Zakletá hora Hvannadalshnukur

Zakletá hora Hvannadalshnukur

(Martin Stiller)

            Hvannadalshnukur je se svými 2119 metry nejvyšší horou Islandu a nachází se na jižním pobřeží na okraji největšího ledovce Evropy Vatnajökull. Nad touto nadmořskou výškou 2119 m by se asi pousmála většina horolezců. Zdání ale klame! Hvannadalshnukur je prokletá hora, která k sobě kvůli počasí pustí málokoho a tak je její dobývání spojeno s velkými obtížemi.

            Sám jsem se o tento vrchol pokoušel při každé z mých cest na Island. Tři pokusy, 3 neúspěchy, tak by se dala ve zkratce charakterizovat má snaha o tento vrchol.

            Poprvé jsem se o horu pokoušel v létě 2002 spolu s dalšími českými a slovenskými horolezci. Tehdy nám počasí dovolilo vystoupit maximálně na ledovcové plató do výšky cca 1800 m a kvůli silnému větru jsme byli nuceni zavelet k návratu.

            Druhý pokus se konal o rok později, v létě 2003. Tehdy jsme začali stoupat za krásného počasí s úžasnými výhledy na samotný vrchol. S tímto počasím a dobrou náladou jsme ulehali do stanů těsně pod okrajem ledovce ve výšce cca 900 m, kam jsme si vynesli plnou výzbroj a kde jsme si postavili tábor. Počasí se ale během noci změnilo v prudký déšť se silným větrem a v tomto běsnícím počasí jsme byli nuceni vyčkávat nekonečných 14 hodin, než se to trošku zmírnilo a hora nám povolila utéci „aspoň“ dolů do bezpečí. „Nevadí, do třetice to už musí vyjít“, říkal jsem si tehdy.

            Ke třetímu pokusu o vrchol došlo v létě 2005. S malou (12 lidí) mezinárodní (Češi, Polák, Němec) skupinkou horolezců a vysokohorských turistů jsme tentokráte hodně váhali, zda vůbec nahoru jít či nejít. Rozhodovali jsme se v národním parku Skaftafell přímo pod majestátným Hvannadalshnukurem tyčícím se přímo na pobřeží až do výšky 2119 m. Počasí bylo tentokráte nejisté, poprchávalo a bylo zataženo. Hora nás ale přitahovala a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Moc nadějí jsme si ovšem nedávali a celý team byl srozuměn s tím, že riskovat nebudeme a pokud to prostě nepůjde, tak se vrátíme. Za každou cenu na vrcholu přece být nemusíme! Do báglů jsme sbalili lana, mačky, cepíny, úvazky, stany, spacáky a začali na těžko stoupat z bývalé farmy Sandfell nacházející se přímo na pobřeží. Hned po několika prvních desítkách metrů jsme museli překonat první brod. Hned za ním se stezka začala prudce zvedat nepříjemnou sutí nahoru. Počasí se začalo vylepšovat. To nám dodávalo náladu a sílu. Asi po hodince a půl jsme měli nejprudší úsek za zády a najednou se nám za rozsedlinou otevřely pohledy na obrovské nekonečné pláně a nad nimi na ledovec Vatnajökull. Jeho splazy Skaftafelljökull a Sandfelljökull jsme viděli již i dole na pobřeží. Na pustině zničené ledovcem, vodou, větrem a dalšími klimatickými jevy jsme museli chvíli hledat vhodné místo na postavení basecampu. Místa jsme objevili dvě a na jednom z nich postavili naše stany. Obloha se začala protrhávat a to nás vytáhlo od stanů ještě výše na okraj ledovce, na morénu, odkud se nám konečně naskytly fantastické výhledy na nekonečný ledovec Vatnajökull a na samotný vrchol Hvannadalshnukur. „Už tohle stálo za tu dnešní dřinu při výstupu“, říkali jsme si. Nadšeni a s velkým očekáváním jsme se těšili na zítřejší výstup. Budíček byl stanoven na 4:00. Tábor jsme opouštěli na lehko ve 4:30. Stany, zatížené obrovskými balvany, zůstaly stát pro případ špatného počasí při návratu. Kolem páté ranní jsme byli na okraji ledovce. Nastalo nazouvání maček, navazování na lano atd. Takhle činnost už probíhala za sílícího větru. Rozděleni do tří lanových družstev po 4 lidech jsme začali stoupat po ledovci. Hned na začátku kvůli nepřehlednému terénu došlo k nechtěnému rozdělení skupin. 2 lana postupovala dále po okraji ledovce směrem na SV a začala se tak odchylovat od vrcholu. Moje lano stoupalo po ledovci správným směrem k vrcholu, tj. na SZ. V jednu chvíli jsme ostatní dvě skupinky zahlédli daleko vpravo od nás. Nebyla šance dovolat se jim ani je dostihnout. Postupovali jsme tedy sami směrem dál k vrcholu s tím, že oni to snad obejdou po druhé možné, i když delší, výstupové trase. Vítr začal sílit. Výškoměr ukazoval 1400 m. Přibývaly hluboké trhliny. Napětí na laně vzrůstalo. Začali jsme uvažovat o návratu.

Poryvy větru byly už místy tak silné, že to bránilo dalšímu postupu. Dohodli jsme se, že to ještě kousek zkusíme, maximálně na plató a tam uvidíme. Ještě chvíli jsme postupovali. Vítr nadále sílil a mlha houstla. Nebezpečné trhliny neubývaly a počasí se celkově zhoršovalo. Začínala být už i pěkná zima a tak nebyla ani síla vytahovat z kapsy výškoměr. K návratu jsme se otočili někde v 1600 m a po stejné trase co nejrychleji začali sestupovat na konec ledovce k moréně. Prostup mezi trhlinami jsme zvládli a byli rádi, že led už máme za sebou. Jaké bylo ale naše zděšení, když jsme vystoupali na okraj morény a spatřili holé pláně a na místě našeho basecampu žádné stany!!! Emoce nabývaly na síle. Nikdo nechápal, co se děje. Po chvíli jsme spatřili hluboko pod námi dvě ostatní skupinky. Otočili to tedy evidentně dříve než my. Taky dobře, hlavně že jsme dole všichni. S různými hrůznými myšlenkami jsme začali sestupovat na místo tábora, kde už ostatní čekali. Vichřice nadále zesilovala. V táboře jsme se od kamarádů dozvěděli, že vichr všechny stany kromě dvou odfoukl, ale k obrovské náhodě se je po několika desítkách až stovkách metrů podařilo najít. Jaké ohromné štěstí! Jejich stav byl ale žalostný. Potrhané větrem, rozdrápané od kamení, zohýbané a polámané tyčky, to vše byla realita našich stanů. Kupodivu se podařilo zachránit téměř většinu z věcí, které byly uvnitř. První dvě skupinky už měly vše sbalené a tak nám už jen pomohli sbalit naše poničené věci a stany. S vypětím všech sil jsme to nacpali do našich ruksaků. Těžko se to vysvětluje, ale vichřice už byla tak silná, že i plně naložený batoh ležící na zemi se větrem kutálel, spíše odlétal pryč a museli jsme dávat pozor, ať nepřijdeme ještě o další vybavení. Vichřice byla čím dále silnější a tak jsme museli začít urychleně sestupovat. Nešťastně jsme se opět rozdělili, neboť ti první nepočkali na zbytek. Došlo k tomu, že jsme všichni začali po nepřehledných pláních bloudit a nemohli najít sestupovou rozsedlinu přes římsu dolů. Síla větru už byla taková, že lehčí jedinci nebyli schopni jít sami. Vítr je jednoduše odfoukával. Silnější a hlavně těžší z nás museli na pomoc! Místy jsme se museli plazit po kolenou, jinak to nešlo! Poryvy byly tak ostré, že bylo nutné až zalehávat. Nemohli jsme najít sestupovou cestu. Hledali jsme ji. Chůze po okraji římsy byla velmi nebezpečná! Každou chvíli hrozilo sfouknutí několik desítek a možná i stovek metrů kolmo dolů. S vypětím posledních sil jsme nakonec stezku našli a lehčí jedince tam doslova odtáhli. Za zmiňovanou římsou už bylo závětří. Stezka tam prudce klesala dolů a vítr na ní už byl minimální. Jak jsme byli šťastni, že to máme za sebou… ! Následoval ještě asi hodinový sestup sutí dolů na pobřeží, kde už na nás čekal autobus, který jsme si zavolali. Ten nás pak odvezl do kempu, kde jsme teprve začali zjišťovat škody na našem vybavení. Stan Poláka Řehoře byl zcela na odpis. Němec Robert měl svůj stan značně poškozen a můj na tom byl podobně. Cca 20-30 děr v tropiku, minimálně dalších 5 v podlážce, 6 ztracených kotvících šňůrek, 2 zlomené pruty atd. Nikdy bych nevěřil, že můj expediční stan s nejkvalitnějšími pruty na trhu dostane takovou „nakládačku“. Další stany měly také plno šrámů. Jen jeden zůstal úplně OK. Proč? Těžko soudit. Kvalitou to rozhodně být nemohlo. Měl prostě štěstí!!!

            Ale co, hlavní je, že jsme se všichni vrátili v pořádku a nikomu se nic nestalo. Výbava se koupí nová a my budeme jen vzpomínat, jak silnou vichřici a ohrožení života jsme zažili. A že to nebyl jen větříček…, tak o tom svědčí převrácený obytný automobil a další osobák na pobřežní silnici. V novinách jsme se pak dočetli, že síla našeho „větříčku“ byla 130 km/hod!!!

            Takže ani do třetice to nevyšlo. Ta hora je fakt ZAKLETÁ.

PS: Děkuji všem, kteří jakkoli přispěli ke šťastnému návratu ze zakletého Hvannadalshnukuru! Dále moc díky Pavlovi Exnerovi, který mi našel a zachránil odfouknutý stan. Velký dík patří též německému horolezci Robertovi, bez jehož pomoci bych sám lehčího jedince Renču dolů asi nesnesl.