Velikonoční Ostrov- Záhadný Pupek Světa

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Z chilského Ostrova Robinsona Crusoe jsme se vydali na dalekou plavbu na západ, abychom spatřili nejexotičtější území, které je rovněž součástí Chile – Velikonoční ostrov.  Tento „vnitrostátní přesun“ (pravda, přes mezinárodní vody) byl ovšem zároveň přesunem mezikontinentálním, neboť jsme navštívili nový světadíl – Oceánii.

   V úvodu článku nejdříve opět nakoukneme do námořní teorie a pak se pokusím vylíčit, kterak jsme se dostali na Velikonoční ostrov a jak to tam vypadalo.

Mořské právo

   Mořské právo je odvětví mezinárodního práva, které obsahuje zásady, instituty a normy užívání moří, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna a prostoru pod ním. Na 3. konferenci o mořském právu v letech 1973-1982 byla v roce 1982 přijata Úmluva OSN o mořském právu (dále jen „Úmluva“), která vstoupila v platnost v roce 1994.

V této normě, která má 320 článků a 9 příloh, jsou kodifikovány základní zásady mořského práva. Úmluva přejala některé zásady, které byly obsaženy již v předchozích dohodách, další pak nově upravila. USA tuto smlouvu podepsaly až po jejím přepracování v roce 1994, Česká republika se pak stala signatářem v roce 1996.

   V úmluvě se vody obecně dělí na vody vnitrozemské (národní), mezinárodní řeky a volné moře. Vnitrozemské vody zahrnují řeky, jezera a průplavy ležící na území státu, ale též vnitřní moře a zálivy. Mořský záliv náleží do vnitrozemských vod, jestliže celé jeho pobřeží kontroluje jeden stát a vstup do tohoto zálivu není širší než 24 námořních mil. Některé další zálivy jsou pak z historických důvodů považovány za vnitrozemské vody, i když vstup do nich je širší než 24 námořních mil.

To se týká například Hudsonova zálivu v Kanadě. Většina průplavů pak patří rovněž do vnitrozemských vod, s výjimkou těch, jejichž režim byl upraven mezinárodními úmluvami. Výjimky se týkají především Suezského a Panamského průplavu, které jsou otevřeny lodím všech států a jsou demilitarizovány. Podobné je to s mořskými úžinami (průlivy) – některé z nich jsou sice obklopeny územím jediného státu, avšak režim v nich je speciálně upraven.

To se týká například úžin v Dánsku, černomořských úžin (Bospor, Marmarské moře, Dardanely – jsou obklopeny tureckým územím) nebo Magalhãesova průlivu (který je celý obklopen chilským územím). Mezinárodní řeky sice samozřejmě protékají územím určitých států, jsou však přístupné lodím všech států. Takovými mezinárodními řekami je například Rýn, Labe nebo Dunaj. Volné moře pak nepatří žádnému státu a může být využíváno všemi státy (svoboda plavby, přeletu, kladení podmořských kabelů atd.). Jsou zde ovšem výrazná omezení, co se týče jurisdikce pobřežních států.

   Úmluva například vymezuje několik pobřežních pásem. Teritoriální vody jsou vody, které jsou vzdáleny do 12 námořních mil od pobřeží. Náleží pobřežnímu státu, avšak je zde zachována volná plavba lodí jiných států. Výhradní ekonomická zóna sahá 200 námořních mil od libovolné pevniny – nejen od kontinentu, ale i od všech ostrovů. Pobřežní stát má v této zóně zákonnou pravomoc nad nerostným bohatstvím a rybolovem.

Tato zóna mimo jiné občas způsobuje vleklé mezinárodní spory mezi státy o vlastnictví často nepatrných ostrůvků. Tyto ostrovy sice někdy nejsou samy o sobě ničím důležité, avšak i kolem nich lze vymezit výhradní ekonomickou zónu. Zároveň je v Úmluvě ustanovení, že pokud kontinentální šelf (definován geologicky) přesahuje dvousetmílové pásmo, prodlužuje se výhradní ekonomická zóna až na 350 námořních mil od pobřeží. V současné době pokrývá výhradní ekonomická zóna 37% plochy světového oceánu!

Dále existuje přilehlá zóna, která sahá do 24 námořních mil od břehů státu, čili 12 námořních mil za teritoriální vody. V tomto pásmu, které je součástí  přilehlé zóny, ale už nepatří do teritoriálních  vod, nevykonávají sice pobřežní státy plnou svrchovanost, ale mohou zde provádět kontrolu cizích lodí.

    V praxi samozřejmě dochází k nejasnostem a k řadě sporů mezi státy. Proto byly zřízeny tři mezinárodní orgány. V roce 1994 byl zřízen Mezinárodní úřad pro mořské dno se sídlem v jamajském Kingstonu. Prostřednictvím tohoto orgánu státy organizují a kontrolují těžbu nerostných surovin za hranicemi výhradních ekonomických zón. Od roku existuje 1996 Mezinárodní tribunál pro mořské právo (21 soudců, sídlem je Hamburk) a od roku 1997 Komise pro vymezení kontinentálního šelfu (při OSN, 21 členů), která posuzuje nároky států, které tvrdí, že jejich kontinentální šelf sahá za dvousetmílové pásmo.

Kotvení

   Pokud se loď dostane do přístavu, lze ji „zaparkovat“ přímo k molu, případně přivázat lany  k další lodi, která zde již kotví. Někdy je takových sousedních lodí několik, takže když se chcete na jachtu dostat z pevniny, musíte přeskákat několik cizích palub. Většinou ale kotvíme na nějakém příhodném kotvišti. Obvykle je to místo v nějaké zaříznuté zátoce, kde je loď chráněna okolními kopci před větry z různých směrů. Slovo „kotvení“ je samozřejmě odvozeno od slova kotva.

V drtivé většině případů se ke kotvení používá pouze kotva, kterou máme na přídi. Tato kotva je 25 kilogramů těžká a je upevněna na železném řetězu, který je dlouhý 50 metrů a váží 125 kilogramů. Na lodi máme v železné zásobě ještě další dvě kotvy, ty se však používají velmi zřídka. Obvykle se při kotvení použije jen jedna kotva.

   Při kotvení v zátoce jede loď pomalinku na motor směrem dozadu a zepředu se povolením kotevního řetězu hodí do vody kotva. Loď pomalinku couvá a kotevní řetěz se pomalu povoluje. Couvání je nutné, aby se kotevní řetěz neshodil přímo na kotvu. Délka kotevního řetězu by měla být nejméně třikrát delší, než je hloubka vody v místě kotvení. Kotva se obvykle zasekne na dně a dobře drží. Záleží samozřejmě především na materiálu, kterým je pokryto dno. Ideální je dno písečné, do kterého se kotva lehce zasekne. Dobrý je obvykle i jíl nebo bahno. Potíže nastanou zejména v případě, že je dno skalnaté a hladké. Kotva se pak do něj nemusí zaseknout a  sklouzne.

   Když se kotva zasekne, přidávají se ještě někdy lana, kterými se loď kotví ke břehu. Použijí se jedno až tři lana. Na břeh nejdříve člunem přepravíme tenký dlouhý provázek, jehož jeden konec je na lodi, zatímco cívku se zbytkem provázku vezeme na člunu a postupně odmotáváme. Když se dostaneme na břeh, někdo, kdo zůstane na lodi, naváže na provázek tlustší kotevní lana. Ty se potom přitáhnou na břeh. Lana se přiváží k nějakému stromu, pařezu či balvanu přímo, nebo se kolem těchto objektů nejdříve upevní železný řetěz a lano se připevní k tomuto řetězu. Lana by měla vést  tak, aby „vychytala“ případné nežádoucí větry z různých stran a zabránila pohybu lodi směrem ke břehu.

Plavba na Velikonoční ostrov

   Pokud nenastanou nějaké nepředvídatelné změny, jako například dlouhé období bezvětří či náhlá radikální změna trasy, pak bude plavba z Ostrova Robinsona Crusoe na Velikonoční ostrov jasně nejdelší jednorázovou trasou, kterou v Pacifiku absolvujeme. Nejkratší možná vzdálenost mezi Ostrovem Robinsona Crusoe a Velikonočním ostrovem je 1,620 námořních mil (přesně 3,000 kilometrů). My jsme ovšem zdaleka nepluli po ideální trase. A tak jsme nakonec celkově urazili za 27 dní  2,395 námořních mil (4,436 kilometrů).

   Vždycky jsem si myslel, že dlouhá plavba přes moře je dost nudná, ale není to tak hrozné. Během plavby jsme si zpočátku rozdělili vachty (kormidelní hlídky) po třech hodinách. Utvořili jsme dvojice – vždy jeden zkušený námořník a jeden nováček. Olda byl ve dvojici s Magym a já byl s Karolínou. Připadly na mě vachty od 12:00 do 15:00 přes den a od 0:00 do 03:00 v noci. Když pak měla vachtu moje parťačka Karolína, měl jsem pohotovost. Během pohotovosti, když bylo potřeba, jsem byl vytažen z pelechu. Obvykle to bylo v situaci, kdy bylo potřeba měnit plachty. Pokud bylo potřeba více rukou, probrali jsme i Oldu.

Tento systém se jevil jako ideální. Bohužel však Magyho organismus často stávkoval,. neboť trpěl většinu cesty mořskou nemocí a na palubu pak Magy vylézal jen sporadicky. Zpočátku za něj bral vachty Olda, ale nakonec jsme přešli na pravidelné točení služeb ve třech lidech. Na mně, Karolínu a Oldu připadly každý den dvě vachty po čtyřech hodinách,. Já měl vachty 6:00 – 10:00 a 18:00 – 22:00. Když bylo Magymu občas lépe, střídali jsme opět ve čtyřech podle původního rozvrhu. Mě tentokrát kupodivu mořská nemoc nedostala, a to ani při velkých vlnách. Asi jsem si zvyknul. Zpočátku byly vlny malé a pak už jsem byl zřejmě dostatečně aklimatizován, abych vydržel nápor i těch větších. Vachty většinou trávím se sluchátky na uších, díky čemuž služba rychleji utíká.

   Většinu cesty jsme používali autopilota. Oficiálně se tomuto zařízení říká „větrné kormidlo“, též používáme označení Aries (značka výrobce našeho autopilota). Zjednodušeně řečeno, jedná se o  soustavu kladek a provazů, která je zavěšena na zádi lodi. Na autopilotu se nastaví úhel mezi směrem větru a požadovaným směrem jízdy, a loď se pak řídí sama. Předpokladem pro efektivní využití autopilota je ovšem relativně stálý a ne úplně slabý, ale ani ne moc prudký, vítr. Když se vítr stočí, změní se i kurs lodi, neboť úhel mezi směrem větru a kursem lodi zůstává konstantní, pokud ho ručně nezměníme.

   Pokud je hezké počasí, je to na lodi super. Vachta se pak změní skoro v rekreační jízdu. Sedíte si na palubě, autopilot řídí za Vás a Vy se můžete opalovat, číst si, zkrátka nedělat skoro nic. Občas akorát mrknete na GPS a rozhlédnete se po obzoru, jestli náhodou nespatříte nějakou loď. Nespatříte, protože v této oblasti Pacifiku skoro žádné lodě nejezdí. Pokud zrovna nemám vachtu, pospávám, čtu si nebo něco dělám na počítači. K tomu se ovšem nedostanu příliš často, neboť lodní akumulátory dobíjíme prakticky výhradně solárními panely (větrník dobíjí jen při velkém vichru).

Přednost mají samozřejmě důležité přístroje na lodi, takže počítač mohu dobíjet většinou jen  půlhodinku denně, pokud svítí sluníčko. Pouze jednou za několik dní zapne Olda motor a pak dobíjíme baterie motorem, protože pouhé sluneční baterie prostě provoz lodi neutáhnou. Také jsem po letech oprášil svoje chabé znalosti hudební a pokouším se hrát na Oldovu kytaru. Zřejmě ji tu má proti trudnomyslnosti. Dále jsme se snažili denně poslouchat Rádio Praha, které se i na lodi dá chytnout na krátkých vlnách.

V Pacifiku vysílají  zprávy vždy v 19:30 chilského kontinentálního času. Úroveň těchto zpráv je bohužel velmi nevalná. Drtivě převažují zprávy z domova. Ze zahraničí nevysílají zprávy vůbec a sport berou také dost na hůl. I tak jsme se ale dozvěděli velepřekvapivou a velepříjemnou zprávu, že naši reprezentanti se stali mistry světa v hokeji. A rovněž jsme si se zájmem poslechli výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. Dále jsem se dokopal k tomu, abych alespoň malinko simuloval procvičování angličtiny, neboť se v Oceánii bude hodit.

Na Velikonočním ostrově se sice mluví španělsky a ve Francouzské Polynésii francouzsky, ale v Austrálii, na Novém Zélandě a na všech dalších ostrovech, které snad navštívíme, je (vedle domorodých jazyků) úředním jazykem angličtina. A pak se občas najde jiná zábavná činnost. Tak jednoho dne mě třeba napadlo, že si nejenom oholím vous, ale sjedu žiletkou lebku celou a zbavím ji i vlasového porostu. Vlasy jsem si nakonec oholil, ale celá akce skončila velkým krveprolitím – příště půjdu raději k holiči…

Nemohu tedy říct, že bych se na lodi nudil. Je to prostě pohoda, žádný spěch, relaxace. Jaký rozdíl, když si to srovnám se svým životem doma v Česku – tam člověk pořád někam pospíchá a nic nestíhá. Na lodi je ovšem životní rytmus dosti odlišný od „normálního“ života. Někdo  dokonce tvrdí, že čas, strávený během plavby po otevřeném moři, se do života nezapočítává.

   Co na lodi jíme? Prvních pět dnů jsme jedli housky. Ty pak došly a nahradil je sušený toastový chléb, který vydrží dost dlouho. Na pečivo si mažeme máslo, paštiku, marmeládu, majonézu, hořčici, sýr, salám. Občas je jogurt a müsli nebo ovesná kaše. K obědu a často i k večeři pak Karolína něco uvaří. Ačkoliv sortiment potravinových ingrediencí je pochopitelně poměrně úzký (loď má omezený prostor a chybí mimo jiné i lednice), chutná mi – Karolína vaří dobře a projevuje při kuchtění velkou vynalézavost. A tak jíme brambory, párky, rýži, těstoviny, zeleninu, vajíčka… Občas Karolína upeče buchtu, bramboráky, pizzu nebo chleba. Na kvalitu jídla si tedy nemohu stěžovat, i když občas by ho mohlo být více. Jenže lodní spižírna není nafukovací. Takhle alespoň zhubnu.

   Velikonoční ostrov leží od Ostrova Robinsona Crusoe téměř na západ. My však jsme zpočátku směřovali spíše na sever či severozápad. Potřebovali jsme totiž „ulovit“ pasát. Pasáty jsou poměrně stálé větry, které vanou na jižní polokouli od jihovýchodu a na severní polokouli od severovýchodu, v obou případech směrem k rovníku. Český výraz pasát je odvozen od španělského slova „pasada“, což znamená „převoz“. Anglicky se pasátům říká „trade winds“ (tedy „obchodní větry“), nebo též zkráceně „trades“, jelikož jejich stálost byla námořníky využívána především při obchodních plavbách. Směr větrů je dán rozložením tlakových atmosférických center na zeměkouli.

Pasáty vanou, jako ostatně každý vítr, z oblasti vysokého tlaku do oblasti nízkého tlaku. Severovýchodní a jihovýchodní pasát se spolu stýkají v poměrně úzké oblasti, které se říká tropická zóna konvergence (TKZ, anglicky Intertropical Convergence Zone – zkratka ITCZ). Toto poměrně úzké pásmo se nalézá u rovníku. V zóně konvergence je celoročně nízký tlak a často je zde bezvětří či velmi slabý proměnlivý vítr. Proto námořníci, kteří jsou závislí na větru, tuto oblast zrovna nemilují. TKZ ovšem během roku nestojí na místě, nýbrž posouvá se od rovníku vždy směrem na letní polokouli.

Se zónou konvergence se posouvají i pasáty. Zatímco v létě vane pasát už od 30. stupně zeměpisné šířky, v zimě lze pasát zaznamenat až od 20. stupně zeměpisné šířky. A jelikož my jsme vyrazili na Velikonoční ostrov v druhé půlce května, tedy v období pozdního jara jižní polokoule, a to z ostrova Robinsona Crusoe, který leží zhruba na 34. stupni jižní šířky, museli jsme jet směrem na sever, abychom pasát „ulovili“ a mohli ho poté využít k transportu směrem na západ.

   Zpočátku jsme tedy jeli na sever či severozápad. Nejdříve bylo zataženo, pak se dokonce vyjasnilo, a tak bylo docela teplo. Přes den bylo tak 15-20°C. Ještě to nebylo na koupání, ale už jsme nemrzli jako v Patagonii, a to ani v noci. Vedro ale zrovna také nebylo. Přece jenom začíná pomalu zima jižní polokoule a když jste na vachtě v noci, fouká a do toho sprchne, teplo vám věru není. Normální vlny byly celkem malé. Občas ovšem přišly tzv. mrtvé vlny, swell. To jsou vlny, které jsou mnohem větší, než by odpovídalo aktuální síle větru v daném místě.

Tyto vlny vznikají mnohdy několik tisíc kilometrů daleko a pak se šíří oceánem na obrovské vzdálenosti. Jsou to obvykle vlny dosti dlouhé (vzdálenost mezi dvěma následujícími vlnami je tak 100 – 200 metrů) a několik metrů vysoké, takže moře během jejich působení připomíná kopcovitou krajinu. Tichý oceán na severozápad od Ostrova Robinsona Crusoe je jinak celkem mrtvá oblast. Neviděli jsme tu žádné velryby, delfíny a dokonce ani žádné ryby ne. A jak jsme se vzdalovali od Ostrovů Juana Fernándeze, zmizeli téměř i jinak všudypřítomní mořští ptáci. Loď jsme tu také žádnou nepotkali. Zkrátka – jen my a oceán.

   Sedmého dne kolem poledne jsme konečně chytli pasát, a to přibližně na zeměpisné šířce 26°30’S. Najednou začal vát poměrně svižný vítr od jihovýchodu a vát dlouho nepřestal, i když následující dny byl někdy slabší, někdy silnější, nebo občas změnil směr na jižní či východní vítr. Změnili jsme kurs na 262° – Velikonoční ostrov ležel od nás skoro přesně na západ. Počasí bylo velmi proměnlivé. Někdy zataženo, někdy oblačno, někdy slunečno. A někdy také hnusně a nevlídno.

To jste na třeba vachtě, vane prudký vítr, zvedají se třímetrové vlny. Loď s sebou silně kymácí ze strany na stranu. Každou chvíli se nějaká vlna přelije přes palubu a chrstne na vás pár věder vody. A do toho přijde jako naschvál liják. I když máte na sobě pláštěnku, stejně jste celí mokří a za chvíli už Vám je celkem fuk, jestli na Vás voda padá zezdola nebo seshora. Jachtaření holt nejsou jen slunečné a pohodové dny. Ale vždycky se můžete utěšovat, že to snad přežijete a bude lépe J. A tak jsme se pomalu ale jistě přesunovali do Oceánie. V průměru jsme denně urazili kolem 100 námořních mil.

   Teprve třináctý den plavby jsme v dálce zahlédli první dvě lodě. Šestnáctý den jsem pak spatřil první rybu, respektive ryby dvě. Jedna větší a jedna malinká rybka (evidentně mládě) se držely naší lodi jako klíšťata. Tělo měly černomodře pruhované. Zřejmě to byl lodivod mořský (Naucrates ductor). Téhož dne jsem se také poprvé vykoupal.

Po 16 dnech už bylo přece jenom na čase. Hygienické návyky z domova na lodi tolik nedodržujeme. Očistu je třeba provádět pomocí kýblu, kterým nabíráme vodu z moře a poléváme se. Voda tu už měla teplotu asi 22°C, takže se jednalo o celkem příjemné osvěžení. Při té příležitosti jsem si i přepral pár věcí. Zatímco očistu v mořské vodě moje tělo vřele uvítalo, o oblečení se totéž říct nedá, protože mořská voda je poměrně agresivní a sůl prádlu moc neprospívá. Sladkou pitnou vodou však pochopitelně musíme šetřit.

21. den plavby jsme se konečně oficiálně ocitli v Oceánii! Míjeli jsme totiž ostrov Isla Sala y Gómez, který je nejvýchodnějším bodem Oceánie. Ačkoliv ve všech mapách a atlasech je udávána zeměpisná délka tohoto ostrova 105°28’W, zjistili jsme během plavby na našem GPS, že skutečná poloha ostrova je 105°21’W! To je tak – námořní mapy byly vytvářeny asi před 100 lety a tehdy byly některé ostrovy zakresleny nepřesně. Mapy byly od těch dob mnohokrát aktualizovány, ale jejich „aktualizace“, co se polohy ostrovů týče, spočívala obvykle v tom, že původní mapa byla ponechána v nezměněné podobě a jen v poznámce je uvedeno, že skutečná poloha je jiná.

Tak například u ostrova Sala y Gómez je poznámka z roku 1943 (!), že ostrov leží ve skutečnosti o 5.5 námořní míle východněji. Čili už skoro 70 let je známo, že ostrov je v mapách špatně zakreslen. Přesto je mapa nezměněná a opatřena jen touto poznámkou. Takových poznámek je pak plná mapa, jelikož i řada jiných ostrovů časem „změnila polohu“, aniž by mapy kdokoliv překreslil. Jinak ostrůvek Sala y Gómez je dosti malý, skalnatý, nezajímavý a neobydlený. Je sopečného původu, ale přitom je dost nízký. Zdálky je vidět maják a velké vlny, tříštící se o jeho skalnaté břehy. Nebyly vidět ani žádné stopy vegetace a vysazen na tomto ostrůvku bych fakt být nechtěl.

   Bohužel ostrůvek Isla Sala y Gómez byl pro nás snad zakletý. Jakmile jsme se octli v Oceánii, pasát zmizel, změnil se vítr a vanulo najednou proti nám. Museli jsme křižovat proti větru. Náš denní příděl námořních mil klesl ze stovky na nějakých 60-70 mil. Toto číslo ovšem o ničem nevypovídá, neboť na konci dne jsme byli často od Velikonočního ostrova dále než na jeho začátku. Sledovat tento „posun“ na našem GPS bylo velmi depresivním zážitkem. Jinak se v  této fázi cesty se nic pozoruhodného nestalo. Minuli jsme pouze jednu japonskou loď a na palubě jsem našel první létající rybu, leklou ovšem. Až po pěti dnech se vítr konečně umoudřil a začal vát ze správného pasátového směru, z jihovýchodu.

   Až na Velikonoční ostrov jsme jeli podle chilského kontinentálního času a teprve na Velikonočním ostrově jsme si posunuli hodinky o 2 hodiny dozadu. Na moři tedy vycházelo slunce podle našich hodinek každý den o něco později a později rovněž zapadalo. Ke konci plavby činil již tento posun zhruba ony dvě hodiny, o které jsme si pak posunuli čas.

   Slavný okamžik přišel v pátek 11. června 2010, 27. den plavby. Ráno jsme poprvé spatřili Velikonoční ostrov. Zpočátku jsme viděli jen jeho vyvýšené okraje, takže to chvíli vypadalo, že ostrovy jsou dva, poté se však zjevila i prostřední  plochá část. K ostrovu jsme přijeli ze severovýchodu. Ostrov je spíše holý a není na něm moc vegetace, jen nějaká tráva a sem tam pár stromů, souvislý les však z lodi vidět nebyl. Povrch ostrova mi připomínal krajinu někde v Irsku nebo ve Skotsku.

Zde je ovšem na tvarech reliéfu na první pohled patrné, že ostrov je vulkanického původu. Zamířili jsme rovnou do přístavu Hanga Roa, což je hlavní a jediné město ostrova. Zde jsme prvního dne provizorně zakotvili v zátoce a zatímco Olda s Magym jeli na banánu do města vyřídit přístavní formality, my s Karolínou jsme se poprvé vykoupali v Tichém oceánu. Je sice zima a tak má voda jen nějakých 20-22°C, ale koupel už opravdu bodla.

Velikonoční ostrov – základní údaje

   Velikonoční ostrov (španělsky Isla de Pascua, polynésky Rapa Nui, anglicky Easter Island) je ostrov, ležící v Tichém oceánu. Jeho rozloha je 164 km² a v roce 2002 na něm žilo 3,791 obyvatel (z toho 3,304 v hlavním městě Hanga Roa). Ostrov má přibližně trojúhelníkovitý tvar. Pro Evropu ho objevil 5.dubna 1722 Holanďan Jacob Roggeveen. Jelikož se tak stalo zrovna na Velikonoční neděli, dal mu Roggeveen název Velikonoční ostrov, a ten mu  zůstal dodnes. Alespoň tedy v češtině, angličtině a španělštině.

V místním polynéském jazyce Rapanui (úřední jazyk na ostrově vedle španělštiny) nese ostrov stejný název jako tento jazyk – Rapa Nui („Velká země“). Polynésané ovšem občas používají i delší a vznešenější název –  Te Pito o Te Henua („Pupek světa“). Pupek světa – to je poměrně vychloubačné pojmenování pro jedno z nejodlehlejších obydlených území světa.

Nejbližším obydleným ostrovem je Pitcairn, který leží asi 2,075  kilometrů na západ od Velikonočního ostrova. Chilské pobřeží pak leží 3,600 kilometrů na východ od ostrova. Chile je v podstatě nejbližším pořádně obydleným územím (na Pitcairnu žije jen asi 50 obyvatel) a této jihoamerické zemi tento ostrov také patří. Chile ho formálně anektovalo v roce 1888. Plnohodnotnou součástí Chile je však Velikonoční ostrov až od roku 1966. Tehdy dostali všichni ostrované chilské občanství.

   Velikonoční ostrov je vulkanického původu. Nejvyšší hora ostrova Maunga Terevaka se tyčí do výšky 507 m.n.m. Ostrov je vlastně vrcholkem podmořského hřbetu Sala y Gómez, který vyčuhuje nad hladinu. Druhým významným vrcholkem tohoto hřbetu je rovněž chilský ostrůvek Sala y Gómez (na 105°21‘W), podle kterého je hřbet pojmenován.

Ten leží 415 kilometrů na východ o Velikonočního ostrova a je nejvýchodnějším bodem celé Oceánie. Vzdálenost tohoto nejvýchodnějšího bodu Oceánie od nejzápadnějšího bodu Oceánie (West Point na ostrově Dirk Hartog Island u západního pobřeží Austrálie) je 15,849 kilometrů! Ačkoliv se tedy všude můžete dočíst, že Austrálie a Oceánie je nejmenší světadíl, je to pravda pouze poloviční. Platí to pouze o rozloze souše. Avšak co se týče vzdáleností, je Austrálie a Oceánie daleko největším světadílem!

   Původně byl Velikonoční ostrov pokryt lesy, avšak již domorodí polynéští obyvatelé ostrov zcela odlesnili, takže dnes zde stromy moc nerostou, a když, tak ne ty původní. Odlesnění způsobilo ekologickou katastrofu a zcela změnilo ráz ostrova. Původně zde hnízdící ptáci (dost důležitý zdroj potravy domorodců) ostrov opustili, odlesněné svahy zle poškodila eroze. Nebylo už ani z čeho vyrábět lodě a domorodci zůstali od zbytku Polynésie zcela odříznuti.

   Velikonoční ostrov i ostrov Sala y Gómez se řadí do Oceánie, a to konkrétně do Polynésie, přestože oba leží mnohem blíže k Jižní Americe než k Austrálii a na mnoha mapách Oceánie je ani nenajdete – tak jsou od dalších ostrovů tohoto světadílu vzdálené.  Důvod tohoto řazení je především etnický – původní obyvatelé Velikonočního ostrova jsou totiž polynéského původu a jejich jazyk je tedy příbuzný dalším polynéským jazykům. Chile je tak další zemí světa, která se rozkládá na dvou světadílech – v Jižní Americe a Oceánii. Tomu odpovídá i etnické složení obyvatelstva Velikonočního ostrova. Asi 60% obyvatelstva tvoří jeho původní polynéští obyvatelé etnika Rapanui, zatímco 40% tvoří Chilané, čili přistěhovalci z pevniny.

Administrativně se dnes Velikonoční ostrov řadí k chilskému regionu Valparaíso (region V), od roku 2007 však má v rámci Chile (podobně jako Ostrovy Juana Fernándeze) zvláštní status. Hlavním městem Velikonočního ostrova je Hanga Roa, která leží na souřadnicích 27°09’S a 109°26’W. Hanga Roa je od Prahy vzdáleno 14,670 kilometrů. V Hanga Roa leží letiště Mataveri, do kterého nedávno investovali Američané, kteří výrazně zvětšili jeho celkovou plochu – letiště totiž kromě normálního leteckého provozu slouží i jako nouzová přistávací plocha pro americké raketoplány.

   Velikonoční ostrov je jedno z nejzáhadnějších míst naší planety. Předmětem dohadů seriozních vědců i různých záhadologů jsou především původní obyvatelé a jejich záhadné výtvory, kamenné sochy moai, které jsou rozeseté po celém ostrově. Zdá se, že první polynéští obyvatelé  sem připluli někdy ve 4. století našeho letopočtu z Polynésie, vědci ovšem nejsou v dataci jednotní. Nepanuje ani shoda v tom, odkud sem tito dávní mořeplavci připluli. Asi nejslavnější vědec, který se kdy zabýval Velikonočním ostrovem, Nor Thor Heyerdahl (žil 1914 – 2002), razil teorii, že obyvatelé mohli přijet nejen na Velikonoční ostrov, ale do celé Polynésie vůbec, z Jižní Ameriky na vorech, jaké se dodnes staví například na jezeře Titicaca a byly stavěny podobně i v dobách Inků.

Aby dokázal, že je možné tuto vzdálenost zdolat i s tak primitivním plavidlem, jako je vor, postavil v roce 1947 balsový vor Kon-Tiki, na němž vyplul z peruánského přístavu Callao a podařilo se mu bez větších potíží doplout po 101 dnech na polynéský ostrov Raroia. Tento ostrov leží v souostroví Tuamotu ve Francouzské Polynésii, čili mnohem dále od pobřeží Jižní Ameriky než Velikonoční ostrov. Šestičlenná posádka Kon-Tiki urazila na voru 6,880 kilometrů! Přesto se dnes většina vědců kloní k názoru, že původní obyvatelé sem připluli ze západu, z dalších polynéských ostrovů.

Potvrzují to mimo jiné testy DNA. V roce 1999 byla navíc  provedena rekonstrukce, při které dopluly domorodé kanoe z ostrova Mangareva (souostroví Gambiery ve Francouzské Polynésii) na Velikonoční ostrov za 17 dní. Překonaly při tom vzdálenost 2,600 kilometrů. Občasný styk s Jižní Amerikou ovšem nelze vyloučit.

   Holanďan Roggeveen, který ostrov v roce 1722 objevil, odhadnul počet jeho obyvatelstva na 2,000 – 3,000 lidí. V 19. století však počet obyvatelstva strašlivě poklesl. Roku 1862 zde přistáli Peruánci a 1,500 obyvatel (asi polovinu populace) buď povraždili, nebo odvlekli do otroctví v Peru. V roce 1871 bylo rovněž několik set obyvatel odvezeno na práce Francouzi do Francouzské Polynésie. Dále sem byly zavlečeny různé nemoci (hlavně neštovice a tuberkulóza), proti kterým neměli místní Polynésané ani náznak imunity. A tak byla zdejší populace jeden čas na vymření – v roce 1877 zde žilo pouze 111 obyvatel. Pak naštěstí počet domorodých obyvatel začal opět stoupat a přišli i přistěhovalci z Chile.

   Nejen nad původem obyvatel ovšem bádají lidé ze všech konců světa. Řadu dohadů vzbuzují především obří kamenné sochy moai. Soch bylo do roku 2009 evidováno 887, stále však dochází k nálezům dalších moai. Podle nejnovějších výzkumů pocházejí tito kamenní giganti z období let 856 – 1680, s jejich výrobou se tedy skončilo těsně před příchodem prvních Evropanů. Sochy byly vytesány v lomu v kráteru sopky Rano Raraku. Nejvyšší  socha, která byla kdy přemístěna, měří 16 metrů a váží okolo 80 tun.

Některé sochy byly dopraveny až na vzdálenost 16 kilometrů. V kráteru Rano Raraku se dokonce nachází socha vysoká 22 metrů a vážící 260 – 300 tun, ta však již nebyla dokončena a přemístěna na pobřeží, stejně jako řada dalších soch. Někdo nebo něco přimělo domorodce, aby přestali v započaté práci. Skupinky přemístěných soch moai, stojících na kamenných plošinách zvaných ahu, se nacházejí na mnoha místech podél celého pobřeží ostrova i ve vnitrozemí. Stojící giganti pak ještě dostali na hlavu dva až deset tun vážící „klobouk“, zvaný pukao.

Mnoho soch bylo v minulosti pobořeno. Některé pokáceli domorodci při kmenových válkách, kdy pokácení nepřátelské sochy bylo vnímáno jako velká urážka, řadu soch ovšem povalila i vlna tsunami po velkém zemětřesení v Chile v roce 1960. Postupně však byla  řada soch zrekonstruována a moai byly vztyčeny na svá původní místa.  Dlouhou dobu byla záhadou především otázka transportu těchto obrů z lomu na pobřeží. Podle domorodé legendy sochy chodily kroutivým pohybem. Švýcarský hoteliér Erich von Däniken (narozen 1935) se legendě rovnou vysmál a tvrdí, že sochy moai nemohli zdejší „primitivní“ domorodci sami přemisťovat po ostrově a tudíž jim museli pomoci mimozemšťané.

Český inženýr Pavel Pavel (narozen 1957 ve Strakonicích) ovšem prokázal, že legenda v podstatě mluví pravdu. Už v roce 1981 dokázal doma v Čechách rozpohybovat dvacetitunový betonový model sochy. Definitivně pak svoji teorii prokázal přímo na Velikonočním ostrově v roce 1986. Pomocí lan a pouhých 16 mužů (Heyerdahl původně soudil, že při transportu moai se musely zapojit stovky mužů) se mu sochy na Velikonočním ostrově podařilo rozpohybovat, jakoby kráčely. Dokázal tak, že i pomocí velmi primitivní techniky mohli domorodci přemisťovat tak velké sochy.

Úsilí Pavla Pavla ocenili mimo jiné i Thor Heyerdahl (který byl jako vedoucí expedice na místě během pokusu přítomen)  a chilský ministr kultury, který se přitom před pokusem přímo na Velikonočním ostrově nechal slyšet, že jestli Pavel Pavel sochy nedej Bože poškodí, nechá ho zastřelit. Možná to myslel obrazně, ale kdoví, co by se českému inženýrovi stalo, kdyby se experiment nevyvedl. Tehdy totiž ještě v Chile vládnul generál Pinochet…

Podařilo se však, Pavel Pavel žije dodnes a ostrované jsou mu vděční, neboť prokázal pravdivost jejich mýtů. K čemu ovšem sochy vlastně sloužily, to je stále nerozřešenou záhadou. Někteří badatelé soudí, že se jedná o jakési kamenné strážce ostrova, jiní tvrdí, že se jsou to sochy bohů či zpodobňují samotné ostrovany.

   Na Velikonočním ostrově dále byly nalezeny desky zvané rongo-rongo. které jsou popsány záhadnými znaky. Pravděpodobně se jedná o písmo, dosud nikomu se ho však nepodařilo rozluštit. S Velikonočním ostrovem je spojen i tzv. kult ptačího muže. Každý rok na jaře ti nejzdatnější mladíci z ostrova soutěžili o tento titul. Jejich úkolem bylo přeplavat průliv, který se hemžil žraloky, k ostrůvku Motu Nui, zde rychle nalézt hnízdo opeřence rybáka černohřbetého, odcizit mu vejce a vydat se zpátky. Vítěz pak mohl rok bydlet v chýši v obřadní vesnici Orongo. Ta je dnes turistům přístupná.

Křížem krážem Velikonočním ostrovem

   První celý den na ostrově jsme strávili čekáním na chilského pilota. Pilot je člověk, který pluje na palubě lodi s vámi a naviguje vás do přístavu. Je to služba pochopitelně placená a často i povinná. Tak je tomu i v přístavu Hanga Piko, což je malý rybářský přístav na okraji Hanga Roa. Je pravda, že projet úzkým vjezdem do „přístavu“ (spíše než o přístav se jedná o jakési chráněné kotviště) je docela obtížné a pilot se hodí, i když platit za tuto službu 150 USD +  láhev kořalky mi přijde opravdu dost.

Pravda, v ceně je i postoj v samotném přístavu na neomezený počet dní. Přístav Hanga Piko je malinký a kromě nás zde kotvila pouze loď dvou Chilanů (z nichž jeden z nich byl právě naším pilotem) a několik rybářských člunů. Do centra Hanga Roa je to odsud asi kilometr chůze. Hned první večer, co jsme zakotvili, jsem se šel do večerního města projít. Vyrazil jsem s Magym, který se šel vyspat do hostelu, aby si konečně užil pořádné postele, když ho tak trápila ta mořská nemoc. V sobotu večer byly prakticky všechny krámky a restaurace otevřené.

Nikde ani noha turisty, jen v místním kempu stojí několik stanů. Ještě holt není ta turistická sezóna, ta asi začne až v červenci. Letos by na Velikonoční ostrov mohlo přijet o prázdninách daleko více zahraničních turistů než obvykle, protože 11. července 2010 bude právě zde nejlépe pozorovatelné úplné zatmění slunce. To my už tu ale bohužel nebudeme. Jinak mě dost zarazily zdejší ceny. Potraviny jsou tu tak 2-3x dražší než v Chile na pevnině a i další věci jsou nechutně předražené (hostely, internet…).

   Druhý den jsem vyrazil na třídenní vandr. Rozhodl jsem se totiž, že si musím ostrov pořádně užít a také si trochu oddychnout od neustálého pobytu na lodi, na níž bydlím už tři měsíce. Vzal jsem si krosnu, spacák, stan a vyrazil jsem. Měl jsem k dispozici malou mapku ostrova, kterou Olda vyzvednul již v pátek v turistických informacích.

To bylo štěstí, protože v neděli, kdy jsem vyrážel, měly turistické informace zavřeno – mají úřední hodiny pouze od pondělí do pátku. Na mapce jsou uvedeny hlavní pamětihodnosti a důležité komunikace. Celkově se dá říct, že na ostrově je jen jediná pořádná asfaltová silnice (na mapě značena jako „main road“), která vede napříč celým ostrovem z metropole Hanga Roa (jihozápad) do Anakeny na severu ostrova. Na tuto hlavní komunikaci, dlouhou 18 kilometrů, pak navazuje několik „secondary roads“, což jsou místy mizerné asfaltky a místy jen více či méně zpevněné cesty.

Na mapě jsou ještě jakési „alternative roads“, které se ovšem v praxi v terénu buď nevyskytují vůbec, nebo je zde místo nich naopak několik různých cest či pěšin pro dobytek. Na alternative roads jsem dost bloudil. Co je naopak excelentní, to jsou informační turistické cedule. Před jakoukoliv turistickou zajímavostí (jeskyně, sochy moai, petroglyfy…) jsou vyvěšeny informace v angličtině i ve španělštině. Za tři dny jsem ušel nějakých 40-50 kilometrů, dalších asi 20 kilometrů chůze po silnici mi ušetřila dvě vozidla, která mi zastavila (jedno samo od sebe, druhé asi po 5 minutách stopování).

Dvakrát jsem spal pod stanem, což je všude na ostrově (s výjimkou kempu v Hanga Roa) zakázáno, neboť prakticky celý ostrov pokrývá Národní park Rapa Nui. Ostrov je ovšem pro stanování jako stvořený a dáte-li si trochu pozor, těžko Vás někdo odhalí. Drtivá většina obyvatel totiž žije v Hanga Roa a okolí, přičemž ve zbytku ostrova nejsou ani vesnice, spíše jednotlivé roztroušené zemědělské usedlosti. Většinu země pokrývají pastviny, na kterých se pasou koně a krávy. Tráva je teď v zimě (červen) spíše sušší a povrch je často hodně kamenitý.

Všechny kameny mají šedočernou barvu a jsou sopečného původu. Ve střední části roste kupodivu docela velký eukalyptový les, který zde byl evidentně nedávno vysázen. V současné době jsou už stromy hodně vysoké, takže se zde dokonce těží dřevo. Nevýhodou zdejší krajiny je naprostý nedostatek pitné vody. Nenarazil jsem ani na jeden potůček či jezírko a nebýt toho, že jsem vyžebral od jednoho pána dva litry vody, asi bych umřel žízní.

Nejzajímavější místa na Velikonočním ostrově

A co jsem tedy za ty tři dny viděl? Za nejzajímavější objekty bych označil tyto:

   1) Ahu Tongariki a kráter Rano Raraku. Slovo „ahu“ označuje posvátnou plošinu, na níž sochy stojí. Na tuto plošinu je vstup zakázán. Po celém ostrově je ovšem desítky ahu, na kterých žádné moai nejsou. Často jsou tyto plošiny v žalostném stavu a jedná se spíše o haldy kamení. Ahu Tongariki je nejhezčí skupinou kamenných panďuláků (soch moai) na ostrově.

Jednak je jich zde nejvíc – hlavní skupinu tvoří 15 moai a dále je tu jedna ležící a jedna menší stojící socha opodál. A pak jsou tyto moai pořádně veliké. Navíc jsou v dobrém stavu, neboť v letech 1992 – 1996 Japonci tyto sochy řádně zrestaurovali. Zřejmě to dost potřebovaly, neboť v roce 1960, při velkém chilském zemětřesení (největší v historii), zasáhla ostrov vlna tsunami, která odplavila tyto obrovské kamenné monumenty o 100 metrů dále směrem do nitra ostrova. Asi o kilometr a půl dále je pak vstup k vulkánu Rano Raraku.

Zde se ovšem platí vstupné, a to neuvěřitelných 30,000 CP (nebo 60 USD), přičemž vstupné zároveň platí i do vesnice Orongo na druhém konci ostrova. Tolik peněz jsem samozřejmě neobětoval, a tak jsem Rano Raraku navštívil zdarma – musel jsem ovšem opodál ilegálně přelézt kamennou zídku a kus se brodit vysokou travou. Bohužel jsem se nedostal přímo do samotného kráteru, kde je celoročně jezírko. Samotná „sochařská dílna“ se ovšem nachází vně kráteru, na svahu otočeném směrem k moři.

Zde se povaluje na travnatém svahu mnoho velkých kamenných hlav. Dále je zde možno vidět několik soch ve fázi přerušeného výrobního procesu. Moai byly postupně vytesávány ze sopečného podkladu a tyto exempláře už nebyly z neznámých důvodů dokončeny a zůstaly napůl zapuštěny ve skále.

   2) Anakena. Anakena je zátoka na severu ostrova. V Anakeně se nachází pěkná skupina moai. Celých soch ve skupině je pouze 5 (+ dvě torza) a navíc jsou zdejší moai dost malé. Hned čtyři panďuláci se však honosí velkým kloboukem (pukao) a hlavně – sochy jsou jednoznačně nejzachovalejší ze všech, které jsem na ostrově viděl. Navíc je zde krásná písečná pláž, takže lze spojit kulturu s koupáním. Pravda, voda má v červnu teplotu tak 20°C, takže je to spíše pro otužilce.

   3) Ahu Tahai. Ahu Tahai je skupina moai přímo ve městě Hanga Roa, takže pokud máte třeba jen jeden den času, vyrazte alespoň sem. V hlavní skupině stojí 4 panďuláci + jedno torzo, opodál pak stojí dva samostatně stojící jedinci. Jeden z nich má nejenom klobouk, ale především krásně vykládané černobílé oči, díky čemuž se jeho fotografie skví v každém prospektu a tento elegán se díky tomu může směle honosit titulem nejkrásnější panďulák ostrova.

   4) Lávové jeskyně. Navštívil jsem celkem 3 jeskyně, které jsou v mapě. Všechny vznikly v lávě. Láva totiž chladne relativně rychle, avšak nestejnoměrně a vytvářejí se v ní pukliny. Do puklin často nateče voda, samotná hornina však není ve vodě rozpustná, jako například vápenec, a proto v lávových jeskyních žádné krápníky nenajdeme. Asi nejvíce se mi líbila Ana Te Pahu, která je největší. Jedná se vlastně o celý jeskynní komplex, přičemž část tvoří poměrně velké podzemní prostory, které jsou od sebe navzájem odděleny dírami, kde došlo k propadnutí stropu. V těchto velkých prohlubních rostou banánovníky, taro a další plodiny.

Jeskyně byla v dávných dobách využívána jako zdroj kvalitní pitné vody, neboť dešťová voda byla navíc přes skalní horninu přefiltrována.  Daleko nejmenší ze všech tří jeskyní je Ana Kakenga. Je to poměrně úzký, asi 50 metrů dlouhý tunel ve skále. Leze se do něj ve vnitrozemí, na druhém konci pak ústí do dvou otvorů, jakýchsi oken, která jsou otevřena směrem do oceánu a visí ve stěně dosti vysokého útesu. Jedním z oken je vidět malinký ostrůvek. Do této jeskyně si určitě vemte kvalitní baterku.

   Kromě těchto nejzajímavějších pamětihodností jsem během svého čundru spatřil ještě třeba kráter Rano Aroi (jezírko na dně je ovšem v této roční době vyschlé), petroglyfy Papa Vaka (nevelké rytiny v kameni), spoustu krav a koní. Mimochodem, koně a krávy se zde pasou volně a nikdo je nehlídá, alespoň já jsem žádného pastevce nepotkal. Koně mají na zadku vypálený cejch, takže je-li třeba, farmáři své chovance bezpečně poznají. Zdechliny a kosti koní a krav zdobí porůznu krajinu a s odklízením těchto tělesných ostatků si evidentně nikdo hlavu neláme. Dále jsem svůj žaludek seznámil s mně neznámým druhem ovoce.

Má žlutou kůru, trochu podobnou citronu, uvnitř je však růžová sladká dužina s měkkými jadérky. Dalo se to jíst a nic mi po tom nebylo, navíc na tomto téměř bezvodém ostrově tyto plody hasily částečně i moji žízeň. Na lodi jsem pak v chytré knize našel, že to je kvajava hrušková (Psidium guajava), též česky přepisováno jako guajáva, španělsky guayaba. Kvajava prý obsahuje hodně vitaminu C, takže pro nás námořníky je to ideální prevence proti kurdějím.

Celou cestu jsem potkával další turisty, nebylo jich ale zbytečně mnoho a někdy jsem se po památkách procházel i sám. Většina turistů si půjčí na prohlídku ostrova auto, někteří motorku či kolo. Nejsem si jist, jestli jsem potkal nějakého jiného šílence, který by vyrazil stejně jako já na pochůzku přes celý ostrov pěšky. Teď, po zdolání všech pamětihodností ostrova, se mi jako nejlepší způsob cestování jeví jednodenní hvězdicové výlety z místa bydliště. Vzhledem k tomu, že autostop je zde snadný (i Olda s Karolínou měli velmi snadný stop), je to asi lepší poznávací varianta než se trmácet pěšky se stanem.

   Následující dny jsem trochu coural po Hanga Roa. Město je trochu roztahané. Nedá se říct, že by bylo něčím zajímavé, vyjma pár soch moai na jeho okraji. Hlavní ulice je plná turistických krámků a obchůdků s potravinami. Mají zde ale docela zajímavý kostel. Ne že by byl nějak extra krásný, ale spojuje v sobě prvky křesťanství s pohanstvím. Sochy Ježíše, Panny Marie a svatých jsou všechny vyřezávané ze dřeva a dívají se nepřítomným pohledem někam do neurčita. Jejich pohled spíše připomíná nadčasový pohled kamenných soch moai, než útrpné výrazy světců, jak jsou zobrazeny v našich kostelích. Zajímavé jsou i ornamenty v průčelí kostela. A pro Čechy je velmi sympatické, že tu mají sošku pražského Jezulátka.

   Půl dne jsem pak věnoval pěšímu výletu ke kráteru Rano Kau, který se tyčí několik kilometrů nad naším přístavem Hanga Piko. Kráter je odhadem tak 200 metrů hluboký a velmi široký (nejméně kilometr). Vyplňuje ho částečně voda, částečně jakási bažina či louka, kde se dochovala celá řada původních rostlin, které jinak na Velikonočním ostrově již vymizely.

Stěny kráteru jsou totiž tak strmé, že dovnitř se pravděpodobně nikdo nedostane. Na okraji kráteru leží pak obřadní vesnička Orongo, která je spojena především s kultem ptačího muže (viz výše). Vesnice ovšem není zase tak zajímavá, v podstatě ji tvoří jen několik nízkých kamenných stavení a vstupné 30,000 pesos je naprosto neadekvátní tomu, co je tam k vidění. Mně se opět podařilo nepozorovaně proklouznout kolem zídky nedaleko vchodu a nezaplatit nic. Výhledy na kráter a na ostrůvky Motu Nui, Motu Iti a Motu Kao Kao jsou ovšem odsud pěkné.

   Pokud bych měl zhodnotit celkový dojem z ostrova, řekl bych, že Velikonoční ostrov je po přírodní stránce nepříliš zajímavý a nijak zvlášť hezký. To Ostrov Robinsona Crusoe je mnohem divočejší. Na Rapa Nui jsou sice tři sopečné krátery, ale celkově je krajina jen mírně kopcovitá. Ne že by ostrov byl vyloženě ošklivý, ale kvůli krajině sem turisté rozhodně nejezdí. To, co dělá Velikonoční ostrov Velikonočním ostrovem, je jeho záhadná historie a kultura a především sochy moai, hlavní symbol ostrova. I samotná poloha „Pupku světa“ je natolik odlehlá, že přispívá k nimbu jedinečnosti tohoto ostrůvku. Pokud někdy poletíte okolo, stavte se a uvidíte.

Velikonoční ostrov – praktické informace

orientační kurs v červnu 2010: 100 chilských pesos (dále CP) = 4 Kč

   Na Velikonočním ostrově je pořádně draho. Týká se to prakticky všeho, potravin, ubytování, restaurací a dalších služeb. Potraviny jsou například asi 2-3x dražší než na chilské pevnině. Řada cen pro turisty je uváděna i v USD, americkými dolary lze většinou i platit, přičemž kurs byl v době naší návštěvy 1 USD = 500 CP.

Příklady cen:

internet (1 hodina)                               1,200 – 1,500 CP

noc v hostelu pro 1 osobu

(včetně snídaně)                                   20,000 CP

housky (1 kilogram)                            2,000 CP

párky(250 gramů)                               1,000 CP

paštika (125 gramů)                            950 CP

pivo (plechovka 350 ml)                      800 CP

empanada (středně velká)                 1,300 CP

vstupné do Rano Raraku

+ vesnice Orongo                                30,000 CP

pohled                                                 250 – 300 CP

A na závěr malý slovníček jazyka Rapa Nui:

hanga                           zátoka

rano                             kráter

motu                            ostrůvek

ana                              jeskyně

maunga                      kopec, hora

vaka                            kanoe

mangai                       rybářský háček

honu                            želva

heke                            chobotnice

pikea                           krab

kahi                             tuňák

mangó                         žralok

rapa                             země

nui                               velký