Na veliké řece – Ucayali

Letos jsem se rozhodl, že si uskutečním další dětský sen – sjet Amazonku na lodi. Jako malý kluk jsem četl 800 mil po Amazonce od Julesa Verna a říkal jsem si, že by nebylo špatné jeho hrdiny napodobit. A pojedu mnohem delší trasu než oni! Pravda, ne na voru, nýbrž lodí – sjíždím Ucayali! 

Z Pucallpy do Iquitosu

První část cesty jsem absolvoval na lodi z Pucallpy do Iquitosu. Říční vzdálenost obou měst činí 990 kilometrů (letecká vzdálenost z Iquitosu do Limy je jen o chlup delší – 1,009 km). Zatímco do Pucallpy se můžete dostat nejen lodí či letadlem, ale také po silnici, Iquitos je od zbytku Peru poněkud odříznut, protože se sem zatím nelze dostat po pozemní komunikaci.

Lodě sem vozí nejen lidi, ale hlavně náklad a jsou pro zásobování tohoto města životně důležité. Iquitos má  lodní spojení nejen z Pucallpou, ale také s dalším peruánským městem Yurimaguas, které leží na řece Huallaga, přítoku Marañonu, s Ekvádorem prostřednictvím amazonského přítoku Napo a s Kolumbií a Brazílií po Amazonce.

Pucallpa leží na řece Ucayali, hlavní zdrojnici Amazonky, a většinu plavby z Pucallpy do Iquitosu jsme absolvovali právě po této řece. Teprve u osady Nauta, 125 kilometrů před Iquitosem, se Ucayali stéká s řekou Marañon, čímž vzniká samotná Río Amazonas neboli Amazonka.

Původně jsem chtěl Amazonku sjet úplně celou, tj. z Pucallpy po Ucayali a pak po Amazonce až do Belému, nakonec jsem se ale rozhodl jet pouze do Manausu  a zde to otočit na sever po pralesní dálnici do Guyan a Venezuely.

Na lodi Henry 6

Dalších několik dní života mi tedy bylo souzeno strávit na lodi. A to konkrétně na lodi jménem „Henry 6“. Jedná se o poměrně velkou loď, která má podpalubí a další 4 paluby. Podpalubí je určeno pouze pro přepravu nákladu. Na dalších třech palubách jsou ubytováni cestující, ale náklad se sem vejde rovněž. Poslední, čtvrtá paluba, je většinou prázdná, a nachází se zde kapitánský můstek s kormidlem. Společnost Henry je patrně největší, která zajišťuje spojení mezi Pucallpou a Iquitosem. Svá plavidla má očíslovaná, nejvyšší číslo, které jsem cestou viděl, byla loď Henry 9.

Hned ráno, první den mého pobytu v Pucallpě, jsem se poptával po lodi do Iquitosu. Místní mi hned poradili loď Henry 6. Byl jsem se na ni i kouknout. Pěkná, vypadá bytelně a je to největší loď v přístavu. Bohužel měla jet údajně hned ten den večer a já chtěl být v Pucallpě tři dny. Nu, snad pozítří také nějaká loď pojede. Pro jistotu jsem se ale šel večer juknout do přístavu. A hle, loď tu stále stojí! Pustili mě i na palubu. Lidí je zatím málo a nákladu rovněž, a proto prý loď vyrazí až příští den v 16:00.

Den 0. – nalodění

Vzhledem ke spolehlivosti zdejšího „jízdního řádu“ jsem se operativně rozhodl zkrátit svůj program v Pucallpě a vyrazit na loď. Kdoví, kdy pojede další. A tak jsem byl na lodi už v nějakých 14:30. Jak se ukázalo, s víc než dostatečnou rezervou. Chvíli jsem procházel loď a nakonec jsem se usídlil na druhé palubě. Hodil jsem si batožiny hned vedle nějakých beden s nákladem a za pomoci prodavače, který mi za dva soly prodal 2 provazy, jsem uvázal svou hamaku na kovové tyče u stropu.

Provazy tedy nevypadají extra bytelně, ale udrželo mě to. Nicméně až si budete kupovat hamaku, vybírejte pečlivěji než já. Na moji výšku by měla být delší a pro dostatečné pohodlí také širší, aby se v ní dalo pěkně uhnízdit. Hamaky se prodávají buď síťovité, nebo plátěné – ty druhé mi přijdou určitě pohodlnější než sítě.

Na lodi nejsem za úplného exota, protože gringů je tu asi 10. Jo jo, v Indonésii jsem byl bulé, v Africe muzungu a tady jsem gringo, což znamená v různých jazycích totéž – běloch. Ve všech těchto jazycích má ovšem toto slovo lehce posměšný význam, něco jako „bílý exot“. Loď se pomalu zaplňuje. Čtvrtá hodina už dávno pominula

Nu což, nejsme v uspěchané Evropě. Můj soused ob hamaku, Belgičan Rafael, mi ovšem sděluje velmi radostnou zprávu – je prý málo vody a tak loď vyjede až zítra! Nechci tomu věřit, ale je to tak. Je fakt, že voda v řece od včerejška viditelně poklesla, protože vůbec neprší (v Amazonii!), ale důvod zdržení je určitě jiný – máme málo lidí a málo nákladu, tak se prostě počká, až se loď naplní. A tak přicházejí další pasažéři a rozvěšují své hamaky.

A hlavně veliký jeřáb nakládá další a další náklad a loď už je slušně plná. Zítra prý určitě vyrazíme! Jelikož jsme ale ještě nevyjeli, můžeme sice na lodi přespat, k jídlu však nic nedostaneme. Ještě že jsem si koupil zásoby (arašídy, banánové chipsy, sušenky). Zjistil jsem, že v hamace neusnu, vybaluji tedy karimatku. A protože u nás na dvojce je hluk, ustýlám si nahoře na čtvrté palubě pod stříškou, kde spí ještě asi čtyři Evropani, jinak nikdo.

Den 1. – Vyplouváme

V pět hodin ráno – světe div se! – zaburácel lodní motor. Čímž mě jednak vzbudil, ale hlavně loď začala pomalu manévrovat, aby se vymanila z přístavu. Lodě jsou totiž naštosované hned vedle sebe, takže vyjet ven není zase tak jednoduché. Povedlo se však, a tak v 5:45 vyjíždíme. Moc dlouho jsme ale nejeli, jen asi kilometr, a poté jsme opět přirazili ke břehu. Další pasažéři, další náklad. A snídaně!

Jelikož už jsme totiž oficiálně vyjeli, i když vlastně nejedeme, máme přesto nárok na snídani. Byla hodně řídká krupicová kaše a suchary. Abyste dostali najíst, musíte mít vlastní nádobu a lžíci! Což jsem nevěděl, naštěstí však mám ešus. K pití nic nedostanete a musíte si přinést vlastní. V 8:00 vyrážíme. Tentokrát už definitivně. Plnou parou vpřed!

Hygiena a praní

Moje první starost je hygiena. Jsou tu záchody a sprchy, a i s čistotou to celkem jde, uklízejí tu. Takže pouštím vodu – á, teče nám pěkně špinavá, evidentně ji čerpají přímo z řeky. Nu což, smočím se, nejsem přece prase, abych se 4 dny nemyl… A co moje propocené oblečení? Vymáchám  ho v té vodě rovněž, i když mám trochu pochybnosti, jestli moje svršky náhodou po tomto „praní“ nebudou špinavější než předtím.

Po snídani si jdu opláchnout ešus do umývárky. Hmmm, voda je špinavá, evidentně je to ta samá jako ve sprchách, čili z řeky. Lehce váhám, ale nakonec si ešus umyji. Nemýt ho 4 dny dost dobře nejde a abych k tomuto účelu používal drahocennou pitnou vodu ze svých zásob, to se mi moc nechce. A zbývá si ještě po snídani vyčistit zoubky. Činím tak, dokonce i kartáček v té vodě opláchnu, ale abych si vodou z řeky i vyplachoval pusu jako místní, tak na to už nemám. Jenom doufám, že v kuchyni vaří jídlo z pitné vody, moc bych na to ale nesázel…

Před obědem nás obešli zaměstnanci lodi. Nejdřív si zapsali naše jména a čísla pasů, a pak nás zkásli. Loď do Iquitosu stojí 100 solů, ne 80, jak nám někdo předtím tvrdil. Za tuhle cenu máte místo pro vlastní hamaku + jídlo po celou dobu cesty. Koupit si můžete i kajutu, kde máte soukromí, to vyjde ale podstatně dráž.

Oběd! K obědu byla rýže a kousek masa, celkem to ušlo. Hlavně je důležité nevyhodit lodní lístek – na něj Vám totiž u každého jídla obsluha odškrtne příslušnou kolonku, abyste si náhodou tu místní dobrotu nedali dvakrát. Bez lístku jídlo nedostanete.

Během dne…

Během dne si čtu, občas něco vyfotím. Po chvíli váhání jsem vytáhl i počítač, snad mi ho nikdo neukradne. Na čtvrté palubě je stříška a zásuvka, v níž je většinu dne proud. Spíš ale dnes polehávám, není mi dobře, asi z vedra. Celý den praží slunce, mraků málo. Od té doby, co jsem vstoupil do Peru, akorát v Limě lehce mrholilo a v Tingo María trochu pršelo asi 2 hodiny. Jinak ani nekápne, což mi přijde v Amazonii dost podivné, i když je období sucha. Viděl jsem sladkovodního delfína! V dálce vyskočil jednou z vody a byl v trapu.

K večeří byla dobrá kuřecí polévka. Dnes byl krásný západ slunce, romantika. Nejhezčí je to na lodi tak mezi třetí a pátou hodinou odpoledne, kdy už není takové vedro. Východ slunce dnes ráno byl ale také nádherný.

Večer kotvíme u jakési vesnice a zůstáváme tu i přes noc. Nikdy v životě jsem neviděl takové myriády hmyzu, jako když kapitán na lodi zapnul asi na hodinu veliký reflektor plus osvětlení na lodi. Kromě miliard much nalétávali na náš koráb i brouci a motýli. Takže jsem dnes raději nespal venku, nýbrž na zemi na karimatce u nás na dvojce.

Den 2. – Obměňujeme pasažéry

Jak vypadá řeka? Jedeme pořád po Ucayali, což je řeka široká tak 500 metrů až dva kilometry, jak kde. Každou chvíli se zužuje a zase rozšiřuje. V této části Ucayali silně meandruje, takže pořád zatáčíme. Navíc loď po řece trochu kličkuje, aby nenajela na mělčinu. Břehy řeky jsou z jedné strany poměrně strmé a většinou tak 2-4 metry vysoké – tak je to na odstředivé straně meandru, kde řeka břeh spíše vymílá. Naopak na dostředivé straně, kde řeka spíše ukládá, jsou břehy rovné a pozvolné, často se tu vyskytují písečné lavice. Jako z učebnice geomorfologie!

Sem tam je na řece i nějaký ostrov. Břehy jsou většinou lemovány pralesem, někde jsou jakési záplavové louky. Občas je na břehu nějaká vesnice. Krajina kolem je velmi placatá, i když dnes jsou na obzoru i kopečky (podle mapy se jedná o Cerros de Canthyuaya). Voda v řece (a tím pádem také v umývárně) je kalná, světle hnědá.

Někdy přibíráme pasažéry, naopak jiní vystupují. Osazenstvo lodi se nám zatím tak z poloviny obměnilo. Místa na palubách jsou zaplněná, ale neřekl bych, že loď je přecpaná. Na stejně velké lodi v Indonésii by bylo minimálně třikrát tolik lidí… Ve větších městech, jako byla například dnes ráno Contamana, přirazí loď ke břehu. Contamana a další města jsou většinou vybavena i letištěm.

Ale v menších místech loď nezastavuje a někdy dokonce ani nezpomalí. U lodi je přivázán menší motorový člun, do kterého se vysadí lidé i se zavazadly a obsluha je doveze na břeh. Tam nabere případné nové pasažéry a s těmi poté opět přirazí k mateřské lodi. Jednak je to mnohem rychlejší způsob, protože manévrování velkého Henryho trvá dost dlouho, a pak u většiny menších míst by velká loď ani nemohla přistát.

Jsem na lodi druhý den a celkem mě to baví. Už mi není špatně, pro jistotu se ovšem schovávám ve stínu. Stinnou stránkou dnešního dne byla snídaně – zase krupicová kaše a zase suchary, tentokrát to ale s tím ředěním krapet přepískli, spíš to byla krupicová voda. To oběd byl dobrý – špagety a kuřecí maso. Jinak zewling na lodi sestává ze čtení, luštění sudoku, přehrávání MP3, práci na kompu a focení. Bavit se nemám moc s kým, neumím kváknout španělsky a anglicky tu skoro nikdo neumí.

Z cizinců jsou tu především Španělé, rovněž Francouzi a Holanďan Thys, kterého jsem potkal už v Pucallpě. Ten se ale usídlil jinde než já, na třetí palubě. Pokecal jsem si akorát s Belgičanem Rafaelem, který umí trochu anglicky. Je tu s manželkou, která je Peruánka, a s tchýní. Všichni ale už dopoledne vystoupili, člun je vysadil v nějaké díře, kde se budou věnovat lovu, jestli jsem to dobře pochopil. Díky sepisování těchto článků mám tedy pocit, že tu i pracuji, jinak je ale pobyt na lodi splněním celoroční tužby alespoň na chvíli vypnout a nedělat nic. Takže se nenudím a vegetuji.

Den 3. – plujeme v noci

Dnešní noc jsme na rozdíl od včerejší nekotvili na místě, nýbrž jeli jsme dál a dál. Spal jsem na čtvrté palubě. Ráno jsme stavěli v místě zvaném Juancito. Jako ve všech větších místech, kde přirazíme alespoň na chvíli ke břehu, i zde vtrhnou na loď prodavači čehokoliv. Jelikož moje trávicí soustava mě zase jednou nechala ve štychu, nehodlám dnes ani náhodou absolvovat třetí díl seriálu „jak co nejvíce zředit krupicovou kaši“ a kupuji od babky za jeden sol (asi 6 Kč) trs 14 malých banánů.

Neboť banány jsou velmi dobré, velmi levné a velmi dietní! Oběd v podobě kousku masa, rýže a vařeného banánu jsem už  snědl bez problémů, ale zdejší kuchyně je to samé pořád dokola. Krupicová „kaše“ ráno, kousek masa a rýže na oběd a večeři, akorát včera byla změna – špagety.

Cesta jinak pokračuje v poklidu. Na obloze přibyly mraky, ale vedro je pořád. Dnes večer byly slyšet i přes hluk lodního motoru spousty ptáků v přilehlém pralese, malé houfy opeřenců přelétávaly i nad naší lodí. Večer spím opět na čtyřce. Je jasno, stejně jako včera, mraky zmizely. Nad hlavou září souhvězdí Štíra, Jižní kříž, Mléčná dráha. Nádhera!

Den 4. – Konečně na místě

Dlouho očekávaný okamžik nastal v 11:15. Na levoboku od nás se objevil zelený ostroh a za ním další velká řeka, Marañon. V dálce za Marañonem se tyčí dva stožáry – to je osada Nauta. A to znamená, že tady vzniká Amazonka! Obě hlavní zdrojnice nejmohutnějšího světového veletoku jsou na první pohled zhruba stejně široké. I barva vody je stejná.

Po soutoku obou řek se ještě několik kilometrů dále po proudu táhne pruh mělčin či písčitých naplavenin, který jakoby se z posledních sil snažil obě řeky oddělit. Nakonec však i tyto písčiny zmizí a my se ocitáme na Amazonce. Nějací  cestující to natáčejí na videokameru i s patřičným, komentářem – že by natáčeli dokument pro televizi?

Amazonka je samozřejmě v průměru širší než Ucayali, ale i ona se rozšiřuje a zase zužuje. Navíc je na ní docela dost ostrovů, takže někdy projíždíme poměrně úzkými říčními rameny. Je často těžké odhadnout, jestli se řeka dělí na ramena nebo jestli se to k ní přidružuje nějaký další přítok. A řeka je tak strašně široká, že připomíná spíše veliké jezero, obzvláště když voda v ní teče velmi pomalu.

Po poledni nás zastihl první amazonský déšť, byla to ale jen neškodná přeháňka okresního formátu. Vyfotit řeku v celé její šíři dost dobře nejde, sotva se vejde do záběru a na fotce je pak jen voda a v dálce kousek břehu. Po Ucayali i Amazonce plavou chuchvalce rostlin, kusy dřeva, někdy i celé kmeny stromů. A také různá plavidla samozřejmě, malé kanoe s jedním nebo dvěma lidmi, kteří pádlují, motorové pramice i velké lodě jako jsme my.

V šest hodin večer jsme v Iquitosu. Jak je tady Amazonka široká, se nedá odhadnout – přijeli jsme po jednom jejím rameni a Iquitos je na druhém. Stmívá se a my se chystáme vystoupit. Nejdříve se ovšem musí vyložit část nákladu, který nám zabarikádoval východ z lodi. Pak nám zase nějaký úředník z neznámého důvodu nechce povolit vystoupit. Nakonec se ale po asi jeden a půl hodině popojíždění a stání v přístavu dostáváme v pořádku na pevnou zem. Plavba trvající 3.5 dne skončila. Vítejte v Iquitosu, „hlavním městě“ peruánské Amazonie!

Praktické informace – shrnutí

Orientační kurs v červenci 2009: 1USD = 3 S (peruánskou měnou je nový sol)

Loď Pucallpa – Iquitos –  3.5 dne plavby (tak dlouho jsme jeli my, jinak loď může jet 3-5 dní), cena 100 S. Loď vyjela z přístavu Puerto Monte Blanco, což je asi kilometr od centra Pucallpy směrem na sever. V období dešťů ale lodě jezdí údajně odjinud, prakticky z centra. Kdy přesně loď jede, není do poslední chvíle jisté, počítejte s časovou rezervou. V praxi loď vyrazí, až když je plná – týká se pasažérů i nákladu. Jídlo na lodi je v ceně lístku, nedostanete však pití. Vezměte si s sebou velkou zásobu vody, případně trochu jídla.

Na lodi je i bufet, kde lze koupit pivo, sladkosti, občas nastupují prodavači banánů, pečených ryb, limonád a různých dalších pochutin.Určitě si s sebou vezměte hamaku a nezapomeňte si k ní koupit  alespoň metr dlouhé (raději však ještě delší) provazy, abyste měli hamaku čím přivázat. Já jsem si koupil hamaku v tržnici v Pucallpě za 25 S + 2 provazy za 2 S jsem zakoupil na lodi před vyplutím. Hodí se i karimatka a spacák – alespoň mě se spí lépe na karimatce, hamaku jsem používal jen k odpočinku. Dále si přineste vlastní lžíci a ešus nebo jinou nádobu, do které vždy dostanete jídlo – talíře ani příbory se na lodi nevedou.

Fotogalerie – Na veliké řece – Ucayali