Malajsie V. – Melaka a Negeri Sembilan

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Z ostrova Borneo jsem se letecky přemístil do Západní Malajsie. V Kuala Lumpur jsem rovnou vsednul na autobus a vydal jsem se na jih od hlavního města Malajsie. Mým cílem byly státy Melaka a Negeri Sembilan. Zatímco Melaka, město s bohatou a slavnou minulostí, je obletována domácími i zahraničními turisty, v hlavním městě státu Negeri Sembilan na turisty nenarazíte.

4. stát – Melaka

   Melaka (v českém přepisu obvykle Malakka, v anglickém Malacca) je malým, ale z historického hlediska velice důležitým malajským státem. Rozlohou 1664 km² se jedná o třetí nejmenší malajský stát (po Perlisu a Penangu), žije zde ovšem asi 800000 obyvatel. Hlavním městem státu je Melaka, ve které žilo roku 2009 téměř 500000 obyvatel. Město Melaka (malajsky Bandar Melaka, anglicky Malacca City) leží navíc na řece Sungai Melaka. Od názvu města je odvozen i název mimořádně důležitého průlivu mezi Sumatrou a Malajským poloostrovem, který se v češtině nazývá Malacký průliv (anglicky Malacca Straits).

   Melaka byla hlavním městem Malackého sultanátu, který byl založen kolem roku 1400. Místo bylo vybráno pro založení přístavu jednak kvůli vhodnému podnebí, a pak zejména díky jeho strategické poloze – leží v nejužším místě Malackého průlivu. Tudy vedly v minulosti (a vedou i dnes) velmi důležité námořní trasy z Indie (potažmo z Persie, Arábie a Evropy) do Číny. Město díky tomu bohatlo, zároveň však lákalo i mnohé dobyvatele. 24. srpna 1511 byla Melaka dobyta portugalskou flotilou.

Ta čítala 17-18 lodí a pouhých 1200 mužů. S takto malými silami se podařilo Portugalcům uchvátit strategicky mimořádně důležitý přístav. Portugalci už v té době kolonizovali Brazílii, Indii a Cejlon a měli mnoho obchodních přístavů podél pobřeží Afriky. O něco později pokračovali dále na východ, kde založili roku 1557 kolonii Macao, která byla portugalská až do roku 1999. Obsadili rovněž Moluky a Východní Timor. Portugalcům se ovšem jejich impérium nepodařilo udržet ani v Melace, ani v mnoha dalších zemích.

Roku 1641 je v Melace vystřídali Holanďané (vyhnali Portugalce s pomocí sousedního Johorského sultanátu) a v roce 1824 Britové, za druhé světové války pak dočasně (1942-1945) Japonci. Ve městě zbylo z koloniální éry mnoho krásných památek a není tedy divu, že roku 2008 byla Melaka zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Ne však samostatně, nýbrž společně s dalším malajským městem Georgetownem (hlavní město státu Penang) pod názvem „Historic Cities of the Straits of Malacca“.

5. stát – Negeri Sembilan

   Stát Negeri Sembilan leží na jih od Selangoru. Zaujímá rozlohu 6686 km² a žije v něm zhruba milion obyvatel. Hlavním městem státu je Seremban, mající v současnosti něco přes 400000 obyvatel.  Název státu, doslova znamenající „devět zemí“, byl odvozen podle počtu historických distriktů, kterých bylo devět.

V současnosti je ovšem v Negeri Sembilanu distriktů pouze sedm. Negeri Sembilan je volenou konstituční monarchií, v jejímž čele nestojí sultán, nýbrž panovník s těžko přeložitelným titulem Yang di-Pertuan Besar. Sídelním městem monarchy („royal capital“) je Menteri Besar.

Bohaté a chudé státy

   Už jsem se zmínil v některém minulém článku, že Malajsie není rozhodně chudá země třetího světa, nýbrž normální vyspělá země. To samé platí například o Argentině. Zase jsem si ale někde přečetl nějaký cestopis, ve kterém autor tvrdil, že všechno sice v Malajsii funguje normálně a na úrovni, i když přece jenom je Malajsie „rozvojová země“.

To samozřejmě není pravda a uvedený výrok je pouze dokladem skutečnosti, že mnohá klišé z minulosti stále přetrvávají. Považuji proto za nutné napsat k tomu pár slov.

   Někdy za minulého režimu naši „chytří zeměpisci“ rozdělili zeměkouli, co se stupně hospodářského rozvoje týče, na tři části: socialistické země (rozuměj země, kde vládla komunistická sebranka, která se snažila dosti neúspěšně řídit ekonomiku plánovitým způsobem), vyspělé kapitalistické země a rozvojové země. U rozvojových zemí se ještě vydělovaly země se „socialistickou orientací“, což bylo ovšem spíše politické než ekonomické kritérium (sem se řadily státy, které byly se sovětským blokem obzvláště zadobře – Etiopie, Mosambik, Irák, Sýrie, Libye a další podobné „pokrokové“ státy).

Tvrdilo se, že kapitalistické a socialistické státy jsou vyspělé. Toto tvrzení určitě platilo o NDR, Československu a v jistém smyslu i o Sovětském svazu, ale v žádném případě ne třeba o Kambodži či KLDR. Nebylo přece možné říci, že socialistické země jsou chudé, natož že tam lidé umírají hlady (což v KLDR platí dodnes).

Pamatuji si, že v 80. letech se mezi „rozvojové země třetího světa“ řadily i Jižní Korea, Singapur či bohaté ropné země Perského zálivu. Už tehdy to bylo přitažené za vlasy a tak si ekonomičtí geografové vymysleli termíny jako „nově industrializované země“, „asijští tygři“ apod., čímž se jaksi rozuměly „rozvojové“ země (třeba Singapur nebo Jižní Korea), které se rychle rozvíjejí.

Ale i na Západě mnoho lidí nebylo ochotno uznat realitu a svět byl dlouho dosti násilně dělen na „bohatý Sever“ a „chudý Jih“, což neplatilo v podstatě nikdy. Zmiňuji se o tom hlavně proto, že tato klišé se omílají v novinách a ve školách pořád dokola, ačkoliv se dnes často evidentně nekryjí s realitou.

   Ekonomická vyspělost země se dá měřit těžko a každé průměrné číslo je nutně zkreslující. Přesto se ale domnívám, že výkonnost ekonomiky, přepočtená na jednoho obyvatele vzhledem k paritě kupní síly v té které zemi, je asi nejlepším ukazatelem „bohatosti“ země. V následující tabulce jsem vybral z jednoho dobře informovaného zdroje několik zemí:

Hrubý národní příjem ve vybraných zemích.

Zdroj: World Data Sheet 2010 (www.prb.org)

Data jsou z toku 2008 a udávají „GNI PPP per Capita“ (Gross National Income in Purchasing Power Parity), čili „hrubý národní příjem v paritě kupní síly na jednoho obyvatele“, což je údaj poněkud odlišný od obvykle uváděného HDP na hlavu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o výkonnost ekonomiky, přepočítaná na jednoho obyvatele, s přihlédnutím k cenové hladině v tom kterém státě (chudší země mají obvykle nižší cenovou hladinu). Toto kritérium se mi zdá nejlepší, i když každé zobecňující srovnání kulhá. Údaje jsou v amerických dolarech. Pro úplnost ještě dodávám, že ačkoliv se jedná o statistiku OSN, nejsou k dispozici údaje ze všech zemí.

Lucembursko               64320 (nejbohatší země Evropy)

Norsko                        58500

Kuvajt                         52610

Brunej                         50200 (nejbohatší země JV Asie)

Singapur                      47940

USA                            46970

Hong Kong                  43960

Německo                    35940

Japonsko                     35220

Jižní Korea                  28120

Česká republika        22790

Maďarsko                   17790

Rusko                          15630

Libye                           15630

Argentina                     14020 (nejbohatší země na jihoamerické pevnině)

Malajsie                     13740

Rumunsko                   13530

Botswana                    13100

Svět – průměr            10030

Čína                              6020

Egypt                             5460

Myanmar                       1290 (nejchudší země JV Asie)

Libérie                             300

DR Kongo                       290 (nejchudší země světa)

   V tabulce jsou vybrány spíše ty bohatší země. Domnívám se, že průměrné číslo za celý svět, což je skoro přesně 10000 dolarů, se dá použít jako přibližné dělítko na chudé a bohaté státy. Vidíme například, že Malajsie je na tom ekonomicky asi jako Rumunsko (druhá nejchudší země EU po Bulharsku) a jen o málo hůře než Maďarsko.

Mezi nejbohatší země světa se řadí například Singapur, Brunej či Kuvajt, které jsou na tom dnes už podstatně lépe než kdysi jasně nejbohatší země Asie, Japonsko. Dobře je na tom také Rusko, i když tam je otázka, kam ty peníze z celkově nesporně bohaté ruské ekonomiky nakonec doputují… Dále je vidět, že ačkoliv Čína zažívá bezesporu ohromný ekonomický rozvoj, přesto se jedná v průměru stále o poměrně chudou zemi. Neplatí to ovšem například pro Hongkong (zvláštní čínské území), který naopak již dlouho patří mezi nejbohatší země světa.

Rozvoj ovšem zaznamenaly i jiné státy, kdysi patřící k těm úplně nejchudším. Sem patří třeba Botswana. Jistě, Botswana má kliku, řekne si hodně lidí, protože má velká naleziště diamantů. Jenže ještě větší zásoby diamantů má DR Kongo, která je naopak nejchudší zemí světa. Nestačí mít jenom suroviny, chce to mít i alespoň trochu rozumnou vládu… Jinak ve světě se dnes místo termínu „rozvojové země“ používá spíše termín „rozvíjející se ekonomiky“, kam ovšem většinou nepatří chudé země, nýbrž naopak země dynamicky se rozvíjející (třeba Rusko, Čína, Česká republika, Turecko či právě Malajsie). To by ale bylo téma na další dlouhý článek…     

Malajský deník – 5. část

   Všechno je relativní! Před touto Cestou jsem jezdil do světa na jeden, maximálně na dva měsíce. A tenkrát se mi to zdálo jako hrozně dlouhá doba, málem jako celá éra. A teď mi zbývají do konce Cesty dva měsíce a mně to připadá jako nepatrná, kratičká epizoda. Chci si ovšem tuto poslední epizodu užít a vidět toho co nejvíc. Nicméně už se tolik nehoním jako dřív. Stále častěji si říkám: jsem na dovolené a ne na útěku. Zkrátka, nepospíchám.

Čtvrtek 2. června 2011   Přesun Kuching – Kuala Lumpur – Melaka

Ráno v 11:30 jsem se přesunul „shuttlem“ od hotelu Tune v centru na letiště v Kuchingu. Standardně je tento shuttle patrně dodávka, ale jelikož jsem jel sám, jednalo se o normální osobní auto s řidičem. Regulérní autobusová doprava na letiště nejede. Shuttle má bohužel tu nevýhodu, že minimální počet platících pasažérů je dva a já byl jenom jeden, takže jsem si musel koupit dva lístky (20 R). Pořád to ale vyjde levněji než taxi (26 R).

   Odbavení na letišti opět bez problémů. Jelikož ovšem letím ze Sarawaku do Západní Malajsie, procházím imigrační kontrolou (Sarawak i Sabah mají v rámci Malajsie právo na vlastní imigrační kontrolu). Letěl jsem již tradičně se společností Air Asia.  Let trval hodinu a 20 minut. Z letiště jsem se dopravil autobusem Sky Bus do centra Kuala Lumpur, na stanici KL Sentral, jeli jsme přesně hodinu.

Rozhodl jsem se, že pojedu nejdříve do Melaky a prohlídku KL nechám na později. Takže na KL Sentral jsem nasednul na vlak KLIA transit a svezl jsem se jednu stanici na zastávku Bandar Tasik Selatan, odkud jsem se pak autobusem dopravil do Melaky. Z autobusového terminálu, který je asi 3 kilometry od centra, jsem se do centra dostal lokálním autobusem. Dal jsem se cestou dohromady  s jednou Italkou a s Korejcem a spolu jsme našli jeden levný hostel, kde jsem se ubytoval. Uff! Dnešní den byl vyplněn docela únavným cestováním, zítra bude doufám lépe.

Pátek 3.června – sobota 4. června 2011   Dva dny v Melace

V Melace jsem strávil dva dny, během kterých jsem se coural po starém městě. Centrum Melaky není zase tak veliké, takže pokud máte málo času, můžete ho celkem pohodlně projít i za den.

   Historické centrum města lze rozdělit na tři části: vlastní užší historické jádro, řeku Sungai Melaka a Čínskou čtvrť (Chinatown). Melaka je město zajímavé. Tvoří sevřený kompaktní celek a prakticky vše, co stojí za sebemenší pozornost, já krásně zrestaurováno. Malajci si tu dali fakt záležet. Má to ovšem i odvrácenou stranu mince. Je tu hrozně moc turistů. Melaka je zatím jednoznačně nejturističtějším místem v Malajsii, které jsem navštívil. Z turistů drtivě převažují Asiaté.

Tipnul bych, že velká většina z nich budou Malajci, i když určitě sem jezdí i cizinci odjinud z Asie. Bílí turisté tu samozřejmě také jsou, ale mezi Asiaty se ztratí jako kapka v moři. Všude jsou spousty stánků se suvenýry a kvanta pouličních prodavačů, hudebníků a provozovatelů různých atrakcí. Každý chce holt vydělat na turistech nějaký ten ringgit. Ceny jsou tu tedy logicky vyšší než jinde v Malajsii. U některých atrakcí by člověk řekl, že už to s cenou fakt přeťápli. Tak například tu jezdí hrozně kýčovité cyklorikši, které jsou opentlené umělými květinami a účtují si 40 ringgitů (240 Kč) na hodinu, což je na malajské poměry šílená částka.

Ale, světe div se, mnoho lidí do těch rikš fakt nasedne a nechá se vozit po městě. Občas je problém najít nějaký klidnější kout, kde není narváno lidmi, či vyfotit nějakou památku bez toho, aby před ní postávaly tucty pózujících návštěvníků. Neboť Asiaté musí pózovat na každé fotce, a to nejlépe ve skupince, přičemž je pro ně zcela nezbytné zaujmout nějaký „vtipný“ postoj. Že by vyfotili něco „jen tak“, to je ani nenapadne.

   A teď k jednotlivým částem města. Nejturističtější je vlastní historické jádro. Tvoří ho několik historicky důležitých budov, seskupených kolem kopečku Bukit St Paul („bukit“ je malajsky „kopec“). Na něm stojí zřícenina kostela svatého Pavla. Nejenom tento kostel, ale vůbec celá Melaka, je do značné míry spojena s postavou svatého Františka Xaverského. František Xaverský žil v letech 1506 – 1552 a je často označován jako „apoštol Dálného východu“.

Byl to katolický kazatel a misionář z Navarry (historické území na hranici Francie a Španělska) a člen jezuitského řádu, který sám založil spolu s Ignácem z Loyoly a dalšími pěti muži roku 1534. Jeho misijní cesty směřovaly především do Přední a Zadní Indie, do Japonska a Číny. Na cestě do nejlidnatější země světa také zemřel a byl později prohlášen za svatého. Jeho jméno nesou po celém světě především misijní kostely a kostely založené jezuity. František Xaverský kostel svatého Pavla v letech 1545 – 1552 několikrát navštívil.

Poté, co zemřel na čínském ostrově San Čoan, bylo jeho tělo exhumováno a ostatky byly po devět měsíců dočasně „skladovány“ právě v kostele svatého Pavla v Melace, než byly definitivně převezeny do portugalské Goy (Indie), kde konečně budoucí světec spočinul navždy. V roce 1952, u příležitosti čtyřstého výročí Františkovy smrti, mu byla před tímto kostelem postavena socha. Kostelík je dnes ruinou, ale ruinou docela malebnou. Většina dalších objektů v historické části je spíše holandského než portugalského původu.

Holanďané se tu roztahovali déle než Portugalci, takže stačili nejen mnoho původně portugalských staveb přestavět, nýbrž postavili i něco vlastního. Tak například tu je Stadthuys (pěkná budova bývalé radnice), postavená mezi lety 1640-1660 a jedna z nejstarších holandských staveb v Asii, nebo Kristův kostel (Christ Church) z roku 1753. A spousta dalších, menších historických staveb či jejich zbytků. V této části města se dále nachází nejméně deset menších muzeí, jedno vedle druhého.

Do všech se platí vstup, často ovšem pouze symbolický (někde jen 1 R). Nepocítil jsem nicméně sžíravou potřebu zhlédnout nějakou expozici a nepoctil jsem žádné z těchto muzeí svou návštěvou.

   Objektivně vzato, je historické jádro moc pěkné, ale davy turistů dokáží člověka znechutit. Mnohem více se mi proto líbilo kolem řeky Sungai Melaka. Není to řeka nijak obrovská, velikostí něco mezi Rokytkou a Sázavou. Vltava je proti ní hotový veletok. Ale okolí řeky je malebné. Přes Sungai Melaka se klenou spousty krátkých mostů (jeden z nich se evidentně inspiroval slavným Rialtem v Benátkách), pod nimiž jezdí jedna turistická loď za druhou.

To má dvě výhody: za prvé fotky řeky s lodičkami vypadají lépe než bez nich a za druhé, jelikož turisté jsou líní chodit, jedou všichni na těch lodích. Vy se zatím můžete procházet po nábřeží, kde jsou úzké, ale velice pěkné chodníčky, na kterých na moc turistů nenarazíte. V okolí řeky jsou poblíž historického jádra malé baráčky, všechny krásně vyzdobené. Směrem dále od centra pak domy nabývají poněkud modernější ráz, avšak i ony jsou hezké. Mnoho z nich je pomalováno jakýmisi graffiti. Procházku podél řeky opravdu doporučuji.

   No, a pak je tu třetí část starého města, a tou je Čínská čtvrť (Chinatown). Její prohlídku jsem si nechal na druhý den. Je to čtvrť malinká, projdete ji raz dva. V čínské čtvrti je samozřejmě spousta čínských chrámů. Nejvýznamnější z nich je patrně Cheng Hoon Teng Temple. Tento nejstarší čínský chrám v celé Malajsii byl postaven už v roce 1673.

Chrám je veliký a krásný a hojně navštěvovaný a modlí se v něm konfuciáni, taoisté i buddhisté. Nejzajímavější stavbou v čínské čtvrti však, dle mého názoru, není čínský chrám, nýbrž mešita Kampong Kling Mosque. Na ceduli před ní (neboť všechny památky v Melace jsou opatřeny informačními cedulemi  v malajštině, angličtině a čínštině) si můžete přečíst, že byla postavena v roce 1748 v sumaterském stylu s četnými hinduistickými prvky. Původně byla dřevěná, ale roku 1872 byla přestavěna, takže nyní je cihlová. Tato stavba „klasickou“ mešitu rozhodně nepřipomíná.

Modlitební stánek spíše vypadá jako čínský chrám a minaret je také hodně netypický. Nicméně i zde řve „muezzin“ (rozuměj amplion) v čase modliteb, což je u nás v hotelu, který se nachází od mešity kousek, občas dost slyšet. Jednou mě probudili i v noci. Přímo naproti našemu hotelu pak stojí malý, nepříliš zajímavý hinduistický chrám. Narazit můžete v této čtvrti i na kostely. Zaujal mě (spíše tedy jen podle názvu) například tamilský metodistický chrám. Všechna náboženství se tu prolínají v pestré směsici.

V Melace žijí i židé, na synagogu jsem ale nenarazil. Hlavní ulicí Chinatownu je pak Jonker Walk. Je tu spousta krámků se suvenýry, od pátku do neděle tu pak večer funguje Tourist Market, kdy se suvenýry prodávají především ve stáncích na ulici a pochopitelně se tu vyrojí i mnoho pouličních restaurací. Vše je krásně osvětleno a lidí je tu jako máku.

Neděle 5. června 2011   Zastávka v Serembanu a přesun do KL

Seremban je hlavním městem státu Negeri Sembilan. Po pravdě řečeno, byl jsem varován, že v tomto městě není nic zajímavého k vidění a jediným důvodem, proč jsem se tu zastavil, byla moje sběratelská snaha navštívit všechny státy a teritoria Malajsie. Při takovém náročném úkolu je samozřejmě nutné postupovat systematicky a stát Negeri Sembilan je z tohoto hlediska velice příhodně situován mezi Melakou a Kuala Lumpur.

Z autobusu, jedoucího v Melace na terminál, jsem zahlédnul Malacký průliv, který jsem si při své lenosti nějak zapomněl během pobytu ve městě prohlédnout. Na druhý břeh (Sumatra) není vidět, zato je tu k vidění mnoho lodí, plujících touto strategickou úžinou. Dalším autobusem jsem se pak přesunul do Serembanu.

   Musím říct, že pověst nelhala. Až pojedete do Malajsie a budete si dělat plán, co chcete vidět, tak Seremban vynechte. Toto město je opravdu dokonale nezajímavé. Vykonal jsem zde asi dvouhodinovou procházku, během níž jsem zahlédl dvě mešity, dva kostely a hinduistický chrám. Není tu nic, co byste nemohli spatřit v jakémkoliv jiném velkém malajském městě.

Žádného bělocha jsem ve městě nepotkal – sem turisté opravdu nejezdí. Velmi operativně jsem tedy změnil plán a rozhodnul jsem se, hned jak jsem vylezl z autobusu v Serembanu, že zde nebudu spát, nýbrž přesunu se ještě dnes do KL. Autobus z Melaky totiž zastavil přímo u vlakového nádraží, odkud jezdí vlaky do KL každou chvíli. Nechal jsem si tu tedy velký batoh v úschově. Za zmínku stojí fakt, že návštěvou státu Negeri Sembilan jsem zaznamenal jubilejní, 150. bod v žebříčku cestovatelů Zeměpisného sdružení, kde se  počítají nejen nezávislé státy, ale i závislá a zvláštní území a členské státy federací.

Večer jsem vyzvednul batoh z úschovny a dojel jsem vlakem do Kuala Lumpur, kde jsem se ubytoval v hostelu se šíleným názvem Penginapan Pengembara Backpackers. Nevím, zda pojmenovat ubytovací zařízení tak dlouhým a nezapamatovatelným názvem je zrovna nejlepší marketingový tah. Co jsem dělal v KL, to se dozvíte zase až v příštím článku.

Melaka a Negeri Sembilan – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v červnu  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč

   Letenka Kuching – Kuala Lumpur a doprava na letiště: Společnost Air Asia, celková cena včetně všech poplatků 233 R (přesně 1347 Kč), koupeno přes internet. Doprava na letiště v Kuchingu (cca 12 kilometrů od centra) shuttle minivanem stojí 10 R, minimální počet pasažérů je dva. Shuttle lze objednat v Tune Hotelu (naproti  Hiltonu). Regulérní autobus přímo na letiště z centra žádný nejede. Taxi z letiště do centra Kuchingu stojí 26 R.

   Kuala Lumpur – autobus z letiště LCCT (Low Cost Carrier Terminal) do centra (KL Sentral) stojí asi 9 R (já ho měl již v ceně letenky za 7 R), jeli jsme po dálnici přesně hodinu (určitě je to od centra mnohem dále než 20 kilometrů, jak uvádí Lying Planet).

   Kuala Lumpur – vlak KLIA transit: Vlak KLIA transit je rychlý příměstský vlak, jedoucí ze stanice KL Sentral každých půl hodiny. Vlak staví jen ve 4 stanicích, mj. Bandar Tasik Selatan (jízdné z KL Sentral 4.20 R), Putrajaya & Cyberjaya (9.50 R) a konečnou má na velkém mezinárodním letišti KLIA (35 R).

   Autobus KL – Melaka: cca 145 km, 2 hodiny jízdy, 12.20 R. Bus jede z terminálu Bandar Tasik Selatan (dostanete  se na něj vlakem KLIA transit – viz výše).

   Autobus Melaka – Seremban: 100 kilometrů, 1.5 hodiny jízdy, 7 R. Bus jede zhruba jednou za hodinu.

   Vlak Seremban – Kuala Lumpur: cca 65 kilometrů, 1.5 hodiny jízdy, 6 R. Vagóny jsou stejné jako v našem metru, ale vlak jezdí po povrchu. Za úschovu zavazadla na vlakovém nádraží mi účtovali 2 R.

   Melaka – doprava z terminálu do centra: Z dálkového autobusového terminálu Melaka – Sentral do Chinatownu (levné ubytování) jsem se dostal autobusem číslo 17 za 1 R. Vystupte na stanici Stadthuys. Zpět na terminál se dostanete ze stejné stanice, ale za 1.50 R, poněvadž autobus nejdříve objede asi půl Melaky, než se milostivě vydá na autobusové nádraží.

   Ubytování: Melaka – Jalan-jalan (v Chinatownu): 14 R za noc v dormitory pro 10 osob. Wifi, káva a čaj zdarma. Příjemné bydlení.