Malajsie VI. – Kuala Lumpur

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Teprve po téměř měsíci, stráveném (s přestávkami) v Malajsii, jsem se dostal k tomu abych si pořádně prohlédnul její hlavní město Kuala Lumpur a jeho blízké okolí. A je tu věru na co se dívat. Hlavní město Malajsie však není jen pastvou pro oči. I zdejší strava na mě měla velmi blahodárný účinek.

2. teritorium – Kuala Lumpur

   Jak už bylo řečeno v minulých článcích, Malajsie je federací a skládá se ze 13 států a tří federálních teritorií, spravovaných federální vládou. Tato teritoria byla vytvořena postupně. V roce 1974 bylo nejdříve vyčleněno jako federální teritorium hlavní město Kuala Lumpur (malajsky „Blátivý soutok“, dále KL), v roce 1984 Labuan a v roce 2001 Putrajaya. Správa všech tří teritorií spadá v současnosti pod jedno ministerstvo (Ministry of the Federal Territories) a všechna teritoria používají jednu společnou vlajku, i když teoreticky existují i samostatné vlajky jednotlivých teritorií. Ty jsem však nikde vlát neviděl, zřejmě se používaly dříve.

   Že je federálním teritoriem hlavní město Malajsie Kuala Lumpur, je celkem logické. Je to tak ostatně zvykem i v mnoha dalších federacích (USA, Brazílie, Indie, Argentina, Austrálie…). KL i Putrajaya (de facto druhé hlavní město) byly původně součástí státu Selangor, od kterého ovšem byla tato města odtržena. Území federálního teritoria KL má rozlohu pouhých 382 km² a v roce 2010 zde žilo asi 1.6 milionu obyvatel.

Před rokem 1974 bylo KL hlavním městem celé Malajsie a zároveň hlavním městem státu Selangor. V praxi to přinášelo kompetenční spory mezi federální a státní vládou. Až čtyři roky po vytvoření federálního teritoria KL, roku 1978, se hlavním městem Selangoru stal Shah Alam. Podle ústavy je KL hlavním městem Malajsie. V současnosti zde však z nejvyšších státních orgánů sídlí pouze parlament a volená hlava státu, malajský král. Vláda a většina soudních orgánů sídlí ve městě Putrajaya (viz dále).

   Samotné město KL bylo založeno už roku 1849. Rozloha města je jen 243 km² (1.4 milionu obyvatel v roce 2010), takže federální území zabírá i jeho blízké okolí. Nicméně celá širší aglomerace KL, známá rovněž jako Klang Valley, čítá přes 7 milionů obyvatel a zasahuje hluboko do státu Selangor. Nejznáměší stavbou nejenom KL, nýbrž i celé Malajsie, jsou nepochybně mrakodrapová dvojčata Petronas Towers. Poblíž KL, na okruhu v Sepangu (poblíž mezinárodního letiště, ovšem již na území státu Selangor) se také jezdí Velká cena Malajsie vozů Formule 1.

   V Kuala Lumpur (údaje z letiště Subang) spadne ročně 2394 mm srážek. Nejvíc prší v listopadu (281 mm), nejméně v červnu (126 mm). Průměrná roční teplota v KL je 26.5°C. Nejchladněji je v prosinci (26.0°C), nejtepleji v květnu (27.2°C). Rozdíly během roku, co se týče srážek a zejména teplot, jsou tedy naprosto minimální a KL je městem s typickým rovníkovým podnebím (leží přibližně 3 stupně na sever od rovníku). Z Prahy do KL je to vzdušnou čárou 9546 kilometrů. Pro srovnání: z Prahy do Washington D.C. je to 6894 km, do Kapského Města 9353 km a do Wellingtonu 18210 km.

Petronas Towers

   Mrakodrap Petronas Towers (též Petronas Twin Towers) v Kuala Lumpur se začal stavět v roce 1992 a byl dokončen roku 1998. Tehdy to byla nejvyšší budova světa. Tento primát jí vydržel 6 let. V roce 2004 ji trumfnul mrakodrap Taipei 101 v taiwanské metropoli (508 metrů). Po dalších 6 letech, v roce 2010, byl dokončen mrakodrap Burj Khalifa v Dubaji (Spojené arabské emiráty), který měří 828 metrů. Dodnes všakPetronas Towers drží jeden světový rekord – jsou to nejvyšší dvojčata na světě.

Střecha obou budov se nachází ve výšce 378 metrů,  špice obou věží dokonce ční do výše 452 metrů. Hlavními architekty této budovy byli Argentinci César Pelli a Djay Cerico. Mrakodrap má 120 metrů hluboké základy a nad zemí čítá 88 pater. Mezi 41. a 42. patrem, ve výšce 170 metrů,  spojuje obě budovy most zvaný Sky Bridge. Zatímco Tower One obývá celou malajská ropná společnost Petronas, po níž je budova pojmenována, Tower Two je pronajímána řadě dalších společností (IBM, Boeing, Microsoft…). Mrakodrap můžete mj. obdivovat v americkém filmu Past z roku 1999 (v hlavní roli Sean Connery a Catherine Zeta-Jones).

12. září 2001, den po teroristických útocích na dvojčata World Trade Center v New Yorku, byli všichni lidé z Petronas Towers evakuováni. Důvodem byl anonym, který varoval, že budova v KL bude další na řadě. Žádná bomba se však při prohlídce nenašla.

3. teritorium – Putrajaya

   Putrajaya je nejmenším a nejmladším malajským federálním teritoriem. Stala se jím teprve roku 2001. Leží na jih od KL, rozloha teritoria je pouhých 49 km² a v roce 2010 tu žilo 68000 lidí. Ačkoliv oficiálním hlavním městem Malajsie je pouze KL, kdežto Putrajaya je označována pouze jako „administrativní centrum“, de facto je Putrajaya druhým hlavním městem Malajsie. Sídlí zde federální vláda, a to dokonce už od roku 1999, čili k jejímu přemístění z KL došlo ještě dříve, než bylo teritorium oficiálně vyhlášeno. Jméno města bylo vytvořeno uměle. Tunku Abdul Rahman Putra byl prvním ministerským předsedou Malajsie a „jaya“ znamená v sanskrtu „vítězství“.

  Strůjcem myšlenky přemístění vlády z KL do Putrajayi byl dlouholetý malajský premiér a hlavní tvůrce malajského hospodářského zázraku, Mahathir bin Mohammad (v úřadě byl v letech 1981 – 2003). Území budoucího teritoria bylo vykoupeno federální vládou od státu Selangor a město samotné bylo precizně naplánováno (podobně jako třeba Canberra nebo Brasilia).

Městu dominují velké veřejné prostory a široké ulice a 38% plochy pokrývá zeleň. Stavět se začalo roku 1995. Krize v JV Asii v letech 1997-1998 výstavbu zpomalila, přesto však se sem již roku 1999 duchovní otec nového hlavního města, premiér Mahathir bin Mohammad, přestěhoval i se svým kabinetem. V Putrajayi není skoro žádný průmysl. Město bylo projektováno pro 320000 obyvatel, do čehož má  zatím pořád ještě hodně daleko.

6. stát – Selangor

   Selangor je spíše menším malajským státem (rozloha 8104 km²), avšak je to stát daleko nejlidnatější (5.4 milionu obyvatel v roce 2010). A kdyby nebyl federální vládou „okraden“ o území města KL, které bylo dříve jeho hlavním městem, byla by jeho populační převaha v rámci Malajsie ještě daleko výraznější. Dnes je hlavním městem Selangoru Shah Alam(671000 obyvatel v roce 2010). Ve skutečnosti je téměř celý stát Selangor faktickým předměstím KL (aglomerace Klang Valley). Na území Selangoru leží mimo jiné velké mezinárodní letiště Sepang (75 kilometrů od centra KL – hned vedle je okruh, kde se jezdí Velká cena Malajsie F1), menší a bližší mezinárodní letiště v Subangu (používají ho zejména nízkonákladové letecké společnosti) či jeskyně Batu Caves.

   Selangor je dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je sultán, který sídlí ve městě Klang (1.1 milionu obyvatel v roce 2010). Největším městem Selangoru je Subang Jaya (1.6 milionu  obyvatel v roce 2010). Selangor je nejbohatším malajským státem, měřeno ukazatelem HDP na hlavu a je na tom dokonce lépe než hlavní město KL.

   V 15. století bylo území Selangoru ovládáno Malackým sultanátem. Po dobytí Malaky Portugalci v roce 1511 se Selangor stal ohniskem sváru mezi Portugalci, Johorským sultanátem, Acehem a Siamem. Nakonec zde byl roku 1740 nastolen dědičný sultanát, kterým je Selangor dodnes. V 19. století nastal velký ekonomický boom, který byl podnícen především produkcí kaučuku a těžbou cínu.

V této době se sem přistěhovalo velké množství Číňanů, kteří zde hledali práci, a rostoucí bohatství země a její strategická poloha přilákaly i věčně nenasytné Brity. V roce 1874 se Selangor dostal pod britskou kontrolu. Sultán zůstal na trůně, ale byl mu sem přidělen britský rezident.

Malajský deník číslo 6

Pondělí 6. června 2011   KL –den 1.: Tamilská svatba a mrakodrapy

První noc, strávenou  v hlavním městě, jsem spal jako na trní. Pořád mě něco svědilo a podezřívám zdejší hotel, že tajně rozmnožuje ve svých lůžkovinách roztoče. Přesto jsem se konečně po delší době docela vyspal a vyrazil jsem do města. První zajímavé místo se naskytlo hned pár metrů od hotelu. Je tu moc pěkný a docela velký hinduistický chrám. Později jsem se dozvěděl, že to chrám se jmenuje Sri Mahamariamman Temple a je nejstarším a nejbohatším hinduistickým svatostánkem v celé Malajsii – byl zprovozněn již roku 1873.

Původně ležel v jiné lokalitě, poblíž železniční stanice „Kuala Lumpur“, roku 1885 však byl přemístěn (jak se, sakra, přemisťují hinduistické chrámy?) na dnešní lokalitu v ulici Jalan Tun H S Lee, kde momentálně bydlím. Později byl ještě chrám několikrát přestavěn. V době mé návštěvy v chrámu zrovna probíhala hinduistická svatba. Ženich, nevěsta a veškeré početné příbuzenstvo byli Tamilové (to jsou ti velmi tmaví Indové z jihu). Bylo to super, zvláště poté, co se mě a dvou mladých Švýcarů ujal jeden pán a díky němu jsem si mohli svatebčany vyfotit. Ba i najíst jsme dostali. A i když se pán omlouval, že  to jídlo je bohužel „pouze“ vegetariánské, bylo moc dobré.

   Po zhlédnutí významného dějinného okamžiku v životě jedné indické rodiny jsem vyrazil do centra, abych se pokochal výhledem na dvě nejvyšší stavby ve městě. Nejdříve jsem došel ke KL Tower (malajsky Menara Kuala Lumpur). Tato televizní věž je vysoká úctyhodných 421 metrů (výška včetně antény). Věž byla dokončena v roku 1995.

Není nijak zvlášť hezká, ale vysoká je tedy pořádně, přičemž její výška je ještě umocněna tím, že stojí na kopečku. V současnosti se jedná o šestou nejvyšší telekomunikační věž světa. Vedle věže je pak jakýsi malinký skanzen, ve kterém je vystaveno třináct modelů tradičních domků, typických pro jednotlivé malajské státy. Spíše než domorodá architektura mě tu ovšem zaujal živý a velice krotký leguán, který šel snadno nejen vyfotit, ale i pohladit.

   Poté jsem se přesunul k nejslavnější stavbě KL, kterou je bezpochyby dvojmrakodrap Petronas Towers. Ten je vysoký 452 metrů (více o něm si přečtěte v odstavci výše). Tato stavba se mi naopak líbila moc. Obě věže jsou štíhlé a elegantní a Sky Bridge, který je spojuje, dodává mrakodrapům dojem jednotné stavby (čímž se dost liší od bývalých věží WTC v New Yorku, které stály zcela samostatně). Vůbec se mi zdá, že Malajci jsou mistři moderního umění. Pravda, Petronas Towers navrhli Argentinci, ale to na faktu, že se v Malajsii lze setkat s velkým množstvím krásných moderních staveb, nic nemění.

Zatímco v Česku nebyla v posledních 20 letech podle mého názoru postavena ani jedna opravdu krásná a pozoruhodná stavba a sousloví „moderní umění“ působí v české architektuře téměř hanlivým  a odsuzujícím dojmem, v Malajsii je pohledných moderních budov celá řada. Mnoho nových mešit je kupříkladu vzorem vkusu, krásy a elegance.

Jejich design je moderní, přitom ale zachovává velmi mnoho tradičních prvků. Sem bych poslal studovat naše architekty a hlavně politiky, kteří ve svém ignorantství zamítnou šmahem každý jen trochu zajímavější návrh (Co by tomu řekli lidi, že?). V Petronas Towers můžete, kromě  prohlížení samotných budov, i nakupovat a bavit se v přízemním komplexu, který je ovšem „přízemní“ pouze ve srovnání s nebetyčností obou věží.

   Dnes došlo i na společenské povinnosti. Večer jsem si dal sraz s Moraváky Lenkou a Petrem, kteří jsou právě také na cestě kolem světa. Jedou ovšem opačným směrem než já a v Asii začínají. Zatím cestují čtyři měsíce. Zašli jsme na večeři i na pivo. Konečně jsem si zase jednou s někým pořádně popovídal česky. Více o Lenčině a Petrově cestě kolem světa najdete zde: http://www.cestakolemsveta2011.cz

Úterý 7. června 2011   KL – den druhý: Batu Caves a noční fantazie Petronas Towers

Ráno jsem s Petrem a Lenkou vyrazil na výlet do Batu Caves. Toto místo leží pouhých 13 kilometrů od centra KL, prakticky na předměstí, a lze se sem pohodlně, levně a rychle dostat městským vlakem z centra. Administrativně už je to ovšem stát Selangor, můj šestý malajský stát v pořadí. Jak již název napovídá, jsou zde jeskyně, a to jeskyně docela veliké. Trochu mi připomněly Niah NP v Sarawaku, a to hlavně výškou podzemních prostor. Zde jsou ovšem v jeskynním komplexu vybudované hinduistické chrámy a Batu Caves jsou tak jedním z nejvýznamnějších hinduistických poutních míst mimo Indii. V praxi je to něco mezi poutním místem a turistickou atrakcí, poutníků a turistů je tu zhruba stejný počet.

Do jeskyní se vstupuje vchodem ve skále, ke kterému ovšem musíte nejdříve vyjít po dosti příkrém schodišti, čítajícím celkem 272 schodů. Pod schody pak stráží vstup do komplexu socha hinduistického boha Murugana. Ta je vysoká 43 metrů a byla slavnostně odhalena v roce 2006. Jako hlavní materiál na její stavbu byl použit železobeton. Socha je ovšem na povrchu zlatá, a to doslova, protože na její nátěr bylo použito 300 litrů speciální zlaté barvy, dovezené z Thajska. Hlavní jeskyně, Cathedral Cave (též Temple Cave) je vysoká 100 metrů.

Před jeskyněmi pobíhají kvanta makaků jávských (Macaca fascicularis, anglicky Crab-eating macaque), kteří jsou velmi srandovní a krotcí, neboť je turisté neustále vykrmují. Zatímco poutní jeskyně jsou osvětleny, v sousední Dark Cave je, v souladu s jejím názvem, tma jako v pytli. Žijí v ní mračna netopýrů a nějaký vzácný druh pavouka (prý nejvzácnější druh na světě, tvrdí cedule před vchodem). Dovnitř je však vysoké vstupné a navíc sem můžete jít jen s průvodcem, takže jsem toto místo oželel.

   Celkově se mi Batu Caves líbily moc. Je to působivé místo. Kromě samotných jeskyní jsou zajímavé i hinduistické chrámy, v nichž kněží žehnají poutníkům. Dokonce i mně, ačkoliv jako typický hinduista rozhodně nevypadám, udělal kněz na čele tečku. Po zhlédnutí chrámů jsem odjeli vlakem zpět na stanici „Kuala Lumpur“. Mimochodem, historická budova tohoto vlakového nádraží je také docela zajímavá, i když vyfotit ji přes rušnou silnici, která vede kolem ní, představuje téměř nadlidský úkol… Větší část odpoledne jsem pak strávil v hotelovém azylu.  Vůbec v poslední době zjišťuji, že denní režim půl dne poznávání, půl dne relax (a práce na kompu), mi vyhovuje nejvíc. Nenudím se, ale ani se zbytečně nehoním celý den po městě.

   Večer jsem nejdříve zašel s Petrem a Lenkou na večeři, tentokrát do thajsko-čínské restaurace. Jeden důležitý poznatek: v Malajsii (a ani v Singapuru, Bruneji a na Filipínách) jsem zatím nejedl ani jednou extrémně pálivé jídlo. Což je obrovský rozdíl ve srovnání s Thajskem, Indonésií nebo třeba Pákistánem, kde se některá jídla téměř nedají kvůli pálivosti pozřít (a to jsem velký milovník ostré kuchyně!)…

   Pak jsem si odskočil udělat pár nočních fotek KL Tower a hlavně mrakodrapu Petronas Towers. A aniž bych se chtěl holedbat svými fotografickými schopnostmi, musím říct, že fotky se tentokrát mimořádně povedly. Mrakodrap je totiž skvěle nasvícen, takže ani nemusíte fotit moc dlouhými časy. V noci navíc objekt vypadá prostě úchvatně. To se to pak fotí samo! Výsledek můžete zhlédnout ve fotogalerii.

Středa 8. června 2011    KL – den třetí: „vietnamská“ tržnice, park a mešita

Dnes jsem se z hostelu vyhrabal až ve dvanáct. Po vynikajícím obědě u Indů jsem nejdříve nakouknul do ulice Petaling Street, což je hlavní ulice čínské čtvrti a ve všech průvodcích píší, že ji musíte vidět. Já jsem však tou ulicí jen rychle proběhnul, nepřišla mi ničím zajímavá. V zásadě připomíná naše vietnamské tržnice – dlouhá ulice, obklopená stánky s velmi levným a ve většině případů i s evidentně velmi nekvalitním zbožím. Pak jsem vyrazil do Lake Gardens, což je veliký park za řekou (z pohledu centra a našeho  hotelu).

Park není nějaký super nádherný, ale docela ujde a je to příjemná alternativa, pokud už máte plné zuby zajímavého, ale poněkud hektického a přelidněného centra. Zahlédnul jsem tu i pár jelenů, které tu chovají v jakési minioboře a jednoho opičáka. Vedle Lake Gardens se pak nachází několik dalších atrakcí. Je tu například KL Bird Park, což je, dle tvrzení cedule před ním umístěné, největší ptačí park na světě. No nevím, v Singapuru tvrdili to samé o tom jejich. Od jeho návštěvy by mě ovšem spolehlivě odradilo i mnohem menší vstupné, než těch 45 ringgitů (asi 270 Kč), co ti lumpové vybírají za vstup.

Nakouknul jsem alespoň do mešity National Mosque, kterou jsem měl při cestě. To je veliká moderní stavba, nijak zvlášť hezká, ale ani ošklivá, dokončená roku 1965. Dominuje jí minaret, vysoký 73 metrů. Bohužel, podobně jako u řady dalších malajských mešit, je vstup dovnitř nemuslimům silně omezen. Jednak sem nemůžete kdykoliv, ale jen ve vyhrazených hodinách, a pak vás do hlavního modlitebního prostoru mešity nepustí vůbec, můžete tam jenom koukat jako vejři od prahu. Alespoň mi povolili udělat fotku.

Venku se zatím strhla bouřka spojená s krásnou tropickou průtrží mračen, která mě přinutila chvíli vyčkávat u vchodu, než se živel utiší. Tam jsem zjistil, že zmizely moje pantofle, které jsem si tam odložil. Paní u vstupu se tomu smála, tak jsem jí řekl, že fakt, že mi před mešitou ukradli boty, mi zase tak k smíchu nepřipadá a že se mi to ještě nikdy v žádné islámské zemi nestalo. Pak se asi za deset minut zničehonic moje boty zase objevily a z druhé paní u vstupu vylezlo, že si je vypůjčila.

Nepodezřívám ji, že by mi chtěla ty boty ukrást, ale celkově jsem přístupem k nemuslimům v mešitách v Malajsii dost znechucen. Zlaté Turecko, zlaté malajské čínské a hinduistické chrámy, kam můžete chodit jak se Vám zachce a nikdo Vás nebuzeruje (a v čínských chrámech se ani zouvat nemusíte).

Čtvrtek 9. června 2011   KL – den čtvrtý: Putrajaya

Dnes jsem se konečně ráno dokopal k tomu, abych vstal brzy, a vyrazil jsem do Putrajaye. Poprvé jsem se svezl „nadzemním metrem“ LRT, jehož zastávka je kousek od našeho hotelu. Soupravy jezdí po takovém jakoby mostě. Jel jsem jenom jednu zastávku na vlakovou stanici KL Sentral. Ono se řekne, vlak, ale z KL Sentral jezdí tři nebo čtyři různé druhy vlaků a člověk má problém se v té změti informačních tabulí a přepážek orientovat. Pak jsem nasednul do docela drahého, ale velice pohodlného vlaku KLIA Expres, který mě za pouhých 21 minut dopravil do Putrajaye.

Na stanici Putrajaya/Cyberjaya byly dokonce i informace, kde jsem se vybavil mapkou, a vyrazil jsem do centra, což může být od stanice tak dva kilometry. Putrajaya neoplývá nesčetnými obyvateli, je však dost roztahaná. Je tu umělé jezero, přes které vede několik mostů. „Administrativní centrum“ Malajsie není v žádném případě hotové a určitě nebude jen tak brzy dokončeno. Na mnoha místech jsou k vidění jeřáby a budování pořád čile probíhá. Staví se obytné budovy a zřejmě i nové administrativní komplexy (ministerstva?).

Můj celkový dojem z Putrajayi není moc příznivý. Celé mi to připadá  jako velmi nezdařená kopie australské Canbery. Putrajaya a Canberra mají na první pohled několik shodných prvků: v obou metropolích jsou umělé vodní plochy, široké ulice, moderní budovy a obě města jsou vystavena podle pečlivého architektonického plánu. Avšak v Canbeře, i když to také není oslnivě krásné město, jsem měl dojem, že funkčně je velmi zdařile řešená a že je to město, kde žití může být velmi příjemné; pravděpodobně příjemnější, než v přelidněném Sydney nebo Melbourne.

Ne tak v Putrajayi. Ta sice také není zdaleka tak přelidněná, jako třeba KL, ale hezké to tu není a o účelnosti nemůže být ani řeč. V Canbeře jsou krásné parky a chodníčky a cyklostezky a také obchody, bary a restaurace, v Putrajayi jsem ale na žádné obchody a další podniky prostě nenarazil. A také tu skoro nejsou chodníky a přechody pro chodce. Všude jen silnice a auta. Že by se páni úředníci chtěli občas třeba někde projít nebo si šli zaběhat, s tím se tu evidentně nepočítá. Celé je to takové odlidštěné a neosobní.

Pravda ovšem je, že jsem viděl jen malinkou část Putrajaye. Ale i tak…. A co jsem vlastně viděl? V podstatě jen dvě budovy. Na jednom kopečku stojí vládní palác Perdana Putra, což je velká, ale celkem nepříliš nápaditě řešená budova, ve které sídlí malajský premiér. Na palác můžete koukat jenom zdálky. Veřejnosti není přístupný, okolo je plot a areál střeží bdělá ochranka. Kousek vedle paláce stojí růžová mešita Putra Mosque. To je naopak stavba velice pěkná a protože se pravděpodobně jedná o jedinou hezkou budovu v celém tomto federálním teritoriu, je zobrazována ve všech publikacích o Malajsii a autobusy před ní vyplivují zástupy turistů.

Dovnitř turisté můžou, ovšem v celé obrovské mešitě, která je moc pěkná i uvnitř, smí turisté šlapat po koberci jenom na velmi malém kousku. Paní u vchodu se nelíbilo, když jsem jí říkal, že podle mě jsou malajští muslimové netolerantní, když tak silně omezují pohyb nemuslimů v mešitách. Říkala, že to je kvůli tomu, aby lidé nerušili modlící se muslimy. Což zní logicky. Jenže v obrovské mešitě nebyl v době mé návštěvy (návštěvní hodiny pro turisty jsou vždy mimo hlavní modlitební časy) ani jeden modlící se muslim, takže asi tak 95% obrovské plochy zelo prázdnotou (jen občas se tam symbolicky mihl nějaký uklízeč), zatímco na 5% plochy se neustále točily desítky pózujících růžových postaviček.

Neboť turisté dostanou před vstupem do růžové mešity růžový hábit. A rozměry mešity? Úctyhodné: výška dómu 50 metrů, výška minaretu 116 metrů, kapacita 15000 věřících. Mešita byla dokončena roku 1999 a stála 80 milionů dolarů. Do Putrajaye jsem musel zajet, abych zkompletoval všechna malajská teritoria, ale pokud máte málo času, klidně návštěvu tohoto „hlavního města“ vynechte. Mešita je fakt pěkná, ale jen kvůli ní asi nemá cenu se sem vláčet.

   Jelikož prohlídka Putrajaye mi nezabrala tolik času, kolik jsem myslel, stihnul jsem ještě v KL zajít na oběd k Indům. Tady musím udělat menší reklamu. Hodně restaurací v KL je výborných, ale jak už jsem napsal dříve, nejvíc mi chutná u Indů. A tahle malá restaurace je fakt super. Leží přesně na křižovatce ulic Jalan Tun a Jalan Sultan („jalan“ je malajsky ulice), v čínské čtvrti, v malém podloubíčku. Mají tam otevřeno jen od 12 do 15, na večeři musíte jinam. Je to trochu jako fast food. Vystojíte si frontu, ukážete co chcete a oni vám to naloží a hned to zaplatíte. Mají tu asi 15 jídel a příloh a na své si přijdou milovníci masa (kuřecí, skopové), ryb, mořských potvor i vegetariáni.

Doma například nad vegetariánskou stravou občas ohrnuju nos, ale Indové uvaří i zeleninu tak, že to chutná lépe než nějaká drahá specialita leckde jinde. Ceny jídel jsou kolem 8 ringgitů za docela velkou porci. I chlapík u výdeje jídel je milý a došel se mě dokonce ještě extra zeptat, jak mi chutnalo. No moc! Však je v restauraci taky pořád spousta lidí. Podle toho si ostatně většinou restaurace vybírám – když vidím, že v restauraci není ani noha, jdu raději jinam, kde je hodně lidí. Je to naprosto spolehlivé vodítko při určování kvality pokrmů a snad ještě nikdy mě nezklamalo.

Druhým kritériem je u mě vizuální vjem – jelikož kolikrát nemám páru o tom, co to je za jídlo a občas se s prodavačem nedomluvím, vybírám hodně očima. Proto chodím vždy do restaurací, kde můžu jídlo vidět „naživo“, nebo alespoň v menu s obrázky. Jinak v Malajsii jsem si navyknul chodit do McDonalda, a to většinou na oběd, jelikož zde mají slevu od 12:00 do 15:00. Někdy se totiž výběr asijských jídel zužuje v praxi na „nějakou rýži“ versus „nějaké nudle“. Obojí mi chutná, ale nedá se to jíst pořád.

Nicméně v Kuala Lumpur je mnohem větší výběr asijských restaurací než jinde, takže zde Mekáč vynechávám. Kromě zmrzliny ovšem, na té jsem v poslední době téměř závislý, což mě nikdy dříve nepostihlo. Kupuji zmrzlinu právě v Mekáči, nebo balenou typu v Cornetto v malých obchůdkách. Antiglobalisté a cestovatelští nízkorozpočtoví fundamentalisté, kamenujte mě, ale mě to prostě chutná.

   V Malajsii je příjemně a i lidé jsou většinou velice milí. A i v KL se mi občas stane, že mě někdo na ulici zastaví a přátelsky mě pozdraví a zeptá se odkud jsem. „Co zas mi chce prodat?“ říkám si občas, a kupodivu tomu tak často není a ten člověk mě opravdu chtěl jenom pozdravit. Velmi milé, to potěší. Nicméně ve správném cestopise by se neměly, dle mého názoru, vynechávat ani věci negativní. Když někdy pročítám cestopisné články, kde se to jen hemží samými superlativy a chválou, jímá mě podezření, že autor některé zážitky raději vynechal.

A co mi tedy vadí v Malajsii? Kromě omezeného přístupu do mešit (viz výše) i občas bezohlednost a nevychovanost místních. Tak například, když metro zastaví, všichni se začnou hned hrnout dovnitř, ačkoliv lidé ještě zdaleka nevystoupili. Řidiči na silnicích jsou také hodně bezohlední k chodcům. Vidí, že sotva stačíte přejít ulici, přesto ani náhodou nezpomalí. Přednost chodců na přechodech, pokud tam není semafor, neexistuje. Velmi často musíte chodit na červenou, protože ta svítí na semaforu snad pořád. Dokonce se mi stalo, že i policista na mě kýval, ať rychle přejdu a nezdržuju, přestože byla červená.

Řidiči u přechodů nikdy nedodržují tlustou bílou čáru, kterou prostě přejedou, zatarasí tím přechod a vy musíte kličkovat mezi auty, i když máte zelenou… V Malajsii je také spousta otravných taxíkářů. Tyhle nepříjemné maníky, připomínající často spíše lupiče či agresivní žebráky než řidiče, najdete ovšem skoro v každé zemi. Neplatí na ně nic jiného než totální ignorace… Dneska jsem odpoledne, za plného světla kousek od ulice v jakési škarpě zahlédnul borce,  který si píchal nějaké svinstvo do žíly. Že kolem chodí lidi a je na něj dobře vidět, ho ani v nejmenším nevzrušovalo.

Což mě v zemi, kde se za pašování drog uděluje trest smrti, dost překvapilo… Už vím, proč v tolika hotelech chovají kočky. Na parádu jako domácí mazlíčky?  Houby, jsou tu krysy! V našem hotelu, který nepatří zrovna k nejčistším, se občas prohání krysa. Jednou běžela po schodech do druhého patra a zdejší kocour ji statečně pronásledoval, ale úspěšný evidentně nebyl.

Asi ho moc vykrmují. Pod dveřmi našeho pokoje je sice škvíra, ale tou by se tak velký hlodavec snad neměl protáhnout. Hotelový personál fakt, že se tu volně producíruje tento odporný hlodavec, evidentně nevzrušuje, a já si už začínám také zvykat… Ale jinak je Malajsie fakt krásná země, tohle jsou jen takové nevýznamné pihy na kráse. Mimochodem, dnešního dne jsem na Cestě přesně 700 dní!

Pátek 10. června 2011       KL – den pátý

Žiju blaze, žádné stresy! Do města jsem dnes opět vyrazil až po dobrém obědě u Indů na rohu. Nejdříve jsem sjel metrem LRT do čtvrti Kampung Baru. Kupodivu jsme jeli skoro celou trasu pod zemí (na opačnou stranu, kam jsem jel včera, to jezdí po mostě nad zemí). Kampung Baru znamená v malajštině „Nová Ves“, a vesnický charakter tato čtvrť vskutku částečně má. Je tu mnoho menších domků. Někde to vypadá jako vesnice, někde spíše jako maloměsto, každopádně však nízké domy Kampung Baru ostře kontrastují s okolní mrakodrapovou zástavbou.

Je tu i mešita. Zrovna končila  nejdůležitější páteční bohoslužba a z mešity proudily stovky lidí. Většinou to byli muži, samozřejmě s tradičními muslimskými čapkami. Tuhle mešitu moc turistů nenavštíví. Kupodivu mě bez problémů pustili dovnitř, jen jsem si musel uvázat kolem pasu sarong (nosím ho pro jistotu pořád s sebou v batůžku). Pokud máte krátké kraťasy nad kolena, projde vám to možná v Istanbulu, ale v Malajsii nikde. Kousek od mešity pak stojí sikhský chrám. Není nějak zvlášť zajímavý, jen vnitřek jedné modlitební místnosti je docela působivý.

   Metrem LRT jsem se pak přesunul do centra. Zde stojí několik zajímavých staveb. Jsou zde dvě mešity, Indian Mosque a Jamek Mosque. Druhá jmenovaná mešita je rozhodně mnohem hezčí a má přitom  určitě indičtější ráz než ta Indická. Dokonce i do areálu mě pustili – dorazil jsem zrovna mezi 15:00 a 16:00, což je jediná páteční hodina, kdy sem mohou turisté. Dostal jsem na to opět speciální hábit. Dovnitř mešity ovšem turisté nesmí, jako obvykle. Tady to ale tolik nevadí, mešita je otevřená a je do ní pěkně vidět.

Nad podloubím se střechou se pak tyčí indické kupole. Trochu mi to připomnělo mešity v Dillí a v pákistánském Láhauru, jenže ty jsou tak stokrát větší než ta v KL. Vedle Jamek Masjid stojí palác Sultan Abdul Samad Building. V této budově sídlil původně sultán Selangoru, dnes je zde umístěno nějaké ministerstvo. Budova byla postavena roku 1897 a autorem byl britský architekt A.C.Norman. Podařilo se mu, dle mého skromného názoru, geniálně spojit prvky tradiční islámské architektury s britským koloniálním stylem.

Okna a sloupky vypadají indicky, stejně jako točitá schodiště, ale hlavní hodinová věž, vysoká 44 metrů, je typicky britská. Směs obou stylů je ale nenásilná, moc se mi to líbilo. Vedle paláce se rozkládá Dataran Merdeka (Náměstí nezávislosti), jakýsi kříženec náměstí a hřiště, neboť ho tvoří především veliká travnatá plocha, na které se občas konají různé slavnosti, přehlídky apod. Na tomto náměstí byla 31. srpna 1957 vyhlášena nezávislost Malajsie. Stojí tu mimo jiné i 95 metrů vysoký stožár s permanentně vlající velikánskou malajskou vlajkou.

   Příjemný den jsem zakončil rovněž příjemně, v thajské restauraci. Ať se v Kuala Lumpur vrhnete na jakoukoliv kuchyni, neuděláte chybu. Je to tu prostě kulinářský ráj!

Sobota 11. června 2011    KL – den šestý a poslední

Práce, práce, práce! Dnešní den byl výhradně pracovní. Celý jsem ho strávil u počítače. Někdy si říkám, že ta práce na mých stránkách je nesmyslná. Čte to vůbec někdo? No ale když už jsem tenhle nekonečný seriál začal psát, je třeba ho dokončit… V hotelu došlo k památné události – dvěma uklízečkám se podařilo to, na co nestačil líný kocour – do igelitového pytle odchytli krysu.

Jelikož hlodavec odmítl pokojně vskočit z pytle do připraveného umělohmotného koše, aby byl vynesen ven na smetiště dějin, dámy zběsile tloukly do toho pytle dřevěnou násadou od koštěte. Chvíli byl povyk a pytel se zmítal, pak ale pohyby ustaly. Sbohem myško, máš už to za sebou.

   Zítra někdy po půlnoci se vydám na letiště, abych se přepravil do poslední země, kterou jsem si na této Cestě naplánoval. Kam to bude? Na sever, Vávro, na sever!

   V Kuala Lumpur  se mi moc líbilo. Ve městě je toho hodně k vidění, jsou tu pěkné památky i moderní architektura, všechno tu funguje na západoevropské úrovni, ovšem za asijské ceny. V neposlední řadě se tu dá skvěle najíst. Říká se, že láska prochází žaludkem. Miluju tohle město!

Kuala Lumpur a okolí – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v červnu  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč

   Ubytování: Kuala Lumpur – Penginapan Pengembara Backpackers: 12 R na noc v dormitory pro 4 osoby. Wifi zdarma. Levné, avšak velmi skromné ubytování. Určitě lze v Chinatownu nalézt i mnohem hezčí ubytování za rozumnou cenu. Zkuste jiný lokál. V době mého pobytu byl můj hostel skoro prázdný, zatímco dva sousední, uvedené v Lonely Planet, byly úplně plné…

   Jídlo a pití: Pivo je v Malajsii nechutně drahé. Velká láhev 630 ml (Tiger, Carlsberg, Anchor, Heineken) stojí kolem 15 R. Víc než pivo piju ledový čaj (normální slazený čaj s hromadou ledu), který v restauracích stojí cca 1.5 – 2 R. Ceny jídla v KL: smažené nudle (čínská restaurace) 5-6 R, jehněčí kari s rýží 8 R (indická restaurace, vynikající), buchta 2.40 (v malém obchůdku), výborná nudlová polévka v čínsko-thajské restauraci 8 R. Ceny jídel v centru KL jsou trochu vyšší než jinde v Malajsii, ale porce jsou větší. Často je to samoobsluha nebo vám obsluha naloží, co si řeknete, a já si řeknu hodně J.

   Doprava v KL: LRT (převážně nadzemní, někde i podzemní metro): v KL jezdí jedna dlouhá linka. Jízdné se liší podle vzdálenosti. Za 1 zastávku jsem platil 1 R, , 2 zastávky 1:30 R, 3 zastávky 1.60 R. Spojuje některé významné turistické body, jako například vlakové nádraží KL Sentral, Čínskou čtvrť (zastávka Pasar Seni) a Petronas Towers (stanice KLCC).  KLIA expres: Rychlodráha, spojující nádraží KL Sentral a mezinárodní letiště KLIA. Poněkud drahá, ale velmi rychlá a pohodlná doprava. Vlak do Putrajaye stojí 9:50 R, cesta z KL Sentral trvá 21 minut. Vlaky  jezdí v intervalu přesně půl hodiny. Souprava jela v průměru o něco rychleji než auta na dálnici podél trati, a to nebyla zácpa.

   Vstupy: KL Tower – 45 R (nebyl jsem). Mrakodrap Petronas Towers – 10  R vstupné na most (Sky Briddge), 40 R vstupné na vyhlídkovou plošinu nahoře. Pondělí je zavírací den. Počet lístků je ale omezen a je na ně potřeba brzy ráno vystát dlouhatánskou frontu, takže jsem i tento výhled skrečoval. KL Bird Park – 45 R. Žádný z těchto vstupů jsem neplatil. Zatímco obvykle je v Malajsii levno, u nejprofláklejších turistických atrakcí začínají ceny vstupů připomínat ty australské. Vstupné do mešit se nikde neplatí, pohyb turistů v nich je však silně omezen.

   Batu Caves: Dostanete se sem vlakem ze zastávky „Kuala Lumpur“, případně z „KL Sentral“. Zastávka „Batu Caves“ je konečná červené trasy (6 zastávek, cca 30 minut jízdy). Jízdné bylo kupodivu rozdílné – tam jsem platil 1 R, zpět 2 R. Do samotných jeskyní se vstup neplatí, jelikož jsou to poutní místa (chrámy). Pouze do Dark Cave, která je zachována v přírodním stavu, se platí vstupné nechutných 35 R, navíc se tu můžete pohybovat jen ve skupině s průvodcem (děkuji, nechci).