Bouvetův ostrov – neobydlený ostrov na Antarktidě

Bouvetův ostrov se nachází 2500 kilometrů jihozápadně od Jižní Afriky, 1600 kilometrů od ostrova Gough a 1700 kilometrů severně od pobřeží Dronning Maud Land. Ostrov není součástí Antarktidy.

Ostrov měří pouhých 49 kilometrů čtverečních a je téměř celý pokryt ledem. Strmé útesy na všech stranách ostrova velmi ztěžují výstup na břeh. Olavtoppen, jež ej ve výši 780 metrů nad mořem, je nejvyšším vrcholem na ostrově.

Historie ostrova

Bouvetův ostrov objevil roku 1739 francouzský mořeplavec Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier, podle kterého dostal své jméno. Na ostrově první přistáli Britové v roce 1811. První delší pobyt na ostrově však absolvovala posádka norské výzkumné lodi Norvegia v roce 1927, která zde strávila jeden měsíc. Expedice byla financována Larsem Christensenem.

Norsko pak vzneslo nárok na toto území a prohlásilo ho za své teritorium. Velká Británie, která si předtím rovněž dělala zálusk na vlastnictví ostrova, se svého nároku oficiálně vzdala ve prospěch Norska v roce 1929.

Norská meteorologická stanice

Bouvetův ostrov je vulkanického původu. Geograficky se řadí již k Antarktidě. Asi 90 % povrchu ostrova pokrývá ledovec. Hnízdí zde mořští ptáci a norská vláda prohlásila ostrov přírodní rezervací. Ostrov je zcela neobydlený, jedinou stopou lidské činnost zde je automatická meteorologická stanice, kterou zde Norové instalovali v roce 1977.

Podnebí

Bouvetův ostrov má přímořské antarktické klima. V oblasti převládají západní větry, nicméně síla větru není zvlášť velká. Průměrná teplota na hladině moře je kolem -1 °C a měsíční průměr je asi 1 °C v lednu a -3 °C v září. Ostrov je obvykle zahalen oblačností nebo hustou mlhou. V roce 1985 náhodou norská expedice zažila zcela jasnou oblohu dost dlouho na to, aby vyfotografovala celý ostrov s cílem vytvořit mapu ostrova.

Živočichové na ostrově

Životu na ostrově dominují tučňáci, tuleni a další mořští ptáci, kteří žijí v koloniích. Celkově se na ostrově množí dvanáct druhů ptáků. Na ostrově je přísný zákaz lovu, obzvláště poté, co byla celá oblast v roce 1971 označena za přírodní rezervaci.

Mezi lety 1990 až 1997 se na ostrově zvýšila početně kolonie tuleňů. Z původních 7 900 jedinců až na 65 000 v roce 1997. Od té doby se populace na ostrově poměrně stabilizovala. Pravděpodobně kvůli nedostatku dalších vhodných oblastní pro chov. Zároveň však ve stejném období došlo ke značnému poklesu kolonií tučňáků. V roce 1990 bylo na ostrově zaznamenáno 2 700 tučňáků uzdičkových a 5 900 tučňáků žlutorohých. O pouhých 7 let se ale počty snížily na 422, resp. 4 700.

Změny v populaci tučňáků jdou však ruku v ruce s nárůstem populace tuleňů, kteří ovládli území tučňáků. Po celém území Antarktidy a přilehlých ostrovů roste počet tuleňů a zdá se, že se jejich populace naprosto zotavila poté, co se přestal tento druh lovit.