Yogyakarta

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Indonésie je islámská země – žije zde nejvíce muslimů na světě. Z 225 milionů obyvatel se jich přibližně 200 milionů hlásí k islámu. Avšak narozdíl od  některých ortodoxních islámských zemí na Arabském poloostrově je Indonésie velice tolerantní země. Indonéská kultura – nebo možná lépe řečeno kultura javánská – je ve své podstatě muslimsko – hinduistická. Dřívější hinduisté přijali v minulosti islám, ale ponechali si řadu původních kulturních zvyků. Koneckonců ve státním znaku Indonésie je orel Garuda, známý z hinduistické mytologie. Na Jávě se ale můžete setkat i s křesťany a buddhisty.

Městem, kde se snad nejvíce prolínají tradice všech těchto velkých světových náboženství, je právě Yogyakarta (čti: Džogdžakarta) nebo zkráceně Yogya. Můžete se setkat i s jiným přepisem – Jogjakarta, což odpovídá novému indonéskému pravopisu. Ale místní dávají přednost starobylé verzi. V Yogye převažují jako všude na Jávě muslimové, ale v jejím okolí  najdete i monumentální hinduistické a buddhistické chrámy. Ve městě však nechybí ani křesťanské kostely, ani čínské konfuciánsko-taoisticko-buddhistické svatyně. A narozdíl od jiných oblastí světa zde spolu žijí příslušníci všech náboženství v harmonii a míru.

První dojem

     Do Yogyi jsem přiletěl indonéskou společností Garuda (ano, je pojmenována právě podle indonéského „státního“ orla) ze sousedního ostrova Bali. V informacích na letišti mi skvěle poradili, jak se dostat levně a rychle do centra. Ubytoval jsem se v místním turistickém ghettu na Jalan Sosrowijayan („jalan“ – čti džalan – znamená indonésky „ulice“) a vyrazil do města.

     Yogyakarta má kolem půl milionu obyvatel. Srdcem města je bulvár Jalan Malioboro, což je velmi rušná třída procházející středem města. Kromě čilého dopravního ruchu tu najdete i stovky malinkých krámků s jídlem, pouličních prodavačů a stánků se vším možným zbožím, ale i luxusní restaurace a obchody. Potkáte tu i poměrně dost turistů, protože město samotné i jeho okolí má cizincům co nabídnout. Je tu velice příjemně. Jediné, co občas trochu kazí celkový dojem, je všudypřítomná „batikářská mafie“. Yogya je centrem tradičního batikování textilu.

Toho ovšem zneužívají desítky mladíků a na ulicích pořád někdo otravuje, abychom si zrovna u jeho „známého“ prohlédli jeho zaručeně pravé batiky – „not buying, only looking“ – a hlavně ať si dáváme pozor na jiné „batikáře“ – ti nás určitě budou chtít ošidit a vůbec je to mafie…Takže jsem nakonec žádnou batikářskou dílnu nenavštívil, protože podobné přemlouvání mi fakt nesedí.

     Yogya byla nedávno postižena velkou katastrofou. Navštívil jsem jí v polovině srpna a stopy zemětřesení, které město zasáhlo v květnu (před třemi měsíci), byly stále patrné. Hned vedle hotelu, kde jsem bydlel, bylo malé prostranství, které pravděpodobně vzniklo po zhroucení několika budov. Mezi sutinami stály dva stany označené červeným křížem a červeným půlměsícem, v nichž přechodně žily postižené rodiny. Stopy zemětřesení byly vidět i na dalších obytných budovách, obchodních domech a bohužel i na historických památkách ve městě samotném i jeho okolí.

Sultánův palác (Kraton)

     Druhý den se vydávám do hlavní pamětihodnosti v Yogye, sultánova paláce (Kratonu). Ten leží na konci Jalan Malioboro a opravdu ho nelze přehlédnout. Před palácem na velkém prostranství zrovna probíhá veliká muslimská sešlost – několik set lidí opakuje jednoduché věty předříkávače sborově pořád dokola – rozeznal jsem slova „Alláh Akbar“ („Bůh je Velký“) a „lá illáha illá Alláh“ („není boha kromě Boha“). Tyto arabské výrazy zná důvěrně každý muslim v kterékoli islámské zemi na světě. Arabština je pro muslimy posvátným jazykem, protože v arabštině byl proroku Muhammadovi zjeven Korán, posvátná kniha muslimů. Proto se i v Indonésii učí všichni muslimové ve škole povinně arabštinu a indonéština přijala celou řadu arabských výrazů.

           I když je Indonésie již od vyhlášení nezávislosti v roce 1945 republikou, sídlí v Kratonu od nepaměti místní sultán. Je to osoba velice vážená a přímo posvátná. Celá historie sultánova rodu je vysvětlená v místním muzeu. Tak například v 50. letech byl sultán oficiálním hostem na československé spartakiádě, o čemž existuje v muzeu viditelný důkaz – je tu jeho odznak čestného hosta z této akce. Vedle řady jiných ocenění jsou tu vystaveny i sultánovy osobní věci a veliký obraz – sultánův portrét. Palác se skládá ze spousty menších budov, zahrad a pavilónků. Není to ovšem jen nějaké sterilní muzeum. Za zdmi paláce stále bydlí tisíce lidí – vojáci, stráže, služebnictvo.

     Hned vedle paláce se pak nachází Taman Sari („vodní palác“). Musela to být velká paráda, když byl v 18. století slavnostně otevřen. Pro tehdejšího sultána ho vyprojektoval portugalský architekt. Taman Sari, to byl půvabný letohrádek s jezírky, pavilónky a arkádami. Bohužel dnes je Taman Sari i Kraton ve velmi zanedbaném stavu. Evidentně scházejí prostředky na rekonstrukce a na každém kroku je vidět, že dobu největší slávy mají tyto stavby už dávno za sebou. A ještě ke všemu zemětřesení před třemi měsíci zde poničilo řadu staveb, zejména ve vodním paláci.

     Co se ovšem nemění, to jsou zdejší tradice. V sultánově paláci se v jednom z pavilónů koná tradiční taneční představení pro turisty, které rozhodně stojí za vidění. Jedná se o Rámájánský balet, vycházející z posvátného hinduistického eposu Rámájána. Co na tom, že dnes jsou téměř všichni Javánci muslimové? Tradice je tradice. Viděli jsme celkem tři tance: nejdřív samotného muže, pak ženu a pak čtyři ženy najednou. Pohyby tanečnic a tanečníků jsou velmi pomalé, záleží často i na pohybech pouhého obočí nebo změny úhlu pohledu.

Při tanci jsou účinkující doprovázeni početným gamelánovým orchestrem. Gamelánový orchestr sestává asi z dvaceti vesměs bicích nástrojů. Paličkami se hraje na různé kovové „poklice“ a další předměty. Spíše než klasické melodie vznikají zvonivé rytmy, na které se pak tančí. Gamelan vychází z hinduismu (nejvíc je rozšířen na hinduistickém Bali) a výroba gamelánových nástrojů je ceněné umění, předávané z jedné generace na druhou. Zejména ladění hotových nástrojů je celá věda.

Okolí Yogyakarty (Merapi, Borobudur a Prambanan)

     Merapi je třítisícová sopka kousek za Yogyakartou. Je to jedna z nejneklidnějších sopek světa. Asi půl roku před naším příjezdem do Indonésie zvýšila Merapi svoji aktivitu a odborníci se dohadovali, jestli výbuch hrozí nebo nehrozí. Erupce se nakonec nekonala, zato ale přišlo v květnu 2006 velké zemětřesení, pobořilo část města a vyžádalo si spoustu obětí na životech. V Indonésii neexistuje patrně žádné místo, kde by nehrozilo zemětřesení, sopečný výbuch nebo vlna tsunami. Indonésané však tuto skutečnost přijímají se stoickým klidem. Co by také měli dělat? Těžko se může všech 225 milionů obyvatel této čtvrté nejlidnatější země světa přestěhovat jinam. Ostatně takoví Filipínci nebo Japonci jsou na tom v tomto ohledu podobně.

     I když sopka Merapi výrazně převyšuje své okolí a tvoří výraznou dominantu celého kraje, není úplně snadné ji zahlédnout. Nad městem a okolím se pořád vznáší smog či opar. Sopka je vidět většinou brzy ráno, kdy je vzduch nejčistší. V době našeho pobytu se tvářila klidně a nenápadně.

     Kousek od Yogyakarty se také nachází dva asi největší a nejkrásnější chrámy v celé Indonésii. Dá se k nim dojet  místní dopravou, ale oba chrámy jsou každý na jinou stranu od města. Nejschůdnější cesta je zaplatit si výlet u některé ze zdejších nesčetných cestovek. Ušetříte čas i peníze, protože i když jsem zpočátku průvodce podezříval, že přehání, měl pravdu – pokud navštívíte obě památky s cestovkou ve stejný den, dostanete slevu na vstupném.

        První na řadě je Borobudur. Ráno v 5:15 vyrážíme bemem (dodávka či malý mikrobus) přímo od našeho hotelu v Yogyakartě. Na palubě je kromě mě ještě jeden Francouz, 2 Korejci, řidič a průvodce. Pokud neradi vstáváte brzy (já také…), zvyknete si. Jednak v Indonésii, vzhledem k tomu, že se nacházíte na rovníku, je vidět tak od šesti hodin ráno do šesti hodin do večera, takže pokud vstanete pozdě, tak den je hodně krátký, a jednak přes poledne je přece jenom docela vedro, takže spoustu přírodních i kulturních památek je nejlepší navštívit ráno, kdy je navíc nejčistší vzduch.

     Cestou jedeme kolem kouřící, ale klidné sopky Merapi. Po šesté hodině jsme u vstupu do Borobuduru a máme 2 hodiny rozchod. Borobudur je největší buddhistický chrám na světě, což je docela zajímavý fakt, uvědomíme-li si, že celá Jáva a valná část zbytku Indonésie je islámská. Před příchodem muslimů ale žili na Jávě hlavně hinduisté a buddhisté. Buddhistů dnes v Indonésii moc nenajdete. Nejvíc jich žije právě v okolí Borobuduru. Většina ostatních buddhistů v Indonésii jsou Číňané, kteří tvoří ve velkých městech malé, ale nepřehlédnutelné přistěhovalecké menšiny. Nejvíce Číňanů žije na Kalimantanu.

     Javánci zapomněli nejen na svoje původní náboženství, ale i na Borobudur. Byl objeven až v roce 1815, do té doby ležel zapomenutý v džungli, zarostlý bujnou tropickou vegetací. Rekonstrukcí ale prošel až ve 20. století a dílo se nakonec podařilo hlavně díky podpoře UNESCO. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1983.

     Borobudur („Chrám nesčetných Buddhů“) má tvar stupňovité pyramidy. Každá terasa či patro představuje stadium lidského života na cestě k dokonalosti. Pyramida je vyzdobena stovkami soch Buddhů i desítkami malých stúp a mnoha reliéfy, znázorňujících scény z Buddhova života i dění všedního dne. Vrchol 31 metrů vysoké pyramidy tvoří Velká stúpa, která symbolizuje nirvánu – konečné osvobození od strastí lidské existence, kdy se člověk konečně zbaví nekonečného koloběhu reinkarnací a dosáhne stavu věčné blaženosti.

     Chrám je trochu menší než jsem očekával, ale určitě stojí za návštěvu.Šestá hodina ranní, kdy jsme ho navštívili, je ideální – ještě tu přece jenom není tolik turistů, což se ale asi tak během jedné hodiny  změní a zástupy autobusů vyplivnou další a další návštěvníky.

     Po malinké snídani, která byla v ceně „zájezdu“, jsme vyrazili směr Prambanan. Cestou jsme se stavili ještě u jednoho malinkého buddhistického chrámu (nic moc) a navštívili stříbrotepeckou dílnu. Věci ze stříbra, které tu vyrábí, jsou celkem pěkné, ale co s tím, že? Cestovky na podobná místa rády vozí turisty, protože určitě dostanou provizi v případě, že turisté něco koupí. Ale k nákupu nás nikdo nenutil.

       Dalším hlavním cílem je Prambanan. Prambanan není jen jeden chrám, nýbrž komplex 18 hinduistických chrámů. Narozdíl třeba od Bali, kde je spousta menších hinduistických svatyní, je Prambanan opravdu monumentální. Zajímavé je, že Borobudur i Prambanan pocházejí zhruba ze stejného období – Borobudur byl postaven kolem roku 800 n.l., Prambanan kolem roku 900 n.l. Mě osobně se Prambanan líbil o trochu víc než Borobudur. Borobudur je ovšem celosvětově známější památka. Prohlídka vnitřků jednotlivých chrámů v Prambananu musí být také velice zajímavá. Bohužel dovnitř se zatím turisté nedostanou. Alespoň tomu tak bylo v době našeho pobytu, v srpnu 2006, protože nedávné zemětřesení (květen 2006) narušilo výrazným způsobem statiku budov. Takže chrámy jsou obestavěné lešením a turisté mohou obdivovat jednotlivé svatyně pouze zvenčí – dovnitř z bezpečnostních důvodů nemohou.

     V Borobuduru i Prambananu jsem si připadal jako celebrita. Ačkoliv jde o tak celosvětově známé památky, převažují mezi místními návštěvníky drtivě Indonésanky a Indonésané. Kupodivu  se se mnou chtělo několik skupinek indonéských turistů vyfotit. Musel jsem se několikrát usmívat do objektivů fotoaparátů spolu s místními. Tak takhle nějak se musí cítit David Beckham, když někam vyrazí mezi „prostý lid“! Nevím co by Indonésané dělali, kdyby se mezi nimi objevil Beckham skutečný….

     Zpět do Yogyi jsme se vrátili kolem 13:00. Zbytek dne jsem strávil zevlováním po městě, na internetu a vyjídáním restaurací, což byla zejména v druhé polovině indonéského pobytu moje oblíbená činnost. Druhého dne se opět přesouvám na letiště a pokračuji letadlem směr Jakarta. Poslední dva dny svého pobytu trávím v Jakartě. Byly to krásné dva měsíce a bude se mi po Indonésii stýskat. Indonésie na mě mocně zapůsobila. Určitě je to jedna z nejkrásnějších zemí světa a rozhodně nejzajímavější země, kterou jsem navštívil. Nádherné přírodní scenérie, monumentální památky, lidé mimořádně milí a příjemní, nízké ceny, příjemné klima – znáte nějaký lepší typ na příjemně strávenou dovolenou???

Praktické informace

(kursy v roce 2006:  1000 Rp (indonéských rupií)  =  2,50 Kč

1 USD = cca 9000 Rp, 1EUR = 11350 Rp)

Letenky:

 Denpasar (Bali) – Yogyakarta (Jáva) 284 000 Rp  (samotná letenka)

(společnost Garuda)                   +   30 000 Rp  (vnitrostátní letištní poplatek)

+15 000 Rp (taxi na letiště-z centra Kuty  na okraj, cca 3 kilometry)

Yogyakarta – Jakarta                     428 000 Rp (samotná letenka)

(společnost Wings)                       +  30 000 Rp (vnitrostátní letištní poplatek)

+    5 000 Rp (doprava z letiště do centra)

Doprava z letiště do centra Yogyakarty:  5000 Rp celkem – bemem (hromadným taxikem) za 3000 Rp do Mirotha Kampus, pak autobus číslo 4 na Jalan Malioboro (2000 Rp) – doprava je celkem rychlá, brát si taxík je zbytečné. Výborně mi co se týče dopravy poradili v informacích na letišti – jsou tam velice příjemní a ochotní.

Společnost Wings byla mnohem horší než Garuda, dali nám po cestě jen kelímek s vodou! A přitom byla letenka na mírně kratší vzdálenost dražší než s Garudou! Ale ceny letenek nemají žádnou logiku – bral jsem vždy nejlevnější, ale jednou může být nejlevnější za 250 000 Rp a jindy třeba za 700 000 Rp…

Yogya: sultánský palác (Kraton) – vstupné  12 500 Rp + 1000 Rp poplatek za focení. (místní neplatí nic a vy také nemusíte – palác lze obejít z druhé strany a vyhnout se placení). V ceně vstupného je i představení – Rámájánový tanec.

              internet – 2 500 Rp/hodina – nejlevnější v celé Indonésii! Sice byl dost pomalý, ale za tu cenu (nějakých 6 Kč na hodinu…), no neberte to.

Výlet s cestovkou (Borobudur + Prambanan) :                                230 000 Rp

V ceně je vstupné do Borobuduru a Prambananu (2×85 000 Rp), zbytek (60 000 Rp) je za mikrobus na celý den + malou snídani.  Průvodci z cestovky nelhali, z cestovkou máte opravdu slevu na vstupném, protože jinak byste platili 2x 99 000 Rp plné vstupné do obou památek (nebo 2x 11 USD). A 30 000 Rp za dopravu byste dali určitě také a navíc tady Vás všude dovezou. A to se vyplatí !!! Takže určitě jeďte s cestovkou.