Prázdniny v Římě

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Prázdniny v Římě

   Konečně jsem se dokopal k tomu, abych také někam vyrazil o jarních prázdninách. Jelikož týden času není zase tak moc, řekl jsem si, že navštívím Řím. Jednak jsem tam vždycky chtěl jet, pak mě drásalo, že jsem ještě nikdy nebyl ve Vatikánu. A hlavně mi to město každý vychvaloval, co je tam památek a že se mi tam bude líbit. A nebyl jsem věru zklamán! Řím je určitě jedno z nejkrásnějších měst na světě a tolik památek a historických míst není snad nikde jinde k vidění.

 

Pár slov o městě Řím

   Řím byl podle pověsti založen 21. dubna 753 př.n.l. Romulem a Remem, které, jak známo, odkojila Kapitolská vlčice. Romulus pak svého bratra v hádce zabil a město pojmenoval po sobě (Roma). Kdy a kým byl Řím založen ve skutečnosti, se ovšem neví. Zpočátku byl Řím ovládán sousedními Etrusky a byl královstvím, roku 510 př.n.l. byl ovšem poslední etruský král Tarquinius Superbus („Zpupný“) vyhnán a Řím se stal republikou. Od té doby moc Říma neustále rostla a z kdysi malého a bezvýznamného městského státu nakonec vyrostlo obrovské impérium. Na tehdejší poměry to byla přímo supervelmoc, která kontrolovala celé pobřeží Středozemního moře. Rozvoj hlavního města římské říše ovšem zpočátku poněkud pokulhával za obrovským rozmachem politickým.

Teprve za císaře Augusta (vládnul 27 př.n.l. – 14 n.l.) se stal Řím opravdu světovým velkoměstem. Augustus sám prohlásil, že na začátku své vlády převzal Město z cihel a zanechal po sobě Město z mramoru. Odhaduje se, že tehdy, na přelomu letopočtu, měl Řím kolem milionu obyvatel. Rovněž za dalších císařů Řím vzkvétal. Nejvíc asi za dynastie Flaviovců (69-96 n.l.), kteří nechali postavit Colosseum, obrovský amfiteátr pro 50000 diváků, který budí obdiv dodnes. Později ovšem následoval úpadek. Roku 395 n.l. byla římská říše rozdělena. V roce 410 vyplenili Řím Vizigóti a po nich, roku 455, ještě důkladněji Vandalové. Západořímská říše roku 476 n.l. zanikla. Tehdy už žilo v Římě pouhých 50000 lidí. Že se Řím nestal opět bezvýznamným městečkem, za to vděčí především přítomnosti papežů. Nástupci svatého Petra si toto město zvolili za své sídlo, protože zde byl svatý Petr ukřižován (asi v roce 67 př.n.l., během pronásledování křesťanů za císaře Nerona). Město bylo ve středověku významné i tím, že tu byli korunováni císaři Svaté říše římské, která ovšem se svou starověkou jmenovkyní měla víceméně společný jen název.

   Papežové sídlili v Římě téměř nepřetržitě. Pouze v letech 1309-1378 byli papežové donuceni Francií přesídlit do města Avignonu („Avignonské zajetí“). V té době dosáhnul Řím nejnižšího počtu obyvatel ve své historii – v roce 1347 zde žilo jen 17000 lidí, mnohem méně než v tehdejší Praze, která byla za vlády Karla IV. jedním z největších měst Evropy. Roku 1378 se sice Řím opět stal sídlem papeže, ovšem až do roku 1417 byli papežové nejdříve dva a později dokonce tři. Teprve roku 1417 se podařilo papežské schizma na kostnickém koncilu zdárně vyřešit a od té doby je papež opět pouze jeden a sídlí v Římě.

   To ovšem rozhodně neznamená, že by papežové měli od těch časů na růžích ustláno. V nepřehledné situaci v rozdrobené Itálii museli papežové vynaložit značné úsilí, aby Řím uchránili před vojsky různých dobyvatelů. Ne vždy se jim to podařilo. Tak například v roce 1527 vyplenily Řím jednotky římského císaře a španělského krále Karla V. Plenění, známé jako Sacco di Roma, trvalo celkem čtyři měsíce. Katolickým vojákům vůbec nevadilo, že loupí v papežově městě. Z 53000 obyvatel (jen tolik jich tehdy v Římě žilo) jich zemřelo v důsledku plenění a epidemií asi 20000. Další utekli z města a počet obyvatel se snížil na polovinu. Papež uprchnul do Andělského hradu. Byl sice záhy donucen se vzdát, ale nakonec se mu v listopadu 1527 podařilo uprchnout i s několika kardinály komínem!

   Do roku 1870 byla Itálie rozdrobena na mnoho států. Jedním z nejvýznamnějších a největších z nich byl Papežský stát. Roku 1870 ovšem město obsadila armáda znovusjednocené Itálie a Papežský stát zaniknul. Řím se teprve tehdy (roku 1871) stal s konečnou platností hlavním městem Itálie (prvním hlavním městem sjednocené Itálie byl nejdříve Turín a poté Florencie). Teprve poté začal počet obyvatel Říma opět výrazně stoupat. V roce 1871 zde žilo 240000 obyvatel, v roce 1900 už 600000. Papež sice v Římě sídlil dál, cítil se být ovšem „vatikánským vězněm“. Vztahy mezi papežem jako hlavou katolické církve a italským státem byly tehdy mimořádně špatné a papež dokonce ani neuznával existenci Itálie. Situace se zásadně změnila až v roce 1929, kdy Mussoliniho vláda uzavřela se Svatou stolicí tzv. lateránské dohody. Podstatou těchto smluv bylo vytvoření nezávislého státu Vatikán. Ten je dodnes nejmenším státem světa (rozloha 0.44 km²) a papež v něm vládne jako absolutní monarcha. Za Mussoliniho, v roce 1931, také Řím konečně znovu překročil hranici jednoho milionu obyvatel, tedy počtu, který měl předtím naposledy před 2000 lety, v dobách největšího rozkvětu římské říše.

   V roce 1943 obsadila Řím německá vojska, jelikož Itálie kapitulovala a přeběhla na stranu Spojenců, s čímž se ovšem Adolf Hitler nehodlal smířit. Město naštěstí vyšlo z války dobře a nebylo výrazně poničeno. V roce 1960 se v Římě konaly letní olympijské hry. Dnes má „Věčné město“ asi 2.8 milionu obyvatel. Je hlavním městem Itálie a katolické církve (Vatikán). Asi nejvýznamnější mezinárodní organizací, která sídlí v Římě, je FAO, Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization), která spadá pod OSN. Ročně zavítá do Říma 7-10 milionů turistů. Z nich zhruba polovina, tedy 4 miliony, navštíví Colosseum a Vatikánská muzea.

Pobyt v Římě – památky, památky, památky

   V Římě jsem strávil v únoru 2013 pět celých dní. Bylo to tak akorát. Všechny hlavní památky jsem navštívil během čtyř dní. Pátý den jsem se pak jen tak coural po městě a nasával atmosféru.

   Řím je úžasné město. Asi v žádném jiném městě jsem neviděl tolik památek a historických míst, jako zde. Doslova na každém kroku je nějaké zajímavé místo. Pokud máš na prohlídku Říma jen pár dní, nelze jinak, než soustředit se pouze na hlavní pamětihodnosti. Spoustu dalších pak člověk zahlédne jen tak mimochodem. Jdu například přes jedno náměstíčko a vidím docela veliký kostel. Kouknu do průvodce a hle, ten kostel byl založený ve 4. století! Je to vůbec možné? – říkám si. V Římě to možné je. U Tibery jsem narazil na krásný zachovalý most. Mrknu opět do průvodce, a co myslíte? Most je z 1. století před Kristem! Vždycky jsem si myslel, že v Praze je spousty kostelů a dalších významných staveb, ale v Římě je jich tak desetkrát tolik, a skoro všechny jsou hezčí, starší a větší než ty pražské. Úplná inflace památek. Je jich tu tolik, že o všech se v mém útlém průvodci ani nepíše. Jinak by ten průvodce byl velmi, velmi tlustou knihou, a kdo by se s ním pak tahal, že?

   Řím Prahu množstvím a stářím památek jednoznačně předčí. Jen jedna věc tu oproti Praze téměř schází, a tou je gotika. Tímto uměleckým slohem, vynalezeným kdesi na barbarském severu daleko za Alpami, národ Michelangela a Berniniho pohrdal, a proto na něj v Římě prakticky nenarazíte. Praha má také jednu jedinečnou věc, kterou snad nikde na světě nemají – katedrálu na kopci.

   V Římě je také nesčetné množství různých muzeí a galerií. Těm příliš neholduji, a tak jsem navštívil pouze jedno muzeum. Raději se procházím venku, fotím a obdivuji architekturu. V následujících odstavcích popíšu jen ta nejzajímavější místa. Nejdříve Ti musím, milý čtenáři, prozradit, které věci se mi v Římě líbily úplně nejvíc. O těch napíšu nejdřív, a pak se teprve zmíním o těch dalších.

Řím – highlights

 (řazeno abecedně)

1)Andělský most a Andělský hrad

2)Colosseum a Forum Romanum

3)chrám svatého Petra

4)ostrov Isola Tiberina a zdejší mosty

5)Pantheon

   Colosseum (italsky Colosseo). Kdo by ho neznal, že? Přestože Colosseum je vlastně pouhou ruinou, i když, pravda, hezky zachovalou a zrestaurovanou, pořád se jedná o stavbu vskutku kolosální. Je to asi největší artefakt, který nám po sobě staří Římané zanechali. Pohled na tuhle stavbu (a nejen na tuhle) mě jen utvrzuje v přesvědčení, že starověký Řím byl vrcholem lidských dějin. Colosseum bylo, jak známo, obrovskou arénou pro gladiátorské zápasy. Oficiální římský název této stavby byl  Amphitheatrum Flavium (Flaviovský amfiteátr), neboť na jeho stavbě se podíleli všichni tři císaři z dynastie Flaviovců – Vespasianus (vládl v letech 69-79 n.l.) a oba jeho synové, Titus (79-81) a Domitianus (81-96). Vešlo se sem 50000 diváků. Většinou tu bojovali gladiátoři na život a na smrt buď mezi sebou, nebo s divokými šelmami. Ale občas se tu konaly i tzv. naumachie, rekonstrukce námořních bitev. To pak bylo Colosseum naplněno vodou a jezdily po něm lodě. Když císař Traianus (98-117, za něj dosáhla římská říše největší rozlohy) oslavoval vítězství nad Dáky, uspořádal zde hry, kterých se zúčastnilo celkem 10000 gladiátorů a 11000 divokých zvířat. Tyto hry trvaly 123 dnů a proběhly v roce 107. Římané se tedy, pravda, uměli bavit. Zábava to byla sice krvavá, ale určitě to bylo zajímavější, než sledovat dnešní fotbalisty, kteří jsou kolikrát rádi, že dají za 90 minut jediný gól z rozhodčím vymyšlené penalty… Takové veliké hry stály obrovské peníze a šílenou sumu muselo stát i samotné vybudování tohoto amfiteátru. Je zajímavé, že ho začal stavět císař Vespasianus, který byl přitom známý škudlil. Nestyděl se dokonce vybírat i daň z veřejných záchodků, a když mu to jeho syn Titus vytýkal, odbyl ho větou: „Peníze nepáchnou“. Ale i tahle stará držgrešle nakonec uznala, že římský lid potřebuje především chléb a hry, a pustil se do díla. I samotný tvar Colossea je zajímavý. Je totiž eliptický. Rozměry stavby jsou 189 x 156 metrů, výška 48 metrů. Samotná aréna pak má tvar oválu o rozměrech 87 x 55 metru. Aby náhodou císařům, senátorům či dalším význačným hostům nebylo v létě vedro, dala se nad celou plochou roztáhnout veliká plachta.

   Dospělé vstupné do Colossea činí 12 EUR. Což mi přijde jako vstupné velmi rozumné. Protože vstupenka platí nejenom do Colossea, ale rovněž na Forum Romanum a vrch Palatin. Forum Romanum (italsky Foro Romano) bylo hlavní náměstí ve starověkém Římě. Bylo vybudováno mezi římskými pahorky Kapitolem a Palatinem na místě, které bylo původně bažinou, bylo však posléze vysušeno Etrusky důmyslně zbudovaným odvodňovacím kanálem, zvaným Cloaca Maxima. Tady se konaly triumfy římských vojevůdců, trhy, soudy, různé slavnosti i volby. Tohle byl ve starověku opravdový střed světa. Dnes se tu zachovaly převážně ruiny, ale i ty jsou stále impozantní. Hlavně zbytky Basiliky di Massenzio dávají tušit, jak velké a nádherné ty stavby musely být, když se tu skvěly v celé své nádheře. Forum a jeho bezprostřední okolí pak zdobí triumfální oblouky římských císařů: Konstantinův, Titův a oblouk Septimia Severa. V bezprostřední blízkosti Fora Romana se pak nacházejí menší, tzv. císařská fora, které zbudovali Caesar (i když ten se dnes ještě za císaře nepovažuje), Augustus, Vespasianus, Nerva, Traianus. Z císařských for se toho ovšem moc nezachovalo. Navíc leží prakticky celá pod úrovní zástavby a nemůžeš jít přímo dovnitř, můžeš je jen obdivovat seshora. Patrné jsou z nich v podstatě jen základy. Nejzajímavější z nich je určitě Traianovo forum, kde se zachoval Traianův sloup, oslavující vítězství tohoto císaře v daleké Dacii (dnes Rumunsko).

   Hned vedle Colossea a Fora Romana leží vrcholek Palatinus. Zde si římští císařové zřídili své císařské rezidence. Byly kdysi samozřejmě honosné a nádherné, a protože ležely na Palatinu, daly vzniknout slovu „palác“. Většinou se jedná o spíše nezajímavé ruiny, ovšem například zbytky Flaviovského paláce jsou poměrně velké.

   Další parádní stavbou starověkého Říma, která se zachovala až do dnešní doby, je Pantheon. Nechal ho postavit římský vojevůdce a politik Marcus Vipsanius Agrippa, zeť císaře Augusta, roku 27 př.n.l. Císař Hadrianus nechal tento Chrám všech bohů roku 123 př.n.l. přestavět. V 7. století n.l. pak byl chrám přetvořen papežem Bonifácem IV. na kostel. Je v něm mimo jiné pohřben malíř Raffael Santi a italský král Viktor Emanuel II., první král sjednocené Itálie. Udivující je však především samotná konstrukce stavby. Průčelí chrámu tvoří 16 velikých sloupů, monumentální je však především vnitřní prostor. Samotná křesťanská výzdoba chrámu je naprosto nezajímavá. Ale ta kupole, to je architektonický zázrak. Je největší na světě! Její rozpětí je 43.3 metru, je tedy větší než kupole chrámu svatého Petra (ta má „jen“ 42.6 metru). Uprostřed kupole, přímo nad Tvojí hlavou, se vznáší kulatý otvor, zvaný oculus (latinsky) či opaion (řecky). Tímto „oknem“ o průměru 9 metrů vniká do chrámu pruh světla. Vypadá to úžasně. Otvor má jedinou nevýhodu: není ničím zakryt, takže jím dovnitř normálně prší. Pantheon je hezký i zvenku, ale skutečně fascinující je právě pohled zevnitř, když stojíš pod velikou kupolí a díváš se směrem vzhůru. Chrám je fascinující kombinací monumentality (která však nepůsobí nabubřele) a úžasné jednoduchosti. V jednoduchosti je síla, musel jsem si pořád říkat, když jsem hleděl vzhůru na tu nádheru a nemohl se vynadívat. Pro mě osobně je Pantheon nejkrásnější římskou stavbou a nejvíc na mě zapůsobil.

   A když mluvím o Pantheonu, musím hned zmínit i druhý římský megachrám, chrám svatého Petra (San Pietro) ve Vatikánu. Byl postaven v letech 1506-1626. Architektonický plán této budovy zhotovil Donato Bramante, na jeho stavbě se ovšem významně podíleli i Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti a Gian Lorenzo Bernini. Rozpětí kupole chrámu svatého Petra, je tedy, pravda, krapet menší než u Pantheonu. Zato Ti visí opravdu hodně vysoko nad hlavou. Až donedávna byl chrám svatého Petra největším křesťanským kostelem na světě; teprve v roce 1989 ho překonala bazilika Notre-Dame de la Paix ve městě Yamoussoukro v africkém Pobřeží Slonoviny, která je vlastně kopií chrámu sv. Petra. Chrám svatého Petra ve Vatikánu je dlouhý 220 metrů a široký 150 metrů. Hlavně je ale neuvěřitelných 138 metrů vysoký. Některé gotické katedrály jsou samozřejmě ještě vyšší, jenže zatímco u nich se do této výše derou pouze špičky jejich věží, zde Ti v této neuvěřitelné výšce visí nad hlavou celá gigantická kupole. Div, že to ještě nikomu nespadlo na hlavu, říkáš si, když stojíš uvnitř. Nahoru na kupoli se dá i vystoupit. Tento výstup je zpoplatněn (5 EUR mi ale přijde jako rozumná cena), jinak do samotného chrámu je samozřejmě, jako do všech římských kostelů, vstup zdarma. Hlavně ale musíš vyjít celkem 622 schodů (počítal jsem je!), aby ses na tu kupoli vydrápal. Člověk by předpokládal, že v tak obrovské stavbě povedou nahoru široké pohodlné schody, ale kupodivu tomu tak není. Hodně tlustý člověk by se možná nahoru ani neprotáhnul. V horní části tvar chodby dokonce místy kopíruje kupoli a chodba je tudíž šikmá. Odměnou znavenému poutníkovi je ovšem nádherný pohled na Řím, zejména pak na krásné náměstí svatého Petra přímo pod Tebou. Podívat se můžeš i přímo do kupole chrámu zevnitř. Když shlížíš seshora na malinké postavičky návštěvníků chrámu, je to impozantní pohled, který je však velmi pokažen tím, že dovnitř se musíš dívat přes hustou mříž. Ani fotit se přes ní pořádně nedá.

   Samotný vnitřek chrámu je samozřejmě také nádherný. Jeho popisem Tě nebudu, krásná čtenářko, zatěžovat. Ostatně není asi moc důležité, komu jsou zasvěceny všechny ty sochy svatých. Důležitý je celkový dojem. A ten je monumentální. Zmíním jen tři objekty: přímo pod obrovskou kupolí se nachází hrob svatého Petra. Nad ním se tyčí velikánský baldachýn, který vytvořil Gian Lorenzo Bernini. Nejkrásnějším a nejobdivovanějším artefaktem chrámu je však bezesporu Michelangelova Pieta, nádherná socha, stojící hned vpravo těsně za vchodem do chrámu.

   Před chrámem svatého Petra se pak rozprostírá náměstí svatého Petra, jehož architektem byl geniální Gian Lorenzo Bernini. Náměstí má eliptický tvar a lemuje ho 284 sloupů. Uprostřed stojí 25.5 metrů vysoký egyptský obelisk. Na náměstí také mimo jiné leží pošta. Vatikán má vlastní poštu a vlastní poštovní známky, takže jsem neodolal a poslal pohled domů přímo ze středu křesťanského světa.

   Po návštěvě Chrámu se vydal do Vatikánských muzeí. Do těch se platí vstupné 16 EUR, což je docela nechutně hodně. Pravda, Vatikánská muzea jsou velikánská. Protože si těžko můžete všechny expozice byť jen projít, natož pak je ještě pořádně prohlédnout, vyplatí se vybrat si jen některé expozice. Zlatým hřebem muzeí je samozřejmě Sixtinská kaple. Zrovna těsně před tím, než jsem zavítal do Říma, odstoupil nečekaně papež Benedikt XVI. (v úřadu byl v letech 2005-2013). Tak tady se za pár dní bude volit papež, říkal jsem si. Hlavně se ale v Sixtinské kapli musíš dívat vzhůru, poněvadž zdejší malířská výzdoba je jedna z nejkrásnějších na světě. Veliký Michelangelo, který je možná víc známý jako sochař a architekt, se tu projevil i jako geniální malíř. Velký renesanční všeumělec tu na strop vymaloval řadu scén ze Starého zákona. Zvláště scény jako Stvoření člověka nebo Vyhnání z ráje jsou světoznámé. Michelangelo samozřejmě nenamaloval všechno sám; na výzdobě se podíleli i další veleslavní umělci, mimo jiné můj oblíbený Sandro Botticelli (jehož obraz Zrození Venuše je snad nejkrásnější, jaký kdy kdo namaloval – ten ovšem není k vidění v Římě, nýbrž ve Florencii). Jednu ze stěn Sixtinské kaple pak zdobí monumentální malba Posledního soudu. Tu namaloval rovněž Michelangelo. Pracoval na ní 7 let. Všechny malby vynikají krásně sytými barvami, neboť byly v 90. letech 20. století důkladně zrestaurovány. Výzdoba je to tedy velmi krásná. Ale vadilo mi, že v kapli se nesmí fotit. A je tu tma, malby (asi právě kvůli tomu, aby to lidé nefotili) nejsou řádně nasvíceny. A stráž pořád pokřikuje, aby lidé nefotili a byli zticha. Mezi těmi davy si to umělecké dílo nedokážu vychutnat, zvláště když se přitom musím pořád dívat vzhůru a přemýšlet, kterak ulovím nějaký ten pirátský záběr, aniž bych byl bdělou stráží zmerčen.

   Druhým zajímavým oddělením Vatikánských muzeí, které podle mého názoru snese srovnání se Sixtinskou kaplí, jsou Raffaelovy síně. Raffael Santi, další italský renesanční génius, tu především namaloval dvě nádherné fresky, zvané Athénská škola a Disputace o svátosti. Zvláště Athénská škola se mi moc líbila. Raffael tu nacpal do jednoho obrazu snad všechny významné starořecké filosofy a udělal to velmi působivým způsobem. Tyto fresky jsou fakt parádní a moc se mi líbily. Navíc u nich není takový nával jako v Sixtinské kapli a mohou se normálně fotit.

   Jinak mě ale Vatikánská muzea moc nebavila. Různých sálů a místností tu jsou kvanta, ale mě osobně prohlížet tisíce soch a obrazů a gobelínů a dalších exponátů moc nebaví. Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil, a ušetřil 16 EUR. Ale spousta lidí je Vatikánskými muzei nadšena. Záleží hlavně na tom, jestli jste „muzejní typy“. Já ne, raději se courám po městě venku a sem tam nakouknu do nějakého kostela apod.

   Co se mi naopak líbilo moc, to byl Andělský most a Andělský hrad. Pořád tvrdím, že v Praze máme nejhezčí starý most na světě. Ale ten Andělský mě skoro zviklal. Je možná ještě malinko hezčí než ten Karlův. Zdobí ho sochy andělů a lucerny. Ale není zdaleka tak dlouhý jako Karlův. Má ovšem rovněž svou osobitou atmosféru. Stejně jako v Praze, i v Římě stojí na Mostě různí umělci. Byl tu třeba kytarista, hrající na elektrickou kytaru, a před sebou měl ceduli: „Šetřím na stroj času. Až na něj našetřím, vrátím se do 50. let“. Jiný maník zase fantasticky bubnoval na prázdné barely, kastroly a plechovky, přičemž příspěvky od kolemjdoucích vymáhal nápisem: „Přispějte, abych si mohl koupit opravdové bicí“. O kus dál zase jeden „Ind“ držel v ruce tyč, na níž seděl jiný „Ind“ nehnutě snad několik hodin. Seděl jsem vedle nich na mostě asi hodinu (i když byl únor, svítilo zrovna sluníčko a na vyhřáté straně mostu bylo celkem příjemně) a občas na ně mrknul. Tohle by nezvládnul ani Schwarzenegger, říkal jsem si, v tom musí být nějaký trik. Taky že určitě byl, asi tam ten chlápek musel mít nějakou tyč. Jak to ovšem bylo ve skutečnosti, jsem se nedozvěděl, protože navečer přišel třetí chlápek a přehodil přes oba „fakíry“ velký černý pytel. Pod ním ti tři chlápci drahnou dobu něco kutili (zřejmě rozmontovávali tu konstrukci, která neměla být vidět). Po půl hodině z pod pytle vylezli tři normální osmahlí chlápci v džínách a odešli domů po svých.

   Stejně jako je Karlův most fascinují mimo jiné tím, že za ním se tyčí nádherné panorama Malé Strany a Hradčan, je pohled na Andělský most podobně nádherný díky tomu, že se za ním skví impozantní Andělský hrad. Tato budova byla původně Hadrianovým mauzoleem, které si velký římský císař nechal postavit ve 2. století n.l. Kromě samotného Hadriana (vládnul v letech 117-138 n.l.) tu byli pohřbeni i další římští císaři – Antoninus Pius, Lucius Verus, Marcus Aurelius, Commodus a Caracalla. Později bylo mauzoleum zásadně přestavěno a stavba sloužila především jako papežská pevnost. Svůj název získala tato stavba v roce 590, kdy se údajně papeži Řehoři I. zjevil na špičce hradu archanděl Michael, aby mu zvěstoval konec morové epidemie. Hrad využívali jako svoje útočiště papežové. Pro jejich bezpečí tu byla mimo jiné zřízena tajná úniková chodba, spojující hrad s chrámem svatého Petra. Ve středověku tu ovšem byla i mučírna a vězení, ve kterém byl mimo jiné vězněn „kacíř“ Giordano Bruno. Ostatně sousední Andělský most sloužil ve středověku i jako popraviště, které tak bylo celkem příhodně po ruce. Dnes je v Andělském hradě muzeum, jehož návštěvu (vstupné 8.50 EUR) jsem oželel. Prý je ale seshora krásný pohled na chrám svatého Petra, jehož kupole se tyčí poměrně nedaleko. Nejhezčí je však Andělský hrad v noci, jelikož je krásně nasvícen ze všech stran. Obešel jsem ho jednoho večera kolem dokola. Za hradem se rozkládá hezký park, v němž mají mimo jiné umělé kluziště přímo pod širým nebem. Ledová plocha působí v hlavním městě Itálie vskutku exotickým dojmem.

   Místem, které mě z celého Říma nejvíc příjemně překvapilo, byl ostrov Isola Tiberina (Tiberský ostrov). Není moc velký, jeho rozměry jsou jen 270 x 67 metrů. V roce 292 př. n. l. byl na ostrově vybudován chrám boha lékařství Aeskulapa, protože na nepřístupném ostrově mohli být nemocní drženi v karanténě. V roce 998 tu Ota III. nechal vystavět křesťanský kostel, který zasvětil svému příteli, svatému Vojtěchovi (Adalbertovi). Později byl však tento kostel přejmenován na kostel svatého Bartoloměje. Ostrov je s pevninou spojen dvěma krátkými, ale krásnými mosty. Fabriciův most spojuje ostrov s východním břehem Tiberu (kde leží centrum města), Cestiův most pak s břehem západním, na němž se rozkládá čtvrť Trastevere. Fabriciův most byl postaven v roce 62 př.n.l. (tedy rok poté, kdy byl konzulem Cicero) a zachoval se dodnes v původním stavu! A je, shodou okolností, dlouhý 62 metrů. Cestiův most byl postaven také v 1. století n.l., avšak v 19. století byl zbořen a nahrazen mostem novým, přičemž jen některé jeho části obsahují zbytky původního mostu. Samotný ostrov Isola Tiberina obejdete za chvíli. V době mého pobytu (únor) bylo v Tiberu docela dost vody. A evidentně té vody muselo být pár dní předtím ještě víc. Na kraji ostrova byly vrstvy bahna a na stromech visely cáry igelitu a další bordel, který sem naplavila rozvodněná řeka. První den, kdy jsem sem zavítal, bylo sluníčko a na vyhřáté dlažbě bylo docela příjemně a teplo. Ideální místo pro piknik, lenošení a nicnedělání.

   Na západním břehu Tiberu se rozkládá čtvrť Trastevere („Zátibeří“). Tahle čtvrť se mi moc líbila. Je taková poklidná. Typické jsou úzké stinné uličky, spousta kaváren, barů a malých obchůdků. Nikdo nikam nepospíchá. Na náměstí Piazza di San Cosimato se každý den ráno koná trh. Místní tu posedávají na lavičkách, děti si hrají v parku, místní dědulové popíjejí víno někde na chodníku, pohoda. Je tu úplně jiná atmosféra než v hektickém centru Říma na druhém břehu, kde jsou široké bulváry plné lidí a aut. I turistů je v Trastevere o poznání méně než v centru. Což ovšem neznamená, že by v Trastevere nebyly žádné památky. Je tu pár zajímavých kostelů, z nichž nejvíce se mi líbila nádherná románská bazilika Santa Maria in Trastevere (ze 4. století!), ve které jsou mj. nádherné mozaiky a krásný kazetový strop. Nejlepší je ale se v Trastevere jen tak flákat, nebo zasednout do nějaké místní kavárničky, dát si tam kafe a zákusek nebo pizzu, a jen tak pozorovat místní kolorit. Anebo si sednout někde na náměstí, popíjet třeba víno z nějakého místního supermarketu a spolu s vínkem nasávat i atmosféru této jedinečné čtvrti. Ze čtvrti Trastevere jsem vylezl nahoru na kopec Gianicolo, odkud je nádherný výhled na Řím.

   Z celé řady dalších římských památek se o těch dalších zmíním už jen telegraficky, protože tu nehodlám psát průvodce. Určitě zajdi, zvídavý čtenáři, na Španělské schody. Ty leží na stejnojmenném náměstí (Piazza di Spagna). Pod schody leží malá fontána, nad schody stojí kostel. Schody jsou v létě úplně obsypané turisty. Ke schodům jsem zavítal celkem třikrát. V únoru tu většinou není tolik lidí a dá se tu celkem bez potíží projít. Jen jednou tu bylo tolik lidí, že jsem se mezi nimi ani nepokoušel prodrat. Všichni ti lidé popíjeli pivo a neustále skandovali. Byli to totiž němečtí příznivci Borussie Mönchengladbach, kterých přijelo mnoho set a možná i několik tisíc jenom proto, aby od Lazia Řím utrpěli porážku 2:0 (v rámci Evropské ligy) a jeli zase domů.

   Řím je nejenom městem kostelů a římských ruin, ale také městem obelisků a fontán. Egyptských obelisků jsem viděl v Římě alespoň deset. Obelisk zdobí kdejaké náměstí. Už ve starověku nakradli Římané v Egyptě (od roku 30 př.n.l. byl Egypt římskou provincií) spoustu  těchto artefaktů, popsaných zhusta efektními hieroglyfy, a dovezli je do Věčného města, které zdobí dodnes. Stejně tak je Řím plný různých fontán, z nichž mnohé zhotovili géniové, jako byl třeba Gian Lorenzo Bernini. Zvláště v létě, kdy v Římě panují nemilosrdná vedra, musí být ty fontány velice příjemné. Nejslavnější fontánou je bezpochyby Fontana di Trevi, která je tak veliká, že spíše připomíná malý palác. Tuto fontánu zhotovil v roce 1732 Nicola Salvi na zakázku papeže Klimenta II. Fontána-palác je 26 metrů vysoká a 20 metrů široká. Okolo ní jsou neustále davy turistů. Hezká je večer, kdy je krásně nasvícená, ale jelikož tu mezi množstvím návštěvníků není k hnutí, moc dlouho jsem se tu nezdržoval.

   A ještě jsem navštívil: náměstíčko Campidoglio na vrchu Kapitol, kde dnes sídlí římský magistrát. Náměstí dominuje slavná jezdecká socha císaře Marka Aurelia, kterému sekundují dva kamenní bratři, Castor a Pollux. Hned vedle se tyčí Vittoriano, monumentální pomník, zasvěcený Viktoru Emanueli II., který se stal roku 1861 prvním králem sjednocené Itálie. Stavba je to zajímavá, monumentální, ovšem uprostřed vší té antické, renesanční a barokní nádhery působí trochu jako pěst na oko.

   Hezká jsou mnohá římská náměstí. Nejvíc se mi líbilo náměstí Piazza Navona s krásným kostelem a třemi fontánami. Určitě také nesmíte minout Piazza Bocca della Verita, na kterém se nachází jeden z turistických symbolů Říma, Ústa pravdy. Ta se nachází v podloubí zdejšího kostela. Legenda praví, že pokud strčíte ruku do kamenných úst zdejšího pohanského boha a zalžete, bůh vám ruku ukousne. Bohužel (či bohudík?) jsem to osobně nevyzkoušel, protože zrovna přede mnou přijel nějaký turistický zájezd a vytvořila se tu dlouhá fronta. Čínské turistky byly asi všechny velmi pravdomluvné, protože ruce jim evidentně všem zůstaly obě dvě… Jako příznivec především antické historie jsem musel vidět i Circus maximus. Zde se ve starověku jezdily závody koňských spřežení, kterým přihlíželo neuvěřitelných 300000 diváků. Ze závodiště se sice v podstatě nic nezachovalo, mmůžete však z mírně vyvýšeného valu zhlédnout alespoň oválný půdorys a udělat si tak představu, jak byla ta dráha dlouhá…

   V kostele Santa Maria della Vittoria je k vidění možná nejslavnější římská socha vůbec. Extáze svaté Terezy, další skvost od geniálního Gian Lorenza Berniniho, zobrazuje oficiálně svatou Terezu z Avily v mystickém vytržení. Ve skutečnosti však lze ve výrazu tváře svaté Terezy spatřit ženský orgasmus. Tomuto výkladu nahrává i andělíček, mířící na svatou Terezu šípem a usmívající se více než potutelně. Berninimu tento žertík kupodivu prošel, neboť ženský orgasmus je zázrakem, který zůstal drtivé většině prelátů navždy utajen víc než leckteré církevní tajemství.

   Tak. Tohle jsou tak ty nejzajímavější věci, které jsem spatřil v Římě. Další najdete na přiložených fotografiích. Samozřejmě jsem viděl mnoho dalších kostelů a fontán a obelisků a kdovíčeho ještě. Po Římě byste mohli chodit měsíc a pořád by bylo co objevovat. A to jsem ještě hodně věcí neviděl (Caracallovy lázně, starořímskou silnici Via Appia) nebo raději ani vidět nechtěl (bezpočet dalších muzeí a galerií).

Řím – postřehy a dojmy

   V tomto odstavci se s Tebou, milý čtenáři, tak nějak bez ladu a skladu podělím o svoje další dojmy a postřehy z Věčného města, co mě tak napadly. Další postřehy ryze praktického rázu najdete v praktických informacích níže.

      V Římě žijí Italové. A Italové jsou celkem milí. Často se usmívají, ne jako věčně zakabonění Češi. Prodavačka u pokladny v supermarketu se usmívá, a možná by se se mnou dala i do řeči, kdybych tedy uměl italsky. Všichni prodavači se usmívají. A dokonce jsem viděl i policistu, řídícího na rušné ulici dopravu, kterak se na řidiče a chodce usmíval. Neuvěřitelné! A také mě překvapilo, že hodně Italů, alespoň v centru Říma určitě, umí anglicky. A mluví anglicky velmi ochotně, čímž se dost liší například od Francouzů, kteří z nějakého záhadného důvodu stále ještě žijí v přesvědčení, že francouzština je světový jazyk číslo jedna… V Římě se také potlouká řada různých existencí, většinou tmavší barvy pleti. Někdy černoši, ale většinou asi Indové. Ti evidentně přežívají, jak se dá, prodávají různé cetky a suvenýry a květiny, ale třeba i oblečení a kabelky. Někdy na stánku, ale většinou jen tak na ulici, ilegálně. Stojí například i na Andělském mostě. Občas se stane, že jde nějaká kontrola či policie, a to pak všichni černí prodavači v mžiku zmizí, jako když do nich střelí. Přítomnost Indů se ovšem naopak velmi kladně projevuje v tom, že v Římě je hodně indických fastfoodů, kde dělají moc dobrá indická jídla, většinou na bázi kari. V bistrech také prodávají Turci a Arabové. Ale Indů je o dost víc…

   A italské jídlo je skvělé. Jedl jsem hlavně ve fastfoodech, a úplně nejvíc jsem si oblíbil pizzu, prodávanou na váhu. A zmrzlina je taky super. A jednou jsem si v jakémsi krámku dal i těstoviny. A hlavně je všude spousta fast foodů a barů a kavárniček a bister a všechna jsou plná. Italové tam chodí nejenom na oběd, ale evidentně velice často i na snídani, mnohem víc než u nás. A zase se na Tebe všichni v těch bistrech usmívají a vypadají, jako že mají hroznou radost, že právě Tobě prodali zákusek a kafe nebo kousek pizzy. V bistrech je rušno a mísí se tu libozvučná italština (kterou bohužel nevládnu ani zbla) s angličtinou turistů.

   A v Římě jsem také potkal amerického herce Richarda Gera. Šel jsem kolem nějakého hotelu a před ním čekala hrozná spousta lidí. Byla zrovna italská premiéra nějakého jeho filmu. Postávala tam spousta fotografů a novinářů a dalších celebrit a herců a hereček, ale ti nikoho nezajímali, všichni vyhlíželi jen Richarda. Pak konečně veliký Richard přijel ve veliké limuzíně. A i když ho jako herce nijak zvlášť nežeru, tak musím říct, že působil velmi sympaticky a profesionálně. Pořád se usmíval na celé kolo a dával autogramy a fotil se s rozesmátými italskými fanynkami a pak přešel k další skupince a ještě k další a i se španělskými turisty se vyfotil. A druhý den se na mě smál znovu z titulní strany všech italských novin…

   Pro Řím jsou typická malinká autíčka. Asi nejběžnější auto v Římě není kupodivu nějaký Fiat, nýbrž malé dvoumístné autíčko Smart. V centru Říma je evidentně hodně málo místa na parkování, tak asi proto si hodně lidí pořizuje tahle mikroauta. Občas nějaký Smart parkuje mezi ostatními podélně zaparkovanými auty kolmo, na štorc, a krásně se tam vejde. A vedle Smartů tu jezdí i hodně malinkých dvoumístných Citroenů a Toyot a dalších pidivozítek, na které u nás narazíte jen zřídkakdy…

   Vstup do všech italských kostelů je zdarma! Bez výjimky! A otevřené jsou snad úplně všechny, akorát Tě tam coby turistu nepustí v poledne, kdy mají pauzu, a během mší. A také Tě tam většinou nepustí v kraťasech a holky v minisukni či tílku. Neboť náboženství se v Itálii bere velmi vážně. Všechny kostely jsou nádherně vyzdobené. V mnoha kostelích mají velevzácná umělecká díla, jako třeba Berniniho sochy nebo Caravaggiovy obrazy. Ty jsou ovšem obvykle umístěné v nějakém tmavém výklenku a často je u nich automat na světlo. Hodíte tam jedno euro a reflektor se rozsvítí (na pouhou jednu minutu ovšem!) a osvětlí daný objekt. Tím si církev tedy zase trochu přivydělá.

   Řím je určitě jedno z nejkrásnějších měst na světě. Asi bych ho v mém soukromém žebříčku zařadil na 3. místo, za Istanbul a Rio de Janeiro, před Prahu a Benátky. V Římě se navíc poměrně snadno orientuje. Je tu také znatelně levněji než třeba v Paříži. To se týká zejména ubytování. A k tomu dobré italské jídlo a milí místní obyvatelé. Řím je prostě fajn.

Řím – praktické informace

Orientační kurs v únoru 2013: 1 EUR = 26 Kč

   V Římě jsem byl v únoru, což je asi nejlepší měsíc ze všech, co se týče cen, neboť je to zcela mimo sezónu. Ceny letenek a ubytování budou v hlavní sezóně (letní prázdniny, Vánoce) jistě daleko vyšší.

   Letenka: koupil jsem ji přes internet dva měsíce před odletem. Se všemi poplatky vyšla zpáteční letenka na 3718 Kč. Letěli jsme Boeingem 737-700 společnosti SmartWings, což je česká nízkorozpočtovka. Na palubě je tedy občerstvení pouze za poplatek. Byl jsem spokojen, pouze drobná komplikace nastala v tom, že mi přerezervovali datum odletu z Prahy o jeden den – původně jsem měl letět v sobotu, ale odletěl jsem až v neděli. A zpátky jsme měli dvě hodiny zpoždění, protože v Praze na letišti Václava Havla zuřila sněhová vánice.

   Ubytování: to jsem si našel na serveru hostelworld.com. Vybral jsem si hostel Yellow (adresa: Via Palestro 44). Ten byl neuvěřitelně levný, stál mě nakonec jen 12.40 EUR na noc, a to ještě započítávám i 2 EUR na noc, které si sebere město Řím (městská daň). Pro srovnání: v Paříži jsem platil v létě 2013 26.90 EUR na noc, taktéž v nejlevnějším možném hostelu. Cena 12.40 EUR je průměrná – všední dny jsou levnější, víkendové noclehy (z pátku na sobotu a ze soboty na neděli) naopak výrazně dražší. Celkem jsem v hostelu strávil 6 nocí. Spal jsem v dormitory (společné noclehárně) pro 6 osob. Spolubydlící byli celkem příjemní. Snídaně nebyla v ceně. Dole v hostelu je živý bar, který jsem nenavštěvoval, neboť ceny piva v hospodě jsou pro našince pořád poněkud nepříznivé. V hostelu je wifi zdarma a k dispozici je i jeden pevný počítač (rovněž zdarma) s internetem u recepce. Za největší klad hostelu pokládám, kromě super ceny, jeho polohu. Leží asi 5 minut chůze od nádraží Termini, což je centrální uzlový bod pro římskou dopravu. Přímo na Termini navíc jezdí autobusy z letiště.

   Doprava z letiště a na letiště: z letiště Fiumicino jezdí na nádraží Termini hodně předražený vlak (stojí tuším 15 EUR). Daleko levnější a prakticky stejně rychlé jsou shuttle busy. Z letiště Fiumicino (oficiálně se toto letiště jmenuje Leonardo da Vinci, ale tento název Italové skoro nepoužívají) jede bus do centra asi 45 minut a stojí 4-5 EUR. Na letišti jsem si koupil jízdenku za 5 EUR v kiosku, zpět na letiště jsem platil přímo u průvodčího a stálo to 4 EUR. Stejná jízdenka v hostelu stála 6 EUR. Čili distributoři si připočtou 1-2 EUR. Jezdí autobusy několika společností, intervaly jsou cca 30 minut. Velmi pohodlná, rychlá a relativně levná doprava. Úplně stejné spojení funguje i na druhé římské letiště, Ciampino. Z obou letišť jedou prakticky všechny busy na nádraží Termini a některé navíc i k náměstí svatého Petra.

   Doprava po Římě: po Římě jsem chodil hlavně pěšky. Občas jsem využil metro. Jedna jízda metrem stojí 1.50 EUR. Římské metro vypadá o trochu hůř než pražské a má pouze dvě trasy. Proto se do některých míst metrem nedostanete a musíte po svých. Využít můžete i tramvaje a autobusy. Cena je stejná (1.50 EUR za jednu jízdu). Denní jízdenka na MHD stojí 6 EUR.

   Jídlo: ceny v supermarketech jsou o něco vyšší než u nás. Kromě supermarketů jsem chodil do fast foodů, kde jsou ceny přijatelné. Do klasických restaurací jsem nezavítal, je to drahé a nerad čekám. Co se týče fastfoodů, dají se rozdělit na tři druhy: 1)McDonald’s a spol. (např. Burger King). V Burger Kingu jsem za menu platil 7.20 EUR. 2)Muslimská bistra. Zde dělají hlavně jídla indická (kari a spol.), turecká a arabská (kebab). Za kebab na talíři (nakrájený kebab, pár hranolek, salát, chléb) jsem platil 5 EUR a přejedl jsem se, klasický kebab (v placce) stál 3.50 EUR. Za jídlo (kari s rýží) jsem platil kolem 7 EUR. Muslimských podniků je hlavně kolem nádraží Termini spousty. Naopak jsem prakticky nikde neviděl levné čínské restaurace. Proč je v Římě tolik Indů a tak málo Číňanů, je pro mě záhadou. 3)Italské podniky. V Římě je spousty bister, kde prodávají pizzu. Velmi často ji prodávají na váhu. Typická cena je kolem 1.30 EUR za 100 gramů. Obyčejně jsem si dával tak tři kousky pizzy a platil jsem kolem 5 EUR. Porce byla středně velká a bylo to vždy vynikající, holt prostě italská pizza je skvělá. V Římě také na každém rohu prodávají kafe, zákusky a panini – obložené housky. Ty stojí kolem 2.50 EUR – 4 EUR a jsou výborné. Často Vám housku ohřejí i v jakémsi toustovači. Všechny tyto podniky nesou různé názvy. Často se to jmenuje „bar“. Většinou je tu nějaký pultík či pár stolků a židliček, kam si můžete sednout, platí se u pultu a je to bez obsluhy. Italská zmrzlina je docela drahá, ale vynikající, tu také musíte ochutnat. Italské fast foody jsou jedny z nejlepších a pokud máte rádi pizzu, budete se tu cítit jako v sedmém nebi.

   Vstupy: Vstupné jsem platil jen dvakrát. Poprvé 12 EUR za vstup do Colossea. Vstupenka zároveň platí pro Colosseum, Forum Romanum i pahorek Palatin. Za tu cenu se vstupenka bohatě vyplatí, antický Řím je parádní. Naopak vstupenka do Vatikánských muzeí (16 EUR) mě přišla nehorázně drahá. Expozice jsou samozřejmě obrovské, ale stejně. Navíc muzea mě moc nebavila, nejsem muzejní typ. Pro mě osobně vyhozené peníze, ale řada jiných návštěvníků je naopak muzeem nadšena. Mládež ze zemí EU má všude slevu, a pokud jste učitelé, vezměte si ITIC, jsou na něj také zajímavé slevy. Za zmínku (a velkou pochvalu) stojí fakt, že vstupné do všech římských kostelů je bez výjimky zdarma! Týká se to i takových perel jako je chrám svatého Petra či Pantheon, který je dnes rovněž katolickým kostelem. Nedá mi to, abych to neporovnal s některými pražskými kostely, kam naše „nezištná“ církev vybírá vstupné (třeba do chrámu svatého Mikuláše), nebo jsou tyto kostely pro veřejnost rovnou zavřené. V Římě se platí vstupné akorát do krypty, kostelní věže apod., nikdy však ne za pouhý vstup do chrámu.