Batumi

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Adžarie je jediným autonomním územím Gruzie, které i přes léta rozporů s centrální tbiliskou vládou zůstalo součástí této zakavkazské republiky. Další dvě země, autonomní republika Abcházie (hlavní město Suchumi) a autonomní oblast Jižní Osetie (hlavní město Cchinvali) se od Gruzie odtrhly, a i když tento jejich akt nebyl mezinárodně uznán, de facto se jedná o dva samostatné státy se silným vlivem Ruska.

Adžarové hovoří gruzínsky, považují se však za samostatný národ. Od pravoslavných Gruzínců se odlišují pouze náboženstvím – islámem, který přijali během osmanské nadvlády. Zdaleka ne všichni obyvatelé Adžarie jsou však muslimové. V Batumi můžete proto najít kostely i mešitu.

     Za sovětských časů bylo Batumi položeno úplně na periférii impéria.  Vzhledem k tomu, že nedaleké Turecko bylo členem NATO, patřila sovětsko – turecká hranice, vedle hranic se Západním Německem a Norskem, k nejstřeženějším v bývalém komunistickém bloku. Okolí Batumi byla tudíž jedna veliká vojenská zóna.

Dnes je poloha města naopak velice výhodná. Většina turistů přijíždí do Batumi z Turecka a vzhledem k tomu, že rusko – gruzínská hranice je v současné době prakticky uzavřená, je Turecko nejdůležitějším sousedem Gruzie. Turecko zde hraje roli malé regionální velmoci a navíc je pro Gruzii vzorem v další oblasti – chce se stát členem EU a zahájilo již vstupní rozhovory o členství v této organizaci a navíc je již dlouho členem NATO. Gruzínským snem je stát se členem obou těchto organizací a nejkratší cesta do Evropy vede právě přes Turecko.

Batumi očima turisty

     Pro mnoho turistů je Batumi prvním městem v Gruzii, které navštíví, protože přicestují do země z Turecka autobusem. Batumi má i malinké letiště, to ale není příliš využíváno a většina turistů cestujících letadlem přistává v Tbilisi, odkud je to do Batumi asi osm hodin cesty autobusem nebo vlakem. Třetí možností je přijet do Batumi lodí z Bulharska či Ukrajiny. Loď jezdí údajně jednou týdně a není to levná záležitost.

     Využil jsem první možnost a přijel do Batumi přímým autobusem z Istanbulu, což trvá necelých 24 hodin. V autobuse cestovali samí Gruzínci, kteří soudě podle značného počtu zavazadel jeli do Istanbulu hlavně na nákupy. Na turecko – gruzínském hraničním přechodu v Sarpi (17 kilometrů od Batumi) jsme strávili asi dvě hodiny. Valnou část této doby zabrala  gruzínským celníkům prohlídka „nákupních“ zavazadel.

Můj batoh je však moc nezajímal. Byl jsem jediným cizincem v autobuse spolu s dvěma Ekvádorci, kteří měli na hranicích lehké potíže kvůli svým dokumentům, ale nakonec jsme všichni šťastně překročili hranici. Posunul jsem si hodinky o hodinu napřed a pomyslně si odškrtnul ve svém seznamu jubilejní čtyřicátou navštívenou zemi světa.

     Ačkoliv na počet obyvatel je Batumi veliké město, má zčásti vesnický charakter. Krávy, které se toulají snad po všech silnicích celého Zakavkazska, se pasou v klidu i na kraji města. Současné Batumi se dá rozdělit na dvě značně rozdílné části. Pobřežní promenáda a několik blízkých ulic a budov připomíná Itálii nebo Chorvatsko. Všechno je upravené, jsou tu vysázené palmy a najdete tu i pár luxusních hotelů. Kolem pláže to žije dlouho do noci, vše je krásně osvětleno. Nechybí tu ani obří ruské kolo, stánky s občerstvením a další atrakce.

Druhá – podstatně větší část města – naopak připomíná  nějakou hodně chudou balkánskou zemi (dejme tomu Rumunsko před deseti lety). Dominuje tu rozpadající se panelová výstavba, ulice jsou bahnité a rozbité a všude je vidět nepořádek a bída. Mezi tím vším je pak desítky pouličních stánků s potravinami a všemožným dalším zbožím. Z dalších podniků zaujme veliké množství heren s automaty, okolo nichž se potuluje řada individuí vekslácko – mafiánského vzezření. Inu, i u nás jsme zažili divoké počátky kapitalismu. Pravdou ale je, že ve městě probíhá rozsáhlá výstavba zejména v pobřežní části. Staví se celé nové bloky budov, hotely, upravují se ulice a Gruzínci se evidentně všemožně snaží přitáhnout do země zahraniční turisty.

     Přímo v Batumi můžete nalézt velkou oblázkovou pláž, kde se můžete vykoupat. Za hezkého počasí tu vegetuje spousty místních obyvatel, zahraničních turistů zatím není tolik. Pláže však lemují většinu černomořského pobřeží Gruzie, takže pokud se chcete vyhnout davům, je možná lepší popojet kus za město. Asi nejhezčí objekt ve městě je  nový památník Argonautů. Iáson a Argonauti, putující podle starořecké pověsti za zlatým rounem do Kolchidy (dnešní Gruzie), přistáli někde zde na černomořském pobřeží. Socha držící zlaté rouno je krásně osvětlena a před ní tu tryská voda z velké fontány.

V Batumi můžete navštívit Stalinovo muzeum, které leží jen kousek od místa, kde jsem se ubytoval. Muzeum je malinké, umístěné v domku, kde Stalin strávil jen několik měsíců v letech 1901-1902, kdy  v Batumi organizoval dělnické stávky. Dále můžete navštívit kostel a mešitu nebo místní přístav. Celkem vzato však přímo v Batumi není nic moc k vidění.

V Batumi jsem hlavně odpočíval po celodenní cestě autobusem přes celé Turecko. Zastihl mě tu velice intenzivní déšť. Černomořské pobřeží Gruzie je velice deštivé a i když už jsou tu subtropy, tak narozdíl třeba od Chorvatska či Řecka tu prší hlavně v létě. Lilo celkem slušně asi půl dne, pak se počasí umoudřilo. Byl to nakonec největší déšť, který jsem zažil v celém Zakavkazsku, jinak v Gruzii, Arménii i Ázerbájdžánu bylo pěkné vedro.

     Asi 9 kilometrů severně od Batumi je botanická zahrada. Byla založena již v roce 1912 profesorem Krasnovem a je skutečně obrovská. Dnes je v lehce zanedbaném stavu, ale místní se opět snaží ji zkrášlit. Udržovat několik kilometrů čtverečních plochy je obrovitá práce. Je to vlastně veliký park, v němž je vysázeno spoustu stromů a keřů z celého světa.

Zahrada je rozdělena na geografické sekce a jednotlivé dřeviny jsou označeny cedulkami s gruzínskými, ruskými i latinskými názvy. Nejzajímavější jsou asi sekce Nového Zélandu a Austrálie (s eukalypty) a Zakavkazska, kde můžete vidět prakticky všechny druhy dřevin rostoucí v Gruzii. Celkem jsem v zahradě strávil asi čtyři a půl hodiny času a ušel jsem hezkých pár kilometrů. Hned vedle vstupu do areálu je mořské pobřeží s pěknými útesy. Botanická zahrada určitě stojí za shlédnutí. Asi 12 kilometrů na jih od Batumi (směrem k turecké hranici) pak můžete navštívit zříceninu pevnosti Gonio.

Batumi – praktické informace

Směnárny: Na hlavním náměstí je jedna směnárna vedle druhé. Všude vyměníte eura, americké dolary a ruské ruble. Problém není většinou ani s tureckými lirami. S jinými měnami můžete narazit. Kursy jsou všude téměř stejné, nepatrně horší než v Tbilisi.

 Kursy v létě 2007:  1 EUR = 2, 24 L (gruzínský lari, 1 lari = 100 tetri),  1 USD = 1,65 L,

                                1 L = 13 Kč.

Doprava:   Autobus Istanbul – Batumi : 40 USD nebo 30 EUR. Autobusy jsou většinou turecké a proto lze platit i v tureckých lirách, naopak gruzínské lari nepřijímají na těchto linkách ani v Gruzii. Zajímavé je, že pokud pojedete z Istanbulu až do Tbilisi, což je dalších 450 kilometrů, cena je stejná! Autobusy z Istanbulu vyjíždí z malého autobusového nádraží Emniyet Otogar. Hledal jsem ho v Istanbulu asi půl dne, protože spousta Turků nemá o jeho existenci ani potuchy a pošlou Vás na Otogar (hlavní autobusové nádraží). Emniyet Otogar leží nedaleko zastávky metra (i tramvaje) Aksaray. Autobusy různých společností vyjíždí kolem sedmé večer a do Batumi dorazíte po necelých 24 hodinách cesty. Všechny spoje pokračují dále i do Tbilisi.

                     maršrutky: Batumi – Achalciche: 18 L (326 kilometrů, 6 hodin cesty). Do Achalciche se dá jet i „kratší cestou“ (přes město Chulo) přes horský průsmyk v nadmořské výšce 2000 m.n.m. Cesta je na vzdálenost poloviční (169 kilometrů), ale na čas delší, proto jezdí většina maršrutek delší cestou přes města Samtredia a Kutaisi.

                                         Batumi – botanická zahrada: 0,30 L (městská maršrutka číslo 1, devět kilometrů).

Vstup:  botanická zahrada: 6 L.  Vstupné se platí i do Stalinova muzea, které jsem nenavštívil, protože druhé gruzínské Stalinovo muzeum v Gori je asi desetkrát větší a zajímavější.

Ubytování:   Bydlel jsem v malinkém jednolůžkovém pokoji za 15 L na noc, cenu jsem usmlouval z 20 L. Název hotelu se mi nepodařilo rozluštit (ještě jsem neuměl gruzínské písmo), ale je hned vedle hotelu Lavro, který je uveden v Lonely Planet, ve stejném domě o vchod vedle. Na gruzínské poměry slušné ubytování, koupelna a WC na chodbě, s teplou vodou.

Strava: Ceny pouličních jídel – viz článek Gruzie – jak se tam neztratit. Kousek od přístavu je velká venkovní restaurace, kde se dá slušně najíst za přijatelné ceny. Bohužel obsluha je tu extrémně pomalá. Dal jsem si „adžarské chačapuri“, což je adžarská specialita, která se však pod tímto názvem prodává po celé Gruzii. Od obyčejného chačapuri se dost liší – je to velká placka s dutinou uprostřed, která je vyplněná směsí sýra, másla a vajíčka. Kalorická bomba a velmi dobré jídlo za 3L. Čaj (byla zima a lilo, restaurace je venku, ale pod střechou) stál 0.50 L. Celkově jsem platil 4,50 L – k jídlu v restauraci se většinou automaticky připočítává zhruba  20 % za obsluhu.

Internet: chvíli jsem ho hledal. Pátrejte v okolí mešity. Cena 1L / hodina.