Napříč Tasmánií II.

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   V druhé části svého tasmánského pobytu jsem navštívil další dva národní parky (Mount Field NP a Cradle Mountain Lake St Clair NP) a druhé největší město Tasmánie, Launceston. Také jsem viděl ježury a possumy a hady a desítky klokanů a klepal jsem se zimou na zdejší vysočině.

Tasmánský deník číslo 2

Hobart → Mount Field NP – úterý 1. února 2011

Zrovna když jsem včera nutně potřeboval internet, tak nastala porucha a wifi v hostelu nešla celý den. Dneska ráno jsem ale objevil naproti přes ulici internet zdarma v Mekáči (stejný systém jako na Novém Zélandu, omezeno pouze kapacitou stažených dat), takže jsem napravoval resty a můj odjezd z Hobartu se tak lehce zdržel. Konečně jsem také sehnal slavný román Jacka Kerouaca „Na cestě“ (podnětný název, neníliž pravda?), a hned jsem se do něj už včera hluboce ponořil, abych se z něj vynořil dnes kolem poledne, nabit inspirací a novým autostopařským elánem.

Pravda,  elán byl lehce přibrzděn mojí supertěžkou krosnou, kterou jsem zaplnil velikánskou zásobou jídla, jelikož se dalších pár dnů budu potloukat kdoví kde. Cíl: tasmánská divočina.

   Ve 12:10 jsem tedy nejdříve nasednul na autobus, abych se dostal z centra Hobartu. Původně jsem si pohrával s myšlenkou, že z města vyjdu pěšky, ale to bych asi umřel, neboť Hobart sice není veliký, ale město je nejvíce protáhlé právě ve směru, kterým jsem jel – na severozápad. Australská i novozélandská města jsou mnohem roztahanější než naše, neboť tu neměli komunismus, a tak tu nikoho nenapadlo stavět na okrajích měst panelová sídliště pro mnoho tisíc obyvatel. Skoro všichni bydlí v hezkých rodinných domcích.

Cesta do národního parku Mount Field a ubytování v kempu

Odpoledne jsem se pak čtyřmi krátkými stopy dostal až ke vstupu do národního parku Mount Field National Park. Cestou jsem jel proti proudu řeky Derwent River a mohl jsem tak sledovat, kterak se širokánské estuárium postupně zužuje a zužuje, až je z něj normální říčka široká asi jako Sázava. Auta stavěla skvěle (nejdéle jsem mával asi 15 minut), ale šlo to přesto ztuha, neboť skoro celé odpoledne lilo, takže jsem se mezi jednotlivými stopy schovával pod různými stříškami.

Krajina za Hobartem opravdu silně připomíná Čechy. Kopce, pole a dokonce tu u města Westerway pěstují opravdický chmel. K visitor centru, kde se platí vstup do parku, jsem přijel v 16:45 (zavírá se v 16:30). Hned vedle je kemp, kde se platí „obálkovou metodou“ – peníze se strčí do obálky a hodí do kaslíku. Je zde tedy prostor k šetření…

Po kempu skáčou klokani, kteří se nemají krmit, aby nezlenivěli. I tak jsou rozmazlení dost, jelikož dojídají zbytky po turistech. Za soumraku se jich tu prohánějí desítky! Spatřit zde klokana je asi stejně obtížné jako zahlédnout v keňském národním parku zebru nebo antilopu. V národním parku Mount Field NP se vyskytují dva menší druhy klokanů, které od sebe nedokážu rozeznat – Bennets wallaby a Tasmanian pademelon. Stan jsem si postavil na pěkné louce. Jsou tu i WC, záchody, elektřina, pračky a plotny pro BBQ. Neboť barbecue je australský národní sport. Já však bohužel nemám co barbecuovat.

Po setmění jsem v kuchyňce načapal dvě zajímavá zvířata. Jmenuje se to possum (přesněji anglicky Common brushtail possum) a je to vačnatec. Neplést s „tuplovaným“ opossumem, což je také vačnatec, žijící ovšem v Severní Americe a od australského possuma značně se lišící. Oba borci se hrabali ve dřezu, jako by se nechumelilo. Nechali na sebe dokonce sáhnout, ale pohlazení se jim moc nelíbilo, spíš by asi chtěli něco k jídlu. Neměl jsem s sebou bohužel zrovna foťák a obě stvoření posléze zmizela. V kempu opravdu nemůžete nechat někde zbytky jídla, protože klokani, possumové či někteří ptáci jsou dost oprsklí a všechno by vám sežrali.

Vzhůru do divočiny! – středa 2. února 2011

No dobře, přestřelil jsem, taková divočina to tu zase není. Ale Mount Field National Park určitě stojí za vidění. Navíc, pokud máte na Tasmánii málo času, může přijít vhod, že park je situován kousek (asi 70 kilometrů) od Hobartu. Je to, spolu s Freycinet NP, nejstarší národní park v Tasmánii. Byl vyhlášen už roku 1916. Název dostal podle dvou hor, které se jmenují Mount Field East (1,270 m.n.m.) a Mount Field West (1,434 m.n.m.), která je nejvyšší horou národního parku.

Mount Field National Park

V Mount Field NP to vypadá úplně jinak než ve Freycinet NP. Jistě, v obou rostou eukalypty. Ale tím podobnost končí. Freycinet NP je park pobřežní, dominují v něm pláže a suché lesy, neboť zde moc neprší, a tudíž vypadá mnohem více australsky. Ale v Mount Field NP je podnebí docela drsné, tj. především vlhké a na australské poměry velmi chladné. Spadne tu v některých místech přes 3,000 mm srážek ročně.

V místě zvaném Wombat Moor, což je jakási malá náhorní plošina v nadmořské výšce 1,070 m.n.m., pak dokonce jednou naměřili teplotu -22°C, což je jen o jeden stupeň více, než je australský národní rekord, naměřený v Australských Alpách. Však jsou také v Mount Field NP lyžařská střediska, sjezdovky a vleky.

A co mi přijde obzvláště brutální: při přechodu studené fronty může někdy v létě spadnout teplota až o 25°C během jedné jediné hodiny! To bych tedy zažít nechtěl. Naštěstí dnes bylo krásně. Ráno bylo úplně jasno, odpoledne se na nebi honily mraky, ale ani nekáplo. Vyrazil jsem do terénu už v 8:00. Mým prvním cílem byl vodopády Russell Falls.

Vodopády Russell Falls

Vodopády jsou vzdáleny od kempu nějakých 20 minut chůze. Vede sem asfaltový chodníček, po kterém se sem dostanou dokonce i vozíčkáři. Okolí cesty je pak pohádkou z mechu a kapradí. Hlavně tedy to kapradí, to je fakt všude. Jsou zde mohutné stromovité kapradiny i malé obyčejné kapradí, připomínající to naše. Zdejší les je ve skutečnosti přímo prales, takže všude se povalují mohutné padlé kmeny, porostlé opět především mechem a kapradím. Mezi tím vším samozřejmě rostou eukalypty. V jejich korunách se hlasitěji projevovaly nejrůznější druhy ptáků.

Úplně nejvíc vřeštěl jeden bílý opeřenec. Ani nebyl moc velký, zato jeho hlas byl neuvěřitelně výkonný. Vodopády samotné jsou pak pěkné a docela zvláštní. Není v nich moc vody a jsou velice široké. V podstatě jsou to takové široké skalní lavice, z nichž stéká voda. Mají dva nebo tři stupně, nevím přesně, protože nejsou zezdola ani seshora pořádně celé vidět. Nedaleko od nich jsou další dva vodopády, ale ty jsou celkem mrňavé. Co však rozhodně není mrňavé, to jsou zdejší eukalypty. Nejvyšší kousky jsou soustředěny kolem trasy zvané  Tall Trees Track.

Eukalyptů je hrozně moc druhů a nejvyšší z nich, druh Eucalyptus regnans, je druhým nejvyšším stromem světa (po sekvoji vždyzelené). Rekordní jedinec dosáhnul výšky 98 metrů. Nejvyšší Eucalyptus regnans, který roste v současnosti v Mount Field NP, měří 79 metrů a pořád roste. Obří eukalypty jsou také u paty pořádně široké a jistě mnoho set let staré.

Jezero Lake Dobson

Z dolní části parku jsem se pak vydal k jezeru Lake Dobson. To je od vstupu do parku vzdáleno 16 kilometrů. Naštěstí jsem stopnul hned první auto, které řídila sympatická rangerka z národního parku. Kupodivu se jí nenapadlo mě zeptat, jestli jsem platil vstupné do parku… Nahoře u jezera vyšlo najevo, že rangerka sem jela především proto, aby zde provedla kolem jezera skupinu tři slovenských Maďarů, kteří ovšem žijí v Austrálii. Připojil jsem se k nim. Lake Dobson leží v nadmořské výšce 1,040 m.n.m. a je, stejně jako mnoho dalších jezer kolem, ledovcového původu.

Tasmánie byla totiž během glaciálů silně zaledněna. Naučil jsem se i nové anglické slovíčko: zatímco větší jezera se označují slovem lake, těm malým se říká tarn, což lze asi nejlépe přeložit jako pleso. V jezerech prý žije docela dost ptakopysků, žádného jsem ale bohužel nezahlédnul. Zajímavá je i zdejší flora, která se docela liší od té, co jsem viděl dole u vstupu do parku. Rostou zde prazvláštní vysoké rostliny, trochu se podobající podobným exemplářům z rovníkové Afriky (myslím, že těm se česky říká lobelie). Dále jsou zde k vidění pabuky Nothofagus cunninghamii.

Podobné pabuky (ovšem jiný druh – Nothofagus pumilio) jsem předtím viděl v chilské i argentinské Patagonii. Od jezera Dobson jsem se pak vydal na kratší, asi 2.5 hodiny trvající túru směrem do hor a stejnou cestou zpět. Stoupání bylo mírné a trasa vedla částečně po sjezdovce, kterou se tu v zimě řítí lyžaři. Nahoře je terén poměrně plochý a tak se v něm vytvořilo spoustu malých kaluží a jezírek (včera lilo jako z konve). Docela mi to připomnělo některé vrcholové partie z Krkonoš, kde jsou v obdobných místech rašeliniště.

Bylo také vidět mnoho menších i větších jezer dole v údolí. Od jezera Dobson jsem pak ušel asi tři kilometry a už jsem se strachoval, že těch 16 kilometrů budu muset tentokrát vážně ujít, ale nakonec se nade mnou jedni Australané slitovali a hodili mě do kempu, kde jsem strávil další noc.

Ježura day! – čtvrtek 3. února 2011

Dnes jsem poprvé spatřil ježuru, a to dokonce čtyřikrát! Ale po pořádku. Ráno v 8:15 mě v kempu vzbudil výběrčí a zkásnul mě o 10 dolarů. Vida, tak nejen obálkovou metodou se platí! Z toho plyne poučení, že příště musím vstát brzy… Pak jsem se přesunul stopem z Mount Field NP do národního parku z dlouhatánským názvem Cradle Mountain Lake St Clair National Park, který byl vzdálen asi 125 kilometrů.

Zvládnul jsem to na 4 stopy. V jednom úseku to šlo ztuha, neboť hustota provozu tu byla velmi řídká. Cestou jsme projížděli krásnou krajinou, kde spíše než lesy převažují pastviny. Také je tu hodně jezer a vodních elektráren. Veškerou spotřebu elektrické energie prý pokryje Tasmánie z vodních a větrných elektráren. Během stopu jsem se nabaštil černého rybízu (dlouho nikdo nestavěl a vedle byla plantáž, tak jsem prostě musel okoštovat) a viděl jsem z auta první dvě ježury.

První byla tedy mrtvá (přejetá), zato druhá byla velmi hbitá, neboť přímo před naším autem přebíhala silnici (a stihla to). To jsem seděl zrovna v nádherném Volvu, asi nejhezčím autě, které jsem zatím stopnul. Cradle Mountain Lake St Clair NP má dva vstupy – jeden je u Cradle Mountain a druhý (překvapivě) u jezera Lake St Clair. K tomu druhému jsem měl právě namířeno. Hodil jsem bágl do „úschovny“ a vyrazil jsem na krátkou procházku po parku.

Pěšina vedla přímo k jezeru Lake St Clair, kde je zátoka Platypus Bay. Lze tu občas zahlédnout ptakopyska, neměl jsem však na něj štěstí. Zato jsem zahlédnul opět jeho vejcorodou kolegyni, ježuru, a to dokonce dvakrát. Poprvé hrabala v křoví u cesty a podruhé zase u jednoho domku v kempu, kam jsem večer zašel dobít počítač.

Ježura australská (anglicky echidna, latinsky Tachyglossus aculeatus)

Biologicky řadí do třídy savci (Mammalia), neboť je teplokrevná a její mláďata sají mateřské mléko. Spolu s ptakopyskem se řadí do podtřídy vejcorodí (Prototheria), řádu prakořitní (Monotremata), zatímco drtivá většina ostatních savců spadá pod podtřídu živorodí (Theria). Ježura tedy nerodí živá mláďata, nýbrž klade vejce. Samice snese obvykle jedno, pouze zřídka dvě. Kromě Austrálie žijí ježury ještě na ostrově Nová Guinea (to je ovšem jiný druh – Zaglossus bruijni).

Ježura připomíná ježka, avšak její bodliny vyrůstají ze srsti. Pohybuje se asi stejnou rychlostí jako ježek a neuteče tedy daleko (a navíc se člověka moc nebojí), takže se mi jí nakonec podařilo vyfotit asi z půl metru. Nejzajímavější je na ježuře její velmi úzký dlouhý čenich, kterým neustále šmejdí a hrabe v zemi, kde hledá potravu. Trochu tím připomíná mravenečníka. Však se také živí především mravenci, termity a různým drobným hmyzem, který ze země vyhrabe.

Má k tomu velice dobře vyvinutý čich. Také nohy jsou lopatovité, evidentně dobře přizpůsobené k hrabání, a trochu připomínají ty krtčí. Ježury v Tasmánii se řadí do zvláštního poddruhu (Tachyglossus aculeatus setosus) a bývají obvykle trochu větší než ty na pevnině. Ježura australská dorůstá velikosti 35-53 centimetrů (zatímco ta novoguinejská až 75 cm).

   Dnešní noc jsem strávil mimo kemp – ve stanu, ve stejném křoví, ve kterém jsem ráno uložil krosnu.

Den hadů – pátek 4. února 2011

Dnes jsem vyrazil na trek v národním parku Cradle Mountain Lake St Clair NP. Čili tentokrát jsem se vydal do opravdové, „oficiální“ divočiny. Oficiální proto, jelikož zdejší národní park je, spolu s dalšími rezervacemi v západní části Tasmánie, zapsán už od roku 1982 na Seznamu světového dědictví UNESCO jako „Tasmanian Wilderness“. Ve skutečnosti má samozřejmě nejturističtější část  parku do opravdové divočiny hodně daleko. Cesty jsou dobře značené. Občas jsou tu chodníčky a můstky na místech, kde je po většinu roku vlhko. Zvolil jsem trasu, která vede od visitor centra na vrchol hory Mount Rufus (1,416 m.n.m.).

Podle ukazatelů trvá projití trasy sedm hodin a skutečně mi to také uvedenou dobu trvalo. Visitor centre se nachází kousek od břehu jezera Lake St Clair, které leží v nadmořské výšce 737 m.n.m. Celkové převýšení tedy není zrovna brutální a trasa není nijak extrémně náročná. Cestou jsem navštívil ještě jezero Shadow Lake. Ve spodní části vede cesta lesem a je celkem fádní a nezajímavá. Ve vrcholových partiích jsou ovšem sem tam docela hezké skály a pěkné výhledy na okolní hory.

Zase mi to tu připomnělo Krkonoše, i když zdejší hory jsou trochu rozeklanější a hlavně je v nich, na rozdíl od našich nejvyšších hor, mnoho malých jezer. Národní park není špatný, ale musím říct, že mě zaujal mnohem méně, než tři národní parky, které jsem již v Tasmánii navštívil dříve (Tasman NP, Freycinet NP, Mount Field NP). Obvykle se ovšem tvrdí, že druhá strana parku, kde se tyčí Cradle Mountain (1,545 m.n.m.), jeden z tasmánských symbolů, je o dost hezčí. Nevím, nebyl jsem, nedokážu posoudit.

   Počasí bylo dnes docela hezké a když je teplo, vylézají ven hadi. A tak jsem je během treku po cestě počítal. Nakonec jsem došel k číslu sedm. Čtyřikrát to byl tiger-snake, což je velký černý had, odhadem tak 1.5 metru dlouhý, a  třikrát nějaký malý, tak půlmetrový hádek. Na hady je třeba dávat bacha, neboť všichni tasmánští hadi jsou jedovatí.

O tiger-snakovi jsem se dokonce dočetl, že je „vysoce jedovatý“ a „nebezpečný“. Všichni ovšem přede mnou rychle „utíkali“ a nejevili známky agresivity, je ale třeba dávat pozor, kam člověk šlape, neboť hadi se rádi vyhřívají na zdejších kamenitých cestách. Zajímavé je, že včera jsem viděl čtyři ježury a hada ani jednoho, zatímco dnes bylo na cestách přímo přehadováno a po ježurách ani vidu, ani slechu. Také všichni klokani, kterých jsem v Mount Field NP viděl desítky, jako by se snad propadli do země.

   Kromě exotické fauny se bohužel v Austrálii daří i živočichům značně nezajímavým, leč o to nepříjemnějším a dotěrnějším. Mám na mysli mouchy, komáry, hovada a pijavice. Hlavně hovad tu létá spousty a nestačím je odhánět. Dokud člověk jde, je to v pohodě, ale jakmile se zastaví, hned se okolo něj shlukne celý roj těchhle prevítů. Nejvíc jich je v nízkých křovinách a jsou aktivní hlavně za hezkého počasí. Také na mě skočily asi tři pijavice. Ony opravdu jakoby skáčí, jsou někde v trávě a lup! – a už jsou třeba na vaší noze. Naštěstí jim pak docela trvá, než najdou vhodné místo a přisají se, takže pokud je zaregistrujete hned, stačíte je včas setřást. Pokud už se pijavice přisaje, odděluje se od pokožky velmi nesnadno.

   Ještě k počasí: poslední dny je hezky, ale rána jsou chladná. Ráno je mi i ve spacáku trochu zima. Přičítal jsem to své zimohřivosti, ale dnes jsem viděl oficiální naměřené teploty z dnešního dne. Ráno byly pouhé +4°C, což na to, že vrcholí australské léto, není nic moc teplota. Přes den pak byla nejvyšší teplota 20°C, což v praxi znamená, že když svítí sluníčko, je to na tričko, ale občas se zatáhne nebo začne foukat (hlavně nahoře na hřebeni). a to se pak větrovka velmi šikne. Platí tedy, že léto je v Tasmánii o něco chladnější než v Česku, a tady na horách obzvlášť. Holt to ještě není ta pravá Austrálie, kde panují v létě nesnesitelná vedra… Večer jsem strávil s počítačem u visitor centra a v kempu jsem dal dobít baterky do foťáku, snad je nikdo do rána neukradne.

Relaxace u jezera – sobota 5. února 2011

Dnešní den jsem pojal jako vyloženě odpočinkový. Ráno jsem stopnul jednoho Poláka a popojel jsem jen asi 25 kilometrů k jezeru Bradys Lake. Postavil jsem si tu stan u břehu a jen tak jsem se zde flákal, bloumal jsem po okolí a relaxoval. Odpoledne a večer navíc poprchávalo, a tak jsem zalezl do stanu. Tudíž se nestalo nic pozoruhodného, o čem bych vám mohl vyprávět. Za zmínku snad stojí jen fakt, že jsem viděl na silnici přejetého vombata, což je velký vačnatec velikosti menšího prasete.         

Zima na vysočině – neděle 6. února 2011

V noci lilo a ráno byla šílená zima. Dopoledne pak chvíli svítilo slunce a chvíli pršelo. Sbalil jsem stan a šel jsem pěšky asi šest kilometrů zpět na křižovatku, kde je odbočka na Bronte Park a Deloraine. Na této křižovatce jsem málem zmrznul! Stál jsem zde asi jedna a tři čtvrtě hodiny. Foukal studený jižní vítr a přesto že jsem na sebe navlékl prakticky všechno svoje oblečení (dlouhé kalhoty, tričko, košili, mikinu, větrovku, čepici a rukavice), stejně byla kosa. Že se budu klepat zimou v Austrálii, a to v létě, to jsem tedy fakt nečekal. Zdejší krajina je relativně plochá, avšak leží docela vysoko. A pokud foukne z jihu, tedy směrem od Antarktidy, výrazně se ochladí.

Jezero Bradys Lake leží v nadmořské výšce 651 m.n.m., na některých vzdálenějších vyšších kopcích však napadl sníh. Před smrtí z podchlazení mě zachránil chlapík, který mě ovšem odvezl jen čtyři kilometry do minivesničky jménem Bronte Park. Alespoň to tu tolik nefoukalo. Zde jsem pak konečně prolomil smůlu a po půlhodině jsem stopnul mladého kluka, který mě odvezl 95 kilometrů z Bronte Parku do městečka Deloraine. Cestou jsem projížděli krásnou, téměř liduprázdnou horskou krajinou, které dominuje veliké jezero Great Lake (nadmořská výška 1,034 m.n.m.).

Silnice, bohatě lemovaná mrtvolami přejetých klokanů, byla většinou asfaltová, v některých úsecích však asfalt chyběl. V jednom momentu se nám málem podařilo smáznout ze silnice jednoho debilního motocyklistu, který se v zatáčce otáčel na svého kolegu, přičemž si jaksi nestačil všimnout, že vjel na druhou stranu silnice. Bylo to o fous… V Deloraine jsem tvrdnul hodinu na nájezdu na dálnici směr Launceston, pak jsem ale měl štěstí a stopnul jsem dvě Francouzky, které jsem potkal již v hostelu v Hobartu a u jezera Lake St Clair.

Vida, společenská konverzace se občas vyplatí! Neboť obě dívky stopařům vůbec nezastavují, jen u mě jako u starého známého učinily výjimku. Holky si půjčily dodávku a jelikož jsou jenom dvě, mají tam docela luxus – dvě docela velké postele a spoustu místa. V Launcestonu bylo odpoledne velmi teplo a slunečno, neboť toto město už neleží na vysočině, ale značně níže. Noc ale byla opět chladná, a tak jsem ocenil, že v hostelu, kde jsem se ubytoval, mají mimo jiné malá pojízdná kamínka. Po několika dnech jsem se také dostal k internetu, a to opět v Mekáči.

Cestou z Mekáče jsem si zvesela vykračoval po ulici. Bylo asi 22:30, tma jako v pytli. Najedou hned vedle mě zastavilo na fleku policejní auto, z něj bleskově vyskočili dva policajti, namířili na mě dvě baterky a křikli něco jako: „Stůj, kdo jsi ?!“ V mé rozjitřené fantazii to ale spíš vypadalo, že řvou: „Hände hoch a ani  se nehni!“ Mám pocit, že měli připravené i kvéry. – „Já nic, já jdu jenom z Mekáče do hostelu  a jsem turista a neumím moc anglicky,“ blekotal jsem chabě a ruce jsem, jsa poučen z amerických filmů, dal pro jistotu nahoru, aby si nemysleli, že sahám po zbrani.

Policajti naštěstí hned řekli „sorry, mate“, přestali mi svítit baterkou do očí a odjeli. Pak na mě svítil ještě jeden policajt a ještě jedno policejní auto u mě zpomalilo, aby si mě strážci zákona bedlivě prohlédli. Asi honili nějakého zloděje, ale já jsem přece spořádaná osoba! J

   Ještě k té angličtině: australská angličtina je pro mě obvykle dost nesrozumitelná. Zvláště vesničané a farmáři mluví rychle a ještě k tomu huhlají, takže jim skoro nerozumím. Lepší je to s lidmi ve městech, kteří jsou víc zvyklí na cizince a vyslovují zřetelně. Místní pozdrav je něco jako „How are you going, mate?“ nebo jenom „Hi, mate“. Nejobvyklejší frází, kterou Australané používají, je „no worries“, doslova tedy „žádné strachy“. Což používají nejen jako konstatování, že všechno je v pohodě, ale i jako odpověď na poděkování (místo jinde obvyklého a možná trochu knižního „you are welcome“), čili volně přeloženo „není zač“.

Launceston – pondělí 7. února 2011

Launceston je druhé největší město Tasmánie. V Launcestonu žije asi 100,000 obyvatel. Ve dvou největších městech, Hobartu a Launcestonu, žije více než polovina tasmánské populace! Ve zbytku tohoto ostrova, který není o moc menší než Česká republika, pak žije roztroušeno zbývajících 200,000 obyvatel. Launceston leží na soutoku dvou řek – South Esk River a North Esk River. Jejich soutokem přímo ve městě vzniká řeka Tamar, která se pak za Launcestonem výrazně rozšiřuje.

   Upřímně řečeno, město samotné není v podstatě ničím zajímavé. Domy na hlavních třídách jsou vyzdobené, ale nějakou originální či mimořádně hezkou stavbu jsem tu neviděl. Nejhlavnější ulicí ve městě je Brisbane Street, která se v centru mění v jednom úseku na Mall, což je pěší zóna. Pěší zóna se vyznačuje zvýšenou koncentrací zevlujících teenagerů a různých podivných existencí, což celkově vede k dojmu, že se jedná o živou tepnu nebývalého významu. Stačí však zahnout o dvě ulice dál a je tu celkem mrtvo.

   Prakticky v centru leží City Park, ve které se nachází hlavní místní atrakce – opičí výběh. Vstupné zdarma. Ve výběhu se probíhají či polehávají japonští makakové. Občas si mezi sebou navzájem vybírají blechy z kožichu.

   Asi kilometr od centra můžete navštívit Cataract Gorge Reserve.  Tato soutěska zas tak moc soutěskovitě nepůsobí. Okolí řeky South Esk River lemují skály a podél vody se můžete projít po několika značených trasách, z nichž jedna vás dovede až k Duck Reach Power Station, což je pozůstatek bývalé vodní elektrárny, která dnes již nefunguje a stojí zde jako technická památka. Je to celkem hezká procházka, ovšem nečekejte od ní nic převratného. Docela pěkné jsou dva visuté mosty, které se pod vašimi kroky lehce houpou. Vyfotil jsem zde také svého druhého klokana. Fotka tedy nic moc, ale s klokany je potíž.

Takový klokan nepostojí. Není vyloženě plachý, ale než si našteluju foťák, hopsne o kus dál. U jezera Bradys jsem takhle jednoho klokana bezvýsledně pronásledoval asi půl kilometru, až se mi ztratil v lese. V Mount Field NP jsem sice viděl klokanů desítky, ale byli aktivní až za velkého šera, kdy prakticky nelze fotit. Zlatá ježura – tu jsem fotil ve dne, z půl metru a nikam neutekla J.

   V Lancestonu chci být ještě zítra a pozítří ráno odlétám do té pravé, kontinentální Austrálie, a to konkrétně do Melbourne. Co tam zažiju (jsem sám zvědav…), to si můžete přečíst v příštím díle.

Tasmánie II. – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč

   Autostop v Tasmánii: Autostop v Tasmánii byl vynikající, ještě asi o něco lepší než na Novém Zélandu. Jen jednou jsem stál na silnici jeden a tři čtvrtě hodiny, ale to byla spíše výjimka. Problém může nastat asi jen v místech s velmi nízkou hustotou provozu. Vzdálenosti v Tasmánii navíc nejsou velké a dálnic není mnoho. Tasmánie je prostě země pro stopování jako stvořená. Hodně často jsem stopoval cizince. Celkově bych tipnul poměr Australané versus cizinci tak 60:40 ve prospěch Australanů.

   Autobus Hobart – Granton: 21 kilometrů, 35 minut jízdy, 3.70 AUD. Použil jsem ho, abych se dostal z centra, jinak jsem samozřejmě jezdil stopem. Autobusy z Hobartu do všech směrů jezdí od pošty, která je přímo v centru. Lístky se kupují u řidiče.

   Letadlo Launceston (Tasmania) → Melbourne (Victoria): 60 minut letu, cena 53 AUD. Letenku jsem koupil 9 dní předem v Hobartu ve Flight centru, což je zřejmě monopolní prodejce letenek v Austrálii i na Novém Zélandu. Z Hobartu je stejný let o 10 AUD dražší. Letadlo vyjde levněji než loď.

    Mount Field National Park: Vstupné na osobu a den 12 AUD, dalších 24 AUD si připlatíte za auto. Vstup se platí se ve visitor centre. Opět jsem ušetřil a neplatil sem. Avizovaný systém kontrol placení je totiž takovýto: potvrzení o zaplacení necháte za stěračem auta. Nepředpokládá se totiž, že by sem někdo vyrazil bez auta. Jejich chyba J. Vedle visitor centra je pak kemp, kde se platí 10 AUD za osobu. Ráno po osmé hodině tam obíhá výběrčí a vybírá peníze, alternativní způsob je pak placení „obálkovou metodou“ –  peníze se zalepí do obálky a hodí do kaslíku. První noc jsem neplatil, druhou ano (zkásnul mě výběrčí). Kdo chce spát v kempu zadarmo, musí vstávat brzy. J

   Cradle Mountain Lake St Clair National Park: Vstupné je myslím stejné jako v Mount Field NP. Park má dva hlavní vchody a tudíž dvě visitor centra. Jeden vchod je u jezera St Clair (poblíž je vesnička jménem Derwent Bridge) a druhý na opačné straně parku v Cradle Valley. Mezi oběma těmito body pak vede Overland track, neslavnější několikadenní túra v Tasmánii. Nechal jsem si zajít chuť, protože jednak se za trek připlácí ještě nad rámec normálního vstupného do parku a pak mě hlavně odradila délka treku: 80 kilometrů… Visitor centre u Lake St Clair je otevřeno mezi 8⁰⁰-17⁰⁰.

   Ubytování – Launceston: Arthouse Backpacker Hostel – 21 AUD za noc v dormitory pro 8 osob, ve vlastním spacáku (za přikrývku se připlácí 2 AUD). V ceně je i káva, čaj a cukr v kuchyňce zdarma, naopak avizované wifi připojení zdarma nefungovalo. Příjemný menší hostel, doporučuji.

   Internet: Wifi připojení zdarma je k dispozici v některých hostelech. Pevné připojení v našem hostelu stojí 5 AUD na hodinu, což je standardní cena. Nejlepší volbou v Austrálii, stejně jako na Novém Zélandu, jsou restaurace McDonald’s, kde je wifi připojení téměř vždy zdarma. Připojení je střední kvality a je omezeno množstvím stažených dat. Pokud používáte internet pouze na maily, facebook či třeba zprávy z domova, můžete zde surfovat cca 1.5 – 2 hodiny.

   Alkohol: Alkohol se prodává ve specializovaných obchodech. Ceny destilátů jsem nezkoumal, ale nízké určitě nebudou. Pivo je extrémně drahé. Prodává se buď v lahvích o obsahu 375 ml nebo 750 ml. Malé láhve většinou nelze koupit samostatně, skoro vždy jsou v balení po šesti, stejně jako plechovky. Nejlevnější samostatnou velkou láhev (750 ml) piva jsem viděl za 5.20 AUD. Nejlevnější láhev vína o stejném obsahu (750 ml) stála 5.50 AUD, takže ač mám radši pivo, v Austrálii ho budu bojkotovat a raději si koupím občas víno. Víno je levnější, ale také žádná sláva. Když si vzpomenu na Francii, kde se dá koupit láhev už za 1.50 EUR… Také jsem tu nikde neviděl levné krabicové víno. V Austrálii se vyplatí být abstinentem! Uvedené ceny jsou z obchodu BWS (beer, wine, spirits) v Launcestonu.

 Fotoalbum – Napříč Tasmánií II.