Indian Pacific, aneb jak jsem objel zeměkouli

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Druhým legendárním australským vlakem, Indian Pacifikem, jsem se tentokrát dopravil z Adelaide do Perthu, kde jsem svůj australský pobyt zakončil. Tentokrát jsem jel o něco déle, 1.5 dne, neboť trasa je dlouhá téměř 2700 kilometrů. Projel jsem i nejdelším rovným úsekem železnice na světě, navštívil jsem poslední australský stát a v neposlední řadě jsem ponecelých pěti letech objel celou zeměkouli!

The Indian Pacific

   Trať Indian Pacific, spojující australská města Sydney a Perth, je jednou z nejdelších železničních tratí na světě. Její délka je v současnosti 4352 kilometrů. Podle jízdního řádu urazí vlaky tuto vzdálenost za 65 hodin, tedy za necelé tři dny. Název dostala tato železnice podle dvou oceánů, které spojuje. Pro zajímavost uvádím pořadí nejdelších železnic světa.

Nejdelší železnice světa

 (stav k roku 2011)

1. Transsibiřská magistrála – Rusko (Moskva-Vladivostok) – 9 259 km
2. T 264 – Čína (Kanton – Lhasa) – 4 980 km
3. The Canadian – Kanada (Toronto – Vancouver) – 4 466 km
4. The Indian Pacific – Austrálie (Sydney – Perth) – 4 352 km
5. T 52 – Čína (Shanghai – Urumqi) – 4 077 km
6. California Zephyr – USA (Emeryville – Chicago) – 3 924 km
7. Himsagar Express – Indie (Jammutavi – Kanyakumari) – 3 715 km
8. T 12 – Čína (Shenyang – Shanghai – 3 011 km
9. The Ghan – Austrálie (Darwin – Adelaide) – 2 979 km

(Poznámky: Jak se počítá délka jednotlivých tratí, je samozřejmě trochu sporná otázka. Vynechal jsem záměrně různé odbočky z hlavních tratí. Vůbec nejdelší vzdáleností, kterou můžete na světě urazit jediným vlakem, aniž byste museli přestupovat, je trasa Moskva – Pchjongjang. Tato trasa je dlouhá 10175 kilometrů, vlak po ní jezdí 2x měsíčně a podle jízdního řádu urazí tuto vzdálenost za 210 hodin a 20 minut).

   Austrálie je vlastně jediným kontinentem, který můžete přejet úplně celý jedinou vlakovou soupravou od jednoho oceánu k druhému, a to dokonce po dvou tratích.Jednou z nich je Ghan (viz jeden z minulých článků), druhou pak Indian Pacific, který je tak vlastně nejdelší transkontinentální železnicí na světě.

Pravda, škarohlíd by mohl namítnout, že Transsibiřská magistrála také překonává celou Asii, jenže dělení na Evropu a Asii je v zásadě pouze historické a ve skutečnosti se jedná o jediný euroasijský kontinent. A ten Transsibiřská magistrála nepřetíná celý, neboť končí v Moskvě, čili daleko ve vnitrozemí. V Moskvě samozřejmě můžete přesednout na jiný vlak, a pokračovat na západ, ale to už je jiná trať, a navíc po opuštění území bývalého Sovětského svazu (například na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem) musí být podvozek vlaku přeštelován na jiný rozchod. A ani v USA a v Kanadě neexistuje kupodivu železnice, která by vedla napříč úplně celým kontinentem.

   V současné době jezdí vlak po trase Sydney – Perth jednou až dvakrát týdně. Ročně se jím přepraví asi 55000 pasažérů. Vlak jede průměrnou rychlostí 85 kilometrů za hodinu, maximální rychlost je 115 km/hod. Železnice je provozována společností Great Southern Railway, která má na starosti i druhou transkontinentální trať, Ghan. Vlak je většinou dlouhý 711 metrů a má 25 vagonů pro pasažéry, lokomotivu a motorail (vagon pro motorová vozidla). Takový vlak pak váží 1375 tun (bez lokomotivy).

   První den 20. století, tedy 1.1.1901, vznikl Australský svaz, čili nezávislý stát Austrálie. Tento svaz se skládá v současnosti ze šesti států a dvou teritorií. Trať Indian Pacific protíná území tří australských států – New South Wales, South Australia a Western Australia. Australské státy ovšem byly před svým sjednocením spravovány jako samostatné kolonie, ve kterých platily často i velmi rozdílné zákony, nařízení a technické normy. Spojit východní a západní australské pobřeží jedinou železnicí byl proto dosti složitý oříšek, mimo jiné i proto, že jednotlivé státy používaly různý rozchod kolejí. Na počátku 20. století vedla na východě železnice směrem do vnitrozemí nejdále do města Port Augusta a na západě do Kalgoorlie.

Mezi těmito městy zela „mezera“, dlouhá 1996 kilometrů, kde bylo třeba postavit železnici, aby byly oba konce kontinentu spojeny. Práce na této železnici trvaly 5 let a byly dokončeny roku 1917. I při její konstrukci byli hojně využíváni, podobně jako v případě Ghanu, velbloudi. Železnice z Port Augusty do Kalgoorlie již měla normální rozchod (1435 mm), na rozdíl od starších okrajových úseků. Celá takto vytvořená trasa ze Sydney do Perthu tak měla jednu podstatnou nevýhodu, a tou byla právě skutečnost, že různé úseky této trasy byly postaveny s různými rozchody.

Pokud tehdy chtěli pasažéři jet vlakem ze Sydney až do Perthu, museli použít celkem pěti různých souprav pěti různých železničních společností, a museli tedy čtyřikrát přestupovat. Tehdejší trať tedy nelze považovat za skutečnou transkontinentální železnici, nýbrž spíše za soustavu samostatných úseků, navazujících na sebe. Teprve roku 1969 byla dokončena nová železnice, The Indian Pacific, která konečně spojila Sydney a Perth jedinou tratí.

První vlak pak vyjel po této trati 23. února 1970 ze Sydney a 27. února 1970 dorazil do Perthu. Cesta vlakem původně trvala 75 hodin. Dnes tuto trasu zvládne souprava díky mnoha vylepšením o 10 hodin rychleji, a to přesto, že trasa je o 390 kilometrů delší než původní trať z roku 1970 (která měla délku 3962 km), neboť teprve dodatečně byla na trasu zařazena odbočka do Adelaide. Po malém úseku tedy dnes souprava projíždí dvakrát – z Crystal Brooku do Adelaide a pak zase zpět z Adelaide do Crystal Brooku. Celá trať má dnes normální rozchod, tj. 1435 mm, což je nejpoužívanější mezinárodní standard.

   Trať Indian Pacific se proslavila především jedním unikátním světovým rekordem. V oblasti Nullarborské roviny (Nullarbor Plain) je nejdelší zcela rovný železniční úsek na světě (bez jakéhokoliv zakřivení), který je dlouhý 478 kilometrů! Na tomto úseku (zhruba mezi místy zvanými Ooldea a Loongana) leží „městečko“ (town) Cook. Pro Australany je ovšem „městem“ (town) evidentně každá díra. V době založení Cooku (roku 1917) tu žilo asi 40 obyvatel, takže ani v dobách největší slávy to tu zrovna neklokotalo městským ruchem. Dnes je ovšem Cook prakticky zcela vylidněn a žijí zde trvale jen 4 osoby.

Čili v podstatě se jedná o pouhou železniční stanici. V Nullarborrské rovině leží kromě toho i nejdelší zcela rovný úsek silnice v celé Austrálii, který má ovšem délku „jen“ 146.6 kilometru. Silnice napříč Austrálií pak vede o hodně jižněji než železnice a kopíruje pobřeží v nevelké vzdálenosti od oceánu. Samotné slovo „Nullarbor“ vzniklo spojením latinských slov „nullus“ (žádný) a arbor (strom), jelikož v této suché rovině téměř žádné stromy nerostou. Nullarborská rovina je 1100 kilometrů dlouhá, zaujímá rozlohu 200000 km² a je to největší vápencová plošina na světě.

Železniční deníček

Čtvrtek 7. dubna 2011   Indian Pacific – den první

Po téměř týdenním pobytu v Adelaide jsem konečně nasednul na vlak a vyrazil opět směrem na západ. Pravidelný odjezd vlaku podle jízdního řádu je v 18:40. Vlak provozuje společnost Great Southern Railway, která má na starosti i Ghan, takže vše je dost podobné. Velký batoh, který nesmí mít více než 20 kilogramů, dáte u check-inu (kde musíte být hodinu před odjezdem) na přepážku, kde vám ho zváží a pak ho odvezou do nákladního vagonu. Kolik vagonů má vlak celkem, jsem tentokrát nepočítal, neboť až do poslední chvíle byly vozy přepojovány a posouvány. I zde je na konci vlaku připojen motorail, kam můžete složit svoje motorové vozidlo, pokud nějaké máte. Po 18. hodině jsme mohli nastoupit a v 18:54 jsme s mírným zpožděním vyjeli.

   Samozřejmě jsem zasedl do stejné třetí třídy (Red) jako minule (první třída je Platinum a druhá třída Gold). Tentokrát byl ovšem vlak prakticky úplně plný, takže jsem měl pro sebe jen jedno sedadlo. Vagon je hodně podobný jako v Ghanu, ale řekl bych, že sedadla jsou o trochu méně pohodlná. Jinak je ale i zde v každém voze záchod, sprcha a k dispozici pitná voda. Každý vagon má také svého stevarda. Zvenku se pak vlak liší od Ghanu hlavně tím, že má jiné logo. Zatímco na oficiálním emblému Ghanu defiluje jezdec na velbloudu, Indian Pacific má ve znaku letícího orla.

Pátek 8. dubna 2011   Indian Pacific – den druhý

I když jsou sedadla ve vlaku sklápěcí a dají se sklopit opravdu hodně, stejně to zase tak pohodlné nebylo, ale jakžtakž jsem se vyspal. Ráno jsem se probral asi v sedm. Okolo nás probíhala krajina s velmi mnoha stromy a keři, skoro to připomínalo les. Jen mezi stromy nebylo moc trávy, zato všude vykukovala oranžová půda. Poměrně rychle však stromy zmizely, a to prakticky úplně.

Ocitli jsme se na Nullarborské rovině. Krajina je naprosto rovná a je porostlá nízkou suchou trávou. Řekl bych, že je to taková suchá step. Jen tu a tam lze spatřit v dálce jako osamělého solitéra nějaký ten keř nebo malý stromek. Jinak nic, rovina do nekonečna.

   V 10:15  jsme zastavili v „městečku“ („town“, ve skutečnosti samota uprostřed ničeho) Cook, kde jsem mohli vyjít asi na půl hodiny ven a celkově jsem tu stáli přes hodinu. V samotném Cooku je docela dost budov a také vysázených stromů, ale skoro nikdo tu nebydlí a Cook je důležitý jen jako zastávka Indian Pacifiku. Vlaky zde totiž doplňují vodu a my turisté se můžeme alespoň trochu protáhnout. Nic zajímavého tu ale není. Trosky školy, nuzná budova nádraží a všude spousty nepříjemných much.

Že leží Cook na nejdelším rovném úseku na světě, toho bych si ani nevšimnul, kdybych si to předtím nepřečetl. Prostě jedete pořád rovně. Ono ani v jiných úsecích předtím ani potom vlak moc nekličkuje, takže nějaké změny ve směru jízdy ani nezaznamenáte. Jinak jsem konečně pochopil, jak je to s tím salonkem  (v podobném jsem trávil v Ghanu dlouhé příjemné chvíle, než jsem byl vyhozen). Je i pro cestující třetí třídy, ale musíte si navíc připlatit 15 dolarů a pak ho můžete během cesty navštěvovat. Děkuji pěkně… Zůstal jsem samozřejmě raději na svém místě ve vagonu, označeném písmenem S.

   Ve 12:40 jsem překročili hranici Západní Austrálie (Western Australia), na což nás upozornil rozhlas ve vlaku i cedule vedle trati. Konečně jsem se tedy ocitl v posledním, šestém australském státě. V Západní Austrálii je o hodinu a půl méně než v Jižní Austrálii. Přeřizuji tedy hodinky a uvědomuji si, že od domova mě už dělí jen šest hodin.

To už je co by kamenem dohodil J. Občas vlak zastaví i v nějaké malé stanici třeba jen na pár minut, ale my ven nemůžeme, jen v Cooku a pak až v Kalgoorlie. Pár set kilometrů jsme tedy projížděli Nullarborskou rovinou. Krajina je to docela zajímavá a málokde podobnou uvidíte, ale po několika hodinách už je to trochu nuda. Pak se zase začaly objevovat stromy, až byl okolo vlaku téměř les. Ve 20:00 jsem pak dorazili do Kalgoorlie. Pár lidí tu vystoupilo a my ostatní jsme se mohli trochu porozhlédnout po městě.

Několik turistů si dokonce objednalo autobus na krátký zájezd. Nevím ale, co si tu za ty dvě hodiny, nota bene večer za úplné tmy, mohli prohlédnout. Kalgoorlie je bývalé zlatokopecké městečko, ale docela tu chcípnul pes, a to přesto, že je pátek večer. Pár barů a hospod má tedy otevřeno, ale že by tam bylo narváno, to se říct nedá. Ve 22:00 jsme opět měli být zpět ve vlaku, vyjeli jsme ale až ve 23:00..

   V jinak naprosto nezajímavém Kalgoorlie jsem ovšem zaznamenal vpravdě světodějnou událost. Po necelých pěti letech jsem objel celou zeměkouli! Cesta kolem světa je totiž obvykle definována jako překročení všech 360 poledníků, lhostejno jakým směrem a jak dlouho jedete. A já jsem se v roce 2006 dostal na své cestě po Indonésii až na 121°49′E (ostrov Flores). Znovu jsem této zeměpisné délky dosáhnul dnes někde v Kalgoorlie či okolí. Pravda, nevrátil jsem se zatím do stejného místa, ze kterého jsem vyjel, takže definitivně budu počítat objetí zeměkoule, až vystoupím v Praze, kde moje Cesta 9. července 2009 začala. Ale jaksi z definice jsem“Cestu kolem světa“ absolvoval právě dnes.

Sobota 9. dubna 2011   Indian Pacific – den třetí

Vyspal jsem se kupodivu docela dobře a probral jsem se opět kolem 7:00. Venku za okny zatím zmizel nehostinný outback. Krajina je  tu sice také docela suchá, ale všechno je oplocené a tu a tam se pasou ovce. Posléze se objevila i políčka a vinice. V 9:07 jsem dorazili na nádraží East  Pearth. Jízda vlakem byla zajímavá, i když se musím přiznat, že ke konci druhého dne už jsem se trochu nudil. Jsem hlavně rád, že jsem viděl na vlastní oči Nullarborskou rovinu.

   Vyzvednul jsem si krosnu a vydal jsem se do centra (z nádraží je to asi dva kilometry), kde jsem se ubytoval. O samotném Perthu si ale přečtěte zase až příště.

Indian Pacific – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v dubnu  2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD

   Ghan: Lístky na oba vlaky, Ghan i Indian Pacific, jsem kupoval v cestovce v Alice Springs. Původní ceny byly 199 AUD za úsek Alice Springs – Adelaide (Ghan) a 279 AUD za úsek Adelaide – Perth (Indian Pacific). Dohromady jsem ale platil 442 AUD, protože jsem dostal slevu pro backpackers. Cena je pochopitelně za nejlevnější sedadlo, lůžka v luxusních vagonech jsou mnohonásobně dražší a navíc jsou obvykle vyprodána mnoho dní dopředu.

Indian Pacific jezdí z Adelaide jednou týdně, a to ve čtvrtek v 18:40, a do Perthu dorazí v sobotu ráno v 9:10. Někdy (v sezóně) jezdí i dvakrát týdně. Vzdálenost Adelaide-Perth po železnici je kolem 2700 kilometrů a 37 hodin jízdy. Doporučuji si vzít s sebou do vlaku pro jistotu teplejší oblečení (dlouhé kalhoty a rukávy) nebo deku, neboť zde mají klimatizaci, i když, pravda, nikterak brutální. Bylo zde tepleji než v Ghanu a možná byste to vydrželi i v kraťasech a triku, ale jistota je jistota…