Za Čechy do Argentinského Chaco

Návštěva paraguayského Chaca, kde jsem shlédnul kolonii německých mennonitů ve Filadelfii, se mi velmi líbila, nicméně jsem byl rád, když jsem se z té pekelné výhně konečně přesunul do chladnější oblasti. Za několik dní jsem se do Chaca vrátil. Tentokrát se však jednalo o Chaco argentinské a nejel jsem tam za Němci, nýbrž za českými krajany.

Zpět do Argentiny

Po prohlídce jezuitských misií jsem se z města Encarnación přesunul autobusem po mostě přes řeku Paraná na druhý břeh do argentinského města Posadas. Zde jsem zjistil, že do Roque Sáenz Peña v argentinském Chacu jedou jen dva autobusy – v 16:00 (přijel bych do cíle o půlnoci) a ve 2:00 ráno (příjezd v 10:00 dopoledne).

Při pomyšlení, jak v neznámém stotisícovém městě hledám o půlnoci ubytování, jsem se raději rozhodl pro druhou možnost. Dal jsem si tedy batoh do úschovny na nádraží a vyrazil do centra (asi 5 kilometrů od terminálu) busem MHD.

Město Posadas mělo v roce 2008 287,000 obyvatel a je hlavním městem argentinské provincie Misiones, která leží v severovýchodním úzkém cípu Argentiny, vklíněná mezi Brazílii a Paraguay. Hlavní náměstí je docela pěkné. Několik ulic v centru má velkoměstský charakter, jinak ale Posadas působí dojmem provinčního maloměsta.

Bohužel odpoledne začalo pršet a lilo asi dvě hodiny. Ve městě, už tak docela vylidněném (sobota odpoledne, většina obchodů zavřená), bylo úplně mrtvo. Vrátil jsem se proto zpět na nádraží, vyzvednul si batoh z úschovny a mnoho hodin surfoval po internetu – na nádraží se dá chytit nezabezpečená wifi a po dlouhém hledání jsem dokonce v čekárně objevil i zásuvku (mají je tu umístěny ne zrovna logicky na stropě).

Provincie Chaco

Území zvané Gran Chaco (či pouze Chaco) je horká, střídavě vlhká až semiaridní nížinatá oblast, která se rozkládá v severní Argentině, západní polovině Paraguaye a ve východní Bolívii. V létě zde panují hrozná vedra. Povrch Chaca pokrývá nejčastěji suchý les, který je v některých místech střídán savanou. Část území je zemědělsky využívána, především jako pastviny. Gran Chaco se dělí se na tři části. Severní Chaco (Chaco Boreal) se nachází v Bolívii a Paraguayi.

Střední Chaco (Chaco Central) se pak zhruba kryje s územím argentinské provincie Formosa, zatímco Jižní Chaco (Chaco Austral) je v podstatě totožné s územím provincie Chaco. Hranici mezi Severním a Středním Chacem (a zároveň hranici mezi Paraguayí a Argentinou) tvoří řeka Pilcomayo, hranici mezi Středním a Jižním Chacem pak tvoří řeka Bermejo, která zároveň odděluje argentinské provincie Formosa a Chaco. Obě tyto řeky se vlévají do řeky Paraguay, přítoku Paraná.

Provincie Chaco má rozlohu asi 100,000 km² a žije zde kolem jednoho milionu obyvatel. Hlavním městem provincie je Resistencia, která  leží na pravém (západním) břehu řeky Paraná. Resistencia má 377,000 obyvatel a spolu se stejně velkým sousedním městem Corrientes (345,000 obyvatel, hlavní město provincie Corrientes) tvoří v podstatě dvojměstí – obě města (a zároveň obě provincie) odděluje pouze řeka Paraná.

Češi v Argentině

V Argentině žije velmi mnoho lidí českého původu. Někteří z nich stále hovoří česky a ke své bývalé vlasti (či spíše bývalé vlasti jejich předků) se hlásí, jiní potomci českých přistěhovalců však už mluví pouze španělsky. Podrobně se o Češích v Argentině můžete dočíst na stránkách českého ministerstva zahraničí.

Další informace pak najdete v článku Jindřicha Krouse: (http://www.chacocheco.com/cs/Historie). Připadá Vám toto jméno povědomé? Ano, je to ten učitel češtiny, se kterým jsem byl v Coronel Bogado na pivu. Nyní vyučuje češtinu v Paraguayi, ale předtím strávil tři roky právě ve městě  Roque Sáenz Peña v argentinském Chacu. A vřele mi doporučil, ať tam zajedu. Tak jsem ho poslechnul, i když jsem  původně váhal, neboť přece jenom je to pětisetkilometrová  zajížďka.

Abych tedy sáhodlouze neopisoval z obou zdrojů, tak jen stručně: v žádné jiné zemi Latinské Ameriky nežije tolik lidí českého či „československého“ původu, jako v Argentině. Dnes se počet českých krajanů v této zemi odhaduje na 30,000 – 40,000. Argentina byla vždy, podobně jako třeba USA či Austrálie, typickou zemí přistěhovalců.

Nejvíce lidí se sem přistěhovalo ze Španělska a z Itálie Italská příjmení jsou v Argentině velmi častá a italský vliv se silně projevuje i v argentinské kuchyni – pizza, špagety a vynikající zmrzlina jsou toho jasným dokladem. Z českých zemí sem přišlo větší množství imigrantů ve 2. polovině 19. století a pak hlavně v době meziválečné. Podle statistik se do Argentiny vystěhovalo v letech 1922-1937 28,000 občanů Československa. Menší vlnu přistěhovalců pak tvořili uprchlíci z Protektorátu Čechy a Morava.

Před druhou světovou válkou působily v Argentině desítky československých spolků. Nejvíce jich vzniklo v hlavním městě Buenos Aires a ve stejnojmenné okolní provincii a v provincii Chaco. Po roce 1945 se však situace změnila. Komunistické Československo nemělo žádný zájem na spolupráci s československými krajany v zahraničí a rovněž v Argentině byla činnost národnostních spolků silně podezřelá, či byla rovnou zakázána. Zejména prezidentovi Juanu Perónovi byly  krajanské spolky proti srsti, neboť nabourávaly jeho myšlenku o jednotném argentinském národě.

V současné době však probíhá v Argentině cosi jako české národní obrození. Po roce 1989 vzniklo mnoho nových československých spolků nebo byla znovu obnovena stará sdružení. V jejich názvech najdete mimo jiné slova jako Sokol, Sparta, Morava či Komenský. Většina těchto sdružení ignoruje rozdělení Československa a sdružuje Čechy i Slováky. Řada z nich si stále připomíná Masaryka, Beneše a Štefánika jako symboly prvorepublikového Československa.

Češi v Roque Sáenz Peña

Město s celým názvem Presidencia Roque Sáenz Peña je druhým největším městem provincie Chaco po hlavním městě Resistencii. V roce 2001 mělo 76,000 obyvatel, dnes jich je již kolem 100,000. Bylo založeno v roce 1912. A hned v roce 1913 sem přišli první Češi. Nejvíce Čechů se sem přistěhovalo z jihovýchodní Moravy, a to hlavně z města Velké Bílovice (dnes největší vinařská obec v ČR co se týče výměry vinic).

Zrovna před necelými dvěma měsíci podepsali starosta města Roque Sáenz Peňa Gerardo Cipollini a starostka Velkých Bílovic Marie Vlková memorandum o spolupráci. Dohoda se týká podpory našich krajanů v Argentině a spolupráce v kulturní a ekonomické oblasti. Není bez zajímavosti, že město Roque Sáenz Peña zmiňovali ve svých cestopisech již slavní cestovatelé Hanzelka a Zikmund.

Dnes žije v tomto městě kolem 4,000 obyvatel českého původu. Češi celou oblast velmi pozvedli, neboť to byli oni, kdo zavedli v Chacu pěstování bavlny, plodiny, která se zde dříve nepěstovala. Bavlnu zde poprvé vysadili čeští přistěhovalci, kteří přišli z Texasu. Usadili se právě ve městě Roque Sáenz Peña. V letech 1930–1936 Čechoslováci sklidili téměř 90 % bavlny v oblasti.

V Roque Sáenz Peña a okolí působí několik českých spolků. Nejaktivnějším z nich je určitě Unión Checoslovaca, cultural, social y deportiva – Československá kulturní,, sociální a sportovní jednota. Jednota má svoji vlastní budovu. Podrobnější informace o tomto spolku najdete na adrese http://www.chacocheco.com.  Při tomto spolku dále působí hudební soubor Malá Strana a taneční soubor Moravanka. V Roque Sáenz Peña působí rovněž český honorární konzulát České republiky pro provincie Chaco a Formosa.

Za Čechy do Chaca

Z Posadas jsem za 8 hodin dojel superpohodlným dvoupatrovým klimatizovaným (a pěkně drahým) autobusem do Roque Sáenz Peña. Dálkové autobusy v Argentině jsou stejně skvělé jako v Brazílii, ne-li ještě lepší a mám dojem, že něco podobného bude u nás jezdit tak za 100 let. V některých luxusních autokarech jsou dokonce dvě cestovní třídy jako v letadlech. Veliká sedadla se spoustou místa pro nohy jsou mimořádně pohodlná, takže se v nich člověk i vyspí. Ráno nám pak palubní stevard servíroval sušenku a kávu.

Pokud bych měl soudit vyspělost zemí, které jsem zatím procestoval, podle kvality dálkové autobusové dopravy, tak první tři místa jsou jasná – Argentina, Brazílie a Turecko (všechny tři tak nastejno, těžko určit pořadí). Česká republika by byla někde na začátku druhé poloviny autobusového žebříčku, na posledním místě by pak asi byla Srí Lanka. Mimo soutěž pak Francouzská Guyana, protože tam autobusy na dálkových trasách nejezdí vůbec.

V mém průvodci LP není o městě ani zmínka. Zeptal jsem se tedy místních, kde je zde nějaký levný hotel. Nakonec mě zastavil jeden pán a pozval mě na maté . Tentokrát jsem ho pil poprvé horké, pije se bombillou, stejně jako tereré. Poté ukázal hned na dům naproti přes ulici, to že prý je hotel. Na budově není žádný nápis, ale hotel to je a jmenuje se „Hotel Martykan“. Lepší ubytování jsem tedy asi opravdu získat nemohl. Jednak to byl hezký pokoj za rozumnou cenu, ale hlavně pan Martykan je Čech a mluví česky.

Sice občas hledá nějaké to slovo, ale hezky jsem si s ním hned první večer popovídal. Do Roque Sáenz Peña přišli dědeček a babička pana Martykana v roce 1928 z vesnice Polešovice u Uherského Hradiště. Ne všem zemědělcům se tehdy u nás dařilo, a tak se vydali zkusit štěstí do Argentiny. Pan Martykan se již narodil v Argentině a oba jeho rodiče i manželka jsou Češi. Martykanovi si žijí v Chacu celkem dobře a mají dvě krásné holčičky (tři a sedm let). Ty zatím česky nemluví, ale brzy začnou chodit na češtinu, aby uměly alespoň základy.

Jinak jsem první den ve městě absolvoval jen krátkou procházku. Moc jsem toho nestihnul, protože bylo strašlivé vedro, určitě přes 40 stupňů, a v tom se prostě dlouho chodit nedá.  Krajina v okolí města je zelenější než v paraguayském Chacu a v minulých dnech asi hodně pršelo, neboť z autobusu bylo vidět mnoho louží a mokřin. Ale vedro tu mají stejné jak v Paraguayi.

Četl jsem článek o jedné Češce, která zde půl roku pobývala, a získal jsem z něj dojem, že Roque Sáenz Peña je město zaostalé, kde lišky dávají dobrou noc. S tímto hodnocením se zcela neztotožňuji. Autorka zde ovšem pobývala před několika lety a město se asi přece jenom od té doby trochu pozvedlo.

Hlavní ulice v centru je samá reklama a samý obchod. Jelikož jsem však dorazil v neděli, skoro všechno bylo zavřené. Podařilo se mi ale objevit jakousi širokou ulici či úzký park, kde jsou části věnované jednotlivým národnostem, které se podílely na vybudování města. Stěhovali se sem Poláci, Bulhaři, italští Němci z Tyrolska, Chorvati, Paraguayci. A také Češi a Slováci! České a slovenské společné  „expozici“ vévodí sochy Masaryka a Štefánika. Na pamětní desce jsou také zmíněna jména úplně prvních Čechů, kteří se sem přistěhovali v roce 1913. Byli to Petr Šašvata a Jan Novotný.

Druhého dne ráno jsem se nestačil divit! Venku pršelo (!) a bylo tak o 15-20°C méně než včera (takže takových příjemných 25°C). Vydal jsem se hledat jednoho  Čecha, kterého mi doporučil pan Martykan. Nepodařilo se mi ho nalézt, zato jsem  potkal pana Kubíčka, zrovna když jsem si fotil obchod jeho syna. Ve městě jsou totiž na výlohách obchodů jména jako Kubicek, Nowak, Nekola či Pistek, neklamný toť znak přítomnosti českého živlu v Chacu.

Pan Kubíček mluví česky (či spíše moravsky) výborně. Je mu 82 let a je místním rodákem. Jeho rodiče se do Roque Sáenz Peña přistěhovali v roce 1924, krátce před jeho narozením, z jihovýchodní Moravy. Pan Kubíček mě zavedl za paní Marií Novotnou. Samozřejmě je to také Češka a předsedá zdejšímu sdružení Unión Checoslovaca. Pozvala mě, ať se večer zastavím ve zdejším „českém domě“. Bude se prý hrát i divadlo!

Odpoledne jsem bloumal po městě, nic moc zajímavého jsem ale nenalezl. Železniční nádraží už asi nefunguje, i když někdo v kanceláři tam byl a dokonce mě zakázali ho fotit (strategický objekt?). Zašel jsem na termální koupel. Nevím, nikdy jsem nebyl v lázních, ale představoval jsem si nějaký bazének a zatím mi napustili obyčejnou vanu s horkou vodou (pravda, voda byla slaná, takže asi minerální).

Také se mi podařilo zabloudit kousek dál od centra a zde musím částečně souhlasit s autorkou výše zmíněného článku. Ulice nejsou asfaltované, a jelikož zrovna ráno sprchlo, všude byly spousty bahna, které je v mých brazilských hawaianas téměř neprůchodné. Zde to skutečně vypadá jako nevzhledná, chudá a špinavá vesnice. Centrum města ale vypadá dost jinak.

Večer jsem opět vyrazil za Čechy. Ve městě patří spolku Unión Checoslovaca pěkná budova. Je zde muzeum, pojmenované po jednom z prvních zdejších českých usedlíků, Janu Osyčkovi. Muzeem mě provedla paní Růžena Handlová (Rosa Handl). I ona pochází, jako téměř všichni zdejší Češi, z jihovýchodní Moravy, konkrétně ze vsi u Kroměříže.

V muzeu se na chvíli přenesete do první republiky. Na stěnách visí obrazy zakladatelů československého státu Masaryka, Beneše a Štefánika, nechybí tu však ani podobizna prezidenta Klause, který naopak asistoval u zániku Československa v roce 1992. Najdete tu spousty fotografií, výstřižků z novin a různých zajímavých předmětů, které používali první čeští průkopníci. Asi nejzajímavějším (a pro mě poněkud děsivým) exponátem je zubní vrtačka na nožní pohon. Zubař šlapal na pedál, podobně jako u šicího stroje, a pacient vesele trpěl. Jsou zde také vystavené figuríny, oblečené do moravského a slovenského kroje.

V Roque Sáenz Peña převažují mezi československými krajany Češi, žijí tu ovšem i Slováci. Zajímavé je, že většina zdejších Slováků se sem přistěhovala nikoliv z území Slovenska, nýbrž z Rumunska. Velmi mě zaujala fotografie kostela z města Nadelac. Vzpomněl jsem si, kterak jsme se kdysi se Zdeňkem Hűbnerem procházeli tímto pohraničním rumunským městečkem a velmi jsme se divili, že lidé tu běžně mluví slovensky. Dříve zde však žilo Slováků ještě mnohem více!

Zdejší komunita je velmi aktivní a udržuje čilé styky s českým i slovenským velvyslanectvím. Na závěr jsem se podepsal i do pamětní knihy. Jméno mojí maličkosti se tam hezky vyjímá hned pod zápisem slovenského konzula, který navštívil muzeum týden přede mnou.

Zlatým hřebem večerního programu ovšem bylo divadlo! Nehrálo se ovšem představení, nýbrž zkoušela se „Popelka“, která bude mít premiéru 17. prosince. Režisérem je Roman Grossmann, zdejší učitel češtiny (nastoupil po Jindřichu Krousovi), který klasickou českou pohádku lehce upravil. Na jevišti hráli staří, mladí i děti, a byla to velká legrace.

Mě se vybavovala jména českých herců, kteří hráli v klasické filmové verzi této pohádky. Sama paní předsedkyně spolku, paní Marie Novotná (María Novotny) ztvárňovala velmi vtipně postavu, kterou skvěle zahrála ve filmu Helena Růžičková. Mladší členové souboru se většinou česky učí, avšav česky již plynule nemluví. O to více se snažili! Hlavní postavu, Popelku, pak hrála krásná místní Argentinka, která je zároveň tanečnicí. České předky sice nemá, ale její čeština zní na jevišti kouzelně. Její tanec je pak samozřejmě perfektní.

Mezi české krajany jsem jen nakouknul, ale moc se mi u nich líbilo. Československo již téměř 17 let neexistuje. Je-li však pravda, že státy se udržují těmi myšlenkami, které je zrodily, pak v argentinském Chacu Československo žije dál!

Cesta do argentinského Chaca a Roque Sáenz Peña – praktické info

Kursy v listopadu 2009: 1 EUR = 5.5 P (argentinské peso, oficiálně se značí $, což zde nebudu používat, neboť se to plete s americkým dolarem), 1 USD = 3.7 P, takže 1 P = 5 Kč.

Doprava: Bus Encarnación (Paraguay) – Posadas (Argentina): cca 10 kilometrů, 5,000 PYG (paraguayských guaranis, asi 20 Kč). Na paraguayské i argentinské straně hranice je třeba vystoupit a nechat si dát razítko. Autobus Vám mezitím ujede, ale vezme Vás další, proto uschovejte lístek z toho prvního. Celý přesun včetně odbavení a čekání na hranici mi nezabral víc než hodinu. Bus MHD v Posadas: 1.40 P za jednu jízdu. Bus Posadas – Roque Sáenz Peña: 482 kilometrů, 8 hodin jízdy, 100 P. Bus Roque Sáenz Peña – Mercedes(provincie Corrientes): 437 kilometrů, 7 hodin jízdy, 36 P.

Jídlo a pití: Oběd v Posadas (malá hospůdka): asado (hovězí pečeně), bramborový salát + veka 13 P, litrovka piva Brahma 7 P. Malý řízek v housce od pouliční prodavačky 2.50 P (dal jsem si k večeři tři, což mě zcela zasytilo). Roque Sáenz Peña – nakupoval jsem hlavně v supermarketu na hlavní ulici San Martín. Je výborně zásobený a ceny jsou v něm nižší než u nás. Nejčastějším podnikem ve městě je Heladería – „zmrzlinářství“. Zmrzlina je výborná a mají jí zde třeba 40 druhů. Klasický kornout se dvěma kopečky stál 4 P.

Ubytování: Roque Sáenz Peña – hotel Martykan v centru, nedaleko hlavní ulice San Martín. Platil jsem 45 P za velmi pěkný pokoj s větrákem a koupelnou. Za 65,000 můžete pak bydlet v pokoji s klimatizací. A hlavně si můžete s majitelem, panem Martykanem, popovídat česky!

Vstupné: Termální koupel v Roque Sáenz Peña 7 P.