout loď. Naštěstí jsme na břehu potkali sympatického černocha, ze kterého se vyklubal znalec místní fauny. Mluvil dobře anglicky a o přírodě toho evidentně věděl dost – však byl také vybaven dalekohledem a pěknou knihou, kde nám na obrázcích ukazoval druhy ptáků, které zrovna létaly okolo.

Byl příjemný a když nám nakonec nabídl svezení lodí po jezeře, neodolali jsme. Nejdřív jsme jeli směrem dál od města. Cestou jsme viděli velké množství ptactva a hezkou řádku rybářů. I když se v některých částech jezera vyskytuje obávaná bilharzióza, v Kisumu je v tomto ohledu údajně bezpečno, protože ve Winamské zátoce jsou výrazné proudy, kdežto bilharzióze se daří pouze ve stojatých vodách. Rybáři se tudíž nemusí nemoci obávat a loví ryby většinou na prut,  klidně až po pás ponořeni do vody. Na jezeře jsou také k vidění rybářské lodi s typickou trojúhelníkovitou plachtou, která je na šířku mnohem delší než na výšku. Řada dalších člunů (včetně našeho) je vybavena motorem.

Cíl splněn

Naší hlavní touhou bylo spatřit hrocha. A to se nám nakonec podařilo! A to v místech, kde bych zrovna hrochy neočekával. Vždyť okolo byly spousty domorodců – rybáři nahazovali pruty, ženy praly ve vodě prádlo a děti, když nás viděly, skákaly do vody. A hroch je přece nejnebezpečnější zvíře Afriky (vedle buvola)! Přesto začal náš lodivod bušit kusem dřeva do lodi. Tím přece hrocha tak akorát vyplaší, říkali jsme si. Ale skutečně, asi po 10 minutách vábení se objevila ve vodě hroší hlava. A za ní další!

Z hrochů jsme tedy neviděli víc než jejich hlavy, které čouhaly z vody. Hroši propluli asi 10 metrů od zcela klidných domorodců, udělali ve vodě pár koleček a pak zase zalezli do rákosí. Vypadali dost ochočeně a rozhodně ne nebezpečně. Ale stejně jsme vzrušením nedýchali – vždyť to byli naši první hroši, první velká zvířata v Africe vůbec! Druhý den jsme zakončili nákupem v supermarketu. Supermarkety v Keni jsou dobře zásobené, ale sehnat v Kisumu opalovací krém (zabavili mi ho na letišti – co kdyby to byla třeba výbušnina?) byl celkem problém, přece jenom ho černoši moc nekupují a turisté tu téměř nejsou. Ale povedlo se!

Po dobrodružství s hrochy nás náš průvodce zavezl svou motorovou lodí až do Kisumu, čímž nám ušetřil tři kilometry chůze. Vysadil nás přímo vedle „hotelové třídy“, u které jsme se den předtím poprvé procházeli. I když Viktoriino jezero působilo méně majestátně, než jsme předpokládali, přesto jsme odjížděli z Kisumu naprosto spokojeni. Viděli jsme hrochy a spousty ptáků a nesmírně mnoho zajímavých domorodců, a tak bylo v našich prvních dvou dnech afrického pobytu dojmů a zážitků habaděj. Z Kisumu jsme následujícího dne vyrazili do deštného pralesa Kakamega a dále k jezeru Turkana. To už si ale můžete přečíst v jiných článcích.

Praktické informace – kolik co stojí v Tanzánii

(orientační kurs v létě 2008: 100 KES  = 25 Kč nebo 1 EUR)

autobus Nairobi – Kisumu –  (společnost Akamba, 343 kilometrů, 7 hodin jízdy)

• 950 KES

ubytování v Kisumu (hotel New Razbi Guest House)

• 300 KES na osobu a noc v pokoji pro dva výlet lodí po jezeře (hroši) – celkem 1,5 hodiny jízdy v motorové lodi
• 2000 KES za loď (čili 1000 KES za osobu), cena po lehkém smlouvání

jídlo ve fastfoodu – ¼ kuřete + obrovské množství hranolek

• 170 KES

internet (v Kisumu zoufale pomalý)

• 1 KES/minuta (nejčastější cena v celé Keni. Obvykle je minimální cena 10 nebo 20 KES, dále se pak cena počítá po jednotlivých minutách).

pivo v supermarketu (lahvový Pilsner 0,5 litru, dvanáctka – velmi dobré pivo, na kterém je poznámka, že toto vynikající východoafrické pivo je vyráběno technologií, kterou vymysleli sládci ve východní Evropě. A to je nepochybně známka kvality! V Keni se pivo obvykle prodává ve „starých“ lahvích, ve kterých se pivo dříve prodávalo i u nás, než zavedli eurolahve. Jiné dobré keňské pivo, Tusker, stojí zhruba stejně a zdobí ho emblém slona. Točené pivo jsme neviděli za celý dvouměsíční pobyt v Africe ani jednou.)

• 75 KES + 16 KES záloha za lahev

balená voda 1,5 litru

• 50 KES

Fotogalerie – Viktoriino jezero