Salto Angel a NP Canaima

Jet do Jižní Ameriky a nevidět slavný vodopád Angel, to by byl hřích! Neboť Salto Angel je nejvyšší vodopád světa a navíc je vodnatý a velmi fotogenický! Jeho téměř kilometrová výška ostatně hovoří sama za sebe.

Nejvyšší vodopád světa

Nejvyšší vodopád světa se jmenuje Angel, je vysoký 979 metrů a leží ve Venezuele (stát Bolívar). To ví skoro každý školák. Ne však každý kartograf! Ve školních atlasech se bohužel občas objevuje nesmyslný český překlad Andělský vodopád (či Andělské vodopády).

To je ovšem velké nedorozumění! Vodopád se nejmenuje podle nějakých virtuálních andělů, nýbrž podle Anděla skutečného. Objevil ho americký letec Jimmy Angel. Na mapách je většinou napsáno španělsky Salto Angel (čti Anchel), slovo Angel ovšem můžeme díky jeho objeviteli klidně vyslovit i anglicky.

Jimmy Angel (žil 1899-1956) byl zajímavou postavou. Ve své době byl velmi známým a uznávaným pilotem. V roce 1921 se setkal v Panamě s hledačem zlata McCrackenem, který tvrdil, že na jedné stolové hoře ve Venezuele se volně povalují zlaté nuggety. Angelovi se se svým tajemstvím svěřil, protože ho ke svému podniku potřeboval – jen tak brilantní letec jako on totiž dokázal na stolové hoře se svým letadlem přistát.

A skutečně! Na jedné hoře našli oba dobrodruzi tolik zlata, že ho nemohli pobrat. Rozhodli se proto, že se sem příště vrátí. Bohužel McCracken po návratu z hory zemřel na nějakou záhadnou chorobu a svoje tajemství si vzal do hrobu. Angel nevěděl přesně, kde ona hora leží – při předchozí výpravě neměli mapu a spoléhali se pouze na McCrackenovu paměť.

Jenže stolových hor je ve Venezuele spousty a jsou si dost podobné. Jimmy Angel tedy zasvětil skoro celý zbytek svého života hledání oné zlaté hory, ale ta jako by se do země propadla. V roce 1935, při jednom ze svých průzkumných letů nad Guayanskou vysočinou, zahlédl Angel obrovský vodopád. Na základě jeho zpráv byla k vodopádu v roce 1947 zorganizována americká expedice, která přesně změřila jeho výšku. A vodopád byl právem pojmenován po svém objeviteli. Jen se pořád vnucuje vtíravá otázka – kde je sakra to zlato?

Nás zeměpisce ovšem může těšit, že lidská hamižnost pro změnu opět jednou posloužila vědě. Vodopád Salto Angel je vysoký 979 metrů (v samotné Venezuele však často udávají 983 metrů) a spadá z jedné z nejvyšších stolových hor, Auyántepui. Auyántepui je mimořádně velká stolová hora, protože její povrch zabírá 700 km² (pro srovnání – Roraima má jen 34 km²)!

Salto Angel je jen o několik metrů vyšší, než druhý nejvyšší vodopád světa, Tugela (948 metrů, Jihoafrická republika), zato je o dost vodnatější. Naprosto bezkonkurenční je pak výška nejvyššího stupně vodopádu – 807 metrů! Množství vody v něm během roku výrazně  kolísá podle toho, jestli je zrovna období dešťů nebo období sucha. Obvykle se tvrdí (a je to tak ve většině atlasů), že vodopád leží na řece Churún. To ovšem není pravda, Salto Angel leží  na řece Gauja. Ta je přítokem řeky Churún.

Churún se potom vlévá do řeky Carrao, Carrao do řeky Caroní a ta ústí do Orinoka, jedné z nejvodnatějších řek Jižní Ameriky. Řeku Gauja objevil lotyšský badatel Alejandro Laime, který se první dostal k vodopádu po souši a nazval ho podle řeky Gauja v Lotyšsku. Vodopád leží v Národním parku Canaima, který je stolovými horami doslova posetý.

Vzhůru k vodopádům!

V hotelu „Posada Don Carlos“, kde jsem ve městě Ciudad Bolívar bydlel, se dá objednat a zaplatit i výlet do Národního parku Canaima, ve kterém vodopád Salto Angel leží. Tento národní park má rozlohu 30,000 km². Právě Ciudad Bolívar je nejčastějším východiskem výletů k vodopádu. Do oblasti se dá stále dostat pouze letecky. Zaplatili jsme si tedy spolu s dalšími ubytovanými hosty třídenní výlet a druhého dne ráno jsme vyrazili.

NP Canaima – den první

Ráno vstáváme před šestou hodinou, snídáme, dáváme si v hotelu věci do úschovy a vyrážíme autem na letiště. Odbavení na letišti je rychlé, zde se teroristů evidentně nebojí. Nikdy jsem neletěl menším letadlem! Vejde se do něj 5 pasažérů a pilot. Vyfasoval jsem exkluzivní místo vedle pilota. Pilot nasadil sluchátka a zatímco my jsme si připevnili bezpečnostní pásy, pomalu se rozjel.

Nejdřív nechal otevřená okénka, aby to trochu luftovalo, ale nakonec je těsně předtím, než se odlepil od země, přece jenom zavřel. Letadlo jew poháněno jedinou vrtulí, umístěnou na čumáku letounu. Z letadla je nejdříve v dálce vidět řeka Orinoco. Následuje placatá nezajímavá krajina, ve které se však posléze začnou objevovat jednotlivé stolové hory. Nakonec se pod námi objeví laguna Canaima a letiště. Pilot se ani neobtěžuje využít celou přistávací dráhu – stačí mu polovina runwaye, na kterou si to namíří pěkným polokruhovým manévrem. Let trvá něco přes hodinu.

Jelikož naše turistická skupinka bude dvanáctičlenná, nevejde se do jednoho, ba ani do dvou letadel. Chvíli čekání využíváme ke krátké koupeli v nedaleké laguně. Laguna Canaima je mělké, sotva metr hluboké jezero (alespoň několik desítek metrů od břehu větší hloubka nebyla), do kterého se řeka Carrao vrhá několika efektními vodopády, které nejsou moc vysoké, zato jsou velmi vodnaté.

Voda v laguně je téměř úplně černá, čímž mi připomněla Rio Negro, akorát má lehký červený nádech, což je způsobeno přítomností nějakých sloučenin ve vodě. Ve vodě jsou dokonce částečně ponořené palmy, zatímco pobřeží pokrývá krásný bílý písek. Dokonalá scenérie!

Nemáme však moc času. Ostatní členové mezitím rovněž přilétli, a tak vyrážíme k vodopádu Salto Angel. Nejdřív jdeme chvilku pěšky, načež nasedáme do dlouhé motorové kanoe a vyrážíme. Cesta nahoru proti proudu trvá zhruba 3 hodiny. Nejdříve jedeme po řece Carrao, která vodnatostí připomíná dejme tomu Vltavu a její šířka je zhruba 100 metrů. Dlouhé klidné úseky jsou střídány pasážemi se slušnými peřejemi. Naše loď však má solidní motor, a tak jsem vše projeli bez problémů, i když občas to na nás z řeky slušně cáká. Zákeřný vítr mi v nestřeženém okamžiku odvál z hlavy můj australský klobouk.

Naštěstí se tak stalo v klidném úseku a klobouk ploval po hladině, takže se ho podařilo vylovit. Jen v jedno místě bychom neprojeli a musíme vystoupit, načež jedeme jakýmsi minivláčkem, který táhne malý traktůrek, asi kilometr, zatímco naše odlehčená loď peřejemi projela a čeká na nás dále proti proudu.

Posléze se ocitáme na menším přítoku řeky Carrao, Río Churún, která má šířku nějakých 20 metrů a je ještě divočejší než Carrao. Okolní krajinu zdobí vysoké skály a stolové hory, ze kterých spadá desítky malých i větších vodopádů, často několik set metrů vysokých. Pochybuji, že všechny mají jména a určitě všechny netečou celoročně. Teď (v srpnu) je období dešťů, nicméně měli jsme obrovské štěstí – během našeho výletu ani nekáplo!

Asi v 15:30 vystupujeme poblíž našeho kempu, nejdeme však do něj, nýbrž na druhou stranu. Neboť nad našimi hlavami burácí Salto Angel! Jdeme asi hodinku pralesem, až dorazíme téměř k patě vodopádu, kde je krásná vyhlídka. Vodopád je tedy dost vysoký, baa převysoký, nicméně v období dešťů jsme přece jenom očekávali, že vody v něm bude více. Jenže dva dny nepršelo, takže to zase není taková sláva. Nahoře to ještě jde, ale dole se vodopád rozpadá do jakési sprchy či vodní tříště.

Viděli jsme fotografie, jak to vypadá když pořádně zaprší. To je ve vodopádu vody tak třikrát tolik! Na druhou stranu jsem viděl i fotografii z období sucha, kdy vodopád ani nestačí dopadnout až dolů, protože voda se v něm vypaří dříve, než urazí ten necelý kilometr. Takže jsme viděli takový průměrný stav vody.

Sestupujeme zpět k říčce a ubytováváme se v pěkném kempu. Tvoří ho velká střecha, pod kterou se spí v hamakách, okolo nás se pak  pro jistotu rozprostírá moskytiéra. Večeře je skutečně velmi vydatná, měli jsme snad půlku kuřete a bylo moc dobré!

NP Canaima – den druhý

Ráno snídáme a kocháme se ještě jednou výhledem na nejvyšší světový vodopád, který je vidět přímo z našeho kempu. Poté nasedáme na loď a jedeme zpět do Canaimy. Po cestě ještě asi na půl hodinky zastavujeme a koupeme se u malého vodopádu. Po příjezdu do Canaimy obědváme. Po odpolední siestě následuje výlet k vodopádům Canaima. Canaima je totiž název vesnice (či spíše malého turistického resortu s letištěm), vodopádů i národního parku. Nasedáme opět do člunu.

Tentokrát jedeme pouze kousek přes lagunu, hned na protějčí břeh. Kotvíme a pěšky se vydáváme ke dvěma vodopádům, zvaným El Sapo a Hacha. Vodopády nemohou Salto Angel konkurovat svou výškou – dle našeho průvodce jsou 40 metrů vysoké, mě se však zdají ještě nižší. Prý je v nich teď tak 30-40% maximálního průtoku vody. V době maxima jsou vodopády podstatně širší, zato při minimálním stavu vody v řece Carrao zde neteče voda žádná. Vodopády jsou skutečně mimořádně vodnaté a nejlepší na nich je, že se dá jít pod nimi, respektive za nimi.

Jdete za vodní stěnou jakýmsi polotunelem, neslyšíte vlastního slova a ještě Vás to docela zmáchá, protože trochu vody dopadá i sem. Foťáky máme naštěstí pečlivě zabalené do igelitu. Musím říct, že vodopády Canaima se mi líbily víc, než vodopád Angel. Jasně, návštěva nejvyššího vodopádu je takřka povinností, ale díky velkému množství vody jsou vodopády v Canaimě asi ještě hezčí.

NP Canaima – den třetí

Den poslední a necelý. Neboť po snídani se stihneme pouze vykoupat v laguně. Po jedenácté hodině jdeme na letiště a před dvanáctou se vzneseme do vzduchu, opět v útrobách malého pětimístného stroje. Z letadla je dobře vidět obrovská vodní nádrž Embalse de Guri na řece Caroní. Po hodině letu opět přistáváme na letišti v Ciudad Bolívar.

Ještě si před letištní halou stihneme vyfotit letadlo, které je zde vystaveno jako pocta Jimmymu Angelovi. Právě s tímto strojem se slavnému Američanovi podařilo přistát na hoře Auyántepui v roce 1937. Přistání ovšem nebylo hladké a předek letadla byl při tvrdém dopadu zle pošramocen. Navíc Angel nebyl sám! Letěl tentokrát s manželkou a dvěma přáteli. S letadlem se však nedalo odstartovat, a tak Angel a jeho společníci museli putovat pěšky. Dobrodružná cesta zpět do civilizace jim trvala jedenáct dní – teprve pak dosáhli prvního obydleného místa. Zbytky Jimmyho letadla zůstaly na hoře Auyán Tepui až do roku 1970. Tehdy ho venezuelská armáda za pomocí helikoptér dopravila do Ciudad Bolívar, kde je nyní vystaven.

Příběh Jimmyho Angela a jeho vodopádu je prostě fascinující. Už proto musíte Salto Angel spatřit!

Salto Angel a NP Canaima – praktické informace

Za třídenní výlet do NP Canaima a k vodopádu  Salto Angel jsme platili 1750 B (1 bolívar byl v srpnu 2009 asi 3  Kč). Výlet jsme platili přímo v hotelu „Posada Don Carlos“ ve městě Ciuda Bolívar, kde jsem bydlel (za 40 B na noc). V ceně je téměř vše – ubytování (2 noci), doprava (letadlo, loď), jídlo a průvodce. Kromě toho jsme platili v Ciudad Bolívar každý na letišti taxu 12 B za osobu a v Canaimě 35 B za osobu jako vstup do národního parku. Ještě jsme pak platili 5 B za použití nesmyslného a pomalého traktůrku, který nás vezl asi kilometr, když jsme museli vystoupit z lodi před nějakými  peřejemi.

Výlet tedy vyjde zhruba na 1800 bolívarů. Možná se to dá pořídit i o něco málo levněji u jiné cestovky, ale rozhodně nesrazíte cenu o moc, protože asi polovinu z celkové částky dělají ceny letenek. K dopravě (kromě již zmíněného traktůrku) nemohu mít výhrady, strava byla rovněž (na rozdíl od výletu na Roraimu) výborná. Výlet se dá podniknout letadlem i ze Santa Eleny, ale odsud je to dražší a letadla nelétají tak často, takže většina turistů létá do Canaimy z Bolívaru jako my.

Celkově jsem byl spokojen, myslím že za třídenní výlet s použitím letadla to není tolik peněz a rozhodně toho uvidíte hodně. Návštěva NP Canaima a obzvláště vodopádu Salto Angel je zkrátka pro každého návštěvníka Venezuely téměř povinná!