Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Paříž
Paříž původně na Cestě kolem světa nebyla v plánu. Ale z Kuala Lumpur je nejlevnější letenka do Evropy právě do Paříže. A jelikož jsem v Paříži nikdy nebyl, rozhodnul jsem se, že tu strávím pár dní. Nepočítám-li mezipřistání v Madridu, je Paříž jediným místem v Evropě, kam jsem během své Cesty zavítal. Francii jsem ovšem navštívil na Cestě podruhé: v září 2009 jsem pobýval ve Francouzské Guyaně.
Paříž – základní údaje
Paříž (Paris) je hlavním městem Francie. Toto banální tvrzení není zase tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Paříž je totiž hlavním městem Francie pouze de facto, nikoliv de iure! Francouzská ústava totiž nedefinuje hlavní město (na rozdíl od české a mnoha dalších) a nedefinuje ho ani žádný speciální zákon (u nás máme například speciální zákon o hlavním městě Praha). V Paříži sídlí nejvyšší orgány státu, tj. prezident, parlament i vláda, avšak parlament občas zasedá i ve Versailles, což už je mimo oficiální hranice Paříže. Paříž je rovněž hlavním městem regionu Île-de-France. Tento region se dělí na 8 departmentů a jedním z nich je právě Paříž.
Paříž je de facto obrovské, ale de iure nijak zvlášť velké město. Úřední rozloha Paříže je pouze 105 km2 (pro srovnání: Praha má rozlohu 496 km2) a v roce 2007 zde žilo jen 2.2 milionu obyvatel. Spousta měst v Evropě je větší (Moskva, Londýn, Istanbul, Petrohrad, Berlín, Athény, Madrid, Řím). Úřední hranice města se totiž naposledy měnily roku 1929. V celé metropolitní oblasti Paříže, která pokrývá území zhruba 14500 km2 (území o něco větší, než je rozloha Prahy + Středočeského kraje) však žilo v roce 2007 skoro 12 milionů lidí. Velká Paříž tak patří mezi čtyři největší města Evropy, spolu s Moskvou, Istanbulem a Londýnem. Paříž má totiž mimořádně velká předměstí, která už ovšem nejsou právně součástí města Paříž (podobně je na tom například rovněž relativně malé Buenos Aires, v jehož aglomeraci rovněž žije několikanásobně více obyvatel než v samotném městě). V Paříži sídlí mnoho mezinárodních organizací. Asi nejvýznamnější z nich je UNESCO, Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu. Další důležitou organizací se sídlem v Paříži je OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), což je hospodářské sdružení 32 nejrozvinutějších zemí světa, jehož členem je od roku 1995 i Česká republika (ČR byla vůbec prvním postkomunistickým členem této organizace).
Paříží protéká řeka Seina (Seine). Nejnižší bod Paříže leží v nadmořské výšce 35 m.n.m., nejvyšší ve výšce 130 m.n.m. (vrch Montmartre). Podnebí v Paříži je mírné oceánské, teploty v zimě jsou tu vyšší než v Praze, avšak srážek tu spadne relativně málo, ročně pouze 650 mm, přičemž srážky jsou mimořádně rovnoměrně rozmístěny během roku. Nejdeštivější měsíc je červenec (63 mm), nejsušší je srpen (43 mm). Paříž leží nepatrně jižněji než Praha, zhruba na 49. rovnoběžce. Do Prahy je to z Paříže poměrně blízko, jen 884 kilometrů vzdušnou čarou.
Často jsem přemýšlel, která evropská země má nejdůležitější dějiny. A kloním se k myšlence, že nejdůležitější pro evropské dějiny jsou ty francouzské. Je to jistě diskutabilní tvrzení. I jiné velké národy (a občas i docela malé země) samozřejmě ovlivnily dějiny Evropy velmi výrazně. Ale Británie (či Anglie) a Rusko byly často od zbytku Evropy geograficky i politicky dost izolovány, Německo a Itálie zase byly po dlouhý čas rozdrobené na mnoho států. Avšak Francie hrála v Evropě prakticky vždy velmi důležitou a často i dominantní roli. Za časů Napoleona byla dokonce Francie téměř supervelmocí. Tato slavná historie se pak pochopitelně odrazila nejvíc právě v hlavním městě, Paříži. Paříž byla v 18. a 19. století považována za „hlavní město světa“ (dnes by tento titul náležel patrně New Yorku, metropoli největší světové ekonomiky a sídlu OSN) a francouzština byla dlouhou dobu daleko nejdůležitějším mezinárodním jazykem. Francouzsky ostatně kdysi mluvili běžně angličtí králové i ruští carové. Dnes francouzštinu vystřídala v celosvětovém měřítku angličtina, což Francouzi těžce nesou. Nutno ovšem podotknout, že obrovská část anglické slovní zásoby byla přejata právě z francouzštiny (jedná se tedy většinou o slova latinského původu) a dodnes se řada francouzských výrazů z oblasti diplomacie, kultury apod. používá i v jiných jazycích. Francouzsky se navíc samozřejmě nemluví jenom ve Francii, francouzština je úřední řečí ve 28 nezávislých státech světa a dalších územích. Francouzština je také úřední řečí ve třech státech EU (Francie, Belgie, Lucembursko) a dále ve Švýcarsku a v Monaku.
Paříž byla pojmenována podle keltského kmene. Parisii byli součástí většího keltského kmene Senonů, kteří žili v této oblasti asi od roku 250 př.n.l. V roce 52 př. n.l. obsadili území dnešní Paříže Římané. Galorománské město se tehdy nazývalo Lutetia. Za Římanů to bylo prosperující město, ale pak se Římská říše začala rozpadat, město bylo zpustošeno germánskými nájezdy a jeho význam dočasně upadl. Nový vzestup přišel roku 508 př.n.l., kdy francký král Chlodvík (francouzsky Clovis) učinil Paříž svým hlavním městem. Na konci 8.století ovšem Karel Veliký přemístil hlavní město Francké říše do Cách (Aachen, dnes Německo). V 9. století pustošily Paříž vikinské nájezdy. Vikingové se vyloďovali na severu Francie a po řekách pronikali na svých loupežných výpravách do vnitrozemí. V roce 987 byl králem Francie zvolen Odo, hrabě z Paříže. Od tohoto roku až do dnešních časů je Paříž prakticky nepřetržitě hlavním městem Francie, ačkoliv byla několikrát okupována cizími vojsky. Krušno bylo hlavně ve 14. a 15. století, v době stoleté války, která se dlouhou dobu vyvíjela v neprospěch Francie. Paříž byla dokonce okupována Burgunďany, spojenci Angličanů. Paříž také zle zpustošil mor v roce 1348. Na vrcholu morové epidemie umíralo v Paříži 800 lidí denně. Další krutá morová rána přišla roku 1466. Z dalších dějin Paříže již jen telegraficky: 1572 – Bartolomějská noc, vraždění hugenotů v Paříži a celé Francii. 1648 – povstání frondy proti Ludvíku XIV., královská rodina uprchla z města. 14. července 1789 – dobytí Bastily, začátek Velké francouzské revoluce (dnes státní svátek Francie). 1814 – okupace Paříže ruskými vojsky (po první Napoleonově abdikaci). 1830 – červencová revoluce. 1848 – únorová revoluce. 1871 – obležení Paříže pruským vojskem, ve Versailles vyhlášeno Německé císařství. V Paříži vypukla revoluce (Pařížská komuna), potlačena. 1889 – v Paříži se konala Světová výstava, při té příležitosti postavena Eiffelova věž. 1900 – další Světová výstava v Paříži. Nesla se v duchu secese, byla otevřena první linka pařížského metra. 1914 – Němci před Paříží, zastaveni v bitvě na Marně. 1940–1944 – Paříž obsazena německým vojskem. Paříž měla během druhé světové války štěstí, prakticky se o ní nebojovalo (i když na konci války v ní, podobně jako v Praze, vypuklo povstání) a nebyla ani masivně bombardována, takže drtivá většina památek přestála bez úhony. V letech 1949-1967 byla Paříž hlavním sídlem NATO, ale poté, co Francie vystoupila v roce 1966 z vojenské složky aliance, bylo sídlo NATO během let 1966-1967 přestěhováno do Bruselu.
O dějinách Paříže a o jejích jednotlivých památkách by se daly sepsat tuny tlustých knih. Popis všech důležitých míst najdete v bedekrech a na internetu. V následujícím deníku se omezím je na letmý popis a dojmy z míst, která jsem navštívil osobně.
Deník z Paříže
úterý 26. července 2011 Zpět do Evropy! S návštěvou Evropy, potažmo Paříže, jsem ve svém plánu Cesty kolem světa jaksi nepočítal. Ale situace se tak vyvinula. Z Kuala Lumpur jsou nejlevnější letenky do Evropy s Air Asia do Paříže nebo do Londýna. Zvolil jsem Paříž. A když už jsem sem letěl, rozhodnul jsem se, že se tu pár dní zdržím, jelikož jsem nikdy v Paříži nebyl. Francii jsem už ale během své Cesty navštívil! V září 2009 jsem pobýval ve Francouzské Guyaně, což je přímá součást Francie.
Samotný let velikým Airbusem A 340-300 proběhnul v klidu. Byl to nejdelší let, jaký jsem kdy absolvoval bez mezipřistání, letěli jsme 12.5 hodiny a urazili vzdálenost asi 10500 kilometrů. Na palubě samotné jsem nedostal nic k jídlu ani k pití. Air Asia je nízkorozpočtovka a za jídlo a pití si musíte zaplatit zvlášť. Zase mi ta ale tak nevadilo, protože jsem se v noci před odletem nacpal na letišti v místní variantě Mekáče, kde jsem utratil všechny zbylé ringgity. Na letišti Paris-Orly jsem nejdřív vybral peníze z bankomatu. Na turistických informacích jsem vyfasoval mapku (metro + plánek Paříže) a zakoupil svazek 10 jízdenek na MHD Carnet (vyjde to levněji než kupovat jízdenky jednotlivě). Zvolil jsem nejlevnější variantu dopravy do centra. Nejdříve jsem sjel busem číslo 183 na metro Porte de Choisy a odsud jsem metrem dojel do čtvrti Montmartre, kde jsem našel hostel Le Montclair, který jsem měl už předem objednaný po internetu (v Paříži v plné sezóně jsem si netroufnul riskovat, že bych neměl rezervované bydlení). V autobuse jsem si zrovna říkal, jestli bych neměl jezdit načerno, abych ušetřil. Odpověď přišla vzápětí – na další zastávce nastoupili do autobusu revizoři. Těm pařížským ovšem, na rozdíl od těch pražských, neutečete. Do busu jich totiž nastoupilo devět. Nějaký maník se rychle zorientoval a chtěl směrem proti nim vystoupit, ale natlačili ho před sebou zpět do toho autobusu. A hned rozdali několik pokut. Ještě že jsem měl ten lístek, tady jsou drsnější než u nás. Mají na sobě sice viditelné označení, ovšem to je vám houby platné, když obsadí všechny vchody. Už dlouho mě tak nehřál platný lístek v kapse J… V hostelu jsem si dal batoh do úschovny (check-in mají až od 15:00) a vyrazil jsem do centra.
Prvním slavným místem, které jsem v Paříži navštívil, byla bazilika Sacré-Coeur. Tato stavba se začala stavět v roce 1875 a dokončena byla až roku 1919. Vyznačuje se smísením novorománského a „novobyzantského“ stylu. Bazilika stojí na nejvyšším bodě Paříže (kopec Montmartre) a je vysoká 84 metrů, takže se jedná skutečně o výraznou dominantu. Moc se mi líbila. Zajímavá je i vnitřní výzdoba. Je tu velikánská nástěnná malba, které dominuje obrovský Kristus ztělesněný nikoliv jako umučený ubožák, nýbrž jako sebevědomý vládnoucí král. Z této malby na člověka dýchne Byzanc. Když už jsem byl na nejvyšším bodě Paříže, sešel jsem odtud dolů do centra. Ačkoliv samotná Paříž (v oficiálních hranicích) je mnohem menší než Praha, její historické centrum je naopak mnohem větší. Památky jsou totiž roztahány po mnohem větší ploše, i když většinou se nacházejí nedaleko od řeky Seiny. Dominují zde stavby a paláce z 19. století, okolo nichž je spousta volného prostoru a vše působí monumentálním až nabubřelým dojmem. Prošel jsem kolem budovy Opery, která by byla určitě moc hezká, kdyby se zrovna nerekonstruovala, a poté jsem se zastavil v kostele L’église de la Madeleine (The Madeleine church). Ten je postaven v klasicistním slohu, takže spíše připomíná řecký chrám než katolický kostel. Kostel byl vysvěcen roku 1842. Uvnitř se zrovna pokoušel nějaký chlapík něco zahrát na varhany. Od kostela vede široká ulice Rue Royale na náměstí Svornosti (Place de la Concorde), v jehož středu se tyčí egyptský obelisk, který byl do Paříže přivezen roku 1836 za vlády krále Ludvíka Filipa, kterému ho daroval egyptský místodržící Muhammad Ali. Obelisk stál původně v Luxoru, je vysoký 23 metrů a váží 230 tun. Od roku 1998 ho zdobí bronzová pozlacená špička. Přešel jsem řeku Seinu, vyfotil jsem si budovu Národního shromáždění (dovnitř se nesmí) a prošel jsem objektem Invalidovny, což je další komplex monumentálních budov. Dnes je v něm umístěno vojenské muzeum. Původním účelem této budovy bylo poskytnout nemocnici a domov pro válečné veterány, odtud tedy název Invalidovna. Hlavní budova byla postavena za vlády krále Ludvíka XIV. roku 1676. Ten totiž, jak známo, válčil skoro pořád, takže válečných veteránů a invalidů byl neustálý přísun. Potom byly přistavěny další budovy. Nejhezčí z nich je bezesporu Église du Dôme (Kostel s kupolí), který byl dokončen roku 1708. V tomto kostele spočívají ostatky císaře Napoleona I. Ten, jak známo, zemřel roku 1821 ve vyhnanství na Svaté Heleně, jeho ostatky však byly převezeny roku 1840 do Francie a do Invalidovny se dostaly v roce 1861.
Od Invalidovny je to pak jen co by kamenem dohodil k nejslavnější stavbě Paříže, kterou je bezesporu Eiffelova věž. Ta byla postavena slavným francouzským architektem Gustavem Eiffelem v letech 1887-1889 pro Světovou výstavu, která se v Paříži konala roku 1889 u příležitosti 100. výročí Velké francouzské revoluce. Se svou výškou 300.65 metru byla až do roku 1930 (kdy byl dostavěn mrakodrap Chrysler Building v New Yorku) nejvyšší stavbou světa. Dnes měří Eiffelovka dokonce 324 metrů, počítáme-li i televizní anténu, která byla umístěna na špičku. Rozpětí nohou rozhledny je 125 metrů, čili by se pod ní vešlo pohodlně fotbalové hřiště. Věž má tři plošiny – první je ve výšce 57 metrů, druhá ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce 276 metrů. Pěšky se dá vyjít nejvýše na druhou plošinu po schodišti. Až nahoru musíte použít výtah. Původně byla životnost věže určena na 20 let a poté měla být zbourána, stojí však dodnes. Z dálky mi zas tak úžasná nepřišla. Prostě trochu větší Petřínská rozhledna (která je ostatně její věrnou zmenšenou kopií). Ale čím blíže jdete a čím víc věž roste, tím impozantněji stavba působí. A hlavně je to stavba hezká, i při svých rozměrech působí elegantním a vzdušným dojmem a ne jako neohrabané monstrum. Na výstup nahoru se tvoří dlouhé fronty. V době mé dnešní návštěvy (kolem šesté odpoledne) už sice fronta dlouhá nebyla, ale také nebylo nic moc světlo, tak jsem výstup nahoru odložil na další dny.
Procházka se docela protáhla a byl jsem hodně unaven. Ne z toho, že bych ušel obrovskou dálku, ale z nevyspání. Neboť dnešní den měl pro mě, díky časovému posunu, 30 hodin a v letadle jsem toho také moc nenaspal. Zpět od Eiffelovky jsem jel metrem. Pařížské metromá celkem 14 tras (jsou očíslovány a v plánu města odlišeny barvami) a dále zde jezdí městské vlaky RER (5 tras, označených písmeny A – E) a tramvaje (pouhé 4 trasy). Vedle kolejových vozidel můžete využít i autobusy. Zastávky metra jsou v Paříži málem na každém rohu. Snad každá druhá až třetí stanice je přestupní, poněvadž 14 tras se logicky musí křížit v mnoha bodech. Někdy je to docela složité a občas se musíte dlouze zamyslet, abyste se dostali z bodu A do bodu B a přestupovali maximálně dvakrát. Metro jezdí hlavně pod zemí, ale jsou zde i nadzemní úseky. Na zastávkách jsou billboardy s reklamami, ale celkově se mi líbí metro v Praze víc – má hezčí vagony, ve stanicích je více prostoru a navíc naše metro je čistší. Pořádkumilovností totiž Francouzi zrovna neoplývají a někde je na ulicích vyložený bordel. Pražské metro je také lépe řešené, protože má (až na výjimky) jen jedno nástupiště uprostřed. V Paříži ovšem téměř vždy jedou oba vlaky ve stejném tunelu a na druhou stranu to musíte složitě obcházet. Přestup z jedné trasy na druhou se pak v Paříži někdy podobá malému výletu; na jedné stanici to bylo snad půl kilometru. Kolikrát se na jedné zastávce kříží třeba 5 tras. Vše je naštěstí dobře značeno a nelze zabloudit. Další výrazný rys Paříže: město je, co se týče obyvatelstva, mnohem barevnější než naše metropole. Je tu hodně černochů, Arabů Asiatů a dalších etnik.
středa 27. července 2011 Od oblouku k oblouku. V Paříži jsou dva obrovské světoznámé oblouky a oba stojí určitě za vidění. Nejdříve jsem navštívil ten větší z nich. La Grande Arche (Velký oblouk) stojí ve čtvrti La Défense. V podstatě je to mrakodrap, ovšem ve tvaru vítězného oblouku. Neboť uvnitř jsou kanceláře. Výška oblouku je 110 metrů! Byl postaven v roce 1989 (k 200. výročí Velké francouzské revoluce) a jeho architektem byl Otto von Spreckelsen z Dánska. Velikánská a zároveň moc pěkná stavba. Pěkná je ostatně celá čtvrť La Défense. Je to obchodní čtvrť plná mrakodrapů a dalších moderních budov. Opět vynikající příklad krásného moderního umění, o kterém se nám v Praze, kde nejvyšší politici rozhodují o tom, co je a co není pěkné, může jenom zdát. Je tu i spousta prostoru, vhodného k odpočinku – lavičky, vodotrysky apod. Hodně lidí tu běhá, úředníci v kravatách, kteří si evidentně jen odskočili na chvíli z kanceláře, hrají pétanque… La Défense ovšem, přísně vzato, není v Paříži, nýbrž za Paříží, na „předměstí“. To ovšem poznáte jen na mapě, jinak je samozřejmě zástavba souvislá. A nejen to. Celá čtvrť zajímavě navazuje na starší pařížskou zástavbu. V dálce je totiž vidět starší a menší Arc de Triomphe (Vítězný oblouk). Oba oblouky pak spojuje širokánská třída Avenue Charles de Gaulle, která navazuje na Avenue des Champs-Élysées a Avenue de la Grande-Armee. Je to vlastně jedna dlouhá třída, která se akorát v různých úsecích různě jmenuje. Po ní jsem se vydal směrem k Vítěznému oblouku. Cestou jsem nakouknul na ostrov Île de Puteaux (na Seině) a prošel jsem čtvrtí (formálně samostatným městem) Neuilly-sur-Seine. Matně se mi vybavilo, že tu byla v roce 1919 podepsána po první světové válce mírová smlouva s Bulharskem. Ono v Paříži se vybavují historické souvislosti doslova na každém kroku, město je doslova živou učebnicí dějepisu. Silně doporučuji přečíst si před cestou do Paříže dějiny Francie , třeba ty, co napsal André Maurois, to už je klasika a krásně se to čte. Já bych měl něco o dějepise vědět, ale za dva roky cestování se mi hodně věcí vykouřilo z hlavy. Často vidím nějaký název, jméno a říkám si – to znám! Anebo častěji: to bych měl znát, to jsem někde slyšel… V Neuilly-sur-Seine také v letech 1983-2002 starostoval současný francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Pak jsem konečně došel k Vítěznému oblouku (Arc de Triomphe). Dal ho postavit císař Napoleon I., aby si vděčný lid pamatoval jeho skvělá vítězství. Stavět se začalo po největším Napoleonově vítězství v bitvě u Slavkova (1806). Oblouk byl však dokončen až roku 1836 za vlády krále Ludvíka Filipa. Oblouk je 51 metrů vysoký a 45 metrů široký a je nádherný. Řekl bych, že je hezčí než Eiffelovka. Dá se vylézt i nahoru, ovšem vstupné je dost vysoké. Pod obloukem je umístěn hrob Neznámého vojína z první světové války. Celý Vítězný oblouk je především velkou oslavou Napoleona. Trochu divné, vždyť Napoleon nakonec prohrál a zemřel ve vyhnanství, přičemž jeho megalomanství stálo Francii životy statisíců vojáků i civilistů. Zkuste si představit, že by v Německu postavili Hitlerovi pomník, kde by vyjmenovávali jeho vítězství předtím, než Němci dostali na frak. A že těch německých vítězství bylo nemálo! Není však důležitý „průběžný stav utkání“, nýbrž výsledek. A v konečném součtu dopadli Napoleon a Hitler podobně bledě. Pravda, Hitler byl větší magor a také hůř skončil, ale to na věci nic nemění. Francouzi se dále honosí tím, že zabrali podstatnou část světa. Stejně se ostatně chlubí i Britové. Podle mě je divné, když politici v těchto zemích hovoří na jedné straně o lidských právech a rovnosti mezi národy, když na druhou stranu oslavují vojevůdce a politiky, kteří tyto jiné národy zotročili. Oslavovat ale politiky a vojevůdce, kteří byli navíc poraženi na hlavu, to mi přijde padlé na hlavu… Logika tedy u Vítězného oblouku pořádně kulhá, ale stavba je to opravdu moc pěkná.
Více jsem toho dnes nestihl, jelikož začalo pršet. Ukryl jsem se v McDonaldu, a jelikož pršelo i poté, co jsem se najedl, odjel jsem zpět na hotel. V Paříži bylo dnes a včera téměř pořád zataženo, takže na focení nic moc.
čtvrtek 28. července 2011 Den muzejní. Dnes jsem vyrazil z hostelu brzy ráno a navázal jsem tam, kde jsem včera skončil. Po třídě Champs-Élysées jsem došel nejdříve ke dvěma palácům. Samotná třída Champs-Élysées, jedna z nejslavnějších ulic světa, mě moc nezaujala. Prostě široká třída, po které jezdí spousty aut. Oba paláce, Velký palác (Grand Palais) a Malý palác (Petit Palais), byly postaveny pro Světovou výstavu v roce 1900 a slouží jako výstavní síně dodnes. Malý palác je určitě hezčí, Velký palác je takový velký hangár, trochu připomínající pražskou „Fučíkárnu“ (pro mladší čtenáře: výstaviště v Praze-Holešovicích). Pak jsem popošel k Elysejskému paláci (Le palais de l’Élysée), což je sídlo francouzského prezidenta. K vidění tu není nic, kromě desítek policistů, kteří drží tuto budovu v solidním obležení, asi se bojí teroristů. Zvláště mě zaujala jedna moc hezká policistka se samopalem… Pokračoval jsem přes zahrady Jardin des Tuileries (nic moc, v Praze pod hradem máme mnohem hezčí), načež jsem konečně došel k dnešnímu hlavnímu cíli, kterým bylo muzeum Louvre. Muzeum (či spíše umělecká galerie) sídlí v obrovské budově. Před ní stojí skleněná pyramida a několik pyramid menších. Je tu také menší Vítězný oblouk (ve srovnání s tím včerejším je ovšem mrňavý). Původně byl Louvre královským palácem, ale poté, co se za Ludvíka XIV. královský dvůr přestěhoval do Versailles, tedy mimo Paříž, sídlili v Louvru učenci, umělci, dvořané a úředníci. Muzeum bylo v Louvru otevřeno až roku 1793, tedy za Francouzské revoluce. V Louvru jsem strávil tři hodiny, včetně asi 20 minut čekání ve frontě (fronta byla docela dlouhá, ale postupovala rychle). Je tu tolik obrazů, soch a dalších exponátů, že pokud byste si je všechny chtěli pořádně prohlédnout, strávili byste tu minimálně rok, ne-li déle. To jsem samozřejmě neměl v úmyslu, a tak jsem zhlédnul jen malou část. Nejznámější je asi část, věnovaná italským renesančním malířům. Především je tu umístěna Mona Lisa. Tento Leonardův obraz je určitě nejslavnějším portrétem všech dob a pravděpodobně se jedná o nejslavnější obraz vůbec. Leonardo da Vinci namaloval tento obraz, známý též pod jménem Gioconda, někdy mezi léty 1503-1506, ze svého pobytu ve Florencii. Těsně před svou smrtí Leonardo prodal tento obraz francouzskému králi Františku I., od té doby je tedy ve Francii. Od Velké francouzské revoluce je obraz vystaven v Louvru, s výjimkou krátkého období, kdy visel v ložnici císaře Napoleona I. (takovým snobismem se ani dnešní nejmocnější muži světa pochlubit nemohou). V roce 1911 pak byl obraz ukraden, ale byl nalezen v Itálii a roku 1913 se do Louvru vrátil. Záhadný úsměv Mony Lisy přitahuje davy turistů a přitáhnul i mě, poněvadž když jedete do Paříže, Monu Lisu prostě vidět musíte, i kdyby na bagetu nebylo. Podívaná to ale není moc zajímavá, a to hlavně proto, že turistů jsou tu opravdu davy. Čili se tísníte mezi desítkami či spíše stovkami lidí jako někde na fotbale a snažíte se ukořistit nějaký záběr.
Obraz je poměrně malý a je umístěn za sklem. V Louvru jsou ovšem i další Leonardovy obrazy, a také Tizian, Giotto, Raffael, Botticeli, Veronese – úplná inflace renesančních jmen. Musím však přiznat, že obrazy svatých, které zde převažují, mě zase tak úchvatné nepřijdou, i když jsou bezpochyby brilantně namalovány. Více mě zaujaly obrazy Davidovy. Jacques-Louis David (1748-1825) byl dvorním malířem Napoleona I., i když již předtím maloval obrazy na objednávku revolučních vlád. Největší publicitu má v Louvru Davidův obraz Korunovace Napoleona Bonaparta (namalován roku 1806). Je moc pěkný, ale mně se ještě mnohem víc líbila Přísaha Horatiů (namalována roku 1784), ta je fakt parádní, neuvěřitelně akční motiv. Davidových obrazů je tu mnoho, dále například portrét papež Pia VII., Leonidas v Thermopylách, Paris a Helena a řada dalších. Moc pěkné. Nicméně prohlídka Louvru mě fyzicky i psychicky vyčerpala, takže jsem na další prohlídku památek v centru rezignoval a po obědě v McDonaldu jsem se navrátil zpět na základnu. Louvre určitě doporučuji, navíc vstupné 10 EUR je poměrně příznivé, vezmete-li v úvahu, co všechno tam za tu cenu uvidíte. Bohužel přístup Francouzů je trochu ignorantský a drtivá většina popisků u exponátů je pouze ve francouzštině. A co si myslet o tom, že „přeložena“ do francouzštiny jsou i jména italských malířů ? Takže u popisku není Leonardo da Vinci, nýbrž Léonard de Vinci… Větší ignoranti už jsme pouze my Češi, když komolíme cizí ženská jména koncovkou –ová. Rovněž navigace v muzeu je bídná, asi 20 minut jsem strávil zjišťováním, kterak se dostat z prvního patra do druhého. Co je naopak v Louvru velice sympatické: prakticky všude můžete fotit, jen nesmíte používat blesk. Paráda.
A co ženy ve Francii? Těch si samozřejmě nelze nevšimnout. Musím tedy říct, že české ženy jsou v průměru určitě hezčí. Ale Francouzky mají šmrnc, umějí se krásně oblékat a učesat, krásně voní, jsou zkrátka elegantní. Elegantní je policistka na ulici (se samopalem J) i prodavačka v samoobsluze a když připojí okouzlující úsměv… ve Francii je zkrátka krásně. A nemám teď na mysli počasí, to ani dnes nebylo nic moc.
pátek 29.července 2011 Versailles. Dnešní den jsem strávil ve Versailles, kam jsem se snadno dostal pařížskou MHD (kombinace metro + autobus). Versailles je oficiálně samostatným městem, ovšem de facto je to předměstská část Paříže. Počátkem 17. století byla Versailles malá vesnička za Paříží, v jejíchž okolních lesích rád lovil král Ludvík (Louis) XIII. Jeho megalomanský syn, Ludvík XIV. (králem byl v letech 1643-1715, fakticky vládl až od roku 1661), se rozhodl přesídlit z poněkud těsné Paříže na venkov a nechal postavit ve Versailles zámek. Tento barokní zámek je jeden z největších na světě a stal se vzorem pro celou řadu podobných, i když značně menších staveb (např. Petrodvorec u ruského Petrohradu nebo Schönbrunn ve Vídni). Stavělo se několik desetiletí. Ludvík XIV. se sem nastěhoval s celým dvorem roku 1682, ovšem stavba se dokončovala ještě pár let poté. Odhaduje se, že jen provoz královského dvora ve Versailles spolykal každoročně 25% příjmů francouzského státu. K tomu si přičtěte, že téměř celou vládu Ludvíka XIV. byla Francie prakticky neustále ve válce, což samozřejmě vysávalo státní kasu ještě víc. Ačkoliv je tedy „Král Slunce“, jak se sám dával nazývat, často nekriticky vychvalován a obdivován, podle mě to byl normální magor, který svou megalomanií přivedl Francii finančně na buben. Pravdou však je, že to, co po něm zůstalo, budí obdiv dodnes. Versailles je toho nejlepším příkladem. Od roku 1979 je zámek ve Versailles zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Nejdříve jsem nakouknul přímo do zámku. Ten je samozřejmě veliký. Ovšem některé jeho části jsou uzavřené kvůli rekonstrukci. Po zámku se navíc nechodí s průvodcem. Buď si turisté přivedou průvodce vlastního, nebo si můžete půjčit průvodce elektronického a poslouchat výklad ze sluchátek, anebo zámkem procházíte zcela neorganizovaně. Veškeré popisky v místnostech jsou, podobně jako v Louvru, téměř výhradně ve francouzštině… Zámek by se tedy dal projít velmi rychle, kdyby všude nebyly stovky turistů. Nejznámější a nejkrásnější místností v zámku je Zrcadlový sál (Galerie des Glaces), dlouhý 73 metrů. Zrcadla v něm by neškodilo občas trochu přeleštit, ovšem jinak je parádní. Zvláště je tu obrovské množství křišťálových lustrů. V tomto sále utrpěli Francouzi velkou pohanu, když zde po prohrané prusko-francouzské válce bylo 18. ledna 1871 slavnostně vyhlášeno Německé císařství. Francouzi si to však velmi dobře pamatovali a když Němci prohráli první světovou válku, byli 28. června 1919 donuceni podepsat mírovou smlouvu právě ve Versailles (Hitler tuto smlouvu zásadně označoval jako „Versailleské šílenství“). Stojí ještě za zmínku, že ve vztazích obou velmocí hrál kromě Versailles významnou symbolickou úlohu i jistý železniční vagón u města Compiègne… Inu, i velcí státníci se často chovají jako malí kluci, kteří se poprali na pískovišti.
Ale zpět k Versailles. Kdyby byl ve Versailles jenom ten velký zámek, bylo by to samo o sobě hodně pozoruhodné. Ale mnohem větší údiv budí (alespoň ve mně určitě) okolní areál. Ten je obrovský, zabírá 815 hektarů! Je tu například velikánská vodní plocha ve tvaru kříže. Jmenuje se to Grand Canal, ovšem spíše je to jezero, jehož rozloha je 23 hektarů (pro srovnání, největší české jezero, Černé na Šumavě, má přes 18 hektarů). A všude v okolí jsou zahrady, krásně upravené, s květinami, živými ploty, lesíky, rybníčky. Nechybí ani kachny, labutě a spousty ryb (evidentně je nikdo neloví, a tak se vesele množí). Projít to všechno se prostě nedá. Když jsem u Louvru zmínil, že byste tam mohli exponáty prohlížet celý rok, tak další rok by Vám pravděpodobně trvalo, než byste pořádně prošli areál Versailles. Co mě obzvláště nadchlo, byly krásně upravené dlouhé cesty. Po těch by se to běhalo, říkal jsem si a hle, hned jsem spatřil běžce a posléze další. Tak chodit si každý den zaběhat do Versailles, to nemá chybu!
Kromě zahrad, lesíků a jezírek se nachází v areálu celá řada dalších budov. Nejvýznamnějšími z nich jsou zámky Velký Trianon (Grand Trianon, postaven ještě za Ludvíka XIV.) a Malý Trianon (Petit Trianon, postaven později za Ludvíka XV.). Velký Trianon (Grand Trianon) je docela velký zámek, ovšem dalekosáhle menší než samotné Versailles, to se ví. V tomto zámku byla mimo jiné podepsána 4. června 1920 Trianonská mírová smlouva s Maďarskem, v jejímž důsledku Maďarsko (ve srovnání s předchozí rozlohou Uherska) ztratilo velkou většinu svého území. Více mě však zaujalo okolí Malého Trianonu (Petit Trianon). Samotný zámeček je malý a nezajímavý. Ale jeho okolí je velice malebné. Zámek byl vybudován jako soukromý šmajchlkabinet krále Ludvíka XV. a jeho chytré milenky Madame de Pompadour, která místo svého líného a požitkářského milence de facto vládla Francii. Později si toto místo oblíbila Marie Antoinetta, která zde trávila dlouhé chvíle se svými přáteli. Ta si celé okolí upravila podle svého, byl to de facto její majetek, který jí Ludvík XVI. věnoval, aby od ní měl pokoj. Měla tu mimo jiné i malé divadlo a dokonce si zde nechala postavit malinkou vesničku, kde můžete i dnes vidět mlýn a další budovy. Mělo jí to zřejmě imitovat sepětí s venkovem. Dokonce i dnes je tu udržována malá zeleninová zahrada, kde se pěstuje zelí, cibule apod. Celkově se mi návštěva Versailles moc líbila, i když prohlídka unaví, a to jsem samozřejmě viděl jen malou část areálu. Musí tu být zaměstnáno neuvěřitelné množství zahradníků a dalších pracovníků. Celý areál na vás přímo řve: „Jen se koukni, jak jsem si dovedli užívat života!“ A měli recht. Akorát pak přišla Velká francouzská revoluce a s posledními obyvateli Versailles a Malého Trianonu to dopadlo velmi zle a nepěkně…
Za zmínku ještě dnes stojí, že se mi podařilo někde ztratit 40 EUR, což nepotěší… Večer se kochám banálním faktem, že je dlouho vidět, ještě v devět hodin večer je spousty světla. Pro vás normálka, ale já jsem poslední dva roky strávil většinu času v tropech, kde se stmívá velmi brzy. Paříž má navíc stejný (tj. momentálně středoevropský letní) čas jako my, ač leží o dost dále na západ od nás, takže slunce zapadá znatelně později než v Praze.
sobota 30. července 2011 V centru Paříže. Dnešek jsem celý procoural v centru. Nejdříve jsem zavítal na náměstí Bastily (Place de la Bastille). Nachází se v místech, kde kdysi stávala Bastila, královské vězení a symbol absolutismu. Bastila byla, jak známo, za Velké francouzské revoluce dobyta (14. července 1789 – státní svátek Francie), a poté zbourána. Místo ní stojí dnes uprostřed náměstí sloup, připomínající červencovou revoluci z roku 1830. Sloup je vysoký 46 metrů a byl inspirován Traianovým sloupem v Římě. Pak jsem se přesunul na dva ostrovy v centru Paříže, které obtéká řeka Seina. První z nich, ostrov Svatého Ludvíka (Île Saint-Louis) není celkem zajímavý. Zato návštěva druhého ostrova, Île de la Cité, je pro každého návštěvníka Paříže prakticky povinná, protože na ní stojí nejznámější pařížský kostel, kterým je Cathédrale Notre-Dame de Paris (česky správně katedrála Panny Marie, též známo jako Chrám Matky Boží). Jedna z nejznámějších francouzských katedrál je kupodivu vysoká jen 69 metrů (pro srovnání: chrám svatého Víta v Praze 99 metrů, katedrála v Kolíně nad Rýnem 157 metrů). S její stavbou se započalo již roku 1163, dokončena byla roku 1345. Délka hlavní lodi je 128 metrů (svatý Vít měří „jen“ 124 metrů). Katedrála svatého Víta v Praze je ovšem nejenom vyšší, ale hlavně je postavena na kopci, takže ve srovnání s Notre-Dame působí ohromným dojmem. Míněno ovšem rozměrově. Vnitřek katedrály Notre-Dame mě moc nezaujal, je tam mimořádně málo světla a nic mě tam nijak zvlášť nenadchlo. Avšak exteriér katedrály je nádherný, zvláště výzdoba portálů stojí za to. A hlavně, i když i katedrála Notre-Dame byla v pozdějších letech rekonstruována, přece jenom se jedná o autentičtější gotiku než v Praze, kde je velká část katedrály novogotická (dokončena až roku 1929!). Prošel jsem kolem Sorbonny (nijak zvlášť zajímavá budova) k Panthéonu. Tato obrovská neoklasicistní stavba (výška 84 metrů) s velikou kupolí byla původně kostelem Sainte-Geneviève a dal jí postavit Ludvík XV. V roce 1885 však byla přeměněna v muzeum, jímž je de facto dodnes. Uvnitř je pohřbeno množství význačných francouzských osobností, jako například Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Louis Antoine de Bougainville, Victor Hugo, Émile Zola, Alexandre Dumas či Marie a Pierre Curieovi. Dovnitř jsem však nešel, platí se tu vstupné. Nakouknul jsem raději do moc krásné Lucemburské zahrady (Jardin du Luxembourg). Pak jsem zavítal do mešity! Mešit je samozřejmě v Paříži mnoho, neboť zde žije početná muslimská komunita, ovšem tahle mešita je vpravdě historická, neboť byla postavena již roku 1926. Ačkoliv její rozměry nejsou (ve srovnání s některými svatostánky v muslimských státech) nijak ohromující (výška hlavního minaretu je 33 metrů), jedná se o největší francouzskou mešitu (Wikipedie tvrdí, že se jedná o 3. největší mešitu v Evropě, což je ovšem samozřejmě nesmysl – jenom v evropské části Istanbulu jsou větších mešit desítky). Byla postavena jako výraz díků Francouzské republiky muslimským vojákům, kterých padlo v první světové válce za Francii celkem 100000.
Mešita se jmenuje La Grande Mosquée de Paris (Velká pařížská mešita) a stylem připomíná mešity v Maroku. Je to krásná stavba a rovněž vnitřní výzdoba je moc pěkná. Sice tu mají ceduli, že návštěvníci platí vstupné 3 EUR a nesmí vstoupit přímo do hlavní modlitební místnosti, ale já jsem nic neplatil a do místnosti jsem vstoupil (bos samozřejmě), aniž by se nad tím kdokoli pohoršoval. Pak jsem se přemístil metrem k Eiffelovce a konečně jsem na ní vylezl. Ne tedy až nahoru. Vystál jsem asi půlhodinovou frontu (pokud chcete jet výtahem až nahoru, je fronta podstatně delší), načež jsem se vyšplhal na druhou plošinu ve výšce 115 metrů. Schodů přitom musíte absolvovat nepočítaně, takže se docela zapotíte. Na třetí plošinu ve výšce 276 metrů se už dá jet pouze výtahem. A troufnu si říct, že pokud by se dalo vylézt po schodech až nahoru, většina pěších turistů by pravděpodobně stejně kapitulovala, protože i těch 115 metrů je dost velká štrapáce. Výhled z druhé plošiny je krásný, navíc dneska bylo pěkné počasí. Nejlépe je vidět řeka Seina, veliké kupole Invalidovny a Panthéonu a bazilika Sacré-Coeur na Montmartru.
Ještě pár slov o spolubydlících v našem hostelu. Drtivě tu převažují mladí lidé, jsem tu prakticky nejstarší. To je velký rozdíl třeba oproti hostelům na Novém Zélandu, kde je podíl starších hostů daleko větší a bydlí tam běžně i celé rodiny s malými dětmi. Snad nikdo, koho jsem zde potkal, nejel jenom do Paříže. Všichni „dělají Evropu“ a objíždějí vždy několik měst. Typicky Paříž, Německo (Mnichov, Hamburg), Itálie (Benátky) a sem tam něco dalšího. Docela dost těch lidí zařazuje do svého itineráře i Prahu, což je velmi potěšitelné. V hostelu jsou Evropané, Američané, Australané, Číňané i Japonci. Žádného turistu z postkomunistické Evropy jsou tu nezaznamenal. Jako starý východoevropan tedy nejsem příliš typickým hostem J.
neděle 31. července 2011 Poslední den v Paříži. Dnešek jsem pojal z památkového hlediska spíše oddychově a věnoval jsem se především dokončení tohoto literárního veledíla. Ráno jsem odjel podívat se na Chateâu Vincennes. Slovem chateâu se označuje spíše zámek, ale objekt ve Vincennes, to je regulérní středověká pevnost či hrad. Pevnost v těchto místech začal stavět již král Jan II. Dobrý (1350-1364), známý to hrdina z let stoleté války, dokončil ji však až jeho syn Karel V. (1364-1380) někdy kolem roku 1370. Pevnost je obehnána mohutnou zdí a širokým a hlubokým příkopem. Uvnitř areálu je několik staveb. Nade vše tu ční nádherná pevnostní věž. Ta mě právě zaujala v nějakém prospektu a kvůli ní jsem sem hlavně jel. Věž je vysoká 52 metrů a je to nejvyšší středověká pevnostní stavba ve Francii. Hodně připomíná Bastilu, jak je známá z různých obsahů. Nad pevností pak vlaje francouzská trikolora. Poměrně velká je i kaple, založená Karlem V. v roce 1379. Celý objekt pevnosti byl nedávno zrekonstruován a vše září novotou, i když některé práce ještě stále probíhají. Vincennes už je oficiálně za Paříží, lze se se sem však pohodlně dostat metrem. Pokud máte čas, doporučuji sem zajet. Z Vincennes jsem sjel metrem zpět do centra, kde jsem se prošel kolem královského paláce směrem k Centre Georges-Pompidou. Na podrobnější prohllídku města jsem už ale rezignoval. Viděl jsem všechno, co jsem vidět chtěl, všechny highlights, i když z finančních důvodů jsem zdaleka nenahlédl dovnitř všech objektů. Večer jsem se mimo jiné věnoval degustaci typických francouzských produktů – bagetám, šunce, dijonské hořčici a vínečku, které mi tu nechaly nějaké milé turistky, že prý se jim to už nevejde do batůžku do letadla J.
Jak jsem viděl Paříž
Paříž je město krásné a veliké. První den jsem si myslel, že jsem počet dní (šest) snad lehce naddimenzoval, ale nakonec to bylo akorát. K pohodlné prohlídce hlavních pamětihodností stačí pět dnů. Pokud nemusíte vidět všechno nebo máte mnohem víc energie než já a budete po městě chodit od úsvitu do soumraku, možná by stačily i tři celé dny, ale budete uhonění a utahaní. Samozřejmě, pokud byste chtěli město poznat opravdu důkladně, můžete tu strávit mnoho týdnů a pořád bude co objevovat.
Při pobytu v Paříži se našinec nevyhne jejímu srovnání s Prahou, které se přímo nabízí. Zde se pustím na hodně tenký led, jelikož mnoho lidí má odlišný názor. Paříž jako celek je mnohem monumentálnější než Praha, ale městu dominuje především „imperiální“ architektura z 19. století, jejímž účelem bylo evidentně vzbudit dojem, že Paříž je „hlavní město světa.“ Památky jsou rozeseté po velké ploše. Samozřejmě starších památek je tu také dost. Ale mně osobně se mnohem víc líbí naše stověžatá Matička. Protože Praha oplývá unikátním mixem gotické a barokní architektury, jaký nemá pravděpodobně nikde na světě obdoby. Centrum Prahy je sice menší, ale mnohem více kompaktní a jako celek působí středověkým dojmem. Ne tak centrum Paříže. A nemůžu si pomoci, ale Praha má duši a přesto že se o Paříži říká to samé, já jsem žádný genius loci v centru tohoto velkoměsta necítil. A hlavně, takové panorama, je v Praze pohled na Karlův most a Hradčany, to v ploché Paříži neuvidíte. Pokud tedy srovnám Paříž a Prahu, pak naše hlavní město se mi líbí mnohem víc. Možná ale ze mě mluví jen nostalgie po naší drahé vlasti, kterou jsem už dva roky neviděl. A rozhodně nechci tvrdit, že Paříž není zajímavá. Nejlepší je koneckonců zajet si sem osobně a porovnat svoje dojmy. Někde na internetu jsem četl něčí názor, že Paříž je nejkrásnější město světa. Moje pořadí nejkrásnějších měst (z těch, která jsem navštívil) je toto: 1. Istanbul, 2.Rio de Janeiro, 3. Praha, 4. Benátky. Příště si na tomto místě přečtete patrně poslední článek z Cesty kolem světa, která se právě návratem do Prahy uzavře.
Best of Paris (abecedně)
1) Eiffelova věž – jet do Paříže a nevidět Eiffelovku, to prostě nejde, to je jasná věc.
2) La Défense (čtvrť) – krásný příklad moderního umění, zejména Velký oblouk je kolosální.
3) Louvre (muzeum) – i když se u Mony Lisy budete mačkat a nic moc neuvidíte, stejně ji musíte vidět. A k tomu myriády dalších obrazů a soch.
4) Sacré-Coeur (bazilika) – krásný velký kostel na nejvyšším kopci Paříže.
5) Versailles – neuvěřitelně velký a krásný zámecký areál.
6) Vítězný oblouk – krásná stavba.
Napadá mě několik dalších staveb, jejichž návštěva je také skoro povinná (Invalidovna, Panthéon, Notre-Dame…), ale to bych tu musel vypsat těch památek mnohem víc.
Paříž – shrnutí a praktické informace
orientační kurs v červenci 2011: 1 EUR = 25 Kč
Letenka Kuala Lumpur → Paříž. Letenka se společností Air Asia stála, včetně všech poplatků, 6372 Kč (1072 malajských ringgitů). Koupeno kartou on-line přes internet skoro 4 měsíce předem. Let pohodlný, bez jídla (nutno si připlatit zvlášť), 12.5 hodiny v letadle a 10500 kilometrů (můj nejdelší let v životě).
MHD v Paříži: Lístky na MHD – Carnet (10 kusů) 12.50 EUR, pokud si koupíte jednu jízdenku, stojí 1.70 EUR. Z letiště Orly se do centra Paříže nejlevněji dostanete kombinací normálního autobusu MHD a metra. Jel jsem busem číslo 183 na stanici metra Porte de Choisy (1 lístek – 1.25 EUR) a odsud metrem (další lístek), dohromady tedy 2.5 EUR. Dále můžete jet shuttle busem nebo vláčkem, které Vás dopraví na metro rychleji za vyšší cenu. Metro v Paříži má celkem 14 tras!
Ubytování: Le Montclair Montmartre, adresa Rue Ramey 62, kousek od stanice metra Jules Joffrin. Celkově jsem platil 161.20 EUR za 6 nocí, což vychází na 26.90 EUR (673 Kč) na noc. Zamluveno po internetu 3 měsíce předem na adrese www.hostelworld.com, nutno zaplatit ihned 10% zálohu, zbytek se doplatí přímo na místě. Cena je průměrná, přičemž některé noci jsou levnější a jiné (víkend) dražší. Toto ubytování vycházelo v Paříži pro samotného jedince nejlevněji, je ve čtvrti Montmartre, čili relativně v centru. Bydlel jsem v dormitory pro 6 osob. V ceně je snídaně, a slušně rychlá wifi zdarma (i když občas vypadává). Když to porovnám s hostely v Austrálii a na Novém Zélandě, tak docela bída – je to tu velmi malé a stísněné, kuchyňka špatně vybavená, hosté příliš hluční a je to drahé, Nicméně sehnat něco levnějšího v Paříži je těžko řešitelný oříšek a přežít se tu dá.
Jídlo a pití: Příklad cen v supermarketu: bageta 0.75 – 1 EUR, sýr typu hermelín (250-300 gramů) 1.30-1.80 EUR, litr mléka 0.80 EUR, fazole s párkem 1.15 EUR (430 gramů, plechovka), ravioli v tomatě (plechovka, 840 gramů) 1.15 EUR. Pivo Hollandia 1.10 EUR (650 ml nezálohovaná láhev, dvanáctka, ujde), pivo Lager (dvanáctka francouzské výroby, plechovka 500 ml, kupodivu docela dobré) 0.56 EUR, voda 0.20 EUR (1.5 litru láhev). Obložená bageta v pouličních stáncích stojí cca 3-5 EUR. Velké Big Mac Menu v MacDonald’s – 6.60 EUR (v podstatě nejlevnější pařížská restaurace). Kebab v housce + hranolky v tureckém bistru 5 EUR (vynikající, velká porce).
Vstupy: Nejlevnější vstupné na Eiffelovku stojí 4.70 EUR (výstup pěšky po schodech do 2. patra). Invalidovna – vstupné do vojenského muzea 9 EUR. Vítězný oblouk – vstup nahoru na vyhlídku 9.50 EUR. Louvre (muzeum) – 10 EUR. Panthéon – vstup 8 EUR. Katedrála Notre-Dame: vstup do hlavní prostory zdarma, vstup do klenotnice 4 EUR, vstup na věže 8 EUR. Chateâu Vincennes – do areálu se dá jít zadarmo, vstupné 8 EUR platí pro pevnostní věž a kapli. Do většiny objektů (včetně Louvru a Versailles) má vstup zdarma mládež 0-17 let a občané EU ve věku 18-25 let rovněž (je třeba doložit věk i občanství EU, vemte si s sebou pas). Do Louvru mají učitelé vstup zdarma, ale musíte mít ITIC, což jsem neměl. Každou první neděli v měsíci je vstup do všech francouzských muzeí zdarma, stojí tedy podle mě za úvahu sladit s tím termín své návštěvy, protože tím ušetříte mnoho euráků.
Versailles: Nejlevněji se dá dostat do Versailles za 2.50 EUR, pokud použijete dva lístky (1.25 EUR za jeden, pokud koupíte carnet po 10 jízdenkách). Nejdříve dojedete metrem na konečnou metra číslo 9 Pont de Sèvres. Odsud jede autobus číslo 171 (druhý lístek, ten z metra dále neplatí) a dojedete na konečnou Château de Versailles. Jednoduché jak facka. Celá cesta (z Montmartru) mi trvala 1.5 hodiny. Vstupné ve Versailles je asi hodně flexibilní a dost často se mění během sezóny. Jsou zde tři objekty – 1)samotný zámek Versailles (vstup 15 EUR), 2)zahrady (v době mé návštěvy zdarma, jinak se tam platí) a 3)Doména Marie Antoinetty (zámeček Malý Trianon a okolí, vstup 10 EUR). Nicméně pokud si koupíte kombinované vstupné 1+3, zaplatíte jen 18 EUR. Mládež do 0-17 let a občané EU 18-25 let (nutno doložit dokladem) má vstup všude zdarma!
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.