Vodopády Iguazú – zuřivá zběsilost

Při okružní jízdě Brazílií samozřejmě nelze vynechat návštěvu vodopádů Iguaçu (Iguazú). Jedná se o největší vodopádový systém na světě, který leží na stejnojmenné řece nedaleko jejího soutoku s veletokem Paraná. O vodopády, které jsou často považovány za nejkrásnější na světě, se děli dva státy – Brazílie a Argentina.

Stát Paraná, řeka Paraná a trojmezí Brazílie/Argentina/Paraguay

Vodopády leží na hranici brazilského státu Paraná a argentinské provincie Misiones. Portugalský přepis je Iguaçu, španělský Iguazú, oboje platí pro název vodopádů i řeky, na které leží. Nedaleko vodopádů jsou dále hranice s Paraguayí, která se dělí s Brazílií i Argentinou o řeku Paraná. Paraguay leží na pravém (západním) břehu, Brazílie s Argentinou na levém (východním) břehu. Na brazilském břehu řeky leží město Foz do Iguaçu, které má asi 300,000 obyvatel.

Z druhé strany řeky Iguaçu leží argentinské město Puerto Iguazú, které je podstatně menší (má cca 30,000 obyvatel). Opodál pak leží na paraguayském břehu řeky Paraná město Ciudad del Este, s 320,000 obyvateli druhé největší město Paraguaye. Všechna tři města jsou navzájem  spojena normální autobusovou linkou.

Pokud jedete z Argentiny do Paraguaye, musíte jet přes brazilské území, které leží uprostřed, protože z Argentiny  do Paraguaye nevede přes řeku Paraná most. Kousek od brazilského města Foz do Iguaçu leží i Itaipu, největší hydroelektrárna na světě (viz nedávný článek).

Veletok Paraná – základní informace

Řeka dala jméno i stejnojmennému brazilskému státu, poslednímu, který jsem na Cestě navštívil. Autobusem ze São Paula do Foz do Iguaçu jede 15 hodin. Cestou se výrazně mění ráz krajiny. Někde v polovině cesty mezi oběma městy je krajina mírně zvlněná a krásně zelená. Převažují pastviny s kravičkami, ale jsou zde i lesy a pole.

Vše je nádherně udržované, kolem některých lánů jsou dokonce pro okrasu vysázeny živé ploty. Tato venkovská idyla mi trochu připomněla naší vlast, dejme tomu Českomoravskou vrchovinu. Jaká krása! Kolem vodopádů však opět převažují pralesy a z brazilské i argentinské  strany jsou chráněny jako národní parky.

Stát Paraná patří ke středně velkým státům. Má rozlohu 199,000 km² a žije v něm přes 10 milionů lidí. Hlavním městem státu je Curitiba, která má 1.8 milionu obyvatel v úředních hranicích (7. největší město Brazílie). Paraná se řadí spolu se státy Santa Catarina a Rio Grande do Sul do geografického regionu Jih. Název státu je pochopitelně odvozen od stejnojmenné řeky. Veletok La Plata-Paraná je jednou z největší řek světa, přičemž Paraná je hlavní zdrojnicí La Platy (tou druhou, ovšem podstatně menší, je řeka Uruguay).

V ústí dosahuje La Plata šířky 219 kilometrů a připomíná spíše mořský záliv. Plochou povodí (4,250,000 km²) je dokonce druhou největší řekou světa po Amazonce (jiné údaje ji však kladou až na třetí místo za africké Kongo). La Plata-Paraná je také čtvrtou nejvodnatější řekou světa co se týče průměrného průtoku. Jen svojí délkou (kolem 4,000 km) se nevejde do první světové desítky. Do řeky Paraná se vlévá mnoho velikých řek. Nejvýznamnější z nich je určitě řeka Paraguay, ale Rio Iguaçu je také slušně veliká.

Brazilská strana vodopádů a ptačí park

Jelikož jsem přijel z Brazílie a byl jsem zde i ubytován, navštívil jsem vodopády nejdříve z brazilské strany. Autobus sem z Foz do Iguaçu jede asi půl hodiny. Jelikož dříve otvírali v Ptačím parku, šel jsem nejdříve tam.

Ptačí park (Parque das Aves) je takovou velkou ptačí ZOO. Z nějakého cestopisu na internetu jsem získal mylný dojem, že je to napůl ZOO a napůl volná příroda, tak tomu však není. Pravda, několik opeřenců se tu pohybovalo volně, ale jinak jsou všichni ptáci buď v klecích, nebo ve velkých voliérách. Kromě ptáků je zde k vidění i několik dalších zvířat – kajmani, hadi (anakonda, hroznýš), sladkovodní želvy. Vstupné (25 R$) je tedy dosti přehnané, je vyšší než k samotným vodopádům! Jedná se totiž o soukromou rezervaci. Zase Vás ale může těšit, že výtěžek jde údajně zčásti na ochranu ohrožených druhů.

Návštěva parku se mi ale moc líbila a nenechte si jí ujít. Většina ptáků je umístěna v opravdu velkých voliérách, do nichž mohou návštěvníci přímo vstupovat. Celkově zde chovají přes 800 druhů ptáků.

Převažují  jihoamerické druhy, žijící na území Brazílie, ale najdete zde i zástupce z jiných kontinentů. Zejména mě zaujaly tři druhy ptáků – tukani, papoušci ara a kolibříci. Mezi všemi jsem chodil ve voliéře a všichni mi naháněli strach! Jeden kolibřík mě málem napadl, když jsem se přiblížil těsně k jeho hnízdu – simuloval směrem ke mně několik náletů.

Pták je to sice malý, ale stejně ve mně svou hrdinnou obranou svého teritoria vzbudil respekt. Jinak vyfotit kolibříka v letu je velmi obtížné. Podařilo se mi to jenom díky tomu, že jsou zde instalována krmítka. Ve voliéře s kolibříky byli i motýli, ale ve srovnání s malými turboopeřenci nevzbudili moji pozornost (když Vám proletí kolibřík kolem hlavy, je to docela hlasitý zvuk, asi jako velký čmelák).

Ze všech ptáků nejvíce se mi líbili tukani. Šli po mě! Že na sebe nenechali sáhnout a oháněli se po mě zobákem, to bych chápal (papoušci se chovají zrovna tak). Ale několika tukanům se z nějakého důvodu zalíbily moje plážové sandále.

Zřejmě jim jejich jasná modrá barva připomínala nějaké tropické ovoce. Několikrát po mě vystartovali, ale vždy jsem stačil uskočit. Tukan je při pohybu na zemi velice srandovní, nechodí ale poskakuje. No, a když jsem pak šel do voliéry s velkými papoušky ara, také jsem se necítil úplně bezpečně.

Ne snad že by mě tito opeřenci napadli (to by mě asi uklovali k smrti, jsou velikánští), ale prolétávali vzduchem těsně vedle mě, jako bych tam ani nebyl. Žádný z nich mě ale netrefil a tak jsem se nakonec s jedním z nich nechal i zvěčnit. Tukani, ara i kolibříci byli fakt skvělí, i když někdy jsem si připadal skoro jak ve slavném Hitchcockově filmu.

S dobrým pocitem, že mě ptáci nakonec ušetřili, jsem po návštěvě Ptačího parku vstoupil i do parku národního. Z brazilské strany se park jmenuje Parque Nacional do Iguaçu. Má rozlohu 1,853 km² a oplývá velkou biodiverzitou. Žije zde například jaguár (Panthera onca), puma (Puma concolor), orel harpyje (Harpia harpyja), hadi, papoušci a spousty dalších zvířat.

Však se také tento park dostal jako první přírodní klenot Brazílie na Seznam UNESCO již v roce 1986. Nicméně hlavním lákadlem parku jsou samozřejmě slavné Cataratas do Iguaçu (portugalsky) či chcete-li Cataratas del Iguazú (španělsky), tedy vodopády Iguazú.

Tyto vodopády jsou největším vodopádovým systémem na světě. Jsou mnohem vyšší a širší než jejich nejznámější konkurence, Niagarské vodopády (hranice USA/Kanada) a Viktoriiny vodopády (hranice Zambie/Zimbabwe). Šířka vodopádů Iguaçu je 2,700 metrů, výška 72 metrů a v průměru jimi protéká 1,725 m³ vody za sekundu. Vodopády tvoří celkem 275 kaskád.

Průtok se ovšem během roku výrazně mění. Zatímco v období dešťů zde maximálně protéká až 6,500 kubíků vody za sekundu, v období sucha je to často jen 300 m³ za sekundu (což jsou ovšem pořád dvě Vltavy v Praze) a počet kaskád se zmenší asi na 150. Největší vodopád se jmenuje Ďáblův jícen (či Ďáblův chřtán, Ďáblovo hrdlo – španělsky Garganta del Diablo, portugalsky Cataratas do Iguaçu).

Tolik řeč čísel, ale vidět to musíte na vlastní oči. Obvykle se tvrdí,, že vodopády je třeba vidět z obou stran. Zatímco z brazilské strany jsou údajně lepší celkové pohledy, v Argentině se dostanete ke kataraktům blíže.

V brazilské části hned po vstupu do parku nasednete do autobusu, který Vás odveze k vodopádům. Původně jsem si říkal, jestli by nebylo lepší jít pěšky, ale jedna cesta je dlouhá 12 kilometrů, tak snad ani ne. První vyhlídka se nachází hned vedle největšího vodopádu, Ďáblova jícnu. Seshora a zboku je pohled velmi působivý. Jakmile ovšem sejdete níže, nejde prakticky fotit, neboť Vás okamžitě zasáhne vodní tříšť.

Nezmoknete moc, ale pokud fotíte nebo natáčíte na kameru, hodí se nepromokavá bunda či alespoň igelit na fototechniku. Směrem dále od Ďáblova jícnu pak tříšť postupně mizí, vodopády se opticky zmenšují a nabízejí se krásná panoramata. Na mnoha místech se tvoří na vodní tříšti krásná duha.

Komu nestačí pěší vyhlídka, může si zaplatit výlet na motorovém raftu pod vodopády (z argentinské strany) či se proletět nad vodopády vrtulníkem (z brazilské strany). Cestou jsem viděl kvanta motýlů, ještěrky a dva drzé nosály, kteří vypadají moc roztomile, ale pokud máte v tašce či baťůžku něco dobrého k snědku a nedáváte pozor, klidně se Vám začnou ve Vašich věcech hrabat.

Celkově ovšem musím říct, že pohled z brazilské strany mě lehce zklamal. Kromě Ďáblova jícnu (který je ovšem skvělý) vidíte ostatní vodopády zdálky, protože jsou prakticky všechny na argentinské straně.

Pár zeměpisných údajů o Argentině

Tak obrovskou zemi jako Argentinu se sluší procestovat důkladněji, zatím jsem do ní ale jenom zlehka nakouknul, abych viděl vodopády také z druhé strany. Pro začátek tedy jen pár základních údajů. Argentina je  federací a dělí se (podobně jako třeba Kanada) naprovincie, kterých je celkem 23. V čele každé provincie stojí, podobně jako v USA v čele každého státu, guvernér.

Hlavní město Buenos Aires pak není součástí žádné provincie, nýbrž je jako federální distrikt spravováno přímo federální vládou. Argentina má rozlohu zhruba 2.8 milionu km², je tedy asi třicetkrát větší než Česká republika. Je druhou největší zemí Jižní Ameriky a osmou největší zemí světa, žije v ní však pouze 40 milionů obyvatel. V Argentině se nachází nejvyšší hora Jižní Ameriky Aconcagua, která měří 6,959 metrů.

Aconcagua je zároveň nejvyšší horou celé Ameriky, nejvyšší horou západní i jižní polokoule a nejvyšší horou světa ležící mimo Asii). Zároveň však v Argentině najdeme i nejníže položené místo Jižní Ameriky, Gran Bajo de San Julián. Toto místo má „nadmořskou“ výšku -105 m.n.m. a leží v Patagonii, poblíž města San Julián.

Gran Bajo de San Julián je zároveň nejhlubší proláklinou jižní i západní polokoule. V Argentině byly rovněž naměřeny největší teplotní extrémy na jihoamerickém kontinentě. Ve městě Rivadavia, na severu Argentiny, naměřili v roce 1905 teplotu + 48.9°C. Nejnižší absolutní teplotu Jižní Ameriky, -32.8^oC, naměřili v roce 1907 v Sarmientu na jihu  Argentiny.

V Argentině je také místo s druhým největším přílivem na světě – v oblasti ústí řeky Gallegos v jižní Patagonii je rozdíl hladin mezi maximálním přílivem a odlivem 18 metrů!

Jižní Amerika se obvykle dělí na Brazílii, laplatské státy, andské země a Guyany. Argentina se řadí mezi laplatské státy, neboť její hlavní město leží na březích Río de la Plata. Argentina je však země ohromně rozmanitá, najdete tu pampy, pouště, pralesy, drsné patagonské pláně, vysoké hory i subpolární pás v oblasti Ohňové země. Ze severu na jih je Argentina dlouhá skoro jako Chile a navíc je mnohem širší v západovýchodním směru než její protáhlý soused, vzdálenosti jsou zde tedy obrovské.

První Evropané přistáli na území dnešní Argentiny v roce 1516. Byli to Španělé, kteří se vylodili v oblasti La Platy. Přesně o 300 let později, v roce 1816, vyhlásila Argentina nezávislost a o tři roky později se stala federací. Původní název státu ovšem byl „Spojené provincie Río de La Plata. Dnešní název státu je odvozen od latinského slova „argentum“, čili „stříbro“.

Dějiny nezávislé Argentiny jsou pak, podobně jako v dalších jihoamerických zemí, především dějinami válek a vojenských diktatur. Argentina se v době poválečné stala také útočištěm mnoha nacistických válečných zločinců. Asi nejznámější z nich byl Adolf Eichmann, hlavní vykonavatel holocaustu.

Ten měl ovšem smůlu, neboť v roce 1960 ho v Argentině vypátrala izraelská tajná služba Mossad a unesla ho do Izraele, kde byl ve veřejném procesu odsouzen k trestu smrti za zločiny proti lidskosti a v roce 1962 popraven. Většina ostatních nacistů však žila v Argentině spokojeně až do smrti. Z novodobých dějin je známá především válka o Falklandské ostrovy (Argentinci  říkají Malvíny) v roce 1982, kdy se Argentina pokusila neúspěšně obsadit toto britské území a utrpěla krutou porážku.

Dodnes panuje mezi Argentinci a Brity nevraživost, která se projevuje hlavně při fotbalových utkáních Argentina – Anglie. Asi nejznámější fotbalové utkání mezi oběma rivaly bylo to na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986, tedy krátce po válce. Argentinský idol Diego Maradona vsítil v tomto utkání dva góly, které vstoupily do dějin fotbalu.

První vstřelil rukou, když tímto nedovoleným způsobem přeloboval vyběhnuvšího brankáře Anglie. Rozhodčí ruku nepochopitelně přehlédl a gól uznal. Po zápase Maradona prohlásil, že to byla „ruka Boží“, zřejmě se tedy Bůh postavil na stranu Argentiny, aby potrestal nenáviděnou Anglii alespoň na sportovním poli. Druhý gól, kterým Maradona utkání definitivně rozhodl, je jedním z nejkrásnějších v historii této hry. Maradona prokličkoval skoro celé hřiště a nakonec obelstil i brankáře. Při tomto obdivuhodném sólu se ani jednou nedotknul míč pravou nohou!

Válka o Falklandy ovšem neměla odezvu jenom na poli fotbalovém, nýbrž vedla i k pádu vojenské junty, která tuto válku vyvolala. Od roku 1983, kdy se konaly svobodné prezidentské volby, je Argentina demokratickou zemí, která zaznamenala prudký ekonomický rozvoj.

Sebevědomím Argentinců ovšem silně otřásla ekonomická krize nevídaných rozměrů, která zemi postihla v roce 2001, kdy zemi došly peníze a nebyla schopna splácet své dluhy. Zemí následně otřásla vlna násilných nepokojů. Avšak i navzdory tomuto ekonomickému kolapsu je dnes Argentina druhou nejbohatší zemí Jižní Ameriky po Trinidadu a Tobagu, měřeno ukazatelem HDP na hlavu.

Provincie Misiones

Vodopády Iguazú leží v provincii Misiones, první, kterou jsem v Argentině navštívil. Tato provincie tvoří protáhlý výběžek na samém severozápadě Argentiny a je poněkud nelogicky vklíněna mezi Paraguay a Brazílii. Však také Argentina tuto provincii získala až po válce v roce 1870, kdy uzavřela s Brazílií a Uruguayí Trojspolek proti Paraguayi, které před válkou toto území patřilo (viz historie Parguaye). Misiones má rozlohu necelých 30,000 km² a žije v ní 1.1 milionu obyvatel.

Hlavním městem  provincie je Posadas (260,000 obyvatel), které leží na řece Paraná. Provincie Misiones se spolu s dalšími dvěma provinciemi, Entre Ríos a Corrientes, řadí do regionu Mesopotamia. Mesopotamia totiž leží, podobně jako její známější jmenovkyně v Iráku, mezi dvěma řekami – Paraná a Uruguay. A stejně jako se Eufrat a Tigris slijí do jednoho veletoku s názvem Šatt al-Arab, tak se i Paraná a Uruguay slévají do řeky jediné, Río de la Plata.

Argentinská strana vodopádů Iguazú

Po zeměpisně-historické vložce zpět k vodopádům. Návštěvu argentinské strany jsem musel o jeden den odložit, neboť skoro celý den lilo jako z konve. Následujícího dnes jsem se přemístil do argentinského města Puerto Iguazú, kde jsem se bleskově ubytoval a vyrazil do NP Iguazú (Parque Nacional Iguazú), ve kterém se vodopády nacházejí. Vstup do parku leží, podobně jako v Brazílii, asi půlhodinu jízdy autobusem od města.

Na rozdíl od brazilské strany Vás po trase od vstupu k vodopádům nevozí autobus, nýbrž vláček. Vlak má malé otevřené vagónky a „řítí se“ po koleji rozchodu cca půl metru asi desetikilometrovou rychlostí. Vlak má tři stanice – Estación Central (u vchodu), Estación Cataratas a Estación Garganta del Diablo (konečná). Délku trasy bych odhadnul tak na 4 kilometry, takže jí klidně zvládnete i pěšky. Já jsem jel jednu cestu (s přestupem!) vláčkem až na konečnou, zpět jsem šel raději pěšky po pěkné cestě podél trati. Přestože byl čtvrtek, vláček byl narván turisty k prasknutí.

Hned na začátku musím říct, že zatímco brazilská strana vodopádů mě docela zklamala, tak v Argentině to byla úplná bomba! Jednak skoro celý den předtím lilo, takže v řece Iguazú bylo velké množství vody a jednak za to může rozdělení řeky mezi Brazílii a Argentinu. Řeka totiž normálně zase není tak široká, jen v místě vodopádů tvoří rozsáhlý oblouk.

A většina tohoto oblouku leží v Argentině, včetně všech ostrovů v řece. Hranice prochází největším vodopádem Garganta del Diablo, který je kousek od brazilského břehu a téměř všechny ostatní kaskády jsou na argentinské straně. A navíc se k nim můžete dostat velice blízko po chodníčcích a lávkách.

Hned první vyhlídka na Ďáblův jícen (Gargantua del Diablo) mi vyrazila dech. Vodopád vypadal z argentinské straně úplně jinak než z brazilské! Bylo zataženo a posléze začalo i pršet, ale u vodopádu to bylo úplně jedno.

Už zdálky byl vidět oblak vodní tříště, který se zvedal alespoň 200 metrů nad vodopád. Vyhlídková plošina v bezprostřední blízkosti vodopádu je pak nádherná a děsivá zároveň. Navštívil jsem loni Viktoriiny vodopády (pravda, ne v období dešťů, kdy mají nejvíce vody), ale to byl jen slabý odvar toho, co jsem teď viděl před sebou.

Mohutný proud se rval do bezedné propasti se zuřivou  zběsilostí. Přitom se tvořilo tolik vodní tříště, že na dno této tohoto běsnícího vodního kotle nebylo vidět ani náhodou. Občas fouknul lehký vánek a to se pak oblak vodní tříště stočil na nebohé turisty – v mžiku jsem byl celý mokrý.

Zde to chce opravdu pláštěnku a dávat pozor hlavně na fototechniku. Nádhera, která se nedá popsat, nikdy jsem neviděl tolik vody řítit se do jednoho relativně malého místa tak jako zde.

Jelikož se mi nechtělo tísnit se se stovkami turistů v pomalinkém vláčku, šel jsem na další stanici pěšky. Od prostřední stanice vláčku, Estación Cataratas, se pak dostanete k většině kaskád celého systému. Zatímco Ďáblův jícen je jeden obrovský (míněno množstvím vody) vodopád, zde, na vnější (a tedy argentinské) straně řeky padá voda sice zhruba ze stejné výšky, avšak tok řeky se tříští do mnoha desítek kaskád.

I zde jsou ovšem některé vodopády impozantní – to platí zejména o vodopádech Salto San Martín  a Salto Bossetti. Ale vodnatostí nemohou s největším Ďáblovým jícnem soupeřit. K některým kaskádám se pak můžete dostat opravdu blízko. K tomu slouží dva vyhlídkové okruhy – Horní okruh (Circuito Superior) vás vede podél horní hrany vodopádů, zatímco ze Spodního okruhu (Circuito Inferior) uvidíte kaskády zespoda. Výhledy z obou okruhů jsou bombastické, nádherné a nevím jak to ještě popsat.

Vysoký stav vody přinesl také jednu nevýhodu – nedostal jsem se na ostrov San Martín. Na ten Vás převezou člunem, který kotví na konci Spodního okruhu. Ostrov je výhradně argentinský a jízda na člunu je v ceně vstupenky. Z ostrova San Martín jsou údajně nezapomenutelné výhledy především na vodopád Salto San Martín. V době vysokého stavu vody však člun nemůže na druhé straně zakotvit a tak tomu bylo bohužel i v době mé návštěvy.

Celkově jsem strávil na vodopádech asi 4-5 hodin a to jsem nebyl na zmíněném ostrově. Zazobaní odvážlivci pak ještě mohou vyzkoušet jízdu člunem k bezprostřední blízkosti vodopádu Salto San Martín. Takže si rozhodně vyhraďte na tento výlet dostatek času, nejlépe celý den.

Shrnuto a podtrženo: Na rozdíl od průvodců, které doporučují navštívit obě strany a četbou jsem získal dojem, že je to i zhruba stejná podívaná, moje zkušenost je úplně jiná. Vodopády jsou neporovnatelně krásnější z argentinské strany. Pokud tedy nemáte moc času, pak určitě jeďte především do Argentiny.

A pokud Vám na brazilskou část čas nezbude, zase tolik se neděje. Když jsem byl na brazilské straně, pořád jsem váhal, jestli byly hezčí Viktoriiny vodopády na Zambezi nebo Iguaçu, ale po návštěvě argentinské části v tom mám zcela jasno: Vodopády Iguazú jsou nejkrásnější vodopády na světě!

Vodopády Iguazú a okolí – shrnutí a praktické informace

Kursy v listopadu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč, 1 argentinské  peso (oficiální zkratka je $, v textu raději používám P, aby se to nepletlo s americkým dolarem) = 5 Kč

Brazílie – Foz do Iguaçu (cca 300,000 obyvatel)

Doprava: autobus  São Paulo – Foz do Iguaçu (Brazílie): vzdálenost 1,047 kilometrů, 15 hodin jízdy, cena 101.50 R$. Busy MHD ve  Foz do Iguaçu (Brazílie): Rodoviária (autobusové nádraží pro dálkové spoje) – centrum (autobusové nádraží Urbano pro Foz do Iguaçu a okolí, včetně sousedních měst v Argentině a Paraguayi): 2 R$. Z centra k vodopádům stojí autobus 2.20 R$ a jede asi půl hodiny (vzdálenost 25 kilometrů).

Ubytování: Bydlel jsem v podniku jménem „Hostel Backpacker“. Adresa je Rua Tarobá  827, což je kousek od autobusového nádraží Urbano, ze kterých se dostanete k vodopádům, k přehradě Itaipu a do Ciudad del Este (Paraguay) i do Puerto Iguazú (Argentina). Cena 30 R$ na osobu a noc v dormitory, včetně snídaně.

Stravování: Zase žranice. Tentokrát jsem si dal rodízio (sežer co můžeš) v churrascarii „Boi em na Brasa“. Ta leží v ulici pojmenované po našem slavném krajanovi, adresa je Avenida Juscelino Kubitschek, kousek od Hostelu Backpackers. Rodízio (pevný poplatek za neomezené množství snědeného jídla) je zde 15 R$. Maso bylo výborné, tentokrát jsem ovšem jedl rozumným tempem, a tak se v mém žaludku našlo místo i na zákusek. Kousek opodál je pizzerie, kde jsem si dal pro změnu rodízio, při němž nosili hlavně trojúhelníkovité kousky pizzy, k tomu jste si pak mohli dát kousek kuřete, hranolky či těstoviny a na závěr zmrzlinu. Cena za rodízio 11 R$, kvalita jen průměrná – už jsem jedl lepší pizzu a maso je holt maso.

Vstupy: Ptačí park (Parque das Aves) 25 R$, vstupné do Parque Nacional do Iguaçu(vodopády) 21.15 R$. Bohužel zde platí zcela oficiálně dvojí ceny – pro místní a pro cizince. Let vrtulníkem nad vodopády – 180 R$ za desetiminutový let. Tak ten jsem si nechal ujít, ale atrakce je to asi dosti zajímavá. Vrtulník létá z brazilské strany, z místa hned před vstupem do národního parku. V samotném městě Foz do Iguaçu není nic moc k vidění. Pokud se budete nudit, můžete navštívit místní  ZOO. Nachází se hned vedle autobusového nádraží Urbano v centru města a vstup sem je zdarma. Je tu pár velkých klecí s ptáky a opicemi, nic zvláštního tu ale nečekejte.

Argentina – Puerto Iguazú (cca 30,000 obyvatel)

Na argentinské straně hranice se nachází město Puerto Iguazú. Všechno je zde o dost levnější než v Brazílii, ale v Brazílii je vše na vyšší úrovni. Zajímavého v městečku není nic a většina lidí se zde zdrží maximálně den, kvůli vodopádům.

Ubytování: Bydlel jsem v podniku „Hostel House Las Palmeras“, do kterého mě zavedl nadháněč z autobusového nádraží. Cena za ubytování v „dormitory room“ je buď 25 P včetně snídaně nebo 20 P. První den jsem měl snídani, která sestávala z několika koleček veky, ždibíčku másla, džemu a nutely a hrnku kafe. Druhý den jsem se tedy bez této „snídaně“ rád obešel. Hostel je velmi levný, navíc je tu k dispozici internet (1 počítač) a wifi síť zdarma, přesto zde ubytování nedoporučuji, neboť je tu nepořádek a vše je zchátralé. Zkuste něco jiného, levných i dražších hotelů jsou ve městě desítky.

Stravování: I tady je to slabší. Je tu levněji než v Brazílii, ale převažují tu dražší turistické restaurace. Pokud chcete hamburger, empanadu, hot dog nebo něco jiného malého a levného, musíte dlouho pátrat, než na něco narazíte. Je zde ovšem velké množství malých samoobsluh. Za pozornost stojí hlavně pivo – prodává se téměř výhradně v litrových láhvích! Vzhledem k tomu, že je to dvanáctka, tak jedno v poledním vedru stačí, abyste ho docela cítili. Nejlevnější litrovku jsem v obchodě viděl za 4 P, v restauraci stojí většinou kolem 8 P.

Doprava: Autobus k vodopádům jede asi půl hodiny. Vyjíždí z jediného autobusového nádraží, které je v centru, v půlhodinových intervalech. Zpáteční lístek stojí 10 P. Velmi  zajímavá byla doprava z brazilského Foz do Iguaçu do argentinského Puerto Iguazú. Bus jede z brazilského městského nádraží (Urbano) a stojí 3 R$. Na brazilských hranicích jsem musel vystoupit a nechat si dát do pasu brazilské výstupní razítko. Autobus nečeká, ale lístek z něj platí do dalšího busu stejné společnosti, který jel asi za dalších 40 minut. Ten nás převezl nejdříve pouze přes most (nad řekou Iguazú) na argentinskou celnici. Zde na nás ovšem naopak autobus počkal. Všichni jsme dostali velmi rychle razítko a za nějakých 5 minut jsme pokračovali do centra Puerto Iguazú, kde je autobusové nádraží. Celá cesta mezi oběmi městy tak trvala nějakých 90 minut.

Vstup: Vstup do NP Iguazú, čili k vodopádům na argentinské straně, činí 60 P. Pozor, pokud si necháte při výstupu Vaší vstupenku orazítkovat, můžete následujícího dne navštívit park s poloviční slevou. I v Argentině jsou dvojí ceny, takže místní a občané zemí Mercosur (kromě Argentiny jsou členy této organizace ještě Brazílie, Paraguay a Uruguay) mají vstup podstatně levnější než gringos.