Malajsie III. – Sarawak I.: V zemi Jamese Brooka

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Kdo by neznal seriálového antihrdinu Jamese Brooka, bílého rádžu ze Sarawaku, kterému tak zle zatápěl malajský tygr Sandokan? Na rozdíl od Sandokana byl ovšem James Brooke skutečnou historickou postavou, a to dosti významnou. Stát Sarawak je dnes největším státem Malajsie a rozkládá se na severu ostrova Borneo.

3. stát – Sarawak

   Sarawak je daleko největším malajským státem. Jeho rozloha (124450 km² – 37.5% rozlohy celé Malajsie) je jen o malinko menší než rozloha bývalého Československa. V roce 2010 zde žilo 2.4 milionu lidí. Je jedním ze dvou malajských států, ležících na severním Borneu. Sousedí s dalším malajským státem Sabah,  s Indonésií a s Brunejí, jejíž území nejen celé obklopuje, ale rovněž ho úzkým výběžkem rozděluje na dvě části. Hlavním městem Sarawaku je Kuching, v němž žije asi 600000 obyvatel.

   Sarawak oplývá mnohými přírodními krásami, za nimiž sem konec konců jezdí i turisté. Kdysi byl celý stát porostlý tropickou džunglí, která ovšem velmi rychle mizí. Stromy se kácí jednak kvůli dřevu, avšak ještě více kvůli plantážím olejových palem, které se vysazují na vymýcené půdě. Nejdelší řekou nejen Sarawaku, nýbrž i celé Malajsie, je Rajang River (délka 563 kilometrů).

Typickým zvířetem pro Sarawak je pták zoborožec (anglicky hornbill), kterého má dokonce Sarawak ve znaku. V Sarawaku se nachází největší jeskynní prostora (dóm) na světě, Sarawak Chamber (Lubang Nasib Bagus), ležící v Národním parku Gunung Mulu. Dóm má délku 700 metrů, šířku 300 metrů a výšku 70 metrů. Gunung Mulu NP je rovněž od roku 2000 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

   V Sarawaku žije asi 40 etnických skupin. Kromě Malajců (21% z celkové populace) a Číňanů (26%) zde žije řada dalších původních etnik, z nichž nejpočetnější jsou tzv. mořští Dajákové (Dayak Iban), kteří jsou vůbec největší etnickou skupinou v Sarawaku (34%). „Mořští“ se jim říká proto, jelikož v minulosti se hodně živili rybařením a pirátstvím. Dále zde žijí Dayak Bidayuh (anglicky označovaní jako Land Dayaks, 10% populace), Melanau a další etnika. Obyvatelé Sarawaku vyznávají křesťanství (křesťanů je nejvíc, ale jsou jako obvykle roztříštěni do mnoha směrů), islám, buddhismus, čínská náboženství i animistické kulty.

   Až do roku 1841 patřilo území Sarawaku Brunejskému sultanátu. Pak se ujal vlády na tomto území James Brooke. Zdá se vám to jméno povědomé? Bodejť by ne, vždyť to je ten největší ze všech proradných zloduchů, kteří kdy trápili ubohý malajský lid. Naštěstí tu byl neohrožený hrdina Sandokan, který se nebál postavit uzurpátorovi tváří v tvář.

V tom mu vydatně pomáhali jeho přátelé, především Portugalec Yanez nebo třeba hromotluk Sam Biliong. A samozřejmě ikona ženské krásy, spanilá Marianna, Perla z Labuanu. Vzpomínáte? Seriál Sandokan ovlivnil dětství celé mojí generace. Ve skomírající komunistické ekonomice 80. let se tehdy projevily náznaky tržního hospodářství, a to obzvláště na poutích. Všechny střelnice a pouťové stánky tehdy zaplavily obrázky Sandokana, který byl zobrazen snad na všem – na tričkách, tužkách, plackách, penálech a já nevím na čem ještě.

   Pravda je ovšem taková, že žádný Sandokan ve skutečnosti nikdy neexistoval a italský romanopisec Emilio Salgari, podle jehož knihy byl seriál natočen, si ho prostě vymyslel. Avšak James Brooke byl skutečnou osobou, a to osobou velice významnou. Brooke přijel na Borneo v roce 1838. Podařilo se mu roku 1841 zmocnit vlády v Sarawaku, kde založil svoji osobní dědičnou vládu a stal se tak „bílým rádžou (králem) ze Sarawaku“. Rádžou korunoval v roce 1842 Brooka samotný brunejský sultán, čili dřívější suverén tohoto území.

Samotný James Brooke vládnul v letech 1841-1868 a zdá se, že navzdory líčení pana Salgariho to byla vláda vcelku rozumná. Sarawak zpočátku nepodléhal britské koruně, nýbrž byl soukromým majetkem rodiny Brooků. Do roku 1888 bylo toto království zcela samostatné, roku 1888 zde pak byl nastolen britský protektorát, ovšem rodina Brooků zde v rámci tohoto protektorátu vládla až do roku 1941. Během vlády bílých rádžů byl Sarawak ještě dosti podstatně územně rozšířen, a to především na úkor Bruneje, z jejíhož původního území v této oblasti tak toho dnes moc nezůstalo.

Dynastie bílých rádžů ze Sarawaku:

James Brooke                      1841 – 1868    (narozen roku 1803, nikdy se neoženil a neměl legitimního dědice).

Charles Brooke                    1868 – 1917    (synovec Jamese Brooka)

Charles Vyner Brooke         1917 – 1946    (syn Charlese Brooka)

   Charles Vyner Brooke se roku 1946 Sarawaku oficiálně vzdal ve prospěch Britů. Zemřel roku 1963. Jeho syn a následník Anthony Brooke to ovšem zpočátku nechtěl uznat, proti Londýnu ovšem nepořídil nic. Anthony zemřel 2 března 2011. Jeho synové a vnuci žijí dodnes.

   Roku 1941 bylo celé Borneo, včetně Sarawaku, obsazeno Japonci, čímž vláda bílých rádžů nenávratně skončila. V roce 1945 osvobodily Sarawak od Japonců australské jednotky. Poslední bílý rádža ze Sarawaku, Charles Vyner Brooke, se pak v roce 1946 formálně vzdal své vlády ve prospěch britské koruny.

V letech 1946-1963 tedy Sarawak spravovalo přímo Spojené království (jako protektorát). V roce 1963 získal Sarawak nezávislost na Británii. Nestal se však samostatným státem, nýbrž rozhodl se, spolu se Sabahem a Singapurem, vstoupit jako nový členský stát do malajské federace. Sarawak je dnes republikou, v jejímž čele stojí Yang di-Pertua Negeri (hlava státu).

   Sarawak je velmi bohatý na přírodní zdroje. Těží se zde hodně ropy a zemního plynu, a dále vzácná dřeva. Ekonomicky významný je i turistický ruch. V roce 2010 sem přijelo 3.3 milionu turistů (zahraničních i z jiných malajských států) a letos by jich mělo být ještě víc. Sarawak  má například přímé letecké spojení s Jižní Koreou a s Japonskem.

   A na závěr ještě jedna historická zajímavost: v letech 1973-1988 používal stát Sarawak vlajku, která velmi připomínala tu naší, českou. Jen modrý klín byl kratší (nesahal až do poloviny vlajky) a červený pruh byl nahoře a bílý dole.

Malajský deník číslo 3

Neděle 22. května 2011   Malajsie potřetí

Ráno jsem zase vstával brzy, poněvadž autobus do Miri jel už v sedm hodin ráno. Do Miri je to z Bandar Seri Begawanu asi 180 kilometrů. Z toho skoro 150 kilometrů jsme jeli územím Bruneje – tahle zemička je větší, než se zdá, není to San Marino nebo Andorra. Cestou převažoval vykácený porost, i když v dálce bylo občas vidět zbytky pralesa.

Také jsme minuli ropnou rafinerii. Jeli jsme přes 4 hodiny. Silnice byla celou dobu bezvadná, ale cestou jsme stavěli asi ve  třech dalších místech a zdrželi jsme se na hranicích. Odbavení bylo rychlé a bylo by i bezproblémové, kdybych nenarazil na hloupého malajského úředníka. Dal mi totiž omylem do pasu razítko ke vstupu do Malajsie jen na 30 dní a já odlétám z Malajsie za více než dva měsíce. Hned jsem to reklamoval, ale úředník tvrdil, že jakmile to zadal do počítače, že už s tím nemůže nic dělat a že si mám zajít na imigrační úřad, kde mi to „bez problémů“ prodlouží. Tak Ti pěkně děkuju!

   V Miri nás autobus vysadil na terminálu asi 4 kilometry od centra. Prý odsud jezdí městské autobusy, jenže byla neděle, nic nejelo a taxíka jsem coby drobný škudlil odmítnul a došel jsem nakonec do města pěšky. Ubytoval jsem se v ne úplně nejlevnějším, zato však velice pěkném hotelu. A kdyby svítily v pokoji všechny žárovky, nebál bych se označit toto ubytování za luxusní – klimatizace, televize, wifi, WC a sprcha na pokoji. Zbytek dne jsem se tak nějak poflakoval, byl jsem se najíst a doháněl jsem resty na internetu.

   Jinak Miri není žádná díra, žije tu asi 300000 obyvatel. Troufnu si tvrdit, že v tomto městě převažují Číňané. Čínských nápisů je tu určitě víc než malajských a i vizáž místních obyvatel je spíše čínská.

Pondělí 23. května 2011   Niah NP

V Sarawaku jsou dva jeskynní národní parky. Gunung Mulu NP, kde se nachází největší jeskynní prostora na světě, je asi atraktivnější, bohužel je však přístupný pouze letadlem nebo velice zdlouhavě lodí.

Proto jsem na jeho návštěvu rezignoval a rozhodl jsem se, že raději navštívím Niah NP, který je vcelku snadno dosažitelný po silnici. Ráno jsem se nejdříve malým autobusem dopravil z centra na terminál, odkud jezdí dálkové spoje. Poté jsem za necelé dvě hodinky dojel na odbočku k parku.

Odsud ovšem ke vstupu do parku žádné autobusy nejezdí. Jsou tu jen „private cars“ (neoficiální taxíky, tj. taxíky bez označení). Jedním takovým jsem se briskně přemístil ke vstupu do parku. Zaplatil jsem vstupné a nechal jsem se převézt člunem přes řeku. Řeka je široká tak dvacet metrů, člun jede trochu šikmo, takže jsme ujeli tak 50 metrů. A hned se uživí další Malajec, neboť za svezení loďkou se platí jeden ringgit. Teprve pak se můžete vydat po turistické stezce k jeskyním.

   Niah National Park je malý (rozloha pouhých 31 km²), ale velice významný, a to z přírodního i historického hlediska. Především jsou tu nádherné vápencové jeskyně zvané Niah Caves (popis viz níže). Tyto jeskyně byly obydleny lidmi již v době kamenné, jak prokázal na konci 50. let 20. století archeolog Tom Harrisson a jeho tým. Byla zde mimo jiné nalezena lebka druhu Homo sapiens, stará 40000 let, což je nejstarší nález lidských ostatků na Borneu.

Před tímto nálezem se soudilo, že Borneo bylo lidmi osídleno mnohem později. Nalezly se zde dále i nástroje, zbytky pohřebiště a rovněž jeskynní malby na stěnách. A hlavně, prokázalo se, že tyto jeskyně byly nepřetržitě osídleny od paleolitu až asi do roku 1400 n.l. Většina těchto objevů byla nalezena ve Velké jeskyni (The Great Cave), malby pak v menší jeskyni The Painted Cave. V národním parku samozřejmě žije mnoho zvířat, mezi nimiž vyniká velké množství ptáků, ještěrek, veverek a motýlů. Při troše štěstí lze zahlédnout opice či živý symbol státu Sarawak, zoborožce.

V jeskyních dále poletuje milion vlaštovek a netopýrů. Netopýrů tu hnízdí asi půl milionu a vlaštovek rovněž půl milionu!  Jejich trus (guano) byl odjakživa místními používán jako hnojivo. Vlaštovčí hnízda byla rovněž  sbírána, jelikož se z nich (po očištění a uvaření) připravuje polévka, vysoce ceněná v tradiční čínské kuchyni. Svou jedinečností a cenou bývá tato pochoutka přirovnávána ke kaviáru. Sbírání vlaštovčích hnízd je ovšem velmi rizikové povolání a sem tam se nějaký ten sběrač zřítí a zabije.

Cena vlaštovčích hnízd je však tak vysoká, že ani občasné smrtelné nehody neodradí další odvážlivce. Vlaštovčí hnízda jsou v jeskyních sbírána i dnes, tato činnost je ovšem správou národního parku přísně regulována. (Poznámka: anglický název těchto ptáků je swiftlet, česky zoologicky správně salangana, používám přibližný překlad „vlaštovka“).

   Hlavní turistická trasa je přehledně značená a vede po dřevěném chodníčku k jeskyním. Vstup do Velké jeskyně se nachází asi 3.5 kilometru od brány národního parku. Již cesta k jeskyni je nádherná. Neboť trasa prochází primárním deštným pralesem. Navíc tento prales roste na vápencích. Okolo tedy můžete vidět spousty krásných velkých stromů, jejichž kořenům se po zuřivém boji nakonec podařilo na vápencovém podkladu nejenom uchytit, nýbrž do něj i vrůst, případně ho svými kořeny obejmout.

Dále cestou můžete vidět pár hezkých děr a jeskyní (jednou z nich teče říčka). V okolí se ozývá spousta různých pralesních zvuků, pocházejících od hmyzu (řvoucí cikády), ptactva i opic. Opičáci řvali v korunách stromů, větve se vlnily, ale samy původce tohoto povyku jsem bohužel ani nezahlédl. Vlastně jsem viděl jen jednoho ptáka a pár krásných červených mnohonožek (či stonožek?).

   A pak jsem došel k jeskyním. Jeskyně jsou tři a navazují na sebe. První z nich, TheTrader’s Cave (Obchodníkova jeskyně), obdržela svůj název od obchodníků s guanem a vlaštovčími hnízdy, jejichž sběr byl v minulosti prováděn právě zde. Strop tu není příliš vysoko, takže sběr hnízd nebyl určitě tak nebezpečný jako v dalších jeskyních. V podstatě se jedná o takový velký průchozí prostor, připomínající veliký tunel, jaké jsou třeba na silnicích v Alpách, kde jedna strana je otevřená směrem ven. Prostor je to docela veliký, u nás v Česku tak velikou jeskyni nemáme ani náhodou.

   Ale to není vůbec nic oproti další jeskyni, která na Trader’s Cave prakticky navazuje. The Great Cave (Velká jeskyně), není jen velká, je prostě obrovská! Občas máte někde jeskyně, kde vchod do podzemí je poměrně úzký a teprve někde uvnitř se chodba rozšíří a vy vejdete do velikého jeskynního dómu. Zde je to ale úplně jinak. Hlavní vchod do této jeskyně, zvaný West Mouth, je naopak jedním z největších jeskynních vchodů na světě. Tato obrovská jeskynní vrata mají výšku 60 metrů a šířku 250 metrů.

Hned u vchodu je menší plocha, obehnaná plotem – zde se stále provádějí  archeologické výzkumy. Všude ve vzduchu létají mračna malých potenciálních bombardérů – vlaštovky. Zem je pokrytá jejich trusem, který je ve vzduchu i patřičně cítit. Se stropu také visí velikánské stalaktity. Jeskyně má několik východů a ve stropě je spousta dalších velkých děr, kterými dovnitř vniká docela dost světla. Baterku ale přesto využijete a určitě si ji vemte s sebou. Abyste se dostali do poslední jeskyně, musíte totiž projít užším tunelem. Většinu cesty sice vidíte v dálce světélko, ale uprostřed tunelu je tma naprosto dokonalá. Když náhodou baterku nemáte, můžete si ji za 5 ringgitů půjčit u vstupu do parku.

   Pokud projdete tunelem, dostanete se k druhému hlavnímu východu z Velké jeskyně, odkud je to už jen kousek do třetí jeskyně. The Painted Cave (Malovaná jeskyně) je také dost veliká. Název dostala podle skalních maleb, které zde byly objeveny na stěnách. I zde se provádí archeologický výzkum. Žádné malby jsem tu ovšem neviděl.

   Všechny jeskyně jsou impozantní a zvláště Velká jeskyně je parádní. Také se mi líbí, že tu nemusíte chodit s průvodcem a jeskyně nemají umělé osvětlení, ale přitom všude vede dřevěný chodníček a schůdky. Naprosto ideální turistická infrastruktura. Celkové hodnocení Niah NP? Naprostá bomba, to určitě musíte navštívit. Byl jsem nadšen a okouzlen a to já jsem málokdy.

Celkem jsem nachodil asi 10 kilometrů, je to taková pěkná, fyzicky nenáročná procházka. Ale lilo ze mě jako z konve. Ne, nebylo vedro, určitě ne více než 30°C, ale vzduch v pralese i v jeskyních je velmi vlhký, takže i při minimální námaze jste brzy propocení naskrz. To samé platí i pro pohyb ve městě. Tady je klimatizace opravdu velice příjemná.

   Zpět z jeskyní jsem se dostal stopem, neboť na žádné taxi jsem u východu nenarazil. Stopnul jsem celkem rychle dvě auta. Druhé mě hodilo na hlavní silnici, odkud jsem brzo chytil autobus do Miri. V Miri jsem, pohrdnuvše taxíkem, sebevědomě vykročil pěšky směrem do centra. Tedy alespoň jsem si to myslel. Jenže jsem šel skoro přesně na opačnou stranu. Asi po hodině jsem konečně usoudil, že asi nejdu tím správným směrem.

Co teď? Malajci (či lépe Malajsijci) jsou lidé vesměs příjemní, ale většina z nich anglicky nemluví nebo mluví bídně, a to přesto, že anglické nápisy jsou tu všude a země byla britskou kolonií. Domorodci jsou také často stydliví a místo toho, aby vám naznačili, že nerozumí, ukážou často raději na druhou stranu… Mimochodem, rozdíl mezi Malajcem a Malajsijcem: Malajec je příslušník malajského etnika, přičemž prakticky všichni Malajci jsou muslimové.

Malajsijec je občan Malajsie a etnicky to může být Malajec, Číňan, Ind, Daják či příslušník jakéhokoliv jiného etnika, obývajícího Malajsii. Malajsijci nemalajského původu jsou křesťané, buddhisté, vyznavači čínských náboženství (konfuciánství, taoismus), muslimové, hinduisté i animisté. Malajsie je multietnická a nábožensky pestrá země.

   Včera i dnes večer jsem zašel na večeři do podniku jménem Surabaya Restoran. Jak již název napovídá, vaří tam indonéskou kuchyni. Porce jsou spíše menší, ale velmi dobré a levné (tato charakteristika ostatně platí pro většinu malajských restaurací). Chodí sem proto hodně místních. Nicméně provoz v tomto podniku velmi mnoho vypovídá o pracovním nasazení Malajců. V restauraci bylo asi 20 hostů. U nás by jejich obsluhu v pohodě zvládli dva lidé (výčepák a pingl v jedné osobě + kuchař), zde ovšem najednou pracuje ne méně než 12 lidí!

Jedna ženská je u pokladny a kasíruje, 4 kluci dělají pingly, 6 dalších ženských vaří a jedna umývá nádobí. Vzhledem k tomu, že ceny jsou velmi nízké, je pro mě záhadou, jak dokáže jedna malá restaurace uživit 12 zaměstnanců. Podobné je to ostatně i v některých dalších podnicích. V supermarketu, kde nakupovalo pár lidí a kde by v pohodě stačily dvě pokladní a ještě by se nudily, se nudí pokladních osm.

Jedna občas někoho obslouží, zbytek se vesele vybavuje. Jak tahle země může tak ekonomicky prosperovat při takové produktivitě práce, je malou ekonomickou záhadou. Ne všichni se ovšem v Malajsii flákají. Pod naším hotelem například parta zedníků renovuje restauraci KFC a ti makají jako šrouby.

Úterý 24. května 2011   Den v Miri

Ráno jsem vyrazil na Canada Hill, což je malý kopec nad Miri, ze kterého je výhled na centrum města. No výhled nic moc, centrum samotné je nezajímavá změť moderní zástavby, v dálce za tím je pak vidět Jihočínské moře. Na kopci Canada Hill také stojí jakási maketa těžní věže, která upomíná na první ropný vrt na území Malajsie, který byl právě na tomto místě vyhlouben v roce 1910.

Vedle věže je pak umístěno Petroleum Museum, ve kterém se můžete dozvědět více o historii těžby ropy a zemního plynu v Malajsii a ve státě Sarawak obzvlášť, o geologii a o tom, co všechno se z ropy vyrábí (mimo jiné třeba zubní pasta, kosmetika nebo žvýkačky). Muzeum mě nijak zvlášť nezaujalo, ale vstup je zdarma, tak neuděláte chybu, když sem vyrazíte.

V Miri samotném ostatně stejně jinak není nic  k vidění. A těžba ropy a zemního plynu je pro Malajsii dost důležitá. V roce 2009 vytěžila Malajsie 33.2 milionu tun ropy. Ropa a zemní plyn se vyváží z Malajsie do USA, Evropy a mnoha asijských zemí (Čína, Japonsko, Filipíny, Singapur…).

   Ještě tedy něco málo k té ropné historii: Již v roce 1882 si sarawacký usedlík Claude Champion de Crespigny všimnul, že v Miri místní obyvatelé vykopali asi 18 studní, ze kterých se dá těžit ropa, a upozornil na to tehdejšího rádžu Charlese Brooka. Crespigny si představoval, že se udělá nějaký rozsáhlejší geologický průzkum, ale nestalo se nic. Pravděpodobně proto, že poptávka po ropě tehdy byla prakticky nulová (první automobil se spalovacím motorem byl sestrojen až roku 1885).

Ledy se pohnuly až roku 1909, kdy britská firma Shell dostala od Charlese Brooka povolení k těžbě. Hlavní geolog firmy Shell, Josef Theodore Erb, pak vytipoval právě Miri jako lokalitu, kde se s těžbou začne. V roce 1910 tak byl na kopci Canada Hill učiněn první vrt, který byl hluboký 137 metrů. Tento vrt byl poté nazýván jako „The Grand Old Lady of Miri“. Později byl tento vrt vyhlouben až do 334 metrů. V roce 1913 pak byla první sarawacká ropa exportována do světa. Následoval bouřlivý rozvoj těžby v celém Sarawaku a Sabahu (kde rovněž dostal koncesi Shell), který pokračuje dodnes.

„The Grand Old Lady“ dodávala ropu až do roku 1972, kdy byla těžba v tomto místě zastavena. Z tohoto prvním vrtu se vytěžilo celkem 660000 barelů ropy. V Miri a okolí bylo celkem navrtáno 624 vrtů, které zatím vyprodukovaly 80 milionů barelů ropy. V současné době těží ropu v Malajsii i nadále společnost Shell, která je ovšem ve smluvním vztahu s malajským státním petrochemickým gigantem PETRONAS (jehož jméno asi v zahraničí nejvíce proslavil slavný dvojmrakodrap PETRONAS Towers v Kuala Lumpur).

   Zbytek dnešního dne byl převážně pracovní, psal jsem a internetoval jsem.

Sarawak – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v květnu  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč, 1 USD = 3 R, 1 brunejský dolar (BD) = 15 Kč

   Doprava: Autobus Bandar Seri Begawan (Brunei) – Miri (Sarawak): cca 180 kilometrů, 4 hodiny jízdy, 18 BD. Autobus je přímý a z BSB vyjíždí dvakrát denně – v 7:00 a ve 13:00. Autobus z centra (Local Bus Station – stanoviště městských autobusů) na autobusový terminál (pro dálkové spoje) stojí 1.60 R (vzdálenost asi 4 kilometry).

   Ubytování: Miri – Harbour View Inn – 42.40 R za krásný pokoj s klimatizací, WC a televizí. V místnosti u recepce je excelentní wifi připojení zdarma.

   Jídlo a pití: Supermarket – voda (láhev 1.5 litru) 1.60 R, limonáda (láhev 1.5 litru) 2.50 R. Pouliční restaurace: bakso (polévka s „knedlíčky“) 5 R, nasi goreng (smažená rýže s kuřecím masem) 4.50 R, mee goreng (smažené nudle) 4 R.

   Niah National Park: Park se nachází 111 kilometrů od Miri. Doprava: Autobus z Miri na odbočku k parku: 96 kilometrů, 1.5-2 hodiny jízdy, 10 R. Z odbočky ke vstupu do parku je to dalších 15 kilometrů. Autobusy tu nejezdí. Jednu cestu jsem jel neoficiálním taxíkem („private car“) za 15 R, zpět jsem jel stopem. Vstupné do parku 10 R. Informační brožurka 1.50 R. Převoz přes řeku 1 R. Vezměte si s sebou baterku. Pokud zapomenete, můžete si u vstupu do parku baterku půjčit za  5R.

   Miri – Petroleum Museum: vstup zdarma. V pondělí je zavírací den.