Tbilisi

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Tbilisi

     Hlavní město Gruzie má asi 1,7 milionu obyvatel. Je o něco větší než Jerevan a o málo menší než Baku, z hlavních měst Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu se mi ale líbilo nejvíc. Je v něm hodně historických památek, které jsou soustředěny na poměrně malé ploše ve starém městě. Osu města tvoří řeka Mtkvari, známější u nás pod jménem Kura. Najdete tu ale i široké bulváry s mnoha obchody jako v jakémkoliv jiném velkém městě, nechybí ani moderní architektura.

       Tbilisi jsem navštívil celkem třikrát. Přijel jsem sem z Arménie, odsud jsem jel do Kazbegi na Kavkaz a zpět a pak jsem pokračovala východ Gruzie a do Ázerbájdžánu. Pokud chcete navštívit všechny tři zakavkazské státy, nemůžete Tbilisi minout ani kdybyste chtěli, obzvláště když mezi Arménií a Ázerbájdžánem není hraniční přechod.

     První starostí po příjezdu do velkoměsta je sehnat ubytování. Jako chudý učitel samozřejmě beru to nejlevnější co je k mání. V Tbilisi jsem spal v nádražním hotelu na autobusovém nádraží Ortačala. Nádraží je to věru malé, ale mezinárodní – odsud jezdí autobusové linky převážně do Turecka. Po pravdě řečeno, není to moc vábné místo. Hotel má svoje nejlepší léta evidentně za sebou a v jeho okolí to v noci vypadá asi jako u nás na Hlavním nádraží v Praze – pohybují se tu opilci, hráči na automatech a jiná podezřelá individua. Nicméně mě tu nikdo neohrožoval.

     Městská hromadná doprava v Tbilisi je celkem na dobré úrovni, i když je někdy nepřehledná. Metro je vynikající, jezdí zde stejné ruské vagóny jako donedávna u nás, akorát vstup je skrze turnikety. Metro jezdí na okrajích města i na povrchu. Jeho jedinou slabinou je fakt, že na některých stanicích chybí nápisy a informační tabule v latince či azbuce a jsou pouze v gruzínském písmu, které jsem se sice snažil poctivě učit, ale zcela proniknout do jeho tajů se mi za celou dobu pobytu v Gruzii nepodařilo.

Tramvaje v Tbilisi nejezdí vůbec. Síť městských autobusů doplňují maršrutky (dodávky). Autobusy i maršrutky jezdí po stálých trasách a jsou očíslovány. Avšak nezastavují všude, nýbrž pouze na zastávkách. A poznat, kde je zastávka, není vždy jednoduché. Někde jsou zastávky označeny, na některých jsou i vyvěšená čísla autobusů a dokonce asi na dvou jsem viděl i jízdní řád! Ale většinou nejsou označené nijak a místní prostě vědí, kde je zastávka. Takže zastávku najdete podle hloučku lidí, který na první pohled nelogicky postává kdesi u silnice, nebo se prostě musíte zeptat místních. Stejně tak se musíte doptat, kam který autobus či maršrutka jede. MHD pak doplňují taxíky. Taxikáři jsou dost otravní a pořád na Vás mávají a vnucují své služby. Celkově se dá říct, že s jistou mírou trpělivosti se dá po Tbilisi relativně dobře pohybovat místní dopravou.

Tbilisi – staré město

     Staré město je pěkné, ale maličké. Jeho dominantou je pevnost Narikala, rozkládající se na kopci nad řekou Mtkvari. Její základy jsou už ze 4. století našeho letopočtu. Dnes je pevnost zříceninou a oblíbeným místem, kam se chodí procházet hlavně mladé milenecké páry. Takový tbiliský Petřín. Na kopci nedaleko pevnosti stojí obrovská socha „Matky Gruzie“ v klasickém sovětském „slohu“. Pod pevností se nachází uličky starého města. Najdete tu několik kostelů.

Gruzínské kostely, a to i ty úplně nové, jsou si navzájem hodně podobné, jakoby v jednotném architektonickém stylu. Ve starém městě najdete i pěknou synagogu (není úplně volně přístupná, ale když jsem řekl místním židům stojícím před synagogou, že bych se chtěl podívat dovnitř, bez problémů mě tam pustili). Hned vedle stojí jediná místní mešita s krásným minaretem. Původně bylo v Tbilisi mešit víc, ale místní komunistický pohlavár a pozdější pravá ruka Stalina Lavrentij Berija nechal při protináboženském běsnění všechny ostatní mešity ve třicátých letech zbourat. Mešita je přístupná, uvnitř pěkná i když poměrně skromně vyzdobená – muslimů dnes žije v Tbilisi velmi málo.

Vedle mešity je pak místo, které jsem si v Tbilisi oblíbil nejvíc – sirné lázně. Budova, postavená v perském stylu, vypadá zvenku jako mešita a silně stylem připomíná krásné stavby v íránském Isfahánu. Rozhodl jsem se tedy, že se do této „mešity“ podívám. Bylo mi divné hned u vchodu, že se platí vstupné, a také mi nebylo jasné, proč mi nabízí kabinku. Až jsem konečně pochopil, že to jsou veřejné lázně. Něco podobného u nás nemáme. Veřejné lázně byly ovšem v minulosti běžné ve všech zemích ovládaných Turky.

V Tbilisi navíc ještě mohli využít skutečnosti, že tu jsou přírodní horké sirné prameny. Rád sem jezdil například i ruský básník Puškin. V lázních je menší bazének s velmi teplou vodou, z které je silně cítit síra. Dále je zde i sauna a malý bazének s chladnější vodou (i když ne úplně studenou, jak jsme u saun zvyklí u nás). Dále jsou zde i sprchy, kde se místní nejenom opláchnou, ale rovněž se holí a čistí si zuby. Podobná místa prostě dřív sloužila lidem, kteří doma neměli koupelnu s teplou vodou a částečně tak slouží dodnes.

Já jsem například bydlel dvě noci v hotelu bez teplé vody, takže jsem po dni stráveném v rozpáleném letním městě konal pravidelnou denní hygienu zde. K tomu si pak můžete objednat masáž od zkušeného místního maséra, který Vám za mírný peníz řádně zvalchuje tělo za stálého polévání vodou. Celkem jsem lázně navštívil asi čtyřikrát. Vřele doporučuji! Nedaleko sirných lázní je pak vstup do botanické zahrady. Ta se rozkládá přímo pod zříceninou pevnosti. Je tu pěkný vodopád, ale celkově mě zahrada moc nenadchla.

Tbilisi – okolí starého města

     Tbiliským „Václavákem“, co se týče centrální polohy a významu, je Tavisuplebis moedani (náměstí Svobody). Dominuje mu „zlatá“ socha svatého Jiří, zabíjejícího draka (svatý Jíří je patron celé Gruzie a země podle něj dostala svůj název – Georgia).

Odsud potom vede rušná třída Rustaveli (takové naše Příkopy, akorát delší, širší a není to pěší zóna). Ještě dále od centra na ní navazuje Čavčavadze gamziri (třída), kolem níž leží většina velvyslanectví. Je tu i česká ambasáda, která je ze zakavkazských států pouze v Tbilisi (zatímco ČSA má přímé zastoupení pouze v Jerevanu, což mi připadá poněkud nelogické).

     Na druhé straně řeky se nachází největší kostel celé Gruzie, katedrála Sameba. Katedrála byla dostavena teprve v roce 2004 a je údajně třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je skutečně obrovská a působila na mě dost megalomanským dojmem. Stavba už stojí tři roky, ale vnitřek  není ještě zdaleka dokončený  a nad „přízemím“, kde je ikonostas, obrazy a další výzdoba, se tyčí do výše holé bílé zdi. Takže celkový dojem byl pro mě rozporuplný – obrovský, ale trochu neosobní a neútulný kostel. Určitě stojí za návštěvu, ale osobně jsem se mnohem lépe cítil v menších kostelech., kde panuje mnohem přátelštější atmosféra.

Mccheta

     Mccheta je malé městečko ležící kousek na sever od Tbilisi. Z centra Tbilisi je to sem podle automapy 27 kilometrů, takže z autobusového nádraží Didube, ležícím v severní části města, je to nějakých 15 kilometrů.

     Mccheta dříve byla hlavním městem Gruzie a dodnes je uznávána jako nejdůležitější poutní místo Gruzie.  Dominantou městečka je veliká katedrála Sveti-Cchoveli z 11. století, která byla až do roku 2004, než dostavěli katedrálu Sameba v Tbilisi, největším kostelem Gruzie. Na rozdíl od Sameby je ale krásně vyzdobená a nepůsobí tak umělým a neosobním dojmem. Podle legendy bylo právě zde pohřbeno Kristovo roucho, které sem bylo přineseno z Jeruzaléma po Kristově ukřižování. V katedrále lze vidět i zbytky původního kostelíku, který zde byl postaven už v 6. století.

     Nad Mcchetou se pak tyčí na kopci kostelík Džvari ze 6. století, z kterého je krásný výhled do okolí a je rovněž posvátným poutním místem pro všechny pravoslavné Gruzínce. Cestu nahoru ke kostelíku, i když se zpočátku zdála jasná, se mi nepodařilo nalézt. Proto, pokud chcete kostelík Džvari navštívit, musíte využít služeb místních taxikářů, nebo jděte pěšky po silnici, což ale v letním vedru v žádném případě nedoporučuji – je to asi deset kilometrů.

Tbilisi – praktické informace

(orientační kurs v létě 2007: 1 L (lari) = 13 Kč) 

Doprava:

MHD: Metro i autobus stojí jedna jízda 0,40 L. Platí se přímo v autobuse průvodčímu nebo řidiči, na metro si u okénka koupíte žeton, který vhazujete do turniketu. Městské maršrutky stojí 0,50 L za jednu jízdu, platí se rovněž řidiči.

Doprava Tbilisi – Mccheta: Jeďte na autobusové nádraží Didube (je to zároveň název stanice metra). Autobus Didube – Mccheta (cca 15 kilometrů, 20 minut jízdy – jedno z mála míst v Gruzii, kde pojedete po dálnici) stojí 0,70 L, maršrutky jedou do Mcchety též, cenu bych si tipnul tak na 1 L.

Ubytování:

V Tbilisi je obtížné sehnat levné ubytování. Bydlel jsem na autobusovém nádraží Ortačala, kde je malý rozpadající se nádražní hotel. Ceny se odvíjejí podle kvality pokoje. Nejlepší alternativou jsou asi pokoje pro dva za 20 L (bydlel jsem tu sám, pokud máte parťáka, ušetříte). Tři pokoje vedle sebe mají jeden společný záchod a koupelnu. Kromě této varianty jsem vyzkoušel i společný pokoj za 10 L na osobu. V jednom pokoji je 6 postelí, záchod příšerné kvality bez sprchy je na chodbě. Jednu noc jsem tu měl pohodu, protože jsem tu byl jediným ubytovaným, druhou noc tu se mnou spali další tři lidé a moc jsem se nevyspal. Ještě mají pokoje za 30 L, které jsem neviděl, pravděpodobně budou mít soukromou sprchu.

Vstupy:

sirné lázně – 2 L + 1 L za zapůjčení ručníku. Moc příjemná věc, doporučuji!

botanická zahrada – 1 L. Levné, ale celkově nic moc a navíc na každém kroku budete muset diskrétně obcházet milenecké páry…

Různé:

internet: 1 – 1,5 L na hodinu. V Tbilisi jsem kupodivu musel dlouho bloudit, než jsem nějaký objevil.

pohledy: 1 L. Pohledy skoro nikde nemají a kvalita je nevalná, také jsem dlouho pátral, než jsem nějaké objevil.