Vanuatu III. – Magiský ostrov Tanna

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Ostrov Tanna není to pravé místo pro plážové povaleče a turisty, kteří mají rádi dovolenou s veškerým myslitelným komfortem. Zato tu můžete navštívit soptící vulkán, jezdit po kamenitých cestách na korbách náklaďáků, popíjet kavu, obdivovat mohutné banyány a poznávat zdejší úžasnou kulturu. Nejzajímavější jsou však místní obyvatelé. Ačkoliv jsou většinou hodně chudí, jsou to snad ti nejpohostinnější lidé na světě. 

Šest dní ve Vile, aneb nejezděte na Vanuatu cargo lodí!

   Z Espiritu Santo jsem lodí společnosti Big Sista dojel opět do Vily na ostrově Efate. Plavba to byla klidná a pohodová, i když ke konci to trochu houpalo. Ačkoliv jsem se ve Vile chtěl zdržet co nejméně, nakonec jsem zde nedobrovolně strávil šest dní. Samotné město se mi zdálo o něco přívětivější než při mé minulé krátké návštěvě. Nicméně popisovat zde pamětihodnosti hlavního města nebudu, neboť v něm opravdu není nic, co by stálo za zaznamenání. Nakoupil jsem tu nějaké zásoby jídla na ostrov Tanna (poučil mě pobyt na Santu, kde mi téměř došlo jídlo) a podařilo se mi objevit jednu restauraci, kde měli nezabezpečenou wifi síť, takže jsem si konečně zase jednou pořádně zdarma zainternetoval a dohonil jsem všechny resty.

   Ve Vile bych se nejraději moc nezdržoval, ale lodní spojení na Vanuatu je kapitola sama pro sebe. Zjistil jsem, že cargo loď, jedoucí na ostrov Tanna, se jmenuje Malekula a měla by jet v neděli z hlavního mola. Já jsem přijel do Vily ve čtvrtek večer, takže to znamenalo tři dny tvrdnout na Efate. Občas jezdí i další lodě, ale kdy by mohly odjíždět, to jsem se nedozvěděl. Samozřejmě jsem se ptal, ale dostal jsem pouze odpovědi typu: „Za čtyři dny“ nebo „Za týden – možná“. „Možná“ ve skutečnosti na Vanuatu znamená, že na 99% se tak nestane. Než jsem to však zjistil, chvíli mi to trvalo. Hned první den jsem tedy zaplatil lístek na loď Malekula (stál 5,500 V a loď měla jet necelých 24 hodin) a ukecal jsem maníka z lodě, abych si tu mohl nechat krosnu.

Chtěl jsem na lodi i přespat , ale komáři mě tu málem sežrali, a jelikož zalézt do spacáku se ve zdejším vedru fakt nedalo, raději jsem vytáhnul stan a spal jsem venku – jednou na betoně na mole (tvrdé), další noci pak již na nedaleké písečné pláži (skvělé spaní). Ochranka přístaviště mi dovolila nabíjet počítač, doplňovat pitnou vodu a používat WC a sprchu, takže i když jsem ve Vile nakonec dohromady nic pozoruhodného nedělal, byla by to celkem pohoda…

   …kdyby nenastaly nečekané komplikace. V neděli večer, kdy měla loď odjíždět, nám oznámili,  že kapitán onemocněl, abychom přišli příští den ráno. Šířily se dvě verze, proč nejedeme: 1) Je špatné počasí, na moři jsou velké vlny a čeká se, až se to umoudří. 2) Druhý kapitán si dal podmínku, že peníze mu musí vyplatit předem, protože minule mu společnost Malekula nezaplatila. Odjezd se tedy odsunul na pondělí. V pondělí se ale situace opakovala. Oficiální sdělení zaměstnance lodi znělo, že nového kapitána se stále nepodařilo nalézt a pojedeme snad v úterý.

V úterý ale loď zase nevyjela. Odpoledne pak přišel nějaký manažer a sdělil mi, že ve středu už ale loď určitě odpoledne vyjede, protože se podařilo nalézt kapitána. Samozřejmě jsem mu to nevěřil, ale v tu chvíli už mi to bylo celkem jedno, protože v úterý před polednem mi definitivně došla trpělivost a rozhodl jsem se, že na Tannu poletím letadlem. V kanceláři společnosti Malekula mi kupodivu bez řečí vrátili peníze, a tak jsem mohl zakoupit u společnosti Air Vanuatu zpáteční letenku na ostrov Tanna. Sice mě to bude stát víc peněz, ale zato si můžu být jist, že se na Tannu dostanu a nebudu se muset strachovat, kdy pojede loď zpět a jestli vůbec pojede.

Strávím také více času na ostrově Tanna, na který bych jinak měl jen nějakých 6 dní a naopak oželím ostrov Efate. Celkově jsem tedy nakonec strávil na Tanně 11 celých dní. Poučení z celé lodní anabáze: Na Vanuatu v žádném případě nespoléhejte na nákladní lodě (cargo ships). Tyto lodě nemají žádný pevný jízdní řád, někdy jedou a někdy ne a hlavně, pokud máte letenku do další destinace jako já,  nikdy si nemůžete být jisti, zda nezmeškáte let. Naopak osobní lodě (passenger ships) doporučuji – jsou pohodlné, relativně rychlé a i když jsou docela drahé, pořád jsou levnější než letadlo.

A hlavně – mají pevný jízdní řád a ten dodržují! Takovou lodí byla Big Sista, kterou jsem jel ze Santo do Vily a v podstatě i loď Havannah. Ta je sice také nákladní, ale jezdí sem z Nové Kaledonie podle přesného jízdního řádu. Pokud ovšem budou na moři například obrovské vlny, mohou být i tyto spoje problémové. A tak, pokud nemusíte úplně škudlit, je nejlepším způsobem dopravy mezi ostrovy letadlo. Hlavní ostrovy jsou navzájem propojeny poměrně hustou sítí národní letecké společnosti Air Vanuatu.

   V přístavu ve Vile bylo nedávno dokončeno pořádné velké molo, u kterého skoro každý den zastavila nějaká velká loď. Ve středu ráno zde zakotvila obrovská australská výletní loď Pacific Dawn, kterou už jsem viděl v Nouméa v Nové Kaledonii. Na silničce před molem, jindy pusté, parkovalo najednou nejméně 50 dodávek a taxíků, podél komunikace pak vyrostlo mnoho stánků se suvenýry. Zájezdy obrovských lodí jsou pro malé tichomořské země, jako je Vanuatu, velmi důležitým zdrojem příjmu.

V centru Vily bylo najednou tolik turistů, že poměr černochů a bělochů se dočasně téměř vyrovnal. Stejného dne, tedy ve středu, jsem se konečně po šesti dnech pohnul i já. Z města jsem dojel „busem“ (= dodávka, hromadné taxi) na letiště. Odbavení proběhlo bez problémů. Letěli jsme turbovrtulovým strojem ATR 72-500 pro 68 lidí. Letadlo bylo plné a let trval 35 minut čistého času. Během letu jsme dostali pouze bonbon a džus. Na letišti White Grass Airport na ostrově Tanna jsme přistáli kolem 15:30. 

Malá část největšího banyánu světa

Ostrov Tanna – základní informace

   Ostrov Tanna leží v jižní části vanuatského souostroví v provincii Tafea a pokrývá rozlohu 565 km². Rozměry ostrova jsou přibližně 40×19 kilometrů, přičemž ostrov je protažený severojižním směrem. Žije na něm asi 30,000 obyvatel. Dominantou ostrova je aktivní vulkán Yasur (361m.n.m.), údajně nejsnadněji přístupná činná sopka světa.

Nejvyšším bodem ostrova je Tukosmera (1,084 m.n.m.). Hlavní vesnicí ostrova je Isangel, největší vesnicí Tanny je však Lenakel. Obě tato sídla leží kousek vedle sebe na západním pobřeží. Isangel je zároveň hlavním městem provincie Tafea. Vanuatských provincií je celkem šest a jejich názvy byly uměle vytvořeny z počátečních písmen jednotlivých ostrovů. Provincii Tafea tvoří například tyto ostrovy: Tanna, Aneityum, Futuna, Erromango, Aniwa. Na ostrově Tanna se mluví celkem pěti jazyky. Ostrov je velice úrodný a vyniká produkcí kopry, kokosových ořechů, kávy a kavy. Stále většího významu nabývá turistický ruch.

   Prvním Evropanem, který přistál na ostrově Tanna, byl Brit James Cook. Stalo se tak roku 1774. Cook se vylodil na východě ostrova v malé zátoce, kterou pojmenoval Port Resolution podle své lodi HMS Resolution. Cook rovněž pojmenoval domorodým slovem Tanna celý ostrov (tanna znamená „země“). Po Cookovi se zde snažili prosadit „jedinou správnou víru“  křesťanští misionáři. Neměli to jednoduché, protože ostrov jejich christianizačním snahám houževnatě odolával.

Dlouho zde byl rovněž rozšířen kanibalismus. Později na Tanně vzniklo svérázné náboženské hnutí, které založil Jon Frum (čti frum). Toto náboženství vzniklo smísením křesťanství s tradičními domorodými náboženskými představami. Jon Frum prý přišel na Tannu v roce 1942, za druhé světové války, a zjevil se místním obyvatelům v oblasti Green Pointu (jih ostrova). Pobyl zde pouhé dva měsíce. Od té doby místní věří, že Jon Frum je něco jako Bůh a že se k nim jednoho dne vrátí. Když totiž přišli za druhé světové války na Vanuatu Američané, Vanuaťané si je velice oblíbili.

Zvláště s povděkem  kvitovali, že mezi americkými vojáky je mnoho černochů. Obyvatelé Tanny především obdivovali technické vymoženosti, kterými byli vojáci vybaveni, a tak mnozí z nich začali Američany napodobovat. Z plechovek si vyráběli “telefony“, aby mohli Jona Fruma přivolat zpět, další začali stavět v džungli „letiště“ (která dokonce vybavili dřevěnými „letadly“) a začali stavět mola, aby letadla Jona Fruma a jeho lodě mohly přivézt na ostrov náklad (cargo). Samotné hnutí Jona Fruma vzniklo až v roce 1957.

Podobně na návštěvu amerických „bohů“ reagovali i na  jiných ostrovech a na Vanuatu tak vznikly další podobné proudy, souhrnně označované jako cargo kulty. Jen náboženství Jona Fruma však přetrvalo ve větší míře dodnes. Vyznavači tohoto hnutí rádi tančí (tradiční tance se pořádají vždy v pátek) a pijí opojný nápoj kava (který se ovšem pije po celém Vanuatu). Dnes na Tanně vedle sebe koexistují tradiční náboženství, hnutí Jona Fruma a křesťanství. Současný prezident Vanuatu, Iolu Johnson Abbil Kaniapnin, pochází rovněž z ostrova Tanna. Zvolen byl v srpnu 2010 a volební období prezidenta je pětileté, větší pravomoci však má premiér. Současný premiér pochází z ostrova Futuna, což je ostrov nedaleko Tanny, ležící rovněž v provincii Tafea.

Můj pan domácí v tradičním „obleku“

Tannský deník

Středa 22. září 2010 – letiště White Grass Airport 

Tannské letiště White Grass Airport je dosti malinké a opuštěné. Rozhodl jsem se, že nejdříve půjdu pěšky kousek na sever od letiště (asi tak 2-3 kilometry), kde by měla být nějaká Blue Hole, vhodná ke šnorchlování. Díru jsem našel, ale už byl večer a tím pádem vhodná doba postavit stan. Na jedné planince, hned vedle turistického resortu Rocky Ridge Bungalows, jsem začal stavět stan. Ptal jsem se místního chlapíka, jestli to nevadí (hned vedle je i vesnice). Říkal že ne.

Pak přišla žena z vedlejšího resortu a říkala, že to tu nemusím mít pohodlné, protože tu v noci občas pobíhají koně a krávy. A ať si postavím stan na trávě u nich v resortu. Samozřejmě jsem namítl, že nemám peníze. Což je bohužel pravda, protože na zbývajících 13 dní na Vanuatu mi zbylo necelých 13,000 vatu, čili cca 200 Kč na den. Paní ale řekla, že tu můžu spát dvě noci ve stanu gratis. Pak přišel ještě její manžel, oba změnili názor a povídali, že mají stejně jenom dva hosty, tak abych se vyspal v chatičce.

Zadarmo, 2 noci! Resort má jen tři chatky a ještě není evidentně zcela dokončen. Ale je tu výhled na moře, elektřina (jde ovšem jen večer mezi 18:00 a 21:30, kdy se zapíná generátor), WC, sprcha a hlavně velikánská postel. Navíc Blue Hole je hned vedle, k dispozici je knihovna… Prostě jsem zničehonic zadarmo získal parádní bydlení. Ti lidé jsou tak hodní, že se to až vymyká mému chápání. Dovedete si představit něco podobného u nás? Aby toho nebylo málo, dostal jsem ještě výbornou večeři (hovězí curry s rýží, běžná cena 1,800 V). Majitelé se jmenují Tom a Margaret a mají šest dětí.

Čtvrtek 23.září 2010  – Blue Hole

Po dobré snídani (mimo jiné tannská káva – na ostrově Tanna se pěstuje nejlepší káva na Vanuatu) jsem si ráno půjčil ploutve, vzal jsem masku a šnorchl a vyrazil obhlédnout tu Blue Hole. A je to fakt paráda. Zdejší modré díře se tedy říká Blue Hole 2, protože o pár stovek metrů dál je ještě Blue Hole 1, ale ta prý není tak pěkná. Na Cestě už jsem viděl třetí Blue Hole, ale pokaždé tímto slovem bylo označeno něco úplně jiného. Na ostrově Ouvéa (Nová Kaledonie) to byla díra na souši, která byla propojena s mořem a byla v ní tudíž slaná voda a na Santu to bylo v podstatě sladkovodní jezírko s vlastním pramenem vody.

Zde na Tanně se však celá Blue Hole nachází v moři. Je to vlastně taková velká prohlubeň (dejme tomu 10 metrů hluboká), která je vklíněna do korálového útesu, který samotný se nachází jen několik desítek centimetrů pod vodou a za odlivu se částečně vynořuje i nad hladinu. Odliv je také jedinou dobou, kdy se dá k díře dojít. Plavat při přílivu by se tam asi nedalo, protože přes útesy se neustále valí voda. Chce to ovšem mít gumovou potápěčskou obuv nebo alespoň ploutve, a i tak se po ostrých korálech chodí moc špatně.

Poté, co protrpíte několik desítek metrů při chůzi v mělké vodě po korálech, se najednou před vámi objeví hloubka, a to je ta Modrá díra. Hupsnete dovnitř a žasnete. Je tu velké množství nádherných korálů všech možných barev a velikostí a mezi tím plave spousta ryb. Díra je dlouhá tak 100 metrů, ale žádné velké ryby nebo nedej Bože žraloky jsem tu neviděl – zřejmě se nedostanou přes mělký útes, který Blue Hole odděluje nejen od pevniny, nýbrž i od oceánu. Občas tu i za odlivu musíte dávat pozor, protože jsou tu slušné proudy.

Šnorchlování je tu asi ještě lepší než na Champagne Beach na ostrově Espiritu Santo, jen ten mizerný přístup do vody kazí trochu celkový dojem. V poledne jsem se chvilku procházel po White Grass Plains. V turistickém prospektu to líčí romanticky jako krásné travnaté pláně, kde se pasou divocí koně. Koně se tam tedy opravdu pásli, ale jinak se spíše než o travnatou planinu jedná o plevelem zarostlou savanu, v níž jsou porůznu roztroušeny stromy a křoviska. Celkem mě to zklamalo. Odpoledne jsem šel pěšky směrem na sever na dvě pláže, které nesou označení Black Sand Beach.

Tento název je ovšem dost přehnaný, spíše by se to mělo jmenovat Black Stones Beach, protože písku tam zrovna moc nebylo. A jelikož korály se zde nacházejí nějakých 20-30 centimetrů pod hladinou, nedá se tu ani pořádně šnorchlovat nebo plavat. Takže také nic moc zážitek. Navíc cesta k obou plážím byla neuvěřitelně prašná, neboť někde za Rocky Ridge Bungalows končí zpevněný povrch.

K večeři jsem mimo jiné poprvé okusil chlebovník (breadfruit) a jamy, oboje v syrovém stavu. Chlebovník je taková houbovitá hmota bez chuti a je velmi sytý. Lepší byly jamy, které chutnají asi jako naše brambory. Jamy by měly být sladké, ale tyhle nebyly.

Pátek 24.září 2010 – Vesnice Lenakel, Imanaka

Ráno jsem dostal od Toma obrovskou snídani. Z jídelny je krásný pohled na moře a hle, v dáli se vynořil ocas velryby. Po snídani jsem pěškostopem dorazil do největší vesnice ostrova jménem Lenakel. Každé pondělí, středu a pátek se zde koná trh. Prodejci táboří na velkém prostranství pod dvěma velkými banyány a prodávají vše, co se jim doma urodilo, a různé pečivo. Myslím, že pokud se tu konaly trhy třeba před 500 lety, vypadalo to úplně stejně. Udělal jsem tu pár fotek. Vůbec, na Tanně se skvěle fotí – vždycky, když se někoho zeptám, jestli si ho můžu vyfotit, svolí. Vedle tržiště se kolem jednoho baráku nahrnula spousta lidí. Probíhal zde zrovna soud a prý se zde vedl nějaký pozemkový spor.

V Lenakelu jsem také zjistil, že loď Malekula z Vily ve středu nakonec skutečně vyjela a ve čtvrtek dorazila na ostrov. Tak to jsem moc nevychytal… Vrátil jsem se zpět do Rocky Ridge Bungalows. Rozloučil jsem se s Tomem a Margaret, což jsou patrně nejhodnější podnikatelé na světě, a pěškostopem jsem dorazil do vesnice Imanaka. Ta leží asi jeden kilometr od letiště a místní obyvatelé vyznávají kult Jona Fruma. Dorazil jsem sem schválně v pátek, protože vždy v pátek večer probíhají ve vesnicích Jona Fruma tradiční tance.

Hned při vstupu do vsi jsem potkal ženu, ze které se vyklubala uklízečka z Rocky Ridge Bungalows. Dovedla mě za šéfem (chief) vesnice a ten mi tu dovolil přespat a postavit stan. Vždy, když jdete navštívit nějakou vesnici, měli byste vyhledat šéfa a pokud vás šéf přijme, můžete se pak po vesnici pohybovat kdekoliv, jak je libo. Ve vsi jsem se dozvěděl, že dnes je večer tradiční tanec, ale zítra se koná mnohem větší slavnost. Ta nemá nic společného s kultem Jona Fruma, nýbrž je to tzv. kastom ceremony, čili souvisí to s místními zvyky vůbec.

Na tuto slavnost zrovna místní ženy vyráběly laplap. V podstatě je to takový veliký „koláč“ z manioku, do kterého se zapékají kousky masa. Peče se to v zemní troubě. To se udělá velká vatra, kde se polena proloží mnoha kameny. Dřevo shoří, kameny se rozpálí a pak se jimi obloží díra v zemi. Poté se do této „trouby“ vloží laplap zabalený do banánových listů a vše se zahrne zeminou.

Funguje to bezvadně. Však jsem také laplap dostal hned následujícího dne k snídani. K večeři jsem měl něco podobného (maniok se zapečeným masem), dále bylo jídlo zvané kumala (v podstatě velký nasládlý brambor) a rajče. Místní mě totiž zřejmě přijali za vlastního a nosí mi i jídlo. Pohostinnost obyvatel Tanny opravdu nezná mezí. Večer mě pak ještě chlapík jménem Phillip (pracuje coby meteorolog na nedalekém letišti) pozval na kavu.

Kava je národní nápoj Vanuaťanů. Připravuje se z kořenů pepřovníku Piper methysticum. Kořeny se nakrájejí a umelou v „mlýnku na maso“ (to je ta lepší varianta). Kava je lehká droga. kterou bych účinkem přirovnal třeba k pivu. Působí prý dobrou náladu a funguje jako sedativum. Kavu pijí jenom muži. Zatímco u nás sedí chlapi v hospodě a pozvolna se opíjejí pivem, zdejší muži se vydrží celý večer opíjet kavou (a ženy zatím pečou laplap – tomu se říká dělba práce J). Já jsem si dal jen jednu skořápku – pije se to ve skořepině z kokosového ořechu.

Nápoje bylo tak tři deci a místní to pijí na ex, ale do mě to tak rychle nelezlo. Chutná to jako taková mírně ostrá mýdlová voda. Není to moc dobré (pivo je každopádně o moc lepší), ale ani odporné. S krátkým zpožděním po tom dřevění jazyk a chce se po tom hodně plivat. Pokud tedy chlapi pijí kavu, pořád chrchlají a plivou kolem sebe, což je docela nechutné. Jinak jsem ale necítil po požití tohoto nápoje žádné příznaky – koneckonců, jedním pivem se také neopijete.

   Večer před devátou začala dancing ceremony. Deset kytaristů se shromáždilo pod stříškou pod banyánem. Celé to ovšem trvalo necelou hodinu a účast tanečníků (šest mužů, dvě ženy) byla dost slabá, jelikož ženy odešly večer tančit na nějaké jiné místo. Při dancing ceremony ve vesnicích Jona Fruma tančí ženy na jednom prostranství a muži na druhém prostranství hned vedle a spíše než tanec je to takové přešlapování do rytmu.

   Ještě k celkovému fungování vesnice. V každé vesnici na Vanuatu je nakamal, což je místo, kde se scházejí muži a ženy sem mají vstup zakázán. Tady se také pije kava. Obvykle je to nějaká budova, ale na Tanně je to jinak. Nakamal je tu otevřené prostranství, nacházející se vždy ve stínu velkých banyánů. V čele vesnice stojí šéf (chief), což je v podstatě náčelník. Šéf se (na rozdíl třeba od našeho starosty) nevolí, nýbrž se tato funkce dědí v jedné rodině z otce na syna. Ve vesnici se dále volně prohánějí spousty psů a prasat.

Nevypadá to ale, že by vesničané měli ke psům nějaký citový vztah, spíše jsou to takoví parazitující příživníci a než aby je někdo pohladil, raději je nakopne. Není pak divu, že když jsem párkrát chtěl nějakého psa pohladit, raději přede mnou utekl. Asi myslel, že ho chci praštit. Prasata jsou pak hlavní živočišnou potravou vesničanů. Vesnice Imanaka má také základní školu, ve které je vyučovacím jazykem francouzština. To je také důvod, proč velmi málo vesničanů mluví anglicky.

Sobota 25. září 2010   Slavnost obřízky (Circumcision Ceremony)

Slavnost obřízky je velká akce, která se koná jednou ročně. Obřad nesouvisí s náboženstvím, nýbrž je to tzv. kastom ceremony, čili zvyk, který praktikují na Tanně všechny vesnice bez ohledu na vyznání. Každý malý kluk ve věku cca 4-5 let je podroben obřízce. Tento akt se koná obvykle v nakamalu jiné vesnice a po něm zde malí chlapci bydlí asi dva měsíce.

Po celou tuto dobu jsou odloučeni od svých rodičů. Na závěr tohoto odloučení se právě koná tato slavnost. Maminky a sourozenci obřezaných chlapců se nádherně vyzdobí a namalují. Celá slavnost se koná rovněž v nakamalu. V tomto případě to byl velký prostor pod třemi banyány. Slavnosti se účastnily čtyři vesnice a z Imanaky jsme sem byli dopraveni pick-upy. Každá vesnice přiveze spousty věcí. Především jídlo (napečený laplap, živá prasata, kořeny kavy, kokosové ořechy, maniok, taro, jamy…), pak také svazky látek a další dary.

Tyhle věci si pak vesnice mezi sebou navzájem vyměňují a některé z nich jsou určeny jako dary oslavencům (obřezaným chlapcům). Na prostranství byly pobity snad desítky prasat. Většina čuníků je menší než u nás. Před transportem se jim svážou nohy. Místní se k prasatům nechovají zrovna humánně. Při přenášení je drží nejen za nohy, ale někdy také za uši a větší prasata tahají prostě po zemi. Prasata při tom hrozně kvičí (moc se nedivím, spíše mě zaráží, že se praseti to ucho neutrhne). Pak vezme chlap dřevěnou palici a praští prase několika ranami do hlavy, čímž ho usmrtí, i když někdy jsem byl na pochybách, jestli je prase po tomto zákroku hned úplně mrtvé.

   Samotná slavnost začala odpoledne příchodem obřezaných hochů. Byli také vyzdobení a pomalovaní a poprvé se setkali po dlouhé době se svou rodinou. Kluci ale nevypadali moc šťastně nebo hrdě, spíše byli zaražení a radovali se všichni ostatní okolo. Potom muži i ženy utvořili uprostřed nakamalu velké kolo a za rytmického zpěvu chvíli tancovali.

Slavnosti přihlíželo (kromě mě) i pár dalších turistů, které sem vozí cestovky. Obřad ovšem není žádná šaškárna pro turisty, nýbrž regulérní místní obřad, turisté jsou ale vždy vítáni. Mezi domorodci tancoval i jeden Američan, co tu už čtyři roky dělá učitele jako dobrovolník, a tím pádem ho místní berou jako normálního člena vesnice. Hlavní tance pak začínají až pozdě večer a trvají do rána, ty jsem ale neviděl, neboť jsem se svezl pick-upem zpět do vesnice Imanaka. Zde jsem něco málo pojedl a vypil skořápku kavy (opět jsem, kromě brnění jazyka, nic necítil) a šel jsem spát.

Neděle 26.září 2010 – Banyán

Po celou dobu, co jsem bydlel ve vesnici, jsem vždy dostal od místních i něco k jídlu (na slavnosti pochopitelně také), takže hlady jsem tu netrpěl. Většinou to byl laplap. V neděli ráno však byl čas se s vesnicí rozloučit a pokračovat dál. Náčelník mě dokonce na rozloučenou obdaroval, obdržel jsem od něj pletenou tašku. Pěškostopem jsem se potom dostal k obřímu banyánu, který stojí nedaleko vesnice Lenakel. Když jsem se ptal na cestu, chytnul se mě bohužel průvodce a dozvěděl jsem se, že musím zaplatit vstupné. Samotný strom je obrovský. Není sice asi velký jak fotbalové hřiště, jak tvrdí Lonely Planet, ale velký je dost. Údajně se jedná o největší banyán na světě.

Vcelku tento obří strom můžete spatřit pouze z dálky a seshora, ale z blízkosti se jedná o objekt nevyfotitelný. Okolo stromu, který spíše rozlohou připomíná menší lesík, vede vyšlapaný chodníček. Strom nemá kupodivu ani nějaký zvlášť masivní kmen, ale je rozvětven do obrovského množství menších kmenů, větví a vzdušných kořenů. Strom určitě stojí za vidění, i když díky jeho mohutnosti a faktu, že roste v dolíku, si nemůžete jeho monumentálnost vychutnat v celé jeho šíři.

Po prohlídce banyánu jsem se opět pěškostopem dopravil dolů do Lenakelu a zde jsem se ubytoval v jednom guest housu. Hlavně jsem potřeboval dobít baterky (obrazně i doslova řečeno). Zbytek dne jsem strávil relaxační procházkou, krátkou koupelí v rozbouřených vlnách a prací na počítači. V Lenakelu je docela pěkná pláž, pokrytá drobným černým štěrkem, ale plavat se tu v moři nedá. Můžete tu ale dovádět v dosti velkých vlnách.

Pondělí 27. září 2010   – Vesnice Yakel

Dnes jsem se vydal do vesnice Yakel, což má být tzv. kastom village, kde lidé žijí po staru.  Podle Lying Planet se tu „život nezměnil po staletí a vesničané si oblékají pouze nambas (chránič penisu) nebo sukénky z trávy“. Tak to není pravda ani náhodou! Místní se oblékají úplně normálně a chrániče penisu a sukénky z trávy si navlékají pouze v případě, že předvádějí „kastom dance“ pro turisty. Turisté pak za návštěvu vesnice platí a vozí je sem cestovky. Ze starých obyčejů dodržují bohužel vesničané ten nejméně vhodný – neposílají děti do státních škol.

   V době mé návštěvy nebyla ve vesnici skoro ani noha, většina obyvatelstva odjela na slavnost „Toka Ceremony“, kam mám také zítra namířeno. Ujal se mě mladík Remo, který jako jediný umí anglicky pár slov, protože  na rozdíl od ostatních chodil kdysi do školy. Chvíli jsme courali vesnicí. Všichni muži i chlapci tu neustále chodí všude s mačetou.

Jídlo pak roste všude kolem – kokosové ořechy, banány, kukuřice, taro. Stačí párkrát seknout a máte svačinu. Večer jsme šli do nakamalu vedlejší vesnice, kde se pila kava. Ta se tu připravuje dost nechutným (a více tradičním) způsobem. Nemají tu mlýnek, a tak si chlapi nacpou plná ústa kavovým kořenem a žvýkají to. Když to rozmělní, vyplivnou to na banánový list. Pak se takto vzniklá drť smíchá s vodou a přecedí se přes síťovinu. Dobrou chuť! Vypil jsem dvě skořápky, abych  neurazil, ale opět jsem necítil žádný účinek. Na ohníčku se rovněž pekl chlebovník, taro, kukuřice, kuře. Večer jsem pak ještě od Removy matky dostal k večeři maniok s nějakou natí a kumalu (sladký brambor).

Úterý 28. září 2010 – Toka Ceremony – den 1.

Toka Ceremony (též se jí někdy říká Nekowiar) je největší „kastom ceremony“, která se koná na ostrově Tanna v průměru jen jednou za tři roky. Sjíždějí se na ní lidé z celého ostrova a přitahuje i nemálo turistů. Tuhle informaci jsem věděl z průvodce, ale vcelku jsem jí ignoroval, protože jaká je pravděpodobnost, že se zrovna trefím do termínu? A hle, trefil jsem se, aniž jsem to měl naplánované! Minulé slavnosti Toka se konaly v letech 2004 a 2007. Letos se koná tato událost koncem září, čili ještě v období sucha. Místem slavnosti je lokalita Green Point na jihu ostrova. 

Já jsem sem dorazil s Remem a  Yaruelem z vesnice Yakel na traku, kterým sem jeli nějací Removi známí. Yaruel je zřejmě „chief“, čili náčelník vesnice Yakel. Je mu prý asi 50 let. Přesně to neví, protože záznamy ve vesnici Yakel se nikdy nevedly. Ono i když jsem se ptal Rema, kolik mu je, tak váhal, pak se někoho zeptal, a nakonec řekl 25. Jeden chlapík, který jel s námi na traku, byl oblečen  tradičně – měl na sobě jen sukénku z trávy a nambas (chránič penisu). Vyklubal se z něj nakonec „pan domácí“ – v jeho chatrči jsem si nechal v úschovně krosnu, dostal jsem tu večer i něco málo k jídlu a vedle jeho příbytku jsem si postavil stan.

Slavnost začíná brzy ráno a my jsme přijeli asi v devět hodin dopoledne, takže Toka Ceremony už byla v plném proudu. Na velkém prostranství mezi nádhernými banyány (místní nakamal) tančily tři ženské soubory. První den je totiž vyhrazen jen pro ženskou produkci. Když říkám ženy, myslím tím osoby ženského pohlaví tak od 7 do 70 let. Všechny ženy byly nádherně vyzdobeny a namalovány. Jeden soubor byl z Nové Kaledonie, což se dalo poznat podle kostýmů v barvách kaledonské vlajky. Tanec tohoto souboru se mi líbil asi nejvíc, byl takový nejživější.

Mezi černými Kanaky tu dokonce tancovala i jedna běloška. Všude okolo byly spousty přihlížejících, včetně bílých turistů, které sem vozí cestovky. Turisté jsou zkásnuti místními pořadateli o vstupné, které se zřejmě určuje dost individuálně. Po mně chtěli 1,000 vatů, což mi přijde za třídenní slavnost dost málo, Remo jim ale řekl, že nemám moc peněz, tak jsem asi dostal slevu. U nakamalu je i něco jako tribuna, kde stojí diváci. Je odsud dobrý rozhled po celém prostranství, já jsem se však raději motal s foťákem přímo mezi tanečnicemi.

Pro focení je to úžasná příležitost a ještě lepší je to natáčet na videokameru i se zvukem. Tanečnice totiž samy zpívají, žádná kapela zde nebyla přítomna. Místní muži dělají tanečnicím něco jako doprovod, za čež jsou odměněni – po každé taneční kreaci vhodí ženy mezi ně hrst bonbónů, sušenky apod. Tance skončily už dopoledne. Odpoledne jsem se s Yaruelem procházel po okolí. Večer jsme pak byli pozváni na pití kavy Samem, jedním z místních. Pili jsme dvě skořápky ve dvou různých nakamalech, bylo tu i pár bělochů.

I zde byla kava připravována tradičním způsobem, tedy ne mlýnkem, nýbrž žvýkacími svaly domorodců. Tentokrát bylo pití kavy pojato jako opravdový obřad. Místní náčelníci vedli dlouhé proslovy a během obřadu se mluvilo se jen velmi potichu. Vzpomněl jsem si na naše hlučné hospůdky…

Středa 29. září 2010   – Toka Ceremony – den 2

Dnešní den na Toka Ceremony patřil mužům a jejich tanci toka, podle kterého je celá slavnost pojmenována. Přes den se tančilo celkem v pěti různých nakamalech. Yaruel mi dělal průvodce a vždy věděl, kam máme jít. Na to, že mu je asi padesát let, má slušnou kondici. Po zdejších hrbolatých a kopcovitých cestách chodí bos, jako drtivá většina místních, a hlavně rychle, jeho tempu jsem nestačil. Mezi jednotlivými místy, kde se tančilo, bylo totiž občas nutné ujít pár kilometrů. Pátý denní tanec se pak konal odpoledne v hlavním nakamalu u místa, kde mám postaven stan. Tanec měl v podání všech souborů (jeden byl opět z Nové Kaledonie) podobný průběh.

Muži a chlapci ve věku cca 6-70 let rytmicky dupou a zpívají. Jsou samozřejmě všichni náramně vyzdobeni –mají kostýmy, čelenky, ozdoby ve vlasech, kolem pasu mají buď kus látky nebo slaměnou sukni a  jsou řádně pomalováni v obličeji. V rukou drží dlouhé hole, košťata či jakési dřevěné meče. Občas z chumlu tančících vyběhne jeden běžec, proběhne uličkou mezi diváky a pak zase sprintuje zpět. Jiní dva muži zatím oběhnou kolem tanečníků kruh a pak předstírají souboj. Toto schéma má mnoho variací a záleží na tvořivosti každého souboru.

Někde se muži bijí téměř doopravdy, někdy si padnou kolem krku a usmívají se. Jednou „bojoval“ i sedmdesátiletý stařec s malinkým mrňousem. Kolem sebe pak bojovníci rozhodí nějakou drobnost pro diváky (sušenky, čínskou nudlovou polévku ale i docela pěkné kusy látek), o kterou se vždy strhne mezi diváky krátká tahanice. Nejlepší atmosféru měl jednoznačně večerní tanec ve velkém nakamalu, kde byly stovky diváků. Okolní obrovské banyány s dřevěnými „tribunami“ (prostě chýše na stromě) jsou vskutku impozantní kulisou pro celou akci.

Diváci, kteří se rvali o vhozené dary, po jejich sebrání často předvedli také nějakou taneční kreaci. Obrovský aplaus sklidil hlavně jeden bílý fotograf, který předvedl velkolepé taneční sólo. Po denních tancích pak následovaly tance noční, což bylo zřejmě vyvrcholení celé slavnosti. Na prostranství byly dokonce slabé elektrické reflektory, napájené z naftových agregátů. Mě však přemohla únava, a tak jsem zalehl do stanu. Ještě dlouho mi v uších zněl rytmický zpěv mužů i žen a občas bouchla i nějaká ta petarda. Tančilo se zřejmě celou noc bez přestávky.

Čtvrtek 30. září 2010 – Yasur Volcano #1

Toka Ceremony dnes končila někdy v poledne a večer následovalo ještě zabíjení prasat. To už se však odehrálo bez mojí přítomnosti. Ráno jsem totiž vyrazil na stopa k Yasur Volcano. Až k sopce jsem se však nedostal. Za celý den projely kolem mne jen tři traky. Prvním jsem se výrazně posunul o kus dál. Jízda trvala více než hodinu a byla šílená, cesta je v hrozném stavu a byl jsem rád, že jsem se udržel na korbě. Další dva traky mě nevzaly a stejně jely jen kousek. Ušel jsem tedy pár kilometrů pěšky.

Večer mě u cesty odchytli nějací chlapi a pozvali mě k sobě domů. Postavil jsem si u nich  před domem na trávě stan, dostal jsem najíst a popili jsme kavu. Tentokrát jsem vypil tři skořápky a nápoj jsem cítil hodně! Konverzace (jeden chlapík mluvil anglicky) mi šla, pokud mohu posoudit, normálně, ale nohy a hlava se mi zle motaly. Řekl bych, že při alkoholové opilosti je to obráceně – spíše člověk blábolí a naopak se (většinou) lépe udrží na nohou…

Pátek 1. října 2010 – Yasur Volcano #2

Poučen hustotou včerejší dopravy, rozhodl jsem se nespoléhat na to, že kolem možná pojede (a možná také ne) trak a vydal jsem se k vulkánu pěšky. Naštěstí to už nebylo moc daleko a po necelých třech hodinách pochodu jsem dorazil k bráně, kde se vybírá vstupné. Cenu jsem usmlouval na přijatelných 1,000 vatů a po široké prašné cestě jsem se dostal až na „parkoviště“. To je místo, kde končí cesta pro auta. Je tu mimo jiné poštovní schránka s nápisem „Volcano Post“, do které můžete vhodit ofrankovanou pohlednici (musíte si ji ovšem zakoupit jinde, pohledy se tu neprodávají). Dál nahoru už vede jen cestička.

Přímo nad vámi se pak tyčí nevysoký kopec, ze kterého se valí spousty kouře a prachu a vždy po několika minutách se ozve detonace. Vylezete-li nahoru, spatříte vrcholový kráter, ze kterého vylétávají šutry. Zároveň je občas cítit charakteristický zápach ze shnilých vajec (sirovodík). Sopka, která má tohleto všechno v „popisu práce“, se jmenuje Yasur Volcano. „Yasur“ znamená v místním tannském jazyce „Starý muž“. Nadmořská výška jejího vrcholu je jen 361 metrů a je považována za jednu z nejsnadněji přístupných sopek světa.

Jelikož jsem sem dorazil v poledne, rozhodnul jsem se, že na plošině pod sopkou přenocuji. Pohled na soptící vulkán je totiž nejkrásnější večer. V poledne se zdá, že kameny (správněji tedy sopečné pumy, odborně též pyroklastika), vylétávající ze sopky, mají černou barvu. Teprve večer je však jasně vidět, že sopečné pumy jsou rudé, protože jsou žhavé, a že to vlastně ani nejsou kameny. Neboť kámen je pevný kus hmoty, tohle jsou ale spíše shluky plastické žhavé lávy. Večer můžete tedy koukat z horního okraje přímo do kráteru a fotit úžasný ohňostroj.

Je to relativně bezpečná podívaná, pokud stojíte v rozumné vzdálenosti. Mně se v poledne podařilo proniknout trochu blíže. Kráter má totiž poněkud protáhlý tvar a sopečné pumy vylétávají z jednoho místa. Jednu chvíli se ovšem ozvala veliká exploze a při pohledu na mračno pum, snášejících se (jak se mi zdálo) přibližně mým směrem, jsem trochu zpanikařil a utíkal jsem směrem od sopky. Pumy vylétávají téměř  kolmo do vzduchu, a to rychlostí až 200 metrů za sekundu. Než však dopadnou na zem, pár vteřin to trvá. Upadl jsem a rozbil jsem si koleno.

Jedna z pum nakonec dopadla asi 100 metrů ode mě, tak jsem se raději z nebezpečné oblasti stáhnul a exploze jsem pak už jen pozoroval z bezpečně vzdálené vyhlídky. V některých obdobích ovšem sopka zvyšuje svoji aktivitu a to pak pumy dopadají i dost daleko a nahoru na okraj kráteru se nedostanete, pokud nestojíte o to, aby vám na hlavě přistál třeba dvoumetrový kus žhavé lávy. I takové kousky (vychladlé ovšem) jsou na svahu kolem sopky k vidění.

Bezprostřední okolí vulkánu je pokryté šedým sopečným pískem a připomíná povrch Měsíce, o kus dále už ale bují tropická vegetace. Tu a tam jsou k vidění i výrony horkých plynů. Vulkán je docela navštěvován turisty, které sem vozí cestovky. Během jednoho dne sem přijelo asi 10 traků, z toho asi 7 večer, kdy je podívaná nejzajímavější.

Sobota 2. října 2010 –   Yasur Volcano #2

Vulkán mě v noci kupodivu nezasypal. Zato trochu pršelo a jednou byla dokonce velmi prudká přeháňka, první během mého pobytu na ostrově. Na hornatém východě ostrova, kde se Yasur Volcano nachází, prší o poznání častěji než na západě. Sešel jsem zpět po cestě ke vstupní bráně a měl jsem velké štěstí na stopa – dvěma traky jsem se dostal během nějakých dvou hodin až do Lenakelu. Krajinu za vulkánem Yasur pokrývá šedý sopečný písek, dále je pak krajina mírně zvlněná.

Hlavně je ale tato cesta poměrně rovná a nejsou tu takové rigoly jako na cestě podél jižního pobřeží ostrova. V Lenakelu jsem se ubytoval ve stejném guest housu jako minule, a to dokonce na dvě noci. Na cestě kolem ostrova jsem totiž moc peněz neutratil. Zato jsem se vrátil špinavý, poštípaný, poškrábaný a unavený. Opět jsem se tedy radoval z takových maličkostí, jako že se můžu vysprchovat, přeprat věci atd. Zbytek dne jsem strávil u počítače.

Neděle 3. října 2010 – Lenakel

Den strávený v Lenakelu převážně u počítače, kde mimo jiné sepisuji tento článek pro Tebe, můj věrný a vytrvalý čtenáři J.

Pondělí 4. října 2010 – Odlet z ostrova

Odlet z ostrova. Ráno jsem se nasnídal a odjel stopem na letiště Tanna White Grass Airport. Cestou jsem z korby traku zahlédl Toma a Margaret, u kterých jsem spal dvě noci v chatičce a zamávali jsme si. Bylo to takové hezké symbolické rozloučení s tímto nádherným ostrovem. Po poledni jsem pak letadlem Air Vanuatu zpět do Vily, ubytoval jsem tu v hotýlku a zítra bych měl odletět do dalšího ostrovního státu a tím by mělo být Fidži, kde bych měl strávit přesně měsíc. Pokračování příště J. 

Celkově k Tanně

   Tanna je úžasný ostrov. Pořád je to místo, nepříliš zasažené moderní civilizací. Pravda, jezdí zde traky (pick-upy) a mnoho obyvatel (a to i v zatrčených vesnicích bez elektřiny) má mobily. Ale asfaltová silnice tu není zatím ani jedna (prý je ale jedna v blízké budoucnosti v plánu) a není tu ani jedno město. Jen Lenakel je taková veliká vesnice téměř městského charakteru, ve které je navíc polorozpadlé molo (moře je ovšem bouřlivé a lodě raději kotví na moři) a nedaleko leží i letiště.

Ale většina vesniček je malých a jsou roztroušeny v buši. Lidé žijí z toho, co jim poskytuje zdejší příroda, a ta je poměrně štědrá. Stačí vzít mačetu, párkrát seknout a už máte co jíst a pít (kokosový ořech, cukrová třtina, banány…). Místní obyvatelé žijí v podstatě stejným způsobem jako dříve a vypadají spokojeně, i když i oni sní o lepší budoucnosti. Na ostrově se koná mnoho tradičních slavností a muži ve velkém holdují kavě. Atmosféra místního venkova je velmi podmanivá a už dlouho jsem se nikde necítil tak příjemně, jako na tomto nádherném ostrově.

Po Bali a Malawi je Tanna dalším místem, které okouzlilo mou duši. A zdejší obyvatelé jsou prostě skvělí. Už jsem něco procestoval, ale mohu naprosto zodpovědně prohlásit, že nikde na světě jsem se nesetkal s takovou pohostinností jako na ostrově Tanna. Člověk, který sem přijede ze střední Evropy ze země, kde se všichni pořád honí za penězi, si tu připadá jako na jiné planetě. Na lepší planetě, kde lidem stačí ke štěstí trochu jídla a úsměv. Kdyby vám to ale nestačilo, můžete tu hledět do kráteru explodující sopky nebo šnorchlovat v modrých dírách.

A ještě jedna věc mě na ostrově nadchla – banyány. Těchto úžasných obrovských stromů tu roste kvanta a jeden z nich je dokonce největším banyánem na světě. Tanna je místem, které určitě okouzlí každého dobrodružně naladěného turistu. Na návštěvu ostrova si však vyhraďte dostatek času, protože cestu si tu nemůžete s ohledem na specifika místní dopravy přesně naplánovat tak jako jinde. A pokud se vám ještě podaří navštívit nějakou domorodou slavnost, prožijete určitě nezapomenutelnou dovolenou. Já tedy na Tannu určitě nikdy nezapomenu!

Ještě pár poznámek o Tanně a Vanuatu

   Jelikož toto je poslední článek o Vanuatu, tak na závěr ještě pár postřehů:

Lidé na Vanuatu

Musím to ještě jednou zdůraznit: lidé na Vanuatu jsou skvělí. V rámci objektivity je nutno ovšem podotknout, že to platí zatím pro všechny země v Oceánii, které jsem navštívil. Snad jen na Velikonočním ostrově byli domorodci (Chilané i Polynésané) poněkud rezervovanější. Na Pitcairnu, ve Francouzské Polynésii, v Nové Kaledonii a na Vanuatu jsou lidé prima, ale Vanuaťané mě dostali úplně nejvíc. Velmi hodní na mě byli v přístavišti ve Vile, kde jsem pět dní přebýval. Místní zaměstnanci mi dovolili tu používat sprchu, WC, nabíjel jsem tu počítač a ještě jsem občas od nich dostal něco dobrého k snědku. „Nejhorší“ byl v tomto ohledu poslední den ve Vile, kdy jsem od nich obrovský grep, dva čaje, oběd a večeři (mají tady totiž závodní jídelnu a kuchař si mě z neznámých důvodů oblíbil J).

Na Santu v Matantas jsem dostal od svých ubytovatelů dvakrát zdarma večeři. A co se dělo na Tanně, kde pohostinnost místních snad nemá na světě obdoby, to už jsem psal výše. Vanuaťané jsou prostě pohodáři a jsou to lidé velice příjemní. I ve Vile vás na ulici každou chvíli někdo pozdraví, zeptá se, jak se máte a prohodí s vámi pár vět. Ne, nejedná se o lidi, kteří by vám chtěli něco prodat, jako je tomu v některých jiných zemích. Prostě jsou příjemní sami od sebe. A na vesnici, tam vás pozdraví úplně každý.

A nejen to. Typická příhoda z ostrova Tanna – jdete unavení, zpocení a s báglem na zádech. Potká vás malý kluk a podá vám kus cukrové třtiny (velký tlustý stonek, žvýká se to). Nemáte nůž, tak vám to mačetou oloupe. Pak vám ještě natočí vodu do láhve. A pak s vámi jde ještě kus cesty a pořád se na vás usmívá. Nebo vás potká večer chlápek a pozve vás k sobě domů. Jeho manželka vám udělá večeři (i snídani) a vy zatím popíjíte s chlapy kavu v nakamalu. A podobná přátelská gesta ze strany domorodců se vám stávají každý den a na Tanně obzvlášť. A ještě jedné věci jsem si všimnul na zdejších domorodcích – téměř všichni jsou hubení.

Tlustí lidí jsou zde naprostou výjimkou, což je velký rozdíl třeba oproti Tahiti, kde mnoho Polynésanů a Polynésanek je přímo vypasených.

Autostop na Tanně

Autostop jde na Tanně dobře, pokud je ovšem co stopovat. Nestopoval jsem dodávky, neboť ty zde (podobně jako třeba ve Vile) slouží jako autobusy. Dodávky jezdí ale jen kolem letiště a Lenakelu, kde je cesta na místní poměry velice kvalitní, rovná a místy připomíná silnici. Jezdil jsem výhradně na korbě pick-upů, kterým místní říkají „trak“. Na korbu takového traku se vejde mnoha vesničanů a mnoho nákladu. Traky jsou většinou Toyoty (případně jiné japonské značky – Nissan, Mitsubishi…) a jsou to auta velmi bytelná.

Obyčejná osobní auta na Tanně nejezdí, neboť místní komunikace tomu nejsou uzpůsobeny.  Na ostrově totiž není ani jedna asfaltová silnice. Hlavní cesta kolem ostrova je pak zpevněná jen v některých úsecích a určitě není sjízdná v období dešťů. Všude je spousty prachu (září – období sucha). který leží na cestách ve velkých vrstvách, v období dešťů tu musí být kvanta bahna. Vzdálenosti v kilometrech nejsou na ostrově moc velké (rozloha ostrova je srovnatelná s rozlohou Prahy), ale dostat se z jednoho konce ostrova na druhý pár hodin trvá, protože cesty jsou plné výmolů a hlavní „silnice“ kolem ostrova připomíná spíše tankodrom.

To platí zejména o „jižní spojce“, která vede z Lenakelu k vulkánu Yasur podél jižního pobřeží, kde je navíc frekvence dopravy naprosto mizivá. Tuto trasu raději nepoužívejte. Zato trasa, vedoucí od Yasuru do Lenakelu přes střední část ostrova, je relativně rovná a traků zde jezdí docela dost. Řidiči mě brali ochotně, ale frekvence provozu není v některých částech ostrova zrovna ohromující (na „jižní spojce“ jsem například během celého dne potkal jen 3 traky, jedoucí mým směrem). Pro zajímavost – cena benzínu je 300 vatů (60 Kč) za litr.

Počasí

V září, kdy jsem pobýval na Vanuatu, je zde období sucha. Pršelo málo, takže název ročního období fakt sedí. Teploty jsou v období sucha sice o něco nižší než v létě, ale to samozřejmě neznamená, že by bylo chladno. Teplota i v noci málokdy klesne pod 20°C. Kolem poledne je docela slušné horko, ale řekl bych, že hodně přes 30°C nebylo.

Slunce jde ovšem v těchto zeměpisných šířkách rychle dolů, takže horko je tak kolem třetí hodiny odpolední vystřídáno příjemným teplým počasí, které se drží až do večera. Kolem půl sedmé večer je pak už úplná tma. Chodil jsem spát většinou brzo a ráno jsem se obvykle probral kolem šesté, když už bylo světlo. Celkově bych zářijové počasí na Vanuatu charakterizoval jako velice příjemné. Nepršelo prakticky vůbec a krajina byla pořádně vyprahlá, hlavně na ostrově Tanna, kde byly téměř všechny potoky a říčky vyschlé. Stinnou stránkou tohoto suchého počasí jsou mračna much, které jsou skoro všude.

Ceny a životní úroveň na Vanuatu

Už jsem se zmiňoval v minulých článcích o tom, že Vanuatu je země chudá, a přitom pořádně drahá. Co se týče větších investic (školy, silnice), je země zcela závislá na zahraniční pomoci. Místní obyvatelé jsou chudí, ale neřekl bych, že přímo trpí nouzí. Žijí vesnickým životem v jednoduchých chatrčích z přírodního materiálu, chovají prasata a drůbež a jelikož se tu daří tropickým plodinám, hlady netrpí. Většina obyvatel se uživí sama, zemědělské přebytky se pak dají prodat na trhu.

Pokud ale chtějí něco koupit v obchodě (a to i potraviny), musí sáhnout pořádně hluboko do kapsy. Ceny v supermarketech (které jsou ovšem jen ve Vile a v Luganville) jsou porovnatelné s Novou Kaledonií (a ta je extrémně drahá), v malých krámcích na venkově je pak zboží ještě tak o 50% dražší. Většinou u chudých zemí platí, že potraviny jsou tam pro nás levné. Ale na Vanuatu je to jinak. Relativně levně je pouze na trzích, kde místní prodávají ovoce, zeleninu a další základní potraviny. Nezávislý turista rovněž ocení fakt, že pitná voda je na Vanuatu lehce k sehnání.

Ve Vile i na venkově je všude spousta kohoutků s pitnou vodou. Měl jsem sice nejdříve pochybnosti, zda je ta voda opravdu pitná, ale pil jsem ji nakonec pořád a nic mi po ní nebylo. Ale jídlo a nápoje  v hypermarketech jsou extrémně drahé z toho důvodu, že se prakticky žádné nevyrábí na Vanuatu. Vanuatu totiž nemá téměř žádný průmysl, a to ani potravinářský. Většina potravin je dovezena z Austrálie, Francie, Číny či Nového Zélandu. Výsledkem toho je, že litr mléka (francouzského, novozélandského) stojí v supermarketu nějakých 40-70 Kč, půl kila margarínu (australského) stojí 100 Kč atd.

A jelikož ceny prakticky veškerého zboží v zemi jsou vysoké, odvíjí se od toho i ceny služeb. Tak například lodní doprava mezi ostrovy je velice drahá, a to i u dosti ošuntělých a naprosto nepravidelně jezdících cargo lodí. Životní úroveň většiny Vanuaťanů musí být tedy evidentně hrozně nízká. Přesto jsem se tu nesetkal se žebráky, bezdomovci a podobnými existencemi, žijícími na okraji společnosti, a to ani ve Vile, kde je poměrně dost turistů. A navíc je na Vanuatu bezpečno.

Můžete se courat klidně o půlnoci po Vile bez obav, že vás někdo přepadne (nabízí se srovnání s o dost bohatší Brazílií, kde noční procházka ve velkých městech je doslova o kejhák). Nikdy jsem také nikoho na Vanuatu neslyšel, že by skuhral a nadával, že to tu stojí za prt. Naopak, Vanuaťané jsou na svoji zemi hrdí, i když jsou většinou velmi chudí. A teď si to srovnejte s Českem, kde si téměř všichni žijeme jak prasata v žitě a přitom každý na všechno pořád nadává…

Tanna – shrnutí a praktické informace

Kursy v září 2010: 1 EUR = 125 V (vatu, měna na Vanuatu), 1 USD = 100 V, 1 Kč = 4.92 V (přepočet podle výpisu z banky)

    Letadlo Vila (Efate) – Tanna: 12,550 V jednosměrná letenka, 35 minut letu, společnost Air Vanuatu. Letadlo létá dost často, jednou až dvakrát denně. Letenku jsem měl o 10% levnější díky tomu, že jsem již měl zakoupenou mezinárodní letenku z Vanuatu na Fidži u Air Pacific, což je zřejmě nějaká spřátelená společnost. V sezóně je dobré  rezervovat letenky dopředu, lety bývají často plné. Zpáteční letenku (letěl jsem zpět za 12 dní) je nutno rekonfirmovat! Letiště Port Vila – Bauerfield  leží na okraji hlavního města, asi 5 kilometrů od centra. Oba terminály, vnitrostátní i mezinárodní, leží hned vedle sebe. Pozor, na letišti musíte při vnitrostátním letu zaplatit odletovou taxu 200 V – není v ceně letenky!

   „Bus“ z centra Vily na letiště: 150 V. „Busy“ ve skutečnosti nejsou autobusy, nýbrž dodávky, které slouží jako hromadná taxi. Klasické autobusy ve Vile nejezdí.

   „Bus“ z Lenakelu na letiště: 200 V. Jezdí zde dodávky. Já jsem však tuto službu nevyužil a dojel jsem na letiště stopem na korbě traku.

   Ubytování: Rocky Ridge Bungalows. V tomhle podniku jsem dva dny zadarmo bydlel a stravoval se, takže se chci alespoň odvděčit majitelům a dát sem na ně kontakt. Pokud byste tedy jeli na Tannu a sháněli pěkné ubytování, tady jsou nezbytné údaje: Tom a Margaret Naieu, Rocky Ridge Bungalows.

 Telefon: 67888004   Mobil: 6785417220

 Website: www.rockyridgebungalows.wordpress.com

 E-mail: 511037092@student.usp.ac.fj.

 Podnik je vzdálen pouhé 3 kilometry od letiště a je z něj pěkný výhled na oceán a na Blue Hole 2.

                      Lenakel – Tafea Guest House. Cena 1,500 V na osobu za přespání v pokoji s několika postelemi, spal jsem zde však sám. Žádný honosný podnik to není, ale mají tu pitnou vodu (teče s občasnými výpadky), sprchu a elektrický proud po celý den, a to je hlavní.

          Port Vila – Vila Hibiscus Motel. Cena 1,600 V  (1,500 + 100 V je nějaká turistická daň) za dormitory pro 3 osoby. Na to, že je to nejlevnější hotel ve městě, to tu vypadá pěkně. A mají tu wifi připojení zdarma!

   Vstupy:   Obří banyán – platil jsem 1,000 V, což mi přijde neúměrně mnoho. Průvodce ale tvrdil, že normální cena je 1,500 V a že tohle je „special price“. Moc jsem mu nevěřil, ale níž jít s cenou nechtěl.

                   Toka Ceremony – platil jsem 1,000 V, což mi přijde za třídenní slavnost velmi dobrá cena. Místní asi neplatí nic, ale řekl bych, že turisty, které sem vozí cestovky, zkásnou mnohem o víc.

                    Yasur Volcano – chlapík u vstupu po mně chtěl nejdříve 2,150 V, ale když jsem namítl, že jdu pěšky a nemám moc peněz, slevil na 1,000 V.

   A důležitá poznámka na závěr: na ostrově Tanna nejsou žádné bankomaty! Vemte si tedy s sebou dostatek hotovosti. Dobré je vzít si s sebou také nějaké zásoby potravin, protože na obchůdky ve vesnicích většinou nenarazíte a ceny v krámcích v Lenakelu jsou o dost vyšší než ve Vile.