Victoria, aneb vzhůru na kontinent

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Druhým státem Austrálie, který jsem zhlédnul, byla Victoria. Navštívil jsem Melbourne a nedaleké městečko Warrandyte, a  poprvé jsem stopoval na australském kontinentu.

   Na úvod uvádím přehled australských států a teritorií. Je už starší, z roku 2003, ale pro povšechnou orientaci myslím zcela postačí. Zde je dobré poznamenat, že údaje u jednotlivých australských území se velmi výrazně liší, a to nejenom u počtu obyvatel, ale i u rozlohy. Velmi zajímavé údaje jsou především ve sloupci hustota zalidnění. Podobně jako v USA, i v Austrálii se používají oficiální zkratky států a teritorií.

Australské státy – orientační přehled (údaje k roku 2003)

Stát Victoria

   Stát Victoria leží na jihovýchodě Austrálie. Na australské poměry je to stát malý. Se svou rozlohou 237,629 km² je nejmenším státem na kontinentě, menší je pouze ostrovní Tasmánie. I tak je ovšem Victoria třikrát větší než Česká republika. Na australské poměry je to navíc stát velmi hustě osídlený, neboť zde žije 5 milionů obyvatel, čili zhruba čtvrtina australského obyvatelstva.

Victoria má ze všech australských států daleko nejvyšší hustotu obyvatelstva. Nejvyšší horou Victorie je Mount Bogong (1,986 m n. m.). Hlavním městem Victorie je Melbourne, kde žije asi 70% obyvatelstva tohoto státu. I díky tomuto faktu má Victoria stupeň urbanizace 90%, nejvíce z australských států. Nejčastěji používaná přezdívka státu Victoria je „Garden State“.

   Prvním místem, které byl ve státě Victoria učiněn pokus o osídlení, bylo Sorrento (též Port Phillip Bay). Osídlení však nebylo naplánováno nejlépe, neboť kolonistům se tu nepodařilo najít žádný zdroj pitné vody, a tak odsud utekli po pouhých 6 měsících do Tasmánie. Prvním městem se skutečně trvalým osídlením se stal Portland v roce 1834, který založil Edward Henty, podnikatel z Tasmánie. O rok později pak bylo založeno Melbourne.

Victoria jako samostatná kolonie vznikla až roku 1851, a to odtržením od Nového Jižního Walesu. byla pojmenována (stejně jako Queensland), po tehdy vládnoucí královně Viktorii (vládla v letech 1837 – 1901). V tom samém roce (1851) bylo ve Victorii objeveno zlato, vypukla zlatá horečka a nahrnulo se sem ohromné množství imigrantů, kteří toužili rychle zbohatnout. Během 10 let zlaté horečky se počet obyvatel státu Victoria zvýšil sedmkrát (ze 76,000 na 540,000).

Pár zajímavostí o Victorii

• Ve Victorii byla sepsána pravidla pro australský fotbal, který je u protinožců nejpopulárnějším sportem vůbec!. Hraje se šišatým míčem jako ragby nebo americký fotbal, ale pravidla jsou dost odlišná.
• Obyvatelům Victorie se v rámci Austrálie někdy říká „Mexičani“ (Mexicans). Toto lehce posměšné pojmenování jim dali obyvatelé Nového Jižního Walesu,  který je větší, lidnatější a od něhož je Victoria směrem na jih, stejně jako Mexiko od USA. A zatímco podstatnou část hranice mezi USA a Mexikem tvoří řeka Rio Grande, hranici mezi NSW a „Mexikem“ tvoří řeka Murray.
• Psanou ústavu má Victoria teprve od roku 1975.
• Tragickou událostí z doby nedávné byly obrovské lesní požáry z února 2009, které ve Victorii zabily 173 lidí.

Viktoriánský cestovní deník

Launceston, Tasmania – úterý 8. února 2011

Tento článek je sice především o Victorii, ale samozřejmě vás nemohu ochudit o poslední den mého tasmánského pobytu. Začátek tohoto dne, čili okamžik krátce po půlnoci, mne zastihl v čilé pracovní činnosti. Na jedné straně se dá říct: blázen, pracuje o půlnoci! Neboť sepisování článků pro Tebe, milý věrný čtenáři, je práce dosti časově náročná. Ale na každou věc se dá dívat z různých úhlů pohledu.

Pokud byste se podívali z toho druhého, příznivějšího úhlu, uviděli byste mladého, nadějného začínajícího spisovatele, kterak u sklenice vína a slaných dobrot tvoří další ze svých nesmrtelných statí, jíž se zcela jistě zapíše do literární historie vedle takových velikánů, jako byli kupříkladu kolegové Karel Čapek, Hanzelka se Zikmundem nebo třeba Jiří Svoboda, legendární autostopař. Tito pánové totiž dokázali skloubit talent literární s mánií cestovatelskou, výsledkem čehož jsou jejich nesmrtelné cestopisy.

Jistě, škarohlíd by mohl namítnout, že to víno je nejlevnější australský patok a ty články stejně nikdo nečte, poněvadž podobných výplodů různých kočovných pisálků je na českém internetu nejméně miliarda. To mě však v žádném případě neodradí v mé heroické pozitivistické snaze vylíčit vám i ten nejmenší detail mých nevšedních dobrodružství, které přináší všední život drsného cestovatele.

   V hostelu je v kuchyni přihrádka, kde odjíždějící turisté nechávají zbytky jídla, které je pak pro ostatní zdarma (podobná přihrádka je i v lednici). Občas tu také nechávají plynové bomby do vařičů (nesmí se přepravovat letadlem) a další nepotřebné věci. Dneska tu ale někdo nechal průvodce Australia od Rough Guide! Hned jsem po něm hrábnul, i když je docela tlustý a pronese se. Ráno jsem skočil naposledy do Mekáče na internet. Odhlásil jsem se v hostelu a odpoledne jsem vyrazil směrem k letišti. To je od Launcestonu vzdáleno asi 20 kilometrů.

Pojal jsem totiž skvělý nápad ušetřit 35 dolarů (21 AUD za další nocleh a 14 AUD za shuttle bus na letiště) a rozhodnul jsem se, že na letiště se dopravím pěškostopem a přespím někde poblíž ve stanu. Launceston je sice město relativně malé, ale přímo přes centrum prochází dálnice, která vede kolem letiště a končí v Hobartu. Což je obvykle pro autostop na prt. Bohužel nejenom naše soudruhy napadlo, že by dálnice mohla vést přímo středem města…

Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Šel jsem pěšky asi tři čtvrtě hodiny a pak jsem asi 40 minut stopoval na relativně dobrém místě, které bylo kousek za semafory a byla zde i krajnice. Zastavila mi celkem čtyři auta. První tři odbočovala směrem na Deloraine, odkud jsem sem předevčírem přijel, ale to čtvrté mě hodilo na letiště, kde jsem byl už v 16:00. Zbytek dne jsem tu strávil u počítače.

Launceston → Melbourne, aneb vzhůru na pevninu a setkání s prvním koalou – středa 9. února 2011

Noc jsem strávil kousek od letiště. Jelikož snad úplně všechno v široširém okolí je oploceno, musel jsem tentokrát jeden plot přelézt. Postavil jsem si stan hned vedle silnice, od níž jsem byl oddělen jen úzkým živým plotem. Moc jsem se nevyspal, neboť auta jezdila asi pět metrů za mojí hlavou a v noci startovalo i nějaké to letadlo. Ráno proběhlo vše v pohodě. Letoun společnosti Jetstar letěl 56 minut čistého času, z toho ovšem asi 15-20 minut kroužil nad předměstími Melbourne, asi chvíli trvalo dostat povolení k přistání. Na letišti mě vyzvednul Peter, což je australský kamarád mého českého kamaráda Františka.

Se svou manželkou Leanne a dvěma malými kluky (Hamish a Emile) bydlí ve Warrandyte, což je docela velký kus od letiště a rovněž kus od centra (CBD říkají místní, což znamená central business district) Melbourne. Je to městečko dosti významné pro australskou historii, neboť poblíž něj nalezl pan Louis Michel v červnu 1851 v místním potoce Anderson’s Creek zlato, čímž odstartoval australskou zlatou horečku nebývalých rozměrů. Skoro 20 let se hrnuly do Victorie davy všemožných dobrodruhů a dalších usedlíků, což mělo mimo jiné za následek, že zatímco roku 1851 mělo 30 kilometrů vzdálené Melbourne jen 29,000 obyvatel, tak v roce 1854 jich už bylo 123,000. Za  pouhé tři roky se tedy počet obyvatel Melbourne více než zečtyřnásobil!

Medvídek koala

   U mých nových australských známých jsem se měl jak prase v žitě. Peter se ihned ujal role průvodce a vyrazili jsme na procházku do místní rezervace Warrandyte State Park. Protéká tudy mimo jiné řeka Yarra, stejná jako v Melbourne. Má teď dost vody a teče rychle. Však taky Petera s Leanne před čtyřmi dny zastihla menší lokální povodeň, kdy se řeka vylila z břehů. Hlavně jsem zde ale zahlédnul svého prvního medvídka koalu! Chodili jsme snad hodinu a koukali na všechny eukalypty vysoko do korun stromů, a koala si nakonec seděl ve výšce asi 5 metrů přímo u hlavní cesty. Na eukalyptu, samozřejmě. Neboť koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus, anglicky prostě The koala) nic jiného než listy eukalyptů nežere.

Není to samozřejmě medvěd, nýbrž vačnatec, medvěda pouze připomínající. Slovo „koala“ znamená doslova v jazyce domorodých Aboridžinců „nepije“. Stačí mu ke štěstí pouze to listí. Jelikož listy eukalyptů obsahují hrozně moc vlákniny a terpenů, jsou pro většinu zvířat jedovaté. Ne však pro koalu, který má zvláště uzpůsobený metabolismus, díky němuž dokáže nejen škodlivé látky z listí odbourat, ale ještě stačí využít z rostlin i veškerou vodu, takže skutečně nemusí pít. Má to ale i druhou stránku – v listí nejsou skoro žádné živiny a tak koala celý den buď žere (až jeden kilogram listí denně), nebo spí, a to až 20 hodin denně!

Línější zvíře jsem snad nikdy neviděl. Koala na nás jen mžoural, ale skoro se nehýbal, takže i při zoufalých světelných podmínkách skýtal snadný fotografický terč. Více než jeho lenost mě ovšem překvapily jeho rozměry – koala je větší, než jsem si myslel. Dorůstá 70-90 centimetrů a hmotnosti až 12 kilogramů. Prý i dobře plave a dokáže skočit ze stromu na strom, ale to mi, vzhledem k jeho “aktivitě“, připadá skoro jako sci-fi. I když na druhou stranu, nějak se na ten druhý strom dostat musí…

Novorozené mládě koaly váží jen jeden gram. Po narození (březost samice trvá jen 35 dní) zalézá jako správný vačnatec do vaku, kde si hoví dalších 5 měsíců. Přirozené nepřátele koala v australské přírodě nemá, ale ohrožují ho potulní psi a hlavně úbytek vhodných blahovičníkových lesů. Eukalyptů je sice plná Austrálie – je jich 750 druhů, ale koala je vybíravý a pozře maximálně 60 druhů. Když tyto druhy z bushe vymizí, vymizí i koalové…

Zvíře je to ale úžasné. Ve zbytku odpoledne jsme pak s Peterem pronásledovali ve stejné rezervaci klokaní smečku. Zdejší klokani jsou daleko větší než ti tasmánští a na rozdíl od těch z Mount Field NP byli docela plaší, takže se mi je podařilo vyfotit jen z velké dálky. Večer jsem si hezky popovídal s Peterem i Leanne. Dokonce jsem se prosadil jako překladatel!

Pro malé kluky jsem z češtiny jakž takž do angličtiny přeložil Krtečka, kterého mají doma jako suvenýr z návštěvy Česka. Poté, co jsem se poučil, jak se řekne krtek (moula nebo tak nějak), mi další překlad již nečinil potíže. Byl jsem totiž vydatně posilněn parádním steakem a klokaní klobáskou, které Peter jako správný Australan připravil coby barbecue (BBQ) na zahradním grilu. A jelikož má doma ještě navíc internet, tak nezbývá než konstatovat,že první den ve Viktorii byl fakt parádní!

V australské ZOO – čtvrtek 10. února 2011

Ráno Peter nejdříve odvezl Hamishe (je mu šest a půl roku) do školy a skládali jsme materiál na stavbu, který přivezl objednaný náklaďák. Peter s Leanne totiž staví nový dům, který bude velikánský a jistě moc krásný. Pak jsme se vydali na výlet do nedaleké ZOO. Oficiálně se tedy tato zahrada jmenuje Healesville Sanctuary. Chovají zde pouze zvířata, žijící v Austrálii, což je super, protože člověk má přehled, co zde žije a co ne. A žije tu toho opravdu hodně! Poprvé jsem tak třeba viděl, i když v zajetí, ptakopyska. Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus, anglicky platypus) je snad nejpodivnější zvíře na zeměkouli.

Je to sice savec, avšak samice nemá mléčné bradavky, nýbrž vylučuje mléko pomocí kožních záhybů na své kůži. Mláďata sají mléko z břicha matky ležící na zádech.  Hlavně ale ptakopysk snáší vejce (čili spolu s ježurou se řadí mezi vejcorodé savce – podtřída Prototheria) a je vybaven „kachním“ zobákem, kterým loví pod hladinou především červy a drobné korýše. Když byl mrtvý ptakopysk poprvé roku 1798 přivezen do Evropy, vzal vyhlášený londýnský zoolog George Shaw nůžky a snažil se jimi ptakopyskovi odpárat „falešný“ zobák. Byl totiž přesvědčen, že se jedná o nejapný žert a podvrh, neboť takové zvíře prostě nemůže existovat…

První den v Melbourne – pátek 11. února 2011

Jsem skeptik a racionalista a na zázraky nevěřím, ale dnešní den jsem jeden, věřte nebo ne, opravdový zázrak zažil.

   Ráno jsem se rozloučil s Leanne a s kluky, zatímco Peter mě vzal nejdříve do hasičské zbrojnice. On je totiž dobrovolným hasičem, a to je v Austrálii nějaká prestiž, neboť kromě běžných hasících a záchranářských povinností, které vykonávají hasiči u nás, ti australští navíc každoročně bojují s lesními požáry (bushfires).

Ve zbrojnici má Peter vlastní helmu i se jmenovkou a připravenou výstroj a jsou tu nádherná hasičská auta a kdo jste taky hasič, tak sorry, ale já vlastně nikdy pořádně v hasičské zbrojnici nebyl, tak proto ten sáhodlouhý popis. Mimochodem, v Austrálii to vlastně nejsou hasiči, ale požárníci (firemen). Zrovna včera před půlnocí pípnul Peterovi pager a musel okamžitě odjet do „akce“.

Ty uvozovky jsou tam proto, že nakonec to byl jen cvičný poplach, což ale chlapi sami samozřejmě dopředu neví a musí se do tří minut dostavit do požární zbrojnice. Tentokrát byl Peter zase rychle doma, ale jindy opravdu hasí a zachraňuje a dokonce byl vyhlášen v roce 2003 hasičem roku, nějak jsem se ho ale v tom fofru zapomněl zeptat, za co to dostal. Byla tam taky fotka z nevímkterého roku, kdy měl Peter svatbu s Leanne a špalír mu dělali všichni ostatní hasiči v uniformách. Následovala blesková návštěva památníku, který upomíná na světodějnou událost z roku 1851, totiž již zmíněný nález zlata panem Louisem Michelem.

Údajně se ten památník nachází přesně na místě, kde Michel nalezl 10 zrnek zlata, takže jsem viděl i ten mrňavoučký, ale z historicko-ekonomického hlediska supervýznamný Anderson’s Creek. Pak jsme jeli Peterovým autem přímo do toho nejcentrovatějšího centra Melbourne, totiž rovnou do informačního centra na Federation Square.

Ještě předtím ovšem s Mojí Vznešeností objížděl centrum a ukazoval mi, kde je co k vidění. Pak jsme zašli do jedné místní kavárny, kde jsme si dali vynikající kávu a naučil jsem se zase jedno nové anglické slovíčko – horseshoe (podkova). Neboť  přesně takový tvar a název měl ten zákusek, který jsme si dali a i když nejsem moc na sladké, byl naprosto vynikající. Pak jsem se s Peterem rozloučil a vyrazil jsem do města.

   Celé dva dny jsem se měl fakt skvěle a Leanne s Peterem pro mě udělali první poslední a občas za mě něco zaplatili  a vařili mi a Leanne mi vyprala a dozvěděl jsem se hrozně moc nových informací a bylo to hrozně fajn. Vlastně jsem poprvé za celých 1.5 roku cestování bydlel u někoho, kdo mi byl doporučen někým z České republiky. Zatímco Leanne více hlídala děti, Peter se více věnoval mně coby průvodce. Občas asi podlehl klamné iluzi, že rozumím dobře anglicky a mluvil rychle a plynule a hlavně téměř nepřetržitě a byly to samé zajímavé věci, ale ne všemu jsem pochopitelně při své brilantní znalosti angličtiny porozuměl. Ale ještě jednou musím říct, díky moc!

   Nechval však den před večerem! Večer jsem se pěšky přesunul s plnou polní asi čtyři kilometry na sever od centra. Důvod? Měl jsem další tip na ubytování zdarma. Mnoho lidí mi doporučovalo couchsurfing. Co to je? Základní myšlenkou couchsurfingu je nápad, že vás někdo nechá zdarma přespat někde v cizině a vy zase na oplátku necháte někoho jiného přespat u sebe doma, i když tato reciprocita není podmínkou. Stačí se zaregistrovat na stránkách couchsurfingu a vyplnit profil. To jsem udělal a rozeslal jsem kdysi několik mailů na různé adresy, zda-li by mě někdo nechal přespat v Melbourne. Ozvala se sympatická (dle fotky) Australanka Natasha a nabídla mi u ní ubytování.

Teprve později jsem pochopil, že Natasha je v Melbourne v oblasti couchsurfingu velmi důležitou osobou (tzv. ambasadorkou) a že se jí můj profil moc nelíbil. Žije ale momentálně s Čechem Pavlem, což byl důvod, proč mi nakonec ten „couch“ (gauč) nabídla.  Jelikož dnes je zrovna pátek, navrhli mi Natasha s Pavlem, abych za nimi přišel nejdřív do hospody na rohu dvou ulic a pak že mohu u nich přespat. Tak jsem to alespoň pochopil z jejich mailů. Když jsem dorazil na uvedenou křižovatku, začal jsem hledat místo srazu, které mi Natasha v mailu ani neprozradila (ale věděl jsem názvy ulic). A – hle! – zrovna v okamžiku, kdy jsem chtěl začít pátrat v počítači, kde mám uložené jejich maily, vidím Pavla a Natashu přecházet ulici.

Moje radost však trvala jen velmi krátce. Natasha na mě byla celý večer naštvaná a téměř se mnou nekomunikovala.. Důvod mi sdělil Pavel: neozval jsem se! To bylo totiž tak – nemám s sebou mobil a spoléhal jsem na internet. Jenže Natasha ani Pavel mi mailem neodpověděli a já jim nezavolal… Co se týče samotného mítinku, probíhal tak, že tu bylo asi 30 krásných mladých lidí, mezi nimiž převažovali cizinci (hlavně Francouzi a Kanaďané), kteří u někoho v Melbourne zrovna bydlí, a k tomu několik Australanů. Nejvíc mě zaujal jeden Francouz, který žil 1.5 roku v Praze a naučil se trochu česky. Bylo zábavné bavit se s ním česko-anglicky!

A vůbec ti lidé byli v pohodě, jenže měli v plánu pařit minimálně do půlnoci, zatímco já jsem pořádně  nespal několik dní, nebylo mi moc dobře a hlavně jsem se paní ambasadorce prostě nezalíbil. Proto jsem změnil operativně plán, celkem brzy jsem se rozloučil a vyrazil jsem do nočního Melbourne hledat ubytování. A hledal jsem velmi, velmi dlouho, přes dvě hodiny. Neboť jak jsem vbrzku zjistil, je stále hlavní sezóna a navíc byl víkend. Našel jsem jenom jedno místo v příšerném hostelu za 35 AUD na noc, ale měli místo jenom na dnes. Na zítra neměli volno nikde a jen na neděli v YHA.

Prošel jsem nejméně 10 hostelů, všude plno. Po dvou hodinách jsem se už začal smiřovat se skutečností, že budu stavět stan v parku uprostřed čtyřmilionové metropole, když tu, v posledním hotelu jménem Discovery, měli volno. A to za asi nejnižší cenu ve městě, 26 AUD („normální“ ceny jsou 27-39 AUD!) na noc v dormitory pro 10 osob, navíc včetně malé snídaně. Zázrak! Když jsem vstoupil do místnosti, byla tam jen jedna osoba. Nakonec nás bylo šest, protože dorazily ještě čtyři Němky, které bloudily po městě ještě déle než já…

Druhý den v Melbourne – sobota 12. února 2011

Ráno jsem našel internet v místní městské knihovně. Byl sice hodně pomalý, nicméně pořád lepší než v místním McDonaldu nebo v informačním centru. Wifi připojení je v Melbourne opravdu mizerné, těžko říct, čím to je. Odpoledne jsem pak strávil couráním kolem řeky Yarra, na které Melbourne leží. Nebylo mi dneska moc dobře. Pořád se mi nepodařilo dohnat spánkový deficit z minulých dnů a navíc se mi lehce motá hlava…

Třetí den v Melbourne – neděle 13. února 2011

Konečně jsem se pořádně vyspal, pořád mi ale nebylo úplně dobře. Ráno jsem coural v centru a odpoledne jsem se byl projet tramvají ve čtvrti St Kilda, kde dnes vrcholil hudební festival.

Čtvrtý den v Melbourne – pondělí 14. února 2011

Vstal jsem v 9:00. Přesto na mě mé švýcarské spolubydlící vznesly dotaz, jestli pracuji. Podle nich totiž vstávám nezvykle brzy. Je fakt, že drtivá většina lidí v hostelu je o dost mladší než já a zatímco já se courám po městě s foťákem, oni chodí v noci pařit a ráno vyspávají do oběda. Jsou tu však i výjimky. Na našem pokoji byla i jedna Angličanka, které bylo odhadem tak 80 let. Vyrazila sama na půl roku do světa, byla v jihovýchodní Asii a po Austrálii má ještě v plánu Nový Zéland. Takhle si představuju svoje stáří – raději umřu na cestách, než v domově důchodců. Čímž ovšem nechci naznačit, že ona paní byla na umření…  

Pořád se necítím úplně dobře, i když se to trochu zlepšilo – asi jsem se nachladil nebo přecházím chřipku. Holt chladné počasí. Když jsem plánoval cestu po Austrálii, vyšly mi bohužel mé předpokládané tři měsíce cestování na léto, které je v některých oblastech nejmenšího světadílu vražedně horké. Jenže v Tasmánii zase takové vedro není a na vysočině byla vyloženě zima. A ve Victorii také může být všelijak. Tak například ještě před 14 dny, když končil Australian Open, bylo v Melbourne asi 38°C ve stínu. Když jsem přijel já, pršelo a bylo nejvýše 20°C.

V Melbourne totiž hodně záleží, odkud fouká vítr. Když vane z rozpáleného australského vnitrozemí, je vedro. Ale také může foukat z jihu, od Antarktidy, a ta zase není tak strašně daleko. Navíc tohle léto je zatím mimořádně deštivé a chladné, a to ve většině Austrálie. Peter, co dělá dobrovolného hasiče, mi říkal, že zatímco jindy vyjíždí v létě každou chvíli k nějakým lesním požárům, letos se požáry ne a ne dostavit. Což je sice dobře, na druhou stranu ale Queensland postihly jedny z největších záplav v historii.

Zatímco posledních 10 let bylo v Austrálii  mimořádné sucho, teď to vypadá, že přichází vlhká perioda. Tak například Eyreovo „jezero“, které je normálně vyschlou solnou pánví, se letos zaplnilo vodou. Dnes bylo v Melbourne nádherně, teplota cca 25°C, ideální počasí.

   Dnešní den jinak ničím nevybočoval z mého  klasického městského turistického programu. Coural jsem po památkách, fotil jsem a byl jsem na internetu.

Odjezd z Melbourne a první autostop na australské pevnině – úterý 15. února 2011

Ráno jsem se odhlásil z hotelu a zašel jsem ještě do knihovny na internet. Pak jsem vyjel metrem z centra, kde jsem začal stopovat. Zdejší „metro“ má velmi podobné vagóny jako u nás, ale jezdí prakticky výhradně po povrchu, jen několik stanic je pod zemí. Lístek mě stál 3.70 AUD a dojel jsem z nádraží Flinders Station (na hlavním náměstí Federation Square) do stanice Fawkner (celkem 13 stanic, 26 minut jízdy). Tuhle zastávku mi totiž poradil pán v infocentru, že prý se odsud dá stopovat směrem na Sydney.

V zásadě měl pravdu, ale bohužel jsem nevěděl, že dálnice (freeway) začíná až kousek za stanicí. Místo před stanicí nebylo nejlepší a bezvýsledně jsem tam tvrdnul tři hodiny. Pak jsem šel o kus dále a hle! – nájezd na dálnici. Zde jsem po 12 minutách stopnul chlápka, který mě sice odvezl jen 3 kilometry, zato na lepší flek. Já jsem ho na oplátku potěšil informací, že to je můj první stop na australské pevnině. Ten lepší flek byl v podstatě přímo na dálnici, kde jsem stál v místě, kde se na ní připojuje nájezd. Bál jsem se, aby mě tu nenačapali policajti, ale po 15 minutách mi tu zastavil chlapík jménem David. A jel až do Wodongy, čili do města vzdáleného téměř 300 kilometrů, kam jsem měl zrovna namířeno!

Celou cestu David mluvil a mluvil, ale moc jsem mu nerozuměl. Okolo zatím ubíhala krásná viktoriánská krajina, která se mi moc líbila, i když jsem se někde dočetl, že je dosti fádní. Pravda, země je tu převážně placatá nebo jen mírně zvlněná. Ale převažují tu pastviny, na kterých se pasou krávy a ovce a i koně jsem tu zahlédl. A občas tu něco pěstují, mimo jiné vinnou révu. A mezi tím vším roste hodně stromů. Takže tato venkovská krajina má svoje kouzlo. A do toho si ještě přidejte, že slunce se sklánělo k obzoru a bylo krásné světlo, a pak slunce zapadlo úplně a obloha se zbarvila do ruda.

To už jsme byli na Davidových pozemcích, neboť David a jeho rodina farmaří a David to musel jet zkontrolovat. Jeho pozemky navíc leží v krásných kopcích a abyste si byli jisti, že to je fakt v Austrálii, nechybí tu ani typický australský větrník a hopsající klokani. Poté jsme jeli už po setmění téměř liduprázdnou krajinou (nikde ani světélko a ani aut jsme moc nepotkali), až jsme nakonec dojeli do města Wodonga. Zde jsem u Davida přespal. A zítra hurá do hor! Více se však dozvíte až zase v dalším článku.

Victoria – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v únoru  2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1USD

   Launceston (Tasmania) – doprava na letiště: Žádná normální veřejná doprava na letiště, které se nachází asi 20 jsem kilometrů jižně od centra (směrem na Hobart), nejede. Shuttle bus stojí 14 AUD a můžete si ho objednat přímo v hostelu, taxi stojí okolo 30 AUD. Pohrdnul jsem touto drahou dopravou a vyrazil jsem na letiště pěškostopem.

   Letadlo Launceston → Melbourne:   Cena 53 AUD (včetně všech poplatků), koupeno 9 dní předem v Hobartu ve Flight Centru, letecká společnost Jetstar Airways. Letadlo je o dost levnější než lodní lístek (97 AUD), cena je ovšem flexibilní a pohybuje se v závislosti na době letu a kdy si lístek koupíte. Vyplatí se ho koupit několik dní předem. Limit pro velké zavazadlo je 20 kg, já měl 21kg, což úředník zaregistroval, ale řekl, že to je v pohodě. Podle mých přesných záznamů to byla moje jubilejní padesátá cesta letadlem! Samotný let trval 56 minut. Jetstar je nízkorozpočtovka, jídlo tu nedostanete, jen kafe za příplatek. Ale za tu cenu je to paráda.

   Vstup: Do ZOO Healesville Sanctuary nedaleko Warrandyte je vstup pro dospělého 24.80 AUD, což jsem naštěstí neplatil, neboť jsem byl pozván. Vstupy jsou v Austrálii obecně buď zadarmo (některá muzea), nebo jsou velmi drahé…

Fotogalerie Victoria, aneb vzhůru na kontinent

Domů » Victoria, aneb vzhůru na kontinent » Austrálie, Oceánie a Antarktida » Victoria (Petr Daubner)

victoria-01-warrandyte-state-park-muj-prvni-koala.jpg

victoria-02-warrandyte-state-park-pavoucek--velikost-cca-2-cm-.jpg

victoria-03-warrandyte-state-park-klokani-rodinka.jpg

victoria-04-warrandyte-state-park-klokan-je-zvire-plache.jpg

victoria-05-moji-hostitele.jpg

victoria-06-papousci-u-petera-a-leanne-pred-domem.jpg

victoria-07-healesville-sanctuary-koala-medvidkovity--phascolarctos-cinereus-.jpg

victoria-08-healesville-sanctuary-pes-dingo.jpg

victoria-09-healesville-sanctuary-tasmansky-cert--sarcophilus-harrisii-.jpg

victoria-10-healesville-sanctuary-emu.jpg

victoria-11-healesville-sanctuary-red-kangaroo--macropus-rufus-.jpg

victoria-12-healesville-sanctuary-western-grey-kangoroo--macropus-fuliginosus-fuliginosus-.jpg

victoria-13-spz-victoria.jpg