Palau – Ostrovní Stát v Oceánii

Palau (František Kosík)

   Nejméně tři roky ve mně dozrávala představa navštívit ostrovní stát Palau (v palauštině Belau). Jednak jsem byl veden zájmem obhlédnout obrázkově servírované krásy a porovnat je s jinými ráji na světě, které jsem již měl možnost navštívit, jednak jsem nikdy nebyl v oblasti kontinentu Austrálie a Oceánie a kde na něm začít, než v zemi k České republice nejbližší a s relativně dostupným dopravním spojením.

 

Úvod

Před cestou na Palau jsem se pochopitelně pídil po informacích. Bohužel jsem zjistil, že neexistuje žádná podrobnější mapa ani žádný pořádný průvodce. Dokonce i cestovatelský server „hedvábná stezka“ obsahoval informace velmi kusé a jak jsem později na místě samém zjistil, navíc zastaralé (údajný špatný stav silnic) a v mnoha ohledech chybné (maximální rychlost při řízení vozidla údajně 40km/hod, údajný zákaz předjíždění pomalejších vozidel či údajné pravidelné letecké spojení mezi Kororem a Pelelieu dvakrát denně – haha).

Proč tomu tak je, si dovolím jen tipnout. V prvé řadě jde o stát relativně nový (vznik 1994), takže při obvyklém způsobu tvorby průvodců a podrobnějších map v podobě neustálého kopírování a opisování, je zřejmě zbytečné měnit zavedené pořádky pro jeden nový bezvýznamný státeček. Mimo to jde o destinaci poměrně cenově nákladnou, v zásadě bez historických či super zajímavých památek, takže zřejmě není důvod, aby Palau bylo středobodem či alespoň okrajově zájmem vydavatelů cestovních publikací.

Dokonce i mnohé světové atlasy tuto oblast co do mapových listů ignorují. Když jsem před cestou nahlížel do všemožných map, tak v rámci Oceánie končily podrobnější mapy někde u Marshallových ostrovů, v lepším případě u Federativních států Mikronésie (FSM), asijské mapy pak u Filipín, aniž by alespoň částečně zobrazovaly rovněž Palau. Když jsem se pak před odjezdem díval na Google-mapy, obsahovaly jen hodně rámcovou mapu Palau, bez jakýchkoli detailů vyjma pár ubytovacích kapacit a například jižní část Palau ani neobsahovala základní zeměpisné názvy ostrovů. Když jsem oslovil někoho, kdo na Palau byl, znala většina jen potápěčské destinace a to jen stylem „potápěli jsme se někde na jihu a byli jsme tam jen krátce v rámci jedné ze zastávek“.

Rovněž tak snaha získat informace rozprouděním diskuse na cestovatelských serverech nevedla ke zdrojům, ale minimálně tak k žádosti o dovoz suvenýrů či pohlednic, když už tam pojedu. Zkrátka mlčeli téměř všichni, nejde holt o Thajsko, Indii apod., kde byl každý a o to větší jsem tedy pojal zájem vše prozkoumat a podělit se eventuálně o informace, kterých se nedostává s těmi, kteří se na Palau chystají. S časovým odstupem mohu říci, že kdybych informacemi, které znám teď, disponoval dříve, organizace mé cesty by vypadala jinak, ušetřil bych a hlavně strávil na některých místech mnohem více času a na jiných místech dlel kratší dobu. Za nejužitečnější a relativně nejucelenější zdroj informací považuji webové stránky státu Palau zde.

Nejlepší mapu jsem namístě samém sehnal v muzeu (viz níže) obsahující nejen podrobnější členění Palau a řadu zajímavostí (umístění podvodních vraků a legendu k nim, stručnou charakteristiku jednotlivých států včetně vyobrazení vlajek těchto států), kterou lze označit za vhodnou pro milovníky potápění a šnorchlování, dobrá je také mapa sehnatelná v obchodním centru (3,-USD, rovněž viz níže), ve které jsou podrobnosti stran zajímavostí spíše na souši včetně relativně podrobné automapy a informacích o zajímavých místech v jednotlivých státech včetně adres a spojení na jednotlivé úřadovny států pro vyřízení případných vstupů a všech obchodů, restaurací a ubytovacích zařízení na Kororu. Naopak v Palauském Návštěvním Centru žádné pořádné mapy nemají, nepočítám-li orientační mapy, nulové vypovídací hodnoty.

Doprava na a z Palau

Dost dlouhý úvod, takže přecházím k praktickým informacím. Většina návštěvníků se na Palau dostane letecky, lodní doprava v zásadě neexistuje. Kdysi jezdívala cca jednou za půl roku loď z FSM a svážela resp. odvážela studenty. Jedna velká dopravní kontejnerová loď pak jezdí na Palau cca jednou za čtrnáct dní z Guamu. Je tedy jasné, že 99% lidí se dostane na Palau výlučně letecky. Kdo má rád ostrovní přílety či odlety s výhledem na ostrovní krásy, ten na Palau zapláče. Většina letů z a na ostrov je totiž realizována výlučně v době od půlnoci do čtvrté hodiny ranní (přilétali jsme cca v 01:30 a odlétali cca v 03:00).

Údajně tím letecké společnosti šetří náklady, neboť v nočních hodinách má být nejlevnější letištní provoz stran letištních poplatků. Jedinou leteckou společností, která létá z a na Palau za světla, jsou místní Palau Airways létající na a z Tchajwanu. Zvláštností je, že nemají vlastní piloty, ale najímají si piloty a technický personál jiných států. Ve velkém s nimi létají například Slováci, se kterými jsme se osobně setkali na jedné místní kulturní akci. Nesmyslně realizované zbylé noční lety jsou zajišťovány ze Soulu (Korean Air a Asiana Airlines), Japonska (Japan Airlines a Delta Airlines), Filipín (United), Tchajwanu (Trans Asia Airlines a China Airlines).

Z východu pak existují jen dva přímé lety výlučně s americkými Delta Airlines a to z Yapu (FSM) a Guamu (USA), přes který jsou jinak zajišťovány všechny lety směrem na východ (zejména FSM, Marshallovy ostrovy, Havaj) a rovněž na Guam se létá výlučně v nočních časech. Nepříjemné je, že letištní prostor se vždy po každém letu uzavírá a není možné na letišti přespat nebo prosedět čas do rozednění – budete vyzváni k opuštění letištního prostoru. Možná proto nejsou v příletovém prostoru letiště lavičky. Při odletu jsme však zjistili, že ve vedlejší letištní budově sousedící s budovou pro odbavení příletů a odletů, je lounge area, kde se můžete za 15,-USD/osoba usadit, vysprchovat, zasurfovat na internetu, ale i prospat v rozkládacím polohovacím křesle.

Nevím, jak dlouho Vás tam nechají, ale teoreticky by mohlo jít o levnou variantu neplacení za ubytování na první noc po příletu. Zdarma je i jeden nápoj dle vlastního výběru včetně piva. Provoz zajišťuje pouze jeden člen personálu – Japonka. Je vidět, že Japonci musí dostat vyšší servis a možnost relaxu před či po odletu, když už palauské letiště žádný komfort neskýtá.

Letiště se nachází na největším palauském ostrově – Babeldaob (psáno též „Babaldaob“ a v dalších podobách) a současně v palauském státe Airai. Proto v poslední době nabývají tendence označovat letiště jako Airai a nikoli stávajícím názvem Koror, protože s Kororem opravdu nemá nic společného. Na Palau jsou ještě další dvě přistávací letištní plochy a to na ostrovech (a současně ve státech) Angaur a Pelelieu, ale slouží pouze omezeně soukromým letadlům.

Vízum se nevyžaduje, jen jako v jiných státech vyplňujete formuláře – jeden ohledně důvodu, délky pobytu apod., druhý stran dováženého zboží. Byli jsme upozorněni, že je vhodné uvést pravdu a zejména přiznat veškeré přivážené potraviny a nápoje. Vezli jsme nějaké dárky tohoto charakteru, ale do formulářů napsali zhruba polovinu dováženého zboží. Nakonec se ukázalo, což se projevilo i několikrát ve vztahu k místním a jejich přístupu k práci, povinnostem apod., že to není tak horké.

Prostě po pasové kontrole jdete se zavazadly ke stolku, kde čeká úředník. Manželce se do vyplněného formuláře podíval a když tam viděl zapsané jedno jablko, vyžádal si jeho předložení a zabavil ho. Mnou zapsaných potravin (becherovka, blumy, uzenina-salám) si absolutně nevšímal. Prostě to funguje tak, že úředník má něco kontrolovat, ale v praxi se to dělá na půl plynu, aby se neřeklo, že se nic nedělá a tak se sice vlk vždy nažere, ale koza zůstane celá.

Palau se jinak skládá z celkem 16-ti států, každý stát má vlastní vlajku i vlastní registrační značky vozidel – obdobně jako v USA nesou registrační značky název státu, jeho podtitul a obvykle obrázek něčeho, co je pro stát typické. RZ jsou v 90% případů pouze na zadní části aut, v přední části buď chybí nebo si je místní zdobí vlastními nápady (oblíbené hudební skupiny, RZ některého ze státu USA, osobní motivy typu ďáblů, květin apod.). Místní nám to vysvětlovali tak, že údajně není třeba RZ v přední části auta, protože když přece někdo ujíždí z místa přestupku či dopravní nehody, je třeba vidět RZ zadní.

Členění Palau a Palau obecně

Z oněch 16-ti států jsem navštívil 13. Plných 10 států leží na největším ostrově Babeldaobu. Babeldaob, v jehož jižní části (stát Airai) leží letiště, je spojen mohutným mostem s ostrovem a dalším státem – Koror. Na ostrově Koror, kde je i faktické hlavní město Koror, žije 70% z celkového počtu cca 20.000 obyvatel Palau. Cesta autem z letiště na Koror trvá cca 20 minut a taxíky stojí od 10,-USD do 20,-USD. Většina hotelů zajišťuje dopravu zdarma, podmínkou je jen strávení většího počtu nocí v hotelu.

Pod Kororem se nachází nejzajímavější část celého Palau – soubor stovek neobydlených ostrovů vystupujících z oceánu (Rock Islands), které jsou z větší části správně rozděleny mezi státy Koror a z menší části patří ke státu Pelelieu (ostrov Pelelieu leží asi 50km od Kororu). Bezprostředně pod státem Pelelieu leží stát a ostrov Angaur (cca 11km jižně od ostrova Pelelieu, s několika zbylými vraky vojenských letadel včetně leteckého hřbitova, zatopeným fosfátovým lomem s výskytem mořských krokodýlů a údajně osamělými písečnými plážemi na severu ostrova) a cca 600 km od něj na jih další dva státy označované jako tzv.

Vnější ostrovy (Outer islands) – Hatohobei (největšími ostrovy jsou Tobi island, Merir island a Helen reef, návštěvníci státu údajně spí v příbytku místního šéfa – hlavy starších) nebo též Tobi island a Sonsoral (ostrov s pár desítkami obyvatel, cca 500 m široký a cca 1,5km dlouhý, hlavní „město“ Dongasoro, další ostrovy: Fanna, Pulo Anna). Tyto státy jsou v zásadě turistům pro svou vzdálenost a špatné dopravní spojení nedostupné (buď musíte mít dost času, protože vládní loď jezdí na ostrovy cca jednou za dva měsíce nebo si najmout soukromou loď či letadlo, kterých se však na Palau nedostává).

Nejsevernějším státem Palau je stát Kayangel (místně Ngcheangel), kam se jede jednoduchou dvoumotorovou lodí cca dvě hodiny z Kororu anebo hodinu ze severního cípu ostrova Babeldaob (stát Ngarchelong), kde má tato loď vyplouvající z Kororu jedinou zastávku na své trase. Snadné dostupnosti vzdálenějších ostrovních států Palau (Kayangel, Pelelieu, Angaur, Hatohobei a Sonsoral) dále brání i to, že před vstupem je nutno získat povolení ke vstupu a uhradit vstupní poplatek (platí se každému státu zvlášť, vždy k rukám úředníka daného státu úřadujícího v Kororu v tzv. state government office – jsou v hlavním městě Kororu pro každý stát na jiném místě).

Z uvedeného plyne, že většina návštěvníků se v rámci návštěvy Palau dostane na Koror, Babeldaob a do oblasti Rock Islands na jih od Kororu. Do jiných oblastí se sice dostat také lze, ale chce to hlavně dostatek času a peníze. Vstupní poplatky se platí jen za vstup do států mimo ostrovy Koror a Babeldaob, u států na těchto dvou ostrovech a v mnohem nižších cenových relacích jen při návštěvě významné památky (bai v Airai, vodopád v Ngardmau apod.).

Ještě pár zajímavostí stran Palau. Vlajka Palau (žlutý úplněk měsíce na modrém pozadí) symbolizuje v podobě modré barvy oceán a jeho nekonečnou šíři a úplněk jako druhý symbol vlajky symbolizuje dle tradice dobu, kdy se daří všechny lidské činnosti, jak je to údajně zakotveno v myslích tradičních obyvatel v návaznosti na jejich předky.

V roce 2010 mělo Palau 20.879 obyvatel, z toho 70% rodilých Palauanů. Oficiálními jazyky jsou palauština a angličtina. Ostrov Babeldaob zabírá 70% plochy celého státu. Nejvyšším bodem Palau je 242 m n.m. vysoký vrch Mount Ngerchelchuus na ostrově Babeldaob. Roční průměrná teplota je 27 stupňů celsia a roční průměrný úhrn srážek 380cm. Z Palau je to kilometrově do (ze) Soulu 4514km (doba letu 5:35), Manily 1676km (2:35), Guam 1309km (1:45), Honolulu 7420km (8:45), Taipeie 4078km (4:55), Tokia 3854km (4:25) a Los Angeles 11.529km (13:55).

Kriminalita je na Palau minimální. Podle informací místních existuje pět místních známých firem, které střídavě opouštějí věznici (nachází se v Kororu za budovou nejvyššího soudu) a zase se do ní vracejí. Většinou požijí větší množství alkoholu, který nezvládají a pak dělají nepříčetnosti. Jednoho takového pobudu jsem potkal navečer na ulici v Kororu, ale byl neškodný. Větším problémem však začínají být gastarbeiteři, kteří jsou najímání jako levná pracovní síla z jihovýchodní Asie.

Žijí v koloniích a nuzných podmínkách na okraji Kororu a sem tam se mezi sebou poperou nebo si něco odcizí. O nějakých útocích na turisty nemůže být řeč. Shrnuto, na Palau je zcela bezpečno a ohrožen může být teoreticky jen ten, kdo se vydá za tmy do okrajových částí města Kororu.

Se signálem pro váš domácí mobilní telefon se na Palau nesetkáte, byť vám váš operátor bude určitě před odjezdem tvrdit opak. Po příjezdu telefon umře, takže doporučuji zakoupení místní SIM karty.

Koror – stát, město i ostrov

Většina návštěvníků zamíří po příletu a setrvává na ostrově resp. ve státě Koror. Ten je v zásadě tvořen hlavním ostrovem Koror, ostrovem Malakal (s Kororem jej spojuje pevná komunikace) a ostrovem Ngarkebesang nebo též Arakabesang (spojení rovněž zajišťuje pevná vyvýšená komunikace – causeway). Ostrov Koror je ve východní části v zásadě pustý, hlavní město Koror leží v jeho západní části.

Hlavní město je zjednodušeně řečeno tvořeno cca 2km dlouhou ulicí, začínající na východní straně zhruba u muzea Etpison (název dle bývalého prezidenta státu) a končící na západní straně turistickým informačním centrem (Palau Visitors Center). Po stranách této hlavní ulice leží většina úřadoven, obchodů, restaurací a pošta (poštovní schránky neexistují, jediná centrální je na poště, ale je přístupná jen v úředních hodinách).

Pokud jde o zajímavosti, památky a důležitá místa v Kororu, pak lze doporučit k návštěvě tyto:

1. Monolit „Matka a dítě“ – Umístěn ve východní části Kororu asi 3km od středu města. K místu nevedou žádné informační cedule. Nejlépe lze polohu místa určit tak, že při cestě z letiště se přejede most mezi Babeldaobem a Kororem a po několika zatáčkách se odbočí doleva směrem k hotelu „Green Bay Hotel“, ale i tak je nutno ještě ve spleti uliček hledat. Místní rádi poradí, jen nezajíždějte příliš daleko od místa odbočky z hlavní, neboť se dostanete do nejhorší části Kororu, kde žijí námezdní síly celého světa v prostých ubikacích a traduje se, že jde o jedno z mála trochu méně bezpečných míst na Palau. Monolit stojí před luxusní vilou a představuje matku, na níž visí obkročmo dítě. Namístě samém si nic nepřečtete a tak alespoň, co praví legenda dle místních. Kdysi nebyl v rámci vesnických obyčejů dovolen přístup ženám a dětem na mužská shromáždění. Zvědavá matka s dcerou se pokusily tento zvyk narušit a z úkrytu pozorovaly mužské radovánky. Byly však záhy odhaleny, počaly prchat, avšak po několika krocích zkameněly. Byly tak potrestány vyšší silou za své jednání v rozporu se zavedenými pravidly. Kvádrový monolit usazený na zemi není nijak velký (cca 1,5×0,5m) a je obklopen kroužkovým ozdobným řetězem a zelení. Za vstup k monolitu se neplatí.
2. Bai – Nejzásadnější a pro Palau nejtypičtější věc. Tak jako v jiných státech světa dostáváte do pasu při příletu razítko státu s jeho nejznámějším symbolem (například na Mauriciu s blbounem nejapným nebo v Kambodži s Angkorem Wat), na Palau je to „bai“ neboli mužský dům či „men´s meeting house“. Jedná se o historickou stavbu, která stávala uprostřed každé vesnice. V tomto domě byly řešeny nejzásadnější otázky obce a obecně vesnická politika. Každý bai byl na průčelí vyzdoben historickými motivy a motivy z historicky významných událostí obce. Vnitřní prostor baie byl vždy tvořen otevřeným prostorem bez přepážek a místností. Baie jsou staré cca 200 let, ale zbyly již jen tři původní (ve státech Airai – jde o nejvýznamnější bai na Palau, proto je přístup k němu omezen na poplatek za speciální povolení státu a poplatek za vlastní vstup, vždy jen v úředních hodinách a s průvodcem, Melekeok a Aimeliik). V Kororu lze nalézt baiů několik, jde však o repliky. Nejznámější, který nahradil původní bai, který lehl požárem v roce 1991, pochází původně z roku 1969 a nalézá se vedle státního Palauského národního muzea. Muzeum leží mimo centrum Kororu resp. z centra směrem na jih v části Ngerbechded Hamlet a je to asi 15 minut chůze od hlavní ulice protínající hlavní město – k muzeu vedou cedule. Tento bai je volně a bezplatně přístupný a má hezké zdobné motivy. Vyniká zvláště zadní část, s motivy bájného obra, který údajně Palau stvořil (legenda praví, že kdysi nebylo Palau tvořeno více ostrovy, ale ostrovem jediným. Jedné rodině se narodilo dítě typu našeho Otesánka. Jedlo, jedlo, a všechno snědlo. Když už nebylo co jíst, rozzuřilo se již značně velké dítě tak, že duplo do země a ta se roztříštila na stovky ostrovů). Další bai je hned na hlavní kororské třídě v sousedství Palau Comunity College. Hned vedle baie stojí pomník jedné z nejvýznamnějších osobností historie Palau – palauského prince LeeBooa. Princ Lee Boo je považován za prvního vzdělance na Palau. Palau totiž bylo objeveno Angličany, ti však nepovažovali toto místo za nijak významné a dokonce toto území nevzali ani do své správy. Přijali však nabídku místního krále Ibedula, aby vzali na zkušenou jeho syna. Ten se s posádkou pod vedením kapitána Henryho Wilsona vrátil v roce 1783 do Anglie, kde se mu dostalo vzdělání, jehož hodlal využít po svém návratu na Palau, aby zde šířil nabyté zkušenosti a technický pokrok. Bohužel k návratu nedošlo, princ Lee Boo podlehl příjicím (syfilidě), nicméně pro Palauany je svatá myšlenka, že se o to chtěl pokusit, čímž dle legendy došlo k posílení jejich vědomí, že jsou svrchovaným národem.
3. Palauské akvárium neboli Palau International Coral Reef center – Nebyl jsem tam, takže píši, jen co jsem se dozvěděl od ostatních resp. z prospektů. Akvárium má svými živými i umělými exponáty představovat základní vzorek palauské fauny. Nachází se cca 5 minut chůze od hlavní kororské třídy a to tak, že odbočíte z této hlavní ulice u budovy Vrchního soudu (Supreme court) nedaleko Palauského návštěvního centra (západní část hlavní kororské třídy) a jdete na jih. I zde jsou celkem přehledné orientační cedule. Akvárium se nalézá na malém poloostrově a jsou z něj hezké výhledy na oceán resp. ostrovy v něm. Nachází se v něm celkem 17 různých prostředí, ve kterých žijí na Palau vodní živočichové a dále je zde 10 akvárií. Pozor, delfinárium a krokodýlí farma, které jsou rovněž na Kororu, se nachází jinde.
4. Muzea – Palauské národní muzeum (Belau National Muzeum) a Etpison muzeum – První ze zmíněných muzeí je státní a jeho sbírky se mi zdály lepší, než u druhého muzea, které má ale výhodu v tom, že je přímo na hlavní kororské třídě, je větší a vnitřnímu prostoru dominuje kostra velryby.
5. Most Japonsko-Palauského přátelství – Most z roku 1998 oddělující ostrovy Babeldaob a Koror. Nahradil původní most, který již neustál svůj žalostný stav a byl v roce 1996 zbourán. Jak napovídá název, postavili ho Japonci (Kajima Corporation) jako další ze série staveb a příspěvků Palau za okupaci a zvěrstva z doby druhé světové války. Délka mostu 433 metrů a dá se zajet pod most, kde často piknikují místní s výhledy na otevřený oceán i do zálivu.

Co do míst důležitých pro ubytování, co do dopravní obslužnosti apod., jsem zjistil na Kororu toto:

Koror a jeho ostrovy či poloostrovy mají dva hlavní přístavy, ze kterých se jezdí do dalších částí souostroví. Nejedná se samozřejmě o velké přístavy, ale spíše přístavní místa s moly. Do jižních oblastí (Rock Islands, Pelelieu, Angaur) se vyjíždí z kororského pod/ostrova Malakal – přístaviště je poblíž hotelu West Plaza Malakal (na stejném místě je stanoviště helikoptér pro vyhlídkové lety; chybí bohužel konkurence, takže jediná společnost provozující lety helikoptérou si účtuje dost vysoké částky – za 20, 40 nebo 60 minut letu za cca 800,- až 1.000,-USD, ale blýská se na lepší časy, cca od roku 2014 by měla přibýt konkurence, která údajně stlačí ceny dolů).

Naopak na sever, tj. směrem na severní výběžek ostrova Babeldaob a dále na souostroví Kayangel, se vyplouvá z přístavu T-Dock, který je na hlavním kororském ostrově a kousek od centra – z hlavní ulice se sjede do přístaviště poblíž hotelu Palasia Hotel. Ze stejného místa jezdí rovněž výletní lodě společnosti Seabird Cruise pořádající vyhlídkové lodní výlety.

Koror – ubytování

Co do možností ubytování si snad na Kororu resp. na Palau vybere každý. Vyjma hostelů, ve kterých zpravidla nebydlívám a nepátral jsem po jejich existenci (a žádný neviděl), jsme bydleli na celkem čtyřech různých místech (dvakrát vzdálenější ostrovy), dvakrát na Kororu. Na hlavní kororské třídě jsem viděl několik hotelů inzerujících ubytování od 40,-USD/noc/pokoj. Výhodou těchto hotelů je dobrá dosažitelnost centra Kororu a noční zábavy (byť sporé resp. poměrné malosti města), ideální poloha pro jednodenní výlety do různých částí Palau, blízkost bank, pošty, autopůjčovny, restaurací, obchodních center (jsou dvě hlavní – WCTC Shopping Center uprostřed hlavní kororské třídy a téměř naproti ležící Asanuma store). Příklady cen v samoobsluze WCTC: skořicové rolky 6 kusů – 1,70 USD, zelený čaj 500ml – 0,95 USD, pivo Foster v plechovce – 1,95 USD, pivo v plechovce místní provenience Red Rooster – moc dobré a světlé – 1,15 USD, půllitr balené vody 500ml – 0,55 USD, láhev okurek – 3,-USD apod. Čili nijak přehnané ceny.

Prodávané balené a konzervované výrobky jsou z 80% americké výroby, zbytek z Filipín. Všechny účtenky jsou slosovatelné, po koupi uschovejte, kdyby se na Vás náhodou usmálo finanční štěstí. Nejluxusnějším hotelem v centru je hotel Palasia, podle mě už ale má nejlepší léta za sebou. Zbylé hotely vypadají zvenku obdobně a myslím si, že by v nich měly být srovnatelné ceny ubytování kolem 50,-USD (New Koror, The Guest Lodge, F and B Palau hotel apod.). Luxusnější hotely jsou pochopitelně jinde – blíže oceánu. Na kororském ostrově Ngarkebesang (na kterém se nachází mimo jiné i hlavní palauská nemocnice, lékařská služba a lékárny) se nachází Palau Pacific resort (ceny kolem 400,-USD/pokoj/noc).

Hotel má vlastní pláž a skvělé možnosti šnorchlování hned u hotelu. Zvláště plata asi 200 metrů od břehu umožňují odpočinek bez nutnosti pořád plavat. Cca kilometr od něj je hotel Cliffside (ceny cca 120,-USD/pokoj), jehož ubytovaní mají přístup do prvního jmenovaného hotelu s možností využívat jeho příslušenství, neboť Cliffside nemá přístup k moři (bazén ano a na krásném vyvýšeném místě nad zátokou včetně restaurace). Na Ngarkebesangu jsou ještě další dva hotely, ale ani tyto nemají přístup k oceánu, byť jsou situovány na hezkém vyvýšeném místě (Carolines resort a Rose Garden resort). Na Malakalu je polohově moc hezký hotel Seapassion, u kterého se dá rovněž šnorchlovat, pak luxusní Palau Royal resort (trpí blízkostí přístavu, byť nijak extra frekventovaného), Ocean View hotel a West Plaza Malakal – nebyl jsem tam ani v okolí a neznám ani žádné podrobnosti.

Koror – stravování, služby a nakupování

S restauracemi není v centru Kororu rovněž žádná potíž (u hotelů na sousedních ostrovech se musíte spokojit s hotelovými restauracemi nebo cestovat do centra). Nejdražší restaurací je v Kororu indická restaurace Taj Palau. Místní si ji pochvalují, ale mně moc neoslovila. Ceny jsou vyšší (hlavní jídla kolem 40,-USD), s úrovní jsem moc spokojen nebyl (chuťově průměrné). Restauraci také navštěvují spíše místní honorace, než běžní turisté. Taj Palau je v prvním poschodí, pod ní je v přízemí japonská Sushi Bar Mitto.

Hned vedle směrem k samému centru Kororu je thajská restaurace Suriyothai se specialitami thajské kuchyně a pro mě přijatelnými cenami (hlavní jídla kolem 15,- až 25,-USD, ale maso s rýží i za 10,-USD, vždy nutno počítat navíc s daní). V úplném středu Kororu jsou pak další restaurace a podniky. My jsme navštěvovali nejčastěji do ulice otevřený bar v centru Kororu – Mingles So Thai – v prvním poschodí přímo naproti obchoďáku WCTC s převážně filipínskou obsluhou. Perfektní atmosféra s výhledem na noční Koror, skvěle vychlazené čepované pivo 0,4L (4,-USD), dvojka obyčejného červeného 6,-USD, thajské speciality (hlavní jídlo) 7,- až 10,-USD, velké mojito 7,-USD apod.

Specialitou podniku jsou míchané nápoje 16-ti druhů – pro každý palauský stát jeden a kdo vypije za večer všechny, získává speciální finanční prémii či naturální bonus (nezkoušel jsem, ale dle síly tvrdého alkoholu v nich, by to asi nedopadlo dobře, byť snesu dost). Jinak si na hlavní ulici v Kororu přijdou na své i milovníci fast foodů – hamburgárna, rybárna apod. Ceny od 4,-USD (hamburgery) do 12,-USD (rybí a mořské speciality). Ve většině restaurací dávají k pití zdarma, ale na vyžádání „Ice tap water“, tedy vodu z kohoutku, která je chutná a pitelná. Většinou ji doplní ledem a citrónem. Pokud přitom pitná není, bude vám to sděleno.

Na hlavní kororské třídě je i většina obchodů se suvenýry (zbylé v hotelových buticích a v obou muzeích). Jedná se většinou o cetky viditelné i jinde ve světě. Jako sběratel pohlednic jsem obešel všechny obchody a koupil asi 50 různých druhů pohlednic. Bohužel nepřevládala příliš tématika zeměpisná (jednotlivé státy, ostrovy, vesnice), ale převládají motivy z oblasti Rock Islands (ostrovy a skupiny ostrovů, často bez bližšího zeměpisného určení). Pohlednice stojí od 0,75 do 2,-USD, poštovné do Evropy činí 1,10 USD a známky bylo možno zakoupit výlučně na poště s dosti strohou otevírací dobou.

Na poště je také jediná poštovní schránka, naštěstí v hotelích bývají příjemní a pohlednici na poštu dodají i po Vašem odjezdu (kdo napíše pohlednice na poslední chvíli a doufá, že nalezne poštovní schránku při noční cestě na letišti nebo po cestě, neuspěje). Náramky, korále apod. se neprodávají z příliš kvalitních materiálů, naopak trička se jeví dobře (motivy s mapou Palau a Oceánie lze sehnat ve státním muzeu za 18,-USD včetně velikostí XXXL, méně hezká a méně kvalitní jsou cca kolem 10,-USD). Palauské provenience jsou kokosové oleje a balzámy na rty – malá balení jsou hezky zpracována včetně nápisu Palau a při ceně kolem 6,-USD i vhodným dárkem.

Na hlavní kororské třídě zhruba v jejím středu u benzínové pumpy je i půjčovna automobilů Hertz (pobočky mají i na letišti a v některých hotelech). My si zapůjčili auto na celý den za 70,-USD + benzín (SUV Kia Sportage). Nikdo po nás nechtěl žádné doklady. Ráno prostě přijeli dva maníci do hotelu s vozem, převzali cenu za půjčovné, upozornili, abychom auto vrátili s plnou nádrží a ukázali základní funkce (měli jsme automat, které převládají). Do stručné formulářové smlouvy jsme měli vyplnit číslo průkazu, když jsme se ptali, zda mezinárodního řidičského průkazu či pasu, tak mávli rukou, že je to jedno a žádný z těchto dokladů vidět nechtěli.

Možná že brali jako záruku to, že jsme bydleli v jim známém hotelu (Cliffside). Jezdí se vpravo jako u nás, ale spousta aut má volanty napravo, což je dáno vysokým počtem aut dovážených z Japonska. V půjčovně vám ale bez problémů při volbě vozidla vyhoví, my tedy měli auto s evropským řízením. Platby kartami nejsou problém, berou je v lepších hotelech i hotelech střední kategorie, včetně restaurací i ve větších obchodech a dají se použít i při platbě odletových tax na letišti.

Babeldaob (Babaldaob) a jeho státy

Na největším palauském ostrově Babeldaobu (a třetím největším v Mikronésii po Guamu a ostrově Pohnpei) se nachází 10 z celkem šestnácti palauských států. Nedávno byla za vydatné japonské pomoci postavena kvalitní okružní komunikace kolem celého ostrova. Budete-li vyrážet z Kororu a to asi bude každý, dá se celý okruh s vypůjčeným autem nebo autem s pronajatým řidičem absolvovat buď západním směrem (směr stát Aimeliik) anebo východním směrem (směr stát Melekeok).

Najít ten který směr není složité, protože ihned po přejetí mostu spojujícího Koror a Babeldaob (z Kororu je to směr letiště) následuje jednoznačný rozcestník a dělení hlavní silnice doleva a doprava. My se vydali s vypůjčeným autem západním směrem (ve smyslu předchozí věty doleva) směr stát Aimeliik. Je třeba počítat s tím, že hlavní okruh a na něj navazující část na severu je z opravdu kvalitního podloží a lepší českých cest, ale jakmile budete chtít zamířit kamkoli z hlavní cesty, kvalitní živičný podklad končí a následuje vesměs šotolina. Výjimkou je pár míst jako například oblast Melekeoku nebo právě stavěná silnice ve státu Ngatpang (při jízdě po hlavní silnici na sever Babeldaobu směrem doleva). Osobně jsme při cestování po Babeldaobu navštívili několik zajímavých míst ležících v jednotlivých státech.

První zástavkou byl vodopád Ngatpang ve stejnojmenném statě ležící hned za hranicí státu Aimeliik po levé straně hlavní silnice. Místo není vůbec značeno a našli jsme je po třiceti minutách hledání a vyptávání (zpravidla není koho se ptát, naštěstí se v několika málo osamělých stavbách podél silnice objevilo pár domorodců a vypalovačů trávy). Odbočka k vodopádu leží v sousedství nevzhledného vrakoviště či jakéhosi skladiště materiálu obehnaného drátěným plotem s vjezdem s budkou, v níž byla strážkyně. Hned tady je možno nechat auto nebo popojet ještě asi 50m po luční cestě a jakmile se autem nedá jet dále, následuje sestup dolů lesem po jakýchsi přírodních schodech. Za necelých 5 minut jste u říčky a dáte se doprava podél proudu a hned se objeví přepad.

Při větším stavu vody je vodopád jakž takž patrný, při nízkém stavu nevypadá nic moc, po přepadové stěně stékají jen čůrky. Dá se sejít dolů pod vodopád, ale cesta není příliš schůdná (klouže to po kmenech) a voda pod vodopádem je dost špinavá (přírodní nečistoty) a koupat se tam rozhodně nedá. Navíc ani fotogenicky to není zajímavé místo, ve výhledu překážejí stromy. Takže shrnu-li to, cesta k vodopádu trvá ani ne 5 minut, ale nikdo o nic nepřijde, když se tam nepodívá. Není divu, že místní úřady nepovažují místo za příliš významné, když ho nijak neoznačují a namísto turistů najdete v okolí (jako my) jen nějaké ty místní zamilované páry.

Po návratu na hlavní asfaltovou silnici jsme pokračovali dál na sever. Po cestě existuje několik odboček vlevo i vpravo, ale jedná se vesměs o šotolinové komunikace vedoucí do vesnic s pár obyvateli anebo monumentům, často upomínajícím na druhou světovou válku a postaveným díky finanční pomoci a spíše z vůle Japonců. Nově se staví slušná komunikace, na kterou se odbočuje těsně za odbočkou na vodopád Ngatpang (Tabecheding), kterou se bude dát dojet až k oceánu a to jak v rámci státu Aimeliik, tak Ngatpang (silnice se po cca třech kilometrech rozdělí – vpravo k oceánu na západní výběžek státu Ngatpang, kde se nachází například „Ngatpang state office“ a vlevo směrem k oceánské části státu Aimeliik).

Většina ale asi nebude nikam odbočovat a bude pokračovat jako my přes nezajímavý stát Ngaremlengui (nebyl jsem zde u oceánu ani v tradiční vesnici Imeong, která je jako jediné zajímavé místo tohoto státu uváděna na mapách spolu s historií o místním rodišti mytické Milady, která měla 4 děti – Ngeremlengui, Melekeok, Aimeliik a Koror) do státu Ngardmau. V něm se nachází nejhezčí vodopád Palau – vodopád pojmenovaný dle místního státu „Ngardmau waterfall“. Odbočku k vodopádu po pravé straně ve směru jízdy na sever ostrova Babeldaobu nelze minout, neboť je uvozena velkou tabulí lákající na eco-theme park ležící v jeho sousedství.

Po odbočení vpravo se ocitnete na větším přírodním parkovišti. Nachází se zde jednak větší budova, kde se platí vstupné a lze v ní objednat využití atrakcí provozovaných v eco parku, dále jeden baráček s prodejnou pitiva a přístřešek pro turisty (takový polobai) jako ochrana před sluncem a k posvačení. K samotnému vodopádu je potřeba udělat menší trek cca dvoukilometrový (asi 20 minut), celou dobu se jde z kopce a na konci po rovině. Cestu lesem a pak přes jakousi louku a znovu lesem kopíruje nevzhledná červená konstrukce zubačkové lanovky.

Pokud se totiž někomu nechce pěšky tam ani zpět, může se nechat svézt dolů i vyvézt nahoru touto lanovkou (cable car). Jedná se v zásadě o vláček, ve kterém je cca 10 míst (sedadla za sebou po směru jízdy), který jede po kolejnici opatřené zuby, do které zapadají zuby na kolech (úchytech) v spodní části vláčku. Je to hrozně pomalá jízda a rozhodně doporučuji raději chůzi, než tento rádoby moderní výdobytek. Možná jen při cestě zpět od vodopádu, by využití vláčku uvítal starší nebo handicapovaný člověk. Nicméně jak jsem napsal v úvodu, pěší trek je vhodnější, jízda vláčkem musí pro neskutečnou pomalost po chvíli nudit a chce se slézt (vláček zpravidla obsluhují dva hoši, se kterými jsem se dohodl na krátkém bezplatném naskočení za jízdy a svezení, ale po minutě mě to přestalo bavit, jak se líně šoural a ostatní mě nijak rychlou chůzí předcházeli).

Určitě se dá jet (koupit si „jízdenku“) jen na část cesty, neboť na trati má vláček dvě zastávky resp. něco, co se dá hodně nadneseně označit za stanici. Nicméně, ať už vláčkem nebo po svých, je nejdříve nutno zaplatit vstupné, které v sobě opět zahrnuje nejen přístup k vlastnímu vodopádu, ale současně i poplatek za vstup do státu Ngardmau v rámci zavedeného principu, když už je v daném státě něco zajímavého, zinkasujeme návštěvníka též za vstup do našeho státu. Cena vlezného byla 20,-USD/osoba, cena za jízdu vláčkem 20,-USD/osoba za obousměrnou jízdu a 10,-USD/osoba za jízdu jednosměrnou.

První část cesty je strmější po přírodních schodech a cca po 500m se dostanete k první zastávce na trase – stromu lásky (love tree). Jde o dva stromy, které se spojily kořeny i větvemi a tak tam pro kratochvíli zamilovaných i nemilovaných vytvořili vyhlídkové místo ve tvaru srdce, vhodné pro vzájemnou fotku nejen zamilovaných. Téměř od samého počátku cesta kopíruje lesní stezku i konstrukci pro lanovku kolejiště. Nejprve jsme si mysleli, že jde o původní lanovku, ale jedná se o původní konstrukci železniční cesty pro dopravu bauxitové rudy, která se nedaleko těžila.

Po kolejích se ručně nebo za pomocí malých lokomotiv tlačily vozíky s bauxitem a to do míst, kde se prováděl výplach (čištění), kterým se oddělovala bauxitová ruda od zeminy. Rudu pochopitelně těžili a odváželi si Japonci. Na trase je tabule informující o historii železnice a to těsně za stromem lásky. Po dalších asi 200 metrech se prostor otevře a vyjdete na planinu, ze které je poprvé v dáli lehce vidět vodopád. A právě na tomto místě je hlavní atrakce eco-theme parku – lanová dráha. Tato atrakce známá i z našich lanových center umožňuje spuštění se do celkem dvou míst (z jedné dřevěné konstrukce přes mýtinu do druhé).

Nevyzkoušel jsem, ceny neznám, jen jsem zjistil, že jedna dřevěná nástavba zřejmě slouží k přechodnému ubytování místních, ale možná i pro turisty. Cesta následně pokračuje po přírodních schodech dolů až k říčce a podél ní zčásti po dřevěné nástavbě až k vodopádu. Před vodopádem je ještě dřevěný lanový most a pak už se Vám v zázemí tvořeném odpočívadly (dřevěné altány k posezení) a naučnými tabulemi o výskytu jednookých ryb, nabídne pohled na Ngardmau Waterfall.

Viděl jsem řadu mnohem zajímavějších vodopádů, ale na to že je Palau na zajímavosti dosti skoupý, je vodopád Ngardmau hezký a stojí za návštěvu. Jedná se o typ širokého vodopádu, kdy voda přepadává v proudech na několika místech téže hrany. Pod vodopádem je čistá voda, dá se i koupat, ale spíše jen udělat dvě tempa v jednom trochu hlubším místě, jinak se spíše jen ponořit do osvěžující vody. Na místě se dá dobře fotit a ne nadarmo Vás po příletu na Palau vítají na letišti vedle typických ostrovních záběrů právě snímky odtud.

Od vodopádu Ngardmau pokračuje hlavní silnice na sever a po pár kilometrech se v oblouku stáčí na východ. Buď se pak dá pokračovat po hlavním ostrovním okruhu přes státy Ngaraard a Ngiwal do Melekeoku (stát i město) anebo odbočit jednou z celkem dvou hlavních silnic vlevo a přes celý stát Ngarard pokračovat na samou severní výspu Babeldaobu do státu Ngarchelong. A tuto odbočku či zajížďku rozhodně doporučuji. Stát Ngarchelong se mi totiž líbil ze všech států ostrova Babeldaob nejvíce.

Příroda je v Ngarchelongu odlišná od zbylé části. Ustupují lesy a povrch je tvořen spíše nízkou vegetací a travinami. Z mírných nezarostlých kopečků jsou nádherné výhledy zejména směrem na východ, kde blízkost bariérového útesu a oceánu hrajícího všemi barvami vytváří katalogové scenérie. Nejzajímavějším místem Ngarchelongu jsou tzv. kamenné monolity (Badrulchau stone monoliths). Před odbočkou k monolitům (doprava při cestě na sever) je přehledný ukazatel. Kamenné monolity jsou v zásadě na malém prostoru roztroušené reliéfní kameny.

Legend o monolitech je řada, nejvíce se mi líbila tato: Několik místních bohů se rozhodlo postavit stavbu. Někteří z nich iniciovali zahájení výstavby, přímo přiložili ruce k dílu, takže se dá říct, že se jednalo o dílo kolektivní. Bohužel po dokončení, v rámci slavnostní večeře na počest dostavby, byli někteří z bohů účastni výstavby opomenuti, což je rozezlilo natolik, že stavbu rozmetali a zbyly z ní právě jen monolity. Zbytky stavby se dle legendy nacházejí na celém Babeldaobu, avšak jen na tomto místě ve větším seskupeném množství.

K monolitům, v nichž jsou patrné snahy o jejich zkrášlení vytesáním různých motivů a lidských či spíše božích tváří, se jde po schodech dolů na malou loučku – jakési náměstí, s perfektně sestřiženým trávníkem na rozdíl od zarostlého okolí. Před sestupem ze schodů je dřevěná budka, kde se platí vstupné, jsou k dispozici letáky a dá se posedět s místními, čehož při naší návštěvě využila opilá Američanka, jejíž primitivní skřekot doléhal až dolů k monolitům (cca 200 metrů od zmíněné dřevěné stavby). Při posezení v budce lze obdivovat hru barev na bariérové hradbě pod vámi, je odtud úžasný a uklidňující výhled. Vstupné činí 5,-USD/osoba.

Někde dole pod vámi se pak nachází údajně nejhezčí místo pro ubytování na Babeldaobu, což může být s ohledem na zdejší krásnou barvu oceánu i okolí pravda – nebyl jsem tam. Každopádně nelze počítat s nějakým super zázemím pro pařiče a milovníky nočního života, které je výlučně v Kororu.

Na samém výběžku státu Ngarchelong je malý přístav, který je jedinou zastávkou na trase pro loď plující z kororského přístavu na severní ostrov (souostroví) Kayangel. Můžete si teoreticky nastoupit, ale bez předchozí registrace u úřadu pro stát Kayangel v Kororu, vás nevezmou. Loď jezdí 2x týdně v pátek a v neděli (blíže viz. dále v rámci pojednání o Kayangelu).

V okolí přístavu se nachází alespoň dle průvodce pár zajímavostí, ale nestojí za to. Kabekel (válečná kanoe) leží od tajfunu Bofa (Bopha), který se přes Palau přehnal na přelomu listopadu a prosince 2012 (spousta místních nosí trička s nápisy „Přežil jsem Bofu“ apod., byť na Palau nebyla žádná oběť) obrácená dnem vzhůru a poničená na zemi mimo přístřešek, který ji měl chránit. Pár místních posedává kolem, ale nikoho ani nenapadne se opravy ujmout. Není proto divu, že i malý obchůdek v přístavu má otvírací dobu, jak to majitelce zrovna vyhovuje a byl jsem docela překvapený, že na to dlabala i v době, kdy jí tam přijíždí 2x týdně loď s pasažéry plujícími na Kayangel a zpět. U dlouhého mola se tak aspoň dá smočit v krásných zelených oceánských vodách, kam je snadný přístup.

Ze severní výspy ostrova Babeldaob státu Ngarchelong jsme pokračovali zpět na jih tentokráte po opačném (východním) pobřeží Babeldaobu přes celkem nezajímavé státy Ngaraard a Ngiwal. Ngaraard je zajímavý snad jen určitými možnostmi ubytování (M&C Riverside Bungalows a North Beach Cottages) a několika tradičními vesnicemi, do kterých se jde přírodními stezkami. Ve státě Ngiwal (250 obyvatel) stojí za pozornost, nikoli však z turistického hlediska, na Palau nejdelší násep s komunikací (causeway).

Jednak proto, že je ve své části značně poškozen a při vyšší rychlosti hrozí zlomení nápravy auta, na což jsme byli v půjčovně několikrát upozorňováni (ano i za to může tajfun Bofa) a dále je z náspu pěkný výhled na kapitol v následujícím státě Melekeok. S kvalitní opravou nelze počítat, protože jsme jeden opravený úsek viděli a jeli po něm – lepší by zřejmě byla původní šotolinová cesta, než ty díry a nesouvislý povrch, který místní silniční umělci stvořili. Zřejmě budou muset zase přijet Japonci, aby měla komunikace standardní parametry. Za návštěvu možná stojí trochu umělá a pod úroveň terénu vybudovaná vesnice pro turisty Ngibtal (umělé chodníčky, schody, umělí domorodci na stromech i ve vodě).

Melekeok (28km²) už naopak zajímavý je. Hlavní turistickou atrakcí je kapitol – soubor státních budov, ve kterých sídlí zejména zástupci vykonávající moc legislativní a soudní. Označuje se taky jako Ngerulmud, což je snad název původní osady, která na jeho místě dříve stála. Vnitřní část komplexu obdobného budově amerického kongresu přístupná není (pošta, která tam fungovala, byla zrušena na jaře 2013), okolí naopak ano. Spousta místa na parkování, téměř žádní turisté.

V zadní části se sloupovím báječná akustika – postavte se doprostřed, zašeptejte nebo zařvěte a uvidíte sami. Ve spodní části některých staveb celého komplexu je znázorněn bájný palauský pták. Od komplexu kapitolu se dá sjet dolů do „města“ Melekeoku. Pro mě to ale bylo velké zklamání. Jeden zpomalovací retardér za druhým, žádná zajímavost, obchod, restaurace, nic. Možná Vás jen zaujme pruh kokosových palem podél silnice, ale jinak opravdu nic. Melekeok je opravdu jen umělé místo, vytvořené z údajné ješitnosti bývalého prezidenta.

Státní úředníci jsou údajně štěstím bez sebe, že musejí absolvovat cesty za prací z Kororu sem, když už tam stojí zmíněný komplex, aby měl nějaké využití. Legenda totiž praví, že všichni palauští prezidenti či osoby stojící v čele státu pocházeli z Kororu. Předposlední prezident však spatřil světlo světa v Melekeoku a štvalo ho, že v jeho vesnici není nic zajímavého a všechnu slávu slízne Koror. Proto se nerozpakoval, sehnal peníze, vystavěl v Melekeoku vládní komplex a učinil jej hlavním městem (trochu paradoxně je nyní stejně jako hlavní město uváděn Ngerulmud – ona bezvýznamná a nijak zajímavá osada). Ať si místní označují hlavním městem, co chtějí, fakticky je jím Koror a basta. Stejně se k tomu dříve či později vrátí.

Za další zajímavost Melekeoku lze považovat přírodní park Ngardok (Ngardok Nature Reserve). Na mapách to vypadá jako zajímavé místo, ale kdo si myslí, že se tam jen tak dostane, je na omylu. Pozorovat zdejší rozmanité ptactvo, mořské krokodýly, případně se smočit v místním největším sladkovodním jezeře stejnojmenného názvu (Ngardok lake) totiž lze výlučně po získání předchozího povolení a v doprovodu přiděleného průvodce. V Melekeoku by měl být i bai (ve vesnici Ngerang), ne sice tak starý jako ten v Airaii, ale údajně za návštěvu stojí včetně okolních kamenných stezek, ale nebyl námi nalezen.

Následující stát Ngchesar (267 obyvatel, 41km²)je zajímavý jen ukázkou válečné kanoe, která nebyla na rozdíl od té ve státě Ngarchelong zdevastována a z Ngchesaru vede druhá a nejdůležitější komunikace přes střed ostrova spojující východní a západní část ostrova resp. onen silniční okruh kolem ostrova (druhá spojnice vede částečně také přes střed, spíše však již v severní části ostrova a spojuje Melekeok se státem Ngardmau). Přes nezajímavý Ngchesar se dostanete zpět do státu Airai, kde silniční okruh kolem celého Babeldaobu začíná.

Jede se blízko palauského mezinárodního letiště, letadla parkují v zásadě téměř u plotu. V jižní části státu jsou nějaké možnosti ubytování (myslím si ale, že ne přímo u oceánu), i zde se nachází tradiční válečná kanoe Kabekel, bai starý 200 let s několika kamennými stezkami v okolí. I ke vstupu k baii však musíte mít povolení, zaplatit poplatek a mít průvodce. Když jsem před místními vyjádřil myšlenku, že bych se tam podíval ráno za rozbřesku, než vyrazíme na cestu, dívali se na mě s despektem, že to nejde, neboť zde není oficiální přístup a úřadovna ani místní průvodci v ranních hodinách nefungují.

Takže jsem tam nebyl, ale nepředpokládám, že by to byl na rozdíl od jiných navštívených baiů až tak velký rozdíl. Některé cestovky v Kororu nabízejí speciální zpravidla půldenní a jednodenní „Airai Tour“ (ceny od 65,-USD do 120,-USD/osoba). Výlety zahrnují zejména kajakování ve vnitřních mangrovových lagunách, návštěvu jeskyní (Olekull ra Cave), místa obdobného Milky Way (Blue Cave) v oblasti Rock Islands (viz. níže), návštěvu klasických yapských kamenných penízů a návštěvu podvodních vraků japonských letadel, kterých několik leží na dně oceánu ve vodách Airaie. Viděl, jsem že tyto výlety nabízí například Discovery Tour Airai se sídlem na Airai, s pobočkami v některých hotelech na Kororu (například Palau Plantation Resort).

Kayangel (Ngcheangel)

Jedním z nejúchvatnějších míst, která jsme na Palau navštívili, byl nejsevernější stát Kayangel (místně Ngcheangel) a jeho stejnojmenné souostroví. Dostat se na Kayngel opět není nijak snadné a levné. Jednak je potřebné si vyřídit vstup do státu ve státním úřadu v Kororu (na kororském ostrově Ngarkebesang poblíž nemocnice) spojený s úhradou poplatku 100,-USD/osoba (a dalších 50,-USD/osoba za případný vstup do rezervace Ngeruangel Reef), dále zarezervovat a předem zaplatit přepravu lodí (40,-USD/osoba) a taktéž dohodnout ubytování u některé z místních rodin, protože ubytovací zařízení typu hotelu či hostelu na ostrově neexistuje a stanovat se tam nesmí.

Doprava na a z ostrova probíhá pouze dvakrát týdně (v pátek a v neděli), takže je možné na ostrově zůstat přes víkend nebo od neděle do pátku. Někteří místní mají lodě a v případě potřeby si dopravu zajišťují sami – zpravidla jezdí do přístavu na severu ostrova Babeldaob, kde mají zaparkována auta, můžete se tedy svézt s nimi. Je však potřeba zaplatit a to mnohem více, než v rámci veřejné dopravy. Veřejná doprava lodí na ostrov představuje přejezd nijak velkou lodí (kapacita tak 15 maximálně 20 osob), v níž bývá zpravidla zcela plno (zboží převažuje na úkor lidí), zejména při cestě tam.

Doporučuji naskočit do lodi mezi prvními a zaujmout místo na lavičkách ve středu. Vepředu to strašně háže a není žádné místo pro nohy, vzadu hrozně stříká. Hlavně při cestě tam jsem se v rámci dvouhodinové jízdy (s jednou zastávkou po hodině plavby) kroutil jak paragraf, neboť jsem seděl úplně vepředu a nohy měl velmi nepohodlně složené na zavazadlech, kterými byla naplněna celá příď, takže jsem furt měnil polohy. Plavba začínající na Kororu v přístavu T-Dock poblíž hotelového komplexu West Plaza, vede zprvu klidnými vodami podél západní části ostrova Babeldaob.

Po zastávce na jeho severu (stát Ngarchelong) se však loď dostává na otevřený oceán a při větších vlnách si pořádně zaskáčete, což dost blbě snášela má sportem zničená zápěstí, kterými jsem se zuby-nehty zapíral o hranu vnitřní části lodi. Cestovala s námi také Japonka, která jela na souostroví studovat nějaké podvodní poddruhy či provádět biomonitoring vegetace a přijela chuděra zelená jako stěna a téměř ji museli křísit, jak se jí během plavby udělalo nevolno z neustálého pohybu lodě nahoru-dolů. Těsně před příjezdem na hlavní kayangelský ostrov se vjede do laguny a nejprve loď objede zleva tři menší neobydlené ostrovy a pak přistane u velkého protáhlého betonového mola (vhodné pro chytání ryb i skákání do vody) na hlavním ostrově, zakončeného mohutnou a vysokou radiokomunikační věží viditelnou zdaleka.

U mola je také veřejně přístupný vodovod, toalety a dlouhý žlab spolu s grilem na čištění a přípravu ryb. Jako jediní jsme měli odvoz, ale ač jsme o něj nestáli, náš bytný trval na odvozu, že prý je to daleko. Nakonec jsme jeli asi 200 metrů…., i když jsme si zajeli asi 5Om, když jsme vyklopili u jiného ubytovatele už celkem zotavenou Japonku. Silnice na Kayangelu (ač jde o souostroví tvořené čtyřmi ostrovy, budu nadále výraz Kayangel používat jen pro onen hlavní obydlený ostrov) neexistují. Jen ve střední části ostrova je šotolinová cesta vedoucí ze severu na jih přes oblast kolem přístavního mola, s několika příjezdovými cestami k domům místních (celkem 2 auta na ostrově).

Na ostrově jsou ještě další širší šotolinové silnice, ale ve východní části ostrova jsou dost nerovné a jízda tam možná není. Čeho je naopak na ostrově spousta, to jsou kokosové palmy. Jsou doslova všude a zejména na severu vytvářejí hustý palmový les s pěšinami plnými žab (vylézají po setmění). Ostatně žábami se to po setmění hemží všude, často jsme mezi nimi při nočních pochůzkách kličkovali.

Ze čtyř kayangelských ostrovů (Kayangel, Ngeriunges, Ngerebelas a Orak) je pouze jeden obydlený, žije tam ale jen cca 50 obyvatel (starší zdroje udávají asi 120 obyvatel, ale většina už žije v Kororu) a na ostrově není žádný hotel, restaurace ani zázemí pro zhýčkané turisty. Naopak tam najdete klid, prázdné (doslova) pláže, bohatý podmořský život a čas pro ničím nerušený relax (na nějaký ten tajfun snad nenarazíte, byť se čas od času objeví a bývá značně intenzivní). Hlavní kayangelský ostrov má asi 2km ze severu na jih a na šířku tak 1 km. Uprostřed ostrova, blíže k molu na západní straně ostrova, žijí všichni místní.

Ubytování je možné, jak jsem napsal výše, u místních. My bydleli u mladé rodiny se dvěma malými dětmi. Místní mají pochopitelně svá jména, ale od narození přijímají rovněž jméno anglické, aby se turistům lépe vyslovovala a pamatovala. My bydleli u Howarda s Jocelyn, kteří vlastní zelený dvoupatrový domek kousek od pláže (výraz pláž je zde vše, co je kolem celého ostrova) a vrchní část domu se samostatným schodištěm pronajímají turistům (dva samostatné pokoje pro dva).

Pokoje mají dokonce vlastní sociální zařízení (splachovací záchod, sprcha nefungovala, takže sprchování nahrazovalo polévání se sladkou vodou z velké nádoby umístěné ve sprše), klimatizaci (nefungovala, takže jsem se budil mokrý jako myš) a lednici (funkční). V okně jsou moskytiéry, jinak drobného hmyzu kolem dost, ale neotravoval nijak nadměrně. Velkou výhodou je, že naši ubytovatelé měli přímo na pláži (30 metrů od domu) velkou krytou jídelnu včetně tanečního parketu.

Večer tam byla krásná klidná posezení a rovněž jsme tam snídali, obědvali a večeřeli. Ubytování stálo 55,-USD/pokoj a snídaně, obědy či večeře jsme mohli i nemuseli mít – bylo to na nás. Pokud jsem si jídlo dali, účtovali si 10,-USD/osoba resp. 20,-USD/osoba za večeři (vždy velká porce jídla, moučník, ovoce a pití). Jednou jsme měli, aniž bychom si o to řekli za stejnou cenu dva humry a nadto ještě výtečnou rybu. A to se ještě naši bytní omlouvali za to, že strava není jako v restauraci, i když byla naopak mnohem lepší.

S jídlem to bylo vůbec hodně zajímavé a moc se mi to líbilo. Na ostrově není žádná restaurace ani obchod (jedna paní tam má něco, co je jako obchod, ale jde spíše o to, prodat někomu z místních vodu nebo oplatky, když něco zapomenou přivézt z Kororu nebo jim dojde proviant, přičemž si zde mohou něco z omezeného sortimentu koupit i turisté, byť jsme tam žádné nezaznamenali).

Piva a sladké čaje nakoupené v sámošce na Kororu jsme si tedy přivezli a lednice se velmi hodila ! S jídlem to bylo tak, že jsem každý den vyrážel po obědě s Howardem na dvou až tříhodinový harpunový lov. Jeho motorovým člunem jsme jeli do hlubších vod asi kilometr od ostrova, kde jsme lovili za pomocí jím vlastnoručně  vyrobených harpun. Já nechytl nic, protože jsem vždy minul, Howard se však ukázal jako zkušený lovec a byla nádhera jeho umění pozorovat. Přiblížil se až téměř k rybě a nikdy neminul. Ryby jsme chytali výlučně pro vlastní potřebu, takže po lapení tří až čtyř kousků, které ten den nasytily nás i jeho rodinu, se jelo zpět.

Ryba pak byla na večeři, sem tam je nahradilo kuřecí. Slepic a zvláště kohoutů volně pobíhá po ostrově spousta, což platí o celém Palau v rámci obydlených i neobydlených míst. Myslím si, že z ulovených ryb velikosti cca pětikilového kapra jsme si pochutnávali nejčastěji na papouščí rybě (Bicolor Parrotfish), která bývala, bohužel pro ni, při svých oceánských výletech velmi naivní.

Pokud jde o samotný hlavní ostrov Kayangel, jeho východní pobřeží jsme si prohlédli jako první a byli jsme doslova zklamáni. Tohle že má být ráj na zemi ? Zničené a odpadky zanesené pláže, vyvrácené kokosové palmy apod. Poté jsme se dozvěděli, že jde o pozůstatky tajfunu Bofa, přesto by si někdo mohl dát práci s úklidem, protože to fakt vypadalo jako někde v cikánově. Naštěstí ostatní části ostrova už vypadají jinak. Na jihu je pláž tvořená kameny a naplaveninami škeblí a jiného oceánského materiálu. Při hledání jsme objevili opravdu nádherné zdobné kousky. Koupání a šnorchlování na jižní pláži možné je, ale oceánské proudy jsou zde velmi silné a díky nim je také dno dosti zvířené a podmořský život díky tomu téměř pražádný.

Výhodou je ale přítomnost dalšího ostrova vzdáleného asi 300 metrů, ke kterému se dá přeplavat, budete-li mít dost sil. Souvislá písečná pláž ve východní části ostrova je bičována silnými vlnami, díky tomu téměř nepřístupná, prostředí není hezké a navíc sem vlny přinášejí veškerý oceánský odpad. Nejvhodnější na koupání i šnorchlování je proto písečná pláž na západě ostrova a zejména na severu. Na západě je to OK co do pohodovosti koupání (pozvolný přístup do oceánu, písek, klidná hladina), ale pod vodou toho moc k vidění není (řasy s minimem života a jen sem tam korálové ostrůvky).

Sever je naopak absolutní bomba. Cestou od mola se kolem zarostlého basketbalového hřiště a malé plynové elektrárny, kde shodou okolností pracoval pár hodin týdně i náš ubytovatel, dostanete na lesní stezku (palmový les), která vás po asi 500-ech metrech vyplivne na malou pláž. Za celou dobu jsme zde nepotkali žádného člověka a byli zde s manželkou sami dva. Bývá zde výrazný příliv a odliv a silné oceánské proudy. Nicméně hned za pláží se podmořský terén mírně svažuje nad kamenitým podložím, následuje obvyklá písečně-řasová část (hloubka asi dva metry), pak následuje malý kaňon (hloubka asi 4 metry, často jsou zde želvy), ale najednou se dno pomalu zvedá a dostanete se doslova do korálových zahrad.

Množství ryb, korálů, sem tam želva, navíc při odlivu s možností odpočinout si od proudů na písečných místech, kde je tak 1,5Om. Prostě nádhera, navíc se dá jit po dně či plavat až na hranu bariérového útesu (cca 500m od pláže, ale nebyl jsem tam). Koupat se dá také kolem mola ve středu ostrova, ale jednou jsme tam v klidné vodě viděli brouzdat cca metrového žraloka.

Ve zbylé části ostrova stojí z několika málo zajímavostí za návštěvu budova a areál místní školy (učila a vedla zde knihovnu Jocelyn) v jižní části a pěkná budova státního úřadu. Pracuje zde mimo jiné bratr či bratranec Howarda a vyřizuje se zde (bohužel jen v pracovní dny a nikoli o víkendech) povolení ke vstupu do nádherné podvodní rezervace Ngeruangel (Ngeruangel Reef). Jde o podvodní okolí ptačího ostrova vzdáleného cca 20 minut jízdy lodí od Kayangelu.

Hlavně pro to, abych si tady zašnorchloval, jsem na Kayangel jel, bohužel to nevyšlo, protože úředník zrovna nefungoval (byl víkend) a Howard nás tam bez povolení vzít nechtěl, neboť navíc se tam musí jet vždy za přítomnosti úředníka. Původně jsem přitom měl výlet tam dohodnutý. Pojedete-li tedy na Kayangel a budete chtít uvedenou oblast navštívit, ujistěte se, zda jsou skutečně všechna povolení vyřízena a máte odvoz (ten zpravidla zajišťuje váš ubytovatel).

Kayangel je dále znám jako ostrov několika druhů banánů a je pravdou, že nám naši ubytovatelé servírovali banány téměř každý den chuťově i tvarově jiné, než den předchozí. Kromě Howarda a Jocelyn jsme se při cestě z ostrova seznámili s asi 70-ti letým osmahlým místním borcem, kterému se skvěl na krku řetěz žraločích zubů a který měl na vizitkách vedle svého jména (Thomas Obak) uveden i podtitul „Man of action“. Údajně rovněž poskytuje ubytování na Kayangelu, tak ho můžete vyzkoušet (tel. 680-876-1939).

Rock Islands a okolí

A to nejlepší z Palau si nechávám na konec – oblast Palau jižně od Kororu, nazývaná jako Rock Islands a její okolí, patřící zčásti do státu Koror a zčásti do státu Pelelieu. Setkáte-li se s prvními obrazovými záběry Palau a také při příletu na letiště v rámci obrazové výzdoby letištních prostor, uvidíte nejpravděpodobněji právě oblast Rock Islands. Zpravidla se jedná o tu část uvedené oblasti (Seventy Islands), která je něco jako národní park, nepřístupná veřejnosti a nedostanete se tam.

Prostě taková vábnička a podvod na lidi, ukážou vám totiž sice nejhezčí místo z Palau, kam se ale nikdo nedostane. Nevadí to ale zase tolik, protože zbylá část této oblasti již přístupná je. Jedná se konkrétně o řadu ostrovů a ostrůvků vystupujících z oceánu, kdy jejich spodní skalnatá část vystupuje z hladiny a je zakončena čepicí v podobě bujné zelené vegetace. Ostrovy byly oblíbené zvláště Japonci v době druhé světové války, neboť skýtaly útočiště vojenské techniky, materiálů, zásob a Japonci jich také hojně využívali.

Dodnes byly některé z nich ponechány v podobě, v jaké je Japonci opustili včetně zrezivělých děl, vykutaných prostor apod. Mimo to se v jejich okolí nachází řada podmořských vraků lodí a letadel, proto je tato oblast rájem pro potápěče. Možnosti, jak se do oblasti dostat, jsou v zásadě dvě. Buď podnikat výlety z Kororu anebo se ubytovat na jediném místě v dané oblasti, kde je ubytování možné a povolené a vyrážet na výlety z něj. Ke vstupu do oblasti je však nutné mít speciální povolenku vydanou státním úřadem.

Nejzajímavějšími místy dané oblasti jsou zejména tato:

1) Seventy Islands – Právě výše zmíněná oblast, kam není dovolen přístup po oceánu (lze pouze vyhlídkovým letem helikoptérou), tvořená z oceánu vyrůstajícími cca sedmdesáti ostrovy s nádhernými malými plážemi, průzračnou vodou a malou hloubkou.

2) Milky Way – Jediné místo v oblasti, kde je oceánské dno tvořeno bílým jílovitým podložím, které se při narušení rozpouští a uvolňuje do vody, která díky tomu získává mléčný nádech. Na místě samém, kde je hloubka maximálně 3 až 4 metry, na sebe turisté patlají onu jílovitou hmotu (rozpuštěný vápenec) a následně ji rozpouštějí koupáním ve vodě. Šnorchlování ve vodě je díky tomu nemožné – není vidět vůbec nic. Menší nevýhodou návštěvy této oblasti je, že se zde zpravidla setkáte s dalšími návštěvníky, ale na Palau jsou obecně návštěvnická čísla minimální, takže si budete připadat v rámci předchozích izolovaných pobytů jen lehce rušeni.

3) Jellyfish Lake – Endemická oblast, pro jejíž návštěvu je nutný příplatek ke vstupnému. Jde o jezero uprostřed jednoho z ostrovů (souostroví Macharchar), ve kterém žijí dva druhy nežahavých medúz, nežahajících údajně proto, že díky několikasetletému vývoji v daném místě bez přirozených nepřátel, přestaly potřebu žahat využívat, čímž přirozeně tato jejich schopnost vymizela. V jezeře s brakickou vodou se lze potápět či šnorchlovat (hloubka maximálně 6 metrů) a kochat se pohledem i doteky se skutečně sympatickými oranžovými medúzami (v jezeře jsou dva druhy, jedny oranžové žijí při hladině, druhé spíše při dně a ty jsou málokdy k vidění). K jezeru se dostanete tak, že loď nejdříve zakotví v zátoce u velkého dřevěného mola. Jako všude kolem, je i tam krásná čistá voda vybízející ke koupání a skákání z mola. U mola jsou informační tabule a za ním vstupní brána s dřevěnou boudou, kde se kontroluje povolenka (i pod boudou jsou slepice a kohouti, což dost nechápu, když je ostrov neobydlený, zřejmě je tam jezdí venčit místní hlídač). Následují kamenné schody nahoru přes kopec, kamenné schody dolů a ocitnete se na dřevěném molu se dvěma žebříky do vody. Zpočátku není pod vodou vidět žádný život, jen pár drobných rybek, po chvíli se objevují první medúzy a jejich největší počet je uprostřed jezera (z mola doprostřed jezera je to cca 150 metrů).

4) German Channel – Úžasné místo, i když spíše z leteckého pohledu. Koumaví Němci zjistili kolem roku 1900, že se jim s loďmi v době odlivu nepodaří vjet do laguny. Proto ve zdejších mělkých vodách skrz útes vyhloubili podvodní kanál dlouhý cca 500 metrů. Po stěnách kanálu jsou korálové útesy a kanálem se prohání řada ryb, neboť kanál slouží jednak jako volný průplav na volný oceán a jednak je zde silné proudění vody, díky němuž zde čekají s otevřenými tlamami zvláště manty a zachycují vodní plankton. Při ponoření v rámci našeho šnorchlování není kanál příliš patrný, ale zvláště na pohlednicích vypadá úžasně. Vedle mant jsou zde například žraloci leopardí.

5) Clam City – Giant Clam alias zéva obrovská je největší žijící mlž světa. Tyto obrovské mušle se nacházejí po celém Palau a jsou opravdu úctyhodné. Podle dostupných odborných pramenů údajně dorůstají až 1,2 metrů, ale podle mě jsem viděl i dvoumetrové. Právě v oblasti Rock Islands je jejich výskyt a to právě na místě zvaném Clam City. Místo se nachází pár set metrů od jednoho z mála ostrovů, na kterém je zázemí pro rybáře a turisty – kryté přístřešky pro přípravu ryb a pikniky, staví zde prakticky každá loď s turisty. Naproti zmíněnému posezení je krásný korálový útes s bohatým podmořským životem. Viděl jsem zde i mého prvního živého žraloka ve volné přírodě – asi tak metr dlouhý běloocasý útesový žralok. Skořápku spíše však pořádnou schránu zévy (místní je používají například jako popelníky nebo misky na svíčky) si můžete odvézt, není to zakázáno, jak jsem zjišťoval (nesmí však být v příručním zavazadle). Problém je ale nejen s její váhou, ale též s vyzvednutím ze dna. Naplněná vodou váží docela dost a měl jsem co dělat, abych jednu takovou menší vyzvedl ze dna a ještě s ní plaval ke břehu.

6) Arch Island – Menší ostrov ve tvaru Pravčické brány, velmi fotogenický.

7) Whale Island – Velrybí ostrov připomínající tvarem, jak název napovídá, velrybu.

8) Three Palms island – Další z řady malebných ostrůvků, jehož název nevím jak vznikl, protože tři palmy jsem na něm nezaznamenal.

9) Blue Corner – Potápěčská lokalita tvořená sbíhajícími se dvěma částmi podvodní mělčiny, které se střetávají v místě, kde jde tato podmořská mělčina do hloubky až 100 metrů, takže vytváří kontrast světle modré až bílé barvy s tmavě modrou až černou. V místě je velký výskyt větších ryb (žraloci, tuňáci, merlini, napoleoni).

10) Podvodní vraky – Je jich tolik, že uvedu jen pár nejznámějších. Lze sehnat mapu, kde je zakreslena jejich přibližná poloha a text o jejich historii (viděl jsem ji v Etpisonově muzeu za 8,-USD nebo v prodejně v hotelu Cliffside na kororském ostrově Ngarkebesang za 11,-USD).

–          Japanese Zero II – jeden z mála vraků vhodný i pro šnorchlaře, protože není v příliš velké hloubce (asi 3 metry), jde o letadlo, ze kterého už ale moc nezbylo, na starších pohlednicích je ještě v plné parádě, po tajfunu Bofa a díky nenechavcům, už ale zbyl jen skelet, ze kterého už skoro ani není poznat, že se původně jednalo o letoun,

–          IRO (hloubka 21 až 36 metrů) – 143 metrů dlouhý japonský válečný tanker, zlikvidovaný americkým letectvem, ležící v tzv. Západní laguně,

–          SATA (hloubka 16 až 38 metrů) – 143 metrů dlouhý japonský válečný tanker, zlikvidovaný rovněž americkým letectvem a vzdálený ani ne 200 metrů od tankeru IRO,

–          NAGISAN MARU (hloubka 23 až 27 metrů) – 110 metrů dlouhá japonská osobní a nákladová loď, ležící v tzv. Západní laguně,

–          URAKAMI MARU (hloubka 23 až 38 metrů) – 118 metrů dlouhá japonská torpédová loď, ležící na dně přímo v kororském (malakalském) přístavu u ostrova Malakal,

–          AMATSU MARU (hloubka 23 až 35 metrů) – 153 metrů dlouhá japonská torpédová loď (nazývaná též „Black Coral Wreck“), ležící nedaleko malakalského přístavu.

Carp island (resort)

Jediným místem v oblasti Rock Islands, kde se dá ubytovat, je resort na ostrově Carp (Carp Island Resort). Trochu jsem se pobytem zde vrátil do dob pionýrských táborů osmdesátých let. Ačkoli jde o resort co do cen ubytování dosti drahý, kvalita a zázemí tomu vůbec neodpovídají. Jedná se v podstatě o potápěčskou základnu, kde je potápění a v menší části šnorchlování, podřízeno vše. Ubytování je v dřevěných bungalovech tří kategorií. Nejspartánštější jsou bez sociálních zařízení – nutno navštěvovat společné sprchy a umývárny. Nejlepší kategorii představuje osm větších bungalovů (nejnovější je číslo 8 nejdále od quasirecepce a za ní už se staví další – zřejmě devítka) nejblíže oceánu pro dvě až čtyři osoby s vlastním sociálním zřízením, avšak bez klimatizace, lednice, televize a podobných vymožeností. Ale jedná se opravdu o zbytečnosti, protože na ostrově a v jeho okolí je krásně a večerní posezení na terase nebo v jídelně nemá chybu.

Ceny ubytování se liší a nedbejte údajů o cenách na webových stránkách resortu carpisland, protože jsou vždy jiné, na aktualizaci kašlou. Nejdražším obdobím je duben, protože nastává doba japonských celozávodních dovolených a Japonci houfně vyrážejí také na Palau, což vede k podstatnému zvyšování cen (nejdražší bungalov 235,-USD/noc/bungalov + 5% service charge, nejlevnější spartánský dive house 80,-USD + service charge), k tomu je třeba připočíst cenu za dopravu lodí z Kororu (75,-USD/osoba cesta tam a zpět), automaticky si musíte zakoupit rovněž vstupenku do oblasti Rock Islands (50,-USD bez vstupu k Jellyfish Lake, 100,-USD s tímto vstupem).

Resort údajně vlastní Japonka, která si vzala Američana. Dáma tedy ví, kdy se Japonci přihrnou, Amík si zase nenechá ujít příležitost je pořádně zkasírovat, vražedná kombinace. Bohužel na zvelebení resortu se to nijak neprojevuje, renovace nehrozí, personál je výlučně filipínský, protože je mzdově nejméně náročný a ještě tito zaměstnanci stihnou ve třech lidech zabezpečit celý provoz (kuchař – vaří výtečně, holka pro všechno – od úklidu chatek po přípravu jídla a recepční – vede obchod, organizuje výlety, půjčuje vybavení) a být milí.

V resortu je dostatek všeho potápěčského vybavení, ping-pongový stůl horší kvality, půjčovna kanoí (hodně drahá, 15,-USD/hod za double kajak a pozor na silný odliv, nováčci si vždy půjčili loď, vyjeli někam a pak po rychle se dostavivším odlivu tahali loď po písčitém dně několik set metrů až dva kilometry a většinou naboso riskovali nášlap na ropušnice, které se zde dle varovných cedulí údajně ukrývají). Šnorchl a brýle půjčují za 2,50 USD/den. V malém obchodě v recepci lze zakoupit chlazená plechovková piva a drobné občerstvení, cena není oproti cenám v sámošce nijak závratně nadnesená – nevyplatí se tahat proviant z Kororu.

Stravování je zabezpečováno ve velké jídelně a to formou (tuším) povinných snídaní a večeří (jíst nemusíte, zakoupit musíte za 40,-USD/osoba/den + 10% service charge). Začátek snídaně i večeře se ohlašuje formou chemického poplachu (údery na kolejnici) a platí pravidlo, kdo dřív přijde, ten dřív mele, dostavíte-li se trochu později, zpravidla toho moc nezbude. Vařili tam moc dobře, zvláště večeře tvořené téměř výlučně mořským materiálem, byly famózní. Než jsme jeli na Carp, pročítal jsem nějaká fóra a mnozí si na kvalitu jídla stěžovali, ale já musím říct, že nebylo na co.

I když bude resort plně obsazen (za nás byl), nikdy jsme nepotkali více než maximálně dvacet osob. Potápěči zpravidla vyjížděli před svítáním a vraceli se navečer, takže jsme je ani neviděli, navíc tato základna opravdu neslouží pro dlouhodobou rekreaci, ale jen na pár dní jako výchozí bod výprav do nádherného okolí. Výhodou resortu je pití zdarma po celý den – v jídelně jsou stále plné nádoby s kávou, vodou, džusem a čajem. Každý pak při příjezdu vyfasuje zdarma plastovou láhev s logem resortu.

Carp Island resort má úřadovnu v přístavu na kororském ostrově Malakal, kde je také přístaviště lodí plujících na jih směr státy Pelelieu a Angaur. Nalodit se nemůžete, nebudete-li mít vyřízeny všechny formality. To jest zaplacené či objednané ubytování a dopravu, zaplacený a vystavený permit-kartičku za vstup do oblasti Rock Islands ve výši 50,-USD či 100,-USD (chcete-li navštívit rovněž Jellyfish Lake). Tato úřadovna zajišťuje, aby se na ostrov nedostal nezvaný host. Hned u úřadovny je malé molo, kde kotví lodě patřící resortu a plující na ostrov.

Jedná se o lodě, které současně slouží pro výpravy z Carpu do okolí. Na Carpu často přespávají v oněch jednoduchých chatkách potápěčské výpravy, které křižují jižní oblasti Rock Islands, protože vyjma ostrova Pelelieu se jinde ubytovat nedá a je nutné vyrážet z Kororu. Z Carpu odjíždí loď do Kororu pouze jednou denně a na čas odjezdu se nespoléhejte (za nás měl být v 15:00, ale realizován byl v 11:00), ale zjistěte si jej pro konkrétní den. Pokud totiž přijede na ostrov velká výprava potápěčů, která bude chtít jet do terénu a lodí nebude nazbyt, změní vám čas odjezdu tak, aby se loď mohla rychle vrátit z Kororu zpět na ostrov a sloužit zákazníkům, kteří přinesou do resortní kasy větší balík.

V jídelně v areálu resortu je několik velkých nástěnek, na kterých bývá uveden program dne, čas vrcholu odlivu a přílivu (v květnu započal odliv kolem 11:00 a vrcholil kolem 15:00 hodin a pak se skutečně moc koupat nedalo resp. dalo, ale bez možnosti ponořit celé tělo, ledaže byste ušli tak 500 metrů po lehce zatopeném dně směrem od mola k protějšímu ostrovu, před kterým se nacházel malý kanál umožňující plnohodnotné smočení se). Carp prostě není ostrov pro klasické koupání se u moře, ale ideální základna pro výlety do okolí zejména na Rock Islands a ostrov Pelelieu (Carp island již leží v palauském státě Pelelieu).

Výlety se organizují tak, že se každý den vyhlašuje/vypisuje tři až pět výletů. Na nástěnku nebo na papírové archy v jídelně se uvede den předem, jaké výlety se konají s dalšími údaji (například noční potápění v oblasti Clam City, odjezd ve 23:00 hodin, návrat ve 2:00, minimální počet osob 4, cena 50,-USD/osoba) a zájemci se napíší do seznamu a dle jejich počtu se výlet uskuteční či nikoli. Potápěčské výlety jsou tak za 50,-USD/osoba, celodenní šnorchlařské či tematické za 8O,- až 100,-USD/osoba a například na Pelelieu za ruinami a vraky z druhé světové války za 120,-USD/osoba + permit za vstup na území státu Pelelieu za 30,-USD).

Je to hodně mastné, ale jste na Palau, navíc v oblasti, kam se jen tak někdo nedostane. Povolenka do oblasti Rock Islands za výše zmíněných 100,-USD platí 10 dnů. Výlet taky můžete vymyslet sami – nahlásíte v recepci, kam byste chtěli jet a čekáte, zda se někdo připojí v rámci kvóty vymyšlené provozovatelem. Mají ale disponibilní asi jen tři lodě, takže když Vás trumfne početnější výprava jinam, máte smůlu. Můžete si namísto vyjížďky udělat výlet do mangrovových porostů kolem některých částí ostrova (například ty, na které je vidět z bočního okna jídelny), kde údajně žijí mořští krokodýli. Jedná se však o malé exempláře, velmi plaché a aktivní převážně v noci, takže šance na jejich spatření je minimální.

Samotný ostrov Carp je dost velký a dokonce se na něm v minulosti těžil snad kámen. Z resortu vede skrz jeho střed stezka na druhou stranu ostrova, pěší cesta po rovině trvá cca 15 minut. Docela příjemná procházka kolem sirného jezírka, zčásti po zpevněném chodníku tvořeném drobnými škeblemi a zakončená jedním z největších a nejzachovalejších kamenných penízů, typických pro tuto oblast Mikronésie. Po cestě lze zahlédnout v korunách stromů papoušky.

Na druhé straně ostrova je samozřejmě také písečná pláž, kde lišky dávají dobrou noc, ale vyrazte tam po ránu nebo v pozdní odpoledne, jinak přijdete k písečné nevzhledné bažině, která je zajímavá snad jen brodícími se ptáky. Koho by nebavily organizované výlety (mrzí mě, že se mi nepodařilo navštívit ostrov Pelelieu a zdejší vojenský skanzen, neboť ostrov byl z velké části ponechán stran znehodnocené vojenské techniky v podobě po skončení války, bohužel se nikdo k mému návrhu nepřidal; k vidění jsou přitom například japonské tanky, opevnění japonského vojenského ústředí apod., ubytování je možné v hostelu „U mámy“ nebo Dolphine Bay resortu a též u místních), může se vydat za odlivu pěšky přes písečný břeh směrem východně od hlavního přístavního mola k Želvímu ostrovu (dá se jet na vypůjčené kanoi, ale jen brzy ráno a s rychlým návratem, jinak hrozí úmorné tahání lodě po dně anebo sice lze vyčkat na příliv, ale tím s navýšením ceny půjčovného o takto promeškaný čas).

Želví ostrov je vzdálený asi 2 kilometry od Carpu a jsou tam skutečně k vidění želvy. Při pěší cestě lze navíc ve vytvořených odlivových lagunách pozorovat velké množství bílých murén, barevných ryb a korálů. Před Želvím ostrovem a zpět od něj směrem ke Carpu končí mělčina a oceán se postupně svažuje do velké hloubky. Na této hraně (při odlivu se při pohledu z mola na Carpu objeví navršené kamení) tvořené kamenitými kaňony s hloubkou 2 až 4 metry jsme opakovaně pozorovali žraloky (velikosti do dvou metrů), kteří si to bez jakéhokoli zájmu šinuli metr od nás.

Docela silný zážitek bez přítomnosti dalších lidí a kilometr od ostrova. Dokonce mi to nedalo, protože jsem byl tak blízkým a bezprostředním setkáním vystrašen a fascinován zároveň, že jsem se v den našeho odpoledního odjezdu z ostrova vydal do stejných míst sám, abych žraloky znovu uzřel. Slapové jevy jsem však velmi podcenil a málem na to doplatil. Vydal jsem se totiž na cestu při odlivu v době, kdy bylo ještě poměrně dost vody (do dvou metrů), takže jsem za pomocí ploutví doplaval do místa, odkud se jakoby voda ze zálivu u ostrova vylévala do oceánu, strašně rychle.

Aniž jsem si to zprvu uvědomoval, tah vody mi pomáhal, což začalo být patrnější, čím více jsem se blížil onomu předělu mezi hlubokou a plytkou vodou. Na samém konci už byl tah vody tak silný a tahal mě na otevřený oceán, že jsem nechal žraloky být a s vypětím všech sil jsem se metr po metru zachycen za podvodní šutry přitahoval zpět. Málem jsme tak nestihli odjezd lodi, protože zpátky jsem to šel, plaval a popostrkoval přes tři hodiny a to si myslím, že mám docela sílu. No prostě vnitrozemské suchozemské pako. Příště tedy pěšky, ale až za úplného odlivu !

Kdo se chce do této oblasti dostat, aniž by chtěl bydlet na Carpu, může podnikat výlety přímo z Kororu. Známí Slováci, kteří na Palau jezdí pravidelně, doporučovali cestovku Sam´s Tours (www.samstours.com)‚ sídlící na kororském ostrově Malakal, poblíž kotviště lodí vyplouvajících na Pelelieu a Angaur. Pochvalovali si zejména projížďky vypůjčenými kanoemi vodními kanály a jeskyněmi v oblasti Rock Islands nejblíže Kororu (nejhezčí je údajně „Siaes Tunnel“ – jeskynní prostory s velkým vstupním oknem a několika dalšími menšími), s možnostmi zastávek a koupání na prázdných ostrovních plážích.

Doplout se dá, byť už to chce více času a síly, i na nejlepší šnorchlařské místo nejblíže Kororu, kterým je podle mě „Soft Coral Arch“, jde současně o místo obvyklých zastávek touroperátorů, pokud by se někomu nechtělo pádlovat moc daleko. Lodní výlety na Milky Way a do okolí stojí kolem 100,-USD až 120,-USD/osoba + nutno připočíst permit za 50,-USD/osoba nebo 100,-USD/osoba včetně vstupu do Jellyfish Lake, který je platný 10 dnů, takže při dalších návštěvách se už neplatí permit, ale jen doprava resp. lodní služby. Výlety na Pelelieu se dají pořídit za cca 120,-USD/osoba bez povolenky ke vstupu.

Danka (Hašková) Ledgerwood

Na závěr jsem si nechal něco, o čemž se mi píše trochu s rozpaky. S mnoha věcmi nám před příjezdem a během našeho pobytu na Palau, pomohla místní usedlice původem ze Slovenska. Jedná se o paní Danku (Haškovou) Ledgerwood. Žije na Palau cca 6 let, předtím zhruba stejnou dobu na Yapu v rámci sousedních Federativních Států Mikronésie. Je velmi příjemná, dobrá společnice a pomůže skutečně téměř se vším, nicméně nás několikrát opakovaně zaskočily nejasnosti kolem úhrady výdajů, které jsme přes ni uskutečnili.

Přitom jsme jí opakovaně nabízeli za ochotu a konkrétní činnosti pro nás peníze, ale odmítla je resp. požádala namísto přímého plnění pouze o příspěvek pro činnost její neziskové organizace a na vydání turisticky zaměřeného časopisu (Traveller). Proto jsme byli překvapeni některými dodatečnými zjištěními. Například poslední noc jsme trávili v hotelu v Kororu, kde jsme předtím spali už dvakrát, ale dostali jsme na poslední neúplnou noc (odlet jako vždy kolem 03:00, nicméně jsme byli dohodnuti, že zaplatíme pokoj za celý den) špatný, zatuchlý pokoj.

Když jsme se ptali na důvod, od bratra šéfky, který zaskakoval v recepci namísto své sestry, se kterou se Danka zná, jsme se dozvěděli, že tím, že máme zaplacený jen půlden, dostali jsme horší pokoj. Na mé sdělení, že máme zaplacený celý den se jal telefonovat sestře a zjistilo se, že Danka, která nám ubytování zprostředkovávala a dostala od nás peníze předem, od nás vyinkasovala peníze za celou noc, ale zřejmě si ponechala polovinu a dohodla při znalosti místních podmínek a toho, že lze zaplatit jen půlden, ubytování na tento půlden.

Když jsem se jí na to ptal, snažila se to zahrát do autu tak, že to tak sice je, ale že máme díky tomu zdarma dopravu na letiště, neboť ta vychází 20-USD na osobu. Argumentoval jsem tím, že přece i běžný taxík jezdí na letiště za 10,- až maximálně 20,-USD/auto nebo jen mírně dráž, ale prý to tak je, protože v noci jsou sazby dražší. V noci pak s námi vyjížděl hotelovým autem na letiště další hotelový host, který platil za odvoz na letiště obvyklých 10,-USD …… Dále například při prezentaci rukodělných místních výrobků jednou ze žaček školy, kde pí Danka učí, jsme platili za účast 20,-USD, zatímco zbylí pozvaní vesměs ze Slovenska jen 10,-USD.

Nešlo mi přitom o samotné peníze, ale o princip. Rád zaplatím více, když mi někdo řekne proč, navíc jsme Dance nabízeli za všechno, co pro nás udělala asi 100,-USD a ještě jsem si u ní v obchodě koupil pohlednice a upomínkové předměty za dohromady asi 50,-USD, ale aby ze mě někdo dělal blbce, to se mi opravdu zajídá. Prostě takových „drobností“, které mi vadily, ale zjistil jsem je až při odjezdu, bylo více. Udělal jsem prostě chybu, že jsem se spolehl na to, že jsem si informace o některých cenách neověřil. Musím zdůraznit, že pí Danka, byť jsem jí opakovaně nabízel peníze nad rámec úhrady ceny za služeb, je nechtěla, tvrdila, že to dělá ráda, takže kromě výše uvedených plateb, pozvání na večeři, na drink apod., jsme jí přivezli z ČR bez nároku na peníze a rádi i nějaké poptávané potraviny a alkohol.

I přes uvedené jsem paní Dance vděčný za vše, s čím nám pomohla, nebýt zmíněných kaněk, které bylo možno snadno odpijákovat rovným jednáním, které bych ocenil. Pokud tedy budete na Palau, neváhejte se na pí Danku obrátit, ráda pomůže, ale buďte obezřetní. Kancelář spojenou s obchodem se suvenýry má paní Danka naproti Palauského návštěvního centra na konci hlavní kororské třídy, ale dost často mění provozovny, neboť je závislá na dobrodiní a cenách nájmů od pronajímatelů.

Paní Danka nám pomáhala například s dopravou, když nás často brávala autem (po dohodě jsme jí platili v cenách o něco nižších, než za dopravu taxíky – veřejná doprava busy apod. neexistuje), má kontakty na ubytovatele, v autopůjčovně, na majitele lodí pro výlety po okolí, úřadovny palauských států apod., to vše údajně za ceny nižší než pro běžné zákazníky. Zapůjčila nám za úhradu místní SIM kartu a byla na příjmu v případě potíží nebo potřeby se na něco operativně zeptat. Nechci proto, aby mé hodnocení její osoby vyznělo negativně, neboť tomu bylo právě naopak, ale musel jsem zmínit to, co mi na jejím jednání vadilo.

Připadalo mi to totiž tak, že nám doporučovala jen ty služby, hotely, restaurace apod., kde někoho znala a měla ze zprostředkování nějaký profit, zatímco od námi vybraných poskytovatelů služeb, se kterými se neznala, nás spíše zrazovala. Kontakt na pí Danku je 488-5036 – domů nebo (680) 779-7473, webové stránky: www.dankainmicronesia.com. Paní Danka vydává časopis Traveller (ročník), kde jsou zajímavé údaje o Palau i okolních státech (FSM, Marshallovy ostrovy, Guam atd.).

Odlet

Jak jsem psal výše, odlety ze země jsou výlučně v nočních časech. Například let do Soulu, který jsme využili i my, je realizován v 03:00. Letiště je malé, na Palau nejsou zácpy, takže není potřeba být na letišti nijak extra brzo před odletem, hodina před odletem postačuje. Při odletu se platí odletová taxa ve výši 20,-USD/osoba a tzv. zelený poplatek ve výši 30,-USD/osoba.

Kdo bude mít štěstí anebo smůlu, jde o to, jak to kdo bere, můžete zažít i zemětřesení, což se nám povedlo nad ránem, kdy se všechno začalo asi na 10 sekund třást. Oblast Palau ale neleží v seizmicky aktivní oblasti, takže se není třeba bát tsunami ani jiných průvodních jevů. Po návratu do ČR jsme zjistili, že se zhruba ve stejnou dobu vyskytlo silnější zemětřesení někde na severovýchodních indonéských ostrovech, takže se mohlo jednat o dozvuky nebo o vzdálenější projev tohoto zemětřesení.

Závěr

Doufám, že jsem výše uvedeným textem pomohl těm, kteří mají zájem o informace o Palau zeměpisného, nezeměpisného a hlavně praktického charakteru, jak jsem o ně marně usiloval před mou návštěvou já sám. Budu rád, pokud někdo doplní nebo opraví to, co v článku není a bylo by pro ostatní potenciální návštěvníky tohoto nádherného souostroví užitečné.

František Kosík, květen 2013