Masai Mara – Ráj zvířat

Až pojedete do Keni, nemůžete v žádném případě vynechat Národní rezervaci Masai Mara. Tedy pokud Vás alespoň trochu zajímá safari a nechcete se třeba 14 dní pouze válet na pláži někde u Malindi. Protože Masai Mara, to je jeden z přírodních divů světa.

Národní rezervace Masai Mara

Pravda, těch přírodních divů světa je v Africe víc – třeba národní parky Serengeti a Ngorongoro v Tanzanii nebo NP Kruger v Jižní Africe. Z afrických zemí jsme ovšem nejdéle pobývali v Keni, takže jsme se chtěli mrknout právě do Masai Mary.

Proč? Protože v Masai Maře můžete vidět něco, co nikde jinde neuvidíte – největší migraci kopytníků na světě. Každým rokem v létě, přibližně v červenci a v srpnu, se miliony kopytníků přesouvají z NP Serengeti (Tanzanie) do NR Masai Mara (Keňa). Když vypasou svoji potravu v Serengeti, přesouvají se pakoně, mnoho dalších druhů antilop a zebry do severnější Masai Mary, kde je právě šťavnatá pastva.

Spolu s kopytníky se přesouvají i žirafy, sloni a samozřejmě predátoři – lvi, levharti, gepardi, hyeny – a také supi, čápi marabu a další mrchožrouti. V Masai Maře žije i hodně nosorožců a buvolů, zahlédnout můžete i krokodýly a pštrosy. Zkrátka tu můžete vidět snad všechna „klasická“ zvířata afrických savan. A o našich prázdninách (červenec, srpen) jich pravděpodobně nikde jinde na světě neuvidíte víc než v Masai Maře.

Masai Mara není přímo národní park, jak se často nesprávně tvrdí v různých příručkách, nýbrž národní rezervace. Ne že by v tom byl tedy nějaký velký rozdíl – vstupné je stejně vysoké a stupeň ochrany zvířat je rovněž stejný. Pouze národní parky jsou spravovány orgány celostátními (konkrétně Keňským úřadem pro ochranu životního prostředí), kdežto národní rezervace orgány regionálními.

Jak vznikl název Masai Mara

Název Masai Mara v sobě spojuje jméno řeky (Mara) s názvem národa (Masajové). Řeka Mara teče kus po hranici rezervace, aby se pak stočila směrem na území Tanzanie, do Národního parku Serengeti. Vlévá se nakonec do Viktoriina jezera. NP Serengeti a NR Masai Mara jsou dvě chráněná území . Serengeti je v Tanzanii a Masai Mara v Keni. Serengeti je známější a podstatně větší, jinak ale mezi oběma rezervacemi není prakticky žádný rozdíl. Kterou z nich je lepší navštívit, to právě záleží  na ročním období. V létě je atraktivnější Masai Mara, protože většina migrující zvěře se přesouvá ze Serengeti sem. Naopak, pokud sem pojedete třeba v říjnu, přesouvají se zvířata zase zvolna opačným směrem a je lepší se vydat do Serengeti.

NP Masai Mara má rozlohu 1,510 km². Přestože vstupné do rezervace je dost vysoké (asi 40 USD za den jen za vstup do rezervace! – možná už je ale ještě vyšší), Masai Maru zaplavují kvanta turistů, a to pochopitelně zejména v období migrace. Větší koncentrace turistů je na východní straně rezervace, kde jsou mnohem lepší cesty. Zvířat je naopak více spíše v západní části, která je více bažinatá. Zde leží Sirijský sráz (též Esoit Oloololo Escarpment), poměrně příkrá skalní překážka, která odděluje NP Masai Mara od Sirijské náhorní plošiny.

Masajové

Druhá část názvu rezervace je odvozena od kmene Masajů. Masajové sice nejsou nejpočetnějším keňským kmenem, jsou však patrně kmenem nejznámějším. Tento národ kdysi přišel do Keni odněkud z území dnešního Súdánu. Dnes žijí hlavně na území států Keňa, Tanzanie a Uganda. Masajové mají vlastní náboženství – věří v jediného dobrotivého boha, kterého nazývají Engai. Sami sebe považují za vyvolený národ boží.

Masajové jsou bojový národ…

Masajové byli vždycky velice bojovní a kladli velice houževnatý odpor i Britům. Na konci 19. století však Masaje postihlo několik pohrom. Jejich dobytek postihl dobytčí mor, samy Masaje decimovaly neštovice, cholera a hladomory. A ještě ke všemu došlo mezi Masaji k „občanské válce“ mezi kmenovými svazy Ilmasajů a Iloikopů. Všechny tyto tragédie způsobily, že počet Masajů se snížil zhruba na polovinu a Masajové přišli o téměř všechen dobytek. To vše nakonec vedlo  tomu, že Britům se podařilo odpor Masajů zlomit.

Masajové vadili kolonizátorům především tím, že obývali okolí strategické železnice, kterou Britové postavili z Mombasy do Kampaly a na níž vyrostlo mimo jiné pozdější hlavní město Keni Nairobi. A také obývali úrodnou půdu, kterou si bílí osadníci chtěli zabrat pro sebe. Osud Masajů tak byl nakonec velmi podobný osudu severoamerických Indiánů.

Byli vyhnáni ze svých domovů a násilně vysídleni do rezervací. Jednou z nich byla i Masai Mara. Ani zde však nemohou dnes Masajové žít úplně po svém, protože jejich způsob obživy není příliš slučitelný s ochranou přírody.

…a pastevci

Masajové jsou totiž především pastevci. Vždy opovrhovali obděláváním půdy i jakýmkoliv pozemkovým majetkem. Pro Masaje veškeré myslitelné bohatství představuje především dobytek. Čím větší stádo, tím větší bohatství. A naopak – Masaj bez dobytka je společenská nula. Dospělý Masaj je především pastevec. A také válečník! Kolem 14. roku věku se z chlapce stává el-moran (válečník). Musí podstoupit rituální obřízku a pak odchází na dobytkářskou farmu, aby žil 8 let o samotě. Moranové si barví vlasy načerveno. Teprve později si Masaj najde manželku a může se vrátit zpět do vesnice.

Rituální obřízka se bohužel provádí také u žen, v tomto případě se však (na rozdíl od mužů) jedná o zmrzačení ženských pohlavních orgánů. Toto barbarství (nerad bych byl obviněn z kulturního rasismu, ale jinak se to nedá nazvat) je nejenom nedůstojné a zavrženíhodné, ale navíc působí ženám závažné zdravotní komplikace – různé infekce, silná krvácení, chronické bolesti doprovázející pohlavní styk. Obřízka (a to i mužská) pak v Africe přispívá k šíření viru HIV, protože se z rituálních důvodů často provádí hromadně stejným nástrojem, což je v zemích, kde má AIDS velká část obyvatelstva, praktika doslova smrtící. Ženská obřízka je v Keni zákonem zakázána, přesto je však stále ve velké míře prováděna.

Živočišná potrava tvoří základ stravy Masajů

Masajové se živí především živočišnou potravou, jsou tedy jacísi antivegetariáni. Konzumují hlavně mléko, často smíchané s krví. Hovězí krev někdy Masajové pijí i samotnou. Ta se získá tak, že se krávě otevře žíla na krku. Každá kráva tak dává Masajům nejen mléko, nýbrž i několik litrů krve měsíčně. Masajové tedy „dojí“ i býky – když nemohou dát mléko, dávají alespoň krev. Vzniklá směs mléka a krve se pak buď rovnou vypije, nebo se ještě mléko nechá zkvasit a teprve pak se smíchá s krví, kravskou močí a popelem. Tento nápoj, mursik, vzhledem ke svému složení asi v Evropě nikdy neprorazí, prý však spolehlivě snižuje hladinu cholesterolu v krvi.

Maso konzumují ovšem Masajové poměrně málo, na to je jejich dobytek příliš cenný. V poslední době se Masajům a jejich stádům velice daří, což ovšem ohrožuje zdejší přírodu. Stáda masajského dobytka vypásají velké plochy savany a nezbude tak tolik potravy pro divokou zvěř. Navíc při nadměrném spásání hrozí, že se zdejší krajina postupně změní v neúrodnou polopoušť. Masajská stáda pronikají i do rezervací, které většinou nejsou oploceny. Tento problém (stáda masajského dobytka versus ochrana přírody) je opravdu obtížně řešitelný, protože těžko můžete domorodcům upřít právo na jejich tradiční obživu.

Otravný prodej suvenýrů

Mnoho Masajů žije i dnes tradičním způsobem, stále více jich však žije z turistiky. Prodávají suvenýry návštěvníkům nejen v okolí Masai Mary a dalších rezervací, ale doslova po celé Keni. Masaje najdete i v přímořských letoviscích, kde pořádají pro plážové povaleče taneční představení a samozřejmě se také snaží udat svoje výrobky. Masajové jsou bohužel často velmi vlezlí a suvenýry se snaží turistům vnutit někdy až agresivním způsobem. Často mají v ruce oštěp nebo alespoň dřevěnou palici, čímž budí oprávněný respekt.

Masaje, alespoň muže, poznáte vždy na první pohled. Masajové jsou trochu světlejší než ostatní černí obyvatelé Keni, což napovídá, že v jejich žilách koluje i jiná než černošská krev. Jsou dosti vysocí a chodí velice pestře oblékaní. Typickým masajským oděvem je jakási pestrobarevná deka, kterou nosí především muži. Masajové jsou velice hezcí lidé a jejich vzhled působí důstojným a hrdým dojmem. Bohužel jejich chování není ani zdaleka ve všech případech důstojné a stále více Masajů zjišťuje, že vytáhnout peníze z bílého turisty je mnohem snazší způsob obživy než celý rok táhnout se stády dobytka africkou savanou.

Hurá na safari!

Aneb hurá na výlet! Neboť svahilské slovo safari znamená vlastně cestu nebo výlet. A výlet do Masai Mary jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Proto jsme si v Nairobi koupili čtyřdenní safari do NR Masai Mara a NP Nakuru. Po obejití několika cestovních kanceláří a odehnání desítek nairobských nadhaněčů, kteří se Vás snaží zatáhnou do cestovních agentur organizujících safari (mají samozřejmě z prodaných zájezdů provizi), jsme nakonec vsadili na nabídku hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni.

A myslím, že jsme udělali dobře. Batohy a další věci jsme nechali v hotelové úschovně, auto nás vyzvedlo ráno v hotelu a na stejné místo zase přivezlo a měli jsme tu i zamluven nocleh po návratu, takže to bylo organizačně nejjednodušší.

Safari – den první

Vyrážíme ráno kolem desáté hodiny od nás z hotelu. Velké bágly si necháváme v hotelové úschovně a s sebou si bereme jen pár nejnutnějších věcí. Jídlo je v ceně zájezdu, vodu jsme si ráno koupili vlastní. Cesta do rezervace Masai Mara trvá asi 6.5 hodiny, včetně oběda po cestě (v ceně výletu). Do kempu před vjezdem do rezervace přijíždíme asi v půl páté odpoledne, necháváme tu věci ve stanu (bydlí se v napevno postavených stanech, jako na pionýrském táboře!) a hned vyrážíme na náš první game drive (vyjížďku do parku).

V autě nás jede pět Čechů, ve vedlejším, spřáteleném vozidle, jedou další dva Češi, Němec a Švéd. Téměř všechna auta, která jsme potkali v rezervaci, vypadají úplně stejně. Zdá se tedy, že ať si vyberete kteroukoli cestovku, pojedete ve zhruba stejném autě, budete spát na stejném místě (ve stejném kempu), budete jíst stejné jídlo apod.

Jezdí se v dodávkách, do kterých se vejde kromě řidiče tak 8 lidí (nás tam bylo chválabohu jenom 5). Dodávky mají odklápěcí střechu, odkud se pak fotí okolní zvěř. Zvířata jsou na okolo projíždějící auta zvyklá. Některá popoběhnou o kousek dál, jiná Vás jednoduše ignorují. To se týká především líných lvů, kteří se ani nehnou a nejeví jakékoliv známky, že Vaše vozidlo zaregistrovali, i když těch vozidel je mnoho a fotíte lva ze vzdálenosti třeba pouhých pěti metrů. Vylézt z vozidla ovšem po celou dobu pobytu v parku nesmíte, to by se pak třeba líný lev mohl změnit v agresivního predátora a vrhnout se na Vás ne proto, že by měl hlad, ale proto, že jste pro něj vetřelec v jeho teritoriu.

Vztyčená kobra

Hned za branou do rezervace stojí v příkopu u silnice kobra (latinsky Naja, anglicky cobra). Vypadá, jako by byla ze sádry a někdo jí tam kvůli turistům nainstaloval, protože se ani nehne, i když je v trávě napůl vztyčená. Fotíme a fotíme, přestože si matně vybavuji, že kobry plivou jed na dálku a přemýšlím, zda by k nám jed dostříknul nebo ne. Nicméně nehybná „sádrová“ kobra nejeví jakékoliv známky života, natož agresivity.

Pštrosi – nejlepší běžci mezi ptáky

Prvním pohybujícími se zvířaty, která jsme spatřili, tak byli pštrosi. Viděli jsme samice i samce. Jsou to skutečně nádherná stvoření. Tito největší ptáci na světě mohou vážit přes 150 kilogramů. Dospělý pštros dvouprstý (Struthio camelus, anglicky ostrich) může dosáhnout výšky přes 2.5 metru a hmotnosti 150 kg. Pštrosí vejce mohou vážit až 1.4 kg a jsou největšími ptačími vejci vůbec. Pštrosi jsou také nejlepšími běžci mezi ptáky – dokážou běžet rychlostí až 70 km/h. Běžet pštrosa nějakou velkou rychlostí jsme ovšem neviděli.

Pštrosi mají neuvěřitelnou sílu v nohou a dokážou, pokud jsou napadeni, velmi účinně kopat. Kopnutí pštrosa povalí na zem dospělého muže a pštros je věru útočník odvážný. Jednou byl dokonce zaznamenán případ, kdy rozzuřený pštros zaútočil čelně na protijedoucí vlak (v tomto případě ovšem toto kopnutí bylo pro tohoto pštrosa jeho posledním v životě…).

Lvi a antilopy

Dále jsme viděli několik lvů. Převážně polehávali pod stromem. Okolo lvů se ihned nahrnulo asi 5 aut s turisty. Řidiči mají totiž vysílačky a navzájem se informují o pohybech zvěře, takže je prakticky nemožné, abyste na lvy nenarazili. Většinou se válejí u toho samého stromu či keře. Více o lvech a dalších zvířatech Velké pětky (buvol, nosorožec, levhart, slon) si přečtěte v článku Big Five-Velká pětka. Pak jsme ještě zahlédli pár antilop a zdálky buvoly kaferské a slony.

Porucha auta se daří opravit

Blíže k nim jsme se bohužel nepřiblížili, protože jsme píchli pneumatiku a náš řidič spolu s kolegou ze spřáteleného vozidla (jezdí se ve dvojici) dlouho mění pneumatiku. My se zatím nudíme a nesmíme se ani moc v autě hýbat, protože stojíme na heveru a řidiči na nás každou chvíli pokřikují „Do not shake the bus!“. Naštěstí se závadu podaří opravit, takže si ještě fotíme kýčovitě nádherný západ slunce nad savanou a pak přece jenom dorazíme zpátky do kempu, kde se servíruje večeře.

Kemp má naftový generátor pro výrobu elektřiny, ale proudem se tu evidentně šetří. Nejsou tu ani zásuvky, Masajové, spravující kemp, však nabízejí možnost, že nám u nich ve vedlejší vesnici baterie do foťáků dobijí (už nevím, kolik to stálo, ale nebylo to málo. Bez fotek ze safari odsud ale domů přijet nemůžete, že? ). K večeři pojídáme celkem dobré brambory se špagetami, mletým masem a omáčkou. Vaří kuchař, kterého jsme sem přivezli s sebou, po parku pak s námi jezdí pouze řidič.

Safari – den druhý – full day trip

Druhý den safari je ten nejdůležitější. Neboť nás čeká celodenní výlet – full day trip! Po snídani (toasty, párek, palačinky) vyrážíme do parku. Jedeme pomalu až směrem k řece Mara a cestou zastavujeme u každé významnější skupinky zvířat. Krajina v NR Masai Mara je typická savana – všude samá tráva, která je tak jeden metr vysoká – někdy víc (to pak některá zvířata nejsou ani vidět nebo jim koukají z trávy pouze hřbety), někdy méně. A občas nějaký strom. Převažují akácie s typickým deštníkovitým tvarem koruny.

Cesta na hranici s Tanzánií

Cestou pozorujeme lvy, buvoly, zebry, žirafy a moře antilop (gazely Thomsonovy, impaly, buvolce, pakoně…). Pěkný je pohled na supí hostinu. Zrovna jsme dorazili k nějaké asi hodně čerstvé mršině, protože supi se teprve začali slétávat. Krouží stále níž a níž a pak žerou a žerou, takže asi za 20 minut nezůstane z mršiny kromě kostry vůbec nic. Kromě supů se přiživují ohyzdní mrchožraví čápi marabu. Tady vidíme konec potravního řetězce v celé jeho nahotě!

Po poledni přijíždíme k řece Mara. Hlídají to tu vojáci, protože je to na hranici s Tanzanií. Můžeme se tu kousek pohybovat kolem řeky i pěšky (jinde se nesmí vylézt z auta!), ale pouze s ozbrojeným doprovodem. Voják s flintou se loudá za námi a po krátké procházce je zvykem ho obdarovat malým bakšišem. Na druhém břehu řeky Mary je docela dost hrochů a taky se tam válejí dva přichcíplí krokodýli.

Po obědě u brodu pokračujeme dál kolem patníku, který vyznačuje hranici mezi NR Masai Mara a NP Serengeti (a hlavně je to hranice mezi Keňou a Tanzanií). Vidíme tu hezky zblízka slonici s mládětem. Motají se tu nazdařbůh, hranice nehranice.

Migrace pakoňů a zeber je úžasná

Cestou zpátky jedem jinudy než dopoledne a je to asi největší zážitek z celé Masai Mary. Protože největší zážitek z celé Masai Mary pro mě osobně nebyli lvi, sloni či buvoli, nýbrž migrace. Migrace pakoňů a zeber je skutečně úžasná. Z polovysoké trávy koukají kolikrát jen hřbety zvířat. Nejvíc je pakoní, o něco méně je zeber. Pakoně se zebrami často vytváří smíšené skupinky. Někde jsou vidět menší stáda kopytníků pohromadě, jinde se jejich dlouhé řady táhnou od obzoru k obzoru. Nenechají se moc vyrušovat, jen občas, když nám řada pakoní zkříží cestu, některý jedinec mírně zpanikaří a přeběhne nám přes cestu v bezprostřední blízkosti před vozidlem.

Pakůň žíhaný

Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus, anglicky blue wildbeest) nemá navzdory svému českému názvu s koňmi nic společného. Vzhledem se podobá spíše krávě, ale je to druh antilopy. Jejich jednotlivá stáda mohou mít desetitisíce kusů. Dosahují výšky v kohoutku až 140 centimetrů a samci váží až 300 kilogramů. V oblasti Masai Mara-Serengeti jich žije asi 1.5 milionu kusů! Jsou oblíbenou kořistí zejména lvů (velká antilopa = hodně masa).

Zebra stepní

Zebra stepní (Equus burchellii, anglicky Burchell’s zebra, svahilsky punda milia) je další typický účastník migrace. Zebry jsou nesmírně krásná a mimořádně fotogenická zvířata. Zeber je ovšem v Keni hrozně moc, a to i mimo národní parky, takže když jsme viděli nejméně tisící zebru (a to bez přehánění!), už nás to poněkud nudilo. Zebry, zebry, zebry… Cestou se také zastavujeme v nějakém resortu. To je v podstatě hotelový komplex pro boháče přímo uprostřed rezervace. My jsme si tu akorát skočili na záchod. Prodávají tu také různé suvenýry.

Jinak je to ale pro lidi z jiné planety, než jsme my. Hned vedle resortu je letiště pro malá letadla, takže pracháči z Ameriky či Evropy se nevláčejí mnoho hodin autem jako my z Nairobi do Masai Mary a přistanou přímo na místě. Také nebydlí ve stanu. A jezdí po parku v obrovských terénních džípech a ne jako my v dodávce. V komplexu pobíhají opice, které se nechají krmit od turistů.

Závěr dne

Na závěr druhého dne, ještě než se vrátíme do našeho kempu, zastavujeme u sousední masajské vesnice. Téměř každý turista chce vidět Masaje a také si je vyfotit. Přiznám se, že jsem měl k návštěvě masajské vesnice téměř odpor, ale nakonec jsem moc rád, že jsem tam byl. Jedná se o dost komerční záležitost. Masajové totiž žijí z turistů a za návštěvu vesnice vybírají vstupné. Cenu si musíte usmlouvat, my jsme to ukecali nakonec na 500 KES (keňských šilinků) na osobu (1 Kč = 4 KES) a to jsme myslím vyjednávali docela tvrdě, protože nás bylo hodně.

Peníze ze vstupného ale údajně jdou na velmi bohulibý účel – na místní školu pro masajské děti. Masajové se obecně neradi fotí, jedině za peníze! A při návštěvě vesnice můžete fotit neomezeně. Nikde jinde v Africe jsem neudělal tak krásné fotky domorodců jako zde. Masajové s Vámi pro účely focení klidně zapózují, ale jinak se chovají přirozeně. A je co fotit. Myslel jsem si, že vesnice bude modernější, když je hned vedle kempu. Ale opravdu tu asi žijí stejně jako kdysi. Vesnice je obehnána hradbou z trnitého roští. To kvůli šelmám, hlavně proti lvům a levhartům. Vesnice je totiž hned za hranicí rezervace, která ovšem není oplocena. A stáda dobytka Masajové zavírají na noc do ohrady přímo uprostřed vesnice, venku by totiž dobytek šelmy sežraly.

Baráky ve vesnici jsou z hlíny. Několik Masajů nás vesnicí provedlo a vysvětlilo nám hodně věcí o zdejším životě. Můžeme se podívat i do jejich hliněného příbytku a řeknu Vám, bydlet bych tu nechtěl. Kromě toho, že jsou stavení velice skromně vybavena, mají také neuvěřitelně malá okénka, takže uvnitř je tma a dost dlouho trvá, než se rozkoukáte. Zlatým hřebem návštěvy jsou tance, které nám Masajové předvádějí. Masajské ženy tedy spíše jen něco zahalekají v tradičních krojích, ale muži tancují.

Masajský tanec

Tanec masajských mužů spočívá v tom, že muži stojí v řadě a zpívají do rytmu. Jeden z nich pak vystoupí před ostatní a skáče co nejvíce do výšky. Nohy má ovšem při těchto skocích natažené, takže to vypadá, jako by skákal na trampolíně. A když Vás ještě Masajové vyzvou, abyste si zatančili a zaskákali s nimi, nemůžete odmítnout! Také se mi moc líbily masajské dětičky. Návštěvu vesnice pokazil jen trapný závěr, kdy nás Masajové nahnali na jakési „náměstí“ (velká otevřená ohrada), kde nás nutili do koupě všemožných nemožných suvenýrů. Jelikož suvenýry zásadně nekupuji, odolal jsem, ale stálo mě to hodně psychických sil, Masajové jsou v tomto směru opravdu neodbytní.

Safari – den třetí

Náš pobyt v Masai Maře jsme třetího dne zakončili ranním game drivem. Zahlédli jsme lvici s lvíčaty, jak porcují zbytky uloveného pakoně. Za zmínku pak stojí defekt vozidla číslo dvě (děravá nádrž!) a další defekt pneumatiky (takže za tři dny celkem tři defekty). Poté jsme se s rezervací rozloučili a odjeli do města Nakuru. Zde jsme přespali v hotelu a čtvrtého dne ráno jsme se vydali na prohlídku NP Nakuru. Ten tedy byl také pěkný, ale o tom více až v příštím článku.

Celkově musím říct, že návštěva Masai Mary stojí za to. To prostě nemůžete vynechat! Neviděli jsme bohužel nosorožce, levharta ani geparda, ale ostatních zvířat jsme viděli spousty. A migrace byla úžasná. Lepší rezervace v Keni asi neexistuje. Nebyli jsme například v NP Tsavo, ale turisté, kteří tam byli, odjížděli zklamáni. To Masai Mara, zvláště pokud do ní pojedete v době velké migrace, Vás určitě nezklame.

Kolik to celé v Masai Mara stálo?

V době naší návštěvy (červenec 2008) byly tyto kursy: 1 USD = 16 Kč, 1 Kč = 4 KES (keňský šilink).

Celé čtyřdenní safari nás vyšlo na 360 USD. Prvního dne ráno se vyjíždělo z hotelu, následoval přesun do Masai Mary a odpolední game drive. Druhý den byl na programu celodenní full day trip, třetí den ranní game drive a přesun do Nakuru, kde jsme spali v hotelu.  Čtvrtý den dopolední game drive v NP Nakuru a odpoledne přesun do Nairobi. V ceně je doprava, ubytování (stany v kempu v Masai Mara, hotel v Nakuru), jídlo po cestě, v kempu i v hotelu, vstupné do rezervací. V ceně není pitná voda (před cestou musíte koupit zásobu na 4 dny!), vstupné do masajské vesnice a spropitné řidiči a kuchaři. Se spropitným se počítá jaksi  automaticky. Já jsem dal řidiči spropitné 1000 KES a kuchaři 500 KES (do Nakuru s námi už nejel).

Když to tedy sečtu a zaokrouhlím, tak celý výlet vyjde na zhruba 400 USD, čili 100 USD na osobu. Tato cena je plus minus ve všech cestovkách stejná. Konkurence je obrovské a marže cestovek jsou velice nízké (jen vstupné do rezervace je 40 USD na den – a to jde vládě, ne cestovce!), takže prostor pro velké cenové rozdíly ani neexistuje. Samozřejmě pokud budete chtít cestovat luxusně, třeba pořádným džípem nebo letecky až do Masai Mary, tak takové masňácké safari v Nairobi také seženete. A v Masai Maře můžete absolvovat let nad rezervací v balónu. Po přistání se servíruje šampaňské. Ale to je jaksi mimo mé skromné možnosti, které jsou značně limitované učitelským platem.

Fotogalerie – Masai Mara