Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Na návštěvu Darwinu a národního parku Kakadu jsem z časových a klimatických důvodů rezignoval, ale druhý hlavní turistický tahák Severního teritoria, rudou skálu Uluru neboli Ayers Rock, tu jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. A řeknu vám, stálo to za to! Neboť v jinak dosti fádním australském vnitrozemí působí tento obrovský skalní monolit skoro jako zázrak. Kata Tjuta a Kings Canyon jsou ovšem také nádherné.
Severní teritorium (Northern Territory, oficiální zkratka NT)
Severní teritorium je jedním ze dvou teritorií Austrálie (tím druhým je ACT, Australian Capital Territory, tj. Canberra a okolí). Je to obrovské, avšak velmi řídce zalidněné území. Rozloha NT je zhruba 1.4 milionu km2 a přitom tu žije jen 230000 obyvatel (červen 2010), hustota zalidnění je tedy jen 0.17 obyvatele na km2. Proč je NT pouhým teritoriem a ne regulérním státem, to se mi nepodařilo nikde vypátrat, ale pravděpodobně za to mohl nízký počet obyvatel. Vždyť dokonce i malinké ACT má více obyvatel než Severní teritorium.
Hlavní právní rozdíl mezi státem a teritoriem tkví v tom, že u teritoria může federální vláda v Canbeře upravit veškerou jeho legislativu. Tohoto práva vláda využívá zřídka. V minulosti se tak stalo například v případě euthanasie, která byla v NT po velice krátkou dobu legální, ale federální vláda potom zákon o její legalizaci zrušila. Status NT se ovšem během let několikrát výrazně změnil, takže dnes jsou rozdíly mezi státem a teritoriem spíše formální povahy.
Tak například v NT není královna zastoupena guvernérem, nýbrž pouze administrátorem, a do Senátu nevolí voliči 12 senátorů jako ve státech, nýbrž pouze dva. Od roku 1978 má NT i svoji vládu, v jejímž čele ovšem nestojí Prime Minister, jako u států, nýbrž „Chief Minister“. V roce 1998 pak sami obyvatelé NT odmítli v referendu stát se plnohodnotným státem, což překvapilo jak místní přívržence státnosti, tak i federální vládu. A tak je Severní teritorium nadále jen teritoriem.
Hlavním městem NT je Darwin, ve kterém žije asi 70000 obyvatel. Ve 20. století byl Darwin dvakrát prakticky srovnán se zemí. Poprvé za to mohli japonské nálety (rok 1942), po druhé pro změnu cyklon Tracy (1974). Dalším významným městem je Alice Springs (asi 27000 obyvatel). Většina populace se koncentruje kolem silnice Stuart Highway, která spojuje NT s Jižní Austrálií. Velkou část obyvatelstva NT tvoří původní obyvatelé, Aboridžinci neboli Austrálci – v roce 2006 (census) to bylo 32.5% populace.
Nejznámějšími turistickými taháky NT jsou asi NP Kakadu a skalní monolit Uluru (Ayers Rock). Nejvyšší horou NT je Mount Zeil (1531 m.n.m.) v MacDonellově pohoří. Nejdůležitějšími odvětvími ekonomiky Severního teritoria jsou turistika a těžba nerostných surovin.
Alice Springs
Alice Springs je největším městem australského outbacku a leží prakticky přesně uprostřed Austrálie, asi 30 kilometrů na jih od obratníku Kozoroha. V roce 2008 zde žilo přibližně 27000 obyvatel. Průměrná roční teplota v Alice Springs je 20.7°C, přičemž nejteplejším měsícem je leden (28.5°C) a nejchladnějším červenec (11.5°C).
Průměrné roční srážky jsou 281 mm, přičemž nejdeštivějším měsícem je únor (42 mm) a nejsušším měsícem září (9 mm). I zde je tedy možno vymezit období dešťů (léto) a období sucha (zima), ovšem i v období dešťů prší relativně málo. Alice Springs leží v pohoří MacDonnell Ranges v nadmořské výšce 576 m.n.m. Alice Springs je dnes významným dopravním uzlem, neboť leží na silnici Stuart Highway a zároveň na železniční trase Ghanu (více o Ghanu viz minulý článek), a navíc je zde samozřejmě letiště, i když ne bůhvíjak významné. Pro ekonomiku města má mimořádný význam turistický ruch. V Alice Springs žije velké množství Aboridžinců. Je jich tu prý 18%, ale dost o tomto údaji pochybuji, spíše jich tu bude daleko víc (můj vizuální dojem).
Předchůdcem města byla telegrafní stanice Stuart. Ta byla pojmenována po Johnu Stuartovi, který se zde ocitl roku 1861 jako vůbec první běloch. Stuart vedl expedici napříč australským kontinentem z jihu na sever. Cílem expedice bylo udělat průzkum, aby zde bylo možno vést telegrafní kabel, který by spojil Austrálii s Británií. Ve své době byl telegraf samozřejmě převratnou technickou novinkou, měl však i své mouchy.
Tak například nebylo možné poslat zprávu přes půl zeměkoule přímo a naráz, nýbrž bylo potřeba zprávu po zhruba každých 250 kilometrech znovu přeposlat. Díky tomu vyrostly v australské pustině telegrafní stanice, ze kterých se později stala významná sídla. Telegrafní linka napříč Austrálií byla dokončena roku 1872 a jednou z jejích nejvýznamnějších přeposílacích stanic se stal právě Stuart. Městem se ovšem Stuart stal až poté, co bylo nedaleko odsud (asi 100 kilometrů) objeveno zlato. Roku 1929 sem byla konečně dostavěna železnice (starý Ghan) z Jižní Austrálie, což význam tohoto sídla dále zvýšilo.
Městem prochází koryto „řeky“ Todd (většinu roku je vyschlé), která byla pojmenována po Charlesu Toddovi, tehdejším řediteli pošt v Jižní Austrálii, který telegrafní spojení se zbytkem britského impéria prosadil. Po jeho manželce Alice pak bylo město přejmenováno na Alice Springs. Tento název ovšem nese město až od 30. let 20. století.
Slovo springs („prameny“) se v názvu ocitlo jaksi nedopatřením, neboť zde žádné prameny nejsou. První osadníci pravděpodobně o několika vodních tůních, rozesetých v jinak suchém řečišti řeky Todd, mylně soudili, že je napájí prameny. Za druhé světové války, kdy byl Darwin zle vybombardován Japonci a reálně hrozilo japonské vylodění na severu Austrálie, se Alice Springs stalo dočasným hlavním městem Severního teritoria a významnou vojenskou základnou.
Uluru a Kata Tjuta
Téměř přesně uprostřed australského kontinentu se z vyprahlé roviny zvedá rudé srdce Austrálie, Uluru neboli Ayers Rock. Působí natolik tajemným, majestátním a vyzývavým dojmem, že není divu, že se tato skála stala nejen vyhledávaným turistickým cílem, ale i jedním z nejposvátnějších míst pro australské domorodce.
Uluru je domorodý název, který se v současné době používá častěji než anglický název Ayers Rock. První Evropan, Ernest Giles, spatřil tuto skálu roku 1872. O rok později vylezl na její vrchol William Gosse. Ten pak skálu pojmenoval Ayers Rock podle tehdy významného jihoaustralského politika sira Henryho Ayerse. Uluru neboli Ayers Rock se nachází na samém jihu australského Severního teritoria, 335 kilometrů vzdušnou čarou (450 kilometrů po silnici) od Alice Springs. První turisté přijeli na Uluru roku 1936. V roce 1958 zde pak byl zřízen národní park.
Uluru je největší samostatný skalní monolit na světě. Nadmořská výška jeho vrcholu je 863 metrů. Skála se tyčí 348 metrů nad úroveň okolního terénu a její obvod je 9.4 kilometru. Geologické stáří útvaru je přibližně 600 milionů let. Uluru je tvořeno pískovcem načervenalé barvy, jehož barva zvláště vynikne při východu či západu slunce.
Písek se ve zdejší pánvi Amadeus Basin začal usazovat před 900 miliony lety a před 300 miliony lety tato sedimentace skončila. Povrch monolitu byl díky velkým změnám teplot rozpukán, takže jsou zde četné praskliny, průrvy a jeskyně. Uluru leží v poměrně suché krajině. Sucho je tu ovšem pouze posledních 500000 let, čili z hlediska celkového stáří monumentu je to jen zanedbatelný okamžik.
Avšak i tato relativně krátká doba se výrazně podepsala na vzhledu monolitu, který byl ohlazen eolickou činností. Ročně tu spadne v průměru 308 mm srážek. V létě se teploty šplhají až ke 45oC ve stínu, zatímco v zimě mohou spadnout až na -5°C.
Uluru má pro australské domorodce (Aboridžince čili Austrálce) mimořádný mytologický význam. Podle pověsti Aboridžinců stvořili Uluru dva chlapci, kteří si po velkém lijáku hráli s blátem. Domorodci zanechali také na Uluru velké množství skalních kreseb. Dlouhou dobu se proto místní aboridžinský národ Anangu snažil o to, aby bylo domorodcům jako původním obyvatelům této země přiznáno vlastnické právo na Uluru a okolí.
Jejich snaha však dlouho ztroskotávala na faktu, že místo bylo národním parkem. Teprve roku 1985 došlo k zásadnímu průlomu. Skála byla tehdy australskou vládou nakonec Aboridžincům vrácena. Místo je tedy dnes oficiálně domorodým majetkem, nicméně domorodci v předávací smlouvě zároveň toto místo pronajali na 99 let vládní agentuře, která spravuje (spolu s domorodci) zdejší národní park.
Mohou sem tedy nadále jezdit i turisté, ale část míst je nepřístupná a slouží domorodcům ke kultovním účelům. Místní domorodci kmene Anangu dodnes považují výstup na vrchol této hory za cosi neuctivého, i když výstup není turistům oficiálně zakázán. Přesto může být výstup i nebezpečný – už zde zahynulo celkem 36 turistů! Naposledy spadnul jeden člověk loni v červenci. Docela drsná bilance.
Asi 32 kilometrů vzdušnou čarou (50 kilometrů po silnici) od Uluru se nachází další zajímavý skalní útvar, Kata Tjuta („Mnoho hlav“, anglicky The Olgas – anglický název získaly tyto „hlavy“ podle jedné z těchto skal jménem Mount Olga). Jedná se celkem o 36 skalních útvarů, z nichž ten nejvyšší má relativní výšku 546 metrů (je tedy o dost vyšší než Uluru!) a jeho vrchol leží v nadmořské výšce 1066 m.n.m.
Barva skalních útvarů Kata Tjuta a Uluru je v obou případech sytě oranžová. Toto zbarvení je způsobeno oxidací železa, které je v této hornině obsaženo. Jelikož ovšem železo oxiduje jen tam, kde se dostává do styku s vodou a vzduchem, je skála oranžová pouze na povrchu, zatímco uvnitř je šedivá a má tedy zhruba stejnou barvu, jako naše pískovce někde v Polabí. Zásadní rozdíl mezi Uluru a Kata Tjuta je ovšem ve způsobu vzniku a ve složení těchto objektů. Uluru je jedna velká skála (monolit), tvořená jediným souvislým kamenným blokem.
Skládá se z pískovce (anglicky sandstone), tedy z horniny, která vznikla dlouhodobým usazováním (sedimentací) písečného materiálu a jeho zpevněním (diagenezí). Oproti tomu Kata Tjuta tvoří oddělené masivy, nejedná se tedy o monolit. Navíc jsou tyto jednotlivé „hlavy“ tvořeny slepenci (anglicky conglomerates), což je sice také sedimentární hornina, avšak značně nesourodá.
Vznikla stmelením kusů hornin různého původu. V těchto horninách probíhá eroze mnohem snadněji než v souvislém monolitu, a proto zde vznikly četné průrvy, soutěsky a údolí. Oba skalní útvary, Uluru i Kata Tjuta, jsou ve skutečnosti mnohonásobně větší, než si vůbec dovedeme představit.. Odhaduje se, že jejich základna sahá až 6 kilometrů pod zemský povrch. Nadzemní část těchto útvarů je tedy jen jakousi „špičkou ledovce“.
Uluru a Kata Tjuta tvoří dohromady Uluru-Kata Tjuta National Park (rozloha parku je 1325 km2), který je od roku 1987 na Seznamu světového dědictví UNESCO. V uvedeném roce byl zapsán na Seznam jako přírodní památka. V roce 1994 byl pak na Seznam UNESCO zapsán podruhé, tentokrát i jako kulturní památka, a stal se tehdy teprve druhým místem na světě, které bylo na Seznam zapsáno podle obou kritérií. Park spravuje rada, v níž jsou lidé jmenovaní federální vládou (která spravuje národní parky) i zástupci aboridžinských vlastníků parku.
V roce 2000 navštívilo Uluru celkem 400000 turistů. V národním parku žije 21 druhů savců, 73 druhů plazů, 170 druhů ptáků, 4 druhy žab a roste tu více než 400 druhů rostlin. Neoficiálním symbolem zdejšího parku je ještěrka thorny devil (latinsky Moloch horridus, „Ngiyari“ v jazyce Anangu). Tento „ostnatý ďábel“ vypadá dost strašidelně, ale je pro člověka neškodný.
Dorůstá délky až 20 centimetrů. Žije v centrálních suchých australských oblastech a živí se 3-4 určitými druhy mravenců, kterých sní až 1000 „na posezení“. V noci tyto ještěrky sbírají na svém těle vzdušnou vlhkost. Ze zdejších rostlin jsou typické především dvě. Na chudých písčitých půdách se dobře daří trávě Spinifex, která roste ve větších trsech.
Dále zde rostou suchomilné stromy zvané desert oaks. Těžko říct, který génius přišel na tento název, protože duby („oaks“) nepřipomínají ani omylem. I zde ovšem můžeme zahlédnout četné druhy eukalyptů, které v Austrálii rostou úplně všude.
Co je možná pro návštěvníky parku trochu šokující, je způsob, jak se ve zdejším národním parku zachází s ohněm. Správa národního parku zde totiž úmyslně zakládá kontrolované malé požáry! Není to ovšem věc, kterou by vymysleli ekologové. Místní domorodci tak zdejší krajinu kultivovali už celá tisíciletí před příchodem bělochů. Těmito ohni dávali svým soukmenovcům najevo, kde se zrovna nachází, a zároveň vypalováním staré neužitečné trávy dali prostor jiným rostlinám, aby zde mohly vyrůst.
Požáry jsou ve zdejší suché krajině velice důležité pro ekologickou rovnováhu a občas vypukají samy od sebe, a to především působením blesků v horkých letních měsících a občas i jako důsledky různých nehod. Přírodní požáry jsou ale často obrovského rozsahu. Správa národního parku (a dříve domorodci) však při vypalování používají šachovnicový systém – vypalují jen určité úseky. Aby se oheň nerozšířil dál, vypaluje se pouze v zimě, a to samozřejmě za přísného dohledu hasičů.
Vypálené úseky jsou pak v podstatě imunní proti velkým přírodním požárům, které se díky vypálené šachovnici nemají šanci rozšířit po velikém území. Pravidelným vypalováním malých úseků se tak předchází mnohem větším požárům, které by mohly mít katastrofální následky. Nejúčinnější zbraní proti ohni se tedy stal opět oheň!
Z deníku zhýčkaného výletníka
Nadepsal-li jsem v minulém článku své zápisky názvem „Z deníku drsného autostopaře“, pak tentokrát se bude jednat o zápisky zhýčkaného výletníka, neboť v Alice Springs jsem si užíval v hostelu a výlet na Uluru jsem si zaplatil u cestovky. Kdybych totiž chtěl stopem projet všechno, co jsem viděl s cestovkou, trvalo by mi to minimálně týden, spíše bych ale neviděl vše.A ještě bych se tahal s báglem plným jídla.
Úterý 22. března 2011 Alice Springs
Včera jsem dostopoval do Alice Springs, kde jsem se ubytoval. Dnes bylo poměrně chladno, pošmourno a občas poprchávalo. Navíc mi nebylo moc dobře, takže jsem dnes na pobíhání po městě a focení rezignoval a zařizoval jsem nejnutnější věci (nákupy apod.) a pracoval jsem na počítači. Stavil jsem se také v mé cestovce, kde mi přesunuli třídenní výlet, plánovaný původně na čtvrtek, už na zítra. Odpoledne se mi podařilo najít ve městě internet, večer jsem pak strávil (pro změnu J) u počítače… Dnes bylo poměrně chladno, asi 23°C, zataženo a občas poprchávalo. Je tohle vůbec Austrálie?
Středa 23. března 2011 Výlet – den první
Vstával jsem v drsných 5:15, neboť po šesté mě (spolu s dalšími výletníky) vyzvednul v hostelu autobus společnosti Rock Tour. Pak jsme ještě jeli do dalšího hostelu, kde jsem vyzvedli další turisty a vyrazili jsme směrem na Uluru. Autobus má celkovou kapacitu 21 míst. Nás bylo nakonec 16 – patnáct nás vyjelo z Alice Springs a šestnáctou účastnici jsem vyzvedli na letišti Ayers Rock, poblíž Uluru.
Kromě mé maličkosti s námi jeli Němci, Francouzky, Dánka a Taiwanec. A Marc, původem Skot, „náš řidič, průvodce, kuchař, opatrovník, přítel a maminka“ v jedné osobě, jak se sám vyjádřil. Byl to docela sympaťák a snažil se, aby naše cesta nebyla fádní. Neboť i když jsem si jeli prohlédnout jeden z přírodních divů světa, samotná cesta k němu, dlouhá 450 kilometrů, je hodně nezajímavá.
Krajina je tu placatá, pokrytá savanou. A tak je tomu všude, i v okolí samotné Skály. Průvodce a jiné obvykle špatně informované zdroje (například česká Wikipedia) sice tvrdí, že okolo je poušť, ale toto tvrzení se naprosto neshoduje s realitou. Krajina totiž není pustá, nýbrž je pokrytá trávou a hlavně mnoha keři a stromy, které ovšem netvoří souvislý les.
Prostě typická savana, jako v Africe. Od pouště se navíc zdejší krajina liší i klimaticky – pouště jsou v oblastech s ročním srážkovým úhrnem nižším než 200 milimetrů, kdežto zde spadne kolem 300 milimetrů ročně. Má utkvělá představa, že alespoň polovinu Austrálie zabírá poušť, opět dostala další trhlinu. A to učím zeměpis! No, proto konec konců jedu na tuto cestu, abych si doplnil vzdělání, že? A v tomto ročním období, navíc po mimořádně silných deštích (oproti minulým suchým létům), je vegetace i docela zelená. Tu a tam je ovšem vidět i holá písčitá půda, která má sytě oranžovou barvu. Nicméně jsem za dva měsíce svého pobytu v Austrálii zatím žádnou poušť neviděl, což mě překvapuje a mrzí zároveň.
Cestu jsme si zpříjemnili krátkou zastávkou na jedné vyhlídce, odkud se nám v dáli otevřel pohled na nízkou stolovou horu jménem Mount Conner. Byly také vidět zbytky jakéhosi slaného jezera (to znamená, že dlouhá rovná plocha byla tu a tam pokryta většími loužemi). Kus za Mount Conner Marc zastavil podruhé, odběhl asi 200 metrů po silnici, a zpět se vrátil s krásnou příšerkou – ještěrkou, které se anglicky říká thorny devil (latinsky Moloch horridus, český název se mi nepodařilo zjistit). Počasí nám dnes i následující dva dny mimořádně přálo. Bylo naprosto jasno,obloha bez mráčku, a přitom bylo přes den nějakých 25-27°C. Paráda! V létě tu bývá běžně kolem 40°C ve stínu a to už pak není žádná legrace.
První highlight, který jsem navštívili, byly skály Kata Tjutas (anglicky The Olgas). Ačkoliv každý mluví jen o Uluru, ve skutečnosti jsou Kata Tjutas stejně krásné jako Uluru. Jsou to nádherné rudé skalní útvary. Uluru je masivnější, ale na Kata Tjutas se mi zase líbilo, že se mezi nimi dá procházet, neboť jsou zde průrvy a údolí a sem tam tu teče i potůček. Absolvovali jsem tu krátkou vycházku a bylo věru se na co dívat. Nechci tu moc popisovat něco, co se slovy popsat nedá, koukněte se na fotky.
Ale alespoň telegraficky: skály jsou velmi vysoké. Z dálky to tak nevypadá, protože vám chybí pořádné měřítko a útvary jsou mnohem dále, než se zdá. Ale když pak kráčíte okolo, nestačíte se divit. Někde má skála sklon třeba „jen“ 45-60°, jindy je ale zcela kolmá či dokonce převislá. Nádhera, krásný zážitek.
Ale to ještě zdaleka nebyl konec! Neboť nás ještě čekala vyhlídka na Uluru v době západu slunce. Ta byla také parádní. Musíte se ovšem smířit s tím, že na stejném parkovišti stojí třeba 12 dalších autobusů. Turistům z bohatších cestovek tu dokonce prostřou stolečky a nalijí sklenici šampaňského. Vyhlídka je to ovšem vychytaná. Fotil jsem a fotil a fotil. Vašemu oku se sice zdá, že skála má víceméně pořád stejnou barvu, ale není tomu tak, což je opět jasně vidět na fotografiích. Skála nejdříve stále více rudne, a poté, co slunce zapadne, začne postupně stále více tmavnout.
Zatímco jsem se kochali a fotili, Marc uklohnil večeři na těstovinové bázi. Pak jsme odjeli do Yulary. Yulara je turistický resort, který leží kousek mimo hranice samotného národního parku. Jsou zde hotely, tábořiště a pár předražených krámků, toť vše. Spali jsme na zemi pod krásnou hvězdnatou oblohou, na které se třpytil Jižní kříž, Orion a obě Magellanova mračna. Spát se dá i pod stříškou, ale když je tak krásně, je to pod širákem nejlepší. Kupodivu tu nejsou vůbec řádní komáři.
Přes den se ovšem všude rojí mračna much. Jsou to takové menší domácí mouchy, jak je známe u nás, a na rozdíl od komárů neštípou, ale pořád po vás lezou a jsou docela nepříjemné, zvláště když vám sedají na obličej. V noci ale mouchy odletěly někam do hajan a byla pohoda. Měli jsme každý vlastní spacák, ke kterému nám cestovka půjčila matraci, do které se můžete úplně celí zakuklit.
Čtvrtek 24. března 2011 Výlet – den druhý
V noci se docela ochladilo a ráno bylo docela chladno, ale vyložená zima nebyla. A kupodivu nepadla ani žádná rosa. Marc nás docela nekompromisně vzbudil v 5:30, ještě za úplné tmy. Neboť nejdřív byl na programu východ slunce a až potom snídaně. Na „sunrise“ jezdí většina cestovek na jiné místo, my jsme ale jeli na to samé parkoviště, ze kterého jsem pozorovali Uluru při západu.
Myslím, že to byla šťastná volba, protože tentokrát jsem viděli slunce vycházet hned vedle monolitu a získali jsme tak zcela odlišný pohled na černou siluetu, rýsující se proti žluto-oranžovo-fialovému nebi. Po snídani jsem pak odjeli na prohlídku kulturního centra, které seznamuje turisty s kulturou místních Aboridžinců, a poučí vás zde o přírodních a historických zajímavostech národního parku. Mají tu mimo jiné i perfektní prospekty, z nichž jsem načerpal řadu zajímavých informací pro tento článek.
A pak jsme odjeli přímo k samotné Skále. Její Veličenstvo Uluru (Ayers Rock) se tu tyčí do nebeských výšin a je prostě obrovské. Opět je mnohem větší, než se může jevit z dálky. Nahoru vede přístupová cesta, vedoucí po holé skále. Povrch je docela strmý, ale jsou tu řetězy, takže za suchého počasí by se tu normálnímu opatrnému turistovi v pořádných botách nemělo nic stát. Těch 36 mrtvých je ale přece jenom dost, takže možná to zas tak bezpečné nebude. Všude visí otravné cedule (a to nejen zde, ale i v kulturním centru a na kdejakém parkovišti), kde vás žádají, abyste nahoru nechodili. Je to docela nechutné, hodně alibistické a trochu na hlavu postavené.
Jestli je výstup opravdu tak nebezpečný a kulturně necitlivý (pro Aboridžince je Skála posvátná a nahoru lezou málokdy), tak ať výstup zakážou úplně a každý to pochopí. Jenže to by sem řada turistů nepřijela a tudíž by se vybralo méně peněz na vstupném. Otravovat pak ale turisty na každém kroku prosbami, ať nahoru nelezou, mi přijde nevkusné. Je to podobné, jako u některých domorodých kultur, co se nerady fotí. Často vám třeba příslušníci nějakého afrického kmene tvrdí, že fotografováním kradete jejich duši apod., přitom ale když jim zaplatíte, vyfotit se nechají.
A rádi. Za peníze by možná prodali i svou babičku. Ne, nevysmívám se tím domorodcům, snažím se respektovat jejich zvyky a pokud jsou skálopevně přesvědčeni, že to co dělám, je poškozuje, nedělám to. Ale pokud pak ti sami domorodci kašlou na svoje „zásady“ jen proto, že jim někdo zaplatí, tak to neberu… Teoreticky jsme tedy měli na výběr, jestli chceme lézt nahoru nebo ne. Osobně bych tam tedy, nehledě na „prosby domorodců“, rád vylezl, ale nakonec byla přístupová cesta stejně zavřená, neboť nahoře byl údajně velký vítr…
Místo výstupu jsem tedy obešli asi polovinu desetikilometrového okruhu, vedoucího kolem Skály. Procházka byla samozřejmě zajímavá. Zblízka vypadají skalní stěny famózně. Někde jsou skoro úplně hladké, ale často jsou v nich vyryté rýhy od vody. Když nahoře na Skále pořádně zaprší, musí tu být krásné dočasné vodopády. Občas jsou zde také trhliny a pukliny, ze kterých tu a tam kouká nějaká zelená tráva či malý keříček.
U samotného úpatí Skály jsou pak v pískovci jeskyně (či spíše velké skalní převisy), která byly vyhlazeny pouštním větrem a někde i tekoucí vodou. Sem tam je i nějaká větší louže (waterhole). Některá místa jsou pro turisty uzavřena úplně, neboť jsou pro domorodce posvátná. Ani samotní Austrálci nemohou navštívit všechna tato místa, protože na některá je dovolen přístup pouze mužům a jinde zase pouze ženám nebo starším významným osobám.
Po prohlídce Skály jsme se naobědvali a následoval asi 250 kilometrů dlouhý přesun do našeho dalšího nocležiště v Kings Canyon Resortu, poblíž stejnojmenného kaňonu. Opět jsme spali na zemi na matracích a opět byla krásná hvězdnatá noc. Předtím jsme se ovšem ještě stačili vykoupat ve zdejším bazénu a večer jsme udělali velikánský táborák.
Dříví na něj jsme předtím nasbírali „na poušti“, kde je spousta suchých stromů. Všechno dříví jsme velmi rychle spálili a na horkém popelu pak Marc uvařil ve velkých hrncích rýži, fazole a zeleninu. Moc dobré! Připadal jsem si trochu (včetně sbírání dřeva) jak na pionýrském táboře v dětství. A nebyla to vzpomínka nijak nepříjemná. Jen krystalické písně o kovbojích a koních nezazněly, neměli jsme kytáry.
Pátek 25. března 2011 Výlet – den třetí
Po snídani jsme se vydali do Kings Canyonu. Kings Canyon se nemůže svými rozměry ani náhodou srovnávat s Grand Canyonem či dalšími podobnými skvosty amerického Západu, ale rozhodně je to pěkné území. I Kings Canyon je národním parkem. Oficiální název je domorodý, tedy „Watarrka National Park“, ale zatímco u Uluru se v současnosti domorodý název používá mnohem častěji než starší anglický název Ayers Rock, kaňonu žádný turista neřekne jinak než Kings Canyon.
Na prohlídku jsme bohužel měli docela málo času, jen 2.5 hodiny. Stěží jsem stačil udělat alespoň pár kloudných fotek, protože jsme se pořád hnali dál, abychom se stačili včas vrátit do Alice Springs. Skály v kaňonu jsou samozřejmě sytě oranžové. V jedné rokli bylo dokonce i jezírko, kde jsme se v rychlosti stačili vykoupat. Voda byla hnědá, ale jinak velmi osvěžující.
Po návštěvě kaňonu pak následovala dlouhá a nudná cesta zpátky do Alice Springs, kterou nám ovšem Marc zpestřil dvěma soutěžemi, které spočívaly v obratném konzumování želatinových hadů bez pomoci rukou a v rychlosti pojídání cereálií. Jako velkého žrouta mě nemohlo překvapit, že jsem v druhé soutěži zvítězil, i když jen velmi těsně před jistou žravou dámou (což v tomto případě neznamená společenskou hru žertovného charakteru, nýbrž nenasytnou osobu ženského pohlaví). Ještě jsme na krátkou chvíli zastavili u velbloudí farmy, kde se někteří z nás svezli za 6 dolarů asi tak na 200 metrů dlouhém okruhu na velbloudu.
V půl šesté jsme pak dorazili zpět do Alice Springs, kde jsme byli vysazeni opět v našem hostelu. Na pokoji jsem byl ubytován s třemi Irkami, které jedou na výlet zítra. Společný večer nám výrazně oživila čilá myška, která nejdříve pobíhala v kuchyni, aby se krátce na to vloudila i do našeho pokoje. Neboť u dveří do pokojů jaksi chybí práh, takže je zde poměrně široká skulina, kterou se zvědavý hlodavec prosmýkl dovnitř.
Holky samozřejmě ječely a i když nás myš poté, co jsme koš se zbytky jídla postavili ven za dveře, opustila, stejně jsme všichni spali raději na horních palandách. Dvě Irky ovšem spaly spolu v jedné posteli, neboť palandy byly jen tři a my byli čtyři. Dolů těsně nad zem se jaksi nikomu moc nechtělo…
Ještě je ovšem třeba zhodnotit celý výlet. Bavil jsem se s několika lidmi, kteří neměli moc času a výlet na Uluru vzdali. „Přece se nepotáhnu takovou dálku kvůli jedné skále,“ říkali. Ale opak je pravdou! Kvůli Skále (Uluru) i kvůli těm dalším skálám (Kata Tjuta) se sem rozhodně vyplatí jet, i když se sem musíte trmácet přes půl Austrálie.
Protože Uluru a Kata Tjuta jsou jednoznačně nejkrásnější objekty, které jsem v celé Austrálii zahlédnul a nic jiného, co jsem měl možnost zhlédnout na nejmenším kontinentě, se s nimi nemůže ani v nejmenším porovnávat. Nedovedu říci, který z těchto útvarů je hezčí, oba jsou naprosto bombastické.
Proto vás tímto důrazně nabádám – pokud pojedete do Austrálie a máte alespoň trochu času, zajeďte sem. Jedná se totiž o jednu z nejkrásnějších přírodních scenérií, kterou jsem kdy viděl, a viděl jsem jich už docela dost. A pokud navštívíte i Kings Canyon, rozhodně neuděláte chybu. Ale Uluru-Kata Tjuta National Park je určitě jedno z nejkrásnějších míst světa. Zní to jako žvást a placená reklama nějaké místní cestovní kanceláře, ale je to tak. A až sem pojedete, už budete vědět, že tyto skály jsou opravdu hodně veliké. Ale jejich velikost vás stejně překvapí.Však uvidíte!
Sobota–neděle 26.-27. března 2011 Alice Springs
Původně jsem se chtěl po Alice Springs trochu projít a vyfotit tu něco, ale není celkem co. Zatímco Uluru a spol. jsou dech beroucí přírodní scenérie, samotné město Alice Springs je naprosto nezajímavé. Je to jen taková větší turistická základna. Turisté tu většinou přespí před a po výletu na Uluru a pak rychle zmizí. Dobře dělají. Nic úchvatného tu rozhodně neuvidí.
V okolí města jsou tedy takové menší kopečky a směrem na jih je ve skalách jakási mezera, kterou vede silnice Stuart Highway směrem na jih. Ale to je tak všechno. Za zmínku stojí snad ještě „řeka“ Todd River, vinoucí se středem města. Většinu roku se jedná o úplně vyschlé řečiště a jen po velkých deštích (jako třeba zrovna v době mé návštěvy) tu občas teče něco jako velký potok. Řekou bych to nenazval. Řekou se tento potok možná stane na pár okamžiků po nějaké drastické bouřce. Naznačovala by to alespoň šířka řečiště, které je docela roztahané.
Ve městě jsou jinak hlavně restaurace, cestovní agentury, obchody a krámky se suvenýry. Jsou tu i dva velké supermarkety, ve kterých se dají nakoupit potraviny za rozumné ceny. Po ulicích se dále potulují skupinky Aboridžinců, kteří evidentně nemají co na práci. Je na ně docela tristní pohled. Všichni místní vám řeknou, že mezi Aboridžinci je větší kriminalita a po setmění je lepší se některým místům raději vyhnout. Protože pokud se domorodci napijí, dokážou být údajně hodně nepříjemní. To se v turistických průvodcích nedozvíte, ale taková je všední realita nejen v Alice Springs, ale i v dalších oblastech Severního teritoria. Narazit na domorodce, který vykonává nějakou pracovní činnost, je opravdu velmi obtížné…
Dva poslední dny jsem se v Alice Springs věnoval menším nákupům, práci na počítači a internetováním. V pondělí jsem pak zvednul kotvy a vyrazil jsem opět na stopa. Pokračování příště…
Uluru – shrnutí a praktické informace
orientační kursy v březnu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD
Ubytování: Alice Springs – hostel Toddy‘s Backpackers – 22 AUD za noc v dormitory pro 6 osob. Cena je včetně mikrosnídaně, k dispozici káva a čaj, je tu i malý bazén. V hostelu jsem si zakoupil i výlet na Uluru (viz níže), se kterým jsem byl velice spokojen. To zní docela dobře, ne? A teď ta horší zpráva: K dispozici je snad nejhůře vybavená kuchyňka v celé Austrálii (bez nádobí – to si můžete zdarma půjčit, ovšem musíte složit zálohu 20 AUD). Také tu pobíhají myši (a to v kuchyni i v pokoji (pod dveřmi je škvíra) a na WC není mýdlo. Celkem klidné, ale nepříliš dobré ubytování, jedno z nejhorších v Austrálii. Zkuste se poohlédnout jinde, hostelů je v Alice Springs hodně. Dobré reference jsem slyšel na Annie’s Place a navíc tam nocleh stojí jen 20 dolarů, ale je to menší podnik a v době mé navštěvy tam měli plno.
Internet (Alice Springs): Výborné wifi připojení zdarma je v nákupní pasáži Springs Plaza, která se nachází na pěší zóně Todd Mall. Mají tu dokonce i židličky a přitom vás tu nikdo neotravuje.
Výlet: Třídenní výlet se společností Rock Tour stojí 320 AUD, (pravděpodobně nejlevnější agentura v Alice Springs). Výlet samotný stojí 295 AUD, dalších 25 USD zaplatíte státu jako vstupné do národního parku. Vstup platí 3 dny. Pokud nemáte vlastní spacák a potřebujete si ho půjčit, zaplatíte cestovce dalších 10 AUD navíc. Výlet zahrnuje návštěvu Kings Canyonu, samotného Uluru (Ayers Rock) a nedalekých skalních útvarů Kata Tjuta (The Olgas).
V ceně je doprava, průvodce, ubytování v kempu (spí se na zemi na matraci), jídlo a poukázka na půl hodiny internetu zdarma (hned jsem samozřejmě využil). Vodu lze doplňovat po cestě na odpočívadlech a parkovištích, kde jsou i WC zdarma. Fakultativně si můžete zakoupit zásoby plechovkového piva a kraťoučké svezení na velbloudu. S cestovkou jsem byl velmi spokojen, doporučuji. A to přesto, že na některé věci bylo relativně málo času. Ale jinde to asi bude podobné, vzdálenosti jsou holt veliké – celkově jsem ujeli asi 1300 kilometrů. A to existují i cestovky, které zvládnou cestu pouze na Uluru a zpět za jeden den (cena asi 160 dolarů)! Ale absolvovat bych takový šílený jednodenní přesun nechtěl.
Malý slovníček jazyka Anangu
Jak již bylo řečeno v minulém článku, původně mluvili Aboridžinci asi 200 – 300 jazyky, z nichž se do dnes zachovalo asi 70. Jazykem Anangu mluví domorodci, kteří vlastní a částečně i spravují (spolu s federální vládou) Uluru-Kata Tjuta NP. Zde tedy uvádím pár ukázek z tohoto jazyka. Slova zde uvedená se vyslovují v zásadě foneticky (na rozdíl od angličtiny). Hláska „tj“ se vyslovuje obvykle jako č, „y“ jako j.
palya ahoj, sbohem, děkuji, konec
uwa ano
wiya ne
kalaya emu
kapi voda, déšť
karu potok
Kata Tjuta mnoho hlav (název skalního útvaru)
kuka maso
liru jedovatý had
mai ovoce, zelenina
malu red kangaroo (největší druh klokana)
minyma žena
puli skála
tali písečné duny
tjitji děti
wari studený, chladný
waru horký, oheň, dříví na oheň
wati muž
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.
Petře, ubytovací kapacity přímo u Uluru tedy nejsou žádné ? Ani kemp nebo tábořiště ?
Přímo u Uluru je resort Yulara, kde je kemp a měl by tam být i hostel YHA. Na místě jsem to nezkoumal, protože my jsem měli část tábořiště vyhrazenu pro naší cestovku a nikoho jiného jsme tam nepotkali. Ale zajet na místo autem a utábořit se minimálně v kempu by neměl být problém.
Tak jsem ještě dodatečně objevil cestovku, která ten výlet na Uluru dělá za 275 AUD (250 + 25 vstup do parku). Jmenuje se Mulgas, program vypadá stejně jako ten náš.