Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Stalin a Gruzie
Nejslavnější Gruzínec, Josif Vissarionovič Džugašvili, se narodil v roce 1878 v městečku Gori, ležícím necelých sto kilometrů na západ od hlavního Gruzínského města Tbilisi. Malý Koba (přezdívka, kterou si dal podle gruzínského bojovníka za nezávislost) byl původně určen ke kněžské dráze. Z tbiliského semináře byl však pro revoluční činnost vyloučen.
Rozhodl se tedy, že se stane profesionálním revolucionářem. Nikdy v životě se dlouhodobě neživil prací. Projevil se ovšem jako dobrý organizátor, což oceňoval i jeho velký vzor Vladimír Iljič Lenin. Za ilegální činnost (kromě revoluční agitace přepadával i carské banky a uloupenými penězi financoval bolševickou stranu) byl několikrát zatčen a poslán do vyhnanství na Sibiř. V této době si zvolil i svůj pseudonym, pod kterým byl pak známý až do konce života – Stalin.
Gruzie, která celou svou historii bojovala o samostatnost s okolními velmocemi – Tureckem a Persií, byla nakonec v 19. století pohlcena velmocí třetí – carským Ruskem. Po bolševickém převratu se Gruzie hned v roce 1918 osamostatnila. Sovětské Rusko dokonce v roce 1920 uznalo její nezávislost. Avšak již v roce 1921 ji bolševici obsadili a v roce 1922 začlenili do nově vzniklého Sovětského svazu – nejdřív jako součást Zakavkazské SSR a od roku 1936 jako Gruzínskou SSR. Gruzie získala svoji nezávislost až v roce 1990, kdy se odtrhla od SSSR.
Ačkoliv Stalin byl Gruzínec, rozhodně to neznamenalo, že by Gruzíncům ve srovnání s jinými národy v rámci SSSR nějak nadržoval. Naopak, když se stal Stalin lidovým komisařem pro národnosti, prosazoval, aby se sovětské Rusko stalo unitárním státem. V tomto smyslu byl papežštější než papež, protože Lenin nakonec Stalina pokáral za „velmocenský šovinismus“ a prosadil vznik SSSR jako formálně federativního státu. Velké protibolševické povstání bylo roku 1924 zlikvidováno a Stalin na tom měl velký podíl. Tisíce Gruzínců bylo zavražděno, další oběti pak následovaly během celé Stalinovy vlády. V páchání stalinistických zvěrstev vydatně pomáhal svému šéfovi v pozdější době další Gruzínec, Lavrentij Berija, šéf komunistické tajné policie.
Největší vrah v dějinách lidstva (za Stalinovy vlády byly v SSSR zavražděny desítky milionů lidí, odhady hovoří zhruba o 30-60 milionech) tedy likvidoval Gruzínce stejně jako příslušníky ostatních národů sovětské veleříše. Přesto se k jeho osobě řada Gruzínců hrdě hlásí. Dal Gruzíncům i dalším národům SSSR pocit hrdosti na svou zemi, která tak výrazně hýbala dějinami dvacátého století. A tak můžete v Gruzii zahlédnout Stalinovy portréty a bysty, po Stalinovi jsou stále ještě pojmenovány ulice a navštívit můžete dvě Stalinova muzea.
Menší z nich se nachází v Batumi, kde Stalin začínal svou revolucionářskou kariéru. Další můžete navštívit přímo ve Stalinově rodišti v Gori. Mimochodem, dovedete si představit, že byste navštívili muzeum Adolfa Hitlera v Braunau na Innu nebo v Mnichově, kde by byl Vůdce oslavován jako veliký politik a nebyla by zde ani zmínka o holocaustu, politických vraždách či koncentračních táborech? Pravda, mezi Hitlerem a Stalinem je jeden podstatný rozdíl – Hitler druhou světovou válku prohrál…
Stalinovo muzeum v Gori
Stalinovo muzeum v Gori leží uprostřed města na Stalinově třídě. Nachází se ve veliké budově, kde je v mnoha sálech vystaveno množství exponátů, obrazů a fotografií. Jako historika mě velice zajímalo, jak si v muzeu poradili s tak rozporuplnou osobností.
Budou zde omlouvat všechna jeho zvěrstva nebo už bude muzeum pravdivě informovat o událostech z jeho života? Muzeum vyřešilo toto dilema vpravdě šalamounsky – nenajdete tu v podstatě žádnou kritiku Stalinovy osobnosti, zároveň však ani žádnou vyloženou lež. „Sporným“ otázkám ze Stalinova života, jako jsou gulagy, boj s politickými odpůrci, politické procesy a vraždy ve třicátých letech, násilná kolektivizace a hladomor, spojenectví s Hitlerem nebo počáteční diletantské vedení války proti Německu, se tu jednoduše vyhnuli.
Vůbec se o nich nezmiňují! Také zde není ani zmínka o takových významných osobnostech, jako byli Trockij, Zinověv, Kameněv, Bucharin či Chruščov. Hlavními tématy jsou zde Stalin – organizátor stávek, Stalin – revolucionář, Stalin – vítěz druhé světové války. Stalin je tu především představen jako vynikající organizátor a hlavní Leninův spolupracovník. Lenin je jedinou osobností, které se v muzeu kromě Stalina dostává většího prostoru. Nechybí řada fotografií Lenina se Stalinem. Dokonce se tu objevuje i jediný náznak kritiky – je zde opis Leninovy závěti, v které Lenin varuje, že by Stalin mohl zneužít svou politikou moc.
Co se dělo zhruba mezi lety 1924 (Leninova smrt) – 1941 (začátek války s Německem) a po druhé světové válce, to se v muzeu nedozvíte. Velký prostor je naopak věnován vítězství nad nacistickým Německem. K muzeu patří i rodný domek Josifa Vissarionoviče. Skromná stavba nacházející se před hlavní budovou muzea, je zakryta velikou betonovou střechou. Dále je před muzeem vystaven Stalinův osobní železniční vagón, kterým cestoval například na Postupimskou mírovou konferenci v roce 1945.
Pomineme-li morální stránku a oprostíme-li se od oslavného tónu, který v muzeu převládá, je muzeum velice zajímavé především záplavou exponátů, které se zde nacházejí. Je zde velké množství zajímavých fotografií. Řada z nich je světoznámá a můžete je nalézt v řadě publikací a učebnic. Zatímco tyto snímky mají velkou faktografickou hodnotu, Stalinovy obrazy zde vystavené jsou naopak vesměs namalovány v duchu „socialistického realismu“. Často ovšem spíše připomínají obrazy s náboženskou tématikou.
Stalin, ať již jako malý chlapec či později starý státník na sklonku života, zde hledí pevným vizionářským pohledem do světlé budoucnosti. Velmi zajímavá je i kolekce darů, které Stalin obdržel zejména na konci svého života. Můžete tu vedle sebe shlédnout koberce ze Střední Asie s vytkaným Stalinovým portrétem, dřeváky z Holandska se Stalinovým jménem či skleněné vázy z Československa, které vděčný státník dostal k svým sedmdesátým narozeninám.
Stalinovo muzeum, ať už si o jeho osobnosti myslíte cokoli, rozhodně stojí za návštěvu. Spíše než o Stalinovi vypovídá mnoho o dobách minulých a také něco o Gruzíncích samotných. Gruzíncích, kteří jsou velice hrdí na svou národní minulost a svou nezávislost, zároveň však často nostalgicky vzpomínají na sovětskou éru.
Gori – praktické informace
(orientační kursy v létě 2007: 1 EUR = 2,25 Lari (L), 1 Lari = 13 Kč)
Gori – vstupné do Stalinova muzea: 15 L !!! Nejdražší vstupné v celé Gruzii. Coby učitel jsem usmlouval cenu na 10 L (průkaz vidět nechtěli), přesto je cena na gruzínské poměry nehorázně vysoká. Výborné naopak je, že v muzeu se smí neomezeně fotit, a to i s bleskem, bez jakéhokoliv příplatku.
– doporučuji též navštívit zříceninu pevnosti v Gori – vstup je zdarma a je odsud pěkný výhled na město.
Maršrutky: Tbilisi – Gori 4 L (90 kilometrů)
Gori – Chašuri 2 L (50 kilometrů)
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.
Nemyslím si, že hlavním důvodem rozdílného přístupu Gruzínců a Němců bude výhra/prohra války. Kdyby Stalin válku prohrál, mohli by si vymyslet podobnou teorii, jako Hitler o výsledku 1.sv.v. (Vaše oblíbená pasáž, to jste opakoval tolikrát, že to do smrti nezapomenu;-)). Tím důvodem budou hlavně rozdílné kultury a situace obou zemí, ne? Vyspělá západní země se od svého bývalého diktátora distancuje, ale Gruzie…já jsem tam nebyla, tak nebudu rozvíjet socioekonomické teorie, to Vy víte, jak to tam vypadá:-) Ale předpokládám, že v luxusu tam zrovna nežijí! A nemají obyčejní lidé i trochu ztížený přístup k informacím?
No ztížený přístup k informacím, to bych neřekl. Ale možná bude problém v tom, že Němci mají spousty umělců, vědců i politiků, na které mohou být hrdí, kdežto Gruzínců tolik světoznámých jmen nemají. Asi je to problém identity malého národa. Ostatně – koho si váží Češi? Třeba Žižky – náboženského fanatika a lupiče…
A jak to tam teda vypadá? Normálně? Pak jsem tu někde viděla fotku z hl.m. Ázerbajdžánu a vypadalo to tam asi jako v každym evropskym velkoměstě…asi se na to dívám tak, jako řada obyvatel západních zemí na ČR:-)
V Baku to vypadá jako v každém jiném západním velkoměstě, třeba jako v Praze. Baku bohatne z těžby ropy, která se tu těží všude v okolí a je to znát. Není to Kuvajt, ale Ázerbájdžán začíná bohatnout. Ázerbájdžánský venkov je samozřejmě chudší. Co se týče Tbilisi, tak je trochu chudší než Praha, ale centrum se třeba Praze hodně blíží. Venkov Gruzie je už o poznání horší než u nás. A třeba v Batumi u Černého moře je půlka města asi jako někde v Chorvatsku a půlka vypadá diametrálně odlišně, hodně chudě… V centru Jerevanu to vypadá asi jako v Paříži, ale zahnete pár ulic dále a je to bída. V Zakavkazsku jsou obecně mnohem větší sociální rozdíly než v Čechách. Nejbohatším dojmem na mě působil Ázerbájdžán. Některé venkovské oblasti, zvláště v Arménii a Gruzii, jsou ale hodně zaostalé, často je teplá voda vzácností. Základní zásobování potravinami a místní doprava ale víceméně funguje prakticky všude.
…za rozšíření mých mikroskopických obzorů.
/To vymejšlení nadpisů mě přivádí v tvůrčí krizi!/